Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 18

      1. část – Zlatý chlapec

      V neděli po snídani si Brumbál Harryho vyzvedl přímo od stolu. Před Velkou síní na ně čekal Alex a Harryho potřebovali, aby je odvedl do Tajemné komnaty.

      „Myslel jsem, že vás tam vezme profesor Snape…“ divil se Harry.

      „Ten je tam s Remusem již od brzkých ranních hodin. Domníval jsem se, že Severus přijde na snídani, ale zřejmě se tam dole baví tak dobře, že na jídlo nemá ani pomyšlení…“ odpověděl mu s úsměvem Brumbál. V tu chvíli se z Velké síně vyřítili Hermiona, Ron a Neville. Byli jediní, komu Harry o včerejším dobrodružství vyprávěl. To, že je Snape Zmijozelovým dědicem a Tajemná komnata tak vlastně teď patří jemu, jim samozřejmě neřekl. Proto se zeptali Brumbála:

      „Pane řediteli, dovolíte, aby nás Harry také vzal dolů? Chtěli bychom se tam také podívat, hlavně ta knihovna mi nedala spát…“ žadonila s prosebným pohledem Hermiona.

      Brumbál se na ni usmál a odpověděl:

      „Vaši žádost zvážím, slečno Grangerová, a dám vám včas vědět…“

      „Kam se chystáš, tati?“ zajímala se Holly, která se k nim společně s Lenkou připojila. Z velké síně se již trousily skupinky studentů a tak musel Alex odpovědět, že jí to nemůže prozradit. Holly se zatvářila zklamaně, proto Harry navrhl:

      „Hermiono, vezměte Holly a Lenku do Komnaty nejvyšší potřeby a všechno jim vysvětlete. Nikomu dalšímu o tom ale neříkejte, musí to zůstat naším tajemstvím…“ pak se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha: „Slibuji, že se za vás přimluvím…“

      Pak už se vydal s Brumbálem a Alexem do sklepení. Bezpečnostní bariérou ve spirálovité chodbě je provedl ředitel a při tom poznamenal, že je nastavena tak, aby propustila jen jeho a Severuse, takže dolů je možno se dostat pouze s některým z nich. Když došli až na konec chodby ke stěně s plastikou hada obtočeného kolem stromu poznání, tak byl zase potřeba Harryho hadí jazyk, aby se dostali na schodiště.

      Soukromé komnaty Salazara Zmijozela byly prázdné, ale vchod do Tajemné komnaty byl otevřený a zněly odtud hlasy.

      „Opatrně Lupine, ať tu kůži neprořízneš. Necháme z ní ušít ochranné rukavice. Je mnohem jemnější než dračí kůže a proti jedům chrání mnohem lépe…“

      Vešli dovnitř a zjistili, že je bazilišek už stažený, jeho kůže byla očištěná od zbytků podkožního tuku, který naplnil čtyři velké kameninové hrnce, a Snape s Lupinem právě vyprošťují z okrajových částí kůže šupiny. Oba řezníci se na chvíli zvedli od své práce, aby přivítali příchozí.

      „Jestli jsi nám přišel pomoct, tak ses neoblékl zrovna vhodně, Alexi,“ poznamenal Remus ve starém hábitu potřísněném krví a ukázal na přepychově vypadající cestovní plášť, který měl oslovený na sobě. Alex se usmál a odpověděl:

      „Ten plášť jsem si na sebe vzal jen proto, abych vám ukázal, co dokáže vyrobit čínská tkalcovská a krejčovská dílna, kterou chci navrhnout na to, abychom v ní objednali výrobu plášťů z akromantulích pavučin…“ přejel rukama po obou klopách pláště a odhalil to, co bylo zatím jejich očím skryto. Byly tam výšivky pokroucených větviček pokrytých lístky v několika odstínech zelené a květy v různých barvách. Na levé straně se větvičky držel malý chameleón s ocasem zkrouceným do spirály, vyšitý zlatou nití. Alex se ujistil, že mu všichni věnují pozornost a začal předvádět, co jeho plášť umí. Dotkl se ukazovákem temně rudého květu na pravé klopě a plášť směnil barvu. Byl stejně rudý, jako ten květ. Pak jim předvedl několik různých odstínů zelené a další barvy, které odpovídaly výšivce. Při tom vysvětloval:

      „Tento plášť je utkaný z vlny tibetských horských antilop, které chovají mniši v několika málo klášterech. Musí svá stáda pečlivě skrývat a chránit před mudly, protože ti, při získávání této drahocenné vlny, antilopy zabíjejí a volně žijící zvířata již téměř vyhubili. Mniši svým stádům vlnu na jaře pečlivě vyčesávají, aby antilopám neublížili. Je to velmi vzácná a drahá vlna, která nejenže je neuvěřitelně teplá, ale také dobře přijímá kouzla a dokáže je udržet i mnoho desítek let…“ přešel až ke kamenné stěně, aby jim ukázal vrchol barevné módní přehlídky. Přejel prstem po zlatém chameleónovi a plášť změnil barvu podle stěny za ním. Alex jim téměř zmizel před očima. Přešel ke sloupu s plastikou testrálů a na jeho plášti se objevil ten samý obraz, jako na sloupu.

      „Maskovací mód je skvělý nástroj na hlídkách, nebo při sledování…“ dodal Alex.

      „Já potřebuji černou barvu pláště…“ poznamenal Snape.

      „A já bych navrhl ještě jeden speciální mód,“ přidal se k němu Brumbál. „Když budeme v boji, tak by bylo vhodné nějaké světélkující znamení, které by bylo viditelné pouze dalším nositelům plášťů, abychom se v zápalu bitvy dobře rozeznali…“

      Lupin se podíval na svůj potrhaný a špinavý hábit a dodal: „Rovněž kouzla proti poškození a znečištění by nebyla marná, akromantulí pavučina  skvěle absorbuje magii…“

      „Dobře, pokusím se všechno dohodnout. Ale těch pavučin není dost na utkání tolika plášťů…“ řekl Alex.

      Snape mávl rukou. „To není problém. Hagrid zná místo, kam akromantule odkládají spotřebované zámotky. Prý jich je už plná rokle. Jen nás tam musí jít dost na to, abychom se dokázali těm pavoukům ubránit. Hagrid sice tvrdí, že když bude s námi, tak na nás pavouci nebudou útočit, ale já bych na to rozhodně nespoléhal…“

      „Dobře,“ přikývl Brumbál, „svolám po obědě Řád a půjdeme tam všichni, aby byly ty pláště k dispozici co nejdříve. Ideální by bylo, kdybychom to stihli do příštího úplňku…“ a zatvářil se zachmuřeně, stejně jako všichni ostatní.

      „Proč se tolik obáváte příštího úplňku?“ zeptal se Harry profesorů.

      „Problém je, že příští úplněk bude o Samhainu. Pán zla se pyšní tím, že uznává staré keltské tradice, a pro Kelty tento svátek znamenal začátek nového roku. Byl zároveň také dnem, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. V mnoha starobylých čistokrevných rodinách se v tento den prostírá k večeři i pro zemřelé příbuzné a očekává se jejich návštěva. Traduje se mezi nimi, že pokud vás zemřelí příbuzní navštíví, tak vám můžou splnit nějaké přání, pokud na něj dokážete myslet dost usilovně…“ vysvětloval Snape.

      „Ano. Já jsem takto navázal spojení s duší svého otce, pár měsíců po jeho smrti…“ přikývl vážně Alex.

      „Ale o Svátku všech svatých nebude letos úplněk…“ zmateně reagoval Harry.

      „Samhain se slaví v den přesně uprostřed mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Většinou to bývá kolem prvního listopadu, ale datum není pevné, narozdíl od Svátku všech svatých, nebo Halloweenu, jak tento den nazývají mudlové. Letos svátek Samhain připadá na druhého listopadu a shodou podivných okolností je právě tuto osudnou noc i úplněk…“ vysvětloval Alex.

      (Pozn. autora: toto je prostá fikce. Opravdu jsem nelistovala kalendářem a nepropočítávala dny, jestli toto tvrzení odpovídá skutečnosti. Takže nad tím nepřemýšlejte a nesnažte se zkoumat stoletý kalendář.)

      (Pozn. bety: Kdo chce bádat, může např. na stránce http://aa.usno.navy.mil/data/docs/MoonPhase.php)

      „Což dává Voldemortovi opravdu pádný důvod k tomu, aby svou armádu vlkodlaků zaměřil na nějaký skutečně významný cíl…“ dodal profesor Brumbál.

      Harry se zachmuřil stejně jako ostatní.

      Alex sundal svůj plášť a nechal ho zmizet. Pak se pustil s ostatními do vyprošťování šupin z baziliščí kůže.

      „Co mám dělat já, pane?“ zeptal se Harry Brumbála.

      „My půjdeme do knihovny, Harry. Přeložíš mi některé texty z hadího jazyka…“

      oooOOOooo

      V knize Kouzla v hadím jazyce léčící prokletí, ale žádné takové, které by mohlo pomoci Brumbálovi s jeho rukou, do oběda nenašli. Našli tam ale kletbu, která ho pravděpodobně zasáhla. Poznámka pod čarou, že na tuto zákeřnou kletbu neexistuje protikletba, ani Brumbála, ani Harryho nepotěšila.

      Po obědě už se Harry do komnaty nevracel. Společně s přáteli si ve společenské místnosti dopisoval chybějící úkoly a při tom jim vyprávěl o Samhainu a obavách, jak dopadne příští úplněk. Ron doplnil jeho informace o různé další kouzelnické tradice vztahující se k Samhainu a až do večeře se tvářil hodně zamyšleně. Když se s tímto výrazem během večeře jen přehraboval v jídle, tak to Harry nevydržel a zeptal se ho, co se mu honí hlavou.

      „Přemýšlím o tom, jak tu smečku vlkodlaků vlákat do pasti. Dvojčata už mají velkovýrobnu na různé výbušné pasti, které dokážou vlkodlaky prošpikovat stříbrnými střepinami, takže by stačilo Voldemortovi nějak nenápadně podstrčit lákavý cíl a dobře se na útok připravit…“

      Harry se zatvářil pochybovačně.

      „Voldemort je možná psychopat, ale blbej není. Ten ti hned tak na špek neskočí…“

      „Jasně, proto to chce opravdu dobrou návnadu… Budu o tom přemýšlet,“ zamračil se Ron a pustil se konečně do jídla.

      V osm večer se konečně trochu rozjasnil a požádal Harryho, jestli by s ním nešel za Brumbálem. Heslo pro chrlič chránící vstup do ředitelny se od soboty nezměnilo a tak za chvíli klepali na dveře. Přišli zrovna v okamžiku, kdy krbem začali odcházet členové Řádu. Ředitelna byla zaplněná lidmi a obrovskými žoky nacpanými pavučinami, ale už se pomalu vyprazdňovala. Harry a Ron zůstali stát u dveří a čekali, až většina členů Řádu odejde. Zůstal tu jen Bill, který se domlouval se Snapem, kdy bude mít čas společně s ním prozkoumat kouzla a kletby chránící Tajemnou komnatu, Charlie, který nabízel známou rumunskou dílnu koželuhů, vyhlášenou skvělým zpracováváním dračích a hadích kůží, a Alex, který cpal obrovské pytle do napohled bezedného kufru, aby je připravil na transport do Číny.

      „Ron má nápad a rád by se o něj s vámi podělil, pane profesore,“ oslovil Harry Brumbála, když v ředitelně nastal relativní klid. V tu chvíli se k nim otočily oči všech přítomných, Ron zrudnul a znervózněl.

      „No… mě napadlo… když nám Harry říkal o Samhainu…“ polknul a odmlčel se, rudý až za ušima. Brumbál se na něj povzbudivě usmál a Bill ho napomenul:

      „Tak už se konečně vymáčkni, Rone!“

      „Měli bychom dát Vol… Voldemortovi nějaký lákavý cíl pro jeho vlkodlaky. Něco, čemu… to… nebude moct odolat. Třeba velkou poradu a slezinu Fénixova řádu na snadno napadnutelném místě. Možná v Pra… Prasinkách. Ale nesměl by se to dozvědět od profesora Snapea, v tom by mohl vidět past. Určitě zná nějaké členy Řádu, které sleduje. Chce to, aby nenápadně utrousili, že nemůžou slavit Samhain se svými rodinami, protože jste svolal poradu a následnou pohotovost všech členů v Prasinkách, aby byli připraveni zasáhnout v případě útoku. Prasinky bych pak vyklidil, nastražil tam spoustu těch pastí, co vyrábějí naše dvojčata a vůbec se důkladně připravil na jejich útok. Mohli byste jim způsobit opravdu citelné ztráty… Seamus mluvil o tom, že jeho táta vyrábí speciální stříbrné náboje do těch mudlovských pušek, co má doma, takže byste mohli také takové sehnat… Měli byste jich pobít co nejvíc…“ po počátečním koktání ze sebe všechno rychle vychrlil a oddechl si, že to má za sebou.

      „To není špatný nápad, pane Weasley…“ zamyšleně poznamenal Snape. „Musí se to ale pořádně promyslet.“

      „Také už mě něco podobného napadlo. Zbraní bude připraveno několik. Máme v Řádu pár mudlorozených. Mohl bych je poslat za panem Finniganem, aby je naučil ty pušky používat, Minerva může vytvořit dostatečnou zásobu stříbrných dýk, Hagrid sehnal hromadu vlčích železných pastí a chystá se je pokrýt vrstvou stříbra…“ Pak se otočil na Charlieho a Billa. „Víte něco o těch výrobcích Freda a George?“

      Charlie přikývl.

      „Proto jsem tady, Albusi. Dvojčata mě požádala o spolupráci. Našli někde nějaké povídání o mudlovských zbraních, které se jmenují miny a granáty, a potřebovali pomoct s výrobou jejich kouzelnických variant… První miny už jsme otestovali, zatím s olověnými střepinami, granáty se nám ještě nepodařily. Ale je to jen otázka času…“

      „A já jim sháním dostatečné množství stříbra, aby je měli čím naplnit, pane…“ dodal Bill.

      „Možná byste mohli zajít za panem Finniganem, Charlie,“ řekl Ron. „On prý býval voják a v mudlovských zbraních se opravdu vyzná…“

      Brumbál zamyšleně pozoroval Rona a pak mu navrhl:

      „Všiml jsem si, že máš skvělé analytické myšlení, Ronalde. Nechtěl by ses věnovat válečné taktice? Profesor Snape by ti mohl poskytnout nějakou literaturu, či případnou konzultaci, a během víkendů a prázdnin, bys mohl studovat s některými skvělými stratégy Řádu. Jak Alastor Moody, tak Kingsley Pastorek jsou vynikajícími odborníky na válečnou taktiku…“

      Ron už mezitím trochu vybledl, ale teď opět zrudl a nesměle přikývl. Harry ho přátelsky poplácal po zádech a se smíchem ho popíchl:

      „Skvělý nápad, Rone, máš nejméně předmětů a spoustu volného času. Alespoň nebudeš trávit svoje volné hodiny neproduktivně nad šachovnicí. Beztak těžko hledáš soupeře, už s tebou nikdo nechce hrát, protože je nebaví pořád prohrávat…“

      „Šachy nejsou neproduktivní zábavou pro stratéga, pane Pottere,“ odfrknul popuzeně Snape. „Při nejbližší příležitosti si vás nad šachovnicí vyzkouším, pane Weasley, jestli jste tak dobrý, jak se tvrdí. Ale teď už máte nejvyšší čas k návratu na svou kolej. Velice nerad bych strhával Nebelvíru body za to, že se dva studenti potulují po chodbách po večerce…“

      „Jsem prefekt, pane profesore,“ odfrknul stejně Ron, „takže jsem oprávněn doprovázet studenta mimo kolej i po večerce.“

      Harry se rozesmál a všichni přítomní, kromě Snapea, se k němu přidali.

      oooOOOooo

      Pondělí i úterý proběhly bez zvláštních událostí. Během lektvarů si, kromě Harryho, vysloužili trest i Neville, Ron, Hermiona a Holly, takže byli všichni docela zvědaví, co na ně Snape zase chystá. Harry doufal, že se něco dozví večer od Brumbála během své hodiny stínové magie. Nakonec se ovšem dozvěděl něco důležitého o sobě.

      Když hned po večeři dorazil do ředitelny, tak tam kromě Brumbála našel Tonksovou a její rodiče.

      „Naši se rozhodli převzít opatrovnictví nad bratry Creeveyovými!“ sdělila mu po srdečném objetí Tonksová. „Tak se s nimi jdeme blíže seznámit…“ Harry se nadšeně zaculil.

      „Počkej tu na mě, Harry, odvedu Tonksovy k profesorce McGonagallové. Za chvilku jsem zpět a budu se ti věnovat…“ požádal ho Brumbál a vydali se všichni ven. Harry si všiml Brumbálovy zničené černé ruky, když odcházel, ztěžka si povzdechl, přešel k fénixovi a smutně se ho zeptal:

      „Copak nedokážeš Brumbálovi tu ruku vyléčit, Fawkesi? Vyléčil jsi mě po kousnutí baziliška i akromantule, proč nepomůžeš jemu?“

      „Na to moje síly nestačí, bratříčku, zlou kletbu dokážeš vyléčit pouze ty, pokud najdeš sám sebe…“ ozval se v Harryho hlavě zvláštní zpěvavý hlas. Harry vytřeštil oči na ohnivě zbarveného ptáka a sledoval, jak jeho zmatené myšlenky rozzářily ohníčky ve fénixových očích.

      „Co to bylo? Jak to myslíš? Sám sebe? Nechápu…“

      „Již jsi dost zralý, abys na to přišel sám, holátko. Nahlédni do své duše a najdi sám sebe. Už je nejvyšší čas, aby ses vylíhl, bratře…“

      Harry stál před bidélkem a zíral na Fawkese ještě v okamžiku, kdy se vrátil Brumbál. Byl tak vykulený z toho, co se mu právě stalo, že přeslechl, co mu Brumbál řekl. Ředitel musel dojít až k němu a položit mu ruku na rameno, aby upoutal jeho pozornost.

      „Co se děje, Harry?“ zeptal se zmateně.

      „Fawkes se mnou mluvil, pane profesore. Nevěděl jsem, že ovládá telepatii…“ zamračil se Harry, jak pořád přemýšlel o tom, co mu bylo řečeno.

      Brumbál zpozorněl.

      „Fawkes nedokáže telepaticky hovořit s kouzelníky, Harry. Může komunikovat pouze s jinými kouzelnými tvory, kteří jsou touto schopností také nadáni… Takže to by znamenalo, že jsi magický zvěromág…“

      „Magický zvěromág…“ zamyšleně opakoval Harry a pátral v paměti, kdy už tento výraz slyšel. Brumbál ho nenechal tápat dlouho a vysvětlil mu to:

      „Magická zvěromagie je vyšší forma zvěromagie, Harry. Zvěromág se dokáže přeměnit do formy nemagického zvířete, pokud ho dokáže nalézt ve své duši. Primární forma magického zvěromága je magický tvor. Kromě toho dokáže zvládnout i přeměnu do několika forem nemagických zvířat, což by vysvětlovalo tvého Dvanácteráka. Bylo mi divné, žes našel formu tolik podobnou tvému otci. Forma totiž, na rozdíl od schopnosti, nebývá dědičná…“ zamyšleně si prohrábl dlouhé bílé vousy a pak se zeptal: „Co přesně ti Fawkes řekl, Harry?“

      Harry se soustředil a slovo od slova reprodukoval ten zvláštní rozhovor. Brumbál přivolal několik knih, pobídl chlapce, aby se s ním usadil k malému stolku v rohu, podal mu jednu z nich a požádal ho:

      „Hledej všechno, co se tu píše o fénixech, Harry.“

      Prolistovali všechny čtyři knihy. Našli spoustu zajímavých informací o ohnivém fénixovi a pár zmínek o tom, že v několika bájích se vyskytují zmínky i o zlatém (slunečním) a stříbrném (měsíčním) fénixovi. Víc toho ale nebylo.

      „Mám nápad,“ rozzářil se najednou Harry a začal se pekelně soustředit. Pomocí stínové magie si přivolal knihu ze Zmijozelovy knihovny v Tajemné komnatě, ve které našel povídání o baziliškovi. Opatrně listoval stařičkými pergamenovými stránkami, až našel několik stran o fénixech. Byli tam všichni tři, dokonce i s nádhernými kresbami. Začal číst nahlas:

      „Ohnivý fénix dokáže svým zpěvem uklidnit rozbouřenou mysl, pohladit bolavou duši, zbavit kouzelné bytosti strachu a smutku. Jeho slzy léčí zranění a otravy všemi jedy. Rodí se z vlastního popela a ovládá plameny. Dokáže se teleportovat, unese obrovskou zátěž v letu a jako všichni fénixové umí telepaticky komunikovat s bytostmi podobně nadanými, jako jsou jednorožci, pegasové, gryfové, či testrálové. Je to nejpočetnější druh fénixe, v současnosti žije asi deset jedinců tohoto druhu. Někdy spojí svůj život s mocným kouzelníkem. Godrik Nebelvír má svého fénixe jménem Fflam.

      Fawkes_04

      Stříbrný fénix je znám pouze z legend a jeho podoba je znázorněna podle kresby děda Merlinova, který ho prý spatřil těsně před tím, než byl tímto fénixem uspán. Měsíční fénix se totiž rodí z paprsků měsíce v úplňku a z lidského utrpení. Pokud velké množství lidí zakouší nevýslovné utrpení, pak se zrodí měsíční fénix, který svým zpěvem uvrhne celé území do kouzelného spánku, aby je toho utrpení zbavil. Spánek může trvat i sto let, pokud není lid probuzen kouzlem, lektvarem, nebo zpěvem zlatého fénixe. Víc toho o stříbrném fénixovi není známo.

      Stbrn_Fnix_1

      Zlatý fénix se rodí ze slunečního paprsku a je nejmocnějším z fénixů. Byl několikrát spatřen ve společnosti Merlina Ambrosiuse, zvaného Moudrý, ačkoli se nedá hovořit o tom, že by s ním spojil život tak, jako to udělal ohnivý fénix s Godrikem Nebelvírem. Jeho oči dokáží vyslat paprsek, který propálí i tu nejlepší ocel, žulový kamenný blok, dračí kůži i krunýř akromantule. Jeho slzy dokáží vyléčit každou nemoc nebo prokletí. Jeho zpěv umí uzdravit každou pomatenou nebo poškozenou mysl, každou nemocnou duši. Nikdo nezná všechny schopnosti, kterými je tento fénix obdařen…“

      Zlat_Fnix_01

      Harry dočetl a v místnosti nastalo ohromené ticho. Harry zíral na kresbu v knize, která znázorňovala zlatého fénixe v letu, a byl tím obrázkem fascinován. Po těle se mu rozléval zvláštní pocit; jako by jeho tělo bylo prohříváno slunečními paprsky, přestože slunce už dávno zapadlo.

      „Zkus to, Harry,“ zašeptal Albus Brumbál. „Je to podobné jako u zvěromágské přeměny. Můžeš postupně. Soustřeď se nejprve na své ruce, chlapče…“

      Harry odtrhl pohled od obrázku a pohlédl na své ruce. Pak zavřel oči a pekelně se soustředil. Nešlo to. Bylo to úplně jiné než proměna do Dvanácteráka. Uslyšel ve své hlavě Fawkesův hlas:

      „Musíš v sobě najít své slunce, holátko. Potřebuješ jeho sílu…“

      Harry si vzpomněl na meditace a hledání svého magického jádra. To vypadalo jako slunce. Ohnivá koule olizovaná zlatými plameny. Začal pravidelně dýchat a ponořil se v meditaci do svého nitra. Našel své magické jádro a znova se soustředil na přeměnu svých rukou…

      Když oči zase otevřel, tak místo na ruce hleděl na křídla pokrytá zlatým peřím. Ale ta hned po té zmizela. Hřejivý pocit, který se do té doby rozléval po jeho těle, zmizel a Harry se roztřásl chladem.

      „Nedokážu to, pane. Potřebuji slunce; chybí mi teplo slunečních paprsků…“

      „Lumina solis!“ zašeptal Brumbál a namířil na Harryho svou hůlku. Jako by právě v ředitelně vyšlo slunce. Horké paprsky vrátily Harrymu opět ten nádherný pocit a on začal pod tím světlem tát, rozplývat se, zmenšovat se, měnit tvar, až nakonec na jeho křesle seděl nádherný zlatý pták. Na hlavě korunku z pěti zlatých pírek, dlouhá ocasní pera spuštěná z křesla až téměř na podlahu a oči… Duhovky zůstaly smaragdově zelené, ale panenky zářily zlatým slunečním světlem. Albus Brumbál spustil ruku s hůlkou a jeho oči, upřené na fénixe zářily jako vodní hladina odrážející sluneční světlo.

      Harry se chvíli zmateně rozhlížel okolo sebe, jako by vše viděl poprvé, pak se jeho oči zaostřily na Brumbála, naklonil hlavu na stranu a jeho pohled trochu potemněl. V tu chvíli se začal pohybovat. Příšerně nemotorně se za pomoci nohou i křídel vyškrabal z křesla na stolek, shodil šálek s již studeným čajem a převrátil, naštěstí již prázdnou, konvici. Nic z toho ho ale neodradilo v jeho úsilí. Přelezl stolek a pokusil se přeskočit na opěrku Brumbálova křesla. Nepovedlo se a vznešený zlatý pták se docela nevznešeně rozplácl Brumbálovi do klína.

      To už ředitel nevydržel a nahlas se rozesmál.

      „Nesmíš tolik pospíchat, Harry. Bude to chvíli trvat, než si zvykneš na své nové tělo a ještě déle bude trvat, než se naučíš ovládat všechny své schopnosti…“ přitom vzal fénixe opatrně do rukou a posadil ho na opěrku. Harry se mu zadíval do očí a v Brumbálově hlavě se rozezněl kouzelný melodický hlas:

      „Vaši ruku, pane! Ukažte mi celou vaši ruku!“

      „Ne, Harry, to je ještě brzy, chlapče můj zlatý. Musíš se nejprve naučit používat své schopnosti…“

      „To není potřeba, plakat jsem uměl vždy, to se nemusím učit. Vaši ruku, pane!“

      Brumbál polkl, na chvíli zavřel oči a ještě váhal. Nakonec ale poslechl. Vyhrnul si volný, dlouhý rukáv hedvábného azurového hábitu až nad rameno a odhalil tak celou svou paži. Černá, scvrklá, jakoby vyuzená kůže jeho paže vypadala hrozivě, zvlášť když v ní Harry očima Zlatého fénixe ještě viděl pulzovat tu temnou kletbu. Opřel si čelo o rameno muže, který mu připravil neradostné dětství, když ho předal jako batole Dursleyovým. Muže, který mu dlouho tajil jeho osud, který se mu v loňském roce vyhýbal, místo toho, aby mu vysvětlil, co se děje. Muže, kterému dával částečně za vinu i smrt svého kmotra… Starce, který to vše udělal proto, že ho miloval, proto, aby mu nezpůsobil trápení, starosti a bolest. Starce, který byl přes svou sílu a moudrost omylný stejně jako každý jiný člověk…

      Z očí zlatého fénixe se začaly kutálet slzy a stékaly dolů po černé ruce. První, druhá třetí… Ruka se začala měnit. Zasyčelo to, vyvalil se obláček černého dýmu, který se rozplynul ve vzduchu. Paže začala světlat, kůže se napínala. Když se po ruce skutálela poslední, čtvrtá slza, tak už vypadala jako dřív. Fénix zvedl hlavu a znova se zahleděl do Brumbálových užaslých jasně modrých očí. Jeho panenky se opět rozzářily sluncem.

      „Můžete mě, prosím, přestěhovat zpět do mého křesla, pane? Nerad bych se po přeměně ocitl ve vašem klíně…“

      Brumbál se rozesmál. Opatrně a něžně vzal do rukou svůj zlatý poklad a přesunul ho do vedlejšího křesla. Harry zavřel oči a přeměnil se zpět do své lidské podoby. Ještě chvíli mu zlatě světélkovaly konečky jeho černé, věčně rozcuchané, hřívy na hlavě a jeho panenky pomalu ztrácely jasnou záři a postupně temněly jako při západu slunce. Ale za chvíli se opět ustálil do své všední podoby.

      V tom okamžiku zahučely z krbu zelené plameny a do ředitelny vstoupili Remus Lupin a Severus Snape.

      „Severusovi se podařilo odhalit heslo chránící krb v Salazarově ložnici, Albusi!“ nadšeně hlásil Remus.

      Brumbál si rychle zakryl svou odhalenou paži dlouhým rukávem, ale ostrému zraku Severuse Snapea nic neuniklo.

      „Tvoje ruka, Albusi! Jak jste to dokázali? Našli jste v knihovně nějaké kouzlo, které jsem přehlédl?“

      „Ne, Severusi. Kouzlo, které mě vyléčilo, musí prozatím zůstat tajemstvím. Je to jen mezi mnou a Harrym. Můžu tě však ujistit, že s odkazem Salazara Zmijozela nemá nic společného…“ jako vždy mlžil Brumbál. Harryho pohled zavadil o knihu rozevřenou na stolku, rychle ji zavřel a trochu oponoval:

      „No, ne tak úplně, pane. Omlouvám se, že jsem si bez vašeho vědomí půjčil jednu knihu z vašeho dědictví…“ Severusovi Snapeovi se nebezpečně zajiskřilo v temných očích. Mávl hůlkou a stará kniha se otevřela na stránce, která byla naposledy přečtena. Naklonil se nad knihu a Remus mu zvědavě nakukoval přes rameno. Oba rychle přelouskali text pod obrázkem.

      „Zlatý fénix?!“ vydechl překvapeně Snape.

      „Harry! Ty jsi magický zvěromág?!“ vyhrknul Lupin.

      „Zdá se, že naše tajemství dlouho tajemstvím nezůstalo,“ povzdechl si Brumbál. „Severus je prostě příliš dobrý špión…“

      Harry se na Remuse zářivě usmál a potvrdil:

      „Ano, jsem magický zvěromág, Remusi. Ostatně stejně jako profesor Brumbál, že?“ a podíval se zkoumavě na ředitele. „Prozradíte nám, jaká je vaše magická zvěromágská forma?“

      Brumbál jen zavrtěl hlavou.

      „Ale no tak, Albusi,“ zabručel Snape. „To, že poletuješ po bradavických chodbách jako čmelák, jsem odhalil už dávno. Takže nedělej tajnosti a prozraď nám to…“

      „Čmelák!“ vykulil oči Harry. „Takže proto se vždycky nečekaně objevíte tam, kde se něco děje? No páni…“ žasl Harry a usmál se nad tím, jak vyčítavým pohledem sjel Brumbál Snapea.

      „Albusi, přece víte, že nám můžete ve všem plně důvěřovat, nebo ne?“ přidal se k přemlouvání Remus.

      Brumbál ovšem opět odmítavě zavrtěl hlavou. V tu chvíli však v Harryho hlavě zazněl opět zpěvavý Fawkesův hlas:

      „Můj přítel je kouzelný jednorožec. Má rád tajemství, ale já si myslím, že ty bys to vědět měl, bratříčku. Jestli se o jeho tajemství rozdělíš s přítomnými kouzelníky, to nechám na tobě…“

      „Fawkesi!“ okřikl ho naštvaně Brumbál, ale už bylo pozdě. „Neprozrazuj mé tajemství, Harry. Až si budu myslet, že je to potřeba, prozradím jim to sám…“ žádal hned obratem Harryho.

      Na chlapce se upíraly dva velmi zvědavé pohledy a on se usmál.

      „Dobře, pane, nechám si vaše tajemství pro sebe. Ale pro své dobro doufám, že jim to nebudete tajit dlouho, jinak s nimi nevydržím…“

      „Děkuji ti, můj zlatý chlapče…“ usmál se Brumbál.

      „Zlatý chlapec?“ zabručel Snape a jeho pohled padl na kresbu v Salazarově knize. „Jako vždycky jsi měl pravdu, Albusi. Tvůj chlapec je opravdu zlatý…“ 



       

      Items details

      • Hits: 15035 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      levAlex 19 Říjen 2011
      Supr kapitolka a stránky úžsné asi budem chodiť čítať sem, sledovať ich vývin a vývoj a komentovať tam.... :lol:
      #
      lukas25s 13 Listopad 2011
      HELE Májo kdy by mohla byt 19.kapča? dekuji za odpoved
      #
      maja 13 Listopad 2011
      Právě na ní pracuji. Ale bude opět dlouhá, potřebuji do ní nacpat spoustu informací i akce, takže za týden to asi nestihnu. Baví mě to, tak to snad déle než 14 dní trvat nebude...
      #
      Lady corten 20 Listopad 2011
      Už dlouho jsem se chystala na tuto povídku a konečně jsem našla dost času se do ní začíst, je nádherná, a moc se těším na pokračování, všech 18 kapitol jsem přímo zhltla. :lol:
      #
      maja 20 Listopad 2011
      Děkuji Lady :-)
      Devatenáctka bude brzy, počítám už během tohoto týdne. Rozhodla jsem se děj rozdělit i do dvacítky, protože by byla příliš dlouhá, kdybych do ní měla nacpat všechno, co jsem měla v plánu. Takže dokončím myšlenku (ještě tak dvě strany) a hodím vám ji sem...
      #
      Setinka 23 Listopad 2011
      tak jsem si s gustem přečetl povídku podruhé a když čtu zdejší komenty, tak se snad do týdne mohu těšit na další nářez? :roll:
      #
      rusalka 02 Duben 2016
      také se nemohu odtrhnout od čtení. Děkuji, je to tak strhující, plné děje, tajemství a přitom se nepíše o moc děsivých událostech až tak často, jako v HPaPS/ PPS. :roll: