Kapitola 12, Jednorožci |
Harry seděl u krbu v Brumbálově pracovně, upíjel čaj a přemýšlel jak začít. Věděl, že ředitel nebude asi nadšený z přítomnosti novinářů ve škole. „Ehm… Všichni z BA mi odepsali, že zítra dorazí. A…“ „Jestli chceš mluvit o těch reportérech, kteří přijedou dopoledne, tak o těch už vím. Jenom doufám, že víš, co děláš.“ „No, Draco s Ronem se mnou probrali snad všechny možnosti. Fred s Georgem vydávají Kouzelnické noviny a přemluvili mě k tomu. Ve středu ve Věštci spekulovali o Brumbálově armádě, tak toho využiji, abych ty jejich spekulace zarazil.“ „Dobře a ještě pomůžeš vlastním novinám. Neměl jsi být ve Zmijozelu?“ Harry tiše přemýšlel, jestli tu není něco, co o něm Brumbál neví. Potom se ozval nečekaný hlas. „Já ho tam chtěl původně poslat, ale on neměl zájem, pane řediteli,“ promluvil z police Moudrý klobouk. „Vida, vida, to bych do tebe neřekl, Harry,“ pousmál se ředitel. „Pane, chci jim jen potvrdit existenci BA jako akce proti profesorce Umbridgeové, která teď ztratila smysl,“ začal Harry raději mluvit o něčem jiném. „Výborně. Vidím, že ses opravdu připravoval,“ pochválil ho Brumbál. „Chtěl bych se přimluvit za členy BA, kteří už nejsou ve škole. Podle mého by si zasloužili být v Řádu.“ „Dobře, Harry. Popřemýšlím o nich. Ještě něco potřebuješ? Co nitrobrana?“ „Profesor Snape mě učí meditovat, od pondělního rána jsem Voldemorta necítil. Ještě jedna maličkost,“ odbočil Harry, „schůzka BA bude až zítra. Dnes by všichni nestačili dorazit.“ „Výborně, je tedy na čase začít s naší záležitostí,“ přešel Brumbál k věci, kvůli které si Harryho pozval a přisedl si k němu. „Jak víš, po smrti tvých rodičů se Voldemortovo tělo nenašlo. Dlouho jsem přemýšlel, co se s ním mohlo stát. Měl jsem sice jeden nápad, ale zdál se mi příliš šílený. Nakonec mě přesvědčilo to, co si mi vyprávěl o jeho deníku. Je neuvěřitelné, že čaroděj, tak sebevědomý a schopný jako Voldemort, má strach ze smrti. Už na škole musel pátrat, jak smrt přelstít. Naštěstí se ke knihám, které to popisují, nedostal. Jsou pečlivě schované,“ začal Brumbál. „Proč je prostě nezničíte?“ zeptal se Harry. „Knihy znamenají vědění a vědění je naše síla. Moudrý člověk najde i v knihách o té nejčernější magii střípek světla. Jen díky těm knihám teď vím, jak Voldemorta porazit. Ve snaze přelstít smrt klesl Tom Raddle tak hluboko, jak to jen jde. V knihovně, v oddělení s omezeným přístupem, se tehdy dozvěděl, že kouzelník může stvořit předměty, které uchovávají část jeho duše bez závislosti na existenci těla. Říká se jim viteály. Cena za vytvoření viteálu je ale obrovská. Abys ho stvořil, musíš chladnokrevně zabít a následně provést složitý rituál, kterým odtrhneš část své duše a vložíš ji do vybraného předmětu. Ty knihy už v naší knihovně nenajdeš.“ „Ten deník byl tedy viteál, pane řediteli?“ zeptal se Harry. „Ano byl,“ odpověděl ředitel, „Měl jsi tam dole obrovské štěstí, Harry. Krev a jed z baziliška nebo slzy fénixe jsou to jediné, čím lze viteál zničit. „Takže teď už můžu Voldemorta zabít?“ „Bohužel ne, Tom vytvořil těch viteálů víc. Deník byl první, vím ještě o dalších třech. Tedy vím, co na jejich vytvoření Voldemort použil, ne kde jsou. Pan Malfoy určitě netušil, co vlastně slečně Weasleyové podstrčil. Tato jeho nevědomá chyba nám byla k užitku. Těch prokletých předmětů bude asi sedm. Sedm je mocné a symbolické číslo, takže se přímo nabízí.“ „Jak víte, kolik jich vlastně je?“ „Jistotu nemám, ale znám Toma. Sice nikdy nedával najevo svoje úmysly, ale velice dbal na tradice a symboly. Číslo sedm je symbolem síly a moci a je už od pradávna považováno za magické. Už Sumerové mluvili o sedmi nebesích, v řecké tradici existuje sedm mudrců a takto bych mohl pokračovat. Myslím, že až díky našim budoucím schůzkám poznáš Toma lépe, tak pochopíš. Teď ti jen prozradím něco málo o jeho rodině. Voldemortův otec se jmenoval Tom Raddle a žil ve vsi Malý Visánek. Byl to syn místního bohatého sedláka a byl velmi hrdý. Ve stejné vesnici žila v chatrči na okraji lesa i stará kouzelnická rodina Gauntů. Starý Rojvol Gaunt byl ten nejhorší příklad pyšného a povýšeného kouzelníka. Byl čistokrevný a tolik dbal na to, čemu říkal rodová čest, že i přes svou chudobu odmítal jakékoli zaměstnání jako ponižující. Měl dceru Meropu. Ta pro otce znamenala asi tolik jako domácí skřítek. Jednoho dne toho měla dost, vzbouřila se a utekla. Rojvol se o sebe nedokázal sám postarat a za nedlouho zemřel. Asi měsíc po Meropině útěku zmizel i mladý Tom Raddle a později dal vědět rodičům, že si ji vzal za ženu a žije s ní v Londýně. Když se po roce vrátil, tak měl pro svoji manželku jen ta nejhorší slova. Doslova ji nenáviděl, nikomu však nic víc neřekl. Meropa ho pravděpodobně omámila nějakým lektvarem lásky a po čase mu ho přestala podávat. On pochopil, co se stalo, a opustil ji. Po čase v jednom sirotčinci přijali mladou ženu, která měla, co chvíli, začít rodit. Porodila chlapce a od ní se dozvěděli jen jeho jméno, Tom Rojvol Raddle. Krátce po porodu Meropa zemřela.“ „Takže Voldemort je to, čemu smrtijedi říkají špinavý kříženec?“ zeptal se Harry. „Ano, je to ironie, že? Pro dnešek už bylo informací dost. Myslím, že budeme pokračovat jindy. Musíš být před večerkou ve věži,“ ukončil ředitel schůzku. „Mohl by se, prosím, Fawkes zúčastnit zítřejší schůzky BA? Hodil by se nám.“ „Jistě, nevidím v tom problém,“ odpověděl ředitel. Harry se rozloučil a odešel do věže. Před spaním opět meditoval. Meditace mu pomáhala klidně spát. Z celé noci pamatoval jen krásný zpěv plný lásky, ale zároveň i bolesti. Ráno po snídani vzal Harry Ginny na procházku kolem jezera. Neměli na sebe během týdne moc času a víkend byl taky nabitý. Strávili venku asi hodinu. Když se vrátili, přímo zářili štěstím. „Jestli budeš takhle vypadat při tom rozhovoru, tak z tebe budou páčit podrobnosti o tvém soukromí,“ řekla mu Hermiona, jen co dorazili do společenské místnosti. Harry se pousmál a políbil Ginny na tvář. Ta se začala červenat. Ron vstal od rozdělaného úkolu. „Myslím, kamaráde, že si musíme promluvit,“ řekl a odešel směrem k jejich pokoji. „Dobře,“ odpověděl Harry a ještě jednou políbil svoji přítelkyni. Ron už na něj čekal v pokoji a okamžitě začal s „dobrými radami“ ohledně Harryho vztahu s Ginny. Ten ho s úsměvem poslouchal a počkal, až se vypovídá. „Neboj, Rone, mám ji moc rád. Ale ty by ses měl už rozhoupat, Hermiona na tebe nebude čekat věčně,“ odpověděl Harry s úsměvem na Ronův projev. Pak raději odešel a nechal svého přítele jeho myšlenkám. Sotva se Harry vrátil do společenské místnosti, tak ho Hermiona upozornila, že novináři tu budou každou chvíli. Když procházel obrazem, tak se chodbou blížil Skorobezhlavý Nick. „Výborně, Harry, tebe hledám. Ve Vstupní síni na tebe čekají nějací novináři.“ „Díky, Nicku, právě jdu za nimi,“ poděkoval mu Harry a přidal do kroku. Novináři na něj skutečně čekali. Už mluvili s Brumbálem. „Dobrý den. Omlouvám se vám za zpoždění,“ pozdravil je Harry. „V pořádku, pane Pottere. Nic se nestalo, jsme tu o trochu dřív,“ ujistil ho jeden ze dvou reportérů Kouzelnických novin „Pan ředitel nám právě pro rozhovor nabídl svoji kancelář.“ „Děkuji moc, pane řediteli. Netroufl bych si vás o to poprosit,“ otočil se Harry na ředitele. „V pořádku. Lidi od tisku bychom si měli předcházet,“ usmál se Brumbál a vyrazil směrem k ředitelně. Harry s novináři ho následoval. V ředitelně se všichni usadili do křesel kolem krbu. „Rád bych byl přítomen vašemu rozhovoru,“ řekl Brumbál. „Samozřejmě. Jako ředitel školy na to máte právo,“ odpověděl jeden z novinářů. Všichni přijali Brumbálem nabízený čaj. „Jmenuji se Augustus Žemlička a toto je Karl Burk, fotograf našeho listu. Rádi bychom tento rozhovor doplnili několika fotografiemi,“ začal reportér. „Jistě. Můžeme začít?“ odpověděl Harry. „Ano, samozřejmě. Takže, jak začal školní rok?“ „Děkuji, dobře. Profesoři nás rozhodně nijak nešetří,“ usmál se Harry. „Teď trochu vážněji. Denní věštec poslední dobou spekuluje o takzvané Brumbálově armádě. Existuje vůbec?“ „Ne, už ne. Letos není žádný důvod pro její existenci.“ „Takže loni tu skutečně takový spolek byl?“ „Ano, loni jsme ho potřebovali.“ „Jak to myslíte?“ „Profesorka Dolores Umbridgeová, dosazená tehdejším ministrem Popletalem, byla naprosto nekompetentní.“ „Nekompetentní? V jakém smyslu?“ divil se Žemlička. „Veškerá výuka spočívala ve čtení teorie, kterou jsme znali z předchozích ročníků. Praktická výuka neprobíhala. Později jsme se dozvěděli, že prý měl pan Popletal strach, že se proti němu žáci Bradavic vedení ředitelem Brumbálem vzbouří,“ vysvětlil mu Harry. „To myslíte vážně?“ nechtěl mu reportér věřit. „Říkalo se to tu. Jestli je to pravda, tak to nevím.“ „Psalo se i o přiznání pana ředitele k zorganizování tohoto spolku.“ „Pan ředitel to vzal na sebe v momentě našeho prozrazení a pan ministr tomu velice rád uvěřil.“ „Prosím?“ zeptal se znovu překvapený Žemlička. „Chtěl jsem, spolu s přáteli, zorganizovat kroužek OPČM. Profesorka Umbridgeová se o tom dozvěděla a z pozice Vrchní bradavické vyšetřovatelky zakázala jakékoli studentské spolky. My jsme se přesto scházeli tajně. Po čase zjistila kde a chtěla nás chytit. Byli jsme naštěstí včas varováni, takže se většině z přítomných studentů podařilo uprchnout. Chytila jen mě, ale našla bohužel pergamen se seznamem členů, který byl nadepsán Brumbálova armáda. Dovlekla mě do ředitelny, kde na nás už čekal ministr spolu s několika bystrozory. Začali se vyptávat na to, kdo zorganizoval kroužek a proč. Poukázali na nalezený pergamen. Pan ředitel okamžitě zareagoval a tvrdil, že BA zorganizoval on, a mě tím zachránil. Ministr ho chtěl okamžitě zatknout pro zradu, ale pan ředitel utekl.“ Augustus Žemlička vypadal velice překvapeně. Bylo jasné, že toto rozhodně nečekal. Vzpamatoval se ale celkem rychle. „Takže dnes je to již minulost?“ zeptal se. „Ano, profesor Nesbit je rozhodně změna k lepšímu.“ „Je podle vás lepším učitelem než byla Dolores Umbridgeová?“ „Na jeho hodnocení je sice brzo, měli jsme jen dvě hodiny, ale v nejhorším případě bude druhý nejlepší profesor OPČM za celou dobu, co jsem nastoupil do Bradavic.“ „Kdo byl nejlepší?“ Harry se podíval na Brumbála a ten se souhlasně pousmál. „Ve třetím ročníku tu učil Remus Lupin. Doteď to byl jediný pořádný profesor OPČM.“ „Dolores Umbridgeová je teď vyšetřována kvůli své činnosti na této škole. Díky rozhovoru s vámi se veřejnost dozvídá velice zajímavé podrobnosti. Jste připraven na předvolání od Starostolce? Někteří rodiče vznesli obžalobu kvůli používání zakázaných trestů. Ta byla zahrnuta do ostatních obvinění, ale mluví se i o vás jako o její oběti. Je na tom něco pravdy?“ „Trochu moc otázek najednou, ale pokusím se na ně odpovědět. Jestliže budu předvolán, tak se před Starostolec samozřejmě dostavím. Mám už s tím ostatně zkušenost, i když jako obviněný. A ano. I já jsem od profesorky Umbridgeové dostal trest,“ odpověděl Harry a zaťal pěsti. Na hřbetě ruky se objevil zhojený, ale přesto dobře patrný nápis „Nemám vykládat lži“. Fotograf pohotově konal svoji práci a jizvu zvěčnil. „Vy jste byl vyšetřován před Starostolcem? A za co byl ten trest?“ ptal se reportér. „Ano, Starostolec mě vyšetřoval a zprostil všech obvinění, ale nechci o tom mluvit. Trest jsem dostal za hlasité vyslovení svých názorů. Jestli dovolíte, rád bych změnil téma. Dolores Umbridgeová není něco, nač chci vzpomínat.“ „Jistě, jistě. Řeknete nám nějaké podrobnosti o tom, co se dělo před prázdninami na Ministerstvu?“ „Nerad to přiznávám, ale kouzelník, který sám sebe označuje za Pána zla, mne vylákal na Ministerstvo a pokusil se tam něco mým prostřednictvím získat. Několik mých přátel se přidalo a v budově Ministerstva jsme byli napadeni jeho smrtijedy v čele s Luciusem Malfoyem a Bellatrix Lestrangeovou. Profesor Brumbál nás naštěstí, spolu s několika přáteli, zachránil. Postavil se dokonce i Voldemortovi. Ten ho nedokázal porazit a utekl. Spolu s ním uteklo i několik jeho věrných. Myslím, že ty, kteří byli zadrženi, znáte.“ „To jistě ano. Řeknete nám, kdo z vašich přátel byl s vámi? A kdo všechno dorazil s ředitelem Brumbálem?“ „Rád, zaslouží si, aby veřejnost věděla o jejich statečnosti. Na Ministerstvo mě doprovodili Ginny a Ron Weasleyovi, Hermiona Grangerová, Lenka Láskorádová, Neville Longbottom a Justin Finch-Fletchley. Jména našich zachránců zveřejnit nechci. Na rozdíl od mých přátel mi k tomu nedali svolení.“ „Myslím, že to bude všechno. Děkuji za rozhovor. Dnes večer nebo zítra ráno obdržíte od nás přepis rozhovoru k autorizaci. Zašlete nám souhlas k publikování co nejdříve. Rádi bychom tento rozhovor vydali v pondělním čísle.“ „Jistě, udělám to co nejrychleji. Rád jsem vás poznal,“ rozloučil se Harry. „Rád vás doprovodím k bráně, pánové. Harry, počkej tu prosím,“ řekl Brumbál poté, co si fotograf Burk udělal ještě pár snímků. „Výborně, Harry. Tvoje odpovědi ho uspokojili, dokonce si myslím, že dostal víc, než čekal. Bylo vidět, že jsi připravený,“ pochválil ho ředitel, když se vrátil. Harry mu poděkoval za podporu během rozhovoru a odešel do věže. Blížil se čas oběda, na který chtěl jít ve společnosti Ginny. Odpoledne věnoval Harry úkolům. Nechtěl, aby se mu začaly hromadit. Ron se ho sice pokusil nalákat na partii šachu, ale Hermiona se na něj podívala tak vyčítavým pohledem, že raději vytáhl z tašky pergamen a vrhnul se na úkol z přeměňování. Naštěstí ho stihl napsat do večeře. Ve velké síni si Harry všiml stolu navíc. Bokem od profesorů seděli všichni členové BA, kteří loni složili OVCE. Přišli všichni. Harry jim kývnul na pozdrav a nandal si na talíř. Rychle se navečeřel a šel do sedmého patra. V chodbě s gobelínem ukazujícím marnou snahu Barnabáše Blouznivého naučit trolly balet třikrát přešel kolem protější zdi a přál si štáb BA. Právě dorazila Hermiona a Ron, když se objevily dveře. Vešli dovnitř a Harry musel uznat, že hrad má vynikající paměť. Místnost se nezměnila, jen u jedné knihovny se objevilo nádherně vyřezávané bidýlko pro Fawkese. „Vidím, že dorazí Fawkes,“ řekla Lenka v momentě, kdy se objevila. Neville dorazil hned po ní a ostatní ho brzy následovali. Spolu s Cho přišla i Marietta a bylo na ní vidět, že se necítí právě nejlépe. Jako poslední dorazil Brumbál v doprovodu Fawkese a Draca. Fénix si okamžitě sedl na bidýlko a pozorně si všechny prohlížel. „Vítejte, pane řediteli, vítej, Draco,“ řekl Harry a pokračoval. „Dnešní schůzka BA není zrovna tou nejpříjemnější…“ „Počkej, Harry. Co tu má co dělat ta malá zmije?“ přerušila ho Angelina. „To nám nejspíš řekne sám, ale chtěl jsem dát přednost Mariettě. Fawkes nám poví, jestli mluví upřímně,“ odpověděl Harry a kývl na Draca. Ten začal mluvit. Během jeho proslovu k němu přišel Neville a položil mu ruku na rameno. Draco pak pokračoval trochu sebejistěji. Když skončil, tak se podíval do tváří všech v místnosti. Kromě Weasleyových a Hermiony se tvářili překvapeně. Nikdo z nich nechtěl věřit tomu, co právě slyšeli. V ten okamžik začal Fawkes zpívat. Jeho píseň všechny povznášela a donutila je zamyslet se znovu nad vším, co právě vyslechli. První se ozvala Katie Bellová. „No, můžeme to s tebou zkusit, Draco, ale dáme si na tebe pozor!“ „Děkuji, že jste mě vyslechli, teď bych měl asi odejít…,“ poděkoval mladý Malfoy a chystal se k odchodu. Fawkes se vznesl a vletěl mu přímo do cesty. „Asi chce, abys tu zůstal, Draco,“ řekl Brumbál a usmál se. Povzbuzena Dracovým úspěchem začala se svou omluvou Marietta. „Vím, že to, co jsem udělala, je neomluvitelné, přesto to zkusím. Máma pracuje na správě letaxové sítě na Ministerstvu. Popletal na ně hrozně tlačil ohledně kontroly sítě a loajality k Ministerstvu a jeho osobě. Pár dní před tou schůzkou jsem od ní dostala dopis. Z něj mi bylo jasné, že je strachy bez sebe. Všem zaměstnancům, kteří dostatečně neprokážou svoji loajalitu, vyhrožovali i vyloučením dětí ze školy. Měla jsem o ni hrozný strach a tak jsem radši šla za Umbridgeovou. Cestou jsem pořád váhala, ale strach o mámu zvítězil, a já promluvila. Umbridgeová zavolala lidi z toho svého Vyšetřovatelského sboru a pak mě vzala do ředitelny. Zvláštní je, že si už dál nic nepamatuju. Tu vyrážku si zasloužím.“ Marietta skončila a koukala do země. Fawkes začal zpívat. Byla to píseň o strachu, studu, upřímnosti a odpuštění. První se překvapivě ozval Draco. „Vím, že do toho nemám co mluvit, ale pokud to chcete zkusit se mnou, tak byste Mariettě měli odpustit. Mne nic nenutilo chovat se jako blb, ale ona měla strach o svoji mámu.“ Ostatní se po sobě dívali trochu rozpačitě. Fawkes slétl Mariettě na rameno a hlavu si opřel o její obličej. Z očí mu začaly téct slzy a vyrážka na obličeji začala pomalu mizet. „Neříkám to zrovna s nadšením, ale Malfoy má pravdu. Já jsem pro to, abychom jí odpustili,“ řekla Katie. Ostatní se k ní přidali a fénix začal zpívat píseň plnou odpuštění, lásky a štěstí. Když přestal, tak si Harry povzdychl. „Teď je na řadě ta nepříjemná část.“ „Já bych se přeci jen rozloučil. Už tu opravdu nemám co dělat,“ ozval se Draco a zvedl se k odchodu. „Sedni si na zadek a nikam nechoď. Když už jsi tady, tak v tom jedeš s námi,“ zastavil ho Justin. Draco se na něj udiveně podíval a pak se rozhlédl po místnosti. „Zůstaň s námi, každá hůlka se nám hodí,“ ujistila ho Lenka. „Určitě víte, co se stalo ve vlaku,“ vzal si Harry znovu slovo, když se jediný přítomný zmijozel posadil mezi ostatní. „Jeden z nás se projevil jako zrádce. Díky Hermioninu kouzlu sice víme, že nic neprozradil, ale Voldemort mohl použít nitrozpyt.“ „Promiň, že ti do toho vstupuji, ale něco důležitého pro vás mám,“ přerušil ho Brumbál a vytáhl z kapsy svého hábitu Smithovu minci. „Dnes ráno mi ji předala Nymfadora.“ Harry si vzal od ředitele falešný galeon a oddychl si. „Tak tohle je opravdu dobrá zpráva. Děkujeme, pane řediteli. Dnes dopoledne jsem poskytl rozhovor reportérům Kouzelnických novin. V něm jsem řekl, že existence BA ztratila po odchodu Umbridgeové smysl a zanikla.“ V myslích všech členů Brumbálovy armády nastalo zděšení. „To nemyslíš vážně. Na začátku to možná byl jen vzdor, ale pak se z toho stalo něco víc!“ protestoval ihned Dean. „Rozhodně nemám v úmyslu BA rozpustit, ale dokud nevíme, co se o nás Tom Raddle dozvěděl, měli bychom se schovat a nepřitahovat zbytečně pozornost. Myslím, že by bylo dobré založit oficiální kroužek OPČM a krýt tak naši činnost,“ uklidňoval je honem Harry. „Poprosil bych ty z vás, kteří již nenavštěvují Bradavice, aby šli se mnou,“ vzal si opět slovo ředitel. Ve zdi za Harrym se objevily dveře, do kterých Brumbál zamířil. Weasleyovic dvojčata s ostatními bývalými studenty šla za ním. „Jak jsi to myslel s tím kroužkem?“ zeptala se Hermiona. „Založíme kroužek OPČM, zájemce rozdělíme na skupiny podle schopností a my je povedeme. Jako vedoucí se přece musíme občas scházet, ne?“ „Vidíš to trochu jednoduše, nemyslíš?“ zarazila ho Hermiona a další hodinu se dohadovali na nejlepším postupu. Nakonec se dohodli a předběžně si rozdělili skupiny. Později Harry zjistil, že všichni, kteří odešli s Brumbálem, se přidali k Řádu. _______________ Chvíli po ranní mši vyšli z klášterní brány dva mniši a vydali se směrem ke skalám. Opat se na ně díval z okna své pracovny a usmíval se. Tihle dva jistě dokončí práci otce Benedikta. Dluží mu to, vždyť díky němu mají jednu z nejlepších knihoven v království a to nemluví o tom zvláštním oddělení. „Máš s sebou svitek?“ zeptal se starší z mnichů, když dorazili k lesu pod skalami. „Ano, otče Petře. Spolehněte se,“ zněla odpověď. „Dobrá, Jane, v pořádku,“ odpověděl otec Petr. V té chvíli se na kraji lesa objevil stříbrný jednorožec. „Rád vás vidím, přátelé. Jste připraveni? Už nastal čas,“ oslovil je. Jan byl tak překvapen, že nedokázal reagovat. Otec Petr mu povzbudivě stiskl rameno a vykročil k jednorožci. Jan ho váhavě následoval. „Moc rád tě vidím, Rihane. Jsme samozřejmě připraveni. Věřím, že vše proběhne tak, jak si to Pán přeje,“ odpověděl s úsměvem otec Petr. „Nemusíš mít strach. Bude to naprosto výjimečná situace, tím spíš, že spolu s vládci tu bude i Paní prstenu a Hledač.“ Mnich se jen usmál a vzal si od svého druha svitek pergamenu. Rihan sklonil hlavu, otec Petr mu oparně nasunul pergamen na roh a poodstoupil. Jednorožec zvedl hlavu a zaržál. Pergamen obklopila jasná záře a zmizel. „Sbohem přátelé. Je mi líto, že se již neuvidíme, ale zde můj úkol skončil.“ „Sbohem Rihane, potkáme se na onom světě,“ rozloučil se otec Petr. „Sbohem,“ stačil odpovědět i mladý mnich Jan. Jednorožec ještě jednou pohodil hlavou a vběhl do lesa. „A my bychom se měli vydat na cestu do Anglie,“ otočil se otec Petr na svého společníka a společně s ním vykročil zpět do kláštera. ________________ V neděli dopoledne měl Harry naplánovaný famfrpálový konkurz. Na hřišti byla snad polovina školy. „Kdo není z Nebelvíru, tak okamžitě půjde pryč z plochy!“ vykázal okamžitě všechny, kteří tam neměli co dělat. „Kolikrát jste seděli na koštěti?“ zeptal se hned poté skupinky prváků. „Jednou. Ale šlo mi to!“ ozval se John. „Tak si běžte sednout k Hermioně a Hagridovi. Můžete to zkusit příští rok.“ Prváci trochu zklamaně odešli na tribunu. Pak se Harry zaměřil na skupinu holek kolem Romildy Vaneové. „Na jakém postu chcete hrát vy?“ „No, já, my,“ začala koktat Romilda, „Jako střelkyně.“ „Rone, podej mi pálku a vypusť, prosím tě, jeden potlouk. Zjistíme, jak jim to půjde,“ houkl na Rona. Z tváří celého hloučku zmizela barva a velice rychle zmizely ze stadionu pryč. Konkurz už potom pokračoval nerušeně. Na začátek se rozhodl vybrat střelce, z loňského týmu zbyla jen Katie a tak měl dvě volná místa. S její pomocí se z celkem početné skupiny zájemců po půl hodině vyklubaly dvě střelkyně, Ginny a Demelza Robinsová, a dva náhradníci, Dennis Creevy a druhák Brandon Walsh. Ron trval na tom, že post brankáře musí obhájit. Kromě něj tu byli ještě tři další zájemci. Třeťák Jack Colins byl naprosto nepoužitelný, nechytil ani ránu. Cormac McLaggen pustil sice jen tři střely z dvaceti, ale celou dobu poučoval střelce, co mají dělat. Ron pochytal všechno a jako jeho případný náhradník opět vyšel Brandon. O místa odrážečů byl velký zájem a trvalo skoro hodinu, než Harry vybral Jacka Slopera a Ritchiho Cootea. I pro tento post získal náhradníka, Dennis Creevy se projevil jako velký příslib pro budoucnost. Vybral i náhradu za sebe, Ginny jediná dokázala zlatonku nejen najít, ale i chytit. Nakonec byl Harry rád, že konkurz skončil, a on mohl jít do Velké síně na oběd. Na odpoledne byl domluvený s Hagridem. Sotva spolu s Ginny dorazil před jeho boudu, tak se Tesák radostně rozštěkal. Hagrid jim otevřel a pozval je dál. Jen se posadili, tak přišli Ron a Hermiona. Hagrid jim nabídl čaj a za chvíli se bavili o všem možném. Bradavický šafář Harryho pochválil za to, jak si pěkně poradil s konkurzem. Čas jim pěkně ubíhal, když Tesák najednou vyrazil se šíleným štěkotem ke dveřím. Když je Hagrid otevřel, tak se Tesák začal vítat s Dracem. „Počkej, ty pse bláznivá. To jsi mě o prázdninách poslintal málo? Nemám teď na tebe čas,“ houknul udýchaně na Tesáka a rozhlížel se po chatě. „Něco se děje,“ zeptala se Hermiona. „Jo. Byli jsme s Nevillem u jezera, když kolem nás prošel Justin. Šel k Zapovězenému lesu a vypadal jako by byl pod Imperiem.“ „Deme za ním. Jeden nikdy neví, co se může stát,“ zavelel Hagrid a vyrazil s Tesákem v patách. Ostatní se k nim přidali. Justina uviděli až na kraji lesa. Blížil se k němu dospělý jednorožec. Ten před Justinem sklonil hlavu a jeho roh se rozzářil. Justin si vzal pergamen, který se tam objevil, a jednorožec se narovnal. „Děkuji, Reehu. Splnil jsi svůj úkol,“ loučil se Justin ve chvíli, když dorazili až k nim. „Rád jsem tě poznal, pane. Pokud budeš něco potřebovat, stačí zavolat,“ odpověděl mu jednorožec, pohodil hlavou a vrátil se do lesa. „Slyšeli jste to všici?“ ptal se udiveně Hagrid. „Ano, Hagride, slyšeli,“ ujistila ho Hermiona. „Reeh chtěl, abyste ho slyšeli. Přinesl další dopis,“ řekl Justin, když se k nim otočil. „Pojďte si ho přečíst.“ „U mě budete mít klid. Udělám ještě čaj,“ pozval je Hagrid k sobě. Cestou se od Justina dozvěděli, co se vlastně stalo. Učil se s Erniem u jezera lektvary, když ucítil nutnost jít k lesu. Tam už čekal Reeh a předal mu pergamen. A zbytek už viděli. Mezitím došli do Hagridovy hájenky a u čaje otevřeli svitek. Šafář odešel s Tesákem podívat se na Klofana.
Ten, kdo dostal tento list, vládne Zemi, jsem si jist. V kamenném kruhu víska leží, tam najdeš to, oč tu běží. Hvězdný lovec, létavice, klíč, ten chrání svatá svíce. V chrámu páně na oltáři, jednou v roce klíč tam září. S Hledačem ho najdeš snadno, jít tam sám, to není radno. Tři jsou dcery Morganiny, jedna nosí důkaz viny. Druhá dětství ve své tváři, u třetí pak prsten září. A tak dobře pamatuj, správná noc a klíč je tvůj.
|
Items details
- Hits: 11423 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Pekná kapitola aj keď som si musel prečítať posledné 2.
Začína to na mňa pôsobiť príliš rýchlim tempom. Niečo ma chytí a užijem si len jeden odsek. Skús niektoré myšlienky rozpísať viac, ale zase tie správne, niekdy mi to pripadá ako by si harry písal denník mužským štýlom (tj vstal som, robil som niečo, potom niečo iné, idem spať) z pohĺadu tretej osoby.
Ale inak celkom pekné aj keď vpredchádzajúce j kapitole mohlo byť to s krbom vysvetlené lebo sum si začal tie zaklínadlá prekladať abysom pochopil.
Pekné nápady a celkom mám rád také vsuvky ako tu sú o mníchoch a tak človek sa zarazí o čo ide a čaká našponovaný kým to vysvetlíš.
„Já ho tam chtěl původně poslat, ale on neměl zájem, pane řediteli,“ promluvil se z police Moudrý klobouk.
- To se by tam nemělo přece být.
...existuje sedm mudrců a takto by mohl pokračovat.
- Tady má asi být místo by bych, ne snad.
„Ano, otče Petře. Spolehněte se,“ zněla odpověď
- Tady chybí tečka na konci.
Beta by se měl stydět za takové okaté chyby.
(pro Máju: Vidíš vidíš bereš na hada koště a jenom jsi ho tím podráždila.)
PS: V případě zájmu mohu dodat i můj první, zcela mrňavý, výplod básnického střeva
A hele, tak z Hada se vyklubal externí beta-reader.... No, a jinak, Lachime, tvá povídka je lepší a lepší a ta básnička se ti opravdu povedla
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.