Opět dlouhá kapitola na dvě stránky...

1. část

Albus zasedl ke svému stolu, pustil se do hromady pergamenů a trpělivě čekal na návrat svého špeha…

Severus Snape se vrátil před půlnocí.

„Zítra budu muset zase zpět a strávím celý den doplňováním zásob léčivých lektvarů,“ povzdechl si. „Celkem se nevrátilo šedesát pět smrtijedů. Nezbývá než doufat, že někteří z nich uprchli tak, jak se to podařilo Umbridgeové. Jména ještě všechna nemám a pravděpodobně se je ani nedozvím. Některé z těch mladých věrných jsem ani neznal. Z vnitřního kruhu přežili jen Malfoy, Nott, Yaxley, Lestrangeová a starý Bole. Zůstali tam oba bratři Lestrangeovi, Dolohov, Bole mladší, Macnair i Mulciber…“ vypočítával unaveně. „Belatrix křísili léčitelé půl hodiny, byla v podstatě utopená. Nevím, jak dlouho byl její mozek bez kyslíku. Když jsem odcházel, tak byla ještě v kómatu. Při troše štěstí dopadne jako Longbottomovi a nebudeme se muset s tím jejím šílenstvím nadále zneklidňovat. Číhala na každou moji chybu, nikdy neuvěřila, že jsem věrný Pánovi zla. Dost by se mi ulevilo, kdyby se mi přestala plést do cesty,“ uzavřel svou zprávu a použil vnitřní letaxovou síť, aby se co nejrychleji dostal do postele.

oooOOOooo

V sobotu ráno se Harry, k Hermionině velké radosti, pustil hned po snídani do úkolů. Hermiona se k němu připojila společně s Deanem a Ginny. Ron, jako vždycky, na úkoly kašlal, a zklamaný z toho, že Padma odmítla jít randit, protože „potřebuje psát úkoly“, přesvědčil Seamuse na partičku šachů.

Po obědě se už Ron nudil tak moc, že se k nim přidal.

„Nechápu, jak můžeš zvládat odevzdávat domácí práce včas, když jsi tak hrozně pozadu, Ronalde,“ setřela ho Hermiona, když se na ni urazil, protože mu odmítla dát opsat svůj úkol z obrany.

„Já, na rozdíl od vás, můžu psát úkoly i po večeři,“ odsekl ji Ron a Ginny s Deanem zbystřili.

„Co budete dělat po večeři, Hermiono?“ zeptala se Ginny.

„Pracujeme s Harrym na takovém zvláštním projektu s profesorem Brumbálem…“ odpověděla opatrně a neurčitě Hermiona, po té co se rozhlédla a viděla spoustu našpicovaných uší okolo.

„Takže máte zase nějaké tajnosti? Projekt, se kterým vám nemůžeme nebo nesmíme pomáhat?“ ptala se dotčeně Ginny.

„Těžko nám můžete pomoci,“ odpověděla klidně Hermiona. „Je to mudlovská záležitost…“ vymyslela si hbitě s nadějí, že se s takovou výmluvou Ginny snadno zbaví.

„Mudlovská záležitost? Tak to bych vám mohl pomoct já, ne?“ hned se ochotně zapojil Dean. Hermiona se zmateně ohlédla na Harryho a ten dostal nápad. Přeci jenom znal Deana lépe, než Hermiona.

„Leda bys znal Shakespearovo dílo…“ odpověděl Deanovi.

„Tak to vám nepomůžu. O Shakespearovi vím jen to, co jsme se učili na základce. Ani jsem od něj nic nečetl, byla to nuda. Stručný děj z Romea a Julie jsem do úkolu opsal z nějakého divadelního programu, co jsem doma našel… Co můžete dělat za projekt s tímhle mudlovským spisovatelem? A co s tím má společného ředitel?“ divil se Dean.

Teď už se chytila i Hermiona:

„Snažíme se přijít na to, jestli byl Shakespeare kouzelník, moták a nebo mudla obeznámený s kouzelnickým světem. Třeba ve Snu noci svatojánské popisuje různé kouzelné bytosti a nejen v této hře, ale i v jiných. Brumbál sbírá mudlovské klasiky a jeho díla má skoro všechna, ale nedovolí nám je odnést z ředitelny. Takže musíme dělat průzkum u něj…“

Všechny kouzelnické děti včetně Deana protočily oči na vrch hlavy a okamžitě ztratily zájem. Harry i Hermiona si oddechli. Ani jeden z nich neměl zájem o to, aby se rozkřiklo, že se učí používat stínovou magii. To je umění, které by mělo být jejich trumfem v boji proti Voldemortovi a navíc by mohlo u ostatních probudit závist.

Harry doufal, že se k nim bude brzy moci připojit i Holly, ale zatím to vypadalo, že stínovou magii nezvládne. Pokoušela se o to už od začátku školního roku pod Alexovým vedením, doposud marně.

Po večeři se oba pod Brumbálovým dohledem zdokonalovali v sesílání obranných štítů, ale jejich lekce byla ukončena předčasně příchodem Snapea. Oba těžce nesli, že byli vykázáni z ředitelny a zase se nedozví nic nového. Harryho stálo hodně sebeovládání, aby se zase nepokusil odposlouchávat, ale Hermiona ho držela zkrátka. Když na schodech z ředitelny potichu zamumlal: „Co bych dal za jedny ultradlouhé uši…“ tak ho zpražila hrůzostrašným pohledem a nekompromisně ho odtáhla na kolej.

oooOOOooo

Snape měl skutečně zajímavé novinky:

„Belatrix se pořád ještě neprobrala, Bole starší se zhroutil, když se dozvěděl o smrti svého jediného syna, v zoufalství vyčetl Pánovi zla, že svým šílenstvím vymazal ze světa další čistokrevný rod. On ho sledoval klidně a trpělivě a pak prohlásil: ‚Ještě ne zcela,‘ a umlčel ho Avadou… Chvíli to vypadalo, že ztratí svůj vliv mezi přítomnými smrtijedy, ale on v tom okamžiku začal rozdělovat uvolněná místa ve vnitřním kruhu a všichni najednou zapomněli na prožité utrpení, na jeho šílenství a začali se tetelit blahem…“ znechuceně se odmlčel.

„Rozumím tvému odporu, Severusi. Myšlenkové pochody těchto lidí jsem nikdy nedokázal pochopit,“ se stejně znechuceným výrazem odvětil Brumbál. „Kdo se tedy ocitl ve vnitřním kruhu?“ zeptal se poté se zájmem.

„Nikdy nepochopím, jak mohl dát důvěru tomu tupci Averymu a oběma sourozencům Carrowovým. To už mohl do vnitřního kruhu pozvat Crabbea a Goyla. Parkinson si tu čest alespoň zasloužil a Rosier svou věrností také. Navíc přizval i jednoho z francouzských smrtijedů. Je to Luciusův bratranec Jean Jonquille. Má velký vliv mezi Voldemortovými příznivci ve Francii. Ve skutečnosti jich nejvíc naverboval právě on, takže je to od Pána zla docela taktický tah. Po těch ztrátách mezi anglickými věrnými bude potřebovat dostatek posil ze zahraničí. Navíc tihle Francouzi nebudou mít žádné zábrany při vraždění a mučení Angličanů…“ zachmuřeně referoval Snape.

„Pokud se nám podaří některého z francouzských smrtijedů zadržet a vyslechnout, tak bude mít Amélie dobrý důvod požádat o spolupráci jejich ministerstvo kouzel, takže by to pro nás nakonec mohlo být i přínosem. Francouzi se zatím snaží držet neutralitu, protože se jich prý náš boj netýká…“ mudroval Brumbál a pak poslal Severuse, aby si šel odpočinout, a sám se vydal, jako téměř každý večer po večerce, do síně předků…

oooOOOooo

V neděli ráno se k Harrymu během snídaně přitulila Holly, dala mu pusu na tvář a přitom mu zašeptala do ucha:

„Hned po snídani schůzka v sedmém patře. Naši namalovaní drahoušci prý po nás touží…“

Harry se zamračil a povzdechl si. Zase bude studium dohánět, čert ví kdy. Nakonec ale času stráveného v Síni zakladatelů nelitoval…

Brumbál sebou přinesl meč Godrika z Nebelvíru a portréty se rozhodly, že je seznámí se zajímavými přednostmi jejich zbraní, které zdobily stěny Síně zakladatelů.

„Přednosti mého meče jsi tedy už poznal, Harry?“ zeptal se Godrik.

„To bych neřekl, pane. Když mi ho Moudrý klobouk v Tajemné komnatě předal, tak to bylo poprvé, co jsem držel meč v ruce. Toho baziliška se mi podařilo zabít spíš náhodou; nevěděl jsem, kde je jeho zranitelné místo. To jsem si přečetl až letos v knížce, kterou jsme objevili v knihovně pana Salazara…“ zrozpačitěl Harry.

„Aha. Domníval jsem se, že sis ho přivolal jako můj dědic. Ten meč je opatřen mnoha kouzly a přivolávací je jedno z těch základních. Stačí natáhnout ruku před sebe, zvolat: ‚Můj meč!‘ a on se přemístí přímo k tobě, ať jsi kdekoli…“ vysvětloval Godrik. „Skus si to,“ pobídl nakonec Harryho. Meč ležel na kulatém stolu uprostřed síně. Harry se k němu otočil zády, napřáhl ruku a řekl: „Můj meč!“ Skutečně v tu chvíli svíral zlatý jílec v dlani. Trochu nemotorně s ním zamával a usmál se:

„Třeba se ještě někdy bude hodit.“

„Jsem nepříjemně překvapen, že jsi nebyl vycvičen v bojových uměních, chlapče. Vždyť ani nevíš jak ten meč pořádně držet…“ podotkl zklamaně Godrik.

Brumbál mu vysvětlil, že v dnešní době už meči nebojují ani mudlové. Mají mnohem účinnější a ničivější zbraně a šerm provozují již jen jako zábavný sport.

„Čistokrevné rody stále udržují tradici a učí své potomky základům šermířského umění,“ přidal se Snape. „Ale Potter vyrůstal mezi mudly, takže je proti ostatním v nevýhodě…“

„Takže ty umíš zacházet s mečem, můj dědici?“ zeptal se Salazar.

 „Nejlépe si rozumím s kordem, mistře, ale tuto zbraň pravděpodobně neznáte. Pochází až z patnáctého století. S krátkým mečem bych si měl poradit bez větších problémů, ale s těmito dlouhými meči,“ ukázal na stojan se zbraněmi vedle Zmijozelova portrétu, „ode mne moc obratnosti nečekejte…“

„To jsou mé jezdecké meče. Jsou určeny k boji z koňského hřbetu. Můj nejlepší meč, z té nejvyhlášenější skřetí dílny, zde není. Předal jsem ho svému nejstaršímu synovi,“ vysvětloval Salazar a odhrnul plášť ze svého boku, čímž odhalil zlatý jílec zdobený rubínem a dvěma smaragdy.

„No páni…“ vydechl Harry. „To je ten váš meč. Takže jste skutečně pravým dědicem Salazara Zmijozela, profesore.“

„Skutečně máš můj meč?“ zvedl v povědomém gestu své černé obočí Zmijozel na portrétu. „Má stejné přivolávací kouzlo jako ten Godrikův…“

Snape pozvedl obočí stejným způsobem, pak se samolibě usmál, natáhl před sebe ruku a zvolal:

„Můj meč!“

Obratně protočil třpytivě se lesknoucí zbraň v ruce, zakroužil s ní kolem svého těla a tím přinutil Harryho ke kvapnému ústupu z jeho dosahu.

„Zdá se, že budeme muset požádat tvého profesora, aby ti věnoval svůj čas a naučil tě alespoň základům šermu, Harry,“ povzdechl si útrpně Godrik, ale jeho oči zářily nadšením a tak ho usvědčovaly ze lži.

„Ne, to né…“ zaúpěl Harry. „Už opravdu nemám čas na další lekce, pane.“

„Věřím, že pár hodin týdně si na mně ve svém nabitém programu ještě najdete, pane Pottere,“ zjevně potěšeně prohlásil medovým hlasem Snape, jako by mu vyhlídka na další Harryho mučení při tréninku výrazně zlepšila den.

Jejich dohadování přerušila Helga z Mrzimoru.

„Já jsem svým potomkům žádný meč nezanechala. Nebyla jsem příliš zdatná bojovnice, ale přesto ti tu po mě něco zůstalo, chlapče,“ sdělila s laskavým úsměvem Alexovi. „Kuši s šipkami napuštěnými uspávacím lektvarem jsem používala především na zvířata, která škodila v mých zahradách, ale ten prak a váček se semínky jsem několikrát použila úspěšně i v boji. Jsou to očarovaná semínka břečťanu se zrychleným vývojem, ukrytá v jílových kuličkách. Když je prakem vrhneš mezi útočníky a přidáš trochu magie země, tak během několika okamžiků omotají nepřátele svými pevnými výhony a bezpečně je znehybní,“ vysvětlovala a Alex sňal dlouhý kožený řemínek s kapsičkou ze stojanu a zkusmo s ním zatočil nad hlavou.

„Tohle si budu muset natrénovat. Ovládám východní bojová umění. Meč mám svůj, japonský, a umím s ním docela dobře zacházet. Je to značně odlišné od evropského šermu a v boji bych byl určitě velmi platný, pokud by došlo na zbraně…“ pronesl zamyšleně a Harry zalapal po dechu.

„Neříkejte mi, že Holly umí také šermovat!“

„Tak dobře jako Alex určitě ne. Výcvik se zbraněmi mi moc nešel a tak jsem se věnovala jen boji beze zbraně…“ uklidnila ho Holly a Alex na tázavé pohledy ostatních začal vysvětlovat.

„Když jsme se přestěhovali do Japonska, tak jsem Holly přihlásil do známé školy bojových umění. Prošli s dětmi různé bojové techniky, aby dokázali odhalit jejich největší talent, a pak se věnovali rozvíjení jejich schopností v té bojové disciplíně, pro kterou měli největší vlohy. Holly měla nadání pro boj beze zbraně a tak ji se zbraněmi dále netrápili…“

„Učila ses i lukostřelbu?“ zajímala se Rowena.

„Jen základy, paní. Moc mi to nešlo…“ trochu se začervenala Holly s pohledem na několik krásných luků a toulců se šípy na stojanu vedle Rowenina portrétu.

„Nic si z toho nedělej,“ uklidnila ji paní z Havraspáru. „Žádná z mých dcer nezdědila mou vášeň pro lukostřelbu. Proto jsem nechala vyrobit ten luk zdobený drahokamy. Snadno se ovládá a šípy ve stříbrném toulci jsou začarovány tak, aby vždy našly svůj cíl. Dají se řídit pouhou myšlenkou, pokud ovládáš živel větru, mé dítě. Toulec je navíc opatřen přivolávacím kouzlem, takže po jeho vyprázdnění se šípy automaticky vrátí, opravené a očištěné…“

„No páni,“ žasl Harry, když si prohlížel nádherný luk v jejích rukách. „Jsem rád, že taky neumíš šermovat, abych tu nebyl za nemotoru jen já sám…“

„Po pravdě, Harry, kendó, tedy japonské umění boje s mečem, mi šlo výrazně lépe než lukostřelba, a Alex mi proto pořídil vlastní katanu…“ srazila úsměv z jeho tváře Holly a Harry se opět tvářil značně rozladěně.

V tu chvíli k němu přistoupil Brumbál, chlácholivě ho objal kolem ramen a utěšil ho:

„Nic si z toho nedělej, Harry. Také neumím meč ani pořádně vzít do ruky. Nikdy jsem nešermoval a vzhledem k mému věku se o to již pokoušet nebudu. Ty jsi mladý a nadaný. Neměl bys zahazovat příležitost se něco nového naučit. Věřím, že Severus se tvé výuky ujme zodpovědně, a když budete trénovat zde, tak Godrik jistě dohlédne na to, abys nedošel k úhoně…“

„Nechápu, na co je kouzelníkovi dobrý šerm. Pokud se naučím dobře používat magii, tak nebudu potřebovat meč!“ protestoval důrazně Harry.

„Baziliška žádným kouzlem nezabiješ,“ odsekl mu jedovatě Salazar.

„Toho, co jste nasadil do hradu, jsem už zabil. Pochybuji, že se ve svém životě potkám s jiným!“ stejně jedovatě mu odpověděl Harry a vysloužil si ošklivé zamračení od obou přítomných Zmijozelů.

„Nejsou to jen baziliškové, na které kouzla nefungují, Harry,“ přidal se k chlapcovu údivu k diskusi Alex. „Existuje několik mocných kouzelných tvorů, kterým se musíš postavit s tradiční zbraní v ruce, protože jsou odolní proti magii. Proto jsem se učil bojová umění a poskytl jsem výuku i Holly. V Japonsku jsou stále aktivní hydry, mořští draci a asijští horští gryfové. V Africe sfingy a mantichory, ve východní Evropě zase harpie… Je mnoho důvodů, proč se naučit dobře ovládat meč…“

Harry si povzdechl a podíval se na Brumbála.

„Vy už jste se s některou z těch bytostí setkal, pane?“

„Zajisté, Harry. Ale žádná z nich nebyla naštěstí špatně naladěna a nechtěla mě sežrat…“ usmál se ředitel a obrátil se na Merlina.

„Ty jsi ovládal meč, mistře? V legendách se o tvých bojových schopnostech nemluví…“

„Nemluví, protože jsem se nikdy nenaučil bojovat jinak než magií a holí. U svých žáků jsem nicméně bojový výcvik podporoval, protože bylo užitečné mít po boku někoho, kdo vládne mečem. A znova tě žádám, abys mě oslovoval Merline, Albusi. Jsme rodina…“ odpověděl mu stařec a vyčítavě na něj pohlédl.

„Omlouvám se, Merline. Budu na to pamatovat,“ usmál se na něj Brumbál.

„Nicméně i já pro tebe něco mám, Albusi. Pokud nadzvedneš můj obraz, tak na vnitřní straně mého rámu najdeš hůlku, kterou mi rukou společnou vyrobili čtyři mí nejlepší žáci, když jsem svou hůl vložil do základů fontány, chránící tento hrad. Je to mocná hůlka. Má čtyři jádra a krystal zesilující tok magie. Měla by si s tebou rozumět…“

Brumbál odklopil portrét od stěny a zašátral rukou podél spodního rámu. Vytáhl opravdu zvláštní hůlku. Byla dvakrát delší než ta Harryho a také podstatně širší. Přesto vypadala dobře vyvážená a lehká, když ji Brumbál protočil mezi prsty. Rukojeť měla stejně širokou jako pálka odrážečů, tedy tak akorát do ruky, a byla vyrobena ze světlého, lehce narůžovělého dřeva.

„Použili jsme na ni dřevo ze staré posvátné jabloně a každý jsme do ní vložili magické jádro, které se nám k mistrovi nejlépe hodilo,“ začala vysvětlovat Helga.

„Původně měla mít pouze jedno jádro, ale my jsme se nemohli dohodnout, které by bylo nejlepší,“ pokračoval s úsměvem Godrik. „Já jsem prosazoval pero z mého fénixe, Salazar zase šupinu ze svého baziliška. Helga trvala na žíni z jednorožce a Rowena zase na pírku z korunky královského griffina. Nakonec jsme přišli na způsob, jak magii v jádrech spojit a vložit je do hůlky všechna. Vznikla tak naprosto jedinečná hůlka, která se stala mocným artefaktem, když do její rukojeti vložil Merlin ten magický krystal…“

Brumbál tu hůlku laskal, skoro se s ní mazlil, než mávl rukou a z hůlky začal tryskat mnohabarevný ohňostroj jisker.

„Říkal jsem, že si budete rozumět…“ usmál se šťastně Merlin.

A pak je zakladatelé donutili k první lekci ovládání jejich zbraní. Tedy Harrymu nedali do rukou Godrikův zlatý meč, ale jeden z těch obyčejných, co visel na stojanu. Snape si půjčil další z nich a učil ho, jak správně meč držet a jak cvičit obratnost. Vedle nich zkoušel Brumbál různá kouzla se svou novou hůlkou a na druhé straně síně zase Holly trénovala s jedním, sice obyčejným, přesto ale krásně vyřezávaným lukem, a Alex zase s prakem a hliněnými kuličkami se snažili zasáhnout terč, který si přivolali na stěnu vedle dveří.

Po hodině bolely Harryho obě ruce tak, že už nedokázal meč ani v levé ani v pravé udržet. Snape totiž trval na tom, aby cvičil oběma rukama, protože v boji může použít hůlku i meč zároveň, když to bude potřeba.

„Doufám, že máte nějaký lektvar, který mě zbaví těch křečí,“ fňukal Harry, když konečně odkládal meč do stojanu. „Nebo mě omluvíte z domácích úkolů na celý příští týden? Protože tak dlouho teď neudržím brk v ruce…“ stěžoval si.

„Máte do oběda ještě dost času, tak se můžete zastavit u madam Pomfreyové. Svalových relaxantů má od začátku famfrpálové sezóny dostatek,“ odbyl ho Snape a společně s Harrym se chystal k odchodu. Alex a Holly už také uklidili své zbraně a Brumbál svou novou hůlku strkal do svého levého rukávu.

„Pokročil jsi nějak v hledání těch Voldemortových deníků, Albusi?“ zeptal se najednou Merlin. Brumbál se napřímil a zkontroloval pohledem, jestli jeho otázku slyšeli i ostatní. Když viděl jejich zvědavé pohledy, tak se na Merlina vyčítavě podíval.

„Neměl by sis s tak temnou magií zahrávat sám. Už jsme o tom mluvili. Domnívám se, že bys měl zapojit i ostatní. Už tě to tvé tajnůstkářství málem stálo život…“ pokračoval Merlin a čtyři mladí dědicové ho obstoupili a zírali na něj.

„Ta černá kletba, která tě zasáhla v létě?“ zeptal se Snape

„Ten deník, co jsem zničil zubem z baziliška?“ zeptal se Harry.

„O co se jedná?“ zajímal se Alex.

Jen Holly mlčela a lapala každé slovo.

Brumbál si povzdechl, zakouzlil svou starou hůlkou, která se ukrývala v pravém rukávu, „Tempus,“ a prohlásil:

„Tak dobře. Do oběda nám zbývá ještě skoro hodina. Pojďme se na to posadit…“ a usedl na své místo u kulatého stolu. Přivolal konvici s čajem a pět šálků. Speciální konvici. Každému, kdo si z ní nalil, dala dávku toho čaje, na který měl právě chuť. Snapeovi silný, skoro černý čaj, Harrymu růžový šípkový, který se naučil pít v Doupěti. Holly měla červený ovocný, Alex zase zelený. Brumbál měl v šálku něco sladkého a mléčného.

„Ten deník, který jsi zničil před čtyřmi lety, mě přivedl k zajímavé teorii, Harry. To, jak se choval ten přízrak, který z něj vystoupil, ukazovalo na možnost, že v tom deníku byla uložena část Voldemortovy duše, která byla schopna samostatně uvažovat a jednat, pokud vysála dostatek životní síly ze slečny Weasleyové. Rozdělit lidskou duši není jednoduché. Je k tomu potřeba chladnokrevně zavraždit někoho naprosto nevinného a bezmocného. Vytrhnout ten úlomek duše z těla a vložit ho do deníku, to vyžaduje složitý rituál a poškozená duše ztrácí mnohé ze své podstaty – lidskosti.

Na Voldemortovi toho moc lidského nezůstalo, a proto mě napadlo, že podobných deníků může být víc…“

„Ale proč by to dělal? Proč by záměrně trhal svou duši?“ zajímala se Holly, když se Brumbál na chvilku odmlčel.

„Protože by si tím zajistil nesmrtelnost?“ zamyšleně se spíš zeptal, než odpověděl Snape.

„Ano, to je hlavní důvod, proč to Tom udělal, jak se domnívám. Proto nezemřel, když se na něj odrazila od malého Harryho ta kletba,“ pokračoval Brumbál. „Zničila jen jeho tělo, ale duše zůstala v nehmotné formě na tomto světě a v úkrytu sbírala síly, aby se dostala k některému z těch deníků, ke svému střepu, a přes něj opět získala své tělo zpět. Na to potřeboval dostatek magie nebo magického pomocníka. Když posedl Quirrella, tak se dozvěděl o kameni mudrců dřív, než se k některému z deníků dostal, a rozhodl se, že se pokusí získat kámen a tak ušetří své životní pojistky nedotčené. Harry mu to ale překazil, zničil jeho nositele a opět jeho duši vyhnal.

S Červíčkem už neudělal podobnou chybu. Když je uvnitř něčího těla, tak nemůže jednat zcela samostatně. Jeho chování je ovlivněno osobností a vědomostmi hostitele. Proto Červíčka neposedl, ale donutil ho k poslušnosti a ke spolupráci. Neměl to moc těžké, protože Petr byl strachy bez sebe a v získání moci svého pána viděl svou jedinou záchranu.“

„Jenže tělo získal až tím rituálem na hřbitově, pane,“ přerušil ho Harry. „A tam jsem žádný deník neviděl…“

„Mýlíš se, Harry,“ odporoval Brumbál. „Podle toho, co jsi mi vyprávěl, měl něco jako tělo, když ho Petr do toho kotle s krví jednorožců vložil…“

„To nebylo tělo, pane. Vypadal spíš jako přerostlé embryo. Ačkoli ruce měl. Krátké, pokroucené, ale hůlku v nich udržel, jak jsem viděl v jedné ze svých vizí…“

„Ano. Právě tvé vyprávění mě v létě dovedlo do Malého Visánku. V tom panském domě, kde bydlíval jeho mudlovský otec se svou rodinou, jsem našel deník podobný tomu, který jsi zničil. Byl už prázdný, jak jsem předpokládal, proto jsem odhodil opatrnost a sáhl jsem po něm. Nečekal jsem, že ho bude tak tvrdě chránit po té, co ho již použil. Možná ho proklel proto, že nesplnil jeho očekávání a místo těla mu dal pouze nechutnou nezralou napodobeninu. Vytvořil ho totiž po té, co chladnokrevně zavraždil svého otce a jeho rodiče. Jenže ti sice byli proti němu bezbranní, ale nebyli tak zcela nevinní, proto deník nefungoval tak, jak předpokládal…“

Brumbál se chvíli odmlčel, jako by si rovnal v hlavě, co jim ještě má říct.

„Ověřil jsem si, že v době před mistrovstvím světa ve famfrpálu se ve vesnici ztratil devítiletý chlapec. Zřejmě ho využil stejně, jako slečnu Weasleyovou. Po té, co se Severusovi podařilo izolovat tu kletbu v mé ruce, jsem se pustil do dalšího pátrání. Navštívil jsem trosky domu v Godrikově dole, kde zabil vaše rodiče a pokusil se zabít Harryho. Tam jsem našel další deník. Očividně byl připravený k rituálu, protože se v něm usadil střípek duše, který se odtrhl po té, co zavraždil vaši matku a uvolnil se z těla tou odraženou kletbou. Ten deník je plně funkční, ačkoli on to zřejmě netuší. Původně ho chtěl použít, až zabije tebe. Nevinnější oběť, než roční batole, si lze jen těžko představit.“

Složil hlavu do dlaní a pár minut mlčel. Nikdo ho nerušil, nikdo se na nic neptal. Brumbál se po chvíli uklidnil, napil se čaje a pokračoval:

„Pak jsem využil svého postavení nejvyššího divotvůrce Starostolce a pátral po čemkoli, co by mi mohlo napovědět, kolik takových deníků ještě existuje a kde by mohly být ukryty…

Navštívil jsem Azkaban a pomocí Veritaséra a nitrozpytu jsem vyslechl všech pět smrtijedů, kteří tam byli uvězněni po útoku na ministerstvo. Lucius netušil, jak deník vznikl, ani co v něm bylo uloženo. Byl velmi krutě potrestán za jeho ztrátu a ta akce na ministerstvu mu měla přinést odpuštění. Přinesla mu ovšem jen další utrpení…“ povzdechl si Brumbál.

„Zasloužil si to,“ zabručel potichu Harry a Snape zavrtěl hlavou.

„To, co si prožil, si nezaslouží nikdo, Pottere. Snad kromě Belatrix. Nějakou dobu to vypadalo, že skončí jako Longbottomovi. Týden nebylo jasné, jestli se z toho mučení vzpamatuje…“ vysvětlil temně profesor.

„Neodbočujte od tématu,“ napomenul je Alex. „Co jste se ještě dozvěděl, Albusi?“

„Na slibnou vzpomínku jsem narazil u Notta. Přivedl ještě s mladým Blackem na Voldemortův příkaz do svého sídla smíšenou rodinu. Otec byl mudlorozený kouzelník a matka byla mudla. Měli dvě malé děti. Voldemort se s nimi zavřel do sklepení statku, a když odtud vyšel, byl celý od krve a v ruce nesl dva deníky. Jeden předal Nottovi a přikázal mu, aby ho dobře ukryl. S dalším odešel doprovázen Regulusem Blackem. Od té doby Reguluse ani deník nikdo jiný neviděl. Za pár dní pak Voldemort lhostejně ohlásil Blackovu zradu a smrt.

Detaily o tom, co našel Nott ve svém sklepení po jeho odchodu vědět nepotřebujete. Stačí, když vám řeknu, že po znovu prožití této vzpomínky, mi Nott ochotně prozradil, kde je deník, který měl v úschově, i jakými kouzly je zajištěn. Dost ochotně spolupracoval i po té, co účinek séra vyprchal, a nadále s ním počítám jako s náhradou za tebe, Severusi, pokud by Voldemort odhalil tvou pravou loajalitu,“ ukončil Brumbál svou řeč s pohledem do Snapeových očí.

„Takže ten Nottův deník máte také, pane?“ zeptala se Holly.

„Ano. Vyměnil jsem ho za ten prázdný, který jsem našel v Malém Visánku. Chci jeden z těch deníků zničit v okamžiku, kdy si budu jistý, že je Severus ve společnosti Voldemorta, abych zjistil, zda existuje nějaké spojení těch střípků duše s tím chatrným zbytkem, který zůstal v jeho těle. Jestli pozná, že byl deník zničen. Jen mám obavy, že ten poslední deník a Reguluse Blacka bude velmi obtížné najít. Zatím jsem při pátrání neměl moc štěstí…“ svěřil se jim se svými starostmi Brumbál.

„Takže ty deníky jsou něco podobného jako viteál?“ zeptal se zamyšleně Snape a ostatní na něj překvapeně pohlédli.

„Ano, Severusi. Jen jsou mnohem dokonalejší než pouhý viteál…“ odpověděl Brumbál a když viděl nechápavé výrazy ostatních, tak začal vysvětlovat: „Viteál je jakýkoliv předmět očarovaný tak, aby přijal a udržel zlomek duše. I u něj je potřeba chladnokrevně zavraždit nevinnou oběť, aby došlo k odštěpení části duše, ale jeho funkce je jen něco jako kotva. Když dotyčného někdo zabije, tak se jeho duše oddělí od těla, ale nepokračuje dál. Pokud je tělo v dobrém stavu, dokáže se do něj vrátit. Ovšem pokud je tělo zničeno, tak duše zůstane nehmotná a poněkud bezbranná, připoutaná viteálem k tomuto světu. A tento nedostatek Voldemort vyřešil pomocí těch deníků. Vytvořil magické předměty, které nefungují jen jako prosté schránky, ale přímo spolupracují s tou malou částí duše. Ovládnou nevinné dítě a vysají z něho jeho životní sílu a magii. Z té pak vytvoří tělo, které je schopné přijmout zbytek Voldemortovy duše. Kdybys Ginny nezachránil a deník nezničil, pak by byl Tom Raddle zcela hmotný a vydal by se hledat svou duši. Byl by zpět opět mladý a plný síly…“

„Proč myslíte, že byla jeho duše slabá a bezbranná? Dokázal posednout Quirrella,“ ptal se Harry.

„Duše nese vědomí člověka, Harry. Jeho vzpomínky, znalosti a emoce. Nositelem magie je tělo kouzelníka. Proudí žilami s krví, magické jádro je součástí našeho těla. Když se z něj po útoku na tebe a výbuchu té odražené kletby stal nehmotný přízrak, tak neměl žádnou magii. Proto utekl a skrýval se v albánských lesích. Musel poznat své možnosti a naučit se ovládat jinou bytost, aby se dostal ke svým deníkům.

Ovládnout Quirrella nebylo těžké. Ten muž byl slaboch a neměl silnou vůli. U tebe s podobným pokusem neuspěl, chlapče…“

„Proč tedy s prvním deníkem neuspěl, Albusi?“ zeptal se Alex.

„Popravdě, ten deník v Malém Visánku byl již jeho druhý pokus. První byl ten, který Harry zničil. Ten vytvořil už v šestém ročníku. Jako oběť mu posloužila nebohá Uršula, kterou zavraždil tím, že na ni vypustil baziliška. To byla skutečně nevinná oběť a deník málem splnil svou roli, protože slečna Weasleyová byla také nevinná a přitom poměrně hodně magicky nadaná.

Ten druhý deník vytvořil během prázdnin mezi šestým a sedmým ročníkem. Oběťmi byli jeho otec a prarodiče. Jenže ti nebyli úplně nevinní. Ano, byli to bezmocní mudlové, ale měli svědomí zatíženo několika nehezkými činy. A pak ten chlapec, kterého použil k vytvoření svého těla… Byl to sice mudlorozený kouzelník, ale nebyl moc silný. Nebyl ani na bradavických seznamech. A navíc to byl pěkný rošťák. Zlodějíček a výtržník. Sirotek, který vyrůstal v pěstounské péči. Nikomu moc nechyběl, když se ztratil. Proto tělo, které z deníku vzešlo, mělo k dokonalosti velmi daleko, a on musel podstoupit ten rituál, aby to napravil. Nedostatek magie se pokusil vykompenzovat tím, že použil Harryho krev. Jeho tělo teď stále není dokonalé, ale je mocný a hrůzu nahánějící, a to mu ke štěstí stačí…“ povzdechl si Brumbál.

„Takže jich vytvořil pět? Jestli jsem dobře počítala…“ ozvala se poprvé Holly.

„Ano, správně. A to mi právě nedává smysl. Pátý chtěl vytvořit vraždou Harryho a netuší, že se mu to ve skutečnosti povedlo, jinak by ten deník v Godrikově dole nenechal. Myslím, že jich chtěl vytvořit celkem šest. Rozdělit svou duši na sedm částí. To je silné magické číslo. Nic ale nenaznačuje, že by pokračoval v jejich tvorbě. Buď cítí, že dosáhl limitu, přes který se nedostane, nebo jeho současná forma nedokáže tvořit další viteály. Nebo mu v tom brání Harryho magie, která mu koluje v žilách. Nevím…“ znova si těžce povzdechl Brumbál a Harrymu hlasitě zakručelo v žaludku.

Všichni se po něm pobaveně ohlédli, Harry se začervenal a zabručel:

„Tohle nedokážu ovládnout. Mám už prostě hlad…“

„Však je také nejvyšší čas vydat se do Velké síně, aby na nás nějaké jídlo ještě zbylo,“ zvedl se Brumbál a ostatní ho ochotně následovali.

„Na ošetřovnu si zajdeme až po obědě, ano?“ zeptal se Harry Holly a Snape mávnutím hůlky přivolal dvě lahvičky.

„Tohle je regenerační lektvar do koupele. Stačí, když se po obědě naložíte na patnáct minut do vany…“

„Ale my máme na koleji jen sprchy, pane,“ zamračil se Harry.

„Pottere, ovládáte živelnou i stínovou magii a chcete mi tvrdit, že je pro vás nepřekonatelným problémem proměnit si na čtvrt hodiny umyvadlo na vanu? Nebo je to tím, že jste se ještě nenaučil myslet jako kouzelník?“ jedovatě ho usadil Snape a Harry se rozesmál:

„To bude nejspíš ono, pane. Děkuji za lektvar i za radu…“ popadl Holly za ruku a rozběhl se s ní rychle do Velké síně.