Hledej

Zpěv zlatého Fénixe

Zlat_Fnix_02Tento příběh přímo navazuje na konec knihy HP a Fénixův řád. Roztomilá scénka na nádraží, kdy si pár členů Řádu přišlo pohovořit s Dursleyovými,aby je přinutili chovat se k Harrymu slušně…

Na povídce spolupracují Mája a Karlos-sama. Karlos dodává skvělé nápady, píše pro Harryho učebnice a bude se zabývat temnou stranou a pradávným zlem. Mája si bere na starost romantiku, lidské vztahy a konečnou slohovou úpravu. Charaktery postav i zápletky spolu vytváříme pomocí diskuse na Skype a je to opravdu zajímavý styl tvorby. Jsme oba zvědaví, jak se vám trefíme do chutě a proto pište komentáře, podělte se s námi o vaše názory na naše společné dílko…

    Kapitola 21, Ubohá Dolores

      Tato kapitolka je opět společným dílem Máji a Karlos-sama…

      Postava zahalená v černém plášti, s kapucí nataženou do obličeje, po chvilce vystoupila z úkrytu a vydala se potichu po schodech dolů, až do sklepení…

      Tajemná postava, která dobře skrývala svou identitu, se plížila podél stěn a schovávala se ve stínech. Prošla kolem odbočky na Zmijozelskou kolej, proplížila se kolem učebny lektvarů a Snapeova kabinetu, minula i dveře do jeho bytu. Zastavila se až nárazem do bezpečnostní bariéry ve spirálovité chodbě. Sotva slyšitelně zaklela a vrhla na neviditelnou stěnu několik odhalovacích kouzel.

      Jejich výsledky neznámého vůbec nepotěšily. Na chvíli se frustrovaně opřel o kamennou stěnu chodby, pak zamával hůlkou nad hlavou ve složitém obrazci a zamumlal neslyšně nějaké kouzlo. Rychlejším tempem, ale stále velmi obezřetně, se vydal zpět do hradu.

      Oddechl si, že prošel nespatřen a neodhalen a netušil, že byl celou cestu sledován ostražitým pohledem jednoho portrétu. Pohledem, který ho provázel až do okamžiku, kdy prolézal otvorem za rozespalou Buclatou dámou…

      oooOOOooo

      Tato neděle byla pro Severuse Snapea opravdu velmi náročným dnem. Ti dva neskutečně hluční mladí nebelvíři ho vytrhli z hlubokého zamyšlení, když se cestou do ředitelny pokoušel srovnat si myšlenky, aby Brumbálovi mohl co nejstručněji sdělit všechno, co v tomto dni prožil, a hlavně, co důležitého se dozvěděl…

      Ráno se přenesl do Zmijozelského hradu bez toho, aby musel aktivovat své znamení zla a způsobit si tak zbytečnou bolest. Díky Salazarovi, který ho uznal svým pravým dědicem, a schopnosti odříkat rodové heslo hadím jazykem, pro něj byl hrad přístupný bez omezení, což ovšem hodlal zatím skrývat nejen před Temným pánem, ale i před ostatními bradavickými dědici, včetně Brumbála. Takže prošel způsobně kontrolou tupých strážců (Crabbea a Goyla) a nechal se ohlásit slizkým Červíčkem u Pána zla.

      Poklekl před ním s pokorně skloněnou hlavou a podával mu originál předpisu na Lektvar moci.

      „Výborně, Ssseverusssi, věděl jsssem, že ssse na tebe můžu ssspolehnout. Přichyssstal jsssem překlad do tobě sssrozumitelnějšššího jazyka a budu od tebe chtít, abysss mi ten lektvar připravil,“ a předal mu pergamen.

      Severus rychle provedl kontrolu, jestli je překlad přesný a pak, se stále skloněnou hlavou, odpověděl:

      „Bude mi nějakou dobu trvat, než seženu potřebné ingredience, můj pane. Některé jsou velmi vzácné a budou dost drahé…“

      „To už jsssem zařídil, drahý Ssseverusssi. Luciusss ssse hodně cukal, když jsssem ho tímto úkolem pověřil, ale nakonec mě nezklamal a sssehnal vššše, co budeššš potřebovat. Měl by sssesss pussstit do práce hned, dnesss tě sssnad ten sssenilní ssstařík Brumbál nebude possstrádat. Vššše, co potřebuješšš, máššš připraveno ve sssvé laboratoři ve sssklepení,“ umocnil svůj příkaz jasným pohybem ruky Voldemort, takže Snapeovi nezbývalo nic jiného, než říci: „Jak si přejete, můj pane…“ a urychleně se vydat splnit jasný příkaz.

      Cestou z Voldemortovy pracovny do sklepení ještě jednou rychle přejel očima seznam ingrediencí. ‚Není divu, že se Lucius cukal‘, usmál se pro sebe. ‚Za žíni z hřívy vůdce stáda jednorožců, pero z hlavy nezkroceného griffina a chlup z hřívy sfingy, musel dát snad polovinu svého majetku. Ani ostatní ingredience nepatří k těm nejlevnějším. Zdá se, že Temný pán okradl chudáka Draca o velkou část jeho dědictví…“

      Z těchto, po většinu radostných myšlenek, ho ve vchodu do sklepení vytrhla značně vyděšená Dolores Umbridgeová.

      Snape__Gets_Hassled_by_leftygohome„Severusi, prosím, vyslechněte mně,“ žadonila s očima nervózně těkajícíma mezi ním a netečnou stráží u dveří. Snape se nezastavil a pokračoval rychlým tempem ke své laboratoři. Umbridgeová za ním poklusávala a stále žadonila:

      „Potřebuji vaši pomoc, Severusi. Děje se tu něco hrozného, jen vy mě můžete zachránit. Prosím… Vím, že máte skvělé postavení v tomto společenství, udělejte laskavost své bývalé kolegyni…“ 

      Severuse její nesnesitelný pisklavý hlásek neskutečně rozčiloval, ale rozhodl se, že nemůže zahodit příležitost dozvědět se nějaké zajímavé novinky jen proto, že tu ženskou bytostně nesnáší, a tak ji beze slova, jasným pohybem ruky, pozval do své svatyně. Ukázal na stoličku v rohu, kterou používal, když se potřeboval dostat k výše uskladněným, málo používaným ingrediencím, a stroze jí přikázal:

      „Tady se posaďte, Dolores, na nic nesahejte a povídejte, v čem si myslíte, že bych vám mohl pomoci… Uvidím, co pro vás budu schopen udělat.“

      Pak si začal připravovat ingredience na vaření Lektvaru moci. A Dolores mlela a mlela, její vyprávění znělo značně hystericky, ale i přes to si Severus Snape udělal jasný obrázek toho, čím se Temný pán v současnosti zabývá…

      oooOOOooo

      Lord Voldemort stál na okraji jezera společně s pětadvacítkou svých věrných.

      „Vaše rozkazy, můj Pane,“ poklonil se mu jeden z mladíků.

      „Už jssste zjissstili, kde ssse nachází vssstup?“ zasyčel otázku. Vzal sebou dva spolehlivé smrtijedy a zbytek těch, kteří se něčím prohřešili nebo nesplnili jeho rozkazy. Věděl, že tu budou nějaké pasti, ale netušil jaké, proto je pošle jako první, přece nebude riskovat, když může použít své pěšáky.

      „Ano, můj Pane. Dva naši jsou mrtví, ale třetí se dostal zpátky. Vstup je uprostřed jezera, kde se nachází jeskyně s přepadem, ale je tam jakási bariéra. Celé jezero je plné všelijaké havěti,“ hlásil smrtijed a Voldemort jen přikývl.

      „Zbavte ssse té vody, vysssušššte jezero,“ rozkázal a sledoval, jak se všechen jeho doprovod postavil kolem jezera a z hůlek jim vytryskly proudy ohně. Okamžitě se hladina změnila z klidné na rychle bublající a po další minutě se k nebi zvedala mračna vodní páry.

      Pán zla potěšeně sledoval, jak konečně začala klesat hladina jezera. Spatřil několik vodních tvorů, jak se snaží vyplavat nad hladinu, ale plameny jeho smrtijedů zabily všechno, co jim přišlo do cesty.

       

      Voldemort se toho večera vrátil do svého sídla a svolal několik dalších zkušených následovníků, které hned poslal k jezeru, aby pomohli s odpařováním vody a ničením všeho živého v jezeře, aby mu již nic nestálo v cestě, až si půjde pro sošku Obsidiánového draka. Vítězoslavně se usmál a vydal se do knihovny, kde hodlal najít cokoliv, co by mu prozradilo, jaké ochrany kolem sošky ten zatracený Merlin použil.

      V knihovně byl velice dlouho, ani si nevšiml, že je již další den. Na dveře knihovny někdo zaklepal a on zvedl hlavu od knihy, kterou právě dočetl.

      „Dále,“ zasyčel a do dveří vstoupil zjevně vyčerpaný Jugson.

      „Můj Pane, jezero je vysušeno. Podařilo se nám položit i dřevěné lávky od břehu až ke vstupu do jeskyně,“ hlásil poslušně člen jeho vnitřního kruhu.

      „Dobře, velmi dobře,“ pochválil smrtijeda, který na svého pána překvapeně pohlédl. „Vyrážíme na mísssto,“ dodal Voldemort a zamířil do přemisťovací místnosti, odkud se i s Jugsonem přemístil k jezírku, které již nebylo jezírkem; zbylo po něm jen bahno a desítky mrtvých tvorů, kteří zde předtím žili.

      „Můj pane, máme další dva mrtvé a tři zraněné, kteří potřebují ošetřit,“ hlásil Dolohov.

      „Jejich chyba, že nejsssou dossstatečně sssilní, všššechny tři pošššli jako první,“ rozkázal a Dolohov se vydal vykonat jeho rozkazy.

      Lord Voldemort sledoval své tři zraněné následovníky, jak pomalým tempem jdou ke vstupu do jeskyně. Konečně se dočkal, když přes bariéru vstoupil první z nich, ale překvapeně zamrkal, když v další chvíli jeho tělo velkou rychlostí vylétlo ven z jeskyně. Mladík nebyl schopen ani křiku, byl mrtev ve chvíli, když mu tělem prošel obrovský oštěp v místech, kde míval srdce. Další dva neschopní mladíci znejistěli a skrčili se, aby se vyhnuli dalšímu oštěpu, který očekávali ve výšce hrudníku. Jejich první a největší chybou bylo, že se přidali k Voldemortovi, ale teď udělali další, která je stála život. Šli totiž přikrčení těsně za sebou a než se Voldemort nadál, obě těla se bezhlavá skácela na zem. Hlavy obou smrtijedů byly našpikovány na dalším oštěpu, který se zabodl do bahna kousek od mrtvých těl.

      „Ty tam, víššš, co tě čeká, tak ssse sssnaž,“ zasyčel Voldemort a ukázal na dalšího postradatelného, který vytasil hůlku a vrhl se ke vchodu do jeskyně. Chtěl dokázat, že on je hoden služby u Lorda Voldemorta, nejmocnějšího temného pána na světě.

      Smrtijed vyčaroval štít a vstoupil do jeskyně, ale jakmile prošel bariérou, štít selhal. Seslal tedy hned několik dalších kouzel, ale ani jedno nefungovalo. Za svůj život mohl děkovat pouze rychlým reflexům, další oštěp ho minul jen o vlásek.

      „Můj pane, uvnitř nefunguje žádná magie!“ oznámil Temnému pánovi vyděšený mladík, který se odplazil mimo dosah bariéry.

      „Zajímavé, velice zajímavé. Nejssspíššše sssi budete mussset zahrát na mudly,“ zasyčel posměšně a vyslal ke vchodu do jeskyně několik svých kouzel. Dvě z nich měla projít za bariéru, ale místo toho se rozplynula jen tak ve vzduchu bez dalšího efektu či účinku.

      „Jděte mu někdo pomoci, vyčarujte sssi ššštíty ze dřeva a projděte až ke ssstěně, odkud ty oššštěpy létají a zablokujte výmetnici,“ rozkázal a jeho věrní ho okamžitě poslechli. Tři smrtijedi přidržovali dva velké, bytelné dřevěné štíty a vstoupili do jeskyně. Bylo vidět, jak si oddechli, když dřevěné štíty nezmizely. Další dva smrtijedi stáli u vchodu do jeskyně a sledovali, co se děje uvnitř.

      Voldemort čekal, až se z jeskyně vrátí někdo, kdo by potvrdil úspěch při zneškodňování další pasti, ale po minutě se ozval jen křik tří dalších obětí. Zaklel, tohle ho bude stát ještě hodně pěšáků, než se mu povede dostat se až k sošce.

      „Propadli se do země, můj pane,“ hlásil jeden z přihlížejících u vchodu do jeskyně.

      „Zatraceně, Merlin byl mágem sssvětla a předssstavoval všššechno dobré, jak mohl vytvořit sssyssstém takových passstí?“ syčel Voldemort naštvaně.

      „Můj pane, domnívám se, že to jsou pasti egyptských stavitelů pyramid a hrobek,“ podělil se o svůj názor Bole senior, jeden z jeho nejstarších věrných.

      „Ano, máššš pravdu, tohle ssse podobá jejich ssstylu,“ zasyčel Voldemort. „Podej mi sssvou ruku,“ dodal a v další chvíli se již hůlkou dotýkal Boleova znamení zla. O několik okamžiků později se objevilo několik jeho nejvěrnějších. Lucius Malfoy, Bella a Rabastan Lestrangeovi, Amycus a Alecta Carrowovi.

      „Okamžitě najděte nějakého odborníka na egyptssskou hissstorii, ssstavitele pyramid a jejich passstí,“ rozkázal Malfoyovi a pokynutím ruky dal všem pěti najevo, že se mají neprodleně vydat splnit svůj úkol.

      Voldemort nechal pár smrtijedů hlídat vstup do jeskyně a s ostatními se vrátil do svého sídla, aby se v knihovně pokusil najít něco proti Merlinově bariéře rušící veškerou magii. Postradatelné pěšáky ubytoval v podzemí svého hradu, aby se mu nerozutekli. Po dnešních a včerejších zážitcích by mohli přehodnotit svou věrnost.

      oooOOOooo

      „Zatím se mi podařilo držet se zpátky, ale čtyři mladíci, kteří se společně se mnou zúčastnili toho nepovedeného útoku na Prasinky, jsou už mrtví…“ fňukala Dolores skrčená na stoličce v rohu Snapeovi laboratoře v sídle Pána zla. „Vím, že příště dojde řada i na mě a já zahynu nějakou příšernou smrtí. Pomozte mi, Severusi, prosím…“

      „A proč bych měl riskovat hněv Pána zla právě pro vás, Dolores?“ zeptal se chladně od svého kotlíku Snape.

      „Vím, že toho Potterovic spratka nesnášíte stejně jako já. Jistě jste schvaloval moje jednání s ním a víte, že jsem si rozhodně nezasloužila utrpení z odsouzení a uvěznění, které mě dovedlo až sem…“

      „Znamení zla jste přijala dobrovolně a zavázala jste se tím sloužit našemu pánovi bez výhrad. Teď, když máte projít pravou zkouškou své loajality, tak začnete fňukat a hledat únikovou cestu? Pokud bych to řekl našemu pánovi, tak zemřete na místě opravdu krutou a bolestivou smrtí, Dolores. Prokážu vám tu laskavost, že budu mlčet a ušetřím vás utrpení. Vám nezbývá nic jiného, než se postavit svému osudu bez pochybností, plnit příkazy Pána zla bez zaváhání a doufat, že k vám bude osud milostivý a dovolí vám přežít…“ chladně ji usadil Snape.

      „Ale já jsem neměla na výběr!“ protestovala Umbridgeová. „On mě vysvobodil z Azkabanu od těch příšerných mozkomorů!“

      „Měla jste na výběr, Dolores. Mohla jste si vybrat mozkomory, pokud jste nechtěla sloužit Temnému pánovi!“ odsekl Snape.

      „Teď už bych si je vybrala…“ zanaříkala Umbridgeová. Severus už to její kvílení nehodlal dál poslouchat. Právě se dostával do složitější fáze výroby lektvaru a tak uplakanou Dolores rázně vykázal z laboratoře a několika kouzly si zajistil na další dvě hodiny bezpečné soukromí.

      Když lektvar dovařil a vychladil, tak ho odnesl Temnému pánovi do rozsáhlé knihovny, kde něco intenzivně studoval.

      „Víššš, co jsssi to právě připravil za lektvar, Ssseverusssi?“ zeptal se ho Pán zla, když mu předal křišťálový pohár naplněný hustou tekutinouVoldemort_s_lektvarem rudou jako krev.

      „Ne, můj pane, nikdy jsem nic podobného nevařil. Ale podle ingrediencí, které jsou v něm obsaženy, mohu odhadnout, že se jedná o velice mocný lektvar, který vám dodá sílu a moc vládnout…“ odpověděl pokorně Snape.

      „Odolal jsssi pokušššení ochutnat sssvůj výtvor?“ zeptal se Voldemort podezíravě.

      „Samozřejmě, můj pane. Nedovolil bych si okrást vás ani o molekulu toho lektvaru. Máte v rukách celou várku, nezbyla ani kapička…“ ještě pokorněji ujišťoval Voldemorta Snape a modlil se, aby tuto schůzku přežil ve zdraví.

      „Asssi mluvíššš pravdu, můj nenahraditelný Missstře lektvarů. Nechoval by sssesss tak pokorně, pokud bysss ochutnal…“ zabručel spíš sám pro sebe Voldemort a vypil plný pohár Lektvaru moci na jedno nadechnutí. Chvíli tam stál se zavřenýma očima a zkoumal účinky toho zázraku. Pravděpodobně se cítil opravdu dobře, protože když červené hadí oči otevřel, jeho ústa se roztáhla do spokojeného úsměvu. Severusovi se ulevilo.

      „Když už jsssi tady, drahý Ssseverusssi, tak mi můžeššš pomoci s hledáním důležitých odpovědí. Do večera tě určitě v Bradavicích possstrádat nebudou. Hledej cokoli o bariérách omezujících používání magie…“ pobídl ho Voldemort a tak do sebe Snape s utajeným povzdechem hodil jeden výživný lektvar, protože bylo jasné, že se k obědu dnes nedostane…

      oooOOOooo

      Profesor Brumbál si ho vyslechl mlčky a tvářil se docela zachmuřeně.

      „Kolik mladých životů bude muset obětovat, jen aby získal sošku, která nemá žádnou moc? Je mi z toho smutno, Severusi…“ povzdechl si.

      „Měli bychom nějak zajistit ty drahokamy, aby se k nim nedostal a nemohl ten klíč použít. Jen Merlin ví, jaké hrozné démony by mohl do našeho světa zavléct, pokud by se mu podařilo tu bránu otevřít…“ konstatoval chladně Snape.

      „Ano, Merlin to skutečně ví,“ usmál se konečně Brumbál, „ale on i ostatní zakladatelé mi odmítají sdělit, kam ty kameny ukryli. Domnívají se, že pokud to neřeknou nikomu, tedy ani nám, budou ty kameny a tím i brána do pekel mnohem bezpečnější…“

      „Pak nám nezbývá nic jiného, než věřit jejich úsudku,“ stoicky poznamenal Severus a unaveně se rozloučil. Během rozhovoru s Brumbálem ucítil, jak se někdo pokouší prorazit bezpečností bariéru ve spirálovité chodbě a tak chtěl ještě to místo zkontrolovat, než si půjde konečně odpočinout.

      Bariéra byla v pořádku, ale na chodbě před ní objevil docela důvtipné sledovací kouzlo. Chvíli si lámal hlavu nad tím, kdo tam to kouzlo mohl umístit, ale pak ho prostě zrušil a uložil si do paměti, že toto místo musí občas podrobit kontrole. Rozhodně netoužil po tom, aby ho šmíroval nějaký zvědavý studentík.

      oooOOOooo

      Harry se v pondělí ráno probudil snad ještě unavenější, než když si šel lehnout. Náročný víkend si na něm vybral svou daň. A to ho čekal další, stejně náročný, týden. V pondělí, během tělocviku, dostali tak zabrat, že Harry neměl už ani sílu sejít do Velké síně na večeři. Osprchoval se, požádal Dobbyho o pár obložených chlebů a konvici čaje, upil jeden lok z ubývajícího povzbuzujícího lektvaru a pustil se do psaní úkolů. V úterý, po ukončení lekce plavání pro začátečníky, začal vyjednávat s Alexem:

      „Budu muset přestat chodit na plavání, Alexi. Mám toho čím dál tím víc a nedostává se mi času. Základy už jsem zvládl; kdybych spadl do jezera, tak se neutopím…“

      „No… prsa a znak už ovládáš docela dobře, ale měl by ses ještě naučit plavat kraulem. To je nejrychlejší plavecký styl a dovedu si představit, že by se ti v budoucnu mohl hodit…“ pokoušel se ho přesvědčit Alex, aby své rozhodnutí ještě přehodnotil.

      „Kraul se můžu naučit v létě, až na to bude víc času. Opravdu nestíhám. Včera jsem si musel vzít povzbuzující lektvar, abych zvládl napsat všechny úkoly…“

      Snape už byl na odchodu, ale po Harryho slovech se otočil a rychle k nim přistoupil.

      „Chcete se stát závislým na povzbuzujícím lektvaru, Pottere? Jak často ho berete?!“ vyjel tvrdě na Harryho.

      „Tedy… Vy jste měl být opravdu spíš netopýr, pane. Váš sluch je skutečně výjimečně jemný. Nebo užíváte pravidelně Smysly zesilující lektvar?“ vtipkoval Harry, ale když si všiml velmi rozzlobeného výrazu ve tváři profesora lektvarů, tak na jeho otázku odpověděl: „Přestože to pořád tvrdíte, tak já nejsem až takový pitomec, pane. Beru ho maximálně jednou za sedm dní, abych si nevytvořil závislost. Stejně už mi dochází. Ale bez něj bych včera nestihl dodělat všechny úkoly. Psal jsem je až do jedné v noci…“

      „Měl byste si spíš lépe zorganizovat svůj čas, než se dopovat lektvary, pane Pottere. Kde jste vůbec ten lektvar sebral? Sám jste ho určitě uvařit nedokázal, na to nemáte…“ odsekával ostře Snape a stále se na Harryho mračil.

      Harry nechtěl prozradit chudáka Dobbyho a tak si rychle vymyslel:

      „Objednal jsem si ho soví poštou, pane, když jsem viděl, jak bude tento školní rok pro mě náročný. Čas bych si opravdu rád nějak zorganizoval, ale není to jednoduché. V úterý celý večer trénuji s Alexem živelnou magii, ve středu máme BA, a i když Hermiona převzala z větší části výuku ostatních, tak mě to nějaký čas stále zabírá. Čtvrtky trénuji s vámi, pátky zase věnujeme s profesorkou McGonagallovou zvěromagii, v sobotu procvičuji s profesorem Brumbálem stínovou magii a v neděli zase magickou zvěromagii…“ začal vypočítávat po té, co okolo nich rozprostřel diskrétní kouzlo. „A to se mi ještě Katie snaží do toho nabitého rozvrhu přidat nějaké tréninky navíc, protože se blíží první zápas sezóny a ona se bojí, že máme málo natrénováno…“

      „Takže se raději vzdáte možnosti naučit se pořádně plavat, což by pro vás mohla být dovednost životně důležitá, než abyste se vzdal toho stupidního famfrpálu?“ pohrdavě zaprskal Snape.

      „Copak? To tolik toužíte po tom, aby Zmijozel konečně vyhrál Famfrpálový pohár?“ ušklíbl se na něj Harry a Snapeovi pomalu začala jít pára z uší. V tu chvíli raději do jejich špičkování zasáhl Alex:

      „Harry, chápu, proč se chceš vzdát v této situaci plavání a budu s tím souhlasit, pokud mi slíbíš, že budeš v létě pod mým nebo Remusovým vedením pokračovat…“

      Harry s úlevou přikývl a Snape si odfrknul. 

      „No dobrá,“ ustoupil nakonec. „Ale pokud se příště zase ocitnete v podobné situaci, tak si pro lektvar přijďte ke mně. Je od vás nezodpovědné, když do sebe lijete nějaké neprověřené lektvary, které připravoval, Merlin ví, kdo…“

      Harry se na něj usmál. „Děkuji za nabídku, pane profesore,“ a vydal se na kolej, aby se převlékl na večeři a další lekci živelné magie.

      Alex je s Holly tentokrát odvedl do Komnaty nejvyšší potřeby, kterou nechal vytvořit obrovský sál, podobný tomu, v kterém se učil létat s Fawkesem. Oba je pobídl, aby se pokusili spojit své živly do společné formy. Nebylo to jednoduché, skoro tři hodiny se s tím trápili, než se jim to podařilo. Buď byl Harryho oheň příliš slabý a Holly ho svým větrem sfoukla nebo byl příliš silný, takže s ním Holly nedokázala nijak manipulovat. Nakonec musel Harry zapojit i své skrovné znalosti živlu větru a sloup ohně sám trochu rozpohybovat, aby se na něj Holly dokázala napojit, ale to ohnivé tornádo, které pak rozpoutali, pořádně ožehlo celou komnatu a Alex musel zapojit svůj živel země, aby jim ho pomohl uhasit. Odcházeli celí očouzení a trochu připálení, ale šťastní z takového výrazného pokroku.

       fire_02 Vtr

       oooOOOooo

      V pátek, díky tomu, že Harry už neměl plavání, je odpoledne vzala profesorka McGonagallová, po dlouhé době, zase ven.

      ChoNa skryté mýtině při břehu jezera dovádělo několik zvláštních zvířat. V chladné vodě se při břehu cachtala vydra a kolem ní ladně kroužila černá labuť. Uprostřed mýtiny upjatě seděla mourovaná kočka a se shovívavým výrazem sledovala, jak před ní poskakuje rozpustilá zaječice. Zrzavý kohout podupával, mával křídly a pozoroval zrzavý chumel chlupů před sebou, z kterého se vyklubali laškovně zápasící lišák s irským teriérem. Kolem paseky cválala sněhobílá kobylka pronásledovaná mohutným bílým jelenem.

      Lišák a pes se najednou přestali kočkovat a zpozorněli. S pohledem upřeným do lesa oba najednou vydali varovné vyštěknutí. Během okamžiku všechna zvířata zmizela a místo nich tu stála skupinka mladých kouzelníků v čele s ostražitou profesorkou McGonagallovou. Všichni měli v rukách své hůlky a užasle sledovali podivnou návštěvu.

      Na mýtinu vyšli z lesa dva kentauři a mezi sebou nesli malou, zavalitou ženštinu v černém plášti, která hystericky lapala po dechu a směšně mrskala nohama nad zemí. Teprve, až když ji upustili na zem před profesorkou, všichni přítomní poznali Dolores Umbridgeovou.

      Promluvil starší z kentaurů:

      „Tato kreatura se náhle a nečekaně objevila přímo uprostřed naší vesnice. Nechceme s ní mít nic společného. Pořád dokola drmolila něco o Brumbálovi, tak jsme vám ji sem přinesli. Odstraňte tu zrůdu z našeho lesa!“

      „Děkuji vám, Magoriane,“ přikývla profesorka. „Slibuji, že se o ni postaráme. Půjde tam, kam patří a na vaše území se už nikdy nevrátí…“

      Kentauři si prohlédli ostatní, lehce kývli hlavami na pozdrav a zmizeli mezi stromy jako pára nad kotlíkem.

      Ze země se ozval vystrašený pisklavý hlásek:

      „Minervo? Díky Merlinovi, jsem zachráněna! Já chci zpátky do Azkabanu, prosím…“

      „Vstávejte, Dolores! Válíte se tu jako dračí lejno! Nejdřív nám budete muset něco vysvětlit. Jdeme za Albusem!“ pak se znechuceně odvrátila a pohlédla na studenty. „Už se stejně blíží čas večeře, takže končím hodinu. Vracíme se zpět na hrad!“

      Hnali vzlykající Dolores před sebou jako dobytče na porážku. Před vstupem do Velké síně se od nich McGonagallová se svým vězněm oddělila.

      „Harry, upozorněte, prosím, profesora Brumbála, že na něj budeme čekat v jeho kanceláři. Běžte se najíst,“ a začala postrkovat Dolores do schodů.

      Holly šla s Harrym k učitelskému stolu a přihlížela, jak šeptá řediteli do ucha novinky. Brumbál se okamžitě zvedl:

      „Alexi, Severusi, potřebuji vás neprodleně v ředitelně!“

      „A co my?“ zeptala se ublíženě Holly.

      „Tohle se vás pravděpodobně netýká, děti. Na vás čeká na stole večeře…“

      Harry i Holly se uraženě našpulili a tak Brumbál dodal:

      „Pokud bychom zjistili, že informace, které získáme, se vás nějakým způsobem dotýkají, tak vás budeme samozřejmě informovat…“

      „Samozřejmě? Nesmíte se zlobit, že vám nevěřím, pane profesore,“ mračil se Harry. „S tímhle mám svoje zkušenosti…“

      „Harry…, Pottere!“ ozvalo se dvojhlasně od Alexe a Snapea.

      „Něco jsi mi nedávno slíbil, Harry,“ napomenul ho laskavě Brumbál. „A já jsem zase slíbil tobě, že už před tebou nebudu skrývat žádné informace, které by pro tebe mohly být důležité. Takže se běžte najíst. Uvidíme se zítra…“ uzavřel rázně diskusi ředitel a v doprovodu dvou profesorů zmizel dveřmi za učitelským stolem.

      Harry měl cukání rozběhnout se na kolej pro svůj plášť a vplížit se do ředitelny, ale Holly ho odvedla k nebelvírskému stolu.

      „Ani o tom nepřemýšlej, Harry. Dovedeš si představit ten průšvih, kdyby tě přistihli?“ usměrňovala ho. „To za ty problémy nestojí. Když nám zítra ředitel nic neřekne, tak to vytáhneme z Alexe. Ten mi slíbil po té naší hádce kvůli utajování, že už přede mnou nebude nikdy skrývat důležité informace…“

      Harry se s povzdechem podvolil a pustil se s chutí do večeře. Po tom odpoledním cvičení na čerstvém vzduchu mu přece jen pořádně vyhládlo…

      oooOOOooo

      Cestou do ředitelny se Brumbál domlouval s profesory:

      „Alexi, přeji si, abys nezasahoval do výslechu, ale zapoj naplno své schopnosti. Potřebujeme znát každou její myšlenku. Tebe Severusi zastřu. Z pochopitelných důvodů není možné, aby ses tam před ní ukázal. Jen vše sleduj, a pokud budeš mít nějakou otázku, sděl mi ji pomocí nitrozpytu. Zůstanu naladěn na tvou mysl po celou dobu. Pozvu k výslechu i bystrozory. Naštěstí má dnes službu Moody s Tonksovou, takže to nebude problém…“

      „Nevěděl jsem, že se Moody vrátil do aktivní služby…“ poznamenal Alex.

      „Zastupuje Kingsleyho do doby, než se úplně zotaví. Léčitel mu ještě nepovolil aktivní službu, takže pouze sedí na ústředí a vyřizuje papíry. Alastor si návrat do služby docela užívá, ačkoli jsem měl obavy, aby toho na něj s výukou obrany nebylo moc…“ usmál se ředitel.

      Když vešli do ředitelny, tak tam našli Umbridgeovou roztřesenou tak, že na svou růžovou blůzku, kterou měla pod smrtijedským pláštěm, bryndala čaj, který se pokoušela popíjet. Velmi rozladěná Minerva podala Brumbálovi její hůlku a neviditelný Severus Snape mu nenápadně vtiskl do ruky uklidňující lektvar ze své pohotovostní lékárničky, kterou nosil po kapsách. Brumbál požádal Everalda, aby upozornil ty správné bystrozory, že pro ně má jednoho uprchlého zločince, a když po pár minutách vylezli Moody s Tonksovou z krbu, podal Dolores lektvar, aby byla schopna vypovídat. Tonksová počkala, až ten uklidňující zabere a postavila se před Dolores s dalším lektvarem v ruce.

      „Paní Umbridgeová, pokud budete ochotně spolupracovat a dobrovolně svolíte k výslechu pomocí Veritaséra, tak vám můžeme usnadnit váš další pobyt v Azkabanu…“

      „Ja... jak to myslíte? U… usnadnit?“ zakoktala se vyděšená žena utlumená lektvarem.

      „Můžeme vás umístit do sekce hlídané bystrozory, tam je cítit vliv mozkomorů jen minimálně. Pokud se vydržíte chovat způsobně, tak byste tam mohla vydržet po celou dobu vašeho trestu…“

      Umbridgeové se značně ulevilo a ochotně souhlasila s užitím Veritaséra. Uvolněně se opřela do své židle a začala docela klidně, ale celkem barvitě, vyprávět, co se dělo od jejího „únosu“ z Azkabanu až do dnešního odpoledne. Takže si všichni přítomní mohli udělat jasný obrázek o tom, jak dobývání obsidiánové sošky pokračovalo dál…

      oooOOOooo

      Malfoy a jeho skupina se vrátili až ve čtvrtek v doprovodu dvou mudlů.

      „Pane, našli jsme ty nejlepší odborníky, které jsme mohli. Oba dva jsou pod Imperiem, bylo to tak jednodušší,“ oznámil mu Lucius a Voldemort se usmál.

      „Výborně, vyrážíme rovnou na mísssto,“ zasyčel a všichni se přemístili pryč.

      „Můj Pane, po vašem odchodu se jezero začalo znovu plnit, tak jsme jej celou dobu vysoušeli, ale naše kouzla pomalu selhávají, ta bariéra se začíná roztahovat,“ hlásil Dolohov.

      „Musssíme sssi possspíšššit,“ rozhodl Voldemort a poslal smrtijedy s oběma specialisty k jeskyni.

      „Někde tam musí být vypínací mechanismus, vždy je tu spouštěcí a vypínací mechanismus,“ pravil jeden z odborníků nepřítomným hlasem.

      „Dva z vásss budou krýt jednoho egyptologa ššštíty, ať ssse tam může porozhlédnout,“ rozhodl Voldemort.

      Smrtijedi vyčarovali dva bytelné štíty a vstoupili do jeskyně, nicméně ne tak daleko, aby se zřítili do propasti s kůly, na které se nabodli již dva jejich kolegové.

      „Jak jsem říkal, jsou tu úchyty ve stěnách v místech kde oštěpy nelétají. Nicméně v mnoha z těch úchytů bude nastražena nějaká smrtelná past,“ oznámil jim vědec suše a jeden z postradatelných se přitlačil ke stěně a na Dolohovův příkaz po ní začal lézt. Ze začátku mu to šlo celkem lehce, ale jakmile strčil ruku do sedmého otvoru, zařval leknutím i bolestí a zřítil se dolů do propasti, kde se nabodl na kůly. Zahlédli, že padající smrtijed je bez prstů a poloviny dlaně.

      „Každou sedmou díru musíte vynechat a dát si na ní pozor. Na konci té propasti bude nějaká páka, která vypne vrhání kopí a zavře tu propast,“ prohlásil znovu egyptolog a další smrtijed se vydal na svou, zřejmě, poslední výpravu. Nicméně si mohl oddechnout. Dostal se až na konec a ve větším výklenku zatáhl za páku. Podlaha nad propastí se uzavřela, stejně jako všechny otvory, ze kterých létaly oštěpy.

      „Jdeme dál,“ ozval se za jejich zády chladný hlas Lorda Voldemorta. Smrtijedi jej poslechli a nově příchozí rozsvítili louče, které mezitím vytvořili. Celá skupinka dvanácti smrtijedů, jeden mudlovský vědec a Lord Voldemort došli chodbou až k širokému schodišti s vysokým stropem.

      „Zde bude další past, nejspíše padací kameny,“ ozval se mudla a Voldemort ukázal na jednoho z postradatelných, kterému bylo jasné, co je jeho úkolem. Udělal několik nejistých kroků, a když uslyšel podivný lomoz, dal se do zběsilého útěku ze schodů dolů. Egyptolog měl pravdu, ze stropu nad schodištěm spadl obrovský kamenný kvádr a obrovskou rychlostí začal klouzat dolů po schodišti.

      Smrtijed utíkal, co mu nohy stačily. Jeho poslední chybou bylo, že se ohlédl, aby zjistil, co jej pronásleduje. Kvůli tomuto si nevšiml propadliště ve schodišti a zřítil se do něj. Bylo dost hluboké, takže si při dopadu zlámal nohy a ruku, ale nejhorší na tom bylo, že kamenný kvádr letěl dolů za ním.

      Voldemort sledoval, jak se kamenný kvádr sune dolů a poslouchal zběsilý křik svého poskoka, který se po chvíli změnil v panický jekot, než ho přehlušilo hlasité zadunění.

      „Pokud se tudy chcete vracet, musí se tu postavit konstrukce, která zabrání v pádu těch kamenů,“ řekl odborník a Voldemort zaklel.

      „Jak dlouho budu muset čekat?“ optal se frustrovaně, ale vzhledem k tomu, že byl mudla pod Imperiem, nic si z Voldemortova tónu ani nebezpečného pohledu, nedělal.

      „Nejméně osm hodin, maximálně den,“ odpověděl mu muž a Voldemort se rozhlédl po svých smrtijedech.

      „Dodejte mu všššechno, co bude potřebovat. Ať je to co nejdříve hotové, vracím se do sssvého hradu, pak mě zavolejte,“ rozkázal a vypochodoval z jeskyně pryč. Jeho následovníci měli své rozkazy a moc dobře věděli, že pokud je nesplní, zemřou.

      oooOOOooo

      Smrtijedi pracovali, jak nejrychleji dokázali. Pomocí kouzel obstarali veškerý materiál, nicméně se museli naučit celou konstrukci postavět ručně. Několik z nich dostalo nápad a pod Imperiem přivedli několik mudlovských dělníků, kteří se v takové práci vyznali. Když tam nebyl Pán zla, měli jistou volnost, proto po dokončení podpěrného lešení poslali všechny řemeslníky napřed po schodišti dolů.

      Díky nim také zjistili, že ke konci schodiště je jáma přesně vytvarovaná podle kvádrů, které zablokovali ve stropě. Dělníci se svým nářadím se venku před jeskyní hned dali do sváření železných konstrukcí. Oba vědci navrhli, aby pomocí obdobných svařenců zabezpečili i první dvě pasti, které se mohli znovu aktivovat při zpáteční cestě.

      Ani jeden z nich totiž vůbec netušil, jaká bude poslední past, která se většinou spouští současně s tou předposlední, a pak by šlo hlavně o čas. Když bylo vše hotovo a dělníci položili všechny konstrukce na svá místa, jeden egyptolog sešel se smrtijedy celé schodiště. Na jeho konci všichni vydechli úžasem. Před nimi se rozléhala tak obrovská jeskyně, že na její druhou stranu nebylo vůbec vidět. Jen uprostřed jeskyně byl rudě zářící podstavec, na kterém stála soška Obsidiánového draka.

      „Jak se k ní dostaneme?“ optal se jeden smrtijed mudlovského vědce. Ten se rozhlížel okolo, dokud jeho zrak nepadl na dno jeskyně. Stáli nad ním jak na vyčnívajícím můstku a pod nimi se rozlévala nějaká hustá matná tekutina..

      „Sopečné bahno,“ ukázal pod ně. „Kdo do něj spadne, nemá šanci na záchranu. Někde těsně pod jeho hladinou musí být ukrytá cesta až ke středu jeskyně,“ oznámil jim a několik smrtijedů se vzápětí vydalo ven, aby přivedli všechny dělníky. Každému z nich do ruky daly dlouhou tyč a poslali je najít cestu, kterou odborník pečlivě zakresloval na kus pergamenu.

      „Jak jssste daleko?“ zjevil se za nimi nečekaně Lord Voldemort. Několik smrtijedů leknutím nadskočilo.

      „Lorde, mudlovští dělníci právě prohledávají hladinu toho bahna a hledají ukrytou cestu do středu jeskyně,“ oznámil mu okamžitě Dolohov, který měl dělníky pod kontrolou.

      „Výborně, za jak dlouho to bude prozkoumané?“ otázal se odborníka a ten se zadíval na svůj nákres.

      „Pokud se nepletu, nyní bude cesta směřovat na druhou stranu, kde bude pokračovat kolem stěny, než se znovu otočí a spojí se s tím ostrůvkem ve středu jeskyně. Je tu také problém s pastmi. Jakmile chráněný předmět odebereme z toho podstavce, spustí se poslední dvě. Jedna vám zabrání se dostat z této jeskyně a druhá ze všech ostatních částí komplexu,“ prohlásil egyptolog.

      „Co bude ta předpossslední passst?“

      „Nejspíše se začne zvedat hladina sopečného bahna a začnou padat stalaktity,“ ukázal na strop, kde všichni mohli spatřit obrovské útvary s pěkně ostrými špičkami.

      „Na to nemám časss, jdu sssi pro tu sssošššku,“ prohlásil Voldemort a ukázal Dolohovovi, ať ho vede. Další dva smrtijedi šli hned za nimi.

      Voldemort nebyl hloupý, jen neopatrný a hlavně nedočkavý, pokud měl cíl na dosah ruky. Dělníci mezitím potvrdili odborníkova slova a pomocí tyčí vyznačili ukrytou cestu.

      „Konečně, nyní je sssoššška má,“ rozesmál se Voldemort a sundal jí z podstavce. V tu chvíli vypuklo peklo. Středový ostrůvek se začal propadat a hladina sopečného bahna zvedat. Pán zla na nic nečekal, nechal smrtijedy za sebou a rozběhl se pryč po tajné cestě. Nevěděl, co v tom bahně bylo, ale jakmile se dotklo holé kůže, zatraceně to pálilo a Voldemort měl co dělat, aby nespadl, když překvapením zavrávoral.

      Když běžel po nejdelším rovném úseku z jedné strany jeskyně na druhou, otřásl se i strop nad jeho hlavou a do jezera sopečného bahna začaly padat stalaktity, přesně jak ten zatracený mudla předpověděl. Měl štěstí, že běžel dostatečně rychle, protože několik krápníků za ním narazilo i do skryté cesty a pohřbilo tak všechny tři smrtijedy z jeho doprovodu. ‚Dolohov mi možná bude chybět…‘ pomyslel si s jedovatým úšklebkem na tváři.

      „Lorde, pospěšte si, všechno se začíná bortit!“ křičeli na něj jeho věrní, kteří na něj čekali u vchodu do jeskyně, když se přiblížil k poslední zatáčce a plošině, kde skupinka smrtijedů stála. Jak bahno stoupalo, běželo se stále hůře.

      Když se doslova doplazil k výklenku, kde byli jeho nejvěrnější, museli ho vytáhnout, protože bahno mu dosahovalo až po kolena.

      „Mizíme,“ křikl na ně Voldemort a i přes bolest v nohou se rozběhl po schodech nahoru. Už si myslel, že jsou z nejhoršího venku, když spatřil, jak po stěnách stéká černá tekutina neznámého původu. K jejich smůle tekutina vzplála, když si na ni jeden ze smrtijedů posvítil loučí.

      „Ropa vytékající z otvorů ve stěnách!“ zakřičel na ně jeden z vědců a proběhl kolem ječících smrtijedů, ze kterých se mezitím staly planoucí pochodně.

      Lord Voldemort vyběhl po schodech a chodbou se dostal do dalšího průchodu, kde na něj čekala další skupinka jeho následovníků.

      „Pospěšte si, Lorde. Ze všech svahů se valí obrovské množství vody. Zavolali jsme posily, které vodu zadržují, ale nevydržíme dlouho!“ křičel na něj Rabastan Lestrange. Ozývalo se mnoho nárazů kovu o kov, což znamenalo, že se znovu aktivovala past s oštěpy. Dokonce i podlaha pod železnou lávkou znovu zmizela a on mohl spatřit několik mrtvých těl, ale moc se tím nezdržoval, spíše naopak, ještě přidal, a jakmile se dostal z jeskyně ven, rozběhl se k okraji Merlinovy bariéry omezující magii a bez jediného slova nebo rozkazu svým věrným se přemístil pryč. Ti, kteří to stihli, než je smetla voda, se také přemístili. Všichni mudlové pod Imperiem tam toho dne zemřeli strašlivou smrtí, ale to nikoho z přítomných samozřejmě nezajímalo.

      oooOOOooo

      Dolores se také stihla přemístit, ale nedokázala následovat svého „pána“. Přemístila se co nejblíže Bradavicím, kde hodlala vyhledat ochranu a záchranu. Raději se pokorně vrátí do Azkabanu, než aby znova absolvovala takovou hrůzu.

      Skončila v Zapovězeném lese, na mýtině kentaurů, kde byla kdysi vězněna. Vše bylo přijatelnější než znova padnout do rukou Lorda Voldemorta…

      oooOOOooo

      Přišel čas na doplňující otázky.

      „Dolores, máte alespoň přibližnou představu, kolik lidí v té jeskyni přišlo o život?“ zeptal se zasmušile Brumbál.

      „Ti mudlové, co tam dovlekli pod Imperiem, tam zahynuli všichni. Neměli absolutně žádnou šanci. Než se dostali do té dolní jeskyně, tak zemřelo asi dvacet smrtijedů. Většina z nich byli velmi mladí a nezkušení. Některé z nich jsem poznala jako své studenty tady na škole…“ odpovídala Dolores a z očí se jí kutálely slzy. „Několik smrtijedů zahynulo v té poslední jeskyni, nevrátila se odtud ani polovina z těch, kteří tam odešli. Cestou ven jich několik uhořelo zaživa…“ odmlčela se a navzdory uklidňujícímu lektvaru a otupujícím účinkům Veritaséra, se roztřásla tak, že nebyla schopná mluvit dál.

      Minerva jí nalila další šálek čaje, počkala, až se Dolores trochu uklidní a pak se zeptala:

      „To šel opravdu Ten, jehož nejmenujeme, pro tu sošku sám osobně? Viděla jste ho?“

      „Držela jsem se co nejvíc z dohledu, ale pořád tak blízko, abych věděla, co se děje. Nahlížela jsem do té proklaté jeskyně z chodby a viděla jsem Temného pána, jak ho vytahují z toho vroucího bahna a on svírá tu sošku v rukách. Jeho nohy vůbec nevypadaly dobře, byla jsem překvapená, že může chodit, natož tak rychle utíkat… Přestože jsem se dala okamžitě na co nejrychlejší úprk, tak mě u vchodu do jeskyně předhonil… Přemístila jsem se na poslední chvíli. Ty, co byli za mnou, už smetla ta obrovská masa vody. Nevím, jestli se ještě někomu podařilo z toho jezera uniknout…“

      Brumbálovy mysli se dotkla Severusova poznámka:

      „Očividně Lektvar moci funguje tak, jak jsme předpokládali… Albusi, musíš mě nějak nenápadně dostat ven, byl jsem povolán. Asi zbytky přeživších potřebují mé lektvary…“

      „Dobře, Severusi… Dveře do knihovny jsou otevřené. Přejdi z ní do mých soukromých komnat a použij krb v obývacím pokoji. Budu na tebe čekat, snad přineseš přesnější informace o celkových ztrátách…“ odpověděl mu Brumbál a snažil se hlasitým hovorem s Moodym zamaskovat provoz krbu ve vedlejší místnosti.

      Zatímco Tonksová dohlížela na samozapisovací brk, který pořizoval záznam z výslechu, kladl starý bystrozor ještě nějaké otázky. Co to bylo za sošku, jak vypadala, k čemu by měla sloužit… Dolores odpovídala ochotně, ačkoli už na ní bylo vidět, že účinnost Veritaséra končí. Beztak nic důležitého nevěděla. Po chvíli se z ní opět stal roztřesený uzlíček nervů.

      Bystrozoři se chystali k odchodu po té, co Brumbál Moodyho potichu ujistil:

      „Všechno podstatné se dozvíte zítra na poradě Řádu, Alastore…“

      První prošla do krbu Tonksová, za ní poslal Moody Umbridgeovou a nakonec se rozloučil sám. Minerva byla zdrcená a odešla z ředitelny hned po nich. Alex zůstal s Brumbálem sám a potvrdil, že byla Dolores opravdu upřímná, velmi vyděšená a vděčná za to, že bude uklizena do bezpečí Azkabanu.

      „Myslím, že můžeme počítat s všeobecným poklesem morálky mezi smrtijedy po takovém hrůzném dobrodružství, Albusi…“

      „Ano, Alexi. Ačkoli mi je opravdu velmi líto těch mladých, zmařených životů, tak citelné ztráty, které Voldemort dnes utrpěl, nám výrazně pomohou ve válce… Z toho, že Voldemort ztrácí soudnost a pud sebezáchovy, můžeme usoudit, že Lektvar moci na něj účinkuje tak, jak jsme předpokládali…“

      „Třeba se zahubí sám, ušetří nám práci a Harrymu jeho osudové poslání,“ s úsměvem reagoval Alex a také se s Brumbálem rozloučil.

      Albus zasedl ke svému stolu, pustil se do hromady pergamenů a trpělivě čekal na návrat svého špeha…

       

       

      A\N Tak o tajemné postavě už víme to, že je to kluk a pochází z Nebelvíru. Je pod kontrolou nějakého portrétu… Udělám z toho seriál. V každé další kapitole se o neznámém dozvíme něco víc a nakonec přijde překvapivé odhalení.

      V příští kapitole se naši dědicové seznámí se svým odkazem a naučí se od svých předků spoustu zajímavých věcí. Navíc se nám blíží úplněk, takže budeme vařit Vlkodlačí lektvar. Taková odpočinková kapitolka před dramatickou bitvou o Prasinky během Samhainu.

       

      Items details

      • Hits: 13793 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Lachim 17 Březen 2012
      Nádhera. Voldemort už asi zcela zblbnul a ztratil soudnost. Kam se na tebe hrabu. ;-)
      #
      maja 17 Březen 2012
      Jó, Lektvar moci je jen pro vyvolené... Kdo chce víc, nemá nic... Aneb jak šílenec rozum ztratil :lol:
      #
      Karlos-sama 17 Březen 2012
      Nenene, můj Voldíček je génius, kterého lidé prostě nechápou :lol:
      #
      Aha_Lucia 17 Březen 2012
      ach, tajomná postava hovoríte? ja som už videla takého Rona v tieňoch, ale ten by asi neprišiel na dômyselné sledovacie kúzlo, hm? :lol: ale nie, nie, ja len nemám rada Rona.. :-*
      kapitola supr, kopa mŕtvych, veľká voda, ja som vedela, že tá Ropucha u neho dlho nevydrží :P
      teším sa teda na pokračovanie a na nový elixír! haha, som zvedavá, k čomu som ťa tým obrázkom inšpirovala :lol:
      #
      panvita 17 Březen 2012
      moc pěkná kapitola pěkný pastičky na Voldíka škoda že ho nezlikvidovali
      těšim se na další kapitolu a to s tím lektvarem je dobrý tím jak bude Voldy dělat chyby tak tím bude usnadňovat práci Harrymu, Brumbálovi a ostatním
      jsem zvědavej co bude dál
      #
      neky 17 Březen 2012
      Nádherná kapitola,pasti egyptských stavitelů pyramid to je dokonalý nápad, jenom mě mrzí že ti odborníci tam zůstali mohli se na něco ještě hodit.Postradatelní pěšáci, chudáček Voldy teď jse mu budou nováčci těžko verbovat.Tajemnej špeh a znebelvíru tak to jsem zvědavej co se ztoho vyvrbí.Chudinka Dolores nejdřív pošle mozkomory na Harryho teď se k nim sama s radostí vrací :-)
      #
      Sony 18 Březen 2012
      Tak tohle se Vám povedlo. ;-)
      #
      Elis Wolf 18 Březen 2012
      hazká kapitola voldemort fakt blázní ten lektvar byl dobrý nápad
      #
      Nicholas 18 Březen 2012
      Velmi povedená kapitola. Dokonce i Vaše dva rozdílné styly psaní se doplňují.
      #
      Alizab 18 Březen 2012
      Krasna kapitolka jako vzdy :-)) a ten tajemny kluk si tipuju na Nevila :DDD
      #
      Hajmi 21 Březen 2012
      Páni, překvapilo mě, že se Voldík sám osobně - byť v omezené míře - angažoval. Většinou si všechno nechává sehnat a přinést od svých služebníků. Jinak nesnažím se tipovat a nechám se překvapit. Májo - píšete oba moc hezky, a já vám moc děkuji za přijemně strávené chvilky u vaší povídky.
      #
      Nade 21 Březen 2012
      Lektvar moci zřejmě oslabil Voldyho pud sebezáchovy. Pobavila mě pasáž, kdy Severus předává lektvar. Jako ze Zlatovlásky - jestlipak jsi Jiříku ochutnal tu rybu?
      Jsem zvědavá, kdo je ten záhadný Nebelvířan a proč to dělá. Díky, těším se na další kapitolu.
      #
      maja 21 Březen 2012
      Přesně na Jiříka ze Zlatovlásky jsem při tom myslela :D
      #
      rusalka 02 Duben 2016
      no to je zas sílné kafe. Umbridgeová chce zpátky do bezpečí Azkabanu. Kam ta morálka spěje, nestačím se divit, že mravy poslední dobou nekvetou. :P Tak tak, že to nevyslechli Harry a Holly.
      #
      mary 03 Červen 2017
      Ahoj, pekna povidka, ale v tehle kapitole vystupuju Lucius, ze ktereho nedavno zbyla blabolici troska, jako schopny nasledovnik :(
      #
      maja 03 Červen 2017
      Mary: Lucius byl troska v kapitole 12. Už se stihl vykurýrovat :-) Nebylo to trvalé.