Ve vstupní hale proletěli kolem Roweny. „Pomozte!“ křikl Harry a běželi dál do schodů k ošetřovně. Tam Harry položil chlapce na postel. Přivolal hůlkou dokrvovací lektvar a pak hojící lektvar. Oba je do něj nalil.

„Proč se o něj staráš? Vždyť je to jen mukl,“ hlasitě se ozvalo ode dveří, „Nestojí ani za cenu plýtvat na něj kouzla.“

Harry a Ginny se prudce otočili a strnuli. Právě vcházel dveřmi Godrick.

„No tak, Godricku, uklidni se.“ Uklidňovala ho Rowena, která vstoupila za ním na ošetřovnu. Helga se Salazarem vstoupili mlčky.

„…Ale…je zraněný…“ zajíkala se Ginny překvapením.

„Je to mukl. Nestojí ani za zlámaný nehet a k tomu slouží Morganě.“ Hřměl Godrick.

Pak se vzpamatoval Harry: „Je to jen dítě! Dítě, které je zraněné a potřebuje pomoc.“ Vyjel na Godricka.

„Co si to dovolujete?! Hulákat na své učitele.“ Výhružně řekla Rowena.

Harry na ní pohlédl „To mě nezajímá. Kde je vaše dobrota a ochota pomáhat všem lidem, o kterých se v historii píše? Historie o vás lhala.“ Odporoval jí hlasitě Harry.

„Harry, uklidni se. My o tvojí historii nevíme vůbec nic. Nezapomeň, že jste přišli z naší budoucnosti.“ Uklidňoval ho klidným hlasem Salazar.

Helga přešla k lůžku s chlapcem. Hůlkou nad ním několikrát mávla, „Salazare bude potřebovat ještě chorobný lektvar, aby nedostal plíseň do krve.“

Salazar podal lektvar Helze a ta ho nalila do chlapce na lůžku.

„Co to děláš?“ Prskal Godrick na Helgu a Rowena na ní zle hleděla, „Je to mukl a Morganin otrok. Nezaslouží si naší pomoc.“

„Je to jen malý chlapec. Mladší než naši nejmladší studenti.“ Řekl klidně Salazar.

„Ale je to mukl, co je nám do něj?“ Zle mluvila Rowena.

Helga se na ně otočila „Je to dítě, malé dítě. A kdyby mě jako malou nezachránil tvůj otec Godricku, tak bych podobně jako on bez pomoci zemřela.“ Rozhněvala se a pozorovala Godricka a Rowenu.

„ale je to mukl…“ začal zase Godrick.

„Mě nezajímá, jestli je to mukl nebo kouzelník. Tomu chlapci pomůžeme nebo odejdu z Bradavic.“ Utnula ho rázně Helga.

„A já půjdu taky.“ Řekl pevně Salazar.

Godrick a Rowena na ně hleděli a pak promluvil smířlivě Godrick: „Dobře, pomozte tomu muklovi. A vás“ otočil se na Harryho a Ginny, už zase se zlobou v hlase „potrestám, až na to bude čas. A teď nám povězte, kde je Merlin.“

„Merlina nejspíš unesli Temní lordi. Aspoň podle vesničanů z Otwellu po něm šli.“ Začala vysvětlovat Ginny „Jeho vůz je rozbitý v té vesnici.“

V tom vstoupil na ošetřovnu Viktor. Poklonil se zakladatelům a k Harrymu a Ginny kývl hlavou „Spousta vojáků zahynula při boji. Ty, co přežili jsme ošetřili a odzbrojili. Kouzelníkům, co bojovali s mistrem Merlinem jsme polámali hůlky a všechny přeživší - vojáky i kouzelníky jsme spoutali a uspali. Pár hodin budou mimo.“

„Vy jste je nepobili?“ rozohnil se Godrick.

Harry se na něj podíval „Vždyť jsou bezbranní, to by byla vražda.“

„Ale jsou to nepřátelé.“ Zlobil se Godrick.

„Kde jste se s nimi utkali? V té vesnici?“ Ptal se klidně Salazar a nevšímal si pěnícího Godricka.

„Ne, v horách. V té vesnici jsme se dozvěděli, že tam přepadli Merlina.“ Pokračoval Harry „Ten se, ale přemístil pryč - do hor. Pak nám vesničané ukázali místo, kde viděli barevné záblesky od kouzel.“

Povzdechl si Harry.

„Přemístili jsme se na plošinu, kde jsme před půl rokem tábořili a učili jsme se tam.“ Vyprávěl dál Harry „Kousek od té plošiny jsme našli Merlina a asi třicet černě oděných čarodějů.“

„To budou skutečně Temní lordi.“ Potvrdil Salazar.

„Viděli jsme šest mrtvých.“ Pokračovala Ginny „které Merlin pobil…“

„Ve skutečnosti jich bylo asi patnáct a asi třicet dalších vojáků. Našli jsme je později, když jsme se porozhlédli po okolí.“ Skočil jí do toho Viktor.

„Dobře, díky.“ Řekla Ginny, „Napadli jsme je a porazili. Poslední z nich se vrhl po Merlinovi a přenesl se s ním pryč. Pak do nás vlétli ze strany ti vojáci. Ty jsme taky pobili, ale toho kluka jsme chtěli zachránit, protože je tak mladý. Já a Harry jsme ho přenesli sem. No, a zbytek už znáte.“ Dopověděla Ginny.

„Vy tři, pojďte se mnou. O toho kluka se Helga postará.“ Řekl Salazar a vyšel z ošetřovny. Kromě Harryho, Ginny a Viktora ho následovali taky Godrick a Rowena.

Došli k chrliči do ředitelny a nechali se vyvézt točitými schody nahoru. Vstoupili do ředitelny a Salazar mávnutím ruky stvořil dvě, celkem pohodlně vypadající křesla před ředitelovým stolem otočená ke dveřím. Do nich se posadil Salazar s Rowenou a Godrick usedl za ředitelský stůl.

První promluvil Salazar „Chtěli jsme vám dát tuto možnost až později, ale jak to vypadá, budeme vám jí muset dát už teď.“

„Jsi si jistý?“ ozval se ještě vyvedený z míry Godrick „určitě to nezvládnou.“

Pak promluvila Rowena „Myslím, že nemáme na vybranou. Budou to muset podstoupit teď, aby měli výhodu.“

Harry s Ginny a s Viktorem vůbec nechápali, o čem se baví, ale nepromluvili ani slovo.

„Dobře“ vzdal to Godrick „Harry, Ginny, vy běžte do třetího patra a na konci chodby položte ruce na zeď. Otevře se vám cesta do místností s dveřmi. Každý si vyberte jedny dveře a vstupte.“

„Co tam je za těmi dveřmi?“ Zeptal se Harry.

„Trochu trnitá cesta a pak…“ nechala Rowena tajemně viset ve vzduchu „zasloužená odměna.“

„Jděte hned.“ Popohnal je vzápětí Salazar.

Harry s Ginny se tedy rozloučili a vyrazili. Pospíchali. Doběhli ke schodišti a zarazili se. Tam, kde mělo být schodiště dolů, bylo prázdno. Pohlédli níž a viděli jen plošiny v patrech, ale nevedly k nim žádné schody.

„Co teď?“ ptal se spíš sebe Harry „Půjdeme zpátky do ředitelny a povíme jim, že tu nejsou schody?“

Ginny na něj tázavě pohlédla a když už se otáčel zpět, řekla „Trochu trnité cesty se lekneme a otočíme se zpátky?“

Harry se zarazil „Máš pravdu. Já myslel, že ty zkoušky začnou až za těmi dveřmi. Musíme se přes to dostat. Nějaký nápad?“

Ginny se chvíli dívala do dlouhé šachty „Mohli bychom to sletět na košťatech.“

„Dobrý nápad.“ Harry vytáhl hůlku a pronesl „Accio dvě létající košťata.“

Za chvíli k nim dorazili ze zdola dvě košťata. Nasedli na ně a chtěli vzlétnout. Jen co se odlepili nohama od země, košťata sebou začala škubat do stran, jako kdyby je chtěla shodit.

Oba se jich pevně drželi, aby nespadli, ale nemohli je řídit. Když se košťata otočili tak, aby jejich pasažéři viseli hlavou dolů, Ginny s Harrym se pustili nohama a pak se pustili i rukama a dopadli zpátky na zem, kde si sedli, aby se jim případně nemotala hlava. Volná košťata se rozlétla zpátky dolů, odkud přiletěla.

Oba pak společně pohlédli dolů za košťaty, ale ta tam už nebyla.

„To nevyšlo“ promluvil Harry „nějaký jiný nápad?“

Ginny se na něj s rozpaky podívala a pokoušela se najít v jeho hlase náznaky zloby nebo výčitky, ale nic takového nenašla. Bylo to jen konstatování skutečnosti.

„Měla bych“ promluvila Ginny „zkusíme provazové kouzlo a napneme lano mezi jednotlivá patra. Pak po nich sešplháme dolů.“

„Dobře zkusíme to.“ Řekl Harry a hůlkou namířil na stěnu za sebou a pronesl „Suscipio Funis“ a hůlkou ukázal na zeď o patro níže, nad další plošinou. A mezi oběma body se objevilo natažené lano.

Harry schoval hůlku a vyzkoušel lano. Drželo. Tak se ho chytil a nohy do něj pak taky zavěsil. Popolezl nad prázdný prostor šachty a najednou se lano uvolnilo ze zdí a Harry začal padat dolů.

Najednou se jeho pád zastavil a pak ucítil ránu do hlavy. Na chvilku se mu zamotala hlava, ale pak se vzpamatoval a pohlédl nahoru. Tam viděl Ginny, jak ho přes okraj plošiny drží za ruku a na okraji vidí stopy krve, jak se praštil do hlavy. Klouzal jí. Rychle se zachytil druhou rukou o okraj plošiny a s pomocí Ginny se vyškrábal nahoru.

Ta mu ošetřila hůlkou ránu na hlavě a pak řekla zkroušeně „To byl ale hloupý nápad. Málem tě zabil.“

„Ne nebyl.“ Odpověděl jí na to Harry „normálně by to šlo, ale asi už vím, kde je hůlka schovaná.“

Ginny na něj nechápavě pohlédla.

„Co jsem zase řekl. Přece to kouzelníci říkají, když zjistí kde je problém, ne?“ Zeptal se Harry.

„Ne, kouzelníci říkají, že ví, kde je hůlka zlomená.“ Odpověděla mu Ginny.

„Aha. Tak snad příště.“ Pověděl Harry.

Ginny na něj dál hleděla.

„Co je zas?“ Zeptal se zmateně Harry.

„Chci vědět, co tě napadlo.“ Napověděla mu Ginny.

„Aha. No, jestli to má být zkouška, tak bychom jí měli zvládnout společnými silami.“ Řekl Harry.

„Jak.“ Zeptala se Ginny.

„Třeba pomocí kouzla Wingardium leviosa. Ty přeneseš mě a já tebe na další plošinu.“ Sdělil jí svůj nápad Harry.

„Dobře, ale já půjdu první.“ Řekla Ginny pevně. Harry na ní nesouhlasně hleděl, ale pak jen kývl hlavou na souhlas.

Harry pomocí kouzla vznesl Ginny nad propast a v klidu jí přenesl na další plošinu o patro níž. Totéž potom provedla Ginny s Harrym a tak se dostali až do třetího patra.

„Tak jsme tady.“ Řekl Harry, když stanuli před zdí ve třetím patře.

„Tak do toho.“ Řekla Ginny s trochou strachu v hlase.

Položili ruce na zeď. Chvíli čekali, ale nic se nedělo. Podívali se po sobě a s výrazem říkajícím to jsou blbé vtipy, chtěli dát ruce dolů. V tu chvíli jim rukama projela bolest, jako kdyby jim je tisíckrát probodly.

Rychle daly ruce pryč a otočili si je k sobě. Na dlaních měli tisíce malých píchnutí jako od jehly. Ranky vzápětí zmizeli a nebylo po nich ani památky, kromě pár kapek krve.

Podívali se na zeď a tam viděli, jak se krvavé otisky jejich dlaní vsakují do zdi. Potom, když otisky zmizeli, se ozvalo, jako když se kámen tře o kámen a zeď před nimi se odsunula. Udělali krok vpřed a stěna se za nimi zavřela.

Vstoupili do prosté místnosti s deseti dveřmi, každé v jiné barvě. Zelené, růžové a šedé byly na zdi napravo. Červené, žluté a hnědé před nimi. Oranžové, modré a bílé byly od nich nalevo. Zlaté se stříbrnými ornamenty byly za nimi, těmi přišli.

„Které si máme vybrat.“ Řekl Harry, jakoby se bál o život „Co jestli si vybereme špatně?“

Oba chvíli přemýšleli.

Pak Ginny pokrčila rameny a rozešla se k zeleným dveřím.

Harry jí chytil za rameno „Co když tam je něco strašného, třeba mozkomor nebo nějaká past.“

Ginny se na něj otočila a pevně řekla „Když to nezkusíme, tak to nebudeme vědět a stát tu navěky se mi nechce.“ Pak se otočila zpět, otevřela zelené dveře a vešla. Dveře se za ní samy zavřely.

Harry viděl za dveřmi jen černočernou tmu. Polkl, došel k rudým dveřím a podíval se dovnitř. Nic tam přes tmu neviděl. Vešel a dveře se za ním zavřely.

Udělal dva kroky dovnitř a najednou se rozsvítilo.

Před ním stálo osm kamenných podstavců. Sedm vzadu se stříbrnými skříňkami a osmý před nimi. Ležel na něm otevřený pergamen. Harry přišel k němu. Pohlédl do pergamenu a neznámé runy se zformovali do známého písma, které si přečetl.

Ty, jenž jsi před zkouškou touto.

Odvahu posbírej a výběr správný vykonej.

Sic tě trest poslední dostihne vzápětí.

Pod tím bylo přímo na kamenném podstavci napsáno.

Jestli touto zkouškou projít nechceš, polož obě ruce na tento podstavec a prones

ferveo cruor meum

Harry se šel podívat na ony skříňky.

První byla s vyobrazením postavy s holí vysoko nad hlavou, z které sálala energie na jiné postavy, roztrhané na kusy.

Druhá měla obrázek postavy na trůně a před ní byly postavy skoro nahé a v řetězech.

U třetí skříňky byl obrázek postavy objímající jinou postavu, ale za zády jí vráží nůž do zad.

Na čtvrté skříňce byl obrázek dvou postav s holemi stojícími proti sobě a posílaly na sebe energii. V pozadí byla vyprahlá země s uschlým stromem.

Při páté truhle byla zobrazena kráčející postava ničící zemi před sebou a za ní jiná postava, která nechává za tou první růst nový strom.

Šestý obrázek znázorňoval dvě postavy třesoucí si rukama a kolem nich uvadlé rostliny a schlíplá zvířata.

Sedmá truhla zobrazovala postavu obklopenou horami zlata a drahého kamení.

Harry přecházel od jedné truhly k druhé a přemýšlel, co by mohli znamenat.

„Sakra, co mají znamenat ty obrázky.“ Zanadával Harry nahlas.

„Snad smrt, otroctví, vražda, boj, ničení, přátelství a bohatství.“ Přemýšlel Harry nahlas. Už sahal po šesté truhle, ale zarazil se. Něco tu nehrálo. Prohlédl si obrázky znovu.

„Tak to asi bude zkáza, vláda, zrada, vítězství, život, hniloba a lakomství.“ Uvažoval dál Harry a chtěl sáhnout po čtvrté truhlici.

Najednou chytil pátou truhlu a se slovy „Smrt a život, ničení a budování, zkáza a zrod. To je ta správná“ ji otevřel. Uvnitř ležel kus pergamenu a tak ho Harry sebral a přečetl si ho.

Odvahu jsi použil.

Chytrost využil.

Moudrost našel.

Když si pergamen přečetl, rozpadl se na prach a ten zmizel v poryvu náhlého větru. Pohlédl na podstavce před sebou, ale ty už tam nebyly. Místo nich tam byly dveře. Otevřel je a opět vstoupil do tmy na druhé straně. Dveře se za ním zavřely a nebylo po nich ani památky.

Udělal dva nejisté kroky vpřed a místnost se rozsvítila. Pohledem jí prozkoumal, ale místnost byla prázdná. Přešel doprostřed místnosti a znovu se rozhlédl. Vůbec se nezměnila.

Harry chvíli přemýšlel co dál, když se v protější stěně otevřel průchod. Vykročil k němu a vzápětí se zarazil. Z otvoru ve zdi si ho prohlížel černý panter, který vzápětí vyrazil k němu.

Po chvilkovém zaváhaní chtěl vytáhnout svojí hůlku, ale tam, kde měla být nebyla. Sáhl tedy k boku pro meč, ale ten taky nenašel. Panter se přiblížil na nějakých deset metrů a Harry třesoucí rukou sáhl pro dýku, ale ani tu nenašel.

Udělal dva kroky dozadu a opět se rozhlédl okolo. Nic kromě něj a pantera nespatřil.

Nejistě ustupoval před tím zvířetem co nejdál, až narazil zády na zeď. Panter byl od něj na tři metry a chystal se ke skoku.

Harrymu hlavou prolétla vzpomínka.

Bylo to na cvičišti na Bradavických pozemcích. Skoro rok se tam učili zacházet se zbraněmi. Cvičili tam jak sami, tak někdy i proti sobě navzájem, ale hlavně proti zářícím figurínám.

Bylo to přibližně před měsícem, kdy Salazar do těch míst přinesl klec s vlkodlakem. Vypustil ho a všem studentům změnil zbraně a zbroje na stříbrné. Chtěl po nich, aby toho vlkodlaka přemohli jakýmkoliv jím známým způsobem.

Vlkodlak se snažil překonat magickou bariéru, která mu bránila v útěku ze cvičiště. Nepodařilo se mu to. Vycítil v blízkosti stříbro a otočil se za sebe. Uviděl čtyřicet stříbrných postav, které se k němu blížili. Vyrazil okolo bariéry. Neuvěřitelnou rychlostí se prosmekl mezi bariérou a krajním stříbrňákem, aniž by se ho dotkl. Zkoušeli to pomocí kouzel, ale ta na něj buď neměla skoro žádného účinku, nebo se jim vyhnul.

Naháněli ho víc jak hodinu a Salazar je během toho poučoval o vlkodlacích a jejich chybách.

Pak se jím podařilo vlkodlaka obklíčit tak, že už neměl šanci jim uniknout. Zachvátil ho strach a panika, jak se kolem něj zmenšoval volný prostor.

Najednou zběsile a rozzuřený vyrazil proti studentům, i když měli stříbrné zbroje a zbraně. Všichni strnuly reakcí vlkodlaka a tak se mu podařilo prvního nešťastníka srazit na zem a dalšímu chtěl rozervat hrdlo. V té chvíli ho zasáhlo kouzlo shora a vlkodlakovi spadla na zem oddělená hlava a za ní se svezl zbytek těla.

Všichni pohlédli nad sebe a viděli klesat k zemi Salazara Zmijozela.

„Každý tvor,“ pohlédl na ně. „Ať zvíře, člověk, kouzelník, skřítek nebo drak jsou nejnebezpečnější ve chvílích, kdy si myslí, že je to jejich konec. V tom okamžiku se uchýlí k poslednímu zoufalému zuřivému útoku, protože jen zbabělci se nechají zabít bez odporu…“

„Když mám zemřít v boji a tak ne jako zbabělec,“ vykřikl Harry a vyrazil vpřed. Černý panter v tu samou chvíli skočil.

Jeho pěst vyrazila proti tlamě pantera. Lesklé drápy se blížily k Harrymu.

Zavřel oči, čekal na smrt. Najednou ztratil rovnováhu a přepadl vpřed. Na zemi očekával trhání svého těla, ale nic se nedělo.

Otevřel oči a prohlédl si okolí. Místnost byla prázdná. Panter v ní nebyl. Zvedl se a rozhlédl se ještě jednou a všiml si průchodu v protější stěně. Ostražitě došel k němu a čekal, že panter na něj ze tmy, na druhé straně otvoru vyskočí a zabije ho. Nestalo se.

Prošel tedy otvorem a ten se za ním zavřel. Stál v naprosté tmě. Najednou před ním se rozsvítil kužel světla. Něco v něm bylo. Jak se přibližoval k světlu, postupně rozeznával co v něm je.

Prvně viděl válečníka v podobné zbroji, jakou měl on sám. Všiml si kopí v rukavici. Zahlédl meč v pochvě. Viděl luk v toulci přes rameno. Uviděl dýku pod kulatým štítem. Nepřítel se nepohnul.

Harry vytáhl svůj meč a s potěšením si uvědomil, že ho má zpátky. Rychle pohmatem zkontroloval hůlku s dýkou a potěšeně vydechl. S taseným mečem se blížil k bojovníkovi, připravený k boji.

Přiblížil se k válečníkovi na dosah meče a přemýšlel, proč se ještě ani nepohnul.

Podíval se ještě jednou a koutky rtů se mu zvedly. Poznal, že před ním nestojí nepřítel, ale figurína na brnění a zbraně. Když překonal šok, začal si prohlížet svou odměnu za úspěšné splnění zkoušek.  

Prozkoumal brnění, které bylo zářivé jako měsíc v úplňku. Skládalo se, stejně jako jeho stávající brnění, z kroužkové košile s kyrysem, který poskytoval větší ochranu než jeho současný díky kovu, ze kterého byl a také tomu, že kryl kompletně hruď i záda. Kyrys měl na hrudi vyrytý erb Bradavic a zezadu připevněn rudý plášť s kapucí dost velký, aby schoval v sobě celé brnění i s jeho nositelem. I na něm byl erb bradavické školy.

Kroužkové nohavice na holeních a na nártech, stejně tak i rukávy, byly okované pláty pro lepší ochranu rukou a nohou. Na kroužkových rukavicích byl na hřbetě ruky připevněný bodec dost široký, aby sloužil zároveň jako zbraň i jako další ochrana.

Pokusil se prozkoumat z jakého kovu je brnění vyrobeno, ale vůbec ho nepoznal. Na železo nebo ocel to bylo příliš lehké a na stříbro nebo jeho směs příliš pevné. Nechal to být s tím, že se zeptá některého z učitelů, co je to za materiál.

Brnění vypadalo prvně o něco větší, než byl on sám. Harryho překvapilo, že po oblíknutí mu padne jako ulité, včetně přilby a nohavic, rukávů i rukavic. Měl pocit, že si oblékl druhou kůži, která ho tížila svou váhou jen nepatrně.

Pak se začal zabývat mečem a dýkou. Obě zbraně měli pochvy vyrobené z tmavě hnědé tvrdé kůže. Meč měl v jílci dva rubíny a v hrušce jílce byl zasazený velký diamant. Jen co chytil meč do ruky s tím, že ho vytasí, na pochvě zaplál vyrytý nápis: „Pouze ten, kdo je toho hoden mě může vytáhnout.“

Harry chvíli uvažoval, jestli to má zkusit nebo ne. Nakonec se rozhodl, že to zkusí. Uchopil jílec do jedné ruky a pochvu do druhé. Pomalu ho vytáhl ven.

Hned zjistil, že meč je ze stejného materiálu jako brnění. Prohlédl si ho pozorně, ale uvědomil si, že takový meč ještě v životě neviděl. Byl dlouhý jako obouruční meč, ale jílec byl menší jako pro jednu a půl ruky. Taky čepel byla oproti obouručnímu meči tenčí, podobně jako jednoruční meče. Překvapivě byl lehký tak, že skoro nic nevážil a zároveň byl dokonale vyvážený.

Zasunul meč zpátky do pochvy a připnul si ho k pasu. Začal zkoumat dýku, která byla ze stejného kovu jako meč. Měla krátkou čepel a v jílci vsazený rubín. Stejně jako meč byla dokonale vyvážená a snad ještě lehčí, než zbraň zkoumaná předtím.

Dýku si rovněž připnul k pasu a začal si prohlížet luk s toulcem na šípy. Luk byl lehký a pružný, ale dřevo, z kterého byl vyroben taky nepoznal. V lučišti byly zasazeny dva drahé kameny - safír a rubín. Zato materiál, z kterého byla vyrobená tětiva poznal dost bezpečně, byla to hříva jednorožců, ale nějaká jiná než jaké znal.

Toulec měl v sobě zasazen jeden rubín a byl vyroben ze stejně tmavě hnědé a tvrdé kůže, jako pochvy meče a dýky. Hrdlo toulce bylo rozšířené, aby do něj šel uložit luk i šípy.

Toulec s lukem si připnul na záda a začal se věnovat kopí. Kopí bylo ze stejného dřeva jako luk a hlavicí mělo ze stejného kovu jako meč. Nemělo žádné další ozdoby či rubíny jako meč nebo dýka.

Poslední začal zkoumat štít, který byl ze stejného kovu jako brnění, měl na sobě stejný znak bradavické školy jako byl na kyrysu a plášti. Mohl ho chytit do ruky nebo připevnit na paži a v ruce potom mohl mít třeba dýku.

Štít si připevnil na paži a uchopil do ruky kopí. Najednou místnost úplně zčernala a Harryho jako by něco koplo. Zavřel oči.

Poté, co je otevřel, stál zase v místnosti s deseti dveřmi a vzápětí se před ním objevila Ginny.