Hledej

Vzpoura vlkodlaků

vzpoura2-thCo se asi stane, když se roztroušených zbytků vlkodlaků ujme inteligentní a schopný vůdce?

Bystrozorové mají před sebou další nelehký boj.

Navíc se Hermiona a Ron budou brát, čeká nás dobrodružná výprava do Afrických pralesů a spousta dalších zážitků.

Nechte se spolu se mnou unést fantazií...

    Kapitola 6, Africká dobrodružství

      Ráno vstávali už v šest, protože sraz celé výpravy do Konga byl v osm hodin na odboru pro kouzelnou přepravu v šestém patře Ministerstva, kde již pro ně mělo být připraveno přenášedlo. Protože na Grimmauldově náměstí přespávali tu noc všichni Weasleyovi účastnící se výpravy, bylo to ráno hektické podobně, jako když se vypravovali k Bradavickému expresu. Na Ministerstvo však dorazili na čas.

      K jejich velkému překvapení se k výpravě na poslední chvíli připojili i manželé Johnsonovi. Maminka Angeliny se rozhodla, že navštíví kmen svých předků a pokusí se zjistit, zda by pro ně nemohla něco udělat. Od toho dobrodružství se starým šamanem se i se svým manželem učila jazyku kmene, v němž měla své kořeny, takže je Kingsley prosadil, jako další tlumočníky. Všemi byli přivítáni přátelsky a srdečně, jen pan Smith se tvářil otráveně a Zorina si mumlala pod fousy něco o nepřípustné protekci.

      Pracovnice úřadu pro přenášedla jim přinesla přesně v osm hodin do salónku, určeného k cestování, mudlovskou skládací slepeckou hůl, na kterou přítomní kouzelníci zírali v němém úžasu. Hermiona málem spadla do svého vysvětlovacího módu, ale Harry ji zavčasu zabrzdil.

      „K čemu tuhle věc mudlové používají, jim můžeš vysvětlit až na místě, Hermiono. Teď je nejvyšší čas vyrazit na cestu. Nezapomeň, že nás M’bako očekává…“

      Hermioně se totiž podařilo přesvědčit Fawkese, aby se stal jejím poštovním holubem po celý týden, a málem ho, chudáka, uštvala čilou korespondencí s Africkým šamanem. Poslední zprávu mu posílala včera večer, aby mu předala přesný čas jejich přesunu. Hermiona přikývla a jako vedoucí celé výpravy vyzvala všechny přítomné, aby uchopili přenášedlo. Přesto, že byla hůl dost dlouhá, stáli všichni tělo na tělo, když se k ní měli vejít. Na Harryho se z jedné strany mačkala Ginny a z druhé Zorina. Možná i díky těmto dvěma stabilním oporám ustál přistání opět bez problémů, ačkoli cesta byla dlouhá skoro jako cesta do Argentiny.

      domorodciVětšina zúčastněných hned, jak přistáli, držela své hůlky v pohotovosti. Ale neměli se čeho obávat. M’bako je vítal s otevřenou náručí a náčelník M’buda střežil mýtinu s několika pestře oděnými válečníky vyzbrojenými dlouhými oštěpy. Ačkoli byly jejich zbraně obřadně nazdobeny svazky barevných ptačích per, tak nikdo nepochyboval, že je umějí použít i k boji. Tucet bojovníků se začalo divoce pohybovat v uvítacím tanci, jak jim vysvětlil náčelník, a šaman si s úžasem prohlížel jejich přenášedlo, které Hermiona skládala a ukládala do svého batůžku.

      „Proč jste nepoužili náš cestovní prach? V tom sáčku ho je jistě dost pro přenesení celé skupiny,“ zajímal se M’bako a ukazoval na váček, který měl Harry připevněný k opasku.

      „Nevěděli jsme, zda by fungoval i na tak velkou vzdálenost. Ještě jsem nestihl pořádně prověřit jeho schopnosti,“ vysvětlil Harry a nezmínil se o tom, že část lidí ve výpravě by nikdy nesvěřila své životy takovému podezřelému způsobu dopravy.

      „Jistě, že funguje,“ kroutil hlavou mladý šaman. „Víte přece, že jsme se s jeho pomocí dopravili k vám na soudní přelíčení a pak i zpět domů…“

      „Spoléháme raději na naše staré osvědčené způsoby cestování,“ odvětil mu s úsměvem pan Smith a hned se nadšeně pokusil převést řeč na oblast svého zájmu – léčení afrických infekčních chorob. Šaman ho ale zarazil:

      „Na jednání přijde čas až po slavnostním přivítání, během hostiny, kterou pro vás mí lidé připravili…“

      Válečníci již dotančili a náčelník Angličany vyzval, aby ho následovali do vesnice. Nebylo to daleko. Velká osada ležela na vymýcené ploše a příchozí přivítal zvláštní melodický zpěv. Zpívali muži, ženy i děti a postupně se připojovali k průvodu, který vedli, bok po boku, šaman s náčelníkem. Došli doprostřed vesnice, k té největší a nejhonosnější chýši. Usadili se na dřevěných lavicích uspořádaných kolem velkého ohniště a z chýše začaly vycházet ženy s mísami a tácy plnými různorodých pokrmů.

      Podle nejasných náznaků, které ve svém deníku zanechal pan Figga, se nikdo z nich raději nezajímal o to, z čeho byla tato jídla vytvořena, a ochotně ujídali malé množství z každého pokrmu, který jim byl nabídnut. Kolečko začínalo u Harryho, jemuž tak náčelník se šamanem projevovali největší úctu jako přemožiteli starého šamana. Harry u každého jídla nenápadně hůlkou prověřil jeho nezávadnost a posadil vedle sebe Hermionu, aby využila kouzelné schopnosti svého zásnubního prstenu a odhalila s jeho pomocí případný jed, který by Harry mohl přehlédnout.

      Jejich opatrnost byla ale v tomto případě zbytečná. Hostitelé se o nic nepokusili. Poté, co se tak nečekaně zbavili kruté nadvlády starého šamana, vypadali otec i syn vedoucí tento kmen šťastně a spokojeně. A jejich lid vypadal stejně. Zvědavě si prohlíželi hosty. Ženy okukovaly jejich oblečení, děti se postupně osmělily a nenápadně se pokoušely sáhnout si na vlasy Hermiony a Harryho, které jim připadaly nejpodivnější. Náčelník je dobrácky odháněl, ale děti si z toho očividně moc nedělaly, protože za chvíli byly zpět a usazovaly se v těsné blízkosti těch zvláštních bledých bytostí.

        „Asi tu nemíváte bělochy moc často, co?“ zeptal se Harry mladého šamana.

      „Ne, to opravdu ne. Náš kraj je díky dědečkovi považován za nebezpečný a tak sem moc cestovatelů nezabloudí… Doufám, že se to časem zlepší. Už mě zde navštívilo pár přátel ze školy, takže si mí lidé začínají na cizince zvykat,“ odpověděl M’bako a podal mu nádobu vyrobenou z tykve naplněnou nějakým nápojem. Medovina. A docela dobrá. Harry se opatrně napil a doufal, že se i ostatní účastníci výpravy budou krotit.

      Nikdo se neopil, ale medovina postupně odbourala počáteční zábrany a tak brzy vypukla skvělá zábava. George s Ronovou pomocí předváděl své produkty a uzavíral kšefty.

      „Když mi přinese listy této byliny, tak dostane pět kuřecích piškotů. Když mi přinese ostny osináka, tak dostane lví lentilky. Za každý chlup hrabáka, dostane jednu rachejtličku…“ pan Johnson mu ochotně překládal a tak George brzy zaměstnal skoro celou vesnici sběrem ingrediencí, pro které si přijel. Paní Johnsonová zase překládala panu Smithovi, aby s šamanovou manželkou, která byla léčitelkou kmene, prodiskutoval lektvary a léčivé byliny, které se do nich používají.

      Hermiona, Harry, Charlie a Bill překladatele nepotřebovali. Plánovali s šamanem a náčelníkem, jak nejlépe využít těch pět dní, které měli k dispozici, aby získali vše, pro co si sem přijeli.

      „Oko dobrého ducha nebude problém získat. Teď je nejúrodnější období, takže jich v bažinách bude dostatek. Můžeme jejich sběr spojit s kontrolou hnízdiště bažinných draků. Už by se pomalu měli líhnout, takže se nám snad podaří získat i skořápky jejich vajec. Jen sklizeň té lidožravé liány bude trochu těžší. V místech, kde roste, již dlouho nikdo nebyl a tak se nebudeme moci přemístit dost blízko a budeme tam muset dojít raději pěšky. Nevíme, na jak velkém území se již rozšířily. Nebylo by zdraví prospěšné zhmotnit se přímo v dosahu některé z nich. Opravdu jsi si jistá, že dokážete tu dravou liánu znehybnit?“

      Hermiona sebevědomě přikývla, ale Harry si zas tak jistý nebyl. To, že se svou druidskou holí trénovala u Nevilla na ďáblových osidlech, mu nepřipadalo jako dostačující příprava.

      Nakonec sestavili plán. Dnes budou sbírat ingredience jen v okolí vesnice pod dohledem zkušených domorodců, aby se seznámili s prostředím a naučili se pohybovat v pralese. Zítra šaman doprovodí Johnsonovi na planiny k jejich lidu a ostatní půjdou s nimi, aby sbírali rostliny rostoucí na okraji pralesa. Třetí den se vypraví k bažinám a čtvrtý den se pokusí získat nachovou hydru…

      Pak už Hermiona šamana a jeho ženu léčitelku zatáhla do odborné diskuse o léčbě duševních poruch…

      Harry s Billem probrali s bystrozory, kteří se doposud chovali sice ostražitě ale klidně, jak zajistit bezpečnost členů výpravy, kteří se budou věnovat svému poslání. Ron a Charlie budou hlídat Hermionu, Ginny a Harry dostali na starost Nevilla a Ernieho, kteří budou sbírat a zkoumat bylinky. Bill se ochotně ujal Johnsonových a Zorina s Hardym zase pana Smitha s Georgem, kteří se rozhodli spolupracovat ve vyhledávání nových ingrediencí do svých lektvarů. Každá skupinka dostala od náčelníka zkušeného průvodce a pak se rozprchli do pralesa v okolí vesnice.

      ooOoo

      Smith s Georgem v doprovodu bystrozorů a jedné z náčelníkových manželek, která znala dokonale všechny kouzelné byliny a tvory, kteří se zde vyskytují, se vrátili jako poslední. Nesli dva plné koše a několik sáčků materiálu a oba přímo zářili štěstím.

      Hermiona strávila většinu dne s šamanem a léčitelkou kmene v jejich laboratoři a zkoumala možnosti využití jejich lektvarů a jednotlivých ingrediencí pro svůj současný výzkum. K Ronově radosti se pozdě odpoledne nakonec rozhodla některé z těch věcí nasbírat, takže se i oni dostali dnes do pralesa.

      K Nevillovi a Erniemu se připojili Johnsonovi jako překladatelé, protože stařík, kterého dostali jako doprovod, byl sice zkušený bylinkář, ale neuměl ani slovo anglicky. Harry se těšil na poklidný den mezi kytičkami. Jenže pralesní byliny byly pořádně potměšilé a někdy i dost nebezpečné. Neville to naštěstí uměl i s naprosto neznámými druhy stejně dobře jako s těmi, co pěstoval doma ve skleníku. Ernie by přišel o prsty, kdyby tu masožravou orchidej nakonec Neville neukecal, aby ho pustila. Některým zpíval, jiným spílal a s některými zacházel tak jemně a opatrně, jako by byly z křehkého skla. Dřevěnou truhlu, která byla uzpůsobena na převoz řízků a sazenic, za ten půlden naplnil skoro do poloviny, přestože měla uvnitř rozměry středně velkého skleníku. Bill a Harry sledovali bezprostřední okolí sběratelů, Ginny si nasadila masku pána zvířat a dávala pozor na vše živé, co by jim mohlo zkřížit cestu. Starého bylinkáře tím uvedla do němého úžasu. Ženy v této společnosti očividně nesměly používat magii jinak než k léčení, natož pak takovou pokročilou, která byla přístupná jen těm nejmocnějším šamanům. Pan Johnson mu vysvětlil, že v jejich bílém kmeni jsou šamani téměř všichni, včetně žen a dětí od jedenácti let věku. Od té doby na ně stařec pohlížel s posvátnou hrůzou v očích. Později se dozvěděli, že když bylinkář sdělil soukmenovcům, co se dozvěděl, celý kmen velebil šamana a náčelníka za to, že uzavřeli spojenectví s tak mocným šamanským lidem.

      Večer byla opět hostina pro celý kmen. Po ní všichni účastníci výpravy ochotně vypili lektvar, který jim naordinoval pan Smith. Jeho účinky měly přizpůsobit trávicí soustavu na zpracování nezvyklé stravy a zabránit jakýmkoli zažívacím potížím.

      Po té zdvořile odmítli ubytování v domorodých chýších a na kousku volného prostranství uprostřed vesnice si postavili stany. Domorodci s vyděšenými výrazy sledovali, jak do maličkých plátěných přístřešků vstupuje hned několik kouzelníků najednou a brzy začali nesměle nakukovat dovnitř. Když uviděli vnitřní prostor, tak žasli ještě víc. Harry pozval náčelníka a šamana do toho největšího, ve kterém se usadil se všemi Weasleyovými. Byli tu tři ložnice, dvě koupelny, obývací pokoj a kuchyňka. Hermiona a Ginny uvařily pro všechny kávu a čaj, zatímco se Harry s kluky Weasleyovými pokoušeli dvěma černochům vysvětlit podstatu kouzelného prostoru. Ukázal jim svůj batoh a opět se setkal s naprosto nechápavými výrazy. Nakonec jim to předvedl v malém měřítku na cukřence a nadšený šaman trval na tom, že nepůjde spát, dokud se to kouzlo nenaučí. Přes snahu všech přítomných mu to trvalo do půlnoci, ale jeho tabatěrka nakonec pobrala dvojnásobné množství sušených bylin připomínajících tabák.

      ooOoo

      Ráno rozhodně neměli nouzi o potraviny k přípravě snídaně. Do každého stanu se postupně dostavilo několik žen s mísami ovoce, zeleniny, chlebovými plackami, vajíčky i masem. Žádná z nich nepospíchala pryč a užasle sledovaly, jak Angličané z jejich produktů připravují pomocí kouzel podivné pokrmy. Přijímaly magii s nadšeným okouzlením, že vypadaly jako děti na představení mudlovského iluzionisty. Nakukovaly jim pod ruce, jako by chtěly přijít na to, kde se tu najednou ta konvice vzala, odkud přiletěli ty šálky a talíře. Teprve, když všichni zasedli k jídlu, tak se s veselým štěbetáním vytratily ven.

      Výprava k lidu planin byla dlouhá a namáhavá. Šaman jim nabídl přepravu pomocí cestovního prášku alespoň na okraj pralesa, ale ani pan Smith a ani Zorina s Hardym nebyli ochotni si tento způsob dopravy vyzkoušet. A tak všichni museli jít pěšky. Cesta by trvala jen asi tři hodiny, kdyby nadšení sběratelé každou chvíli neodběhli, aby prozkoumali další rostlinu, nějaký hmyz nebo zvíře. Takhle dorazili na okraj pralesa, když bylo slunce vysoko a pořádně připalovalo. Na planině bylo sucho, moc rostlin, kromě travin, zde nerostlo a zvířata se jim zdaleka vyhýbala, tak už jim šel přesun podstatně rychleji. Díky pravidelně opakovaných osvěžujícím kouzlům a častému pití, se ten několika kilometrový pochoďák dal vydržet.

      Lidé z planin byli vyšší a štíhlejší než podsadití lidé pralesního kmene. Harry pochopil, odkud mají Angelina a její matka své pěkné postavy. Přivítali je ostražitě, ale přátelsky. M’bako jim cestou popisoval, jak nabídl kmeni, který jeho dědeček připravil o šamana a celý jeho rod, své služby. Už měl příležitost zde léčit lidi i nemocný dobytek.

      „Ještě pořád mi příliš nevěří, ale doufám, že si jejich důvěru časem získám,“ vyprávěl poměrně smutně. „Za posledních padesát let se jim v kmeni narodila jen jedna magicky nadaná dívka. Poslali ji za studiem léčitelství dost daleko, k jinému kmeni lidu z planin, ale ona se tam provdala za šamanova syna a do své vesnice se již nevrátila…“

      Když se náčelník kmene dozvěděl, že je paní Johnsonová pravnučkou Dalmy a Boana, tak napětí ve vesnici polevilo. Přijali mocnou šamanku s úctou a nadějí, že se k nim se svým manželem vrátí.

      Zorina pomocí překladatelského kouzla ostatním zprostředkovala celý rozhovor.

      „Nemohu tady žít trvale. Mám svůj domov a rodinu v zemi za mořem. Ale budu vás jezdit pravidelně navštěvovat a pomohu vám, jak jen to bude v mých silách. V mé rodině je mnoho velmi mocných šamanů. Jen musím zjistit, co potřebujete, abych vám to mohla obstarat.“

      Pak chodila dvě hodiny po vsi a opravovala věci, léčila, radila a dokonce dala jména několika dětem. Domorodci věřili, že když dítě dostane jméno od šamana, pak vlastní kouzelné jméno, které ho chrání proti nemoci a úrazu. Pan Johnson si psal seznam věcí, které vesničané potřebují ke zkvalitnění svého života a domluvili se na obstarání nějaké zdatné a vytrvalé sovy nebo jiného ptáka, který by byl schopen pravidelně překonávat tu dlouhou vzdálenost a přinést zprávu, pokud by je jejich lid potřeboval.

      Před odchodem také oznámili náčelníkovi, že uzavřeli spojenectví a přátelství s mladým šamanem pralesního lidu, aby neváhali obrátit se na něj v případě nouze. Vesničané je pohostili, ale jejich strava byla velmi prostá a jednoduchá. Ve velkém kotli uvařené skopové a chlebové placky. Na večeři se tedy rozhodli vrátit k pralesnímu lidu. Cíl cesty již všichni znali, tak se bez starostí o utajení svých schopností prostě všichni přemístili přímo do středu M’bakovy vesnice.

      ooOoo

      Další den byly na řadě bažiny. Sběr bylin, různých druhů hmyzu a kontrola hnízdiště draků. Hermiona toužila po oku dobrého ducha, George se nejvíc těšil na nějaké slizké červy, kteří mají několik magických vlastností a proto i spoustu využití v lektvarech a Charlie zase nemohl dospat kvůli drakům. V bažinách jich žilo hned několik druhů a on podle šamanova popisu usoudil, že tady najde toho nejvzácnějšího z nich, Štětináče smaragdového. M’bako jim vysvětlil, že v okolí hnízdiště nesmějí v žádném případě použít magii a přibližovat se musí maximálně opatrně a obezřetně. Matka dračice totiž své hnízdo hlídá velmi ostražitě a vajíčka mají mimořádnou schopnost teleportovat se v případě ohrožení do jiného hnízda. A protože jsou bažiny velmi rozsáhlé, tak by bylo velmi těžké najít nové hnízdo a skořápky by byly pravděpodobně ztraceny. Musí se sebrat hned po vylíhnutí dráčků a uložit do nádoby s konzervačním kouzlem, protože se do několika dnů po vylíhnutí rozpadnou na prach a rozptýlí se po okolí.

      Rozdělili se na několik skupin. Pan Smith a Johnsonovi zůstali ve vesnici a učili se od šamanovy ženy léčitelky vařit místní léčivé lektvary. Hardy se přidal k dračí skupině, ve které byli Harry, Charlie a George, doprovázení šamanem. Zbytek vyrazil s Hermionou a Zorinou do jiné oblasti sbírat byliny a další ingredience pod vedením starého bylinkáře. Ginny šla s nimi, připravena použít masku pána zvířat, kdyby je ohrožovala nějaká místní fauna. Zorina se nakonec nechala přesvědčit k použití přemisťovacího prášku a tak je šaman mohl přesunout všechny na okraj bažiny, kde se rozdělili.

      Harryho skupina se k bažině přibližovala velmi pomalu a opatrně. Brzy pochopili proč. Dráčata už se líhla a jejich matka jim v té těžké práci pomáhala. Hnízdo bylo kousek od břehu bahnitého jezírka na vyvýšeném místě a dračice byla téměř celá venku z vody. Hlavu měla položenou na mechu, z jejích nozder vycházela horká pára a omývala zbylá dvě vajíčka. Jedno mládě, velké asi jako kočka, bylo již zalezlé ve štětinách na její hlavě. Z vajíček se ozývalo jemné pískání a dračice odpovídala zvláštním vrčivým zvukem, který rozechvíval její hrudník. Znělo to skoro jako předení obrovské kočky.

      Leželi na vlhkém mechu, ukrytí za hustým keřem, a napětím téměř zapomínali dýchat. Charliemu svítily oči nadšením, Hardy se neustále ostražitě rozhlížel, stejně jako M’bako, George skoro usínal a Harry, který měl od začátku výletu nasazenou masku, žasl nad emocemi, které ovládaly dračici. Něžná, laskavá a trochu netrpělivá matka se už nemohla dočkat, až bude mít svou drobotinu naloženou na hřbetě a bude bezpečně ukrytá uprostřed bažiny. Věděla o nich, ale dokud se chovali tiše a drželi se v rozumné vzdálenosti, nepovažovala je za hrozbu. Harry k ní skrze spojení, které mu maska zprostředkovala, vysílal vlny klidu a bezpečí. Najednou zachytil nadšené vzrušení a zadíval se do hnízda. Jedno z vajíček se začalo vrtět, třást a kolébat ze strany na stranu. Pak skořápka praskla a vykulilo se z ní další mládě. Bylo celé pokroucené, nožky mělo ztuhlé a tak se začalo labužnicky protahovat. Zasáhla ho sprška horké páry z matčiných nozder, mládě se postavilo na všechny čtyři, protáhlo se jako kočka po ránu a na vratkých nohou se vydalo ke zdroji toho teplíčka.

      Prvorozený dráček popiskoval, jako by zdravil svého sourozence, novorozenec mu odpovídal a nemotorně se pokoušel vyšplhat za bratříčkem. Po několika marných pokusech se mu to konečně podařilo. Dráčci se přitiskli k sobě a zamotaní ve štětinách na mamčině hlavě spokojeně usnuli. Dračice pokračovala v ohřívání a povzbuzování posledního mláděte ve vajíčku.

      Čekali tam skoro dvě hodiny, než konečně matka i se všemi třemi mladými sjela pomalu do vody a s hlavou vztyčenou nad hladinou odplouvala pryč…

      „O tuhle vzpomínku bude v dračí kolonii eminentní zájem,“ culil se Charlie. „Štětináče nikdo z nich na vlastní oči ještě neviděl…“

      Jakmile Harry potvrdil, že je dračice pryč, pospíchali všichni k hnízdu. Dvě skořápky si vzal George, jednu si nechal M’bako. Přenášecím práškem totiž mohli cestovat jen lidé, kteří měli magii, ať už to byli kouzelníci nebo i motáci, jako starý bylinkář. Takže M’bako neměl nijak velkou spotřebu, zvlášť když ho používal pouze k přesunům na dlouhou vzdálenost. Sám se uměl klasicky přemisťovat a učil to i ty členy své rodiny, kteří k tomu měli dostatečné schopnosti.

      Když už byly skořápky bezpečně uloženy a uklizeny, dal Harry najednou znamení k ostražitosti. 

      Drak_03

      „Něco se sem velkou rychlostí blíží a je to dost popuzené,“ zašeptal nervózně a soustředil se na navázání kontaktu s tím zvířetem. To už se ale z jezírka, pár metrů od nich vynořil
      impozantní drak. Byl to samec. Podstatně větší než samice, hlavu měl ozdobenou čtyřmi nebezpečně vypadajícími rohy a z nozder mu stoupaly dva sloupce horké páry. Charlie, Hardy a George už byli připraveni začít metat kouzla, ale šaman kolem nich svou holí vytvořil třpytivý ochranný štít. Harry jim dal rukou znamení, ať ještě počkají, a otevřel naplno své emoce. Vlna klidu zasáhla nejen dračího samce, ale všechna zvířata v širokém okolí. Z hlouby bažiny se ozvalo pronikavé skřípavé volání samice, drak se otočil a vydal se za ní. Všichni přítomní vydechli, jako by těch pár okamžiků úplně zapomněli dýchat.

      „Jsi opravdu velmi mocný čaroděj, Harry Pottere,“ zašeptal s úžasem v očích mladý šaman. „Dědeček proti tobě neměl žádnou šanci. Jednou se mu sice podařilo mladého, nedospělého draka zabít, ale jen proto, že ho nejprve oslabil vážnou nemocí.“ Na Charlieho pohoršený pohled dodal ještě vysvětlení: „Potřeboval některé části jeho těla na lektvary a magické rituály a blánu ze srdce na výrobu této hole. Nechtělo se mu čekat, až najde draka, který zemřel stářím… Rozhodně nikdy nedokázal draka ovládnout jako ty, Harry.“

      „Jak to? Měl přece masku pána zvířat,“ divil se Harry.

      „Maska mu pomohla ovládat obyčejné tvory. Nefungovala mu na draky ani na žádná jiná magická zvířata. Neposlouchali ho ani úplně neškodní hrabáci nebo chlupaté žáby… Maska je jen nástrojem šamanovy magie a ta tvoje je zcela výjimečná,“ vysvětloval mu M’bako. Harry se rozpačitě začervenal, když George mávl rukou a uchechtl se:

      „Na to už jsme si zvykli…“

      Slon_pralesnPak už se téměř uspaným pralesem vydali hledat druhou skupinu. Museli se přemístit pomocí prášku třikrát, než našli místo, kam se ostatní zatoulali. Jednou přistáli přímo uprostřed stáda pralesních slonů a Harry děkoval Bohu i Merlinovi, že si během přesunu nechal nasazenou masku. Slonice se do nich pustily hned v okamžiku, kdy se zhmotnili. S doširoka roztaženýma obrovskýma ušima a zvednutými choboty vypadaly opravdu hrozivě, přestože byly podstatně menší než sloni, které viděl Harry jako malý v ZOO. Když konečně našli Hermioninu partu, tak se George přidal k ostatním hledačům a s obrovským nadšením plnil sklenice odpornými hnědozelenými červy, kteří vypadali a páchli jako opravdu nechutný čerstvý trus.

      „Jestli z tohohle začne vyrábět bomby hnojůvky, tak bude v Bradavicích brzy k nevydržení,“ šklebil se rozpustile Charlie. Šaman mezitím vyprávěl starému bylinkáři, jak Harry zkrotil draka a Zorina, která pozorně naslouchala, podrobila Hardyho nenápadně výslechu. Ostatní již byli zvyklí na to, že Harry často dokáže věci nevídané a neslýchané. Zorina to očividně začala chápat také, nebo brala skutečně vážně Kingsleyho varování, protože se chovala velmi slušně a umírněně. Dokonce i k Ronovi.  Oběd jedli za pochodu, měli sebou zabaleno dost sendvičů, takže se mohli rozdělit i se starým bylinkářem a mladým šamanem.

      Vzhledem k tomu, že od bažiny to nebylo na okraj pralesa daleko, nechali se přesvědčit Nevillem na další bylinkářskou výpravu tím směrem. Ernie ho totiž ukecal, aby ke svým rostlinkám přidal i pár zajímavých druhů drobného zvířectva, takže si Harry a Ginny nasadili masky pánů zvířat a těm, co zrovna nesbírali sazenice, semena a řízky cizokrajných rostlin, dělali průvodce pralesní faunou. Spousta druhů všelijakého hmyzu, malých hlodavců, ještěrek, několik druhů malých opic, se pod vlivem masek přibližovalo až k lidem a nechalo se obdivovat a zkoumat zblízka. Ernie odchytával ta, která starý bylinkář označoval jako „Dobrá na vaření“. Když Harry viděl ty šeredné housenky, ještěrky, žáby a brouky, tak se mu z toho výrazu začal zvedat žaludek, přestože věděl, že byly myšleny lektvary a ne běžné pokrmy. Ačkoli kdo ví…

      Najednou se z hustého křoví ozval vyděšený výkřik malého dítěte. Prodírali se rychle trním pomocí kouzel, ale místo dítěte našli prskající kotě černého levharta, jehož kožíšek zdobily světlé skvrny stejně jako pihy všechny Weasleyovy. Kotě bylo silně znepokojeno lidmi kolem sebe, až téměř propadalo panice. Harry musel opět popustit uzdu svým emocím a Ginny přidala konejšivé prozpěvování, aby toho drobečka uklidnili. Ostatní se ostražitě rozhlíželi, protože nijak netoužili seznámit se blíže s matkou toho prcka. Pak ale přišel šok.

      V okamžiku, kdy se kotě uklidnilo, plynule a zcela bezhlučně se proměnilo na malé, asi pětileté, děvčátko. Dítě bylo téměř nahé, mělo kolem pasu omotaný jen kus hadříku, jako sukýnku. Bylo bosé a tělíčko mělo pokryté šrámy, jak se prodíralo trním. Nedůvěřivě zíralo na bělochy a uklidnilo se až v okamžiku, kdy je vzal do náruče mladý šaman a začal se tiše vyptávat.

      „Jmenuje se Dormira a její otčím ji vyhnal od rodiny a z vesnice, když se před ním v panice poprvé proměnila. Je z lidu planin a je to člověk – panter…“ vysvětloval pak ostatním.

      „Kočkodlak,“ vydechla fascinovaně Hermiona a když viděla nechápavé výrazy ostatních, tak začala vysvětlovat: „Našla jsem o nich zmínky už loni, když jsem studovala vlkodlaky. V Africe se totiž vlkodlaci vůbec nevyskytují, ale mají tady tuhle anomálii. Jenže na rozdíl od lykantropie, tohle není nemoc, která by se dala léčit. Je to dědičná porucha, která je vázána na magii. Nepostihuje mudly, ale jen kouzelníky a motáky. Přeměna není vázána na fázi měsíce, ale na hladinu adrenalinu v krvi. Nedá se to ovládat. Když je kočkodlak rozrušený, rozčilený, nebo má velký strach, promění se v černého levharta…“

      „Cítím v tom dítěti velmi silné magické jádro,“ přikývl Harry.

      „Takže lidu z planin se narodila další silná šamanka a oni ji vyhnali z domova?“ nevěřícně kroutil hlavou Neville. Šaman si povzdechl.

      „Lidé – panteři jsou velmi vzácní a velmi obávaní. Žádný kmen není ochotný nechat tak nebezpečného tvora žít ve svém středu… I u nás by byly problémy, pokud bych to dítě přivedl do vsi…“

      „Ale to děvčátko je příliš malé, aby dokázalo přežít samo v pralese!“ rozhořčeně se do něj pustila Hermiona. „Nemůžeme ji tady nechat!“    

      M‘bako si utrápeně povzdechl: „Pokusím se přemluvit Mamabutu, jestli by se o ni nepostarala. Je to matka mojí první ženy. Pochází z Kamerunu. Děd svou mocí ovládal široké území a několik pralesních kmenů. Oženil mě s její dcerou, když nám bylo deset a její matka, také docela mocná šamanka, se rozhodla, že bude svou dceru doprovázet. S dědem se ale nesnášeli, tak si postavila chýši v pralese, nedaleko naší vesnice, a dohlíží na svou dceru zpovzdálí. Často si k ní chodím pro radu, po dědečkově smrti spolu vycházíme docela dobře… Ona by tu malou snad dokázala zvládnout a uhlídat, aby netropila nepříjemnosti ve vesnici.“

      Tak už se nezdržovali dalším sběrem a přemístili se rovnou do vesnice. Dormiru tento způsob cestování opět rozrušil a tak se šaman zhmotnil ve vesnici se vzpouzejícím se kotětem v náruči. Ginny ho od něj rychle odebrala, aby ho moc nepodrápalo a tichým prozpěvováním dítě opět uklidnila. Všichni, i s Johnsonovými, kteří se k nim hned připojili a tahali z nich informace, se vydali za M’bakovou tchýní.

      Z polorozpadlé chatrče pod obrovským stromem vylezla… ježibaba. Tohle označení té staré, bradavicemi pokryté, ženštině sedělo asi nejvíc. Odporně se mračila a všichni Angličané zůstali stát jako přimražení. S někým takovým si rozhodně nepřáli něco si začít. M’bako se začal pochechtávat a pak té babě něco řekl.

      „Že prý má odložit to maskování. Vysvětluje jí, že nejsme nepřátelé…“

      Ježibaba se narovnala, její rysy se začaly rozpíjet a najednou před nimi stála docela pohledná žena ve středních letech. Hadry a kůže, které měla před tím na sobě, se proměnily na pestré šaty.

      „Ona je metamorfomág,“ vydechla Hermiona a na ženu se nesměle usmála.

      „Ano, to jsem,“ odpověděla plynulou angličtinou Mamabutu a úsměv jí vrátila. Pozvala je všechny do své chýše, pohostila je výborným zeleninovým salátem s kuřecím masem a během jídla s nimi živě konverzovala.

      Zjistili, že chýše je jen takovou malou předsíní. Obytný prostor byl umístěn v dutině toho obrovského stromu za ní. Musel být ovšem rozšířen kouzly, protože se do toho obýváku všichni pohodlně vešli. Dozvěděli se, že Mamabutu jako dítě navštěvovala misionářskou školu, kde se naučila dobře hovořit anglicky. Pak se svým otcem a bratrem cestovala po celé Africe, než se provdala za šamana z vedlejší vesnice.

      Poděkovala Harrymu, že pomstil jejího muže a dva syny, které starý šaman zabil před tím, než unesl její malou dcerku, aby ji provdal za svého vnuka.

      „Naštěstí je M’bako mnohem lepší, než byl jeho děd a tak je moje malá Bomita šťastná,“ usmála se na mladého šamana.

      M’bako jí pak vysvětlil, jak našli malou Dormiru, a zeptal se jí, jestli by byla ochotná se o to zvláštní dítě postarat. Děvčátko mezitím nalezlo zalíbení v paní Johnsonové, která společně s Ginny a Hermionou ošetřovala její zranění.

      Mamabutu se na ni smutně zadívala.

      „To dítě by bylo stejným vyvrhelem, jako jsem já, M’bako. Lidé se jí budou bát a ubližovat jí…“

      „Tak jí adoptujeme my!“ rozhodla se Angelinina maminka rázně. „A vy byste mohla jet s námi, jako její chůva. U nás vámi nikdo opovrhovat nebude. Postaráme se o tu malou i o vás. Necháme ji vystudovat, naučíme ji ovládat tu přeměnu a vy ji můžete učit moudrost vašeho lidu. Když se pak bude chtít vrátit do Afriky, tak se sem vrátí jako mocná šamanka a nikdo už ji z domova vyhazovat nebude!“

      „Nejdřív bychom asi měli poznat její rodiče a zeptat se náčelníka tvého lidu, proč malé dítě vyhnanstvím odsoudili k jisté smrti…“ krotil ji v jejím nadšení pan Johnson.

      Dohodli se, že se zítra nepřipojí k výpravě za nachovou hydrou, ale v doprovodu náčelníka a Mamabutu odvedou malou Dormiru do její vesnice a domluví se s její rodinou na adopci. Dormira zatím zůstane u Mamabutu, aby si zbytečně nepopudili vesničany.

      ooOoo

      Zbytek výpravy vstával další den ještě před rozedněním. George široce zíval a nemohl rozlepit oči, Bill s potměšilým výrazem Harryho požádal:

      „Je sice hezké, že svou ložnici zaštiťuješ proti úniku emocí, Harry, ale příště laskavě použij i diskrétní kouzlo, když jste při milování tak hluční. Kdo se má v tom kraválu pak vyspat…“

      Harry zrudnul a Ginny Billa laškovně plácla po rameni.

       „Závidíš, velký bratře? Mrzí tě, že sis sebou taky nemohl vzít ženušku…“

      „Fleur by se tady asi moc nelíbilo. Tohle prostředí není nic pro její vznešenou dušičku, co?“ konstatoval Ron, když se dochechtal.

      „Aby ses nedivil, bratříčku. V Jižní Francii mají kolem pobřeží rozsáhlé mokřady. Chovají tam zvláštní plemeno hovězího dobytka, které se v nich pase a nahánějí je na takových malých bílých koních, kteří jsou v těch bažinách jako doma. Když se vrátila z vyjížďky, tak měla bláto i za ušima a nezdálo se, že by si z toho dělala velkou hlavu. Není zdaleka taková křehotinka, jak vypadá…“

      „Jistěže ne,“ souhlasila s ním Hermiona. „Jinak by ji nevybrali jako soutěžící do Poháru tří kouzelnických škol…“

      Během příjemné konverzace se všichni důkladně nasnídali, zabalili si jídlo sebou a s vycházejícím sluncem se sešli s ostatními na návsi.

      gorila_horskM’bako jim na mapě ukázal, kam se přemístí. Říkal tomu místu Mýtina s velkým baobabem. Vytvořili několik skupinek a pomocí přemisťovacího prášku z Harryho váčku se na ni přesunuli. Potkali se tu s velkou skupinou horských goril, které byly jejich vpádem překvapeny a vzápětí rozlíceny. Obrovský stříbrohřbetý samec na ně zaútočil tak rychle, že nikdo nestačil včas zareagovat.

      Pan Smith, Hardy a George byli nejblíže a tak se nechtěně a velice bolestivě seznámili s tím, co dovede rozzuřený samec nevětšího z lidoopů. Nejhůř to odnesl pan Smith. Několik přeražených žeber, zlomená ruka a těžký otřes mozku…

      „Impedimenta! Imobilius!“ zaznělo téměř současně z úst Hermiony a Zoriny a obrovský opičák znehybněl. Hned v zápětí ho dokonale uzemnilo i Harryho: „Mdloby na tebe!“ Zbytek výpravy se mezitím podobným způsobem vypořádali se čtyřmi mladšími samci, kteří toužili napodobit svého vůdce.

      To už měli Harry i Ginny nasazené masky a donutili zbytek rozrušené skupiny ustoupit do blízkého pralesa. Hermiona se Zorinou se hned na to vrhly na ošetřování zraněných. Každá přivolala svou bedýnku s lektvary všeho druhu, střídaly se v sesílání léčivých kouzel. Spolupracovaly tak efektivně, že byli všichni tři zranění ošetřeni během pár minut. Hardy ten útok odnesl vykloubeným ramenem a několika pořádnými modřinami, George z toho vyšel nejlépe, jen s pořádným jelitem na zádech. Ten jediný byl také schopný ve výpravě pokračovat. Hardy byl natolik v pořádku, že mohl bezvědomého pana Smitha přemístit zpět do vesnice a postarat se o jeho léčbu, než se ostatní vrátí. Před přesunem pobral z Hermioniny bedny nějaké lektvary proti bolesti, povzbuzující, dokrvovací a pro jistotu ještě jeden Kostirost. Harry si vyčítal, že si nenasadil masku ještě před přesunem. Mohl tomu útoku zabránit, kdyby byl připravený.

      „Nestihl bys to, Harry,“ utěšoval ho George. „Byli jsme tu dřív, než ty. Napadl nás v okamžiku, kdy jste se zhmotnili. Ani s nasazenou maskou bys tomu nezabránil. Nedělej si z toho hlavu. Všichni jsme přežili, ne?“

      Než z bezpečné vzdálenosti gorilí samce opět probrali, vytrhl mladý šaman tomu největšímu pár stříbrných chlupů ze hřbetu, setřel několik slz a odstřihl mu pár nehtů. Tím se ovšem dostal pod palbu otázek od Ernieho, George a Hermiony a musel jim vysvětlit, k čemu jsou takové ingredience dobré.

      Když se samci po Enervate probrali a zmateně se rozhlíželi, kam se poděla jejich rodina, Harry je uklidnil a navedl do části pralesa, kam zmizeli ostatní. Pak se vydali na druhou stranu.  

      Předpokládali, že je čeká několikahodinová namáhavá cesta hustým pralesem, ale nakonec narazili na první nachovou hydru už po hodině. Přestože to byla ještě mladá a tudíž ještě nekvetoucí rostlina, působila opravdu impozantně. Devět výhonků dlouhých tři až čtyři metry se začalo hladově natahovat jejich směrem hned, jak se přiblížili.

      „Nekvetoucí rostliny nemají zdaleka takovou sílu jako vzrostlé kusy, takže nemá cenu se pokoušet tuhle sklízet. Ale mohli bychom si na ní vyzkoušet znehybňování, abychom si to nacvičili,“ začala je organizovat Hermiona a přivolala si svou druidskou hůl. Pak zklamaně sledovala, jak její mocné Imobilius, které hravě znehybnilo celé vzrostlé ďáblovo osidlo, dokázalo vyřadit pouze dva z devíti dotěrných šlahounů. Harryho hůl byla mocnější a tak udržel dokonce čtyři. Kouzelníci s hůlkou dokázali znehybnit každý pouze jedno zelené chapadlo, George a Ernie ani to jedno nedokázali bezpečně udržet, takže byli Hermionou určeni ke sběru ingrediencí.

      K další, tentokrát již plně vyspělé a kvetoucí liáně, se dostali po pár desítkách metrů. Hermiona rychle rozdělila úkoly. Harry, Ron, Ginny, M’bako budou společně s ní držet nebezpečné šlahouny znehybněné, aby Ernie a George mohli z liány sklidit vše, co potřebují. Zorina, Charlie, Bill a Neville budou v záloze připraveni pomoci, kdyby se liána vymkla z pod kontroly jejich kouzel. Pak se dali do práce.

      Nachová hydra se dala znehybnit bez problémů, ale v okamžiku, kdy se k ní přiblížili sběrači, tak se začala vzpírat a třást, jak se snažila vymanit ze znehybňujícího kouzla. Neville začal pobzukovat jednoduchou melodii a rozzářil svou hůlku velmi jasným zářivým Lumos, takže se ta magická rostlina zase uklidnila. Jenže v okamžiku, kdy Ernie utrhl první z květů, se zase vzbouřila.

      „Bille! Zorino! Pomozte mi!“ křičel Harry, když cítil, že ani s Merlinovou holí čtyři výhony prostě neudrží. Nakonec musel zakročit i Charlie, protože ani Hermiona své dva šlahouny nedokázala plně zvládnout. Pořádně se zapotili, než sběrači sklidili vše, pro co si sem přišli. Po půlhodinové urputné bitvě se vyčerpaně odpotáceli kousek stranou, do bezpečné vzdálenosti od prořezané a velmi rozlícené nachové hydry, a svalili se do mechu. Zatímco ostatní jedli a doplňovali vyčerpanou energii povzbuzovacími lektvary, Hermiona se spokojeně probírala tím, co kluci sklidili. Měli všech devět květů, dva svazky listů, několik kořenových oddenků a dvě láhve šťávy ze stonků. Tu se Hermiona a Ginny rozhodly vyzkoušet přímo na místě a natřely Georgeovi to, co zbylo z jeho ucha po Snapeově Sektusempře. Pak všichni fascinovaně přihlíželi, jak mu ucho dorůstá. Trvalo to jen pár okamžiků, než byl George stejně ušatý jako dřív…

      „No páni,“ vydechl užasle Harry. „Kdyby Moody přežil, tak jsme mu mohli nechat dorůst nohu i oko!“

      „Svého magického oka by se Pošuk nevzdal,“ zavrtěla hlavou Zorina. „Ale nová noha by dědkovi určitě radost udělala…“ zašklebila se a Harry si při pohledu na užaslého Rona uvědomil, že to bylo poprvé, co se nepříjemná bystrozorka nenuceně přidala k jejich konverzaci. Hermiona vycítila rozpaky, které se ve skupině rozhostily, a rychle navázala:

      „Je spousta kouzelníků, které černá, nebo zdivočelá magie připravily o část těla, Harry, takže pro tuto šťávu najdeme určitě dost uplatnění. Naštěstí jí máme dost a na regeneraci je potřebné jen opravdu malé množství, takže snad uspokojíme všechny potřebné…“

      „Kdyby se vám nedostávalo, tak klidně přijďte znova. Liány se dost rozšířily od té doby, co jsem tu byl naposledy, takže o ně nebude nouze. Jen sebou přiveďte o pár kouzelníků víc, byla to docela fuška…“ šklebil se M’bako, ale tvářil se přitom nadmíru spokojeně, protože i v jeho koženém vaku skončily nějaké listy, kořeny a dva z květů.

      Po té, co si trochu odpočinuli a načerpali dost sil, už se v této divoké části pralesa nezdržovali a přemístili se rovnou do vesnice.

      ooOoo

      Johnsonovi už byli také zpět a pravděpodobně dobře pořídili, protože jim vyšli vstříc s širokými úsměvy a malou Dormiru vedli za ruce mezi sebou. Po kontrole Hardyho a pana Smitha, kterým se již oběma dařilo docela dobře, se všichni usadili do největšího stanu na čaj a navzájem si sdělovali novinky.

      Paní Johnsonová byla zpočátku trochu rozčílená, když jim popisovala, jak to ve vesnici jejího lidu probíhalo.

      „Hned, jak se kolem nás vesničané shromáždili, vrhla se Dormira do náruče své zoufalé matky. Obě plakaly a byly šťastné, že jsou zase spolu. Ta žena měla v šátku na zádech miminko. Vrhl se k nim její manžel, Dormiru vytrhl z její náruče a řval, že nedopustí, aby se ta zrůda přiblížila k jeho synovi. Dormira není jeho dítě. Jejího otce před dvěma roky zabil lev a matka se znova provdala za toho surovce. Prý její dceru zpočátku snášel docela dobře, ale po té, co se jí narodil jeho syn, k ní začal být krutý, protože špatně nesl, že matka dělila svou pozornost mezi obě děti. To zřejmě donutilo Dormiru, aby se přeměnila v tak nízkém věku. Obvykle se totiž schopnost přeměny objevuje až během dospívání…“

      „Náčelník věděl, že ten chlap Dormiru zavrhl a vyhnal a vůbec nechápal, co nám na tom vadí,“ pokračoval rozhořčeně pan Johnson. „Když jsme mu řekli, že z Dormiry vyroste mocná šamanka, která by do jejich kmene konečně mohla přinést magii, tak začal přemlouvat jejího otčíma, aby ji zase přijal. Jenže on byl neoblomný. Zcela zřetelně tu malou nenáviděl. Ani nikdo jiný z vesničanů nevypadal, že by si Dormiru chtěl nechat…“

      „Matka před ním klečela na kolenou a prosila za své dítě. On jí popadl za vlasy a táhl do chatrče. Měla jsem chuť ho proklít tak, že by ho už nikdy nikdo nepoznal…“ vrčela vztekle paní Johnsonová.

      „Pak je tedy dobře, že jsem ho proklel já,“ usmál se její manžel. „Seslal jsem na něj pouze Petrificus a zatímco tam ležel jako prkno, domluvili jsme se s matkou na adopci. Byla šťastná jako blecha, líbala nám ruce a prosila, abychom jí občas její holčičku přivedli ukázat. Náčelník nám tu adopci ochotně schválil, protože se tím zbavil problému.“

      Dormira mezitím seděla paní Johnsonové na klíně a držela se jí jako klíště.

      ooOoo

      Poslední noc v Africe šli spát brzy, všichni unavení, ale šťastní.

      Poslední den strávili různě. Harry a Ginny se vypravili společně s bylinkáři na výpravu do pralesa v okolí vesnice. Nevillovi zbylo ještě místo na nějaké sazeničky, které se společně s Erniem a Hermionou rozhodli ještě zaplnit. George celé dopoledne obchodoval s domorodci a kromě přísad, které si objednal, vyměnil množství jiných věcí.  Spoustu krásných figurek rozličných zvířat vyřezaných ze vzácného ebenového dřeva, ručně tkané látky, pletené košíky různých tvarů a velikostí a dokonce živou mladou opičku s modrým obličejem. Začal jí říkat Indigo a později se dozvěděl, že jde o kočkodana muido.

      kokodan_muido_01

      Mladá samička k němu rychle přilnula a její veselá rozpustilá povaha slibovala, že si s ní užije v budoucnu spoustu legrace. Jakmile se děti dozvěděly, že je ochoten vyměňovat své magické poklady za jejich domácí mazlíčky, nahrnuly se k němu s všelijakými ochočenými papoušky, ještěrkami, drobnými myškami, veverkami, ušatým malým psiskem, ženetkou, která vypadala jako kříženec kočky a kuny, a dokonce s jedním osinákem, který už ovšem přišel skoro o všechny ostny, protože je jeho pán již vyměnil za sáček lentilek, po jejichž spolknutí mu naroste mohutná hříva a řve jako lev. George to nakonec vzdal a zavřel krám, jelikož opravdu netoužil po tom, založit si v Londýně zoologickou zahradu.

      Oběd na rozloučenou byl opět velmi slavnostní událostí, které se účastnil celý kmen. Loučili se těžko. Za těch pět dní si tady dokázali vybudovat zajímavá přátelství. Ale to nejzajímavější si vezli sebou domů. Zorina si nečekaně porozuměla s Hermionou a k překvapení všech mladých účastníků výpravy se i k ostatním začala chovat docela rozumně, někdy až přátelsky. Ron byl nakonec docela rád, že jim ji Kingsley sebou vnutil…

      Ve dvě hodiny odpoledne aktivovali přenášedlo, které je doneslo z horké Afriky zase zpět do pošmourné anglické zimy…

       

      Items details

      • Hits: 17794 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      maja 06 Listopad 2012
      Je to něco mezi Lovci orchideí, Durrellem a Pouští a pralesem... Kdyby byly doma lepší podmínky, tak bych si tohle psaní docela užila... Fakt jsem zvědavá, co vy na to :roll:
      #
      Jirka K. 07 Listopad 2012
      Po delší době, ale moc prima kapitola. Líbí, určitě.
      Snad jen, měl jsem dojem, že v tom je dost nápadů spíš na dvě kapitoly :-)
      #
      maja 07 Listopad 2012
      Však se mi také protáhla na třináct stránek. Je to jen takové intermezzo k Vlkodlakům. Modrooký vyrazil do Řecka a já jsem potřebovala z Afriky přivést něco, co nakonec rozhodne v boji proti vlkodlakům. Tak jsem se rozhodla jednou kapitolkou trochu odbočit od základního děje. Nechtěla jsem ta dobrodružství moc rozvádět a dramatizovat. Je to jen mezihra...
      #
      neky 07 Listopad 2012
      Nádherná kapitola.Každej si z afriky přiveze skvělý vzpomínky a ještě něco na víc.Líbil jse mi popis bažinatýho draka, z Charliho se v kolonii stane celebrita.Ten nápad s kočkodlakem je originální,Mine rva bude nadšená až nastoupí do bradavic, konečně nebude jediná kočka na škole.
      Čekání se rozhodě vyplatilo,nedhe rně veselá a živá kapitola :D :lol: :-)
      #
      Luna 07 Listopad 2012
      Kapitola se mi moc líbila. Obecně mám Vzpouru ráda, zvláště raději než Zpěv.
      A malá Dormitka je skvělá. Ani nevíš, jak dlouho rozvažuju, která z mých postav by mohla být zvěromág s podobou mého milovaného černého pantera :lol:
      Ale faktz nechápu ty vesničany z Plání. Jedna věc je, že má otec právo z vesnice vyhnat dítě, no dobře, je to jejich zvyk. Ale nechat si odejít jedinou kouzelnici za x let, to jsou fakt... blbí.
      #
      Lachim 07 Listopad 2012
      Nádhera. Na něco takového se vyplatí čekat. Stejně nechápu, jak dokážeš udržet v chodu tolik povídek, aniž by se ti popletly. :-)
      #
      Solzo 07 Listopad 2012
      Tak Minerva rozhodně není jediná "kočka" v Bradavicích ;-). Kočkodlak je sice originální pro HP, ale už jsem o něm četl, to ovšem nic nemění na tom, že je to skvělá kapitola, stejně jako všechny ostatní. Sága Jak to bylo dál je moje nejoblíbenější na těchto stránkách.
      #
      Jirka K. 07 Listopad 2012
      Jen mezihra, která by neměla odvádět od hlavního děje. Tak nějak jsem si to myslel a dává to dobrý smysl. Stejnak mi to ale přišlo trošku škoda :-).
      #
      Jirka K. 07 Listopad 2012
      Citace Luna:
      Kapitola se mi moc líbila. Obecně mám Vzpouru ráda, zvláště raději než Zpěv.
      A malá Dormitka je skvělá. Ani nevíš, jak dlouho rozvažuju, která z mých postav by mohla být zvěromág s podobou mého milovaného černého pantera :lol:
      Ale faktz nechápu ty vesničany z Plání. Jedna věc je, že má otec právo z vesnice vyhnat dítě, no dobře, je to jejich zvyk. Ale nechat si odejít jedinou kouzelnici za x let, to jsou fakt... blbí.

      Hm, oni to spíš viděli tak, že nechali odejít jediného tvora, který by je sám dal k několika večeřím daleko dřív, než by se naučil ovládat svou moc.
      Umíš si představit třeba jen záchvaty pubertálního vzteku v podání kočkodlaka?
      Nechválím je za to, ale smysl to myslím dává.
      #
      Drticool 07 Listopad 2012
      Pěkná kapča, jen mě trochu zarazilo, že si Harry s nachovou hydrou neporadil sám (navíc s merlinovou holí), když šaman, kterého porazil to zvládl jen s pomocí jednoho dalšího člověka. Kromě toho jednoduché accio květ (list atd.) by posloužilo lépe, protože by mohli skízet všichni a pěkně z dálky, nemluvě o Locomotor, Wingardium leviosa a jiných kouzlech, kterýmy mohli celý strom zvednout do vzduchu (bez kontaktu se zemí by neměl sílu se bránit). Také mohli jeden exemplář nechat zmizet a pak si ho doma zas přivolat a skusit ji pěstovat.
      #
      maja 07 Listopad 2012
      Asi starý šaman znal nějaké triky, o které se nepodělil se svým vnukem. A jestli to dělali složitě, tak asi proto, že to jednoduše nešlo...
      #
      Solzo 08 Listopad 2012
      Citace Drticool:
      Pěkná kapča, jen mě trochu zarazilo, že si Harry s nachovou hydrou neporadil sám (navíc s merlinovou holí), když šaman, kterého porazil to zvládl jen s pomocí jednoho dalšího člověka. Kromě toho jednoduché accio květ (list atd.) by posloužilo lépe, protože by mohli skízet všichni a pěkně z dálky, nemluvě o Locomotor, Wingardium leviosa a jiných kouzlech, kterýmy mohli celý strom zvednout do vzduchu (bez kontaktu se zemí by neměl sílu se bránit). Také mohli jeden exemplář nechat zmizet a pak si ho doma zas přivolat a skusit ji pěstovat.


      Kouzla nejspíš nepoužili proto, že by na ní prostě nefungovali. Stejně by ses mohl zeptat, proč nepoužili přivolávací kouzla na tobolky té ševelivé vrby (jak uspávala ještě v bradavicích), nebo na spoustu jiných kouzelných rostlin.
      #
      maja 08 Listopad 2012
      Citace Drticool:
      Také mohli jeden exemplář nechat zmizet a pak si ho doma zas přivolat a skusit ji pěstovat.

      To také nemohli. Ve škole se učili, že se tato liána nedá pěstovat v uměle vytvořených podmínkách. (Naštěstí). Je to totiž velmi agresivní lidožravá potvora, proti které je ďáblovo osidlo jen neškodný salátek...
      #
      Drticool 08 Listopad 2012
      Tak s ohledem na druidskou magii, kterou se naučily, už by to mohlo jít pěstovat. Najít nějakou pěknou bažinu, obehnat ji stejným kouzlem jako dvorek na Grimmauldově náměstí, uvnitř vytvořit tropy. Mimo toto kouzlo by nepřežila, takže by nehrozilo, že se dostane někam kam nemá (navíc to, že se to nepovedlo někomu jinému neznamená,že už to nikdo další nezvládne).
      Solzo domnívám se, že tyto kouzla nepoužili jenom proto, že to autorku nenapadlo je použít ;-) . Kromě toho musí existovat tuny kouzel, takže by se určitě našlo jiné, které je silnější než ta, co se učili v prvních pár ročnících.
      #
      Regi 08 Listopad 2012
      Májo, marně přemýšlím, jak dokážeš udržet pořádek ve všech těch povídkách, které máš rozepsané. Já mám co dělat aby se mi do sebe nevpíjely povídky na pokračování, které na různých webech jen čtu...
      A k téhle kapitole - Moc se mi líbí. Nevím čím to přesně je, ale mám dojem, že se na tvém stylu úžasně projevuje to, že jsi mezi 5. a 6. kapitolou začala psát drabble.
      #
      maja 08 Listopad 2012
      Každý se vyvíjí. Na mých povídkách je to zcela zřetelné. Začátek série Jak to bylo dál... jsem psala v době, kdy jsem netušila, že existuje fanfikce. Vycházela jsem pouze z kánonu. Po dopsání trilogie Hadí hrozba, jsem fanfikci objevila a na dalších povídkách už to musí být vidět. Díky jiným autorům jsem si uvědomila, že se nemusím smířit s těmi jatkami na konci kánonu a začít povídku třeba po čtvrtém nebo pátém dílu a tak začal vznikat Zpěv. No a následně jsem objevila slash a sami vidíte k čemu to vedlo :D
      #
      Elis Wolf 08 Listopad 2012
      Konečně jsem se dočkala další kapitoly a docela zajímavá jen bys je mohla přidávat častěji. Ted zas naše hrdiny čeká problémy s vlkodlaky. No bude to velmi zajímavé.
      #
      Luna 08 Listopad 2012
      Citace Jirka K.:
      Citace Luna:
      Kapitola se mi moc líbila. Obecně mám Vzpouru ráda, zvláště raději než Zpěv.
      A malá Dormitka je skvělá. Ani nevíš, jak dlouho rozvažuju, která z mých postav by mohla být zvěromág s podobou mého milovaného černého pantera :lol:
      Ale faktz nechápu ty vesničany z Plání. Jedna věc je, že má otec právo z vesnice vyhnat dítě, no dobře, je to jejich zvyk. Ale nechat si odejít jedinou kouzelnici za x let, to jsou fakt... blbí.

      Hm, oni to spíš viděli tak, že nechali odejít jediného tvora, který by je sám dal k několika večeřím daleko dřív, než by se naučil ovládat svou moc.
      Umíš si představit třeba jen záchvaty pubertálního vzteku v podání kočkodlaka?
      Nechválím je za to, ale smysl to myslím dává.

      Naopak. Je lepší, když se někdo takový začne proměňovat jako malé dítě než až právě v té pubertě. Má spoustu let na to, aby se naučila ovládat, než začne být nebezpečná. Teď, i když je to panter, je to pořád jen kotě. A ještě pár let bude. Může tě pěkně zdrásat, kdyby chtěla, ale nezabije tě. Mláďatům se v přírodě vyhýbáme spíš proto, že by mohla být poblíž špatně naladěná maminka.
      #
      kamci 10 Listopad 2012
      moc hezká kapča, taky bych jela na takovou výpravu :-)
      navíc si domů vezou jednoho človíčka navíc, Jsem zvědavá, jestli nám nějak zasáhne do děje :roll:
      #
      Veleboj 10 Listopad 2012
      Máš ty povídky poněkud moc sladké. Ale stejně si je čtu, protože mam rád svět HP a je už málo povídek na kterých se ještě pracuje.
      Takže za to díky.
      #
      maja 10 Listopad 2012
      Ano, já sladké moc ráda. Jsem taková romantická dušinka... :oops: Ačkoli občas se ponořím i do nějakého toho mučeníčka, utrpení a temnoty. Ale to najdeš spíš v jiných povídkách. Tahle vychází z knížek JKR a ty nejsou zdaleka tak ponuré a hororové jako filmy. Ty moc nemusím. Kromě těch prvních dvou nebo tří... Čtyřka už se moc odchýlila od předlohy, o pětce a výše ani nemluvě.
      #
      Anonym 14 Únor 2013
      Kdy chystáš další kapitolu? Já tu na ni netrpělivě čekám a za tu dobu už jsem stih přečíst všechny povídky, které se řadí pod "Jak to bylo dál" :D:D:D
      #
      maja 14 Únor 2013
      Drahý Anonyme. Vzpoura vlkodlaků asi hned tak na řadu nepřijde. Mám teď mnohem méně času na psaní a tak se věnuji povídkám, které mě baví, jejichž psaní si užívám. A to zrovna v tomto období série A jak to bylo dál není. Je již příliš dlouhá, píšu ji už mnoho let a jsem z toho námětu unavená. Takže další kapitolu nečekejte dřív, než někdy v létě. Pokusím se pak tuto povídku dorazit, plánuji ještě tak pět až šest kapitol, takže to půjde rychle. Po té tento cyklus zase na čas opustím, než si dám dohromady osnovu a linii příběhu další povídky tohoto cyklu.
      #
      Anonym 15 Únor 2013
      No nic. Aspoň si můžu pořádně přečíst ostatní povídky, než začneš pokračovat. Každopádně děkuju za odpověď :)
      #
      Lony 16 Duben 2013
      Ahoj Majo.
      Už po několikáté jsem to tu pročetl a zaráží mě že se začínáš také řadit mezi ty kteří nedokončí svá díla a hodně mě to mrzí. Doufám že to napravíš a úspěšně to tu dokončíš. Díky Lony
      #
      Laki 17 Duben 2013
      Citace Lony:
      Ahoj Majo.
      Už po několikáté jsem to tu pročetl a zaráží mě že se začínáš také řadit mezi ty kteří nedokončí svá díla a hodně mě to mrzí. Doufám že to napravíš a úspěšně to tu dokončíš. Díky Lony


      Vždyť tu máš napsané, že další bude někdy v létě. Holt někdy je času víc a někdy míň Jsem tu krátce, ale Mája teď píše povídky v sekci 18+(slash) kterým se já vyhýbám jako čert kříži :lol: Jednou bude celá Májopotterovská sága zakončená a já na ní budu čekat, tak dlouho jak bude třeba. Není radno nikoho někam tlačit. Já to třeba nesnáším. Však jednou se úplného happyendu(doufá m) dočkáme.
      #
      Hannahinka 16 Srpen 2013
      Ahoj
      Píšeš vážně skvěle a já už se nemohu dočkat pokračování :lol:
      #
      Major 25 Srpen 2013
      Myslím že dokončení této ságy se nedočkáš, je zřejmé že autorka ztratila zájem a zaměřila se na jiný projekt..

      Každopadně tím nechci autorku nijak napadnout ;-) píšeš opravdu moc pěkně. Až mě to mrzí že to zůstane otevřené...
      #
      KK 26 Srpen 2013
      Citace Major:
      Myslím že dokončení této ságy se nedočkáš, je zřejmé že autorka ztratila zájem a zaměřila se na jiný projekt..

      Každopadně tím nechci autorku nijak napadnout ;-) píšeš opravdu moc pěkně. Až mě to mrzí že to zůstane otevřené...



      Naprostá pravda... Nevěřím že se dočkáme další kapitoly :zzz
      #
      Adelle 30 Srpen 2013
      Ahoj, kdysi, asi tak před třemi lety, jsem objevila Tvůj blog...okamžitě jsem se do téhle obsáhlé ságy povídek začetla! Máš neuvěřitelný talent pro detail, víš, jak to udělat zajímavé, určitě se tomu hodně věnuješ, sháníš si informace a tak...opravdu klobouk dolů, tohle jsou nejlepší povídky, co jsem kdy četla! Já sama bych nikdy tak poutavé a promyšlené povídky nenapsala, je to dar! :-) Zanechala jsem tehdy u poslední kapitoly komentář a Ty jsi mi odpověděla. Jen mě mrzí, že už ho nenajdu, protože tento blog je kompletně nový. :-) Pak se mi ale Tvůj blog ztratil. Moc jsem toho litovala, že už si takové krásné příběhy nebudu moct přečíst...a pak jsem měla obrovskou radost, když jsem ho zase před pár měsíci náhodou našla! :lol: Doufám v další pokračování a určitě toho bude ještě hodně, protože Ty si vždycky vymyslíš něco nového, skvělého, co dotáhneš k dokonalosti! ;-) Těším se na nové kapitoly!
      #
      maja 30 Srpen 2013
      Děkuji, Adelle, jsem moc ráda, že jsi nás našla :roll:
      Určitě tuhle ságu dopíšu, ale bude to prostě nějakou dobu trvat. U jedné své oblíbené povídky čekám na kapitolu třeba i rok, ale to se nedá nic dělat. Stejně jako jiní autoři FF se psaním neživím a volného času není vždycky tolik, abych mohla sedět u klávesnice a psát. Ne vždycky je na psaní nálada a když je člověk unavený, tak z něj stejně nic dobrého nevypadne. Mám toho teď tolik, že se nedostanu ani ke čtení svých oblíbených povídek...
      Ale bude zase lépe, jsem si tím jistá. Brzy se do toho zase pustím 8)
      #
      Adelle 31 Srpen 2013
      Vůbec nemáš za co :-) Jasně, já to chápu, občas člověka prostě opustí múza a nemá na to čas. Máš jen tolik času, kolik potřebuješ :-)Taky mám jeden blog, kde jsou moc pěkné povídky, ale některé jsou nedokončené a autorka bohužel není aktivní, už víc než rok nic nepřidala...je to velká škoda, ale co se dá dělat...
      Já ti věřím, že to dotáhneš do konce! ;-) A moc se na to těším! 8)
      #
      Hannahinka 17 Říjen 2013
      Ahoj už to tu čtu asi po 3, zamilovala jsem si tuto povídku i ostatní na tvém blogu :D Píšeš stejně dobře jako J.K. A já samozřejmě chápu, že na psaní nemáš moc čas, ale je to škoda :-) Já, ale budu stále každý den kontrolovat zda už nepřibyla nová kapča... A jednou se dočkám stejně jako ostatní tví fanoušci :lol:
      #
      Jiťa 09 Listopad 2013
      Děkuji za fantasticky-úžasný soubor povídak a smekám před Tvýmí spisovatelskými schopnosti. Děkuji a nesníííírně se teším na pokračování.
      #
      Marcuss De Acre 08 Prosinec 2013
      Ahojky Májo, chtěl jsem se zeptat, jestli pokračuješ nebo ne-e... Máme čekat vůbec pokračování nebo ne? :-/ Čekám na další díl už dost dlouho, ale nějak se nemůžu dočkat...
      #
      kikusenkaaa 26 Březen 2014
      Bude nějaké pokračování? tak pěkně jsem to rozečetla .. a konec :( :D
      #
      maja 26 Březen 2014
      Pokračování bude, ale nejsem si jistá kdy :-?? Nejdřív dokončím povídku 7193 a pak se chci k Vlkodlakům vrátit. Tak uvidíme... :-*
      #
      kikusenkaaa 27 Březen 2014
      Super, budu se těšit :) už aby to bylo :roll:
      #
      iza 27 Březen 2014
      Je to boží, už se těším na pokračování, máš vážně talent. :)
      #
      kerry11 30 Březen 2014
      Fakt boží , už se těším na pokračování. :D
      #
      Jamie 03 Duben 2014
      Nejlepší jaké jsem zatím četla (a toho už bylo).
      Prostě bombaaaa, už se těším na pokračování.
      Doufám že bude? :D
      #
      Mišik 11 Květen 2014
      Ahoj chci se zeptat, kdy bude další kapitola?
      #
      maja 11 Květen 2014
      Pokračování bude. Snad to stihnu během letních prázdnin, jestli nebudou taková katastrofa jako loni. Uvidíme. Každopádně bych tuto povídku ráda do konce roku dokončila. To jsou plány. Jaká bude skutečnost, to ví jen Merlin... :o3
      #
      AsDeen 11 Květen 2014
      Až během letních prázdnin? :-| škoda...mě to tvoje pokračování děsně baví
      #
      Palomino 11 Květen 2014
      Byla jsem tu před rokem a přečetla celé Jak to bylo dál až sem. Nádherná fanfikce, na špičkové úrovni, nelitovala jsem mnoha hodin, jež jsem jí věnovala.
      Teď se vracím a čtu podruhé od začátku. Stále mě mrzí, že konec hotový není, ale těší mě, že jsi to ještě nevzdala. :-) Dost chápu Tvé pocity, už jsem sama jako autorka poznala, jak člověka zmůže velmi dlouhé psaní téhož příběhu. Čas je taky někdy svině... Jsem ale fakt ráda, že pořád plánuješ příběh dokončit, budu dál čekat!!!
      #
      Mišik 13 Květen 2014
      Tak to je super, když se vezme v úvahu že prázdniny jsou za chvíli ;-)
      #
      Jiřík 23 Červen 2014
      Ahoj Májo, mám na otázečku: co máš teď všechno rozepsané a kdy dodáš další kapitolky? S pozdravem tvůj velký obdivovatel Jirka
      #
      maja 23 Červen 2014
      Teď dopisuji povídku 7193. Poslední kapitola už je v půlce a ještě zbývá Epilog. VBJ už je dokončená. Během prázdnin se chci věnovat Vlkodlakům. Občas asi odskočím k dalším dvěma rozepsaným povídkám (Zpěv zlatého fénixe a Zlatý fénix, ale Vlkodlaci by měli odsýpat. Počítám s jejich ukončením, což by mělo obnášet ještě tak pět až šest kapitol. Snad to zvládnu do konce tohoto roku...
      #
      Anonymous 13 Říjen 2014
      hrozně moc se mi ty povídky líbí, jedny z nejlepších, co jsem četla a to moc ff nečtu... chci se jen zeptat, kdy bude pokračování? díky moc :)
      #
      maja 15 Říjen 2014
      Na další kapitole již pracuji, ale času na psaní je málo, tak si netroufnu odhadnout, jak dlouho to bude trvat :roll:
      #
      Kedysteels 19 Listopad 2014
      Ahoj...čtu tvou povídku poněkolikáte a stále doufám a těším se na pokráčování...snad bude brzo ;-)
      #
      Jiřinice 01 Prosinec 2014
      Vždyť tu máš napsané, že další bude někdy v létě.
      (Komentář k povídce Vzpoura vlkodlaků z dubna 2013)
      ... a přešli od toho aviza Máji a komentáře od Laki už dvě léta a stav je nezměněn. Takže jako v té jedné reklamě na barvu : ... až tu příště přibyde nějaká kapitola, tak to my už tady nebudem...
      #
      martajs 08 Prosinec 2014
      Ahoooj :-) ...

      stihneš další kapitolu alespoň pod stromeček??? :roll: :roll:
      #
      maja 10 Prosinec 2014
      Pokouším se. Občas na chvíli uteču od předvánočního shonu a napíšu pár řádků, ale moc to nepřibývá. Snad se mi to podaří dokončit pod stromeček :o3
      #
      Jirka_21 10 Leden 2015
      Ahoj,

      tak kdy chystas to pokracovani? Hodne lidi by to urcite rado uvitalo 8)
      #
      maja 11 Leden 2015
      Jsem asi tak v půlce další kapitoly. Syn už je konečně zdravý, tak se snad zase ke psaní dostanu. Už chci mít tuto povídku ukončenou, protože mě nebaví a ráda bych se věnovala svým oblíbenějším kouskům...
      #
      Lony 11 Leden 2015
      Možná tě Májo urazím, ale na ten tvůj komentář reagovat musím.
      Když tě to nebaví proč jsi to sem dávala nebo proč jsi to vůbec začala psát? To je jako u Karlos Sama taky není schopný dopsat trilogii na téma Harry Potter a už pěkně dlouho.Ale co jsou to vaše stránky a vaši čtenáři které odrazujete ad svých příběhů.
      #
      maja 11 Leden 2015
      Už jsem to tu psala mnohokrát. Tento příběh je moc dlouhý. Píšu ho už asi 7 let. Za tu dobu už jsem z něj unavená a nebaví mě. Udělala jsem si osnovu, co všechno do něj ještě musím dostat a snažím se ho dokončit. Ani netušíte, co mě to stojí úsilí, abych ho (jen kvůli vám čtenářům) dopsala. Opravdu se snažím, jak jen mi to čas dovolí. Nezasloužím si výtky. S touto povídkou nemá Karlos nic společného. Ten se mnou spolupracoval pouze na Zpěvu a už jsem o něm také 2 roky neslyšela.
      #
      Lony 11 Leden 2015
      OK já jen konstatuji. Tady u tebe jsem přečetl vše co jsi sem dala kromě knihy osudu ta mě absolutně nebere ;-). Karlose jsem zmínil jen pro to že ho tam taky taky bombardují aby dokončil Harryho Poterra a Baziliška (2 rok školy tak si myslím že měl taky plány na více dílů. Asi to taky nedopíše). Vím že tuhle povídku píšeš dlouho a jsem rád že se tomu stále věnuješ a né jak jiní kteří něco začnou prát a potom to ani nedokončí a nestojí jim jejich čtenáři ani za to aby jim napsali že už psát nebudou. Příklad Zazo a její Lord z Tirosu. Pěkná povídka ale nepoužitelná, nedopsaná a takových je víc. Já čtu tyto povídky rád, ale nemám mozek na to abych je psal. Vím že jsem urejpanej ale jak píši je to tím že něco začneš číst a najednou zjistíš že to nemá konec.
      #
      fido 08 Únor 2015
      moc děkuji za krásné hodiny čtení
      chápu, že psát něco tak dlouhého se musí omrzet a i kdyby si zde skončila, tak toho bylo dost.
      Pokud si najdeš čas i chuť na pokračovaní, tak se rád vrátím a budu pokračovat
      měl sem štěstí, že jsem to četl až teď a ne před 2-3 lety, to bych to asi zapomněl a vzdal
      díky a hodně sil, nápadů a elánu
      Fido