Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 16, Útok na Prasinky

      V sobotu ráno během snídaně povstal profesor Brumbál a zesíleným hlasem si vyžádal klid.

      „Ředitelé kolejí vám oznámili, že dnešní návštěva Prasinek je z bezpečnostních důvodů zrušena. Vím, že vás to velmi mrzelo a tak jsme se rozhodli, že studentům vyšších ročníků dnešní výlet přece jen dopřejeme. Jsou ovšem nutná jistá bezpečnostní opatření. Zúčastnit se mohou pouze studenti od pátého ročníku…“ ve Velké síni se zvedla vlna protestů mladších studentů a tak se ředitel na chvíli odmlčel. Když už mu to připadalo dlouhé, tak zaburácel: „Ticho!“ pár okamžiků počkal, až se lomoz uklidní a pak pokračoval: „Studenti pátých, šestých a sedmých ročníků, kteří chtějí navštívit Prasinky, půjdou všichni společně doprovázeni profesorkami McGonagallovou a Sinistrovou a také profesorem Goodmannem. Krb v hospodě U Tří košťat bude mezitím napojen na krb ve Vstupní síni v Bradavicích pro případ nouze. Pokud by nastaly nějaké problémy v Prasinkách, tak se nad vesnicí rozezní poplašné zvony. V tom případě se všichni urychleně stáhnete ke Třem košťatům a budete neprodleně evakuováni na hrad. Pokud žádné problémy nenastanou, tak bude návrat opět společný s doprovodem profesorů. Návštěva bude zkrácena do druhé hodiny odpolední. Pokud někdo z vás tato pravidla nedodrží, tak může počítat s tím, že se do konce školního roku již do Prasinek nepodívá. Odcházíte přesně v devět hodin, takže máte dost času dokončit snídani a dobře se obléknout. Dnes je venku poněkud chladno…“

      „Merline, jak mě se tam nechce…“ zabručel Harry, když si ředitel zase sedl a pokračoval v jídle.

      „Klid, Harry, to zvládneš…“ uklidnila ho Hermiona.

      „Jo, já vím… Ale nevím, jestli zvládnu také oběhnout obchody, takže ti dám nějaké peníze a seznam věcí, které potřebuji nakoupit. Můžu?“ Hermiona přikývla a v tu chvíli se k nim připojily Holly s Lenkou, aby se zeptaly, jestli můžou jít s nimi. Ron velice ochotně souhlasil, a když viděl, jak se Harry zamračil, tak dodal:

      „Neboj, dám na dámu tvého srdce pozor…“

      Harry se zamračil ještě víc a pak mu odpověděl:

      „Dáš pozor na všechny dámy mého srdce?“ a pohybem ruky obsáhl Holly, Lenku i Hermionu.

      „A já nejsem dáma tvého srdce?“ zeptala se uraženě Ginny, která seděla trochu bokem vedle Deana.

      „Tebe si jistě rád pohlídá Dean a nepochybuji o tom, že ani Ron z tebe pro jistotu na dlouho oči nespustí,“ zasmál se Harry a Ginny se zašklebila.

      „Ale teď vážně… Buďte opatrní a nepouštějte se do žádného boje, kdyby k něčemu došlo. Budou tam bystrozoři i členové řádu, tak žádné zbytečné hrdinství, ano?“

      „Neboj se, Harry. Oběhneme rychle obchody a zaparkujeme U Tří košťat,“ uklidnila ho Hermiona.

      oooOOOooo

      V devět hodin se před vstupní branou sešlo necelých třicet studentů. Čmuchal nadšeně pobíhal mezi nimi a moc se těšil na procházku. Profesorky vyrazily v čele skupiny, Alex Goodmann ji uzavíral. Harry s přáteli se drželi na jejím konci a projížděli očima všechny, kteří se účastní. S obavami zaregistrovali, že z celé zmijozelské koleje se výletu účastní jen pět studentů. Byli tu dva sedmáci, Draco Malfoy a Zabini s Dafné Greengrassovou. Potichu spolu diskutovali o tom, co by to mohlo znamenat. Když už byli téměř v Prasinkách a čelo průvodu se již začalo rozbíhat po obchodech, tak se Čmuchal začal chovat divně. Vyskočil Harrymu předními tlapami na ramena a upřeně se mu zadíval do očí.

      „Neblbni, Čmuchale, nech toho!“ napomenul ho Harry a shodil jej dolů. Jenže pes byl neodbytný. Znova vyskočil a upřeně se zadíval Harrymu do očí.

      „Vypadá to, jako by ti chtěl něco říct, Harry… Ty mu umíš číst myšlenky?“ zeptala se zasněně Lenka.

      „Jak tě něco takového mohlo napadnout, Lenko. Samozřejmě, že neumím číst myšlenky…“ kroutil hlavou Harry.

      „Proč ne, Harry?“ zeptal se Alex. „Skus Legilimens…“ pobídl ho.

      Harry sevřel hlavu svého psa oběma rukama a potichu zašeptal: „Legilimens.“

      Viděl, jak se ke skupině čekajících studentů připojili Zabini s Greengrassovou a okamžitě k nim přistoupil Malfoy.

      „Říkal jsem jasně, že tenhle výlet není pro vás!“ syčel rozčileně.

      „A já jsem zase jasně říkal, že nebudu poslouchat tvoje rozkazy, Malfoyi, potřebujeme si vyřídit nějaké nákupy!“ odsekl mu naštvaně Zabini.

      „Pak si s následky poraď, jak umíš!“ odpověděl chladně Malfoy a odešel.

      Harry pustil Čmuchalovu hlavu a podíval se znepokojeně na Alexe. Cítil slabý dotek cizí mysli ve své hlavě během nitrozpytu. Alex přikývl a přikázal Harrymu:

      „Ukaž tuhle vzpomínku pomocí nitrozpytu řediteli, Harry. Jděte rychle do vesnice, já mám hlídku…“ Počkal, až se studenti ocitnou mezi prvními domy na hlavní ulici a sešel z cesty do lesa. Za okamžik z lesa vylétl mohutný orel a začal kroužit nad Prasinkami. Holly se otočila a s úsměvem ho provázela pohledem. Harry jí zašeptal do ucha:

      „To je Alex? Je zvěromág?“

      Holly přikývla a položila si prst na rty.

      „Jasně,“ souhlasil Harry.

      oooOOOooo

      Novináři se na Harryho vrhli ještě dřív, než došli k hospodě. Oslnil je blesk fotoaparátu a zachytil jejich skupinku v pohybu. Harryho s Čmuchalem u nohy, z jedné strany Holly a Lenku a z druhé Hermionu a Rona.

      „Která s dívek, co vás doprovázejí, je vaše přítelkyně, Harry?“ vykřikla na něj otázku mladá čarodějka stojící vedle fotografa.

      „Kdo jste, slečno, a co je vám do toho?“ zeptal se stroze Harry.

      „Lýdie Sličná z týdeníku Mladé čarodějky,“ představila se novinářka a vyzvídala dál: „Naše čtenářky by za takovou informaci daly život, Harry. Tak které z nich patří vaše srdce?“

      Harry se rozhlédl po svém doprovodu a chvíli měl chuť ukázat na Rona. Ale rychle si to rozmyslel, když si uvědomil aféru, kterou by tímto vtípkem mohl rozpoutat. Nakonec se rozhodl pro nevrlou nepřístupnost.

      „Do toho vám, ani vašim čtenářkám nic není, slečno!“ a vedl svou skupinu rázně do hospody. Tam se na něj vrhli další čtyři novináři. Tři muži a Rita Holoubková se svým jedovatým Bleskobrkem se na něj sesypali jako hrabáci na hrnec zlata. Překřikovali jeden druhého a tlačili se na něj tak, že Harry skončil zády přitisknutý na stěnu vedle dveří. Když začal pomalu propadat panice, zasáhl Čmuchal. Skočil před něj s hrozivě vyceněnými zuby a svým dunivým štěkotem proloženým temným vrčením rychle donutil novináře couvnout.

      „Okamžitě toho nechte, nebo vás nechám všechny vyvést!“ zaječela na ně madam Rosmerta a k Harrymu se protlačil Albus Brumbál.

      „Harry, myslím, že by sis měl s váženými novináři někde v klidu promluvit. Třeba se pak k tobě začnou chovat s trochu větší úctou a respektem…“ Harry se zatvářil značně otráveně. „Rosmerto, drahoušku, půjčíte nám na chvíli malý salónek?“ zeptal se rozzuřené hostinské se svým nejzářivějším úsměvem Brumbál.

      Harry hodil utrápený pohled na své přátele. Holly a Lenka ho upřímně litovaly, Ron zvedl palec pro štěstí a Hermiona zformulovala svými ústy tichý vzkaz: „Drž se.“ Pak se otočili a rychle vyklouzli zase ven na ulici.

      Když odcházeli do salónku, tak se k nim přidal ještě vysoký hubený muž s výrazným nosem, rozcuchanými blond vlasy a zářivě modrým pohledem.

      „Xenofilius Láskorád, Jinotaj. Již jsem toho o vás mnoho slyšel, a proto jsem velmi rád, že vás poznávám osobně, pane Pottere,“ a podával Harrymu ruku. Ten ji ochotně stiskl a odpověděl:

      „Také jsem již o vás hodně slyšel, pane Láskoráde. Jsem rád, že vás poznávám.“

      Novináři se nedočkavě nahrnuli do salónku za výčepem, který jim Rosmerta otevřela, a Harry zadržel Brumbála přede dveřmi.

      „Chtěl bych vám ukázat jednu vzpomínku, než začneme, pane…“ zašeptal a zahleděl se řediteli do očí. Během okamžiku ucítil jeho přítomnost ve své mysli a před ohnivou stěnu své nitrobrany vytáhl vzpomínku na podivné Čmuchalovo chování a to, co následovalo až do okamžiku, kdy statný orel začal kroužit nad vesnicí.

      Brumbál přikývl, přistoupil k Minervě McGonagallové, která pobouřeně sledovala zpovzdálí, jak Harryho přepadli novináři a něco jí rychle zašeptal do ucha. Profesorka se vydala ke stolu, u kterého seděli Sturgis Tobolka, Hestie Jonesová a další dva členové řádu, které znal Harry jen od vidění. Brumbál postrčil Harryho do jámy lvové, tedy do salónku plného novinářů.

      Stoly zde byly uspořádány do tvaru písmene T a Brumbál odvedl Harryho do čela. Usadil ho doprostřed a sám si sedl po jeho levé ruce. Čmuchal se rozhodl, že se aktivně zapojí do diskuze, odstrčil od stolu židli po Harryho pravé ruce, sedl si na ni a předními tlapami se opřel o stůl. Byl ve střehu, připraven okamžitě vystartovat v okamžiku, kdy by Harrymu hrozilo nějaké nebezpečí. Harry jej sledoval s mírným údivem, ale nakonec ho pochvalně poplácal po zádech. Pak už věnoval pozornost Brumbálovi.

      „Posaďte se, prosím,“ pokynul Brumbál novinářům k delší části stolu. „Myslím, že byste měli vyhovět dobrým mravům a představit se nám, jako již to učinil pan Láskorád…“ lehce káravě napomenul tu hladovou smečku.

      „S vámi jsme mluvit nechtěli, Brumbále!“ protestoval drobný štíhlý kouzelník s tmavým ježkem a pichlavýma očima.

      „Ano, to je zřejmé. Nicméně jsem ředitelem školy, kde Harry Potter studuje, a také jsem jeho opatrovník. Vzhledem k tomu, že Harry ještě není plnoletý, tak se s mou přítomností budete muset smířit…“ odpověděl nezvykle stroze Brumbál. „Takže s kým že to máme čest hovořit?“

      Jako první se představil kulaťoučký plešatý kouzelník ve střízlivém tmavě šedém hábitu:

      „Albert Sůva, redaktor Denního Věštce.“ Ostatní pak rychle následovali. Velký mohutný blonďák byl Dagles Humble z týdeníku Kouzelnická Británie, protivný kouzelník s ježkem na hlavě byl Evan Demure z deníku Hlásná trouba.

      „Tyhle noviny neznám…“ zašeptal Harry Brumbálovi.

      „To je známý bulvární plátek – největší drbna kouzelnického světa. Vychází v několika jazycích téměř na všech kontinentech,“ odpověděl mu také šeptem ředitel.

      „Rita Holoubková, nezávislá novinářka…“ představila se s rádoby srdečným úsměvem Harryho noční můra a Lýdie Sličná se připojila hned po ní. Její fotograf přitom udělal další fotečku trojice v čele stolu.

      „Děkuji vám,“ kývl hlavou Brumbál. „Teď můžete klást své otázky, jak je zvykem na tiskových konferencích. Hezky jeden po druhém. Pan Sůva?“ vybídl nakonec redaktora, který se přihlásil jako první.

      „Sedí tu s námi váš opatrovník, pane Pottere. Je pravda, že máte dva opatrovníky? Je pravda, že váš druhý opatrovník je vlkodlak?“ zeptal se Albert Sůva.

      „Ano, mám dva opatrovníky, protože to tak v závěti určil můj kmotr,“ odpověděl Harry. „Je také pravda, že můj druhý opatrovník je vlkodlak. A než se zeptáte – ne, Remus Lupin se toho úplňkového masakru nezúčastnil.“

      „A jak to víte tak jistě, pane Pottere?“ zeptal se uštěpačně Evan Demure.

      „Remus Lupin je vzdělaný, laskavý a velmi zodpovědný člověk. Bojuje se svým prokletím od dětství. Fenrir Šedohřbet ho pokousal, když mu bylo sedm roků. Velmi dbá na bezpečnost. Zavíral se vždy během úplňků na místa, kde nikoho neohrožoval, přestože mu to způsobovalo značné utrpení. V posledních letech pravidelně pije vlkodlačí lektvar. Nikdy nikoho nepokousal. Naprosto mu důvěřuji. Kdyby mi to dovolil, tak s ním klidně strávím úplněk ve stejné místnosti,“ prohlásil Harry rozhodně a hleděl přitom novináři zpříma do očí.

      „Fenrir Šedohřbet, kterého jste zmínil, u toho masakru prokazatelně byl, a já mám poměrně věrohodné informace, z nichž vyplývá, že také užívá vlkodlačí lektvar!“ značně útočně poznamenal Albert Sůva. Harry se překvapeně podíval na Brumbála. Ten přikývl a vysvětlil:

      „Také se mi podobné zprávy donesly…“

      Harry zakroutil hlavou.

      „To ale jen naznačuje, že je Šedohřbet stejná zrůda ve své lidské podobě jako během úplňku…“

      „V tom se nemýlíš, Harry. Fenrira Šedohřbeta na jeho prokletí nejvíc irituje to, že si ráno po úplňku nepamatuje, co během noci prováděl. Neuspokojí ho to, že se probere celý od krve a vidí roztrhaná těla svých obětí kolem sebe. Pije poloviční dávky vlkodlačího lektvaru, aby si zachoval částečně svou osobnost, ale neztratil při tom vlkodlačí krvelačnost a touhu po zabíjení. A hlavně proto, aby si své řádění beze zbytku pamatoval…“ vysvětlil Harrymu i novinářům Brumbál. „Právě proto si ho Voldemort vybral jako vůdce své vlkodlačí smečky…“ dodal s pohledem na novináře.

      Nastalo ohromené ticho narušované jen škrábáním hbitých bleskobrků. Nakonec ticho narušil Dagles Humble. „Profesore Brumbále, děkuji za zajímavé informace. Rád bych ale znal názor pana Pottera na úplňkový masakr a vlkodlaky všeobecně.“

      „Voldemort rozpoutal otevřenou válku,“ začal Harry jedním ze svých nacvičených projevů a nevšímal si prudké reakce, které vyslovení jména Pána zla vyvolalo. Ani se nepozastavil nad tím, že když ho vyslovil Brumbál, tak novináři nijak přehnaně nezareagovali. „Ukázal celému světu: jsem tady, lidský život pro mě nic neznamená, ať se jedná o mudlu nebo kouzelníka. Předvedl nám, že ve válce využije jakýchkoli prostředků, aby nás srazil na kolena. A na nás je, abychom se s tím vyrovnali a na kolena se srazit nenechali. A co se týká vlkodlaků? Všichni vlkodlaci nejsou vraždící bestie zrovna tak, jako všechny kouzelné bytosti nejsou temné a ochotné sloužit zlu. Všichni kouzelníci nejsou Smrtijedi a ti, co nenásledují Voldemorta stojí proti němu, ať chtějí, nebo ne. Musí se začít bránit. Ale neměli by začít tím, že se vrhnou na každého vlkodlaka, kterého potkají. Je mnoho takových, kteří se postaví po jejich boku a budou je chránit proti Voldemortovým hordám. Měli bychom být vděční za každého slušného člověka, vlkodlaka, upíra, kentaura, či kohokoliv jiného, kdo bude chtít bojovat proti Voldemortovi, ale i za ty, kteří se nepostaví na jeho stranu a zůstanou neutrální. Každý kdo se k němu nepřidá, nebude stát ve válce proti nám a to je dobře…“

      „To zní, jako bys o tom hodně přemýšlel, Harry…“ podotkla s jedovatým úsměvem Rita Holoubková.

      „Jistěže jsem o tom přemýšlel; vy snad ne? To krveprolití zasáhlo všechny slušné lidi. Studenty, profesory dokonce i hradní duchy. Diskutuji se svými spolužáky o tom, co se děje kolem nás a těší mě, že většina z nich má na situaci podobný názor jako já…“ odpověděl jí klidně Harry.

      „Diskutujete o podobných věcech i se svou dívkou, pane Pottere?“ nedala si pokoj Lýdie. „Prozradíte nám konečně, která je ta šťastná?“

      „Na tuto otázku jsem vám již jednou odpověděl – do toho vám nic není!“ odpověděl trochu důrazněji, než chtěl Harry a Čmuchal jeho podrážděnou odpověď doprovodil temným zavrčením.

      O slovo se opět přihlásil mohutný Dagles Humble:

      „Mně by zajímalo, jestli také sledujete politickou situaci. Na ministerstvu probíhá volební boj a naše čtenáře by jistě zajímal váš názor na kandidáty.“

      Harry přikývl. Konečně se dostávají k tomu, kvůli čemu do tohoto šílenství vlastně šel.

      „Samozřejmě, sleduji volby, pane Humble. Myslím, že jak pan Brousek, tak madam Bonesová jsou výborní kandidáti na ministerské křeslo. Pana Brouska neznám osobně, ale vím o něm, že je skvělý bystrozor, stratég a bojovník. Nejsem si jistý, že by měl plýtvat svým talentem na politiku v době, kdy se náš svět ocitl ve válce. Měl by asi dělat to, co umí nejlépe – bojovat, cvičit a vést bystrozory, určovat strategii. Po mých, ne zrovna nejlepších, zkušenostech s ministerstvem a ministrem Popletalem osobně, si nedovedu představit, že by mu na to zbyl čas, kdyby se stal ministrem. Ale jsem ještě příliš mladý na to, abych mohl jeho schopnosti dostatečně erudovaně posoudit.

      Madam Bonesovou jsem měl tu čest poznat osobně. Je to dáma, které si nesmírně vážím pro její nestrannost a cit pro spravedlnost. Vím o ní, že má skvělé organizační schopnosti, a co je myslím velmi podstatné, i velmi dobré diplomatické vztahy v zahraničí. Myslím, že vám, stejně jako mě, je jasné, že v této válce se bez pomoci zvenčí asi neobejdeme. Takže madam Bonesová mi jako nový ministr připadá velmi vhodná…“

      „Jak můžeš říct, že Rufus Brousek není vhodným kandidátem na ministra, když ho ani neznáš, jak jsi přiznal, Harry!“ zaútočila dost ostře Rita Holoubková.

      „Ptali jste se na můj názor a já vám ho řekl. Věřím, že velká část kouzelníků, kteří budou volit, nezná pana Brouska osobně a musí si vytvořit svůj názor. Dělají to jako já – čtou rozhovory, které vy novináři s kandidáty děláte, články, které o nich napíšete. Hovoří s lidmi, kteří znají kandidáty osobně a vytváří si tak vlastní názory na budoucí ministry. Já volit ještě nemůžu, ale to mi nebrání v tom se o situaci na ministerstvu zajímat. Nemáte se ptát, když nechcete slyšet odpověď!“ odsekl jí stroze Harry.

      „Takže by pro vás bylo zklamáním, pokud by volby vyhrál Rufus Brousek?“ zeptal se Evan Demure.

      „To jsem neřekl, pane. Myslím si, že oba kandidáti si zaslouží moji úctu a obdiv. Budu spokojený, ať už vyhraje kterýkoliv z nich. Jen budu trochu spokojenější, když to bude madam Bonesová, kterou znám osobně, a velmi si jí vážím…“

      „Zvlášť pokud víme, že Rufus Brousek se zdiskreditoval svou otevřenou podporou hanebného plánu Runda Skorpa nemilosrdně vyhubit tak báječné a tajuplné bytosti, jako jsou Gernumbli gardensi. V minulém čísle Jinotaje jsem jejich spiknutí plně odhalil…“ zapojil se konečně do rozhovoru i Xenofilius Láskorád. „Plně vaše názory schvaluji, pane Pottere.“ Dokončil se zasněným výrazem, takže Harrymu bylo zcela jasné, kde k němu Lenka přišla.

      „Vaše přítelkyně si myslí totéž, pane Pottere?“ nedala si pokoj Lýdie.

      „Byl byste ochoten se s Rufusem Brouskem setkat v přímé názorové konfrontaci před zrakem novinářů?“ vyštěkl Evan Demure z Hlásné trouby, téměř zároveň s ní.

      Harry se nejprve zadíval na Lýdii a odpověděl:

      „Mé přítelkyně se můžete na její názory zeptat sama, pokud nějakou najdete…“ a pak odpověděl jedovatému chlápkovi s ježkem na hlavě: „Necítím potřebu se s panem Brouskem setkat, necítím potřebu k žádné názorové konfrontaci a už vůbec necítím potřebu se hloupě předvádět před vámi novináři. Mluvím s vámi jen proto, že mě o to požádal profesor Brumbál, když jste mě tady přepadli. Chodím do školy, musím se soustředit na studium a na podobné nesmysly opravdu nemám čas!“ rázně se zvedl a vyrazil ke dveřím, aby tím tento rozhovor ukončil. Novináři se tvářili docela překvapeně, ale pak se Albert Sůva zeptal Brumbála:

      „Můžete se ještě chvíli zdržet a odpovědět nám na pár otázek, pane řediteli, když z pana Pottera už nic nedostaneme?“ Brumbál laskavě souhlasil a Harry mu byl vděčný, že tuhle smečku ještě udrží na řetěze, aby si mohl dát v klidu alespoň jeden máslový ležák, když už o spoustu laskomin, které Prasinky nabízejí, přišel. Vešel i s Čmuchalem do lokálu a rozhlédl se. První, na koho mu padl zrak, byla madam Rosmerta.

      „Můžu si tu sednout i se svým psem, madam? Je dobře vychovaný, bude se chovat slušně…“ zeptal se.

      „Ale jistě, drahoušku,“ uklidnila ho Rosmerta. „Je to moc hezký a chytrý pejsek…“ pochválila Čmuchala a laškovně ho podrbala pod bradou. Čmuchal si její pozornost užíval se slastně přivřenýma očima. „Co si dáš, zlato?“ zeptala se Rosmerta na závěr. Tak si Harry objednal dva máslové ležáky a zaplatil je hned z ruky do ruky. Všiml si, že stejně kasíruje Rosmerta i všechny ostatní hosty a vůbec se jí nedivil. Vládla tu podivně napjatá atmosféra, jako by všichni na něco čekali. Jeho přátelé tady ještě nebyli, ale Harry měl přísný zákaz opustit Tři košťata a tak si sedl k jednomu z mála volných stolů, jednu sklenici proměnil v misku a nalil ležák Čmuchalovi, který ho začal s chutí chlemstat. Sám upíjel přímo z láhve a nespustil z očí vstupní dveře. Když se po chvilce objevil Ron s děvčaty, tak se mu výrazně ulevilo.

      Zastavili se u výčepu pro své nápoje, posadili se k němu a referovali, že je sice všude klid, ale obchodníci jsou všichni velice obezřetní. Potkali po vesnici několik hlídek, zahlédli i nějaké bystrozorské pláště. Hermiona mu předala sáčky s nákupem a vrátila zbytek peněz.

      „Je tam trochu víc sladkostí, než sis objednal, protože Ron usoudil, že ti pár čokoládových žabek navíc přijde vhod na uklidnění nervů…“ oznámila mu, Harry s úsměvem přitakal a vrhl se na sáček z Medového ráje. Když lovil po stole první žabku, která mu proklouzla mezi prsty, tak se Holly zeptala:

      „Jak to šlo? Trápili tě moc?“

      „Šlo to podle plánu,“ uklidnil všechny Harry. "Když jsem jim řekl všechno, co jsem jim říct potřeboval, tak začali být dotěrní a já jsem jim zdrhnul… Brumbál tam s nimi ještě srdečně rozpráví, takže od nich bude snad chvíli pokoj…“ Skousnul druhou čokoládovou žabku a zeptal se Hermiony: „Hele, nevíš náhodou co je to Gernumbli gardensi?“ Na Hermioně bylo vidět, jak jí hlava okamžitě začala listovat pamětí, ale zatím se tvářila rozpačitě. Odpověděla mu Lenka:

      „Gernumbli gardensi? To jsou přece zahradní trpaslíci. Úžasně tajemní tvorové nadaní zvláštními magickými schopnostmi. Ministerstvo je chtělo prohlásit za škůdce a pokusit se je vyhubit. Naštěstí ten jejich návrh neprošel…“ prohlásila zasvěceně.

      „Vždyť jsou to škůdci!“ vyhrkl Ron. „Věčně mamce na zahradě okusují zeleninu! Byl bych šťastný, kdyby je někdo vyhubil, kdo je má furt házet přes plot!“

      Lenka začala ty úžasné tvory před Ronem zaníceně hájit. Jejich diskuse začala pomalu přerůstat v hádku a tak se Harry rozhodl změnit téma. Strčil do úst další žabku a položil před sebe na stůl kartičku s portrétem Gellerta Grindelwalda.

      „Myslíte, že Voldemorta štve, že ještě nemá svou kartičku v čokoládových žabkách?“ zeptal se s úsměvem.

      Ron se uchechtl, Holly se usmála, Hermiona nesouhlasně zavrtěla hlavou a Lenka řekla:

      „Asi ho to bude opravdu mrzet teprve, až tam bude tvoje kartička a jeho ne…“

      Harry se na ni překvapeně podíval a pak se rozesmál:

      „Tak to abych se už pomalu začal domlouvat s Colinem na nějaké opravdu pěkné fotce, ne?“

      Lenka se také usmála tím svým zasněným způsobem.

      „Já už od něj jednu tvoji opravdu pěknou fotku mám…“

      Harry se začal červenat a najednou nevěděl, jak na tohle zareagovat. Ale Lenka ho naštěstí zachránila.

      „A taky Rona, Hermionu, Ginny a Nevilla. O prázdninách se mi po vás stýskalo, ale měla jsem alespoň vaše obrázky. Jsem moc ráda, že jsem vás mohla během prázdnin navštívit. S fotografiemi si nepopovídám zdaleka tak dobře, jako když se vidíme osobně…“ a zářivě se usmála.

      Ron se zašklebil a chystal se říct nějakou vtipnou poznámku, ale už se ke slovu nedostal. Zvenku k nim dolehl hlasitý výkřik orla a hned poté se rozezněly výstražné zvony. Profesorka Sinistrová okamžitě vyskočila a postavila se s miskou plnou letaxu před obrovský krb. První studenty z těch, co již posedávali v hospodě, rychle popoháněla k přesunu. Házela prášek do ohně a s každou dvojicí, či trojicí, která do krbu vlezla, vykřikovala adresu – Vstupní síň, Bradavice. Zároveň při tom počítala. Znělo to trochu podivně. Když byla u – devět, Vstupní síň, Bradavice, tak se konečně ze salónku vynořil i Brumbál s novináři. Většina z nich vyšla z hospody, aby se podívali, co se děje, jen Lýdie byla ustrašeně skrčená v rohu u krbu a čekala, až ho bude moct použít k cestě do bezpečí a pan Láskorád, který se postavil ke své dceři s jasným úmyslem Lenku bránit až do krve. Hůlka v jeho ruce a odhodlaný výraz v obličeji se k němu najednou nějak nehodily.

      Když byla Sinistrová na čísle dvacet, tak se zvedli i Harry a jeho parta, aby se přesunuli ke krbu. Z venku už byly slyšet nějaké výbuchy a pár kouzel prosvištělo docela blízko hospody. Vyděšená novinářka Lýdie využila krátké pauzy a rychle se odletaxovala do své redakce. Svého fotografa, který se snažil z ulice před Třemi košťaty zachytit nějaký dramatický záběr, tu ponechala jeho statečnosti napospas. Když do krbu vlezly Lenka a Holly, tak do lokálu vtrhli Malfoy se dvěma zmijozelskými sedmáky, které před sebou svými hůlkami postrkovali McGonagallová s Alexem. Brumbál vešel za nimi, poslouchal rozčilenou profesorku, pak vyslal směrem k hradu svého patrona a přistoupil ke krbu.

      „Vy běžte první,“ nařídil Harrymu, Ronovi a Hermioně, „a upozorněte profesora Kratiknota, aby se připravil u krbu s letaxem. Případné zraněné budeme transportovat přes krb ve Vstupní síni přímo na ošetřovnu…“

      Harry přikývl a namáčkl se i s Čmuchalem do ohniště k Ronovi a Hermioně. Když ve Vstupní síni vypadli z krbu, tak akorát zahlédli, jak se před Snapem ve vzduchu rozplývá stříbřitý Fénix. Hoochová s Prýtovou je rychle odklidily z prostoru před krbem a Harry se rozhlížel po Kratiknotovi. Vyřídil mu vzkaz od ředitele a s pobavením sledoval, jak Snape zpacifikoval své tři zmijozely, kteří se pokoušeli zmizet hned v okamžiku, kdy vypadli z krbu.

      „Nikam nepůjdete! Ředitel mi poslal důrazný rozkaz, že ihned po návratu s vámi touží hovořit. Může mi některý z vás vysvětlit, čím jste ho tak popudili?!“ velmi rozezleně hulákal a odváděl je sebou směrem k ředitelně.

      Profesorka Prýtová se pokoušela rozehnat studenty shromážděné před krbem. U těch mladších se jí to nakonec podařilo, ale většina těch starších, včetně Zabiniho a Greengrassové (jediných zástupcích Zmijozelu poté, co Snape odvedl své tři mladistvé Smrtijedy), zůstávala v dohledu krbu a čekala na své profesory, kteří zůstali v Prasinkách.

      Jako první se v krbu objevil Sturgis Tobolka podpírající mírně ohořelého prodavače z knihkupectví. Kratiknot je hned poslal dál na ošetřovnu.

      „Ach ne…“ zaúpěla Hermiona. „Oni snad zapálili knihovnu!“

      Jako další se objevil Pošuk Moody s pořádným dřevěným štěpem zapíchnutým v boku a nechal se s klidným a znuděným výrazem ve tváři poslat dál. Hned za ním přišel Alex, v náručí držel Hestii Jonesovou se zakrvácenou nohou. Kratiknot je poslal dál tak rychle, že si ji nestačili ani pořádně prohlédnout. Pak se dost dlouho nedělo nic. Asi po čtvrt hodině konečně z krbu vystoupili Brumbál s McGonagallovou a Sinistrovou. Ředitel se rozhlédl po shromážděných studentech a uklidnil je:

      „Rozejděte se do svých kolejí, děti. Už je po boji. Všechno dopadlo dobře. Máme na ošetřovně tři zraněné civilisty, U Svatého Munga ošetřují dva lehce zraněné bystrozory. Bylo dopadeno celkem deset Smrtijedů a jeden z nich zaplatil svou opovážlivost životem…“

      „Kdo?“ vyhrknul Harry.

      „Je to někdo, koho zřejmě mnozí z vás znali. Pan Markus Flint, náš bývalý student, pokládal za dobrý nápad, poslat na jednoho z bystrozorů kletbu Avada kedavra. Protože byl jeho obličej zakrytý smrtijedskou maskou, tak napadený bystrozor nemohl tušit, že má před sebou jen nezkušeného mladého člověka a bránil se s plnou razancí. Celá tato akce zřejmě měla být smutným ponaučením pro začínající Smrtijedy. Spolu s devíti velmi mladými lidmi byl dopaden i Rodolfus Lestrange. Jeho bratr Rabastan a manželka Bellatrix byli mezi Smrtijedy také identifikováni, ale podařilo se jim uprchnout…“ vysvětloval Brumbál.

      „V té druhé, menší skupině, která hlídala cestu z Prasinek do Bradavic, jsem naprosto jistě poznala Dolores Umbridgeovou. Bohužel všichni uprchli dřív, než se podařilo někoho zajmout…“ přidala se McGonagallová s velmi znechuceným výrazem.

      Pak už spěchali pryč. McGonagallová na ošetřovnu a Brumbál krbem do ředitelny. Harry a jeho parta se pokusili připojit k profesorce, aby zjistili, jak jsou na tom zranění na ošetřovně, ale ona je poslala na kolej, že se večer jistě společně s ostatními dozvědí, jak na tom zranění jsou. Harry nabídl Lence a Holly, že je doprovodí, ale ony se rozhodly jít raději s nimi do nebelvírské věže. Ostatně Padma se také držela Parvati jako klíště. Obě byly velice rozrušené z toho, co se stalo, a tak se Ron kavalírsky obě pokoušel uklidnit svým objetím. Vypadal docela spokojeně, když měl pod každým křídlem jedno z dvojčat a Hermiona se na Harryho vědoucně ušklíbla. Zdálo se, že si již Ron nalezl náhradu za Holly, kterou považoval za nedostupnou. Jen ještě nedokázali odhadnout, která z těch dvou to vlastně je… Harry byl zvědav na jeho reakci, až se dozví, že Holly je jeho sestra a proto vlastně volná pro jeho snažení. Zatím mu to ale ještě prozradit nehodlal.

      Během večeře a později u Alexe v kanceláři, se postupně dozvěděli, co se vlastně dělo.

      Hermioně se nejvíc ulevilo, když se dozvěděla, že knihkupectví bylo zachráněno i přes několik zápalných kleteb, právě díky statečnosti a odhodlanosti zraněného prodavače, který se tak stal pro ni opravdovým hrdinou a tak mu ještě večer šla na ošetřovnu vyjádřit svůj obdiv. Hestie a Moody byli zasaženi troskami zřícené kůlny u obchodu Džin v láhvi hned na okraji vesnice, kam spolu pronásledovali prchající Smrtijedy, kteří byli velmi nepříjemně překvapeni, když zjistili, že nad centrem Prasinek je rozložena protipřemisťovací bariéra – malý Brumbálův vtípek. Obchod zůstal stát, protože byl, stejně jako všechny ostatní důležité budovy, zajištěn mnoha ochrannými kouzly, která pomáhali obchodníkům v Prasinkách na konci prázdnin rozmisťovat všichni profesoři.

      V neděli ráno Harry s velkou radostí zjistil, že z titulní strany Denního Věštce na něj nehledí jeho tvář, nýbrž obrovský titulek: ÚTOK NA PRASINKY!   Novináři měli žně. Albert Sůva se kasal tím, jak svým vlastním přispěním pomohl k zadržení několika Smrtijedů. V dalším článku zase Rita Holoubková velmi barvitě popisovala urputný boj bystrozorů a statečných obyvatel Prasinek bránících své domovy. Rozhovor s Harrym se dostal až na třetí stranu a obešel se dokonce bez jeho fotky. Brumbál sice nevypadal příliš spokojeně, ale Harrymu to naprosto vyhovovalo.

      oooOOOooo

      V pondělí ráno se dočkali zajímavého překvapení, když asi pět minut po začátku vyučování, seděli v učebně obrany a čekali na to, jestli se dostaví nějaký profesor. Po nuceném odchodu Herkula Sampsona jim Brumbál u večeře oznámil, že na jeho místo pošlou z ministerstva někoho z bystrozorů. Hodiny obrany v minulém týdnu byly zrušeny. Dnes se měli dozvědět, koho jim ministerstvo přidělilo.

      Do třídy vešel Brumbál následován Alastorem Moodym. Ředitel jim nejdřív vysvětlil, že se šéfbystrozor Brousek rozhodl, že v nastalé situaci nemůže postrádat žádného ze služebně aktivních bystrozorů a doporučil Brumbálovi, ať si svůj personální problém vyřeší sám. A tak se na poradě zaměstnanců dohodli, že výuku obrany zajistí suplováním. Bývalý bystrozor Moody se uvolil učit šesté a sedmé ročníky, profesor Snape bude připravovat páté ročníky na NKÚ, Alex Goodmann bude učit třetí a čtvrté a Brumbál si vezme na starost prváky a druháky. Pak odešel a nechal je napospas Pošukovi.

      Nejvíc toho zřejmě litoval Draco Malfoy. Neověřené fámy, které běhaly po škole, naznačovaly, že Malfoy a jeho dva kumpáni ze sedmého ročníku se v sobotu pokusili proniknout k útočícím Smrtijedům, aby je varovali, že jsou Prasinky na jejich útok připravené. Zřejmě byl útok naplánován na tuto sobotu proto, že Prasinky měly být relativně prázdné, návštěva studentů měla být zrušena. Zmijozelové byli zadrženi včas a okamžitě deportováni na hrad. Říkalo se, že mají domácí vězení a smějí se pohybovat mimo svou kolej jen na vyučování a jídlo. I do knihovny je musí doprovodit Snape, jako ředitel jejich koleje, a ten prý to velmi těžce nese. Moody byl zřejmě také dobře informován, protože vybral Malfoye jako figuranta, na kterém mu všichni ostatní studenti měli ukázat, jak zvládají zneškodňující kouzla. A tak byl Malfoy během následující dvouhodinovky mnohokrát spoután, zmražen, omráčen a odzbrojen. Na formule s Mrzimorem, které měli zmijozelští po obraně, by nejspíš lezl po čtyřech, kdyby ho cestou nepodpírali Nott s Parkinsonovou.

      Po obědě zase trpěla chudák Levandule Brownová. Profesorka Prýtová totiž pokračovala s látkou – boj proti vlkodlakům a představila jim drobnou nenápadnou bylinku s tenkými stříbrnými lístky a maličkými fialovými květy, která rostla v bohatých trsech v připravených květináčích. Dostali za úkol rozdělit trsy a přesadit je do dalších květináčů, protože o tuto bylinku bude v nejbližší době enormní zájem. Rostlina se jmenovala Levandule smrdutá a jejím největším kladem bylo, že její zápach bezpečně odpuzuje vlkodlaky. Do vlkodlačího lektvaru se přidává tinktura z jejích květů, protože výrazně snižuje agresivitu přeměněných vlkodlaků. Kde přišla ke svému názvu, všichni pochopili v okamžiku, kdy s rostlinou začali manipulovat. Puch, který se po skleníku rozvinul, zkroutil obličeje všech studentů do zajímavých grimas. Pak všichni rychle napodobili profesorku Prýtovou a použili na sebe bublinové kouzlo, aby mohli zase normálně dýchat. Seamus si neodpustil trochu poškádlit nebohou spolužačku:

      „Tak vidíš, Levandule, stačí se pár dní nekoupat a každý vlkodlak se ti obloukem vyhne…“

      oooOOOooo

      Ve středu, když přicházeli na hodinu lektvarů, Malfoy s Nottem již postávali před učebnou. Harry zaslechl Malfoye, jak se, se suverenitou vlastní jen jemu, kasá:

      „Moje teta určitě nenechá strýce hnít v Azkabanu dlouho…“

      Harrymu to nedalo, přistoupil tiše Malfoyovi za záda a zašeptal mu do ucha:

      „No, nevím, nevím, Malfoyi. Slyšel jsem, že Voldemort dost tvrdě trestá neschopnost svých… věrných. Pochybuji, že tvoje teta bude mít v nejbližších dnech náladu na nějaké vysvobozování…“

      Malfoy zezelenal a vypadal, že bude zvracet. Nott hbitě sáhl pro hůlku. Jenže Harry už nějakou dobu používal pouzdro připevněné pod rukávem na pravé ruce, které dostal od Snapea, a tak Nottovi vyrazil hůlku z ruky v okamžiku, kdy ji z kapsy vytáhl. Sledoval, jak hůlka letí vzduchem, dokud nenarazila přímo do obličeje právě přicházejícího profesora lektvarů. Ten ji zachytil, beze slova ji podal zase Nottovi a Harryho zpražil vražedným pohledem.

      „Zdá se, že vám mé tresty vyloženě chybí, pane Pottere,“ protahoval tím tónem hlasu, při kterém většině studentů zamrzala krev v žilách. „Dnes na vás bohužel nemám dost času, ale zítra po večeři vás toužebně očekává další zanedbaný sklad v mém sklepení…“

      Při hodině lektvarů způsobil Harry svoji první letošní katastrofu. Vůbec netušil, jak se mu to podařilo. Místo protijedu na uštknutí kobrou královskou, který měli tentokrát připravit, vyrobil agresivní žíravinu, která propálila díru ve dně jeho cínového kotlíku a v okamžiku, kdy začala odkapávat do plamenů pod ním, zamořila učebnu černým štiplavým kouřem. Snape naštěstí zareagoval okamžitě. Jedním mávnutím hůlky nechal zmizet to nadělení na jeho stole včetně kotlíku dřív, než žíravina stihla propálit díru i do pracovní desky. Druhým rozmáchlým mávnutím odvětral učebnu, takže se studenti mohli zase nadechnout.

      Harry stál za svou lavicí jako hromádka neštěstí. Jeho frustraci znásobila Snapeova reakce. Mistr lektvarů si to vyloženě užíval.

      „Pane Pottere! Domníváte se snad, že když ovládáte hadí jazyk, tak nepotřebujete umět vařit protijedy na uštknutí?!“ Jed z jeho sarkastického hlasu jen odkapával. „Tak to vás musím vyvést z omylu. Ani s vaší arogancí a věhlasem, který ve vás podporují nekompetentní novináři, nedokážete přesvědčit každého hada, aby se k vám choval s patřičnou úctou. Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za vaši stupiditu, uděluji vám další školní trest na páteční večer a do pátku mi ještě napíšete dvě stopy pojednání o tom, kde jste v přípravě lektvaru udělal tu do nebe volající nesmyslnou chybu!“

      Až do konce hodiny seděl Harry v lavici a pročítal si znova a znova návod na přípravu. Nedokázal najít okamžik, kdy se ta pohroma stala. Přestože se z celé třídy protijed nakonec podařil jen Hermioně, Holly a Zabinimu, tak Snape už neřádil tolik, jako u Harryho. Ostatní sice také dostali za trest napsat esej o svém neúspěchu, ale Harry pořád netušil, kde udělal chybu. Během balení svých věcí se k němu zezadu naklonila Holly.

      „Myslím, že vím, co jsi pokazil, Harry…“ a když k ní její bratr zvedl nešťastný pohled, pokračovala: „Když jsi přidával pět kapek mléka jednorožce, tak se mi zdálo, že je ta tekutina mnohem hustší a má trochu jinou barvu. Asi jsi ve skříni s ingrediencemi sáhl jinam…“

      Harry počkal, až všichni odejdou a poprosil Snapea, jestli by se nemohl podívat do skříně s ingrediencemi. Našel to…

      „Doprdele! Já jsem ale hroznej idiot!“ zaúpěl.

      „Slovník, pane Pottere! Za váš nechutný jazyk strhávám Nebelvíru dalších pět bodů. Nicméně s vaším hodnocením musím vyjímečně souhlasit.“ Pak na učebnu zakouzlil diskrétní kouzlo. „Tak co jste udělal špatně, Harry?“

      Harry zvedl překvapeně hlavu a pak se zkroušeně přiznal:

      „Místo mléka jednorožce jsem tam dal šťávu z pryskyřníku bengálského. Ty lahvičky jsou hned vedle…“

      „No …, tak to můžeme být rádi, že to nedopadlo hůř…“ zabručel si pod fousy Snape. „V pátek večer si ten protijed uvaříte znova. Doufám, že si tentokrát dáte pozor na to, co do něj přidáte…“

      Přesto, že zněl lektvarista již docela smířlivě, Harryho frustraci to moc nepomohlo. Náladu mu spravila až večerní schůzka BA. S profesorkou McGonagallovou se dostali se zvěromágskými přeměnami tak daleko, že se dnes měli někteří z nich pokusit o finální přeměnu. Harry byl mezi těmi, kteří už zvládli částečné přeměny. Dokázal ze svých rukou vytvořit pouhým soustředěním mysli štíhlé nohy s kopýtky, pokryté bílou srstí. Věděl, že jeho podoba bude pravděpodobně bílý jelen. Byl štěstím bez sebe, že to bude Dvanácterák, přestože ho profesorka přesvědčovala, že zvěromagie je sice dědičná, nikoli však podoba zvířete.

      Profesorka McGonagallová byla jejich úspěchy patřičně nadšená a tak se jim věnovala opravdu důkladně.

      „Tak silnou skupinu jsem ještě nezažila. Pochybuji, že se něco podobného v této škole podařilo za celou dobu její existence!“ jásala v okamžiku, kdy se i Fredovi podařilo svou dlaň proměnit v konec křídla s barevnými pery a George dokázal svou ruku nechat porůst rezavou srstí a nehty proměnit v černé drápky. V zápětí na to i Lenka Láskorádová proměnila svou ruku v zaječí packu pro štěstí.

      Finální proměnu zvládla jako první Hermiona a k všeobecnému překvapení ji vzápětí následoval Ron Weasley. Roztomilá vydra neohrabaně panáčkovala a nedůvěřivě sledovala toporně kráčejícího irského teriéra. Oba měli značné potíže s pohybem, ale profesorka je uklidňovala, že je to v pořádku. Každému kouzelníkovi trvá nějakou dobu, než si na nezvyklou stavbu těla a jinak uspořádané končetiny zvykne.

      Jako třetí v pořadí zvládla svou proměnu Cho Changová. Její černá labuť působila neobyčejně vznešeně, i když se neobratně kolébala na nohách s plovacími blánami a rovnováhu udržovala široce roztaženými křídly.

      Harry a Holly to zvládli téměř současně až skoro před večerkou. Harry se proměnil na Dvanácteráka a netroufal si udělat ani krok. Stál na svých roztřesených nohách a s úžasem sledoval nádhernou bílou klisničku, která se objevila místo jeho sestry. Štíhlá ušlechtilá hlava na dlouhém klenutém krku ozdobeném lehce nazlátlou hřívou. Vypadala opravdu úchvatně a všichni přítomní jejich úspěch doprovodili užaslými vzdechy a pochvalným pohvizdováním.

      Od toho dne je brala profesorka McGonagallová pravidelně dvakrát týdně ven, na skrytý palouk mezi Zapovězeným lesem a jezerem, aby se naučili pohybovat v přirozenějším prostředí. Časem se k nim přidala i Lenka jako zaječice, Fred jako namyšlený kohout, který je neustále ohlušoval svým kokrháním, a George jako drzý lišák, který nevynechal příležitost pustit se do křížku s Ronovým teriérem, nebo s Fredovým kohoutem. Někdy se dokázali kočkovat tak divoce, až chlupy a peří létaly.

      Hermiona-vydraRonald

      obaja

      (za tuto všeříkající montáž děkuji LevAlex)

      Profesorka přinutila postupně všechny plnoleté studenty, aby se zaregistrovali na ministerstvu. Nejdřív Hermiona a Cho, pak i Fred a George. Dlouho očekávané volby naštěstí vyhrála skutečně madam Bonesová a prosadila, že se seznam zvěromágů stal velmi důvěrným dokumentem, ke kterému měli přístup jen přísně prověření ministerští úředníci a bystrozorové.

      „Teď už není takové nebezpečí, že by mohly být informace o podobě vaší přeměny nějak zneužity. Proto kladu na srdce vám všem, abyste se zaregistrovali hned, jak dosáhnete plnoletosti…“ přísně nabádala ty, kteří tuto povinnost díky nízkému věku ještě splnit nemuseli.

      Harrymu po středeční úspěšné přeměně létala hlavou spousta šťastných myšlenek. Moc se těšil na to, až svou novou podobu bude moct ukázat Remusovi, litoval toho, že se jeho úspěchu nedožil Sirius a přemýšlel, jestli už i Snape zvládl svou přeměnu. Napadlo ho, jak by mohl přinutit tajnůstkářského lektvaristu, aby mu to prozradil.

      Už se docela těšil na svůj zítřejší „trest“…

      A/N:

      • Pokud jste si všimli podobnosti mezi mým Alexem Goodmannem a Lexem Lextrem z·Pána smrti, pak máte dobrý postřeh. Lex Lexter je mojí nejoblíbenější postavou vloženou pomocí FF do světa Harryho Pottera. Velice těžce jsem nesla jeho smrt a tak jsem si se svolením Skyneta vypůjčila některé schopnosti a povahové rysy při tvorbě svého Alexe. Není to Lex, ale je mu v·mnohém podobný. J Skynet mě inspiroval i v·mnoha dalších aspektech a přestože nebudu přímo kopírovat jeho pohled na kouzelnický svět, nechala jsem se jím značně ovlivnit při tvorbě toho svého. Ti, co Pána smrti četli, to možná v·dalším ději poznají.

      • Teď k jeho telepatii. Alex dokáže číst myšlenky nejen Harrymu, ale i Čmuchalovi. Harry ani Holly se před jeho schopností ještě neumějí bránit, i když oba ovládají živelnou nitrobranu. Ale třeba se to časem naučí… (tím odpovídám na dotaz Jardy, mého zlatého bety)
      • Další otázka, která by mohla padnout, se týká Hermioniny plnoletosti. Sice jsem nijak nevzpomněla oslavu jejích narozenin, ale na http://cs.wikipedia.org/wiki/Hermiona_Grangerov%C3%A1 Jsem se dočetla, že Hermiona se narodila 19. 9. 1979 a tudíž je o půl roku starší než Ron a skoro o rok starší než Harry a Holly.
       

      Items details

      • Hits: 14557 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      rusalka 16 Prosinec 2018
      Tak jsem pochopila, že pes je znám svou věrností, tudíž bych myslela, že zvláště zástupci Mrzimorské koleje budou mít mezi sebou zvěromágy v této podobě. O Nebelvírské cti by mohla vypovídat jiná zvířata, ale koho z nepřeberné fauny personifikovat, jako čestného? Koho jako statečného? Každá mince má dvě strany a není lehké vybírat.
      I tučňáci jsou svým způsobem stateční, když celý život bojují s mrazem, vysokými ledovci, dlouhou cestou k moři, kosatkami, žraloky a tuleni. Je vlaštovka čestná, protože každý rok putuje do teplých krajin a pak se vrací do stejného místa a znovu buduje hnízdo? Je čáp čestný, protože stojí v poli a čeká na hlodavce u nory? Jen těžko hledat připodobnění. :o3
      Černá labuť na Cho sedí úplně perfektně, její žal bude ještě dlouho plnit srdce studentky. Co naplní bleskobrk Rity Holoubkové je ve hvězdách.
      Děkuji za další kapitolu. %%-