Kapitola 19, Magická fontána |
*** flashback*** Lord Voldemort byl zklamán. Všichni jeho Smrtijedi selhali v hledání Obsidiánového draka, ale on tušil, že nikdo z nich neměl šanci jej získat. Možná ani on nebude schopen zvládnout tento úkol, ale musí pro to udělat vše. Především jít a navštívit svého mistra, u kterého se v mládí učil. Tohle nikdo nevěděl, každý pokládal Pána Zla za génia, který černou magii zvládl jen pomocí knih a pokusů, ale pravda byla taková, že i on měl mistra, který byl stále mocnější, než on sám. Na místo, kde byl jeho mistr, se nedalo jen tak přemístit, bylo mimo tuto realitu. Celé místo, přesněji nejtemnější město, bylo mocnými kouzly černé, temné a krvavé magie přemístěno do meziprostoru, takže jej nikdo nikdy nemohl najít, pokud neovládal alespoň část každého ze všech tří zakázaných odvětví magie. Voldemort se chladně rozesmál, když stanul ve středu stavby, kterou kdysi postavili Merlinovi předci. Za dob Merlina je mudlové považovali za bohy a také jimi částečně byli. Čím více v ně lidé věřili, tím větší měli sílu. Byly to doby, kdy mudlové uctívali kouzelníky jako svá božstva; tak jako budou jednou uctívat i jeho… Ano, stál ve středu Stonehenge a pomocí magického kruhu a krvavé oběti nevinné mudlovské dívky otevřel portál do Urbe Tenebrae, Města Temnoty. Lord Voldemort prostoupil portálem a objevil se v městě, které se nepodobalo ničemu, co by pouhý smrtelník mohl spatřit. Vysoké temné věže všech velikostí i tvarů se tyčily nad ještě temnějšími domy, nebo spíše menšími zámky. Na každém kroku tu mohl člověk potkat stvoření temnoty i pekla. „Jste již očekáván, Lorde Voldemorte,“ ozvalo se lámanou angličtinou z pravé strany. Když do těch míst Voldemort upřel svůj rudý pohled, spatřil jednoho z nižších démonů. Ano, ačkoliv tento tvor měřil dva metry, měl krvavě rudou kůži a rohy, kterým by nikdo nechtěl přijít do cesty, byl stále jen nižším démonem. „Jissstě, Missstr vždy věděl, že přicházím,“ odvětil chladně a následoval démona, který ho vedl přes celé město, dokud nestanuli před palácem jeho mistra. Cestou se Voldemorta snažilo okrást několik nižších černokněžníků, nových a neznalých, ale nalezli jen utrpení a smrt pod jeho hůlkou. Zpráva o příchodu Lorda Voldemorta do města se roznesla velice rychle. Byl přeci nejnadanějším studentem jejich aktuálního vládce. Jednomu by se zdálo, že se černokněžníci nebudou řídit žádnými pravidly, ale opak byl pravdou. Jejich pravidla byla velice složitá, hlavně pokud se jednalo o hierarchii ve městě. I když hlavním důvodem všeho byla moc, nic jiného za tím nestálo. S mocí přicházely i peníze a vyšší postavení. Čím mocnější černokněžník byl, tím vyšší měl postavení a tím více majetku získával. Démon se zastavil před vstupní bránou na panství a zadrmolil, že má pokračovat dál. Voldemort by si nikdy nenechal poroučet, ale nebyl takový idiot, aby si znepřátelil někoho, kdo je mocnější než on. „Už jsem tě očekával, můj žáku,“ usmál se Voldemortův mistr. „Missstře Sssidusssi,“ poklekl Voldemort. Kdyby ho tak viděli jeho Smrtijedi, asi by v něj ztratili víru. Voldemort totiž nikdy před nikým nepoklekl. „Věděl jsem, že se tu jednou ukážeš. Dokonce znám i důvod tvého příchodu,“ ušklíbl se stařec. Úšklebek byl vidět i přes černé vlasy, které mu padaly do obličeje a ukrývaly jej tak. Lord Sidus si je odhrnul za uši, které byly zdeformované kvůli jednomu nepovedenému rituálu. „Máte tedy sssošššku Obsssidiánového draka?“ optal se Voldemort přímo a Sidus se rozesmál. „Vím, kde je ukrytá, ale stejně je zcela bezcenná, pokud nenajdeš sedm drahokamů, které jsou zdrojem její síly,“ odpověděl Sidus. „COŽE?“ vykřikl Voldemort a kolem něj se zvedla magie, jak byl naštvaný. Tak dlouho ji hledal a tolik vynaložil prostředků na její nalezení a nakonec se dozví, že zdroj síly toho draka chybí? Tak blízko a ona se musela najít další překážka v jeho plánech. Stejně jako ve všem ostatním, co plánoval proti Potterovi a Brumbálovi, i nyní měl v cestě další překážky. Jak má najít pět smaragdů a dva rubíny? Na světě jich je takové množství, že jednodušší by bylo zaútočit na Gringottovu banku a celou ji vykrást, což bylo beztak nemožné i s celou jeho armádou. „Uklidni se, můj žáku. Celé staletí jsem hledal a nakonec i našel, kde jsou ukryté, nebo alespoň většina z nich, dva smaragdy mi unikají,“ odpověděl Lord Sidus. „Pokračujte, missstře,“ spíše rozkázal, než požádal Voldemort. „Řeknu ti vše, co vím, ale nejdříve mě musíš porazit,“ rozesmál se Lord Sidus a v tu chvíli na Voldemorta letělo hned několik jedovatě zelených a temně fialových paprsků. Voldemort okamžitě uskočil a vyčaroval kolem sebe jeden z nejmocnějších štítů, které z temné magie zvládal. Černá magie byla pro děti, temná magie byla daleko mocnější a síla kouzel vycházela z temnoty duše. Čím víc poškozená a poskvrněná byla duše kouzelníka, tím silnější a temnější kouzla mohl ovládat. Voldemort vůbec na nic nečekal a nejenže na svého Mistra seslal hned několik kleteb smrti, ale také si vyvolal tři obrovské hady, kterým přikázal zaútočit. Vzduchem létala kouzla tak mocná, že se dům otřásal v základech a ochranná kouzla kolem celého sídla zářila. Oba bojující se postupně přesunuli před sídlo, aby ho ještě více neponičili a ani si nevšimli, že před branami stojí snad celé město a pozoruje zápas jejich vládce a jeho žáka. Voldemort cítil obrovský úbytek své magie, takhle ho nikdy nevyčerpal ani Brumbál ani Potter. Věřil, že i jeho mistr je už dost vyčerpaný, proto veškerou zbylou energii vložil do posledního kouzla a doufal, že rozhodne o svém vítězství. „CONSSSPECTUSSS DE MORTE!“ zařval Voldemort a vyslal nejsilnější kouzlo z hadí magie, kterou mohl zvládnout jen ten, kdo ovládal hadí jazyk. Nikdo nevěděl, co to bylo za kouzlo, ale nejsilnější štíty, které Lord Sidus použil, se rozpadly stejně jako obyčejné Protego po zásahu Avady. Lord Sidus nestihl uhnout a kouzlo jej zasáhlo v plné síle. Chvíli se nic nedělo, ale pak začal bolestí křičet, až si všichni přihlížející museli zakrýt uši. Tělo Voldemortova mistra se třáslo strachem a bolestí. I kdyby chtěl to kouzlo zrušit, bylo pozdě, neměl dostatek magie, aby toho byl schopen. Mohl jen pozorovat, jak si jeho mistra bere Smrt. Po chvilce křičící hlas ochabnul a nahradily jej chrčivé zvuky, jak se Lord Sidus začal dusit vlastní krví, která mu nyní vytékala z každého póru na těle. Voldemort na nic nečekal, věděl, že má poslední vteřiny, zaútočil na mistrovu mysl pomocí Nitrozpytu a celou svou vůli upřel k nalezení toho, co potřeboval vědět. Soška Obsidiánového draka nebyla nikde v tomto městě. Musel se pro ni vypravit na jiné místo, ale teď už věděl přesně kam. Také se dozvěděl, že jeden rubín byl umístěn na meč Godrika Nebelvíra a druhý zase na meč Salazara Zmijozela. Nechápal, proč by jeho předek chtěl pomoci v uvěznění Morgany la Fay, ale to může zjistit později. První, největší smaragd by se měl nacházet v Merlinově hůlce, kterou mu zakladatelé Bradavic stvořili. Další dva smaragdy měly být umístěny na magickém luku Roweny z Havraspáru, ale co udělala Helga z Mrzimoru se zbývajícími dvěma smaragdy se už nikdo nikdy nedozvěděl. Chtěl odejít, ale až teď si všiml, jak se před branou stojící černokněžníci snaží dostat přes ochranná kouzla. Voldemort věděl, že jeho mistra tu měl každý v úctě a jej naopak odjakživa nesnášeli. Smrt jeho mistra znamenala velké oslabení ochran jeho domu, takže se ani nedivil, když po chvilce padly a všichni černokněžníci se k němu začali blížit jako supy k mršině. Zbývalo mu jediné, přemístit se na druhou stranu města, kde byl portál, skrze který mohl uniknout. Nicméně s nedostatkem magické moci se mu přemístění nepovedlo tak, jak by mělo, a s bolestným křikem si uvědomil, že přišel o ruku a silně krvácí. Nepřemýšlel, musel se dostat do bezpečí svého sídla, proto se vrhl portálem zpátky na Stonehenge, odkud se znovu za obrovské bolesti přemístil. Tentokrát přišel o levou nohu. Smrtijedi chránící jeho sídlo se k němu okamžitě vrhli a když viděli, v jakém se jejich Pán nachází stavu, jeden z nich běžel ke krbu, aby zavolal všechny schopné léčitelé v jejich službách, a další se zatím starali o to, aby jim tam nevykrvácel. Voldemort měl naštěstí magicky stvořené tělo, proto dobře reagoval na regenerační a životu podpůrná kouzla. *** flashback*** oooOOOooo Severus Snape pochopil, proč byl na posledním setkání Pán zla tak rozladěný v okamžiku, kdy v pátek ráno dostal soví poštou objednávku jeho hlavního léčitele. Poznal to z množství a druhu lektvarů, které měl vyrobit, protože léčitelé vyčerpali téměř všechny zásoby. Některé z nich byly zcela originální. Vymyslel a vyrobil je sám speciálně pro Temného pána. Jeho tělo totiž nereagovalo na běžné léčivé lektvary tak, jako obyčejní smrtelníci, protože bylo vytvořeno magickým rituálem. Mělo schopnost regenerace a dorůstání ztracených částí těla, jako mají někteří plazi. Nejspíš proto vypadalo tak, jak vypadalo… Dorůstání bylo ovšem pro netrpělivého Pána zla příliš pomalé a tak donutil Snapea, svého dvorního lektvaristu, aby vyvinul lektvar, který regeneraci jeho těla urychlí. Testoval lektvar během výzkumu na ještěrkách a slepýších, než se ho odvážil předat Temnému pánovi. Ještě teď se mu dělalo špatně, když si vzpomněl, jak si Pán zla před jeho očima řezací kletbou odstranil dva prsty na levé ruce a napil se jeho lektvaru. Ta úleva, když lektvar fungoval tak, jak měl, a oba prsty za několik minut dorostly do původní velikosti. Páteční večer chtěl věnovat celý vaření všech objednaných lektvarů, ale místo toho stál před portrétem samotného Salazara Zmijozela v Síni zakladatelů… oooOOOooo V Síni zakladatelů právě nastal čas otázek a odpovědí. Jako první se ozval Harry: „Moudrý klobouku, nebo ti teď máme říkat pane Hučko?“ „Moudrý klobouk je pro mě mnohem přijatelnější, zvláště z tvých úst, Harry Pottere,“ odpověděl dotčeně ten ošuntělý kus plsti. „Tak tedy dobrá, Moudrý klobouku, můžeš mi vysvětlit, proč jsi mě chtěl nacpat do Zmijozelovy koleje, když to je jediný ze zakladatelů, kterého nemám v krvi?“ Holly se přidala: „To je fakt; mě jsi také Zmijozel nabízel…“ „Zmijozel by vám oběma pomohl rozvinout schopnosti, které nemáte vrozené. Strategické myšlení, trpělivost, sebeovládání, rozvážnost a lstivost. A konkrétně ty, Harry Pottere, máš některé schopnosti Salazara Zmijozela, které jsi získal se svou jizvou. Ovládáš přece hadí jazyk…“ odpověděl Moudrý klobouk. Severus Snape se na Harryho jízlivě zašklebil a Godrik Nebelvír se hned zajímal, jak je možné, že jeho dědic získal takové schopnosti. Tak nastalo podrobné vysvětlování, kterého se chopil Brumbál. Věštba, rozdělení dětí, oběť Harryho matky a smrtící kletba, která se obrátila proti Voldemortovi. Jizva, která je spojením jejich myslí… „Ten váš temný čaroděj je opravdu příšerná stvůra, když dokázal seslat smrtící kletbu na malé batole…“ pohoršovala se Rowena. „Lilly byla mou dědičkou v každém slova smyslu,“ poznamenala Helga. „Měli byste na ni být pyšní stejně, jako jsem já…“ Vtom Harryho něco napadlo: „Ano, Voldemort je skutečně stvůra, madam. Docela by mě zajímalo, proč jste se rozhodli dát mu do rukou takovou zbraň, jako je Lektvar moci…“ podíval se trochu vyčítavě po Brumbálovi a Snapeovi, ale odpověděl mu kupodivu Salazar Zmijozel, který promluvil poprvé. Jeho hluboký sametový hlas zněl skoro sugestivně. „Jestli je ten váš Lord Voldemort takový, jakého jste ho popsali, tak mu lektvar spíš uškodí, než pomůže. Vytvořil jsem ho pro syna skotského krále, který byl neprůbojný, tichý a zakřiknutý. Jeho otec potřeboval, aby získal sebevědomí, odvahu a rozhodnost, aby mu mohl bez obav předat vládu nad zemí. Taková osobnost jako je ten černokněžník, kterému bohužel koluje v žilách má krev, získá po vypití Lektvaru moci pouze uspokojení, dojem nepřemožitelnosti a pocit své naprosté dokonalosti. Takže bude dělat chyby, kterých můžete využít. To byl velmi taktický tah nabídnout mu ten lektvar, můj dědici…“ Snapeovi tou chválou zrůžověly bledé tváře tak, že si toho všichni všimli. Harry a Holly se na sebe podívali a oba se začali uculovat, dokud je Snape nezpražil přísným pohledem. „Ano, to byl jeden z tvých opravdu mistrovských kousků, Salazare…“ pochvalně zabručel Godrik Nebelvír. „Samozřejmě…“ samolibě potvrdil Salazar. Holly se zamračila. „Víte, nerada bych se někoho dotkla, obzvláště vás, mistře Salazare, ale nějak nechápu, jak to, že se k sobě chováte s ostatními zakladateli tak přátelsky. V Dějinách Bradavic jsem se dočetla, že jste bojoval s ostatními zakladateli, protože nesouhlasili s vaším názorem. Nechtěl jste do školy přijímat mudlorozené studenty, ani děti smíšené krve. Chtěl jste poskytnout vzdělání jen dětem z čistokrevných kouzelnických rodin…“ „Takové nesmysly…“ zavrčel Salazar Zmijozel. „Nikdy jsem neměl nic proti studentům smíšené krve. Vždyť já sám jsem měl mudlovskou matku. V našich dobách bylo jen pár čistokrevných kouzelnických rodin, to by nebylo koho učit…“ „No, Salazar měl popravdě jedno špatné období… Všechno to zavinila láska…“ povzdechla si Rowena. „Nechceš se snad s těmito dětmi podělit o podrobnosti mého milostného života, Roweno?“ zahřměl temně Zmijozel. „Tak jim to vysvětli sám, Salazare,“ pobídla ho Rowena. „Ani kdybych měl v sobě soudek medoviny, tak mě k něčemu podobného nedonutíte…“ zavrčel Salazar a odešel z portrétu. Nakonec se vyprávění toho příběhu ujala Helga z Mrzimoru. Její popis událostí byl stručný, jasný, bez zbytečných podrobností, takže nijak neurazil ani Zmijozela, který se během něho vrátil do svého portrétu. „Když bylo Salazarovi již téměř sto let, tak se zamiloval do mladičké mudlorozené čarodějky. Ta dívenka byla zpočátku okouzlena jeho mocí a vznešeností, takže jeho pozornosti ochotně přijímala. Jenže to dopadlo tak, jak to muselo dopadnout. Po několika měsících zjistila, že nedokáže žít po boku starce, zamilovala se do mladého mudly a utekla mu. Salazar se rozběsnil. Zranila jeho hrdost i pýchu. Přijala spoustu cenných darů, které ji k němu měly připoutat, a pak prostě odešla. Salazar prohlásil, že mudlorození nemají výchovu, aby dokázali dodržovat naše tradice a nést hodnoty kouzelnického rodu a chtěl, aby byli všichni vyloučeni ze studia. Pokoušeli jsme se ho přivést k rozumu. Zavedli jsme nový předmět pro mudlorozené, abychom je naučili jak žít v kouzelnické společnosti, ale to mu nestačilo. Nakonec došlo ke střetu. Byli jsme proti němu tři a tak jsme ho porazili. Salazar zalezl do nějaké díry a trvalo mu deset let, než konečně zase dostal rozum a vrátil se mezi nás…“ „Jo, nejspíš do Tajemné komnaty, kde po sobě nechal roztomilého baziliščího mazlíčka…“ zavrčel Harry a pak zase museli vysvětlovat, co bazilišek všechno napáchal, když byl vypuštěn Tomem v době jeho studia a pak pomocí deníku před třemi roky. I to, jak nakonec Bazilišek dopadl. „Tak proto zmizel můj meč ze síně…“ zamyšleně si prohlížel Godrik Harryho velmi uznalým pohledem. „Netušil jsem, že dokáže přežít takovou dobu,“ skoro omluvně poznamenal Zmijozel. „Pořídil jsem si ho jen proto, že jsem potřeboval jeho jed do lektvaru na léčbu gangrény…“ Slovo si vzal Brumbál, postavil se přímo před Merlinův portrét a uctivě se zeptal svého předka: „Když už jsme v tom vysvětlování, Mistře Merline, podle legend, které se zachovaly do dnešní doby, jste žil již v pátém století našeho letopočtu. Jak je tedy možné, že zakladatelé, kteří žili a budovali Bradavice až v roce tisíc našeho letopočtu, vás nazývají svým učitelem a spoluzakladatelem Bradavic?“ A Merlin, občas doplňován některým ze svých žáků, začal vyprávět zajímavý příběh: „Za všechno může Morgana la Fay. Byla o dost starší než já a přesto mnou byla posedlá. Někdo by to mohl nazývat láskou, ale láska to rozhodně nebyla. Chtěla prostě jen zplodit potomka s nejmocnějším kouzelníkem té doby a vybrala si mě. Nedokáži ani spočítat kolikrát se pokoušela vetřít do mé přízně. Kolik podob na sebe vzala a kolik kouzel, často opravdu hrůzných, použila, aby mě oklamala. Jenže já jsem dobře znal její magii a pokaždé jsem odhalil její přítomnost. Byla temná a krutá. Udržovala své mládí a krásu pomocí temné a krvavé magie, vysávala sílu z nevinných dívek, které pro svou krásu obětovala. Podařilo se jí oklamat mého svěřence Artuše a dítě, které z toho spojení vzešlo, ho nakonec zahubilo. Ale to jí nestačilo, ona chtěla potomka mé krve. Přesto existoval muž, který ji miloval. Slepě, vášnivě a bezvýhradně. Jmenoval se Salamandr Zmijozel a byl to mocný kouzelník, bohatý a vážený muž. Ale jí prostě nestačil. Když už Morgana ztratila vše, co na ní bylo lidské, a svými pokusy s nekromancií se změnila v nemrtvou stvůru, musel jsem zakročit. Už kolem ní umíralo příliš mnoho lidí, abych to mohl tolerovat. A tak jsem vytvořil Obsidiánového draka. Klíč k bráně do jiného světa. Vylákal jsem Morganu na místo nasycené magií, do kamenného kruhu, který vytvořili mí předkové, a poslal jsem ji do pekla. Někam, kde bude rovná s ostatními bytostmi, kde nenajde nevinné oběti pro své rituály. Byl to těžký boj. Velmi vyčerpávající. Když se mi to konečně podařilo, slyšel jsem nářek Salamandra Zmijozela, který Morganu potají následoval. Z posledních sil jsem ještě přemístil Obsidiánového draka do bezpečného úkrytu, jež jsem si předem připravil a pak už jsem musel zase bojovat. Salamandrovi nedalo moc práce porazit mě. Byl jsem magicky i fyzicky vyčerpán a nebyl jsem už nejmladší. Proměnil mě v jeden z kamenů kruhu. A tak jsem zůstal téměř celých pět století. Mladý Salazar Zmijozel našel deník svého předka a dozvěděl se z něj, co se stalo. Svěřil se svému příteli Godrikovi, přizvali své dvě vrstevnice a přítelkyně Rowenu a Helgu. Společnými silami se jim podařilo zrušit mé prokletí a přivedli mě zpět mezi živé. Jediné, co za to chtěli, bylo, abych se stal jejich mistrem a učil je magickému umění. Byl to vlastně můj nápad založit školu, kde by se mohly bezpečně vzdělávat všechny magicky nadané děti. Našel jsem toto místo a společně se svými žáky položil základy tohoto hradu. Má magie byla i po dlouhém pobytu v kameni stále stejně mocná, ale moje tělesná schránka rychle chátrala. Věděl jsem, že už nedokáži tento hrad dokončit. Proto jsem to přenechal svým žákům a veškerou svou magii jsem vložil do vytvoření magické fontány, která je zdrojem magie chránící celý hrad i jeho pozemky. Vy musíte tuto fontánu oživit a obnovit tak sílu Bradavic.“ „Ale hrad má své magické ochrany. Stále ještě fungují…“ namítal Brumbál. „To jsou pouze ochranná kouzla, která jsme vložili přímo do kamenů při stavbě hradu,“ sdělil mu Godrik Nebelvír. „Fontána dokáže ochránit nejen samotný hrad, ale celé pozemky: Starobylý les, jezero a všechny pozemky které jsou chráněny zatím jen kouzly v hraniční zídce…“ Klobouk se přidal s vysvětlováním: „Otevřením Síně zakladatelů a oživením všech portrétů získáte přístup k veškeré magii, která chrání tento hrad. Zakladatelé vám pomůžou oživit ochrany tak, že se z Bradavic stane nedobytná pevnost. V každé válce chránily naději celé kouzelnické Británie, jejich děti a mládež. Během válek byly vždy upraveny tak, aby poskytly útočiště matkám s malými dětmi a všem ostatním dětem, jejichž rodiče byli ve válce. Zakladatelé vás budou vést, radit vám a pomáhat všude, kde to bude potřeba… „Proč jsi neotevřel Síň zakladatelů, když chodili do školy naši rodiče? Vždyť tehdy se tu také sešli všichni dědicové a válka byla na spadnutí…“ zeptal se Harry Moudrého klobouku, který profesor Brumbál již odložil na kulatý stůl ve středu místnosti. „Mýlíš se, Harry Pottere,“ odvětil klobouk. „Tehdy jsem tu měl sice dědice mistra Merlina, Salazara Zmijozela, dokonce dva dědice Helgy z Mrzimoru, ale jen jednoho pro Godrika a Rowenu. Jeden z jejich portrétů by zůstal prázdný. K oživení zakladatelů je zapotřebí dědic pro každého z nich. Navíc se válka rozběhla v plném proudu až po té, co školu opustili…“ „Dobře, řeknete nám, kde tu fontánu najdeme? Situace není příliš povzbudivá. Lord Voldemort již shromáždil mnoho následovníků, vytvořil silnou armádu vlkodlaků a snaží se na svou stranu získat další bytosti temnoty. Navíc je již velmi blízko k získání Obsidiánového draka. Zřejmě chce osvobodit Morganu la Fay. Je posedlý získáním nesmrtelnosti a pravděpodobně chce také využít její znalosti nekromancie, aby mu pomohla stvořit armádu nemrtvých…“ naléhal na zakladatele Brumbál. „Toho, že získá tu sošku, se zatím obávat nemusíte. Po svém znovuzrození jsem ji vyzvedl z úkrytu, vyňal jsem z ní všechny kameny, které jsou nositeli magie. Soška sama působí jen jako médium, které směruje magii ze smaragdů do rubínů. Ty jsou klíčem, který otevírá bránu. Sošku jsem vrátil do hlubin Modrého jezera na ostrově Avalon a kameny jsem dobře ukryl každý zvlášť s pomocí svých žáků. Je skoro nemožné, aby se váš Lord Voldemort dostal ke všem součástem toho klíče, takže toho se zatím obávat nemusíte,“ uklidnil ho Merlin. „Nicméně proti útokům temných bytostí budete potřebovat aktivovat magii fontány,“ pokračovala Rowena z Havraspáru. „Až ji probudíte k životu, tak zároveň otevřete portál, který vám umožní procházet z místnosti fontány do této Síně předků a obráceně…“ ukázala na gobelín po své levé ruce. „Nyní však musíte projít do podzemí po svých,“ pokračoval Godrik Nebelvír. „Pod mramorovým schodištěm ve Vstupní hale najdete kámen, na kterém jsou vyryty runy všech pěti živlů. Každý z vás se musí dotknout runy svého živlu, aby se vám otevřel vchod do základů hradu. Jděte pořád rovně dolů; nikde neodbočujte a dojdete k fontáně…“ Pak následovala Merlinova podrobná instruktáž, jak fontánu oživit. Bylo už po večerce, přesto Harry pomocí stínové magie přivolal Pobertův plánek, aby se ujistili, že nebudou nikým spatřeni cestou do základů hradu. Všichni se naklonili nad pergamen, který Harry rozložil na stole uprostřed místnosti. Zjistili, že Filch i se svou kočkou pomáhají madam Pinceové zvládnout Protivu, který se rozhodl zařádit si v knihovně. Zjistili, že Ron Weasley randí s Padmou Patilovou v nepoužívané učebně ve třetím patře pod Havraspárskou věží a Dafné Greengrassová zase s Markusem Belbym ze sedmého ročníku Havraspáru pravděpodobně studuje hvězdy na astronomické věži. Snape vypadal, jako by chtěl okamžitě ty čtyři hříšníky pochytat a smlsnout si na nich, ale Brumbál ho, k Harryho úlevě, zastavil a všechny odvedl pod mramorové schodiště. Cestou Harry a Holly přesvědčovali Snapea, aby nepoužil proti jejich spolužákům to, co se dozvěděl z té mapy. Lektvarista vypadal neoblomně, dokud mu Harry nepohrozil, že svou mapu před ním již nikdy neaktivuje, i kdyby na tom závisel něčí život. Nakonec na něm ten slib společnými silami vymámili. Kámen s pěti vyrytými znaky našli snadno. Pouze Harry netušil, co ty runy znamenají. Na chvilku se mu hlavou mihla myšlenka na to, že by si měl v tomto směru doplnit vzdělání, ale vzápětí si uvědomil kolik toho má na bedrech už teď a rychle tuto myšlenku zaplašil. Konec konců má Holly, Hermionu a spoustu dospělých, kteří runy ovládají. Taky nemusí umět všechno… Položil svou dlaň na symbol, který mu ukázali, a když se kamene dotkli i všichni ostatní, tak se stěna odsunula a odhalila vchod do temné chodby. Jakmile vstoupili dovnitř, vstup se za nimi uzavřel a oni se ocitli v naprosté tmě. Ozvalo se několikanásobné Lumos. Profesor Brumbál vytvořil bez hůlky, jen tak mezi oběma dlaněmi, postupně tři světelné sféry. Vypadaly jako skleněné koule naplněné modrými mihotavými plamínky. Vznesly se do vzduchu před nimi a osvětlovaly chodbu pár metrů dopředu. Když vykročili vpřed, tak se také daly do pohybu. Chodba spirálovitě klesala dolů. Byla poměrně strmá, místy byly schody. Odbočovalo z ní několik postranních chodeb, ale těch si zatím na radu zakladatelů nevšímali. Šli stále dolů déle než půl hodiny, než narazili na stěnu z bílého mramoru, na které byly opět runové znaky pěti živlů. Opět si vyžádali vstup dotykem a byli vpuštěni do impozantní místnosti. Stěny, strop i podlaha byly obložené bílým mramorem. Uprostřed stála fontána, jejíž střed tvořila tisová hůl, na jejímž vrcholu byl usazen velký krystal. Byl to ten nejčistší horský křišťál. Čas od času, jako by se v něm objevila malá jiskřička jasně modré magie. Pod křišťálem byly čtyři stupně nádrží vytesaných opět z bílého mramoru. Všechny byly prázdné. Začal Brumbál. Přitiskl svou dlaň na křišťál a probudil ho. Krystal se rozzářil a magie se jako zářivá modravá mlha začala snášet do první nádržky. Holly položila dlaň na runu živlu větru a v modré mlze se začaly objevovat čtyři nejvyšší věže Bradavického hradu. Se všemi detaily. Harry na té astronomické viděl dokonce i hvězdářské dalekohledy. To už se ale magie začala přelévat přes okraj první nádržky a plynout do té druhé. Na ní byla vyryta runa ohnivého živlu a tak ji Harry přikryl dlaní své pravé ruky. Z modrého oparu začaly vystupovat kamenné zdi a v druhé nádržce se objevilo něco jako zmenšený model celého hradu. Když se spojil s věžičkami v Hollyině patře, tak magie začala přetékat do třetí nádrže. Ta patřila Snapeovi. Na jedné straně se z magie vynořilo jezero, na druhé se pod Harryho hradem objevil model sklepení. Včetně místnosti s fontánou, Zmijozelské koleje, učebny lektvarů a spirálovité chodby. Z toho modelu Harry pochopil, že Tajemná komnata leží z větší části pod jezerem. A magie již začala přepadávat do poslední, největší nádrže. Alex překryl svou dlaní runu živlu země a v nádrži se objevil Zapovězený les, Hagridova hájovna, vřesoviště nad ní, pozemky kolem školy včetně zahrady a skleníků profesorky Prýtové. Modrý zářivý opar kroužil všemi nádržemi a začal pomalu stoupat vzhůru, jako když se zvedá podzimní mlha. Nad pozemky vytvořila podivně přízračný obrázek kroužícího orla, na břehu jezera se zase plazil štíhlý černý had. Kolem kamenných stěn hradu kroužil zlatý fénix a nad hradními věžemi… se vznášel… sněhobílý okřídlený kůň. „Pegas…“ vydechl Harry a sledoval, jak se Holly rozzářily oči. Právě objevila svou magickou zvěromágskou formu. Na vrcholku křišťálu stál na zadních nohách ušlechtilý jednorožec, jehož bílá srst se třpytila modravou září… „Takže kouzelný jednorožec, Albusi?“ ušklíbl se Severus Snape. „Není to náhodou ten legendární starý hřebec, který se už dlouhé roky objevuje vždy ve chvíli, kdy něco ohrožuje obyvatele Zapovězeného lesa, aby jim přispěchal na pomoc?“ „No, zdá se, že ani moje tajemství nevydrželo příliš dlouho, že Harry?“ povzdechl si Brumbál. „Teď už mi došlo, proč dokážeš jednat s kentaury i když se vydají na válečnou stezku. Nikdy jsem nechápal, čím je ovládáš…“ pokračoval Snape. „Tak tomu tedy nerozumím. Co s tím mají co dělat kentauři?“ zeptal se Harry. „Kentauři si příliš necení kouzelníků, jen velmi málo z nich si kdy připustili k tělu. Ale ctí a uznávají všechny magické bytosti. Chrání jednorožce a testrály, nechávají žít i akromantule a vlkodlaky, ačkoli se jim raději vyhýbají. Kouzelný jednorožec je mocná bytost, kterou prostě uctívají jako svou modlu…“ vysvětloval mu Snape a upřeně při tom zíral Brumbálovi do očí. Ale viděl v nich pouze pobavení a okouzlení tím úžasným výtvorem, který právě oživili… Na stěně proti dveřím se objevil stejný gobelín, jako byl v Síni zakladatelů. Všichni pomalu stáhli své ruce z fontány. Ta žila dál svým, modravou září rozjasněným, životem. Ještě hodnou chvíli jen stáli a nemohli odtrhnout své oči od toho úžasného výtvoru. „Zítra se budu muset podívat, co vše dokážu v knihovně najít o pegasech,“ porušila jako první ticho Holly. „Podíváme se i do té knihy, co mi půjčil profesor Snape,“ nabízel jí pomoc Harry. „Vy dva se zítra podíváte tak maximálně do sklepení při trestu se mnou!“ zmařil jejich plány rázně a stroze Snape. „Ale, pane, po tom, co jsme se dnes dozvěděli… Přece nebudete trvat na tom trestu?“ zkoušel ho přemluvit Harry. „Obzvlášť po tom, co jsme se dnes dozvěděli, musím na tom trestu trvat. Snad jste si nemyslel, pane Pottere, že vám skutečnost, že jste dědicem Godrika Nebelvíra, zajistí beztrestnost ve vašem chování? Zítra máte celý den trest se mnou a můžu vám zaručit, že ani vás ani vaše přátele rozhodně nebudu šetřit!“ oznámil mu temně a aby zamezil další diskusi, prošel gobelínem pryč z místnosti. Ostatní se hned vydali za ním. Bylo to stejné, jako projít přepážkou z nádraží King´s Cross na nástupiště 9 a ¾. Holly a Harry se společně sesypali na Snapea a ještě to zkusili, ale on je rázně odmítl a už se začal tvářit dostatečně rozzuřeně, aby je umlčel. „Už je půl jedenácté. Nejvyšší čas na to, abyste se vy dva vydali do svých postelí a řádně si před zítřejším náročným dnem odpočinuli!“ pomohl mu v jeho snaze umlčet Harryho a Holly také Alex. „Nemusím vám snad připomínat, že nic z toho, co jste se tady dozvěděli, nesmíte nikomu vyprávět, že?“ připomenul jim Brumbál, když se chytali k odchodu. Na jejich tvářích si přečetl, že zrovna to měli oba v úmyslu. Pohlédl na ně značně vyčítavě a Snape doprovodil jeho pohled jedovatým komentářem: „Vy snad zcela postrádáte špetku zdravého rozumu.“ „Nemusíte se ničeho obávat,“ uklidnil je Godrik Nebelvír. „Tato síň i komnata s fontánou jsou zajištěny kouzlem, které vymyslel mistr Merlin. Nazval ho prostě – Tajemství. Nedovolí nikomu z vás, abyste prozradili jakoukoli informaci, kterou jste se zde dozvěděli. Můžete o nich hovořit jen mezi sebou a nebudete je moci sdělit ani sobě navzájem, pokud se ve vaší blízkosti budou nacházet nepovolané uši. Je to velmi komplexní a promyšlené kouzlo…“ dodal, když viděl jejich překvapené pohledy. A tak Harry a Holly odcházeli ze Síně zakladatelů s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu byli nadšení spoustou nových, opravdu zajímavých informací, unešení z toho dění, kterého byli nejen svědky, ale dokonce přímými účastníky. Na druhou stranu byli oba velice zklamaní z toho, že se o nic z těch úžasných věcí nemohou podělit se svými přáteli. Magická fontána od Aha_Lucia. Její obrázek najdete i v sekci Hosté - Obrazárna. A/N (pozn. Karlose: Sidus je latinsky hvězda, nemá to se Star Wars nic společného). Původně jsem do této kapitoly chtěla nacpat i velice zajímavý sobotní trest, který si na Harryho a jeho přátele Snape vymyslel, ale nakonec jsem se rozhodla, že jím začnu až kapitolu dvacátou. Myslím, že v této kapitole jste se dozvěděli spoustu zajímavých informací, a kdybych ji ještě prodlužovala, tak byste na ni museli čekat příliš dlouho…
|
Items details
- Hits: 19087 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
fontána bola naozaj čarovne popísaná a pegas!! tak to je môj skrytý sen
teším sa na pokračovanie a ako dopadne trest so Severusom
Nádherně byla popsaná fontána,ještě by se někde mohla najít knihovna všech zakladatelů.
Těšim se na další kapitolu,tvů spisovatelskej talent je fenomenální.
No... Už si ho začínají pomalu ochočovat
Ale neboj, svoje nejpřitažlivějš í rysy neztratí ani po ochočení
děkuju za důvěru ale já bych je sice rád namaloval ale jsem dřevo na malování
a kdy bude nová kapitola k téhle povídce?
Děkuji a s pozdravem Lukáš
nemohly by do silvestra přibít aspon tři kapitoly k ZZF?
moc se těšim
jestli to někdo bude chtít vědět napíšu k tomu další teorii.
Brumbál - jednorožec
Holly - pegas
Snape - had
Harry - fénix
Alex - orel
Pochopila jsem to správně? Je to ono?
Jinak úžasná kapitolka už se těším na další
Povídka má vše, co potřebuje proto, aby udržela široké spektrum čtenářů, náznaky romancí, občasný humor, chvilkové temné scény, mnoho informací o fungování tohoto a tohodle, ale co tam hodně chybí jsou zápletky... všichni se dle mého názoru chovají jak loutky, jediný Ron mě v této povídce dostatečně "bavil" tím, že se snažil dokázat, jak nějaká ta hádka, nějaký ten nesouhlas může vypadat... ani takový Draco, není to, co býval, svým prvním útokem naznačil, že není ořezávátko, ale pak mu příběhové byl zatnut tipec a je z něj jen další loutka... Hermiona si nedokáže prosadit své korektní chování, Snape vypadá jak hodný dědeček (jako kdyby za něj tahal někdo, komu se sakra líbí představa dobráckého Snape - což si nedokážu prostě vzít přes srdce, ano je to má chyba, ale prostě ve fandomu byl Snape hajzlem sedm let, a tady se stal milejším v plus, mínus páté kapitole a každým dalším dílem - i když jsou i vyjímky - by se jeho chování dalo porovnat s kýmkoliv jiným) svatý Brumbál je jen už taková špička ledovce, abych řekl... chtělo být to více zrad, pomluv, lží, klamů, nastavení zad, "vrážení dýk do zad" či cokoliv, co by nutilo čtenáře ještě polemizovat nad tím, jestli ten dotyčný jedná nějak jinak, než jak se o té postavě dá číst... takhle je prostě vidět, že jediný problém je Voldemort, který se ale prostě chová hnusněm, jak má "přikázáno" Fandomem...
Jsem samozřejmě rád, za nové myšlenky, líbilo se mi dost novinek, či způsobu jak ty, on nebo oba dohromady vidíte jednotlivá kouzla či tu nebo tuhle schopnostu, ale tady se dostávám k tomu, co mě nutí silně a hluboce si povzdechnout (samozřejmě, názory, nelíbí se ti to, tak to nečti, jsou tu na místě a i to že se tohle líbí každému, kromě mně, mě nedonutí to nenapsat) tímhle problém je jak jsem to kdysi dávno pojmenoval už i Karlosvých povídek... naprostá OP realita... Harry dostává do rukou tohle, tohle a ještě mu dejme tohle... jasný, tohle kouzlo se naučí za den a bude ho umět než mistr v oboru, jen proto, že je hlavní postava... emaptie, nitrozpyt, nitrobrana, neskutečná kouzla, štíty, zaklínadla, prsostě vše jako kdyby mu padalo do rukou... osobně je o mě známé, že Rona jako postavu nemám rád, ale tady se mi prostě líbí, že dokáže zůstat při zemi a prostě jednoduše neumět lektvary, neumět tohle a ani tohle...
Jenže to jsme ještě někde v půlce povídky... pak už to jen v tomto "overpower" začalo být ještě horší... přeměny zvěromágů v rámci dní či týdnů... přeměny do více zvířat? Ovládání magií bez hůlek, beze slov je tak naprosto jednoduchý? přeměna do tvora, který je skoro nesmrtelný a dokáže učinit nesmrtelného (pomocí slz) skoro každého? To prostě není nic, co by Harry (jeho sestra) nedokázali?
Dle mého názoru ať je Snape a Albus jakkoliv dobrácký, tak za odposlouchávání by k němu měli být aspoň trochu zlejší, než "tytyty, slib mi, že už to neuděláš"
Pak už musím jen konstatovat, že představa, jak Harry může spolupracovat se zakladateli a Merlinem, mi nabízí tolik možností, že se i bojím, za jak dlouho se naučí Harry postavit celé Bradavice, když všechno dokáže skoro hned a teď bude mít tolik mozků vedle sebe...
Představa pekla, čertů, černokěnžníků a jejich žití mimo realitu, kterému vládne nějaký další Lord, který má být sakra mocný (ale stejně zemře) mi už na mysl skoro nejde... ale jak už jsem zmínil, je to jen mé jakési opovržení nad tím, jak se člověk dostává do extrémů... nebudu se tu bavit o nějakých Mery Sue, jestli to vůbec dobře píšu, ale prostě je vidět, že OP mi opravdu nejde k chuti...
A teď konečně pryč od kritiky... Karlosovi povídky jsem přečetl už před hodně dlouhou dobou a tehdy jsem je "žral, jak malej" takže po nějaké té době, kdy nečtu skoro nic a sotva jsem pracoval jako korektor a něco sám psal, jsem se rozhodl přečíst tohle vaše společné dílo (ve skutečnosti, jsem od tebe Májo ještě nic nečetl, a tahle povídka mi přišla jako dobrý začátek) a není mig ani nijak proti srsti říct, že píšete velice dobře... Beta reader funguje také více než dobře a tak nic neruší při čtení... tudíž ze slohové stránky nemůžu říct nic špatného... jak jsem říkal, líbí se mi temná stránka věci (vlkodlaci) i to, jakým stylem je to psáno... pěkně to odsýpá, člově se nenudí a přitom si rád odpustí něcoj jiného, aby si přečetl další kapitolu... což je samozřejmě moc dobře...
Velice se mi líbí některé situace (vypořádání se z Baziliškem, soudní spor, tajemná komnata) a samozřejmě i to, že některé postavy si stále udržují tvář, jaká jim byla dána originálem (Ron, Percy, Fred a George, Lenka, Nevill, Dean a Sheamus + další, na které se mi neche vzpomínat)
Co nakonec říct? Díky za velice příjemnou povídku, která mě bavila a jen prostě se musím připravit na to, že občas si ještě hodněkrát povzdychnu, ale to samozřejmě už u mě bývá... a za pokračování velice slušně napsané povídky to jistě stojí... hodně inspirace tedy, ať se příběhy rozvíjejí (to platí především pro tebe, Karlosi) máte spoustu netrpělivých lidí, co na to čekají, tak ať nečekají dlouho...
Tvá povídka (vaše povídka) se mi líbí, kdyby ne, tak nestrávím x času nad čtením a x času nad psaním těchto komentářů...
Nikde ani nepíšu, že chci, aby si se mě zavděčovala nebo aby si to kvůli mě měnila... proto mě tvá odpověď celkem mrzí...
Doufám, že se mi dostane v budoucnu i odpověď od Karlose, ať mám názor na mé zhodnocení od obou... co jiného k tomu dodat, snad jen teda, aby si četla jen takové komentáře, které tě potěší a nedostane se jim stejné odpovědi, jako mně
To je ale škoda, že si mi nechtěla svůj názor vnucovat, rád bych si pod kapitolou, kde jsi skončila (klidně, jestli to byla hned ta první) přečetl úplně vše, co se ti nelíbilo, co by si pojala jinak, kde dělám chyby a tak... kritika je pro autora důležitá a pro mě jako začínající autora v té době by byla jistě vhodná a možná bych si udělal povídku lepší, pro ty, kteří to, co je napsáno ještě budou číst... ale to už se dostáváme někam jinam...
Jasné, sto lidí, sto chutí, neříkám nic jiného... mě se to líbí takhle, tobě takhle... ale myslím si, že opravdu v mém komentáři, nejde nijak vzít, že chci, aby si to změnila... vždyť by to bylo postavené na hlavu, chtít tohle po 19. kapitolách a zvlášť když to, co píšu, už změnit nejde... jen prostě píšu to, jak jste se odklonili od fandomu a že je Harry zbytečně moc chytrý a dostávají se mu do rukou věci až moc lehce a plus další věci...
Ale prostě si myslím, že furt je lepší na to napsat, "mám ráda takového Harryho, mám ráda takovéto kouzla a líbí se mi když Harry tohle všechno ovládá a můj styl je ten, že Snape je hodnej" než "nelíbí se ti to, tak to nečti" ale mě se to líbí, proč bych to měl přestat číst! Vždyť by to bylo naprosto pomatené, nedokážu odsoudit povídku jenom proto, že Draco má vlasy hnědé, místo takových jako má v originále... tady je věcí víc jiných, ale tak názor na ně napíšu, protože chci to napsat a až vyjde další, tak si ho stejně přečtu... jak už jsem řekl (a samozřejmě ti to řeklo dost lidí jiných) dobrých povídek v našem rodném jazyce (nebo v tom slovenském) je málo a dobrých ještě míň
Chybí ti hádky, více akce, opravdu temný a zlý Draco, ale to v canonu také není. Draco se stal Smrtijedem proti vlastní vůli a to co dělal dělal jen proto, že musel. Byl to arogantní rozmazlený spratek, ale dostal se do spárů Voldemorta a to se na něm podepsalo i v canonu.
Já mám všech sedm dílů od JKR přečteno mnohokrát a k těm knížkám se dost často vracím při ověřování různých skutečností, na které navazuji a to, co ti chybí v mých povídkách tam není.
Je pravda, že Karlos se často nechává unést temnotou daleko přesahující svět JKR, ale to považuji za spestření mého jemnějšího stylu a proto jsem mu za spolupráci vděčná.
Ale já si myslím, že tam akce je... Draco otrávil medovinu, hodil Imperius na Rosmertu, dostal do Bradavic smrtijedy a rád se zúčastnil akcí "jak chytit BA" myslím, že tohle ukazuje, že Draco temný a zlý je... i když klidně ať si to dělá kvůli tomu, že nemá na výběr...
A akce celkově? já si právě myslím, že tam zápletek je dost... Moody nebyl Moody... z Remuse se nakonec vyklubalo to, že je vlkodlak, nenáviděný Sirius byl hodný kluk... z hodného Pettigrewa byl vrah... z kamrádského Rona se stal závistvý Ron, ze zlé Narcissy se nakonec stala zachránkyně HP, ze Snape se vyklubalo nakonec to, že ho jenom svým způsobem chránil... člověk furt zůstával překvapen tím, že ty co měli být hodní, nakonec byli jinačí... takže já si myslím, že v canonu toho bylo dost a nechytám se vymyšlených fantazií... i když i to je možné...
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.