Kapitola 18, Mája už míří mezi nás |
Byl začátek listopadu, úterý, chvíli před večeří. Ron a Hermiona zdokonalovali svoje schopnosti pod Brumbálovým vedením v ředitelně. Hermiona už dokázala rozeznat tři různé magické podpisy na jednom začarovaném předmětu a Ron začínal rozeznávat i některá kouzla bílé magie. Oba už dokázali své schopnosti vědomě vyvolávat a potlačovat podle potřeby. Neville cvičil pod dohledem profesorky McGonagallové. V nepravidelných intervalech vycházel z jejího kabinetu a čekal přede dveřmi. Po vyzvání vešel a musel najít Harryho schovaného pod neviditelným pláštěm, Draca a profesorku ukryté pomocí zastíracích kouzel různého rozsahu a také zastřené předměty. Jejich počet kolísal od jednoho až do pěti a on nikdy dopředu nevěděl, kolik jich bude. Už mu odolával jen Harryho plášť a dvě nejintenzivnější zastření provedené profesorkou. Justin byl, jako ostatně často poslední dobou, v království profesorky Prýtové, přesněji řečeno v novém skleníku číslo 6, který se měl teprve osadit. Profesorka byla částečně zasvěcena do událostí kolem Harryho party a přislíbila Brumbálovi mlčenlivost. Justinovi stačilo jen pomyslet a zem se pod jeho rukama sama kypřila a obracela, plevel se sám vytrhával a naopak třeba mandragora dospěla během čtvrt hodiny. Těšilo ho to, ale také velmi vyčerpávalo. Neville právě znovu vcházel do kabinetu přeměňování, když tam současně přiběhly Hermiona s Profesorkou Prýtovou. „Minervo…“ „Paní profesorko…“ „…něco divného se děje…“ „…potřebuji tě ve skleníku.“ „…pojďte se mnou, prosím, ihned do ředitelny,“ vyhrkly obě takřka naráz. „Klid. Uklidněte se, obě dvě, prosím. Sedněte si a řekněte mi, co se stalo. Jedna po druhé, ano?“ snažila se je McGonagallová zklidnit, když ze sebe a Draca sejmula zastírací kouzlo. Obě se posadily, ale Hermiona zase s výkřikem vyskočila. „Promiň,“ ozval se Neville a sebral z dřevěné, velmi nepohodlné židle neviditelný kalamář, „Tohle je část mého výcviku.“ Hermiona si znovu sedla a podívala se na profesorku Prýtovou. Kývnutím hlavou jí, jako vyučující, dala přednost. „Justin procvičoval ve skleníku svoje dovednosti, když ho najednou zalila zelená záře,“ začala Pomona, „Během několika málo vteřin tam místo něj stál jednorožec. Přesněji černý jednorožec se zlatým rohem. Sálalo z něj obrovské množství magie.“ Hermiona na ni plynule navázala: „Prakticky to samé se stalo v ředitelně. Místo pana ředitele tam najednou stál bílý tygr a místo Rona černý vlk. Hned jsem běžela k vám do kabinetu pro pomoc.“ „Asi to bude nejlepší řešit na jednom místě, že paní profesorko?“ zeptal se Harry s neviditelným pláštěm přes ruku. „To asi ano, ale jak je dostat na jedno místo?“ souhlasila profesorka McGonagallová se zřetelnou obavou v hlase. „Dobby!“ zavolal Harry svého skřítčího přítele. „Co může Dobby udělat pro Harryho Pottera, pane?“ zeptal se skřítek, který se vmžiku objevil. „V ředitelně najdeš bílého tygra a černého vlka. Patrně budou trochu nervózní. Dokázal by si je dostat do skleníku číslo…“ poprosil ho Harry. „Šest,“ doplnila ho profesorka bylinkářství. „Do skleníku číslo šest?“ „Ano, pane Harry. Dobby s Winky je přenesou do skleníku číslo šest. Hned to bude,“ uklonil se skřítek a zmizel. „Tato stvoření mne nikdy nepřestanou udivovat. A to je znám celý život!“ zakroutila hlavou McGonagallová a vydala se v čele skupinky ke skleníkům. Cestou přidělila Harrymu pět bodů za zachování jasného úsudku v krizové situaci. „To by se mi mohlo jednou hodit,“ prohodil Harry s trochou sarkasmu. Když vešli do skleníku, tak tam na ně čekali tři překvapení kouzelníci, ředitel a dva studenti šestého ročníku. „Co… Co to mělo být?“ zeptala se jich překvapená Prýtová. „Jen se projevila naše druhá podoba. Všechno je v pořádku,“ odpověděl s úsměvem Brumbál. „Strašně jsem se vyděsila, pane řediteli. Jak dlouho tohle umíte?“ ozvala se Hermiona. „Zhruba tak třicet minut, slečno Grangerová,“ usmál se znovu ředitel. „Jak jste se proměnili zpátky? Podle toho, co vím, vaše proměna byla dost nečekaná!“ promluvila McGonagallová. Ze své vlastní zkušenosti věděla, že první zpětná proměna je u zvěromágů nesmírně obtížná. „Když nás Dobby přenesl sem a zmizel, tak jsme prostě zkusili myslet na to, že chceme vypadat normálně,“ pokrčil Ron rameny, „Nebylo to zas tak těžké.“ Na přání vedoucí Nebelvírské koleje jim všichni tři postupně předvedli svoji zvěromágskou podobu. Po přeměně se vzduch kolem nich jen tetelil magií. Doslova je obtékala. Přeměna do druhé podoby a zpět byla dílem okamžiku. Profesorka McGonagallová jen zalapala po dechu a doporučila žákům návrat na koleje, večerka se nebezpečně přiblížila. „S nikým o tom nemluvte, bude to tak lepší,“ řekl Brumbál. Všichni studenti to slíbili a rozloučili se s oběma profesorkami i ředitelem. ------------------------------------------- Dveře u ložnice zmijozelských šesťáků tiše vrzly. Blaise Zabini vstal z postele chviličku po té, co se zavřely. Ne, že by se mu chtělo vstávat, ale musel zastavit Draca. Ten se vydal na další ze svých mnoha pokusů o vniknutí do učebny lektvarů. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Draca ve chvíli, když otevíral obraz. „Eee… Na procházku? Jo, na procházku. Příjemně mi vytráví před snídaní,“ vysoukal ze sebe zaskočený Draco. „Tak v tom případě se půjdu projít s tebou, ano?“ navrhnul Blaise a přidal do kroku, aby ho dohnal. „No,… Já… Já se chci procházet dost rychle a asi by si mi nestačil!“ reagoval Draco. „Draco, já vím, kam chceš jít, a ty víš, že se ti to nepovede. Pojď zpátky do postele, na snídani je ještě brzo,“ řekl Blaise a chytil spolužáka za ruku. Ten se mu vztekle vytrhl a dopadl do nejbližšího křesla. „Já prostě ten lektvar potřebuju. Nejsem schopný bez něj fungovat. Pusť mě do učebny a já si ho za moment udělám. Jen pro dnešek, prosím,“ promluvil po chvíli zoufale Draco. „Já tě nechám a ty do toho spadneš znova. Tak to teda ne. Seber se už. Dafné mi vyprávěla, jak jsi padal z těch schodů. Měl jsi víc štěstí než rozumu, málem bylo po tobě,“ odpověděl mu Blaise a opatrně se rozhlédl po zmijozelské společenské místnosti, která naštěstí byla prázdná. „Potřebuju si s tebou promluvit a teď je zrovna vhodná chvíle. Dafné a já potřebujeme tvou pomoc, takže se prostě musíš vzpamatovat. Ani jeden z nás nemá zrovna zájem nechat se ocejchovat. Je ale pravdou, že jakmile skončí školní rok, tak nás naše rodiny donutí přijmout Znamení,“ „Brumbál. Musíte za Brumbálem. Ale počítejte s tím, že se to Voldemort dozví. Taky byste si měli promluvit s Harrym. Naučí vás nitrobranu,“ odpověděl mu stále trochu skleslý Draco. „Nitrobranu? Proč?“ „No, některé informace, které možná získáte, je nutné chránit. Svou mysl musíte umět bránit, pokud se chcete postavit někomu, jako je Temný pán.“ Draco se po tomto ranním rozhovoru trochu srovnal. Jeho pokusy dostat se do učebny lektvarů znatelně zřídly. Ve Zmijozelu se tou dobou vytvořily tři skupinky. První, pod neformálním vedením Draca Malfoye, byla na straně světla, druhá, pod pevnou vládou Pansy Parkinsonové, stála věrně na straně Temného pána. Ta třetí nebyla homogenní, byla v ní většina mladších studentů a také ti, kteří se ještě nedokázali rozhodnout a kupodivu i Goyle, Crabbe a Millicent Bullstrodeová. Severus Snape s potěšením pozoroval, kolik jeho studentů pochopilo zvrácenost učení Temného pána. Když to hlásil Voldemortovi v jeho Temném sídle, tak si u každého jména div neodplivl, ale hluboko v srdci byl šťastný. Tak šťastný, že si musel dávat velký pozor, aby to jeho pán nezjistil. ------------------------------------------- „Májo! Májo, kde zase lítáš? Okamžitě se vrať!“ volal mladý ošetřovatel draků pobíhající po skalním městě na severovýchodě Čech. Doběhl na břeh jezírka uprostřed skal a zaslechl žblunknutí. „Májo, tak ty si se šla naposledy vykoupat,“ usmál se, když k němu doplavala dračice, kterou hledal. „Vím, že všichni umíte plavat, když musíte, ale ty jediná se koupeš ráda. V Bradavicích budeš mít veliké jezero. Teď pojď, Kamil už na tebe čeká.“ Mája se oklepala a rozletěla se na blízkou louku. Tam už čekali další ošetřovatelé a také Kamil, její druh. Věděl, že letí pryč, ale bylo mu to celkem jedno. Oba dráčci poslušně vlezli do prostorné bedny, kterou jim připravili. Kamil se stočil do klubíčka, křídlem si přikryl oči a okamžitě usnul. Mája ho napodobila. Ošetřovatelé zavřeli bednu a připevnili na ni speciální úchyty. Poletí na košťatech a bednu budou mít upevněnou mezi sebou. Bude to dlouhý let. ------------------------------------------- „Konečně, už jsem myslela, že to nestihneš!“ vyčetla Hermiona Ronovi, sotva doběhl k učebně lektvarů. Ron chtěl odpovědět něco o potřebném množství kalorií pro jeho vyvíjející se tělo, ale už to nestihl. „Všichni do třídy!“ ozval se Snape a mávnutím ruky otevřel šesťákům učebnu. Všichni zamířili do svých lavic a začali se připravovat na hodinu. „Dnes začneme vařit Lektvar profesora Bialiho. Kdo ví, k čemu se používá?“ začal Snape okamžitě hodinu. Kromě Hermiony se přihlásili ještě Neville, Harry, Draco a Zabini. „Pane Zabini,“ vyvolal mladého zmijozela „Lektvar profesora Bialiho zajišťuje člověku imunitu při krátkodobém pobytu v zamořeném území, pane,“ odpověděl Blaise. „Správně, deset bodů pro Zmijozel. Pane Pottere, čím je tento lektvar zvláštní?“ zeptal se Harryho „Je to jeden ze čtyř lektvarů, které vyžadují individuální přístup každého kouzelníka při každém vaření,“ odpověděl Harry. „Nepřesné,“ zabručel Snape, „V současné lektvarologii se objevuje ročně několik nových receptur. Tudíž se jedná o čtyři dosud známé lektvary, Pottere. Slečno Greengrassová, které další tři lektvary měl pan Potter na mysli?“ „Kombinované protijedy, mnoholičný lektvar a výživný lektvar, pane“ „Výborně, deset bodů pro Zmijozel. Pane Longbottome, jaké kritické fáze jsou u tohoto lektvaru?“ „Žluč maltézské myši musí mít před přidáním drcených javorových květů přesně 87 stupňů, jinak následuje exploze. Lektvar se vaří ve dvou fázích, mezi kterými je nutné na něj uvalit stázové kouzlo. Kouzlo musí být provedeno přesně 5 minut po přidání šťávy z lékořice, aby nedošlo k vysrážení bílkovin. Na konci vaření je třeba přesně odhadnout dobu přidání krve osoby, pro kterou je lektvar určen. To záleží na kvalitě javorových květů, době, po kterou byl lektvar ve stázi, a krevní skupině příjemce.“ „Překvapujete mě, pane Longbottome, leč je to nepřesné. Neupřesnil jste potřebné množství krve. Jedná se o pět kapek. Pusťte se do lektvaru,“ odpověděl Snape a usadil se za katedrou. Ron si otevřel učebnici a podíval se směrem ke skříni s ingrediencemi. Bylo tam plno a tak se rozhodl počkat. Draco se mezitím už vrátil se vším potřebným pro první fázi do své lavice a chtěl si vzít svůj hmoždíř, aby rozdrtil javorové květy. Najednou Ron nečekaně vyletěl z lavice a zakřičel: „Accio Dracův hmoždíř!“ Ten mu vzápětí přistál v ruce. Ronovi prakticky hned zčernaly prsty, pak dlaň a ošklivá temná skvrna se dál rychle šířila k lokti. Než si uvědomil, co se děje, zhroutil k zemi. „Všichni okamžitě ven ze třídy. Slečna Grangerová mi pomůže s panem Weasleym na ošetřovnu,“ zařval v té chvíli Snape a kouzlem vyprostil hmoždíř z Ronovy ruky tak, aby se jej nemusel dotknout. Pomocí dalšího kouzla ho zabalil ho pytle, který nechal vznášet vedle bezvědomého studenta. Pak ještě poslal Brumbálovi patrona se zprávou. Snape levitoval na ošetřovnu Rona a Hermiona hmoždíř. Madam Pomfreyová Rona okamžitě uložila a začala provádět diagnostická kouzla. Ještě než skončila, dorazil na ošetřovnu Brumbál. „Jak je panu Weasleymu? A co se vlastně stalo?“ zeptal se zároveň ošetřovatelky i mistra lektvarů. „Je to vážné, jde o silnou černou magii. Musím provést ještě několik speciálních kouzel. Bylo by vhodné, kdybyste všichni opustili ošetřovnu,“ odpověděla madam Pomfreyová a dál se věnovala Ronovi. „Jistě, Popy,“ odpověděl ředitel a poslušně zamířil ke dveřím. Snape ho následoval i s předmětem doličným. „Můžu se přijít na Rona podívat, madam?“ zeptala se ještě Hermiona. „Jistě, slečno. Ale až po večeři!“ odpověděla ošetřovatelka „Děkuji, madam,“ poděkovala Hermiona a zamířila za oběma profesory. Ředitel vešel do první prázdné učebny a počkal na své dva společníky. Když dorazila Hermiona, tak zamknul dveře a místnost zabezpečil proti odposlechu i náhodnému vstupu. „Co se vlastně v té učebně stalo, Severusi?“ zeptal se ředitel. „Pan Weasley si z ničeho nic přivolal hmoždíř pana Malfoye a poté upadl do kómatu. Také mu okamžitě zčernala ruka, pane řediteli,“ odpověděl Snape. „Asi by bylo vhodné seznámit profesora Snapea se schopnostmi pana Weasleyho a poté i s vašimi, slečno Grangerová,“ obrátil se Brumbál na Hermionu a usmál se na ni skrze své půlměsícové brýle. „Myslíte, že je to dobrý nápad, pane řediteli? Nemohlo by to nás nebo pana profesora nějak ohrozit?“ zeptala se nejistě Hermiona a podívala se na přítomného lektvaristu. Ten sice navenek působil velmi chladně, ale uvnitř, pod svou maskou, začínal být velice zvědavý, jakou schopností vládne nejmladší z Mollyiných synů. Nikdy, tedy kromě spotřeby jídla, v ničem zvlášť nevynikal. „Věřím, že je to v pořádku a nikoho tím neohrozíte. Řekl bych, že v tuto chvíli to je i nezbytné, slečno,“ povzbuzoval ji ředitel. „Já rozeznávám magické podpisy a Ron ovládá automatickou projekci prokletí. Zvládne už velkou část kleteb černé magie a i několik kleteb bílé. Ty prý nejsou tak snadno rozlišitelné,“ prozradila tedy Hermiona jejich tajemství. „Musím přiznat, že jsem překvapen, slečno Grangerová. Tohle jsem u vás rozhodně nečekal a už vůbec ne u pana Weasleyho,“ pronesl Snape. Brumbál mezitím opatrně pomocí hůlky rozbalil hmoždíř a pečlivě si jej prohlížel. „Poznáte, kdo to byl, slečno?“ zeptal se Hermiony. „Ano, pane řediteli. Theodor Nott. Určitě,“ odpověděla. „Ten blb asi chce následovat Smithe,“ začal se rozčilovat Snape, „Tohle si s ním ještě vyřídím. Nemusíte mít strach. Neprozradím vás,“ ujistil ještě Hermionu a odešel. Ředitel vzal hmoždíř do ředitelny a Hermiona zamířila do věže. Měla pocit, že se nedočká večeře. Strach o přítele jí nedovolil napsat ani jeden domácí úkol, nedokázala se na cokoli soustředit. ------------------------------------------- Snape se posadil za stůl ve svém kabinetu a zamračeně hleděl na studenta šestého ročníku, který stál před ním. „Můžete mi, pane Notte, vysvětlit, co měl ten útok znamenat? Neřekl jsem vám snad jasně, že máte nechat pana Malfoye na pokoji?“ zeptal se. „Nevím, o čem mluvíte, pane, já jsem tomu lasičákovi nic neudělal,“ odpověděl mladý smrtijed. „Už minule jsem vám naznačil, že vím víc, než si myslíte. Weasley leží na ošetřovně jen kvůli své vlastní hlouposti. Ten hmoždíř patří panu Malfoyovi. Nikdo, kromě mne a studentů šestého ročníku, do té učebny nemůže a než se zeptáte, tak její ochrany nebyly porušeny. Zkontroloval jsem je. Z letošních studentů máte jen vy a slečna Parkinsonová důvod zaútočit na pana Malfoye. Slečna Parkinsonová je sice o poznání inteligentnější než vy, ale nemá vaši magickou sílu…“ Obličej Theodora Notta po poslední větě profesora lektvarů zrudl tak, že mu mohly vlasy klanu Weasleyů závidět. „Nekoukejte tak uraženě, je to pravda. Slečna Parkinsonová je mozkem vaší malé skupinky budoucích věrných služebníků Temného pána. Je možná chytřejší než vy, ale jak jsem řekl, nemá vaši magickou moc. Síla té kletby je úctyhodná, ale celá tato pomsta Dracovi Malfoyovi je tak nepromyšlená a naivní, že jste to musel být vy. Přestaňte si hrát na neviňátko, nebo si na vás procvičím nitrozpyt!“ ukončil Snape svůj proslov a podíval se na svého studenta. „Ten spratek zradil Pána zla a my se mu div nemusíme klanět! Zaslouží si pomalou a bolestivou smrt! Kdyby to ten blbej nebelvír nezpackal, tak už by Malfoy pomalu a v bolestech chcípal! Ta kletba by ho doslova sežrala zevnitř! Za živa! A patřilo by mu to!“ rozčil se Nott. „Tak dost! Okamžitě přestaňte!“ zastavil ho lektvarista, „Pokud je mi známo, tak jste dostali jasné příkazy. Sám jsem vám je ještě připomínal. Počítejte s tím, že se to Pán dozví! Nenahlásím řediteli, že jsem vás odhalil. Má sice ten nešťastný hmoždíř u sebe, ale nic z něj nezjistí. Bylo to celé ukvapené, neuvážené, naprosto proti zájmům Pána zla, ale síla kletby byla velmi působivá,“ snižoval Snape postupně svůj hlas, „S chutí bych vás za vaši hloupost potrestal, ale toto privilegium patří našemu Pánovi. Příště alespoň trochu myslete, a pokud toho nejste schopen, tak raději jen poslouchejte rozkazy. Zmizte.“ Nott se na Snapea vzpurně podíval. Ten jeho pohled opětoval s takovou intenzitou, že mladý zmijozel sklonil hlavu a poslušně odešel. Byl naštvaný. Pomsta mu nevyšla a Pansy ho seřve! Snape vzal do hrsti trochu letaxového prášku a odešel krbem na ošetřovnu. Právě získal informaci, kterou by měla madam Pomfreyová dostat co nejdříve. „Něco nového, Severusi?“ zeptala se Minerva, která právě seděla u svého studenta. „Ano, už vím, co to bylo za kletbu. Kde je Poppy?“ odpověděl Severus. „Tady jsem, v kanceláři,“ ozvala se ošetřovatelka. Během chviličky stála spolu s oběma profesory u Ronovy postele. „Tak co jsi zjistil, Severusi?“ zeptala se netrpělivě. „Je to Černá krev. Naštěstí nebyla určená pro něj,“ odpověděl jí lektvarista. „Pro Merlina!“ zděsily se zároveň obě ženy. První se vzpamatovala Poppy a zvedla hůlku. Z jejích úst se začala linout dlouhá, zpěvavá inkantace kouzla, které dočasně zpomalí postup kletby. Pokud nedostane Ron včas speciální lektvar, upadne do kómatu, ze kterého se dosud nikdo takto postižený neprobudil. Na dveře ošetřovny se ozvalo bušení. Snape, který byl na cestě ke krbu, se šel podívat, co se děje. „Pusťte mě dovnitř! Musím něco udělat! Je to všechno kvůli mně! Uhněte mi, prosím, musím za Ronem!“ začal ve dveřích hulákat Draco v počínajícím hysterickém záchvatu. Snape ho chytil, aby mu zabránil vstupu na ošetřovnu, když se z nenadání objevila čísi ruka a mladý zmijozel dostal ráznou facku. „Děkuji, že jste ho chytil, pane profesore. Vysmekl se mi ve Vstupní síni a nemohl jsem ho dohonit,“ řekl Neville, kterému ta ruka patřila. Draco se trochu zklidnil a přestal vyvádět. Místo toho se skrčil na zemi u dveří a začal naříkat. „Měli jste mě nechat zemřít! Jednou v životě jsem chtěl udělat něco správného a co z toho je? Matku mi zabili a teď umírá i Ron! Nezasloužím si žít! Všechny kolem sebe jenom ničím!“ Z jeho hlasu byla slyšet beznaděj. Neville ho postavil na nohy a objal. „Je jen málo lidí, kteří si zaslouží smrt. Ty to rozhodně nejsi. Prokázal jsi mnoho odvahy, když ses rozhodl jít vlastní cestou. Narcisu zabila její sestra, ne ty. Tvoje schopnosti zachránily Hermionu. Vzpomínáš si na to? Jsi statečný a schopný mladý muž, na kterého může být zmijozelská kolej hrdá. A nejen ona. Já jsem pyšný na to, že jsi můj přítel, a denně chci vykřičet do celého světa, že tě miluju! Seber se, Draco, všichni tě potřebujeme! Já tě potřebuju!“ konejšil ho, jak nejlépe dovedl. Draco se trochu zklidnil, opřel se o Nevilla a brečel. Měl pocit, že bude plakat dlouho. Potřeboval ze sebe všechno dostat. Snape, který stál stále v otevřených dveřích, dostal nápad jak trochu pomoci svému kmotřenci. „Byl bych rád, kdybyste mě oba doprovodili do kabinetu, pane Longbottome.“ „Jistě, pane profesore,“ souhlasil Neville. „Omlouvám se za vyrušení, madam Pomfreyová,“ dodal a spolu s Dracem následoval Snapea do sklepení. Ten je místo do kabinetu dovedl do své soukromé laboratoře. Poslal Draca do malé umývárny, která patřila k vybavení, a kolem sebe a Nevilla vytvořil mávnutím hůlky diskrétní prostor. „Děkuji vám za Draca. Víte přesně jak se v dané situaci chovat. Jsem rád, že má za přítele právě vás,“ oslovil Nevilla. Ten se překvapeně podíval na svého profesora. „Kdy bude tomuhle konec? Ráno mu Zabini zabránil v dalším pokusu o získání lektvaru a teď zase tohle. Myslel jsem, že ho madam Pomfreyová zbavila závislosti,“ zeptal se. „Lektvary ho zbavily pouze fyzické závislosti, jeho mysl stále požaduje další dávku. Pokud by se k ní dostal, tak to začne znovu,“ odpověděl Snape. „Skončí to vůbec někdy?“ „Následky si ponese celý život. Už nikdy nesmí dostat Uklidňující lektvar, závislost by se obnovila. Ale mohu vás ujistit, že se to brzy začne rychle lepšit. Zvláště, když mu pomůžete.“ „Spolehněte se, profesore,“ ujistil Snapea Neville. V tom okamžiku se vrátil do laboratoře Draco a lektvarista nenápadně zrušil diskrétní prostor. „Výborně, Draco, trochu ses vzpamatoval. Budu potřebovat vaší pomoc pří vaření lektvaru pro pana Weasleyho. Je náročný na pozornost a přesnost,“ řekl Snape a přivolal knihu Lektvary bílé magie proti kletbám nejčernějším od Luitpolda Krahuje. Chvíli v ní listoval, než našel příslušný recept. Oba studenti se vrhli na přípravu ingrediencí a lektvarista našel málo používaný kotlík standardní velikosti číslo 5 ze slitiny niklu a mědi. Zapálil pod ním oheň a nalil do něj 3 dcl šťávy z vrby studené. Po třech hodinách vyplněných krájením, drcením, mícháním po a proti směru hodinových ručiček, zchlazováním a opětovným ohříváním lektvaru měli hotovo. Lektvar opatrně nalili do čtyř flakónů a odnesli na ošetřovnu. Když od nich Poppy převzala lektvar, poslala je všechny tři na večeři. Ona sama se navečeří později, stejně se dnes nevyspí. Její pacient musí dostat první dávku přesně za třináct minut, jakmile přestane účinkovat zpomalovací kouzlo, a další tři dávky vždy po dvou hodinách. Jen doufala, že to bude stačit. ------------------------------------------- Hermiona nedokázala u večeře pozřít jediné sousto a už běžela na ošetřovnu. U Ronovy postele stále seděla madame Pomfreyová. „Jak je na tom, madam? Už víte, co to bylo?“ zeptala se Hermiona, sotva za sebou zavřela dveře. „Bude v pořádku. Lektvar zabírá. Ráno budu vědět víc, slečno,“ odpověděla ošetřovatelka. Hermiona si na chvíli sedla k Ronovi a madam Pomfreyová je nechala o samotě. Na další dávku lektvaru byl ještě čas. U dveří zadržela další Ronovy přátele a odmítla je pustit dál. Tak počkali na svou spolužačku a doprovodili ji do Nebelvírské věže. ------------------------------------------- Hagridova nervozita od rána stoupala geometrickou řadou. Dnes večer dorazí jeho první legálně držení draci. V noci se mu zdálo o Norbertovi, tedy vlastně Norbertě. Charlie mu poslal její fotku s mláďaty. Bradavický šafář si ji postavil na čestné místo na krbové římse. Jeho maličká už je maminkou! Ráno měl dvouhodinovku s třeťáky z Havraspáru a Mrzimoru. Učil je o naprosto nezajímavých tvorech, o kůrolezech. Moc je nemusel, ale byli v osnovách. Ruce se mu klepaly tak, že jednoho málem rozmáčkl. Naštěstí byl kůrolez dost hbitý a utekl na smuteční vrbu na břehu jezera. Místo oběda znovu zkontroloval jejich budoucí domov. Byla to útulná jeskyňka kousek od Drápovy sluje. Všechno bylo v pořádku a tak zamířil zpátky k jezeru, kde měla delegace i s draky přistát. „Hagride, co tu děláš? Něco se děje?“ ozvalo se najednou za ním. Poloobr se otočil a uviděl kentaura. „Zdravím, Bane. Jo, něco se děje. Dneska sem přiletí dva noví obyvatelé tohohle lesa. Budeme tu mít dráčky. Budou bydlet v jeskyni, kousek vod Drápa,“ odpověděl Hagrid. „Draky tu rozhodně nepotřebujeme. Čím se tu budou živit? Jenom nadělají spoustu problémů!“ hudroval Bane. „Né draci, dráčci. Český skalní dráčci. Jsou malí a sežerou tak leda zajíce, nic věčího. Navrch jsou moc užitečný, i pokud de vo obranu Lesa a Bradavic.“ „Dobrá tedy. Uvidíme, co budou zač. Vyřiď, prosím, jednomu ze svých mladých přátel, že bychom s ním rádi mluvili.“ „Vyřídím, ale kterýmu?“ divil se Hagrid. „Prostě to řekni tomu z nich, kterého uvidíš jako prvního. Ten pravý se to dozví. Nashledanou, Hagride,“ odpověděl kentaur a zmizel. „Měj se, Bane,“ řekl Hagrid do ticha lesa a pokračoval ke škole. ------------------------------------------- Dráčky přišla přivítat snad půlka školy v čele s Brumbálem. Byla tu i skoro celá Harryho parta, chyběl jen Ron, kterého madam Pomfreyová odmítala pustit z ošetřovny. Ze Zapovězeného lesa přišel i Dráp. To způsobilo menší paniku mezi mladšími studenty, ale Hagrid jim brášku představil a Dráp si několik prvňáčků vysadil na ramena. Strach se ihned změnil v nadšení. Dráp si právě získal spoustu nových kamarádů. Na obzoru se objevila čtveřice letců s bednou uprostřed. Zakroužili nad jezerem a opatrně přistáli na břehu. Jeden z ošetřovatelů vykročil k řediteli a ostatní mezitím otevřeli bednu. Z té se vyřítil dráček a skočil přímo do jezera. Po chviličce se vylezl i druhý. Protáhl si křídla a na hlavě se mu postavil jasně žlutý hřeben. Poté se začal zvědavě prohlížet okolo stojící kouzelníky. „Vítám vás všechny v Bradavicích,“ řekl Brumbál a podal ruku příchozímu. Ten ji přijal. „Dobrý den, jmenuji se Sudivoj Bradáč, jsem vedoucí této skupinky ošetřovatelů draků,“ představil se, „Ta v jezeře je Mája, strašně ráda plave, její druh se jmenuje Kamil.“ Kamil se pořád rozhlížel, když najednou přestal a vyrazil dopředu. Přišel až k Ginny a podíval se jí na chvilku do očí. „Brzy se znovu setkáme a budeme mít na sebe více času, má paní,“ uslyšela Ginny v hlavě. „Vítej v Bradavicích, Kamile,“ usmála se na něj. Dráček se vrátil na břeh jezera a zamračil se, pokud to tedy může drak udělat. Pozoroval Máju, která řádila v jezeře. „Mrňaf,“ vyštěkl. Mája se na něj otočila a vydala se ke břehu. Na břehu se oklepala a slunce se jí odráželo od mokrých šupin. Když se přiblížila ke Kamilovi, tak dostala křídlem. Její chování se mu evidentně nelíbilo. Sudivoj Bradáč mezitím mluvil s Hagridem a seznámil se i s Drápem. Ten už sundal prváky z ramen a zvědavě pokukoval po dvojici dráčků. „Májo, Kamile, poleťte sem,“ zavolal na ně Sudivoj. Oba dráčci ho poslechli a za chvíli už je Dráp odnášel na ramenou do jejich nového domova. Připravená jeskyňka se jim zalíbila tak, že Kamil začal shánět borové a smrkové větve na hnízdo. Brumbál pozval ošetřovatele na slavnostní hostinu. Skřítci se opět vyznamenali. Na stolech se objevila i nezvyklá jídla, která zřejmě pocházela ze země jejich hostů. Ronovi, kterého madam Pomfreyová pustila z ošetřovny jen na hostinu, nejvíce chutnaly zvláštní malé, kulaté a nepříliš voňavé syrečky. „Jestli budeš chtít pusu na dobrou noc, tak si budeš muset nejdřív vyčistit zuby a zbavit se toho puchu!“ řekla mu razantně Hermiona. Harry si nemohl pomoct a usmál se. „A ty se moc nesměj! Pro tebe to platí taky!“ přidala se k ní Ginny.
|
Items details
- Hits: 10059 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
a jsem tu první!
Je to skěvěla kapitola těšim se na další.
Jen bych ubral na plynu se změnou charakterů a názorů postav. Přece jen to místy působí podivně, když se názor postavy najednou otočí o 180° jen tak, z ničeho nic.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.