Žila, byla v jedné zemi, která se jmenovala Československo, dívka jménem Anna. Budu Vám vyprávět krutý a ponurý příběh jejího života, který nakonec naplnila láska a naděje, tak, jak mi jej sama svěřila.

Jsem moták…

Psal se rok 1939 a v mudlovském světě vypukla válka. Moje matka Elizabeth byla čarodějka, která si vzala mudlu. Naneštěstí jsme žili v mudlovském světě… Protože byl můj otec Žid, dostali jsme povolávací rozkaz.

Matka si vzpomněla na Fideliovo zaklínadlo, ale nepatřila k silným čarodějkám, takže ho nakonec nezvládla. Ostatní kouzelníci neměli čas starat se o druhé, protože měli problémy s Gellertem Grindelwaldem.

Měla jsem mladšího brášku Míšu, kterého mamka chtěla zachránit. Ještě z mládí měla v Anglii přátele a ti se rozhodli, že ho adoptují. Snažila se Míšu dostat do Anglie, ale nešlo to tak snadno, jak si myslela. Nakonec narazila na pana Wintona, který jí slíbil, že ho tam dostane.

Svůj slib splnil. Šli jsme Míšu vyprovodit na nádraží. Věděli jsme, že už ho možná neuvidíme. Mamka se držela, dokud vlak neodjel, ale potom se zhroutila a nezadržitelně se rozplakala. Za pár dnů jsme obdrželi povolávací rozkaz do transportu. Tak nás odvezli…

Nejdříve jsme jeli do Terezína. Tam to ještě nebylo tak hrozné. Pak nás rozdělili, otce odvezli do Osvětimi, kde prý byli všichni hned nahnáni do plynu. Mě a matku rozdělili. Každou z nás naložili do jiného vlaku. Už jsem ji nikdy více nespatřila.

Cesta byla strašná. Byli jsme namačkáni v dobytčích vozech tak, že lidé umírali vestoje…

Vyložili nás v Březince.

Příděly jídla byly sotva dostatečné. Trocha řídké polévky a krajíc chleba byly jen občas doplněny kouskem sýra, margarínu nebo lžičkou marmelády. A k tomu ještě tvrdá dřina. Všechny jsme chřadly, ztrácely sílu. Pomalu jsme umíraly. Proto jsem se snažila pracovat s tou troškou magie, co jsem měla, a doufala, že to bude stačit na přivolání nějakých drobků jídla navíc a posílení mé imunity. Tyfus, skvrnitý i břišní, svrab a spousta dalších nemocí si spolu s vyčerpáním a stresem vybíraly mezi námi svou daň. Zvládla jsem to a přežila.

V roce 1944 mě chtěli poslat do plynu. Naštěstí se objevil Oskar Schindler a zaměstnal mě.

V roce 1945 pro nás válka skončila. Nás osvobodili Američané. Jeden z nich se mi líbil. Byl trochu jiný, než ostatní a cítila jsem z něj něco známého, ale nevěděla jsem co. Jmenoval se Áron Evans. Začali jsme si posílat dopisy, procházeli jsme se pod širým nebem a najednou jsem dostala šílený nápad se ho zeptat:

„Říkají ti něco slova jako mudla nebo moták?“

Znal je. I v jeho rodině byli kouzelníci. Zamotala se mi štěstím hlava, mohla jsem se svým milovaným sdílet náš skrytý svět.

Odstěhovali jsme se do Anglie, koupili si malý domek v Tkalcovské ulici a vzali jsme se.

Můj milý a já jsme se potřebovali vzpamatovat z hrůz, kterými jsme si prošli. To nám trvalo pár let. Hodně lidí kolem nás bylo poznamenáno válkou. Byli jsme si navzájem oporou. Povídali jsme si s nimi o svých zážitcích, o svých nočních můrách i o našich snech. Jenže nám to pomáhalo jen napůl, protože naši přátelé byli mudlové a my jsme si s nimi nemohli povídat o našem světě. Áron trval na tom, abych o svých pocitech a zážitcích mluvila. Často jsme se kvůli tomu hádali, protože to bolelo. Nakonec jsem své noční můry a přízraky minulosti i díky jeho paličatosti zvládla.

Přišel rok 1958 a nám se narodila Petúnie a zanedlouho i Lily.

Snažili jsme se je vychovávat k toleranci, laskavosti a lásce. Jenže u Lily se objevily kouzelnické schopnosti a Petúnie začala žárlit.

Tady její vyprávění končí, ale pokračování tohoto příběhu již všichni jistě znáte…

***

Oskar Schindler – kontroverzní německý obchodník, známý tím, že zachránil 1 200 Židů před smrtí v koncentračním nebo vyhlazovacím táboře.

Sir Nicholas George Winton – britský makléř a humanitární pracovník, který v roce 1939 zachránil 669 převážně židovských dětí z území ohroženého Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Žurnalisty je někdy nazývám britským Schindlerem.