Osud nedopřál Albusovi vlastní děti. Kdysi někoho miloval, ale dopadlo to zle. Čas mu ovšem přivedl dva chlapce, vlastně už muže. Považoval je za své syny. Ani jeden z nich neměl dosud zrovna šťastný život.

První nasazoval život jako špeh, druhý byl první na Tomově seznamu smrti. Dřív se nenáviděli. Teprve koncem války se smířili a stali se přáteli. Dnes byl jejich velký den.

Když k němu přišli na pravidelné páteční posezení u čaje, tak ho překvapili svojí prosbou. Oba plánovali svatbu a on je měl oddat. V jeden den. Nadšeně souhlasil. Jeho srdce hřálo štěstí. Jejich i jeho vlastní.