Kapitola 6, Pohřeb |
Harry se na posteli prudce posadil. Rukama hledal něco, čím by mohl bojovat. Po chvíli opět unaveně ulehl. „Zase ošetřovna…“ zašeptal takřka neslyšně. Poté opět usnul. *** Harry pomalu otevřel oči a opatrně si prohlédl pokoj, ve kterém ležel. Byl v poměrně malé místnosti vybavené dalšími sedmi jednoduchými lůžky ze dřeva a slámy stejnými jako to, na kterém ležel on sám. Pomalu a s námahou se posadil. Spustil pomalu nohy na zem, ale najednou se mu zamotala hlava a on opět upadl do mdlob. *** Mladík se znovu probudil. Tentokrát nad sebou uviděl rozmazaný obličej. Po chvíli mu někdo nasadil brýle, které si na nose narovnal, a nad sebou rozpoznal Helgu. „Co, co se stalo? Jak dlouho jsem tady? Kde je Ginny? Kde je Merlin?“ chrlil otázky ještě zdřevěnělým jazykem na Helgu. „Chvíli počkej, ať ti mohu odpovědět, chlapče,“ zarazila ho a začala prohlížet jeho levé rameno. „Ginny leží o dvě postele dál, ještě se neprobudila. Viktor je od včerejška zpět na svém pokoji. Teď tu druhou stranu, tahle vypadá dobře,“ přešla ke zkoumání druhé poloviny hrudníku. „Merlin je v bezpečí na hradě, ale nevypadá to s ním moc dobře. Je stále v kómatu. Tak hrudník vypadá v pořádku. Dneska tu ještě zůstaneš a zítra budeš moci jít do věže,“ řekla smutným hlasem. Vstala a udělala dva kroky ke dveřím. Pak se otočila a řekla: „Přinesu ti něco k jídlu, nějaké knihy a svitky s učivem. To aby ses tu příliš nenudil.“ Pak pokračovala dál ke dveřím. „Ještě něco,“ otočila se zpět, „jsi tady už čtvrtý den.“ S tím za sebou zavřela dveře a odešla. Jejích mechanických pohybů a smutku v tváři si ani nevšiml. *** O den později v poledne byl Harry skutečně propuštěn do svého pokoje. Cestou nepotkal mnoho spolužáků. Všichni byli z nějakého důvodu smutní a nereagovali na jeho pozdravy. Ve společenské místnosti zahlédl při učení Olafa. Menšího, ale o to mohutnějšího kluka. Pocházel odněkud ze severu. Tvrdil o své vesnici, že jí založili Vikingové přibližně před sto lety. Došel k němu a posadil se vedle něho. „Ahoj Olafe,“ pozdravil ho Harry. Ten se na něj překvapeně podíval, ale pozdrav mu opětoval až po chvíli: „Ahoj Harry. Myslel jsem, že jsi mezi nimi.“ „Mezi kým?“ „No, mezi nimi.“ „Ale já stále nevím, mezi kterými mám být.“ „Harry, nedělej, že o nich nevíš. Vždyť o nich vědí všichni.“ „Olafe, já byl až do včerejška v kómatu. Dneska mě Lady Helga pustila ze svojí péče do věže. Takže vůbec nic nevím. Teď mi tedy laskavě řekni, o koho se jedná.“ Dožadoval se netrpělivě Harry. Olaf se na něj nevěřícně podíval: „Ty o tom skutečně nic nevíš?“ Harry jen zakroutil hlavou v odpověď. „Myslel jsem, že jsi mezi mrtvými.“ „Co? Mrtví? O nich nic nevím. Kolik jich je? To vám neřekli, kdo žije?“ ptal se Harry mírně hystericky. „Ne, neřekli. Slyšel jsem, že devět, ale mistři o tom všechno tají.“ „Pozítří má být pohřeb. To nám řekli až včera, ale nic víc,“ zahulákal Olaf za Harrym, který už stoupal po schodech do svého pokoje. *** „Vstávej! Vstávej!“ Třásl s ním někdo. „Vstávej, už je ráno. Je čas na snídani.“ „Nech mě spát, Rone.“ „Já jsem přece Olaf, a ne Ron. A kdo je vůbec Ron?“ Nedal mu dotyčný pokoj. Harry okamžitě otevřel oči, když si uvědomil, kde vlastně je. Spíš kdy vlastně je. Nasadil si brýle a hned vyhrkl: „Co se děje?“ „Je ráno a přikázali mi tě dovést na snídani. Potom, co jsi včera nebyl na večeři, tě šla Helga hledat a našla tě tady, jak tu spíš. Řekla nám, ať tě necháme spát, ale ráno, že máš být na snídani. Tak se obleč a pojď. Už mám hlad, tak dělej.“ Harry se za neustálého popohánění Olafem neochotně oblékl a vyrazili spolu na snídani. „Harry, kdo je Ron?“ Vyslovil spolužák opět otázku. „Ron? Jaký Ron,“ dělal Harry, že neví. „Já žádného Rona neznám.“ „Jak to? Řekl jsi mi, ať tě nechám spát, Rone. Tak jak to, že neznáš žádného Rona.“ „Ron, aha, … Ron, to je kamarád z jiné doby.“ Olaf ho zadržel a podíval se mu zpříma do očí: „Jak to myslíš z jiné doby? Copak ty nepocházíš z tohoto času?“ „Co,“ zalkl se Harry obavou, „ale to víš, že pocházím. Z jiné doby, tím myslím z doby předtím, než jsem přišel sem, do Bradavic.“ „Tak, kdo je Ron?“ „Vždyť to říkám. Kamarád z vesnice, ze které pocházím. Většinou mě ráno budil, abych nezaspával,“ odpověděl vážně Harry. „Chacha, dělám si srandu. A ty jsi mi na to skočil. Z jaké jiné doby bys měl být,“ řekl Olaf konverzačním tónem, ale nezněl moc rozverně. „Promiň, byl to pokus o vtip, ale jak je vidět, tak se nepodařil. Nikdy mi nešly vtipy, a to ani ty hloupé,“ zbytek cesty do jídelny mlčeli. „Kde jsou všichni?“ zeptal se tiše Harry hned poté, co otevřeli dveře, a on si uvědomil, že osazenstvo jídelny čítá jen necelou polovinu jeho spolužáků. Z učitelů zde byla jen Helga a Rowena. Všichni přítomní jedli v tichosti. „Většina zůstává o samotě na pokojích nebo venku,“ odpověděl stejně tiše Olaf. Posadili se a rychle se snažili najíst. „Prosím, věnujte mi pozornost,“ řekla Rowena a namáhavě vstala. Její oči prozradili, jak jí zasáhly události minulého týdne. „Dnes v noci se probudili z hojivého spánku zbývající studenti. Po večeři se vrátí mezi vás. A chci vám připomenout, že zítra po setmění bude pohřeb. Žádám všechny, aby svojí přítomností projevili úctu našim padlým přátelům.“ Na to odešla ze síně. Harry do sebe naházel zbytek snídaně a z Velké síně vystřelil jako z praku. Rovnou zamířil ke dveřím, za kterými měla být Ginny. Zaklepal. „Ahoj. Slyšel jsem, že jste vzhůru. Mohu dál?“ Řekl, když prostrčil hlavu dveřmi. Všichni se k němu otočili. „Jen pojď dál,“ řekla Ginny šťastně, když si uvědomila, koho to ve dveřích vidí. „Jsem ráda, že jsi tady.“ „Bála jsem se o tebe, když jsem tě tu nenašla. Nikdo mi neřekl, že jsi v pořádku,“ řekla poté, co se objali. „My jsme měli štěstí. Někteří to nepřežili a zítra bude pohřeb,“ řekl Harry. Chtěl to říci tiše. Jenom Ginny, ale podle výrazů ostatních poznal, že to slyšeli i oni. „Sakra, to jsem nechtěl,“ dodal už skutečně potichu. „Koho budou pohřbívat, Harry?“ zeptal se jejich soused. „Nevím. Neřekli nám, kdo nepřežil, a já to nedokáži spočítat, každý se snaží někam zalézt…“ sdělil jim Harry. „Ale na snídani nebyl Godrick.“ „Ty myslíš…“ nastalo hrobové ticho. „Sir Godrick je v pořádku a zdráv. Zítra bude na pohřbu,“ ozvalo se rázně. Všichni stočili zrak ke dveřím. Stála v nich Helga a mračila se na Harryho. „Vidím, že pan Potter mě předešel a oznámil vám tu smutnou zprávu.“ Začala postupně kontrolovat svoje pacienty. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“ pokoušel se Harry omluvit. Helga si povzdechla: „Harry, mě nevadí, že jsi jim to řekl. Mně spíš vadí, jak jsi jim to řekl. Oni totiž potřebují klid a způsob, jakým jsi to řekl, nebyl zrovna jemný. To jsi viděl sám.“ „Lady, příště si budu dávat pozor,“ sliboval Harry. „Mohu se zeptat? Já jsem totiž nikdy nebyl na žádném pohřbu a tak nevím, jak se mám chovat.“ „Mě by to taky zajímalo. U nás se s mrtvými loučíme na hranicích, nebo je pohřbíváme do mohyl,“ ozval se jeden z léčených. „Barbaři. Správný pohřeb je do země. Pod kameny ve tvaru lodi,“ protestoval jiný. „Ne, jedině křesťanský pohřeb je dostatečně důstojný…,“ odporoval další. To už se pomalu rozhořívala nábožensky podbarvená hádka o to, který způsob pohřbívání je ten jediný správný. „Tak dost,“ zarazila je Helga. „Vím, že pocházíte z různých krajů. V každém z nich je jiné náboženství a jiné zvyklosti pohřbívání. Někteří z vás pochází z Kaledonských zemí. Tam se mísí zvyklosti křesťanů a Vikingů. Jedni pohřbívají do země pod kříž a druzí spalují své mrtvé na hranicích, lodích nebo je pohřbívají do země pod kameny znázorňující lodě. Další z vás jsou potomky Keltů. Ti pohřbívají do mohyl.“ Podívala se každému do očí. „Proto vás nabádám, abyste tolerovali víru a zvyklosti ostatních. Stačí, že muklové se kvůli tomu potírají, kde mohou. Dokonce někteří kněží a biskupové se snaží přesvědčit Svatého Otce v Římě, aby svolal armádu křesťanů, která potře uctívače jiné víry. Naštěstí Jan XV. má dost rozumu, aby takový střet nevyvolal. Je si dobře vědom, že je to proti jeho víře. Tyto fanatiky dokonce podporují i někteří kouzelníci. Jedni z fanatismu a druzí, jako například Morgana Le Fay, jen pro svůj prospěch." Jakmile uslyšeli její jméno, všichni přestali na chvíli dýchat. Helga si opět povzdechla: „Přestaňte se bát jména. Jméno vám neublíží a svým strachem z něj jen posilujete moc jeho nositele a sebe tím oslabujete. Nakonec se necháte zabít, jen protože si budete myslet, že je neporazitelný.“ „Proč Morgana podporuje tyhle fanatiky?“ Zeptal se po chvíli Harry. Helga na něj pohlédla: „Le Fay velmi dobře ví, že pokud papež vyhlásí takovou výpravu, oslabí tím sílu křesťanských muklovských panovníků tady na ostrovech. Pak bude snazší si je podrobit a ovládnout je.“ „Takže ona chce vládnout Albionu?“ zeptal se některý z ležících, teď už spíš napůl sedících, a pozorně poslouchajících. „Nejen Anglii, ale taky Walesu, Kaledonii a zemím Hibernie, které se někdy taky nazývají Irské. Postupně chce ovládnout celý svět. Tomu se pokouší zabránit Merlin, a to už po mnoho staletí.“ „Cože? Merlin je několik století starý? Vždyť kouzelníci žijí jen necelých sto let. Muklové jen nějakých padesát – pokud tedy mají štěstí. Třeba dědeček mého kamaráda má letos padesát dva let a je stařešinou vesnice,“ řekl někdo za zády Harryho. „Ha, Merlin znal Alexandra Velikého, potkal Césara, pomáhal Arminiovi v Germánii, Hunskému náčelníkovi Attilovi, mimochodem, právě díky němu mu říkali Bič Boží. Pochopitelně se tenkrát nejmenoval Merlin, svoje jména si v průběhu věků měnil. Poté se přesunul sem na ostrovy. Legendu o Králi Artušovi jistě znáte a je víceméně pravdivá, až na pár drobností,“ odpověděla Helga. „To není možné. Vždyť by musel být přes dvanáct století starý,“ vyhrkl Harry. Všichni na něj udiveně pohlédli. „Přesněji přes čtrnáct,“ opravila ho Helga. „Já sama žiji už přes pět století. Krále Artuše jsem potkala v době, kdy jsem se s ostatními učila u Merlina. Viděla jsem Kamelot v dobách jeho největší slávy i pádu. Viděla jsem, jak dostal Excalibur i jeho návrat mezi Sidhy, jejich návrat zpět do Jinosvěta. Několik válek a mnoho historických událostí.“ „Jak vypadal Excalibur? Kdo jsou Sidhové? Co je Jinosvět? Kam zmizel Kamelot?“ otázky zněly místností. Každý se chtěl na něco zeptat, všichni byli na něco zvědaví. „Pokud chcete vědět víc, musíte se zeptat přímo Merlina. Jen jedno vám povím – se silou a velikostí magie roste nejen dlouhověkost, ale hlavně odpovědnost,“ zatrhla jejich běsnění Helga. „Jo, to určitě, Morgana je fakt zodpovědná,“ řekla tiše Ginny. „Lady Helgo, proč Merlin pomáhal tolika kulturám?“ „Merlin je zodpovědný. Kdyby nebyl, z lidstva by už dávno mnoho nezůstalo. Pokud vím, celou tu dobu se snažil zastavit právě Morganu, aby nezískala vládu nad světem,“ odpověděla na poslední dotaz. Pak jim řekla, co se od nich bude na pohřbu očekávat, a odešla. Harry zůstal s Ginny po zbytek dne. *** Tou dobou, v jiném hradu… „Jak jen mohli? Opevnění mělo vydržet i daleko silnější útok! Museli by všichni spojit svoje síly dohromady, aby prorazili ochrannou bariérou…, a oni jí nejenže pronikli dovnitř, oni také úplně zničili mojí nádhernou bránu,“ přešla Morgana svůj trůnní sál zdobený zlatem a stříbrem. Teď byl pobořený a jeho výzdoba byla stržená. Podívala se z okna: „Ty, sluho, co nepracuješ? S takovou ten hrad nikdy nebude hotový!“ Vztáhla ruku a soustředila se. Na nádvoří se jeden z mužů v černém hábitu chytil za hlavu. Padl na kolena. Krev mu tekla z nosu, uší, úst i očí. Začala se mu trhat kůže. Svalil se na zem v ukrutných bolestech. Už skoro omdléval, když najednou tlak v jeho hlavě povolil. „Jestli se bude někdo flákat, dopadne daleko hůř. Teď mu pomozte a zpátky do práce,“ křikla z okna. Všichni ji slyšeli. Otočila se zpět a pak ji něco napadlo. Rychle přešla celou síň do rohu. „Mělo mě to trknout hned. Roadare! Ihned ke mně,“ vzkřikla. Popadla hůl a vyběhla ze síně. *** Večer se všichni studenti plně vyzbrojili a seřadili se na chodbě. V jejich čele stál Harry s Ginny. Následovalo je šest nosítek. Na všech leželi jejich mrtví spolubojovníci v plné zbroji. Každá nosítka nesli čtyři jejich spolužáci. Museli chvíli počkat, než se vrata otevřela. Poté se dal průvod do pohybu. Prošli bránou a přes most osvětlovaný pochodněmi došli až na travnatou plošinu. Tam na ně čekalo šest pohřebních hranic s hořícími loučemi v každém rohu. Na každé straně dlážděné cesty stály tři a dohromady vytvářely pravidelný šestiúhelník. Uprostřed cesty na ně čekali jejich čtyři učitelé. Žáci umístili všechna nosítka na hranice a společně s učiteli vytvořili mezi hranicemi další šestiúhelník, pootočený tak, aby jeden z jeho rohů směřoval k Bradavicím. Godrick se postavil čelem k hradu. Salazar proti němu. Helga s Rowenou stály proti sobě po jejich pravicích. Na poslední dva rohy se postavili Harry a Ginny. Ostatní studenti se pravidelně rozestavili po stěnách obrazce. Šestice, následovaná zbytkem studentů, pozvedla proti sobě hůlky. Z nich vytryskla magie, která se ve středu spojila a vystoupala vysoko nad jejich hlavy. Tam se rozdělila do šesti proudů, které obklopily pohřební hranice. V tom okamžiku Godrick promluvil: „Naši padlí studenti a přátelé, dnes, v tuto posvátnou chvíli vám vzdáváme úctu. Kvůli našim slabostem zde ležíte mrtví a bez života. Naše nenávist zapříčinila vaši smrt. Naše závist vás vehnala do její náruče. Naše chtivost vás zabila. Naše sobectví zapříčinilo ztrátu vašich životů. Naše lenost vás přivedla do světa mrtvých.“ Za pohřebními hranicemi začaly ze země vyrůstat k nebi hladké sloupy, každý ze dvou vzájemně propletených kusů bílého a černého kamene. „Váš pád do podsvětí nám ukazuje, jakým směrem se máme ubírat. U vašich těl bez života slibujeme, že vytrváme v spravedlivém boji. U vašich pozůstatků slibujeme, že vždy nejdeme odvahu k správnému jednání. U vašich prázdných schránek slibujeme, že budeme rozhodní v našich činech. U vašich hrobů slibujeme, že budeme neochvějní v našich záměrech. U vaší smrti slibujeme, že budeme hledat moudrost na naší cestě životem.“ „SLIBUJEME,“ zaburáceli všichni. Sloupy vystoupily ze země a na jejich povrchu se objevily zářící runy. Litery pomalu přibývaly, vypadalo to, jako by sestupovaly po povrchu sloupů k zemi. Stopu od země se mnohem menší písmem objevily další, tentokrát vodorovné, nápisy. Co bylo na sloupech napsáno, nevěděl nikdo ze studentů. Záře vystupující ze sloupů postupně sílila, až dosáhla oslepujícího svitu, a pak náhle zhasla. Proud magie zmizel, stejně tak i pohřební hranice s těly. Na sloupech pohasínala písmena. Všichni se v tichosti odebrali zpět do hradu.
|
Items details
- Hits: 7863 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Merlin je větší dědek než jsem si myslel
Co se týče Merlina je to trochu logika když byl naživu za vlády krále Artuše který žil zhruba někdy okolo pátého století našeho letopočtu a Bradavice byli založeny někdy během 10. století našeho letopočtu
Tak tahle kapitola se Vám docela povedla.
Tak ty pohřby sem nestudoval já ale Snake
A v podstatě vymyslel celou tuhle kapitolu
(a pro příště jsem "on")
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.