Druhá část

A tak kluci nosili kůže a děvčata měřila a zapisovala. Jen Lenka se zasekla u jezírka na levé straně jeskyně. Harry s Nevillem ji šli raději zkontrolovat. Seděla na okraji jezírka a fascinovaně hleděla do vody. Ani si nevšimla, že se k ní přiblížili; museli ji oslovit, aby upoutali její pozornost.

„Co tady děláš, Lenko?“ zeptal se nesměle Neville.

„Jsou nádherné, že? Vypadají jako bludničky, ale tyhle jsou magické…“ zasněně odpověděla Lenka, aniž by zvedla zrak z vodní hladiny.

„Bludničky?“ ptal se překvapeně Harry.

„Bludničky pospolité jsou vodní řasy, které žijí v bažinách. Shlukují se do takových chuchvalců a vydávají namodralé světlo. Jestli někdy v noci zabloudíš v bažině, tak se k těm světýlkům nikdy nepřibližuj, protože bludničky žijí na těch nejhlubších a nejnebezpečnějších místech…“ poučil ho Neville.

„Mudlové těm světýlkům říkají bludičky,“ rozesmál se Harry. „V pohádkách se o nich vypráví jako o zlomyslných bytostech, které lákají poutníky do bažin.“

Neville se mezitím naklonil nad hladinu a studoval zblízka jemnou nazelenalou záři, která z jezírka vycházela.

„Mají krásnou zářivě fialovou auru. Úplně stejnou jako víly. Fleur Delacourová měla také takovou…“ pokračovala Lenka.

„Ty řasy svítí zeleně, Lenko,“ opravil ji Neville.

Lenka se jen vševědoucně usmála a nechala jeho poznámku bez připomínky.

„Myslím, že tím chtěla říct, že ty řasy jsou magické, Neville,“ vysvětlil mu to Harry. „Ona je magický vizuální empatik, vidí aury kolem všech magických bytostí, rostlin a předmětů…“

Neville se překvapeně napřímil.

„Aha. Tak to ledacos vysvětluje…“ zamyšleně se podíval na Lenku a pak svou pozornost opět zaměřil na jezírko.

„Bylo by možné, že to jsou Vílí perly. To je velmi vzácný druh řas z rodu bludniček. Lesní víly si prý vytváří náhrdelníky z kapiček vody, které obsahují tyto řasy, aby je chránily proti nehodám. Používají ty náhrdelníky podobně, jako kouzelníci ochranné amulety. Ale budu se muset ještě podívat do knížek, abych je dokázal určit přesně…“ vytáhl z kapsy malou lahvičku a nabral do ní vzorek zářící vody z jezírka.

Pak zvedli Lenku ze země, pobrali kůže, které měla u sebe na hromádce a přenesli je k Holly a Hermioně. Za další dvě hodiny byly již všechny svlečky na dvou hromadách u vchodu do jeskyně. Holly, Hermiona a Remus zapisovali, ostatní měřili a hlásili údaje. Když na ně z hlavní komory zahalekal Brumbál, že je pro ně připravená večeře, tak už přesouvali kůže chodbou k ústům sochy Salazara Zmijozela.

Po večeři odešel Snape zase do laboratoře a studenty nechal na povel Alexovi a Remusovi.

Remus je vedl opět k soše Salazara Zmijozela, aby dokončili rozdělanou práci. Měli svázat kůže do otýpek po pěti nebo deseti kusech, podle velikosti, a přesunout všechny svlečky do hlavního sálu Tajemné komnaty. Hermiona vrhla velice lítostivý pohled na dveře knihovny, když šli okolo, a tak se Harry pokusil přesvědčit Alexe:

„Neville by se potřeboval podívat do knihovny, jestli tady nenajde něco o magických vodních řasách a Hermiona onemocní, pokud jí dnes nedovolíte do knihovny alespoň nahlédnout… Tuhle práci už zvládneme bez nich.“

Alex se usmál a přikývl. Dal Harrymu nekonečné klubko provázku a zavelel:

„Pan Longbottom a slečna Grangerová půjdou se mnou do knihovny. Vy ostatní víte,  co máte dělat. Profesor Lupin na vás dohlédne.“

A tak Ron, Lenka, Harry a Holly vázali otýpky kůží, zatímco Lupin jim svítil na práci, pak Harry a Ron slétli na košťatech dolů. Děvčata jim házela otýpky kůží a oni je dole stohovali vedle vchodu do Salazarových soukromých komnat.

V půl deváté večer měli hotovo a odebrali se všichni za Alexem do knihovny. Rona tato místnost podle očekávání nijak zvlášť nenadchla, Lenka a Harry už zde byli, ale Holly se s nadšením vrhla do průzkumu.

„Na knihy označené černými a bílými štítky nesahej!“ varoval ji důrazně Alex. „Ty budeme muset nejdřív s Billem prozkoumat, jaké prokletí je na nich uloženo…“ vysvětlil hned vzápětí.

Harry si všiml, že knih označených černými štítky je v sekci s černou magií opravdu hodně. Knihy psané hadím jazykem byly zase často označené bílými štítky a Lenka mu vysvětlila, že aura kolem nich má barvu ochranných a vlastnických kouzel, takže by neměly nikomu ublížit, jen prostě nedovolí nikomu nepovolanému, aby je přečetl. „Což je docela podivné, když vezmeme v úvahu, že jsou psány takovým zvláštním jazykem. Nejsou to staré hebrejské znaky?“

Hermiona a Neville nadšeně hlásili, že našli poměrně podrobné informace o té neznámé řase, ale našli je kupodivu v sekci zvířat a nikoli rostlin. Hermiona se tvářila tajemně a právě se chystala Harrymu prozradit něco zajímavého, když do knihovny vstoupil Snape.

„Už máte hotovo, že se tady tak bezcílně poflakujete?“ zamračil se na ně. Když mu Remus s úsměvem potvrdil, že všechny úkoly jsou splněny a při tom pochválil všechny provinilce za dobře odvedenou práci, tak se Snape jen jedovatě ušklíbl.

„Vyšli jste z toho lépe, než jsem měl v plánu. Zdá se, že se dostanete do svých kolejí ještě před večerkou…“ a s výrazem, který nepřipouštěl žádnou diskusi, je hnal k točitým schodům zpět do hradu. Ve spirálovité chodbě na ně s velkým potěšením opět vrhl velké závěje prachu a pavučin a hned za bezpečnostní bariérou se s nimi stroze rozloučil.

Hermiona si nechala novinky na dobu, kdy se všichni již vykoupaní a oblečení do něčeho pohodlnějšího, sešli ve společenské místnosti. Zasedli na svá oblíbená místa u krbu a Harry si před sebe rozložil domácí úkol z přeměňování. Čmuchal, kterého dnes ochotně hlídala Ginny, se mu složil k nohám a užíval si tepla sálajícího z krbu.

„Bludničky zázračné, neboli Vílí perly, jsou víc živočišného původu než rostlinného,“ oznámila jim tajemně. „Bylo tam toho o nich napsáno hodně; pokud budete mít zájem, tak vám to pak s Nevillem můžeme vysvětlit. To nejzajímavější je ovšem to, že Salazar Zmijozel vymyslel lektvar, který nazval „šťastný“. Je to zřejmě předchůdce felix felicis, který vznikl někdy v šestnáctém století…“

„A co to je za lektvary? Nikdy jsem o nich neslyšel…“ pokrčil rameny Harry a smutně se podíval na svůj úkol. Věděl, že dokud se Hermiona nevypovídá, tak nedostane šanci se na něj soustředit.

„Felix felicis je neuvěřitelně složitý a velmi drahý lektvar, na který se používá spousta těžko dostupných a vzácných ingrediencí. Navíc je zákonem přesně stanoveno, při kterých příležitostech se nesmí používat, protože když si ho vezmeš, tak máš takové štěstí, že se ti podaří všechno, do čeho se pustíš. V podstatě ho můžeš použít jen k vyřešení osobních problémů. Nesmí se užívat ve škole, při zaměstnání, ani při sportu…“

„No dobře, tak jaký to má pro nás význam?“ zajímal se Ron.

„Šťastný lektvar Salazara Zmijozela by měl mít obdobné účinky. Potřebujeme na něj jen pět ingrediencí, které by se pravděpodobně daly při troše snahy sehnat a je naprosto neznámý, takže není omezen žádnými zákony…“ vysvětlila vítězoslavně Hermiona.

Harrymu se rozzářily oči.

„Jaké ingredience jsou na něj potřeba?“ zajímal se.

„Kromě Vílích perel ještě prach ze zlatého rohu ročního jednorožce, slzy dospělého testrála, šupina z ocasu jezerní panny a zlaté pírko z fénixe. S jezerními lidmi ses setkal během turnaje, myslíš, že by se dali přesvědčit, aby nám dali pár šupinek? Fawkes tě má rád, jak už párkrát dokázal, takže by se snad dal přemluvit a Lenka zase moc dobře vychází s testrály a jednorožci…“

„Fawkese možná Harry ukecá, jezerní panu asi taky, když použije svůj šarm. Netuším, jestli se Lence podaří rozbrečet testrála, ale budiž. Ale nevěřím, že se jí podaří přesvědčit ročního jednorožce, aby jí dal svůj roh. Myslíš, že to stojí za trochu štěstí při zkouškách?“ zapojil se skepticky Ron.

„Ronalde! Nechci ten lektvar proto, abych podváděla ve škole! Ani vy ho nebudete používat na famfrpálové zápasy!“ rozčilila se Hermiona. „Myslela jsem na to, že by se mohl hodit třeba při střetu se Smrtijedy nebo v bitvě proti Voldemortovi. Trocha štěstí by neuškodila, když nám půjde o život…“ zpražila ho vražedným pohledem. „A co se týká rohu jednorožce, tak jsi asi nedával moc pozor, když jsme je loni probírali. Jednorožci shazují svůj zlatý roh ve stáří jednoho roku, aby jim narostl bílý, protkaný zlatými žilkami. Ten pak shodí ve stáří pěti let, aby si nechali narůst bílý roh jako znak dospělosti. Takže stačí najít v lese posvátné místo pro jednorožce, kde shazují své rohy…“

„Našla jsi přesný návod, jak ten lektvar uvařit?“ zajímal se nadšeně Harry. „A kolik zlatých pírek fénixe budeme potřebovat?“

„Mám přesný návod opsaný. Není to složitý lektvar. Z jedné várky máš deset dvanáctihodinových dávek a na každou várku potřebujeme jednu šupinu, jedno pírko, pět slz testrála, špetku zlatého prachu a sedm Vílích perel. Lektvar se nesmí používat moc často, protože je snadné vytvořit si na něj závislost. Myslím, že bychom mohli udělat jen poloviční – šestihodinové dávky, takže bych udělala asi jen dvě várky… Záleží na tom, kolik těch ingrediencí dokážeme sehnat,“ plánovala Hermiona. „Nebylo tam uvedeno, jak dlouho si hotový lektvar udrží účinnost, ale vzhledem k tomu, že obsahuje testrálí slzy, tak by měl mít poměrně dlouhou trvanlivost. Ty se používají na stabilizaci a prodloužení trvanlivosti u několika dalších lektvarů.“

„Škoda, že to nemůžeme stihnout do úplňku. Tam by se dal skvěle vyzkoušet…“ podotkl zamyšleně Ron.

„Snad si nemyslíš, že nás přiberou?“ reagoval překvapeně Harry.

„Ne, ale moji bratři tam budou skoro všichni a taťka určitě taky…“ zamračil se Ron.

„No… ono by se to stihnout dalo…“ váhavě odpověděla Hermiona. „Lektvar sám se vaří jen dvě hodiny. Jenže bychom museli rychle sehnat žaberník, abychom mohli poslat Harryho pro šupiny, a s Lenkou vyrazit do lesa pro další ingredience. Možná by s námi šel i Hagrid, aniž bychom mu museli prozradit všechno. Stejně to zřejmě před ředitelem a zbytkem Řádu nedokážeme dlouho tajit.“

„Jo, to máš pravdu. Ale pak bude potřeba uvařit těch lektvarů víc…“ řekl Harry. „A co jít za ředitelem rovnou? Seznámit ho s plánem a požádat o pomoc se získáním ingrediencí. On umí mluvit s jezerními lidmi a vychází s nimi skvěle, jak jsme viděli při druhém úkolu. Třeba bychom se obešli bez žaberníku…“

Chvíli o této možnosti diskutovali a nakonec se dohodli, že rozhodnutí nechají na zítřek, až s plánem seznámí Holly a Lenku. Byli všichni po náročném dni opravdu unavení a tak se rozešli do svých ložnic. Harry neudělal na svém úkolu z přeměňování ani čárku.

oooOOOooo

Ráno vstali brzy. Na snídani zjistili, že pro Lenku nepředstavuje žádný problém rozplakat testrála; už se jí to prý jednou podařilo.

„Vyprávěla jsem mu, jak umřela maminka a on si opřel hlavu o moje rameno a plakal se mnou…“ vyprávěla s pohledem upřeným někam do dálky. „A moje kamarádka, stará kobylka jednorožce, které jsem jednou ošetřovala poraněnou nohu, vždycky přijde na moje zavolání. Říkám jí Alenko, podle té holčičky za zrcadlem… Má mě ráda, možná by mě odvedla tam, kde jednorožci shazují svoje rohy…“

Harryho její slova nepřekvapila. Věděl, že se Lenka často zatoulá do Zapovězeného lesa; potkal jí tam v loňském roce. Ale ostatní na ni zírali jako na zjevení. Holly byla pro, aby zapojili ředitele, jejího tátu, případně další profesory (Pohled, který vrhla na Harryho, mluvil o Snapeovi.) hned od začátku, aby se vyhnuli průšvihu, kdyby jim na to přišli. Ostatní s ní ochotně, či neochotně souhlasili a tak se dohodli, že do plánu zasvětí Brumbála Harry s Hermionou dnes večer během své hodiny stínové magie.

Když se po snídani vrátili do nebelvírské společenské místnosti, tak Harry s hrůzou zjistil, že tu právě začíná velký tchoříčkový turnaj, takže je vysoce pravděpodobné, že se tu pro kravál a smrad nebude dát vydržet, natož napsat nějaký úkol. Naštěstí mu nedalo moc práce přemluvit Hermionu, aby s ním šla do knihovny a pomohla mu s úkoly, protože co nestihne do oběda, to nestihne dnes vůbec.

Hermiona mu pomohla víc, než čekal, takže stihl všechny tři úkoly na pondělí i formule na úterý. Po obědě se s Holly vydal do ředitelny.

Brumbál si posadil Fawkese na rameno a vydal se s nimi ke komnatě nejvyšší potřeby. Harry očekával Síň zakladatelů, ale místnost, kterou si Brumbál přál, vypadala jako Velká síň. Velká hala s vysokým stropem a v rohu knihovna, stolek a tři křesílka.

„Já a tvoje sestra si tady sedneme a podíváme se, co nám komnata připravila za materiály o pegasech. Ty se zatím s Fawkesem budeš učit chodit a létat,“ řekl s úsměvem Harrymu.

Po hodině tréninku dokázal Harry bezpečně obletět celý sál a během přistání si nenatlouct zobák, přestože to ještě nevypadalo nijak ladně, a vůbec ne suverénně. Byl z toho ale tak unavený, že se rozhodl na chvíli posadit a podívat se, jak jsou Brumbál s Holly daleko. Holly měla na stolku rozložený krásný barevný obrázek pegase a právě se pokoušela přeměnit. Už to zkoušela nějakou dobu, ale stále se jí nedařilo.

„Já to snad nedokážu,“ povzdechla si frustrovaně a dopadla prudce do křesla vedle Harryho.

„Tak to zkus jinak,“ napadlo Harryho. „Přeměň se do té své kobylky a pak si prostě jen nech narůst křídla…“

Holly se rozzářily oči, stejně jako Brumbálovi a hned to šla vyzkoušet. Bílá kobylka otočila hlavu a soustředěně zírala na svůj hřbet. Několik minut se nic nedělo. Harry už pomalu ztrácel naději, že jeho plán bude fungovat, když se najednou na jejím hřbetě objevilo pár nazlátlých per. A křídla rostla a rostla, až dosáhla rozpětí snad čtyř metrů. Kobylce zezlátla hříva i ocasní žíně, pera na křídlech měla také zlatý lesk. Byla nádherná. Nesměle zamávala svými křídly a pak se rozzářeným pohledem obrátila k nim.

„Jak mi to sluší?“ ozvalo se Harrymu v hlavě. Než stihl odpovědět, ozval se Brumbál, kterému byla ta otázka také určena.

„Jsi naprosto úžasná, dítě. Neuvěřitelně nádherná. Mohla bys zkusit zazpívat? Domnívám se, že přesně takto byl popsán andělský pegas a to by znamenalo…“

Holly zavřela oči a z hrdla se jí začal linout podivně krásný zvuk. Bylo to jako sbor příčných fléten, které hrají stejnou, naprosto jednoduchou melodii, v několika různých tóninách. Od tak vysokých, že je bylo lidské ucho sotva schopno zachytit, po tak hluboké, že zněly více jako temné bzučení než hudba. Celek byl okouzlující. Harrymu se rozlézalo horko po celém těle a při tom mu vstávaly vlasy i všechny chlupy na těle. Seděl naprosto strnule ještě chvíli po té, co zvuky dozněly, Holly se přeměnila zpět a sedla si zase k nim do křesla.

„Co ta píseň dokáže? Cítil jsem v ní nějakou tajemnou moc…“ zeptal se Harry Brumbála.

„Andělský pegas dokáže svým zpěvem ochromit zlo. Třeba mozkomory by Holly dokázala zmrazit na místě, nebyli by schopni pohybu. Podobný účinek by měla mít i na upíry s temnými záměry, možná i na divoké vlkodlaky. Třeba by dokázala znehybnit, nebo alespoň zpomalit, i Voldemorta a jeho Smrtijedy…“ vysvětloval zamyšleně Brumbál. „To jsem opravdu nečekal… Možná věštba nemluví jen o tobě, Harry. Možná mluví o vás obou… Budete se muset naučit bojovat spolu, bok po boku. Pokusit se propojit svou magii, naučit se spolupracovat jak v kouzlení s hůlkami, živelnou magií, či stínovou magií, tak ve svých magických podobách. Spolu dokážete Voldemorta určitě porazit, o tom již vůbec nepochybuji. Vyčleňte si pro mě dvě hodiny každou neděli po obědě. Budeme chodit sem. Tady se můžete zdokonalovat ve svých dovednostech, děti moje zlaté.“ Jeho oči se zalily slzami a Fawkes usazený na opěradle jeho křesla začal potichoučku zpívat hedvábně líbeznou melodii.

Brumbál se brzy uklidnil a pokračoval:

„K Severusovi budete od teď chodit spolu každý čtvrtek a v úterý máte lekce živelné magie s Alexem, že? Proberu s nimi, jakým způsobem s vámi mají trénovat…“ zakroutil hlavou, jako by tomu, co viděl a slyšel, pořád nemohl uvěřit. „Udělali jste mi oba takovou radost. Netušil jsem, že se něčeho podobného ještě dožiji…“

oooOOOooo

Návštěva u Oriona Felwooda dopadla lépe, než se Remus odvážil doufat. Zatímco šli Harry a Brumbál rovnou k němu do pokoje, on navštívil léčitele Smetwycka. Potřeboval zjistit, jaký je Orionův současný zdravotní stav, jak dlouho si ho ještě chtějí nechat U Svatého Munga a domluvit se na umožnění pravidelných častých návštěv, aby měl možnost se s chlapcem lépe seznámit, než si ho odtud odvede. Pak čekal na chodbě před pokojem a tiše poslouchal, jak to uvnitř probíhá.

O počáteční představování a seznamování přišel a jak pochopil z dalšího hovoru, promeškal rovněž přednášku o tom, kdo je Voldemort, jaké páchá zločiny a proč jsou jeho vlkodlaci tak hroziví. Mírně mu zrůžověly tváře, když Albus s Harrym vyprávěli Orionovi, jak se on vyrovnával s úplňkovým prokletím, když ještě neznal vlkodlačí lektvar, o Chroptící chýši a opatřeních, která musel dodržovat, aby mohl navštěvovat Bradavice. Harry přidal i pár příběhů o tom, jak se Pobertové stali tajně zvěromágy, aby mohli svému příteli dělat při úplňku společnost, kterým se smál nejen Orion, ale i Brumbál. Pak mu vyprávěli o vlkodlačím lektvaru a jeho požehnání pro ty vlkodlaky, kteří zůstávají slušnými lidmi i přes svůj „malý chlupatý problém“. Brumbál mluvil o Remusově smečce, o tom jak se musí skrývat, aby se vyhnuli hněvu kouzelnické veřejnosti. Vyprávěl o některých jeho přátelích, které osobně poznal, aby chlapec věděl, v jaké společnosti se bude pohybovat, pokud přijme Remusovu nabídku.

Harry se ptal se stejným zájmem jako Orion a Remus v jeho hlase ucítil mírný podtón zahanbení, že o přátelích svého opatrovníka ví tak málo. Tehdy Remus usoudil, že je nejvyšší čas, aby se k nim pokusil připojit. Zaklepal, vešel a zůstal stát hned za dveřmi. Orion okamžitě zostražitěl a přivítal ho temným zavrčením.

„Ahoj, Orione. Jmenuji se Remus Lupin a rád bych ti nabídl ochranu, podporu a domov, pokud mi to dovolíš…“ řekl tak mírně a laskavě, jak jen dokázal. Orion se uklidnil a uvolnil.

„Hodně jsem toho o vás právě slyšel, pane Lupine. Já… nemám kam jít… Ale říkali, že bych mohl první přeměnu absolvovat tady. Prý mi dají vlkodlačí lektvar, který mi tím pomůže projít,“ odpověděl mu opatrně chlapec.

„Ano, já vím. Zavřou tě při tom do maličké cely v podzemí nemocnice a budeš si tím muset projít úplně sám. Kdybys šel se mnou, tak také dostaneš vlkodlačí lektvar, navíc jeho vylepšenou formu, kterou náš přítel lektvarista už na nás vyzkoušel. Značně omezí bolest, kterou sebou ta násilná přeměna přináší. Navíc budeš ve společnosti přátel, kteří mají již dostatek zkušeností a mohou ti velmi pomoci se s tou hrůzou lépe vyrovnat. Léčitel  Smetwyck si tě tu chce nechat ještě alespoň týden, než se ti plně zahojí to kousnutí a po té by tě propustil do mé péče, pokud bys souhlasil s adopcí. Všechny papíry už mám pro tebe připravené, mám i souhlas z ministerstva, takže stačí jen podepsat…“ pomalu a mírně vysvětloval Remus.

Orion se dlouze zamyslel. Pak přejel pohledem Brumbála a Harryho, jako by v jejich výrazech hledal správnou odpověď. Oba se na něj povzbudivě usmívali.

„Já si to ještě promyslím, kdyby vám to nevadilo…“ řekl nakonec.

„Jistě, nebudu na tebe nijak naléhat,“ usmál se Remus. „Můžu si přisednout a přidat se k zábavě?“

Po té, co Orion váhavě přikývl, vytáhl hůlku a přivolal si pohodlnou čalouněnou židli, kterou postavil vedle té, na které seděl Harry. Pak vyprávěl Harrymu i Orionovi o svých přátelích mezi vlkodlaky v zahraničí, které poznal na misích, na které ho posílal Brumbál, aby zajistil, že Voldemort nebude rekrutovat do svých služeb vlkodlaky z ciziny. O tom, jak již několik skupin nabídlo svou pomoc v boji proti Voldemortovi po té, co se dozvěděli o zvěrstvech, která Šedohřbet a jeho smečka napáchali.

Orion při jejich loučení vypadal již téměř rozhodnutý dát Remusovi šanci. Když mu řekl, že ho bude navštěvovat každý den, aby se lépe poznali, tak ho odměnil plachým úsměvem.

oooOOOooo

Harry měl po návratu do Bradavic ještě hodinu čas do večeře a tak se zastavil u Alexe.

„Ty jsi pomáhal Remusovi najít bezpečný úkryt pro jeho přátele, že Alexi? Znáš je trochu? Můžeš mi o nich něco říct?“

„Ano, Harry, znám je všechny poměrně dobře. Jsou to velice plaší a nedůvěřiví lidé, čemuž se nemůžeme divit, po tom, jak krutý je jejich osud. V Mrzimorské pevnosti se cítí zřejmě poměrně dobře a v bezpečí, nebo si na mě už začínají zvykat, protože se v poslední době ke mně chovají mnohem lépe. Chodím tam za nimi pravidelně se zásobami a podívat se, jestli nepotřebují i něco jiného. Oni si neřeknou ani o obyčejný lektvar proti nachlazení, protože nechtějí být na obtíž…“ odpověděl mu Alex.

„Můžeš mě vzít sebou, až za nimi půjdeš příště? Docela mě mrzí, že je neznám. Je to vlastně Remusova druhá rodina, tak myslím… měl bych je trochu líp poznat…“ rozpačitě vysvětloval Harry.

Alex se usmál, přikývl a zeptal se, jak šla návštěva u Oriona. Tak mu celou návštěvu popsal a na závěr dodal, že si myslí, že Remus brzy získá syna. Alex byl potěšen stejně jako Harry.

„Jsem přesvědčen, že z Remuse bude skvělý otec. Tonksová si to myslí také a uhání Remuse, aby si ji konečně vzal,“ potichu prozrazoval Harrymu cestou na večeři. „Myslím, že ti můžu prozradit malé tajemství: Už jí koupil pod stromeček zásnubní prsten.“ Oba se tomu s chutí zasmáli.

Po večeři ještě čekala Harryho a Hermionu nejen hodina stínové magie, ale také vysvětlování toho, jak objevili Salazarův šťastný lektvar.

Učili se používat stínovou magii nejen na přivolávání předmětů a přeměňování, ale také na obranná kouzla. Zjistili, že to není vůbec jednoduché přesně si představit, jak má vypadat a fungovat štít, který by dokázal absorbovat nebo dokonce odrazit nějakou kletbu. V tom byla hůlková kouzla mnohem jednodušší. Stačilo znát jen správný pohyb hůlkou a inkantaci. Ve stínové magii to bylo mnohem složitější a vyžadovalo si to neuvěřitelné soustředění. Když oba po hodině marných pokusů naštvaně úpěli, tak je Brumbál uklidnil:

„Je to jen o tom, přijít na ten správný grif. Jak se vám to jednou povede, tak už to pak půjde mnohem lépe. A stínové štíty mají obrovskou výhodu – mohou být tak mocné, jak štíty s hůlkou nikdy nebudou. Dokonce byste mohli dokázat vytvořit takový štít, který odolá i neodpustitelné kletbě…“

To oba jeho studenty velmi zaujalo a začali trénovat s mnohem větším nadšením. Nakonec se jim oběma podařilo něco jako slabé protego. Oba byli nadšení stejně jako Brumbál, který poznamenal, že nepředpokládal takový úspěch hned na první hodině. Byli ovšem i řádně unavení, ale slíbili, že ředitele dnes zasvětí a tak se s ním usadili do křesílek kolem malého stolku vedle krbu, se vděkem přijali šálek silného sladkého čaje a sušenky a začali vysvětlovat. O Lenčině objevu v jeskyni,  o Nevillově a Hermionině výzkumu v knihovně a jejich nápadech na získání dalších ingrediencí.

„Myslíme si, že z toho lektvaru by mohl mít užitek celý Fénixův řád. V boji proti Smrtijedům a vlkodlakům by trocha štěstí určitě přišla vhod, pane. A ten lektvar je mnohem jednodušší než felix, takže bychom to s vaší pomocí mohli stihnout ještě do úplňku. Byl to vlastně Ronův nápad; má strach o svou rodinu, jestli vyjde ta past na Voldemortovy vlkodlaky…“ uzavřela jejich referát Hermiona.

Brumbál je zamyšleně sledoval a pak přikývl.

„Získat šupiny pro mě nebude problém. Vílích perel je v jeskyni dostatek. Prachu ze zlatého rohu ročního jednorožce má profesor Snape dostatečnou zásobu. Takže je potřeba získat slzy dospělého testrála… říkáte, že slečna Láskorádová to dokáže?“ Harry přikývl a tak se Brumbál obrátil na Hermionu:

„Pamatuje si, jak přesně byla popsána ta pírka z fénixe? Bylo to – zlatá pírka z fénixe, nebo pírka ze zlatého fénixe?“

Hermiona se zarazila a nahlédla do poznámek.

„Bylo tam napsáno jedno zlaté pírko z fénixe… Zlatý fénix je přece jen mýtický tvor, ten snad skutečně neexistuje nebo ano?“ zeptala se zmateně.

„To, že ho dlouho nikdo nespatřil, neznamená, že neexistuje, Hermiono. Jde o to, že Fawkes má převážně ohnivě rudé peří. Zlatých pírek má jen velmi málo kolem nohou, kde je jeho kůže velmi citlivá, a tak by mu mohlo být poněkud nepříjemné, pokud bychom mu je oškubali…“ Fawkes ukázal, že dobře poslouchá a ozval se tichým nesouhlasným vypísknutím.

„Ještě si o tom lektvaru něco přečtu a zkonzultuji ho s někým, kdo tomu opravdu rozumí,“ zamrkal spiklenecky na Harryho. „Určitě vám dám vědět, až budu mít ty šupiny, požádám Hagrida, aby vás vzal na výpravu do lesa za testrály a přemluvím profesora Snapea, aby na vás dohlédl při přípravě. Jestli se to podaří, tak vám budu vděčný nejen já, ale celý Fénixův řád…“

oooOOOooo

„Jsou to zakladatelé, že ano, Harry!“ vyhrkla nadšeně Hermiona, když spolu těsně před večerkou odcházeli na kolej. „Slyšela jsem šeptat portréty na chodbě o tom, že se zakladatelé vrátili a pak jsem v knihovně zahlédla portrét dámy, která vypadala úplně jako Rowena z Havraspáru na obrázku v Dějinách Bradavic. Podařilo se vám nějak probudit portréty zakladatelů? Proto hrad ožil? Dělá to jejich magie?“

Harry otočil oči v sloup.

„Víš moc dobře, že ti to nemůžu říct, Hermiono…“

„Je mezi nimi i Salazar Zmijozel? To s ním chce Brumbál konzultovat ten lektvar? Kde jsou Harry? Hrozně ráda bych se s nimi setkala…“ nedala se zastavit Hermiona.

„Já ti to nemůžu říct, Hermiono!“ skoro už na ni zařval Harry.

„Ale, ale… Nejen, že se tu po večerce potulují po chodbách dva nebelvírští studenti, ale ještě tu hulákají jako na lesy,“ ozval se za nimi chladný tichý hlas profesora Snapea. „A slečna Grangerová opět strká svůj všetečný nos někam, kam by ho rozhodně strkat neměla. Strhávám deset bodů každému…“

„To nemůžete, pane. Jdeme právě z ředitelny. Byl to profesor Brumbál, kdo nás zdržel tak dlouho. Navíc je Hermiona prefekt a proto má právo doprovázet jiného studenta mimo kolej i po večerce…“ okamžitě se bránil Harry.

Snape si naštvaně odfrkl.

„Já si tu vaši báchorku u profesora Brumbála ověřím, Pottere, a jestli jste mi lhal, tak strhnu každému z vás sto bodů místo původních deseti!“ zavrčel vztekle Snape. „Vy dva se okamžitě vydáte nejbližší cestou na svou kolej a přestane tu hulákat, jinak si u mě vysloužíte další trest!“

Prudce se otočil a s hábitem vlajícím za sebou vyrazil směrem k ředitelně. Harry a Hermiona se na sebe podívali, pokrčili rameny a radši se vydali rovnou k Buclaté dámě. Ani jeden z nich si nevšiml temného stínu ve výklenku za jedním brněním nad schodištěm.

Postava zahalená v černém plášti, s kapucí nataženou do obličeje, po chvilce vystoupila z úkrytu a vydala se potichu po schodech dolů, až do sklepení…