Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Varování – brutalita, sexuální násilí, vraždění. Přístupnost 15+. Doporučuji nejíst a nepít při četbě…

a nebo jak říká betareader Jarda:

„Následující text obsahuje explicitní popis násilných scén. Čtěte pouze v uzavřené místnosti se zakrytými okny a zajistěte, aby se k textu nebo k jeho nelegálně pořízeným kopiím nedostaly osoby mladší patnácti let.“

    Kapitola 15, Krvavé lázně
               Lord Voldemort seděl na svém trůně a před ním klečel Šedohřbet a několik nováčků, které měl vytrénovat ke své i pánově spokojenosti. Zatím všechny své zdroje soustředil do hledání obsidiánového draka, ale nudilo ho čekat a nic nedělat. Dnešního večera měl být úplněk a on se rozhodl udělit svým nepřátelům lekci. Na mapě Spojeného Království si vybral pár vesniček, ve kterých žili mudlové i kouzelníci. „Přál jste si se mnou mluvit, můj pane?“ zeptal se Fenrir uctivě. Věděl, že si nemůže dovolit chybovat, nemálo Smrtijedů se pokusilo být neuctivými a odnesli si trvalé následky své bláhovosti.

      „Fenrire, dnessska před východem měsssíce zavedeššš sssvé sssvěřence i vlkodlaky do těchto tří vesssniček. Osssobně ssse přijdu podívat na výsssledek tvé práce,“ syčivě prohlásil Lord Voldemort a v rudých očích mu vzplály ďábelské plameny.

      „Jak si přejete, můj pane,“ odvětil Šedohřbet. Konečně může svého pána potěšit tím nejlepším, co dokáže. Už se těšil, jak své tesáky zaboří do měkkého a teplého masa zděšením křičících obětí.

      „Můžeššš ssse jít připravit a nezklam mě, víššš, co by tě jinak čekalo,“ prohlásil Voldemort chladně a Fenrir s několika poklonami předal pokyny svým cvičeným nováčkům. Ze všech udělal vlkodlaky a už třetím měsícem je učil pokoře k jeho nadřazenosti. Nebyl takový blázen, aby je učil poslouchat Voldemorta, měl dost rozumu na to, aby věděl, že pokud chce přežít, musí mít nějakou cenu a tou byla jeho vláda nad všemi ostatními vlkodlaky, kterým velel.

      Když Fenrir i jeho pejsci odešli ze sálu, Voldemort se rozesmál chladným smíchem, ve kterém bylo možné poznat smích samotného ďábla z horoucích pekel. Voldemort měl po rituálu povstání s rasou lidí pramálo společného, víc než co jiného byl zplozencem samotných pekel.

      Fenrir stál ve stínu stromů malého lesíka nedaleko jedné ze tří vesnic, které měli napadnout. Za jeho zády stálo třicet připravených vlkodlaků. U druhé a třetí vesničky čekalo kolem padesáti vlkodlaků na každou z nich. Sebou jich už více nechtěl, chtěl si dopřát většího osobního potěšení.

      Cítil, že měsíc vyjde během půl hodiny, proto vydal povel a všech třicet jeho vlkodlaků, stále v lidské podobě, se připlížilo do vesnice před domy, ve kterých si vyhlédli své oběti.

      Fenrir sám si vybral největší dům ve vesnici a postavil se ke kamenné zídce, která obklopovala jeho pozemky.

      Účinky Měsíce poznal okamžitě, když se mu napnuly všechny svaly i šlachy v těle. Cítil, jak se mu prodlužují kosti, jiní vyli bolestí, ale on si tento pocit užíval, přijal to jako dar a po přeměně, která u něj trvala sotva půl minuty, radostně zavyl. Jediným skokem se dostal přes zídku, další dva skoky a rozrazil dveře do domu. Měl dokonalý čich i sluch, slyšel úplně všechno. Za ty roky si vytříbil smysly na takovou úroveň, že slyšel bušící srdce svých obětí až z druhého konce domu.

      Z vedlejší místnosti na chodbu přiběhl muž, nejspíše chtěl zastavit vetřelce, ale když spatřil příšeru, kterou mohl vidět jen ve fantasy filmech, samým strachem ztuhnul a nebyl schopen vůbec ničeho. Jeho srdce vynechalo několik bouchnutí a v další chvíli hlava muže letěla vzduchem v krásném oblouku za doprovodu gejzírů krve z mužova těla. Krev z krčních tepen dosáhla až na strop a jak tělo padalo, krvavé pruhy se objevily i na stěnách, odkud teplá tekutina pomaličku stékala, odkapávala a vsakovala se do omítky.

      Fenrir neměl rád muže, vlastně neměl rád ani lidi starších dvaceti let, jejich maso i krev byla zkažená jídlem, pitím a také různými látkami, které mudlové tak rádi požívali. Několikrát máchnul tlapami a rozsápal padajícímu tělu hruď a břicho. Další krvavé pruhy se objevily na stěnách i podlaze kolem nich. Z rozpáraného břicha vytáhnul střeva a odhodil je do místnosti, ze které muž vyběhl.

      Ozval se výkřik plný děsu, stočil svůj zrak ke schodům, kde stála mladá dívka, mohlo jí být sotva patnáct let, když se jediným skokem ocitnul před ní a uvěznil jí ve svém objetí. Dívka se zmítala, ale proti síle vlkodlaka neměla nejmenší šanci. Pařáty ji drapnul za vlasy a trhnul s nimi do strany, aby měl lepší přístup k jejímu hrdlu. Trhnul s její hlavou moc silně, takže jí zlomil vaz a dívka už netrpěla při jeho dalších hrátkách, což pro něj bylo zklamáním. Své tesáky aspoň zabořil do jejího hrdla a ucítil jak sladká a teplá krev smáčí jeho ústa, byl to opojný pocit, kterého se nikdy nedokázal nabažit. Následně svými čelistmi roztrhal její tělo na několik kusů, vyžíval se v tom tak dlouho, dokud nezaregistroval tlukot dalšího srdce. Vzhlédl nahoru na konec schodů a spatřil malého kluka, bylo mu jen deset let, a přesto v rukou držel brokovnici a mířil s ní na vlkodlaka.

      „Mě nedostaneš, ty ďábelská stvůro!“ zakřičel kluk a zmáčkl obě spouště brokovnice zároveň. Zpětný ráz byl tak silný, že brokovnice kluka odhodila k proskleným dveřím naproti schodišti, kterými prolétl ven a skutálel se po dřevěných schodech dolů na zahradu, kde upadl do bezvědomí. Na druhé straně síla broků odhodila Fenrira od rozsápané dívky. Do domu zrovna vbíhala matka dětí a manželka již mrtvého muže, když vedle ní přistál postřelený vlkodlak. Broky mu nezpůsobily skoro žádné zranění, jen se ještě více rozzuřil a příchozí ženu chytil a hodil jí ke zbytkům těla její dcery.

      Žena na sobě měla kabát, který z ní strhnul a pak následovalo i ostatní oblečení. Nevadilo mu, když ji svými drápy rozříznul kůži na několika místech, nezasáhnul žádnou tepnu a většina z toho byla jen povrchová zranění. Jednu její nohu zapříčil do zábradlí schodiště a v další chvíli ukájel svou potřebu v jejím rozkroku. Žena křičela, brečela, dokonce i prosila, ale jemu to bylo jedno, jen ho to ještě více uspokojovalo. Žena nevydržela dlouho, samou bolestí omdlela a on ze vzteku její tělo roztrhal na kousíčky a jejími vnitřnostmi „vyzdobil“ celý dům.

      Vyběhl na ulici. Z domu po chodníčku pomalu tekl pramínek krve, který se zvětšoval; všechna tři těla nechal ležet na prahu domu, kde byla podlaha vymalována rudou krví. Pach krve a výkřiky posledních obětí se nesly vesničkou a Fenrir radostně zavyl z plných plic. Rozběhnul se do vedlejšího domu, aby zjistil, jestli na něj něco nezbylo a měl štěstí, do náruče mu vběhl malý chlapec a než stihl vykřiknout, zabořil do jeho měkoučkého masíčka své tesáky. Cítil, jak pod silou jeho skousnutí klukovi popraskala žebra. Jediným trhnutím hlavy odtrhnul velký kus kůže i s masem. Kluk stále žil a křičel nepředstavitelnou bolestí, jeho hlas utichl až o chvíli později, kdy mu Fenrir vrazil pracku do hrudi a vyrval mu srdce, na kterém si pochutnal; bylo plné výtečné a hlavně nezkažené krve.

      Ostatní vlkodlaci neměli tak vytříbené chutě jako on, jim stačilo svou kořist rozdrápat, roztrhat, nasytit se jejich vnitřnostmi a hrdlo svlažit vlažnou krví. Po lidech většinou zbyla jen zohavená a zakrvácená torza těl, odtrhnuté ruce, nohy a hlavy rozdrcené o podlahu nebo stěny, kde zůstaly krvavé fleky s kousky mozku a mozkomíšního moku.

      Potůčky krve protékaly každým domem, všechny své svěřence Fenrir naučil největší zbytky těl hromadit na prahu hlavních dveří, takže krev vytékala i ven a sytila tak svou železitou vůní večerní vzduch. Byla to slast pro jejich čichové buňky. Z některých domů se potůčky krve dostaly až na ulici, kde se spojily a začaly vytvářet krvavé vzorce na chodníku i cestě. Někde dokonce vznikly menší nebo větší kaluže krve.

      Fenrir pohlédl na oblohu, kde byly vidět první paprsky odvěkého nepřítele měsíce. Slunce jej zase zahánělo z oblohy a jejich přeměna začínala vyprchávat. Většina z jeho vlkodlaků byla po přeměně zpátky do lidského těla zmožena a nemohla se hnout, ale kouzlem všem do žaludků vpravil posilňující lektvar, takže se zmohli alespoň na přemístění do bezpečí lesa Temného sídla jejich pána, Lorda Voldemorta.

      V tu chvíli se v jejich vesničce objevil i sám Voldemort a rozesmál se chladným, ďábelským smíchem, výjev ve vesnici byl hoden samotného pekla. Přidal tomu na efektu a střechy všech domů nechal vzplanout pekelnými plameny. Bylo to kouzlo pokročilé černé magie, které zaznamenalo Ministerstvo kouzel a okamžitě poslalo do vesnice několik svých Bystrozorů. To bylo také naposledy, kdy je na ministerstvu viděli. Voldemort je všechny mučil Cruciatem, následně některým zlámal všechny kosti v těle, jiným zase vytrhl kostru z těla a dalším všechny kosti nechal zmizet. Když před ním ležela jen hromádka něčeho, co kdysi byli lidé, jedovatě fialový paprsek protnul vzduch a jejich těla se rozletěla do všech světových stran, jako kdyby jim uvnitř explodovala nálož C4. Ještě v rychlosti do vzduchu vyslal své Znamení zla.

      Práce byla hotova a on se mohl přemístit do svého sídla, potěšen výtečnou prací části své armády, kterou stále budoval. Výsledky byly více než stoprocentní a už začínal plánovat, jak celou armádu vlkodlaků příštího úplňku nasměruje na nějaké významnější město. S dalším záchvatem ďábelského smíchu se přemístil pryč. Fénixův řád dorazil jen pár minut poté, ale to, co spatřili, se jim zarylo do paměti na zbytek jejich života. Ani Pošuk Moody se neudržel a obsah svého žaludku vyvrátil do příkopu, a to ho všichni pokládali za toho nejotrlejšího muže ve svých řadách.

      edohbet 

       oooOOOooo

      Velká síň byla nezvykle zamlklá během snídaně. Všichni studenti jedli rychle a tiše, protože profesorský stůl zel prázdnotou. To se ještě nestalo, aby během jídla nebyl v síni ani jeden z profesorů. Nervozita se dala krájet. Tušili, že se stalo něco hrozného, ale v poště a v Denním Věštci nebylo nic neobvyklého. Nikdo neodcházel. Čekali a báli se, co se děje…

      Čtvrt hodiny před začátkem vyučování profesoři vešli dovnitř. Brumbál hned od vstupních dveří zesíleným hlasem oznámil:

      „První vyučovací hodina dnes odpadá. Zůstaňte prosím zde, budete informováni o nešťastné události, která se stala dnes v noci…“

      Mezitím McGonagallová vyzvedla u nebelvírského stolu Colina a Denise Creeveye, Prýtová jednoho ze svých prváků a Snape malého Zmijozela. Odešli s nimi za Brumbálem a madam Pomfreyovou pryč. Ostatní učitelé zasedli za svůj stůl, jen Alex zůstal stát v čele a vypadal, že se mu do úkolu, který mu byl svěřen, vůbec nechce.

      „Dnes v noci zaútočilo několik silných skupin vlkodlaků na tři vesnice. Lord Voldemort rozpoutal tímto brutálním útokem otevřenou válku, která postihuje jak mudlovský, tak kouzelnický lid…“

      Víc toho říkat nemusel. Do Velké síně vlétlo přes dvacet puštíků, kteří běžně roznášeli předplacená čísla Denního Věštce. Jeden z nich přistál před Hermionou. Ta několikrát polkla, zhluboka se nadechla a se slzami v očích začala nahlas číst:

      „MASAKR ZA ÚPLŇKU

      Není to ani pár měsíců, co Ministerstvo kouzel přiznalo návrat Toho-jehož-nejmenujeme. Od té doby se po celé naší zemi stávaly drobné nehody, útoky na rodiny jednotlivců, ale masakr včerejší noci překonal i ty největší hrůzy, které jsme mohli zažívat v minulé válce proti Tomu-jehož-nejmenujeme a jeho přívržencům.

      Včerejšího večera se armáda vlkodlaků krvavě zaútočila ve třech vesničkách. Burntwood, Wroxeter a Berden byly tohoto rána nalezeny zcela vyvražděny. Byly to vesnice, kde žili v přátelské shodě kouzelníci vedle mudlů. Mudlové kteří byli vyňati ze zákona o utajení, přátelé a příbuzní kouzelnických rodin… A jak všichni dopadli? Věřte, že o ten pohled byste nestáli. Potoky krve, hromady znetvořených těl. Muži, ženy i děti. Celkem 623 obětí. Celou tu tragickou noc přežil jeden jediný chlapec. V ranních hodinách Ministerstvo kouzel také přišlo o několik Bystrozorů, kteří se přemístili na místo činu kvůli velké koncentraci temné magie. Podle předběžných šetření je měl zavraždit sám Ten-jehož-nejmenujeme. Ostatky Bystrozorů nebylo možno sestavit a identifikovat, neboť jejich těla byla roztrhána na tisíce kousků. Pokud to tak lze říci, zavraždění obyvatelé domů na tom byli rozhodně lépe; je bylo možno identifikovat a jejich ostatky ještě zamaskovat tak, aby mudlovští ochránci pořádku a jejich léčitelé nepřišli na to, že to celé bylo dílem krvelačných příšer. Nejlepší stopaři mezi bystrozory napočítali stopy celkem sto třiceti jednoho vlkodlaka. To je nová armáda ve službách Toho-jehož-nejmenujeme, se kterou je nutno počítat. Jak se ale můžeme proti takové nemilosrdné sběři bránit?! Mezi napadenými bylo osmdesát dva dospělých kouzelníků, a přesto nebylo nalezeno jediné tělo vlkodlaka. Co udělá ministerstvo na naši obranu proti této hrozbě? Odpovědi na tyto otázky nalezne ve večerním mimořádném vydání Denního věštce.

      Seznam obětí z každé vesnice najdete na stranách č. 2, č. 3, č. 4, a č. 5. Výpovědi Bystrozorů a dalších pracovníků ministerstva na stranách č. 6 a č. 7.

      Albert Sůva

      Speciální vydání Denního Věštce…“

       

      Stejná slova zněla z mnoha úst ze všech stran a Velká síň byla nasycena hrůzou, bezmocnými vzlyky a syrovou magií, která unikala nekontrolovatelně z těch mladých těl s šokem, vztekem a lítostí. Na profesorském stole se v plamenech objevil Fénix a začal zpívat. Píseň smutnou a tesklivou, která však hladila po duši a do srdcí zasévala mír a klid. A do té melodie zase promluvil Alex Goodmann:

      „Bratři Creeveyovi z Nebelvíru přišli o oba rodiče a pětiletou sestřičku. Štefan Kowalski z Mrzimoru ztratil oba rodiče, osmiletého bratra a dvouletou sestru. Adrian Lloyd ze Zmijozelu tuto noc přišel o celou svou rodinu. Otec, matka, strýc, teta, sestřenice, dědeček a babička. Všichni byli kouzelníci a kromě babičky, která byla studentkou Havraspáru a tety, která studovala v Krásnohůrkách, byli všichni absolventi Zmijozelu…“

      „Takže jen Havraspár byl ušetřen…“ pomyslel si Harry. Ale neměl pravdu. U Havraspárského stolu se zhroutila Lisa Turpinová z šestého ročníku. Lenka a Holly ji objímaly každá z jedné strany a když k nim přispěchali Alex s Kratiknotem, tak Holly se slzami v očích vysvětlovala:

      „Ve Wroxeteru bydlely její babička s tetou. Našla jejich jména na seznamu obětí…“

      „Odveď ji na ošetřovnu, Holly…“ požádal Alex. Holly svou spolubydlící podpírala z jedné strany a maličký profesor Kratiknot se o to samé pokoušel ze strany druhé.

      A Fawkes stále zpíval…

      oooOOOooo

      Čtvrteční vyučování začalo až v deset hodin dopoledne. Zamlklí a zaražení studenti se na hodiny rozcházeli přímo z Velké síně. Alex k nim mluvil dlouho. Dozvěděli se, že se profesoři všech předmětů budou v následujících dnech věnovat výuce obrany proti vlkodlakům. Naučí je vše, co by při obraně svých životů mohli použít. Harry uznal, že je to dobrý způsob jak překonat šok a hrůzu. Myslel při tom na Lupina a na ty vlkodlaky, kteří bojují proti té stvůře, co se v nich skrývá. Teď budou mít mnohem těžší život, než měli před tím. Bude se Remus vůbec moct vrátit do školy? Stejné myšlenky, které se zřejmě honily hlavou i Hagridovi. Celé dvě hodiny jim s pláčem vyprávěl o vlkodlacích, které poznal. O těch, kteří se odmítají stát vraždícími netvory a o úplňku se zavírají do pevných cel, poutají se řetězy, z kterých se ani vlkodlak nedokáže vyprostit, drásají své vlastní tělo, aby utišili svou touhu po krvi… Mluvil o vlkodlačím lektvaru, a jaký dar je pro ty, kteří přes své postižení zůstali slušnými lidmi.

      Po obědě se během přeměňování učili cokoliv (větvičku, kámen, brk, pergamen a kus provázku) přeměnit na stříbrnou dýku s úzkou čepelí.

      „Stříbro je pro vlkodlaky jedovaté. Když se jim jakýmkoliv způsobem dostane do těla, tak je zpomalí, když vydrží v jejich těle dostatečně dlouhou dobu, tak je může i zabít. Pokud ale pronikne přímo do jeho srdce, tak je zabije téměř okamžitě…“ vysvětlovala jim profesorka McGonagallová, když jim kladla na srdce, aby trénovali stříbrnou dýku ve svém volném čase.

      Během odpoledne se Harry snažil napsat nějaké úkoly, ale moc mu to nešlo. Ve společenské místnosti se rozhořela bouřlivá diskuse o tom, jak je třeba všechny vlkodlaky vyhladit. Jeho strach o Remuse ho přinutil, aby se do diskuse také zapojil.

      „Všichni vlkodlaci nejsou vraždící bestie. Remus je slušný člověk a se svým prokletím bojuje. Shromáždil kolem sebe skupinu vlkodlaků, kteří smýšlí podobně jako on, a ti se podílejí na vývoji dokonalejšího vlkodlačího lektvaru, jako pokusné objekty. Neztrácejí naději na úplné vyléčení. Nesmíme házet všechny do jednoho pytle. Myslím, že těch, kteří se budou chtít léčit, po tomto útoku přibude. Ti vlkodlaci, kteří tuto úplňkovou noc vraždili, jsou stejně zvrhlí jako ostatní Voldemortovi Smrtijedi. Všem se budeme muset postavit, nejen vlkodlakům. Je jim jedno na koho zaútočí, jen když můžou mučit a zabíjet. Slyšeli jste to – pobili i zmijozelské… Možná to pomůže těm Zmijozelům, kteří si nebyli jistí, jestli mají následovat Voldemorta, aby se rozhodli lépe. A my jim budeme muset dát šanci. Zmijozelové nejsou všichni Smrtijedi zrovna tak, jako nejsou všichni vlkodlaci vraždící stvůry. Každý, kterého získáme na naši stranu, bude chybět ve Voldemortově armádě. To si teď musíme uvědomit.“

      Položil se do svého projevu dost vášnivě a s úžasem sledoval, jak ho jeho spolužáci pozorně poslouchají, kývají souhlasně hlavami a vášnivě diskutují s těmi, kteří se tváří nesouhlasně. Dean, Seamus i Ron obhajovali jeho názory, Neville a Ginny diskutovali s vyděšenými prváky a Hermiona se pustila do vášnivé debaty se sedmáky. Do večeře už byla celá Nebelvírská kolej jednotná.

      Po večeři se Harry hlásil na svém „trestu“ u Snapea. Doufal, že alespoň Snape ho ušetří školení o tom, jak účinně vybíjet vlkodlaky. Jeho naděje se splnily. Snape ho, místo do jejich speciální učebny, odvedl letaxem ze své kanceláře do ředitelny.

      „Harry, potřebuji tvoji pomoc v záležitosti, která ti, myslím, bude velmi nepříjemná…“ přivítal ho s vážným výrazem Brumbál. Harry jen přikývl a netrpělivě čekal, co si na něj ředitel zase vymyslel.

      „Na ministerstvu právě probíhá urputný mocenský boj o ministerské křeslo. Sám ses velmi výrazně zasloužil o pád ministra Popletala, ale nevím, jestli sleduješ dění během voleb, které probíhají…“

      Harry se trochu začervenal a zavrtěl hlavou. Věděl, že Hermiona všechno sleduje, ale příliš nevnímal, když se s ostatními bavila o politické situaci.

      „Z prvního kola voleb vzešli dva hlavní kandidáti. Amélie Bonesová a Rufus Brousek. Amélie měla poměrně výrazný náskok před bystrozorem Brouskem, ale při současné situaci hrozí, že se kouzelníci přikloní spíš k ráznému a nekompromisnímu bojovníkovi Brouskovi…“ Harry pokrčil rameny a pomyslel si, že by možná bystrozor v ministerském křesle, byl ve válce tím lepším řešením.

      „Jenže Rufus Brousek je dost nepřátelsky naladěn proti Fénixovu řádu. Pokládá nás za nelegální organizaci, která se plete do věcí, které náleží pouze a jen ministerstvu. Jestli vyhraje on, tak můžeme očekávat velké problémy v naší činnosti, rozsáhlé represe proti všem vlkodlakům a velký nábor nekompetentních kouzelníku do řad bystrozorů. To jsou jeho hlavní politické cíle, s kterými se snaží získat hlasy voličů. Amélie Bonesová sice není členkou Řádu, ale máme její podporu a sympatie. Vždy byla spravedlivá, takže od ní můžeme očekávat, že neodsoudí všechny vlkodlaky za ten masakr. Je to velmi inteligentní žena, s velkým rozhledem, bystrým úsudkem, cennými známostmi v zahraničí a dobrým strategickým myšlením. U ní máme jistotu v tom, že se bude zabývat řešením následků této války, nenechá sirotky na ulici, postará se o chod naší společnosti i během válečných hrůz…“

      Harry pozorně poslouchal, a když Brumbál domluvil, tak se zeptal:

      „Ale co s tím můžu dělat já, pane? Nejsem ještě plnoletý; nemůžu volit…“

      „Můžeš ovšem použít vliv, který máš na kouzelnickou veřejnost jako Chlapec, který přežil, nebo spíš Vyvolený, jak tě nazývají od té doby, co jsi vyvázl ze svého boje s Voldemortem na ministerstvu. Nemusíš se tvářit tak kysele, Harry. Vím o tvém odpoledním projevu ke spolužákům. Dokázals je přesvědčit a velmi dobře jsi jim vysvětlil priority této války a našeho boje. Úplně stejně dokážeš přesvědčit v sobotu v Prasinkách i novináře a jejich prostřednictvím i jejich čtenáře…“

      Harry měl pocit, že se propadá do hrozné noční můry. Celý večer strávil v ředitelně s Brumbálem a se Snapem, kteří s ním probírali všechny otázky, které může od novinářů očekávat a jeho reakce na ně. Vtloukali mu do hlavy, jak mají vypadat diplomatické odpovědi, které nikoho neurazí a přitom sdělí veřejnosti vše, co potřebuje. Snape byl obzvlášť vynalézavý v jedovatých otázkách, které může očekávat od Rity Holoubkové a podobných rýpalů a Harry cestou na kolej, těsně před večerkou, uvažoval, že snad raději těžce onemocní, aby v sobotu do Prasinek nemusel.

      Když Hermioně, Nevillovi a Ronovi, kteří seděli nad domácími úkoly, znechuceně vyprávěl, co si na něj Brumbál vymyslel, tak se kupodivu jako první ozval Ron:

      „Náš taťka se s Brouskem nesnáší. Řekl o něm, že je to bezcitnej parchant. Nevím, co by s taťkou bylo, kdyby se stal ministrem… Měl bys Brumbálovi pomoct, Harry, lidé tě budou poslouchat. Váží si tě, měl bys toho využít…“ znělo to jako ten starý Ron, kterého měl Harry rád. Jako by se mezi nimi nic nestalo. Harry nepotřeboval žádné omluvy, tohle mu stačilo.

      „Dobře, Rone, budu se snažit, i když mě polévá studený pot, když si představím, co mě v sobotu čeká…“ odpověděl s kyselým úsměvem.

      „Myslela jsem, že po tom hrozném útoku, z bezpečnostních důvodů, výlet do Prasinek zruší…“ uvažovala zamyšleně Hermiona.

      „Jo, to původně také chtěli,“ informoval ji Harry. „Nakonec se rozhodli, že pustí ven jen páté, šesté a sedmé ročníky. V Prasinkách bude skoro celý Fénixův řád a polovina profesorů. Krb u Tří košťat bude propojen s krbem ve Vstupní hale, abychom se mohli rychle dostat do bezpečí v případě napadení. Řekněte to všem členům BA, kteří tam v sobotu půjdou – jak uslyší poplašné zvony, tak honem krbem domů… Ať jsou všichni ve střehu; myslím, že se Brumbál nějakého útoku obává. Povolil to jen kvůli těm novinářům. Chce, aby to vypadalo jako nečekané setkání a ne připravená tiskovka. Prý, aby moje slova zněla spontánně… Tss… Tři hodiny do mě hustili, co mám a nemám říkat…“ zašklebil se znova znechuceně.

      „No, kámo, tvým osudem je prostě tvořit dějiny,“ zachechtal se Ron. „Už sis na to taky mohl zvyknout…“ zašklebil se na něj přátelsky a přiměl tak k úsměvu i Nevilla a Hermionu. A díky jeho slovům se Harrymu usínalo přes všechny špatné zprávy docela dobře. Ron konečně snad dostal rozum…

      oooOOOooo

      V pátek se ve Formulích učili vykouzlit magickou klec, která dokáže udržet přeměněného vlkodlaka na dostatečně dlouhou dobu – totiž až do východu slunce ráno po úplňku. Bylo to velmi složité kouzlo, ani Hermioně se nedařilo. Za domácí úkol dostali trénovat složité pohyby hůlkou, během obou fází kouzla a naučit se zpaměti obě poměrně dlouhé latinské inkantace. Zbytek dvouhodinovky strávili vrháním nožů do terče. Kratiknot vyčaroval na stěny učebny slaměné terče a učil je, jak kouzlem řídit let nože a dodat mu rychlost, aby se dokázal zapíchnout do cíle s dostatečnou razancí. Když zvládnou techniku dobře, tak v kombinaci se stříbrnou dýkou, kterou se učili přeměnit, budou mít účinnou zbraň proti vlkodlakům.

      Snape vletěl do učebny Lektvarů velmi razantně a tvářil se rozzuřeně.

      „Ředitel Brumbál se domnívá, že jste již dostatečně způsobilí, abyste zvládli uvařit vlkodlačí lektvar,“ odsekával mrazivě a s pohrdavým výrazem přejel nejen první lavice, ale i ostatní studenty. „Dokonce vyčlenil značný finanční obnos na nákup cenných ingrediencí, abyste měli co zbůhdarma zničit a moji chatrnou nervovou soustavu mohli dovést ke kolapsu!“ syčel znechuceně. Mávl hůlkou, z jeho stolu se vznesla hromádka pergamenů, které po jednom přistávaly na jejich lavicích. „Co bych pro pana ředitele neudělal… Tady máte podrobný rozpis přípravy s barevně vyznačenými kritickými okamžiky vaření. Máte dvacet jedna dní na to, abyste se ho naučili nazpaměť. Za tři týdny budete vařit tento lektvar v prodloužené čtyřhodinové lekci. Kdo způsobí explozi, otráví své spolužáky jedovatými výpary, nebo mě znechutí nějakou jinou podobnou katastrofou, bude vyloučen z pokročilých Lektvarů. Takže laskavě věnujte dostatečnou pozornost studiu všech záludností, kterých je v přípravě tohoto lektvaru dostatečné množství…“

      Opravdu. Pergamen hýřil všemi barvami. Podle toho značení musel být v podstatě každý krok přípravy kritický. Harry si povzdechl. Jako by toho takhle měl málo…

      Na hodině plavání už Harry, bez dotyku nohama na dně, dokázal přeplavat bazén na šířku. Jeho úspěch byl ale trochu zkalen rozhovorem, který vedl s Alexem před lekcí. Ptal se na Remuse, protože na hodině se Alex o dozor dělil jen s profesorem Snapem.

      „Ještě se vzpamatovává po úplňku, ale do školy se nevrátí ani po víkendu. Profesor Brumbál ti to vysvětlí; říkal, že se za ním máš ještě po večeři zastavit…“

      Když se po plavání vrátil na kolej, aby se převlékl na večeři, tak našel Hermionu a Parvati, jak konejší plačící kluky Creeveyovy. Dozvěděli se, že mají být svěřeni do péče tetě Anabell, tatínkově sestře.

      „Nikdy nás neměla ráda. Říkala tátovi, že jsme podivní mutanti, a že by nás měl dát do nějakého ústavu, kde takové anomálie studují…“ fňukal Denis.

      „To má asi z X-mena, ne?“ rozzlobila se Hermina.

      „Jo, to je její oblíbený film…“ přitakal Denis a Colin pokračoval se stížnostmi:

      „Když mi bylo šest a Denisovi pět, tak dala našemu tátovi k narozeninám rákosku, aby nás měl čím mlátit. Radši strávím prázdniny v Zapovězeným lese, než bych musel jet k ní!“

      „Poprosím Brumbála, jestli by pro vás nesehnal nějakého vhodného opatrovníka mezi kouzelníky, kluci. Večer se u něj mám zastavit. Nebojte, nenecháme vás v tom…“ uklidnil je Harry natolik, že byli schopní s nimi odejít na večeři.

      Jejich neradostná situace byla to první, co s Brumbálem večer probíral.

      „Nerad bych viděl, aby vyrůstali ve stejně nenávistném prostředí jako já, pane… Víte, že jejich rodiče se do té částečně kouzelnické vesnice přestěhovali teprve na konci prázdnin? Když se na soudu s Umbridgeovou seznámili blíž s kouzelníky, tak chtěli svým synům umožnit vyrůstat v kouzelnickém prostředí. Ještě se tam nestačili ani pořádně zabydlet, když tam vtrhla ta smečka…“ snažil se přesvědčit Brumbála, po té, co mu zopakoval stížnosti, které měli Denis s Colinem na svou tetu.

      „Dobře, Harry. Pokusím se pro ně sehnat někoho vhodnějšího mezi členy Řádu, ano? A slibuji, že se tentokrát přesvědčíme u všech sirotků, zda jim bude v náhradní péči poskytnut dobrý domov. Chápu tvé obavy, chlapče, věř, že stejnou chybu, jako jsem udělal u tebe, už opakovat nebudu…“ uklidnil ho Brumbál.

      Pak se ho Harry zeptal na vlkodlačí lektvar.

      „Profesor Snape dostal nápad, že vytvoří několik dvojic schopných studentů, kteří mu pomůžou vařit základní lektvar, aby mohl sám pracovat na výzkumu jeho vylepšení…“ Harry se rozesmál.

      „On ten nápad vložil do vaší hlavy, pane. A vypadal, jako že to velmi těžce nese…“

      „Ano, Severus byl vždy velmi dobrý herec,“ usmál se Brumbál. „Většinu svých výtečných nápadů musel publikovat pod pseudonymem, nebo je vkládá do mých úst… Usoudili jsme, že by v současné situaci nebylo bezpečné, aby se Remus vracel do školy, a tak dostal za úkol zajistit bezpečný úkryt vlkodlakům, kteří již s námi spolupracují a obejít ty, kteří zatím váhali. Domnívám se, že po tom masakru budou již trochu ochotnější ke spolupráci. A Severus potřebuje více uživatelů vlkodlačího lektvaru, aby mohl trochu pokročit ve svém výzkumu…“

      Po té spolu znova probrali otázky a odpovědi na zítřek. Když Brumbál viděl, jak je z toho všeho Harry nervózní, uklidnil ho:

      „Já budu U Tří košťat už od rána, Harry. Připravím letaxové spojení a budu tam u čaje v srdečném rozhovoru s Rozmertou čekat na to, až tě novináři přepadnou. Nenechám tě v tom samotného, chlapče. Kdyby měli nějaké nevhodné otázky, které by tě přivedly do rozpaků, tak je usměrním…“

      Pak se zahleděl na Čmuchala, ležícího spokojeně pod Harryho nohama, kterého Harry vyzvedl u Hagrida hned po večeři a vzal ho na schůzku sebou.

      „Budeš sebou do Prasinek brát i svého nového mazlíčka?“

      „No… Původně jsem chtěl, ale jestli se obáváte útoku, tak bude lepší, když zůstane na hradě. Nevím, jestli bych ho dokázal přesvědčit, aby se mnou vlezl do krbu, kdybychom se museli evakuovat…“ váhal Harry.

      „Já bych byl rád, kdybys ho vzal sebou, Harry. Fotografie Chlapce, který přežil a jeho věrného psa, bude v novinách vypadat moc dobře, zvlášť když se tolik podobá někomu, kdo už by tu být neměl. Možná to vyvolá trochu pochybností u určitých lidí a dostatek strachu v jedné zrádné kryse…“ na chvíli se odmlčel a zahleděl se Harrymu upřeně do očí, jestli jeho narážky správně pochopil. „Cestování letaxem si spolu můžete vyzkoušet hned,“ vstal, došel ke krbu a nabídl Harrymu misku s práškem. „Výjimečně ti povoluji použít můj krb k návratu do nebelvírské společenské místnosti…“

      Čmuchal se choval naprosto suverénně. Zvládl krátkou cestu krbem stejně samozřejmě, jako kdyby letax používal tak často, jako svoje čtyři mohutné tlapy. Harry už několikrát při podobných příležitostech uvažoval, jestli svou stínovou magií do toho psa, kromě podoby, nevložil i Siriusovu osobnost a inteligenci.

       

      Items details

      • Hits: 13118 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Drticool 29 Prosinec 2015
      Měl bych tu pár poznámek k zamyšlení.
      1) Fenrirovy trvala přeměna sotva půl minuty, takže ostatním musela trvat déle a přesto nikdo za tu půl minutu neslyšel vytí a nikdo nestihl zareagovat. Ba ani nestihly zabít jediného vlkodlaka (já osobně bych vrhal Avadu na všechny strany). Jaká náhodička. Nejspíš ani krby jim zrovna nefungovali. A to je tam prosím masakrovali celou noc.
      2) Beru, že Fenrir dokázal podat 30ti vlkodlakům posilující lektvar aby se aspoň dokázali přemístit do bezpečí, ale co těch dalších 100 v ostatních vesnicích. A to nemluvím o tom kde vzal najednou tolik lektvarů (nejspíš je měl v pytlíčku, přivázané šňůrou k noze).
      3) Udělal jsem si menší rozbor a dospěl jsem k číslu 6. Tolik podle mě muselo minimálně být Bystrozorů, kteří tam byli posláni. A 6 vycvičených lidí (profesionálů) si neporadilo s jedním "floutkem".
      4) Jak Brumla obhájil to vaření vlkodlačího lektvaru (respektive nákup surovin na něj), by mě nesmírně zajímalo. I kdyby se to všichni naučili vařit, proti vlkodlakům jim to stejně nijak nepomůže.
      Příště by to chtělo méně přehánět. Vím, že tu byla snaha o co největší hororovou atmosféru a děj, ale příště bych to nedělal na úkor logiky. Po prvním přečtení se mi to kvůli těm chybám ani nechtělo znovu číst. Nevadí mi menší pravopisné chyby, či řídce se vyskytující chyby děje, ale tohle mě opravdu doslova praštilo do očí.
      #
      rusalka 02 Duben 2016
      Ten masakr byl hrozně fuj. Teď (2016) už je po velikonocích a nemusíme se držet postních jídel, ale ze mě masorád asi už nikdy znovu nebude.
      Jinak dobrý, Albus spřádá intriky, profesoři učí o 106 a děti studují jedna radost. Dík.
      #
      maja 31 Leden 2019
      Horory a masakry vyšly z pera spoluautora Karlose. Já bych to takhle napsat nedokázala. Tato povídka je přetažená ze starých stránek a proto chybí komentáře, které vysvětlovaly kdo co napsal