Kapitola 6, Jen do vlastních rukou |
Kdesi ve skalách uprostřed Evropy se probudila velká šedá sova. Chvíli se rozhlížela, popadla dopis, který ležel vedle ní, a odlétla na dlouhou cestu. Před mnoha staletími ji její pán poručil, aby se schovala a dopis odnesla, až přijde ten pravý čas. Voldemort seděl na trůnu a kolem stáli jeho nejvěrnější. Rozhlížel se po těch několika málo postavách zahalených ve smrtijedských hábitech. Najednou se jeho hadí oči zastavily na jedné z nich. „Lestrange, doufám, že jsi byl ússspěšnější než Notte,“ ozval se jeho hlas, který se podobal spíše hadímu sykotu než lidské řeči. „Merlinžel, pane. V jeho domě nic není. Musel to ukrýt dříve, než zemřel. Nenašel jsem žádnou stopu,“ odpověděl Lestrange. Klečel před ním se sklopenou hlavou a očekával, co přijde. Přišel trest. Voldemordova zuřivost se proměnila v nekončící Cruciatus. Teprve po dlouhé době ukončil Pán zla svoji kletbu. Bezvládné tělo dopadlo na zem a stále ještě sebou trhalo v křečích. „Pomoz mu, Severusi. Není třeba, aby zemřel. Ještě se mi hodí,“ rozkázal Voldemort a otočil se na další z postav, „Bellatrix, koukej něco najít. Příště už nebudu tak milosrdný!“ Snape se skláněl nad Lestrangem a ostatní v uctivém předklonu couvali od trůnu Pána zla. Při jeho dnešní náladě se rozhodně nikdo neodvážil otočit se k němu zády. Harry se probudil s křikem a chytil se za hlavu. V okamžiku se tam objevil Krátura. Podíval se na svého pána a okamžitě zmizel. Po chvíli se v pokoji objevil Remus a objal Harryho. „Zuří. Něco se mu nevede a zuří. Někdo to dnes šeredně odnesl. Vůbec se neovládal a málem ho zabil,“ promluvil po chvíli Harry, „Něco hledá a nemůže po tom najít sebemenší stopu.“ „Je noc, zkus se ještě trochu prospat. Myslíš, že to půjde?“ „Zkusím to, ale nevím.“ Harry si lehl do postele a zavřel oči. Cítil, že ho Remus drží za ruku a byl mu v tu chvíli neskonale vděčný. Za chvíli spal a Lupin potichu odešel z pokoje. Byl rád, že Harry ještě usnul. Ráno se Harry cítil celkem odpočinutý. Když sešel dolů, seděl u snídaně i Brumbál. Harry se posadil a podíval se na něj. Ředitel mu naznačil, aby se vším počkal až po snídani. Harry tedy začal v klidu jíst. Jako první se od stolu zvedla dvojčata a odletaxovala do svého obchodu. K nekonečnému překvapení paní Weasleyové jim prosperoval více než dobře. Dvojčata už začala vážně přemýšlet o zvýšení počtu zaměstnanců o koupi Taškářova krámku v Prasinkách. Chvíli po nich odešel i pan Weasley s Percym. V ten moment se objevil Snape. „Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil ho Harry, „Jsem rád, že jste v pořádku, v noci strašně zuřil a někdo schytal pěkně dlouhý Cruciatus.“ „Zítra začneme s nitrobranou, Pottere. Pán zla vám nějak často leze do hlavy, co tam asi hledá?“ „To nevím, pane. Já ho zrovna nevítám s otevřenou náručí.“ Snape se na něj podíval a sednul si ke stolu. Než stihl cokoli říct, promluvil znovu Harry: „ Potřebuji vám něco říct. Zdál se mi dnes v noci zvláštní sen a nevím si s ním rady.“ „To nikoho nepřekvapuje, Harry,“ komentoval to Draco. Té poznámce nechyběl jeho sarkasmus, ale chyběla v ní nenávist. Bylo to přátelské rýpnutí. Ron se zmateně podíval na Hermionu a ta jen pokrčila rameny. „Viděl jsem v něm muže na hranici. Hranice hořela, ale on se najednou přemístil. Pak se objevily skály a na jejich vrcholku kaple. Po chvíli vyletěla ze skal velká šedá sova s dopisem. Ten muž byl ale už dávno mrtvý,“ pokračoval Harry. „Vzpomeneš si ještě na něco, vybavíš si nějaké podrobnosti?“ zeptal se zaujatě Brumbál. „Ta hranice byla daleko odsud a muž vypadal jako nějaký kněz. Ta kaple měla zvláštní tvar, vypadala jako hvězda. Víc si nevybavím.“ „Není toho moc, ale můžu se podívat po něčem v knihovně,“ ozvala se Hermiona „Dobře, slečno Grangerová. Ostatní půjdou se mnou do laboratoře a pomůžou mi s lektvary pro ošetřovnu,“ ukončil Snape rozhovor a vydal se do laboratoře. Ron protáhl obličej, ale šel s ostatními za profesorem. Rozhovor s Brumbálem byl evidentně odložen. Při vaření lektvarů je Snape bedlivě sledoval, sem tam někoho upozornil na drobné nepřesnosti při přípravě surovin nebo počtu a směru míchání. Svoje jízlivé komentáře a urážky si ale asi zapomněl v Bradavicích. K Ronovu údivu je Snape svým způsobem pochválil. Dozvěděli se, že jejich práce byla ucházející a výsledky použitelné. Nechtěl tomu ani věřit. Sotva vyšli z laboratoře, objevila se Hermiona. V náručí držela nějakou velkou a starou knihu. Na hřbetě přebalu z červené kůže byl zlatým písmem napsán název: Historie čarodějnických procesů ve střední Evropě, výčet jejich obětí z řad kouzelnického obyvatelstva. „Něco jsem našla v této knize. Je tu pár možností, ale nejsem si jistá.“ „Dobře, slečno Grangerová, povíte nám to v salónu,“ zastavil ji Snape. V salónu na ně, kromě svačiny, čekaly i jejich dopisy ze školy s výsledky NKÚ. Hermiona se zastavila ve dveřích a zbledla. Koukala na stolek a nebyla schopná pohybu, její zjištění o Harryho snu byla rychle zapomenuta. „Stojíš tu jak špatně vyřezaná svatá. Ty mít strach rozhodně nemusíš,“ pokusil se ji Harry probrat z toho podivného transu. Povedlo se to, Hermiona se vrhla ke stolku, opatrně položila knihu a popadla dopis. „Stojí jako co?“ zeptal se Neville, když si bral svoji obálku. „To je mudlovské rčení,“ odpověděla mu Hermiona a opatrně otevírala obálku. Jediná, kdo neměl důvod k nervozitě, byla Ginny. Ta svoji obálku otevřela s klidem, ale okamžitě nevěřícně zírala. Z její obálky vypadl prefektský odznak. Harry pomalu otevřel svoji obálku a se strachem se do ní podíval. Několikrát si ho pečlivě přečetl a nakonec si oddychl. Dopadl tak, jak očekával. Neudělal Astronomii, Jasnovidectví a Dějiny čar a kouzel. Pak si všiml, že mu z dopisu něco vypadlo. Ohnul se a ze země sebral kapitánskou pásku. „Super. S tebou jako kapitánem to nemůžeme prohrát!“ začal se Ron radovat. „Brzdi, ještě nebyl ani konkurz, natož zápas,“ zchladil ho Harry a vzal si jeho dopis. Sotva se stihl podívat na Ronovy výsledky, které byly jen o stupeň horší v Obraně než jeho vlastní, když vešla paní Weasleyová. Prohlédla si dopisy, pogratulovala všem a odešla s tím, že musí připravit oslavu pro všechny. Draca to trochu vyvedlo z míry, tohle rozhodně nečekal. „Zvykej si, máma tě zjevně adoptovala jako Harryho. K vánocům můžeš čekat svetr,“ ušklíbl se na něj Ron, „Vítám tě do rodiny. Teď se nás už nezbavíš.“ „Pokud ti nevadí jedna fretka, tak se s tím nějak vypořádám,“ ušklíbl se Draco zpět na Rona. „Nějak se s tím smířím, vypadá to, že mi nic jiného stejně nezbude.“ Všichni se, kromě Ginny, začali dohadovat, na které předměty budou chodit. Po chvíli se zvedl Snape a všechny nahnal do laboratoře, aby stihli ještě něco uvařit. Před obědem jim profesor poděkoval za pomoc se zásobami léčivých lektvarů pro bradavičkou ošetřovnu. Rona to naprosto vykolejilo. „Abych nezapomněl,“ řekl ještě Snape, „Pane Pottere, pane Weasley a pane Longbottome, pokud budete takto pracovat i během zvláštní postupové zkoušky, kterou pan ředitel oznámí na začátku školního roku, budete moci pokračovat ve studiu. Raději si i nadále vše opakujte, ať jste řádně připraveni.“ Zatímco Hermiona uklidňovala Rona popisem bohatého oběda, tak ho Harry a Draco museli podpírat. Po profesorově proslovu málem upadl do bezvědomí. Naštěstí představa stolu plného lahůdek zafungovala na jedničku. Ron vyrazil na oběd. Harry vešel do jídel jako poslední těsně za Nevillem. V tu chvíli se ozvalo sborové „Překvapení.“ Ani jeden z nich si neuvědomil, že je 31. července a mají narozeniny. Bylo tam tolik lidí, že je na konci gratulací bolely ruce. Jako poslední jim oběma blahopřál Draco. „Je mi to líto, ale nic pro vás nemám. Moje finanční situace se poslední dobou poněkud neutěšená,“ omlouval se a poprvé směřoval svoji poznámku ke své osobě. „Neomlouvej se, jsem hrozně rád, že jsi tady se mnou a v bezpečí,“ odpověděl mu dojatý Neville. „Ty už jsi mi dárek dal. Pochopil jsi, o co se snažíme, a jsi s námi. Víc nemůžu chtít. Díky, Draco,“ uklidnil ho Harry a podíval se na dvě hromady dárků. Ovšem dřív, než mohli začít s jejich rozbalováním, pozvala paní Weasleyová všechny ke stolu. Tomu, co následovalo, se rozhodně nedalo říci oběd. Hostina, jakou paní Weasleyová s pomocí skřítků vystrojila, byla opravdu jedinečná. Nakonec se objevili Krátura, Dobby a, k Hermionině spokojenosti, i čistá a upravená Winky. Společně donesli obrovský dort ve tvaru zlatonky porostlé snad stovkou marcipánových rostlinek Mimbulus mimbletonia, které ze svých vřídků nepravidelně vyvrhovali kapky horké čokolády. „To máte dárek od nás, mladí pánové,“ špitla nesměle Winky „Moc děkuji. Je nádherný,“ odpověděl Harry. „Opravdu díky. Dali jste si opravdu záležet,“ přidal se Neville. „Dobby,“ ozval se najednou Draco, „Chci ti tady ještě jednou poděkovat, že jsi mi odpustil moje dřívější chování k tobě.“ „Dobby vám teď věří, pane Draco. Když jste poslal Dobbyho varovat Harryho Pottera a jeho přátele do Komnaty nejvyšší potřeby, tak Dobby poznal, že to myslíte vážně a pochopil, co se s vámi stalo. Dobby je tomu moc rád, pane Draco,“ odpověděl skřítek a s hlasitým prásk spolu s oběma zbývajícími skřítky zmizel. Hermiona jen zírala na mladého Malfoye, neschopna čehokoli. V jídelně vůbec panovalo zvláštní ticho. Většina přítomných byla totiž překvapena úplně stejně jako Hermiona. Po pár nekonečných vteřinách bylo slyšet Nevillův hlas: „Dobby, Kráturo, Winky!“ „Ano, pane. Copak potřebujete, pane,“ ozval se trojhlas skřítků, kteří se okamžitě vrátili. „Přineste, prosím, pro všechny čaj. Tím pro všechny myslím i pro vás. Budu moc rád, když nám s tím dortem pomůžete,“ řekl jim Neville. „Přesně, Neville. Tohle bez vás rozhodně nespořádáme,“ připojil se Harry. Tou dobou se Draco omluvil a odešel z oslavy. Vyběhl do patra, sáhl si do kapsy a vyndal lahvičku s uklidňujícím lektvarem. Skutečně ho potřeboval. Napil se a po chvilce byl schopen se na oslavu vrátit. Hned za dveřmi dostal svůj díl dortu. Po dortu se pustili do dárků. Od kamarádů a přátel dostali oba hromadu sladkostí nebo zboží se značkou KKK (Kratochvilné Kouzelnické Kejkle). Hermiona a profesoři Brumbál, McGonagallová a Snape, jim oběma dali nějaké knihy. Weasleyovi a Nevillova babička jim společně koupili každému nové kouzelnické hodinky. Ty ukazují správný čas podle toho, v kterém časovém pásmu se nositel nachází a mimo to je může majitel podle přiloženého návodu použít i jako astroláb. Oslava trvala celé odpoledne a skřítci místo večeře servírovali jen lehké sendviče se zeleninovým salátem. Do postele šli všichni přejedení a příjemně unavení. „Harry, počkej chvíli,“ odchytla si ho Ginny na schodech k jeho pokoji, „Musím ti něco říct. Cestou do Londýna jsme se s Deanem dohodli, že se rozejdeme. Prostě to nebylo ono a já asi vím proč. Tak jen aby si to věděl. Dobrou.“ Ginny odběhla do pokoje, který sdílela s Hermionou a Harry si připadal naprosto omámený. Celou noc se mu zdálo o Ginny. Jen se mu do snu neustále motala ta velká sova. Ráno se Harry probudil spokojený, ale bohužel mu to dlouho nevydrželo. Sešel do jídelny na snídani a na stole uviděl sovu ze svého snu. Profesor Brumbál a pan Weasley už byli také dole a překvapeně tu sovu pozorovali. Sova měla u sebe položený dopis, velmi rozhodně ho hlídala a pozorovala, co se kolem ní děje. „Vůbec se k ní nemůžeme přiblížit Harry, tak to radši ani nezkoušej. Chtěl jsem zjistit, komu ten dopis patří, ale sotva jsem se k němu přiblížil, tak na mě zaútočila,“ varoval ho pan Weasley, když uviděl, jak se Harry pomalu blíží k sově. „Ten dopis bude asi pro mě, pane Weasley,“ odpověděl mu Harry a natáhl po něm ruku. Sova se na něj podívala, vzala dopis do zobáku a vložila ho Harrymu do ruky. Harry si ho vzal a chtěl ji pohladit, ale sova v momentě, kdy převzal dopis, prostě zmizela. „Počkej s ním až po snídani, alespoň u toho všichni budou. Věřím, že bys jim stejně musel všechno říci,“ ozval se Brumbál a Harry souhlasil. Po snídani zůstali v jídelně jen Hermiona, Ron a Brumbál. Na ředitelovu radu se usadili v salónu. Ron odešel pro Nevilla s Dracem a Hermiona šla pro Ginny. Když si všichni pohodlně sedli, tak Harry vytáhl dopis. „Myslím, že bych u tohohle neměl být. Rozhodně nepatřím k těm, kteří si zde zaslouží být,“ řekl Draco, když si uvědomil, co se děje. Viděl ten dopis na stoku s květinami v jídelně a vzpomněl si na Harryho sen. „Tak už toho nech, Mal… Draco. Když si profesor Brumbál a Harry myslí, že tady máš být, tak tady budeš. Jasný?“ zarazil ho Ron. „Tak dobře. Díky,“ odpověděl Draco a posadil se zpátky na pohovku vedle Nevilla. Harry otevřel dopis a rozložil ho na stolek, kolem kterého seděli. Pomalu ho začal číst: Co hledá jiný, nacházíš, že nesmíš si to nechat, dnes už víš. Kdysi muž to ženě dal, a za choť svou si jí vzal. Vložila v to svojí moc, když on vešel v dlouhou noc. Jenom žena to smí mít, její dcerou musí být. V rukou muže jen zlo zná, v ženských se pak dobru vzdá. První stopa v kapli je, jen dívka Hvězdu odkryje. Až potkáš paní od le Fey, toť její klenot, jí ho dej. To říká Ti muž v plamenech, teď štěstím a osudem vést se nech. K.A.L. Harry dočetl dopis a zůstal na něj zírat. Vůbec nevěděl, co to mělo znamenat. První se probral Brumbál: „Tak už víme co Voldemort hledá. Chce získat prsten Morgany le Fay.“
|
Items details
- Hits: 11008 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.