Neville cítil rozpaky, štěstí i nervozitu. Věděl, do čeho jde, když přijal tuhle práci. I přesto byl včera večer na uvítací hostině nervózní. Připadal si, jako by byl jedním z těch natěšených, ale zároveň vyděšených prváků.

Ráno to chvíli vypadalo, že ho nervozita opouští. Na snídani sice nedal nic najevo, ale uvnitř si připadal jako z rosolu. Ani si nevzpomínal, kdy se takhle cítil naposledy.

Zatřepal hlavou, aby vyhnal tyhle nebezpečné myšlenky. Přežil Závěrečnou bitvu, přežije i tohle. Chce to jen trochu klidu.

Profesor Longbottom vstal od stolu ve sborovně a vyrazil ke skleníkům, kde ho už čekali jeho studenti.