Kapitola 8 |
„Opět ses pokoušel přemluvit Godricka…“ Harry se otočil, aby se podíval, kdo to na něj mluví. Na balkónek vstoupila Rowena. Postavila se vedle něj a zahleděla se na vycházející slunce. Mlčeli a ponořeni do svých myšlenek sledovali, jak se rodí nový den. „Já vám nerozumím. A nerozumím spoustě dalších věcí,“ nevydržel nakonec Harry. „Kdo vlastně jste a proč jste tady? Pokoušel jsem se na to přijít sám, ale kloužu jen po povrchu, podstata mi pořád uniká. Lidé v tomto čase mi odpovědět nedokážou a Ginny mi také moc nepomůže.“ „Co o nás tedy víš, Harry?“ „Vím jen to, že nejste z tohoto světa a možná ani z tohoto času. Používáte vedle magie i vyspělou techniku. Dokonce tak vyspělou, že je provázaná s magií. To ani za tisíc let nebude možné. Jen jedinou věcí jsem si u vás jistý,“ odmlčel se Harry. „A to?“ „Že nám nechcete ublížit nebo nás zotročit. Spíš nám chcete pomoci. Chcete tento svět vyvést z temnot ke světlu a ochránit ho před tím, aby se sám zničil. Temná lady je naproti tomu váš přímý opak. Ta chce tento svět zotročit,“ přemýšlel nahlas Harry. „To je zajímavá úvaha. Jak jsi na to vše přišel?“ zeptala se ho se zájmem Rowena. „Tehdy při útoku na její hrad, před několika měsíci. Viděl jsem tři z vás s ní bojovat. Nebyl to zrovna rovnocenný souboj, ona vyhrávala a vy jste bojovali o holý život. A já si přitom myslel, že vy čtyři se můžete rovnat i Mistru Merlinovi. Tehdy jsem pochopil, že je velmi silná. Alespoň tak silná jako samotný Merlin. Vyprávění Helgy na ošetřovně mi potvrdilo, že Morgana je na Zemi velmi dlouho. Stejně tak i Merlin. Přežít takovou dobu mohou jen opravdu mocní lidé. Tehdy jsem také pochopil, že ti dva soupeří o tento svět. Merlin ho chce dovést k osvícení, zatímco Morgana mu chce neomezeně vládnout. Pak je tu ještě ta mapa, na které nám Godrick vysvětloval detaily útoku,“ pokračoval Harry. Rowena na něj nevěřícně pohlédla: „A jak tu jsi spojil s tvou úvahou?“ „Nejdřív mi nic nedošlo. Považoval jsem ji za nějaké kouzlo, které ukáže, co chcete. Něco podobného jako je křišťálová koule nebo myslánka. Všechno mi zapadlo dohromady až tenkrát ve vesnici, když nám Salazar dal ten komunikátor. To byl jasný důkaz, že používáte kromě kouzel i techniku a také toho, že vaše technologie je propojená s magií. Kromě toho jsem párkrát viděl Star Trek, kde se s artefakty z budoucnosti nebo minulosti oháněli každou chvíli. Ten komunikátor i ta mapa jsou věci z budoucnosti a to i pro nás, co se narodíme až za tisíc let. A ještě jsou zde naše zbraně. Mluvil jsem s Janem, kovářem, co se nedávno usadil v Otwellu. Pokusil se vyrobit aspoň jejich napodobeniny, ale všechny se mu zlomily. Ani když sloužil v královské kovárně, nic podobného neviděl. Říká, že jsou příliš dlouhé na to, jak jsou tenké, a on nedokáže udělat nic podobného. Vesničané i vojáci Temné lady používají kratší meče. To je další důkaz vašeho pokroku,“ vysvětloval jí své závěry Harry. „V několika věcech se mýlíš, Harry. Ty věci skutečně vytvořili elfové už před mnoha staletími. My, Merlin a ani Morgana rozhodně nejsme poslové z budoucnosti. Ovšem tento příběh ti nejlépe poví sám Merlin,“ začala Rowena. „Jenže ten je bohužel stále v bezvědomí,“ skočil jí Harry do řeči. Rowena jen přikývla na souhlas a pokračovala: „Je pravda, že nějakou techniku používáme. Dokonce takovou, která je svázaná s magií. Jenže není naše. Patří prastaré rase, která tu žila už dávno před námi… Říkali si Atlanťané a je tomu již dlouho, co opustili tento zapomenutý kousek vesmíru. I na tento příběh se raději zeptej Merlina, on je opravdu báječný vypravěč. Jsme si jistí, že všichni kouzelníci jsou více méně stejní jako my…“ „Tak to musíme být marťani,“ přerušil ji podrážděně Harry. „Chceš říct, že naše rodiče unesli zelení mužíčci, aby do nich vložili naše zárodky? Nebo jsme snad nějací mutanti?“ „Ne, Harry, všichni kouzelníci jsou potomky Atlanťanů. Já, Godrick, Helga a Salazar patříme k první generaci vzniklé ze smíšených svazků. Všichni zdejší učni jsou už děti nám podobných nebo jsou ještě Atlanťanům ještě vzdálenější. Je to jeden z faktorů, který určuje magický potenciál každého z nás. Atlanťané nám jsou velmi podobní. Biologicky jsme takřka identičtí, tak identičtí, že můžeme mít spolu děti. Možná ti to bude znít pohoršlivě," usmála se Rowena, "ale je to s námi stejné jak s koňmi a osly, i když ti jsou fyzicky ještě rozdílnější. Ti se také mezi sebou páří a jde jim to docela dobře i bez laboratorního vybavení, jak tě zjevně napadlo…“ „To znamená, že pokud jsou Atlanťané koně a lidé osly, my jsme mezci a muly,“ zapřemýšlel Harry nahlas. „I tak se to dá říct.“ „Takže vy jste potom také jenom mezci a muly?“ zeptal se Roweny. „Ano.“ „Tak to mě teda uklidnilo,“ odpověděl zadumaně Harry. „Co jsou potom Merlin a Morgana?“ „Čistokrevní koně…“ odtušila bez známky úsměvu Rowena. *** Harry, Ginny a Viktor společně s Darinem a Cypriánem, novými studenty v Bradavicích, vystřídali hlídku v Otwellu. Ubytovali se v pro ně vyhrazeném domku. Provedli kontrolní obhlídku vesnice a pozdravili se s přáteli. „Za těch pár měsíců se tahle vesnice pořádně rozrostla,“ řekl Harry cestou do arény, kterou zde vybudovali ke cvičení během služby ve vesnici. „Ty se divíš, Harry? Morgana terorizuje celé ostrovy a lidé se snaží najít úkryt,“ odpověděla mu Ginny. „Naštěstí náš vliv taky sílí. Některá menší města a další vesnice tady na severu zažádala o naši ochranu,“ poznamenal Viktor. „Kdo vlastně teď vládne na jihu, v Londýně?“ zeptal se trochu ustrašeně Darin. „Mám tam rodiče a Cyprián taky.“ „Londýnu a okolí ještě vládne muklovský král. To ovšem neznamená, že je tam tvoje rodina v bezpečí. Morgana útočí po celých ostrovech,“ odpověděl mu Viktor. „Štve mě, že nás Godrick nepustí do boje. My jen cvičíme a hlídáme vesnice. On a Salazar vyráží do boje pokaždé, když se někde objeví sebemenší náznak Morganiny aktivity,“ prohlásil popuzeně Harry. „No, možná se nedostaneme v nejbližší době do pořádné akce, ale procvičit se stejně můžeme,“ navrhl Viktor a ukázal k cíli jejich cesty. V aréně právě začala početná parta výrostků mlátit hlava nehlava menší děti, které si tam doposud hrály s dřevěnými meči na bradavické studenty. Skuteční čarodějničtí učni vtrhli do arény pomoct dětem. Šarvátka skončila stejně rychle, jako začala. „Aúúú, to bolí,“ stěžoval si Cyprián. Byl stočený do klubíčka a držel si ruku. „Co se ti stalo, Cypriáne?“ zjišťoval hned Harry. „Viktore, pomoz mi, doneseme ho k Nancy, ta mu pomůže.“ „Aspoň teďka víš, proč se nesmíš nenechat soupeřem zasáhnout,“ řekl mu Viktor, když pomáhal Harrymu donést ho k vědmě. Tam ho položili na lehátko, kam Nancy ukládala své pacienty. „Byli na mě tři. Neměl jsem šanci se jim ubránit,“ zasténal už po několikáté. „Nesmysl, tví přátelé také bojovali proti více protivníkům. Jen do sebe nenechali tak hloupě mlátit,“ odsekla mu Nancy, která právě vstoupila do místnosti. „Kde jste byla? Víte, jak mě to bolí? Potřebuju je ošetřit a vy se někde flákáte,“ vyštěkl na ní Cyprián. „Takhle s Nancy nemluv! Je jediná, kdo ti tady může pomoci,“ plácl ho Harry do ramene. Cyprián bolestí zavyl. „Harry, nech ho už být. Třeba pochopí, že jsem musela nejdříve ošetřit rány dětem, kterým jste pomohli,“ pokárala ho vědma. „Zatraceně, tak na ty jsem kvůli němu úplně zapomněl,“ zastyděl se Harry. „To nejsi jediný,“ omlouvala se Ginny. Na Viktorovi bylo vidět, že si také v duchu nadává. „Vy mladí. Děláte stejnou věc jako všichni vojáci. Nejdřív se staráte o své druhy a až pak o ostatní,“ řekla Nancy. Natřela Cypriánovi celé tělo mastí z půlnočního heřmánku a vyhnala je ven. „Harry, doneste mi, prosím, květy zlatého kapradí. Na západ od vesnice je ho dost.“ „Dobře, přineseme ti ho,“ odpověděl jí Harry. „Tak jak ti je, Cypriáne? Pomohla ti Nancy?“ „Už je mi mnohem lépe. Tělo už mě nebolí tak, jako předtím,“ přitakal mu Cyprián. „To je dobře. Tak to si půjdeme doopravdy zatrénovat,“ navrhl Viktor. „Proč nejdeme na to kapradí, když jsi to slíbil?“ zeptal se Harryho otráveně Darin. Nechtělo se mu jít zpět do arény. Cyprián se zatvářil úplně stejně. „Protože pokvete až o úplňku, přesně o půlnoci…“ rozesmála se Giny. *** „Tak Darine, ukaž mi, co umíš. Zaútoč,“ nakázal Harry svému protivníkovi. Darin kolem něj chvíli kroužil. Náhle vyrazil, když se mu zdálo, že Harryho pozornost ochabla. Bodnutí mečem nebylo tak překvapivé, jak si myslel. Jeho zbraň skončila na zemi a soupeřův meč ho tvrdě zasáhl do hrudi. Než se skácel na zem, stál už Harry za ním a nenechal ho upadnout. „Zaútočil jsi ve chvíli, kdy jsem tě k tomu vylákal. Tenhle krátký a široký meč není zrovna bodná zbraň, tak ho používej tak, jak vás to učí Salazar s Godrickem a nevymýšlej hlouposti,“ cepoval ho Harry. „Přiznávám, že můj protiúder nebyl taky zrovna klasický, ale ty stejně ani nevíš, jak jsem tě praštil. A teď znovu! Do střehu“ Harry s Ginny a Viktorem trápili Darina s Cypriánem tréninkem tak dlouho, dokud se dokázali soustředit na to, co dělají. Skončili, až když se mezi oba mladší kluky přimotalo na okraji arény malé děcko, a oni si ho skoro ani nevšimli. „Co tu děláš? Vždyť ti mohli ublížit!“ rozkřikl se na něj Harry, když ho dostal dál od kluků. Chlapeček začal popotahovat a nakonec se rozbrečel. Harry se rozhlédl kolem arény a uvědomil si, že jejich tréning sledují se zatajeným dechem snad všechny děti z vesnice. „Přestaň laskavě brečet. Nikdo ti přeci neubližuje,“ snažil se nešikovně uchlácholit jejich malého fanouška. Chvíli si je všechny zkoumavě prohlížel. „Proč jste tady?“ „Já chci být jako ty. Chci bojovat, chci čarovat a chci být slavný. Chci, aby se mí nepřátelé přede mnou třásli,“ popotahoval ten malý, ukoptěný kluk, kterého málem v zápalu boje zašlápli. „Jak se jmenuješ, drobku?“ klekl si k němu Harry. „Damián.“ „Damiáne, proč si myslíš, že jsem slavný?“ „Umíš bojovat mečem. Každý, kdo umí bojovat, je přece slavný.“ „Tak to není, Damiáne. To, že se naučíš prát, to z tebe lepšího člověka neudělá. Opravdu chceš, aby si tě lidi pamatovali jen jako rváče? My se sice boji nevyhýbáme, dokonce se učíme bojovat, a někdy nás i docela baví, ale umění boje je pro nás jen nástrojem k dosažení jiných cílů. A sláva získaná v bitvě je jen pomíjivé pozlátko, co vydrží přesně do té další… Ale víš co?“ zeptal se ho nečekaně Harry. „Co?“ podíval se na něj podezřívavě Damián. „Naučím tě, jak se správně zachází s tím mečem, co máš u sebe,“ prohlásil Harry. Vytáhl chlapci z ruky jeho neforemnou dřevěnou hračku, prohlédl si ji a několika seknutími svého ocelového meče jí dal správný tvar. „Takhle se ti bude lépe šermovat.“ „Já chci taky! Taky mě cvičte… Já se chci taky naučit šermovat…“ ozývalo se ze všech stran. „Tak sem pojďte taky,“ pozval je Harry do arény mávnutím rukou „Budete učit i mě, pane?“ přiběhlo k Harrymu asi dvanáctileté děvče. „To je jen pro muže. Běž domů, stejně jsi měla uklízet,“ odháněl ji o něco starší kluk, který jí byl podobný jak vejce vejci. Nejspíš bratr. Děvče se po chvíli otočilo a se sklopenou odcházelo pryč. „Stůj! Tak stůj, když ti to říkám. Petrificus Totalus!“ vyslal na ni Harry nakonec kouzlo. Došel k ní a odeklel ji. „Když na tebe volám, tak se příště laskavě otoč. Nevidím důvod, proč bys nemohla trénovat s ostatními,“ řekl jí Harry. Dívce se zablesklo v očích. „Tak to ne, má být doma. Může se jí něco stát. Běž domů, Lorano,“ přiběhl k nim naštvaný mládenec. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho klidně Harry. „Lukas,“ odpověděla za něj dívka. Harry se nadechl. „Tak teď mě poslouchej, Lukasi. Jen my rozhodneme o tom, koho budeme učit, co ho budeme učit a jak ho budeme učit. Pokud se tvoje sestra rozhodla, že se naučí bránit, je to jen její rozhodnutí,“ důrazně mu vysvětloval Harry. „A ty se k ní můžeš přidat, jestli chceš…“ Giny nejprve zabodla svůj pohled do Lukase a pak výmluvně objala Loranu kolem ramen. Lukas se ani nezmohl na odpověď a ustrašeně utekl domů za otcem. *** Po úvodní lekci boje s mečem poslal Harry všechny děti domů. Děcka sice váhavě opustila kolbiště, ale domů se jim nechtělo. Darin jim prozradil, že teď bude následovat skutečná zábava. Ginny a Viktor vztyčili ochrannou bariéru kolem kolbiště a vyzkoušeli její odolnost pomocí jednoduchých kouzel. Když se ubezpečili, že své diváky neohrozí, navzájem si pomohli připravit se k boji. Harry a Giny v jejich elfím brnění výzbrojí vypadali skutečně působivě, skoro jak válečníci z nebes. Viktor, ve svém černém koženém brnění se stříbrnými hady na rukávech a nohavicích a jednoduchými, ale účelnými zbraněmi vypadal jako posel smrti. „Copak to vidím, Viktore? To už jsi přišel na to, že pořádný meč je lepší, než ty tvoje kudličky?“ provokoval Harry. „To sice není, ale potřebuju si s ním zacvičit. Uvidíme, co budeš říkat, až mi budeš líbat boty,“ odpověděl mu Viktor stejnou mincí. „Chlapečci si hrají, asi bude hezky. Já myslela, že budeme trénovat a ne žvanit,“ zasyčela Ginny. Oba na nic nečekali a vrhli se na ni. Harry vyslal Expelliarmus a Viktor Petrificus. Obě kouzla se neškodně odrazila od Ginnina štítu. „To je všechno, na co se zmůžete? Tak sledujte tohle,“ prohodila k nim Ginny. Švihla dvakrát mečem do vzduchu. Od meče se oddělily dva světelné oblouky. Namířily si to rovnou k jejím soupeřům. Harry svůj oblouk roztříštil mečem a Viktor se mu prostě vyhnul. „Tak to nic nebylo! A co tohle?,“ zahulákal Harry. Ve chvilce kolem něj stálo šest falešných Potterů. A v dalším okamžiku jich byly už tři tucty. Během několika úderů srdce jich byla plná aréna. A někde mezi nimi se ten pravý Harry blížil ke svým obětem. Překvapivě napadal své soupeře, kteří se sotva dokázali bránit. Pokaždé, když zničili některý z jeho obrazů, objevily se hned dva nové. „Tak tohle je už opravdu nudné, Harry,“ zavrčela Ginny, když zase zasáhla jen Harryho iluzi. Soustředila se, vyřkla kouzlo a švihla mečem. Z jeho špičky vyšlehl plamen, který se zastavil až o ochrannou bariéru. Ginny vyvolávala další a další plameny, které vrhala různými směry. Pokaždé zničila několik obrazů, které ale brzy nahradily další. Pravého Harryho stále nemohla zasáhnout. Diváci sebou cukli pokaždé, když jejich směrem zamířily plameny. Obávali se, že kouzlo dosáhne až k nim. Harry vycítil příležitost odstranit jednoho ze soupeřů. Zaútočil na Viktora, který ničil Harryho obrazy mečem. Malafay na poslední chvíli zahlédl ostří zbraně mířící na něj. Uskočil, ale tak nešikovně, že mu přitom Harry svým úderem vyrazil zbraň z ruky. Viktor se mohl bránit jen štítem, který držel oběma rukama. Harry zvládl zasadit do Viktorova štítu pár tvrdých úderů, než si ho našel Ginnin oheň. Viktor musel na obranu před plameny vyčarovat magický štít, který ho sice ochránil, ale zároveň mu znemožnil přejít do protiútoku. „Tahle hra se mi nelíbí. Je tě všude nějak moc, Harry,“ ucedil Viktor mezi zuby. Prudkým poryvem větru zničil nejbližší Harryho obrazy. Odhodil štít a vytáhl svých osm vrhacích nožů. Pronesl kouzlo a všechny rozhodil. Dýky začaly létat kolem něj a vypadalo to, jako by jich přibývalo. Za chvíli vytvořily vír železa, od kterého se odrážel Ginnin oheň i Harryho magické útoky. Když vír dosáhl až do vrcholu ochranné bariéry kolem arény, vybuchl. Ostří se rozlétla po aréně a ničila vše, na co narazila. Harryho obrazy mizely po tuctech, až byly nakonec zničeny všechny. Viktor se rozhlédl po bojišti. Uviděl Ginny, jak se krčí za kovovou stěnou vytvořenou z jeho dýk, ale nikde neviděl Harryho. Na chvíli se lekl, že jeho kouzlo Harrymu skutečně ublížilo, ale pak si všiml velké hromady nožů, která se otřásala a postupně zmenšovala. Za pár okamžiků už byl schopný mezi dýkami zahlédnout magicky zvětšený elfský štít a o něco později i samotného Harryho. „To bylo skutečně ohromné, Viktore, ale řekni, kolik sil tě to stálo? Udržování takového víru tě muselo strašně vyčerpat,“ promluvil zdánlivě klidně Harry a snažil se přitom udržet ve svém zorném poli oba tréninkové partnery. „Bylo to obtížné, ale ty taky nevypadáš zrovna čerstvě. Použil jsi opravdu náročná kouzla a Ginny ty její plameny taky unavily,“ odpověděl Viktor a nenápadně couval pryč od svých přátel, aby získal víc času na nabrání sil. Dobře si uvědomoval, že použil kouzlo, které ho dostalo až na hranici jeho schopností. „Zpotil ses, Viktore. Co bys řekl, kdybych tě trochu osušil?“ zeptal se ho s nevinným výrazem Harry a vytvořil na špičce svého meče ohnivou kouli. „Harry, myslím, že už potřebuješ trochu zchladit,“ upozornila ho na sebe Ginny. Harry měl co dělat, aby se vyhnul proudu vody, který na něj poslala. „Tak ty takhle? No počkej!“ Harry hodil po Ginny kouli, kterou měl připravenou pro Viktora. Ginny mu odpověděla koulí vody. Koule se srazily a proměnily se v oblak vody a páry. Harry s Ginny se do sebe systematicky pustili a vypadalo to, že na Viktora docela zapomněli. Ten mezitím ze sebe dokázal setřást tu nejhorší únavu a znovu na ně magicky zaútočil. Kov z dýk válejících se všude po aréně proměnil ve dvě obří čepele, které vzápětí uvedl silou své vůle do pohybu. Ginny a Harry se společně postavili novému Viktorovu útoku. Jednoduchá kouzla nedokázala čepele zastavit a ty začaly postupně nabírat rychlost. Harry položit oběma hrotům do cesty postupně různé překážky - kamennou zeď, balvan a nakonec i stěnu ze železa. Docílil akorát toho, že se obě čepele při prvním kontaktu s překážkou roztočily a pokračovaly ve svém zničujícím letu k cíli. Ginny zase zasypávala obě gigantické zbraně proudy ohně a vody, které občas proložila výbušnými kouzly. Ani její snažení k ničemu nevedlo, dokázala ze zbraní uštípnout jen nepatrné úlomky kovu. Nakonec kolem sebe rozprostřeli velmi mocný štít. Zářil všemi barvami duhy. Nejdřív se zdálo, že štít vydrží. Po pár minutách přestal zářit, pak se začal prohýbat a nakonec se v něm objevily i první trhliny. Harry se podíval Viktorovi přímo do očí. Myslel si, že v nich uvidí radost z vítězství. Překvapilo ho, jak je jeho pohled prázdný a nepřítomný. Teď už věděl, co má udělat. Vyslal na Viktora prudký poryv větru, kterým ho povalil. Viktor se přestal soustředit na své obří čepele a ty se vzápětí proměnily v oblak jemného kovového prachu, ze kterého vypadlo osm původních Viktorových dýk. Viktor se po čtyřech doplazil k ochranné bariéře a s vypětím všech sil se postavil. Pak jen unaveně mávl rukou, svalil se na zem a sledoval, co se bude dít dál. K překvapení všech přihlížejících se Harry s Ginny zase vrhli proti sobě. Nepoužívali kouzla, pouze šermovali. Výpady, kryty i celé nacvičené sekvence se střídaly s takovou lehkostí, jako by k předchozí magické bitvě ani nedošlo… „Viděla jsi to taky?“ zeptal se najednou Harry. „Jo.“ „Co to bylo?“ „Nemám zdání. Postřehla jsem jen nějaký pohyb.“ Chvilku se rozhlíželi kolem sebe a pak si Harry všiml, že Victor si přivolal jednu ze svých dýk. Okamžitě na něj seslal kouzlo, kterým ho definitivně vyřadil z boje. Ginny využila nečekanou šanci a přiskočila k Harrymu a podrazila mu nohy. Harry upustil meč a tak mu alespoň přišlápla ruku se štítem. A pak mu vítězně přitiskla hrot svého meče na prsa. „Vyhrála jsi. Byl jsem přemožen slabou holkou,“ pobaveně ji škádlil Harry. „I když nádhernou,“ dodal tak, že ho mohla slyšet jen ona. Podala mu ruku a pomohla mu vstát. „Asi bychom měli navštívit Nancy.“ *** „Vaše souboje jsou čím dál nebezpečnější. Měli byste být opatrnější,“ napomenula je Nancy. Zrovna potírala pohmožděniny a modřiny Cypriánovi a Damiánovi. Poté, co skončila se dvěma nováčky, přešla k Ginny. Pomohla jí odstranit svršky a odhalila tak čtyřem chlapcům její poraněná záda. Jen Nancy věděla, že má malé řezné i bodné ranky po celém těle. „Ne všechny Harryho výpady jsem odrazila. To platí i o těch tvých dýkách Viktore,“ řekla Ginny dřív, než se stačil kdokoliv zeptat. Zadržovala slzy, když její poraněnou kůži vědma čistila a poté na ní nanášela nějakou hořce páchnoucí bylinou směs. „Dobře víš, že v aréně nám nic nehrozí. Sama nás posiluje i chrání. Krom toho zastaví jakékoliv kouzlo nebo úder, který by mohl někoho vážně zranit nebo zabít. Tak proč si o nás pokaždé děláš starosti?“ rozmlouval Harry s Nancy, která právě ošetřovala modřiny a pohmožděniny na Viktorově těle. „Proč jste tedy pokaždé popálení, poranění a sotva se hýbete?“ nadhodila vědma. Přešla k Harrymu, ale ten se zdráhal sundat svůj oděv. Nancy ho musela důrazně napomenout, než se svlékl. Odhalil tak rozsáhlé popáleniny prokládané rankami od hrotů Viktorových dýk. Všichni na něj nevěřícně hleděli. „Však už znáš naší odpověď. Pokaždé, když se přijdeme k tobě nechat ošetřit, pokládáš nám stejnou otázku a my ti na ni odpovídáme pokaždé stejně. Bez vědomí následků našich chyb by to nebyl cvičný souboj, ale pouhá hra,“ argumentoval Harry a statečně se snažil ignorovat pohledy upřené na jeho neuvěřitelně rychlé mizející zranění. „Jinými slovy, pokud by to nebolelo, nebrali bychom to vážně,“ dodal Viktor. „To všechno zní docela rozumně, ale řekni mi, Viktore, k čemu bys nám tu byl, kdyby se Morganini vojáci dostali do vesnice zrovna v době, kdy se ani nepostavíš na nohy? Nevíš? Tak já ti to řeknu sama. K ničemu! A až se příště budete chtít předvádět, tak to dělejte v Bradavicích a ne tady, kde na vás a vaše schopnosti spoléhají stovky lidí.“ „Ale Nancy…“ začal chabě protestovat Harry. „Jděte mi z očí. A nezapomeňte na to kapradí...“
|
Items details
- Hits: 8247 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Já si taky myslim že to je trochu předvádění ale zase když budou cvičit tak se zlepší
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.