Kapitola 26, Adelaide Klacmarii |
Jako každou sobotu bylo i večer 15. února v Nebelvírské společenské místnosti živo. Několik studentů se snažilo, více či méně úspěšně, pracovat na esejích, další se je snažili rozptylovat. V rohu hrála parta prváků řachavého Petra, Harry s Ginny obsadili kanape vedle krbu, Ron hrál s Colinem šachy a Hermiona si ve vedlejším křesle četla jakousi tlustou knihu. Levandule si z ložnice přinesla svůj valentýnský dárek. Sedla si vedle Parvati a otevřela bonboniéru. „Teda, ta je luxusní,“ vydechla Parvati, když uviděla její vnitřek. Srdce bylo plné bonbonů z nejlepší belgické kouzelnické čokolády značky SpaChoko. Jednotlivé bonbony měnily každých třicet sekund tvar, z koulí se stávaly jahody, maliny, oříšky, borůvky, meruňky, třešně a další ovoce. Záleželo na náplni. Levanduli se zalíbila jahoda. „Ne, nejez to!“ ozval se Ron, který zrovna vzhlédl od šachů. „Závidíš, co?“ ušklíbla se Levandule a mrkla na Parvati. Té se právě v ruce mango změnilo na kouli. Obě si bonbon strčily do úst. Čokoláda se doslova rozplývala. Jejich chuťové pohárky zasáhla vlna smetanově jemné čokolády s ovocnou příchutí v dokonalém poměru. Pak nastala tma. Spolužáci jen viděli, jak se obě studentky vteřinu poté, co si vzaly bonbon, sesunuly v křeslech jak bez života. První se probrala Hermiona. „Ginny, na ošetřovnu! Rone, pro Brumbála! Neville, pro McGonagallovou! Fofrem!“ zakřičela. Bylo to jako rozbuška. Tři oslovení vystřelili ke vchodu tak rychle, že málem proběhli skrz Buclatou dámu. Hermiona opatrně vzala bonboniéru a zavřela ji. „Harry, Coline, přeměňte ty křesla na lehátka a něčím je přikryjte,“ pokračovala v organizování, „Deane, zažeň všechny mladší studenty do ložnic!“ Její rozhodnost nenarazila na odpor, takže když dorazila madam Pomfreyová, tak ve společenské místnosti už byli jen žáci od pátého ročníku výš a dvě studentky v bezvědomí, ležící na lehátkách a přikryté vlněnými dekami. Zatímco Pomfreyová ošetřovala studentky, Brumbál s McGonagallovou vyzpovídávali přítomné studenty, aby zjistili, co se vlastně stalo. Mluvili s nimi postupně a po rozhovoru je posílali do jejich ložnic. Nakonec tam zůstali jen Harry, Ron, Hermiona a Ginny. Ředitele zajímalo, proč Ron varoval Levanduli, aby nic nejedly. „Na té bonboniéře nejsou vidět žádné, ale vůbec žádné, stopy kouzel. Někdo je musel odstranit,“ odpověděl Ron. „To tam není ani kouzlo trvanlivosti?“ divil se Brumbál. „Ani to. Není tam vůbec nic,“ ujistil ho Ron. „To je opravdu zvláštní. Pokud se vás budou ptát vaši spolužáci, tak jste měl zlé tušení. Co vidíte vy, slečno Grangerová?“ obrátil se na Hermionu. „Magický podpis tam je, ale nečitelný, pane řediteli. Někdo se ho snažil smazat,“ odpověděla Hermiona. Brumbál jen zakroutil hlavou. Madam Pomfreyová právě dokončila vyšetření a otočila se na Brumbála. „Jsou v magickém kómatu způsobeném otravou. Nejsem ale schopna zjistit, co ji způsobilo. Severus bude muset ty bonbony prozkoumat.“ „Jistě Poppy, jdu za ním,“ ozvala se McGonagallová, opatrně vzala bonboniéru a odešla. Poppy spolu s ředitelem odlevitovala obě studentky na ošetřovnu. Společenská místnost se po jejich odchodu znovu zaplnila a hovor všech studentů Nebelvíru se točil jen kolem toho, co se stalo. Severus Snape seděl u krbu ve svém oblíbeném křesle a v ruce měl skleničku sladové whisky McBride, jeho oblíbené značky. Bylo to velmi nezvyklé, ale tentokrát neuložil žádný trest a eseje opravil už dopoledne. Ticho jeho komnat ale přerušilo zaklepání na dveře. Se zavrčením odložil skleničku na stůl a šel otevřít. Za dveřmi stála velice nervózní Minerva. „Musíš zjistit, co je v těch bonbonech, Severusi. Rychle,“ vyhrkla místo pozdravu a strčila mu do ruky krabici ve tvaru srdce. „Udělám, co budu moct, ale musíš mi říct, o co se jde,“ odpověděl ji překvapený Snape a gestem ji pozval dovnitř. Jakmile vešla, zavřel dveře a vydal se do své soukromé laboratoře. „Včera dostala slečna Brownová soví poštou tuhle bonboniéru,“ začala McGonagallová vysvětlovat, když ji Snape usadil do jediného křesla v laboratoři, „Dnes večer ji otevřela a spolu se slečnou Patilovou snědly po bonbonu. Ty bonbony byly otrávené, ale Poppy nezjistila čím. Obě teď leží na ošetřovně v magickém kómatu.“ „A co pan Weasley a slečna Grangerová?“ zeptal se Snape během chystání několika speciálních kotlíků na odhalování jedů. „Pan Weasley nenašel vůbec nic a slečna Grangerová jen něco nečitelného. Nevíme nic,“ vzdychla si McGonagallová. Snape se na ni podíval a ona vypadala dost sklesle. Věděl o ní, že není zrovna mateřský typ, ale o své studenty se vždy dokázala perfektně postarat. Všichni v Nebelvíru k ní cítili respekt a současně jí zcela důvěřovali. V podobném stavu ji za ta léta, co ji znal, viděl jen málokdy. „Věřím, že zjistíme, kdo a proč to udělal. Měla by sis jít odpočinout, já zjistím, o jaký jed jde,“ řekl sebevědomě Snape s pohledem upřeným jejím směrem. McGonagallová zvedla hlavu a zjistila, že se dívá do černých očí lektvarového mistra. Problém byl v tom, co v nich viděla. Nebyl v nich obvyklý chlad, ale byla tam něha, porozumění a sounáležitost. Tohle v nich neviděla od doby, co nastoupil jako profesor. Přikývla na souhlas a odešla do svých komnat. Snape v jednom kotlíku připravil základní odhalující roztok a poté ho rovnoměrně rozlil do dalších sedmi. Poté začal s jeho úpravami podle jednotlivých základních skupin jedů. Za půl hodiny se dobral k výsledku. Všechno negativní. Kouzlem vyčistil kotlíky a připravil si další tři várky lektvaru, aby vyzkoušel méně časté jedy. Po čtyřech hodinách si unaveně sedl do křesla. Nenašel nic. Seděl tam ještě dlouho, když vstal a přešel ke knihovně, kterou měl v laboratoři. Přejížděl ukazovákem pravé ruky hřbet jedné knihy podruhé, dokud nenašel, co hledal. Otevřel tenkou nenápadnou knížku s názvem Jedy nejstrašnější a usmál se. Tohle musí být ono. Vzal čistý kotlík a dal se do práce. Svítalo, když se, už asi po tisící podíval do kotlíku. Tekutina v něm měla blankytně modrou barvu. Měl pravdu. Bylo to ono. Musel se nutit ke klidu, když šel ke krbu, aby zavolal ředitele. „Děje se něco, Severusi?“ zeptal se ho rozespalý Brumbál. „Mám to, Albusi. Právě jsem zjistil, co je to za jed. Sejdeme se za chvíli na ošetřovně,“ odpověděl mu Severus a přerušil spojení. Stejným způsobem vzbudil i McGonagallovou. Pak se vydal na ošetřovnu. Madam Pomfreyová nespala. Seděla u děvčat a sledovala jejich tělesné funkce pomocí několika monitorovacích kouzel. Nic se už hodiny nezměnilo a ona s tím nedokázala nic udělat. Mohla jen sedět a pozorovat je. V tomhle stavu ji našel Snape a odkašlal si. Bradavická ošetřovatelka se otočila. „Vím, co je to za jed, Poppy,“ řekl. „Co? Co jim tohle způsobilo?“ vyhrkla ošetřovatelka. „Za chvilku, Poppy. Počkáme na Albuse a Minervu,“ brzdil její zvědavost Snape. Netrvalo dlouho a oba profesoři dorazili. „Tak, co je to za jed, Severusi?“ zeptal se netrpělivě Brumbál. „Jsou to Adéliny slzy,“ odpověděl Snape. „Adéliny slzy?“ divila se McGonagallová. „Zhruba před dvěma sty lety jeden šílený kouzelník tak dlouho křížil spoustu jedovatých rostlin, až vypěstoval zcela nový druh, který nazval Adelaide Klacmarii. Květ rostliny těsně před odkvětem roní kapalinu podobnou slzám – Adéliny slzy. Ty způsobují dlouhodobé magické kóma. Pokud v tomto stavu někdo zůstane tři měsíce, zemře,“ vysvětli to Snape. Všichni tři jeho posluchači ztuhli. Tohle nebylo dobré. „Naštěstí existuje protijed,“ pokračoval Snape, „Jen bude problém ho vyrobit. Obsahuje tři vzácné přísady. List černé růže z Jericha nebude problém, ale drcené peří kolibříka australského a pět kapek mléka jednorožce se prakticky nedají sehnat. Také je třeba během vaření dvakrát na velmi krátkou dobu extrémně zvýšit teplotu lektvaru. Budu to muset nějak vyřešit.“ „Pak máme co dělat. Možná by stálo za to promluvit si s panem Finch-Fletchleyem a slečnou Weasleyovou,“ řekl po chvíli ticha Brumbál. „Ano, ale jak seženeme to peří? Je to vzácná ingredience?“ zeptala se Poppy. „Weasleyova dvojčata,“ odpověděla jí McGonagallová. „Mám dojem, že nás dnes čeká spousta práce. Přesto věřím, že během týdne budou obě v pořádku,“ řekl Brumbál s pohledem upřeným na jediné dvě obsazené postele na ošetřovně, „Musíme ale také zjistit, kdo tu bonboniéru poslal. Zavolám Brouskovi.“ ------------------- V neděli odpoledne zavolal Brumbál Draca do ředitelny. Tam už čekal Kingsley Pastorek. Draco se posadil do křesla vedle bystrozora. „Přišli jste na něco?“ zeptal se rovnou. „Nedaleko ostrova Man je podle mudlovských map oblast nebezpečných útesů. Naši odborníci tam zjistili nadprůměrné množství nepřírodní magie,“ odpověděl mu Pastorek. „Nepřírodní?“ divil se Draco. „Jako přírodní magii označujeme přirozenou magii. Magii, kterou v sobě mají lidé, zvířata, rostliny a ostatní přírodní materiály. Nepřírodní magie je vlastně magický podpis nebo otisk, stopa použitého kouzla,“ odpověděl mu Brumbál. „Rozdíl dokáží rozpoznat jen dva nebo tři lidé ze sta. Proto se o tom učí až v bystrozorském kurzu,“ doplnil ho Pastorek. „Takže vy si myslíte, že tam je ostrov, kde drží mého sourozence?“ zeptal se Draco. „Podle dokumentů, ke kterým si nám dal přístup, bys měl v těch místech vlastnit malý ostrov skrytý Fideliovým zaklínadlem. Tahle informace nás tam navedla a nepřírodní magie naše podezření potvrdila. Je to nejpravděpodobnější místo,“ odpověděl Pastorek. „A jak se tam chcete dostat, když je pod Fideliem?“ nechápal Draco. „Fidelius má i složitější, tak zvanou rodovou, variantu. Podle těch papírů jde právě o tuto verzi. Ty jako současná hlava rodu ten ostrov uvidíš a můžeš nás tam vzít,“ vysvětlil mu to Brumbál. „Takže od otcovy smrti mám na ten ostrov přístup?“ zeptal se Draco. „Ano, jsi hlava rodu,“ ujistil ho Brumbál, „Úterní hodinu základů lékouzelnictví budeš mít omluvenou. Půjdeme se podívat na ten ostrov.“ „Ale proč ne hned? Nechci přijít o sourozence, sotva jsem ho našel,“ snažil se Draco protestovat proti odkladu cesty. „Merlinžel, máme i jiný vážný problém a ten musíme řešit. Věř tomu, že úterý je první možný termín. Nechceme to zbytečně odkládat,“ uklidnil ho Brumbál. „A co se stane, až…,“ Draco ani neřekl otázku a Pastorek odpověděl. „Odbor pro rodinu už předem souhlasil s dočasnou hospitalizací tvého sourozence na naší ošetřovně. Předejdeme tak nežádoucím návštěvám novinářů. Zároveň je připravená žádost Tonksových o dočasné svěření do jejich péče. Podají ji hned, jak budeme vědět pohlaví a jméno dítěte.“ Draco si oddychl, že je vše dobře zařízené, poděkoval a se souhlasem ředitele odešel za svými přáteli. ------------------- Po nedělní večeři se ředitelna zaplnila lidmi. Kromě Brumbála tu byli i profesorky McGonagallová a Prýtová, madam Pomfreyová a profesor Snape. Všichni seděli kolem velkého oválného stolu, který ředitel přivolával při poradách před začátkem školního roku. „Jak to vypadá s přísadami do lektvaru?“ zeptal se ředitel, když se všichni usadili. „Sourozenci Weasleyovi slíbili, že se poptají po tom peří. Mají dodavatele přímo z Austrálie…“ odpověděla jako první madam Pomfreyová. „Kamil slíbil slečně Weasleyové, že nám pomůže zvládnout ten komplikovaný ohřev lektvaru. Pan Finch-Fletchley byl také úspěšný,“ pokračovala McGonagallová. „Dnes odpoledne jsem s Nevillem zasadila ty černé růže z Jericha, během pár dní budou k dispozici,“ přidala se Prýtová. „Zbytek jsou běžně dostupné suroviny. Připravím vše potřebné,“ dodal Snape, „Víme něco nového o té bonboniéře?“ „Merlinžel ne. Brousek tím pověřil Herkula Marpla, ten se už při řešení několika podobných záhad osvědčil. Zítra nebo pozítří přijde i do Bradavic a bude chtít vyslechnout několik studentů,“ odpověděl Brumbál. „Jen doufám, že ten protijed budeme mít včas,“ povzdechla si madam Pomfreyová, „Vím, že máme tři měsíce. Nevíme ale, jaké budou následky. Čím dříve je z toho stavu dostaneme, tím lépe.“ „Jistě, Poppy. Máš úplnou pravdu. Uděláme vše, co bude v našich silách,“ ujistil ji Brumbál, „Nestrpím, aby nám někdo takhle bezpříkladně ohrožoval studenty,“ dodal již spíš pro sebe. ------------------- Při pondělní večeři představil Brumbál nového člena profesorského sboru. „Pan Charles Weasley je od dnešního dne náš nový odborný asistent pro výzkum kouzelných tvorů. Má učitelské pravomoci a je oprávněn přidělovat i odebírat body a dávat školní tresty. Chovejte se k němu s náležitou úctou.“ Po ředitelově proslovu se Velkou síní ozval potlesk. Nejbouřlivější byl zcela podle očekávání u nebelvírského stolu, ale ani ostatní koleje, včetně zmijozelské, se nenechali zahanbit. Charlie se postavil a uklonil. Pak se na stolech objevilo jídlo a potlesk ustal. Místo něj se od stolů začal ozývat cinkot příborů a zvuk desítek hovorů o všem a o ničem. Charlie se usmál, nic se nezměnilo. Chvíli po večeři seděl Draco v kabinetu svého kmotra a hledal nejlepší slova, kterými vyjádří, co má na srdci. „Severusi, já… Zítra se mám vydat… Zítra jdu na ten ostrov a… Mám strach, nevím jak se mám chovat k tomu dítěti. To, co provedl otec, je neomluvitelné. Bude mě nenávidět, vždyť já měl to, co on nedostal. Konečně mám sourozence a nevím, co mám dělat.“ „Hlavně se uklidni,“ odpověděl mu Snape, „To dítě rozhodně nehýčkali, soudě podle toho dopisu. Chovej se jako starostlivý bratr a věřím, že bude všechno v pořádku.“ „Ale… Mně dal otec všechno a to dítě nedostalo nic. Musí mě nenávidět. Vždyť já si užíval bohatství a…“ Draco nedokončil větu a schoval obličej v dlaních. Snape vstal z křesla a objal mladíka kolem ramen. Tento dotyk, důvěrnější než jaký mu kdy poskytl jeho otec, byl tím nejosobnějším možným gestem mezi nimi a přinesl Dracovi útěchu i trochu klidu. Jen díky němu přečkal těch několik málo hodin, které zbývaly do první výpravy, kterou podnikne tento týden. Do té, z které měl větší obavy. Druhý den po obědě šel Draco do ředitelny, kde se měl sejít s Brumbálem, Kingsleym a Tonksovou, aby se společně s nimi vydal na místo, kde měl být skrytý ostrov. Už na něj čekali. „Ahoj, Draco,“ pozdravil ho Kingsley, „ Opravdu chceš jít s námi?“ „Ani moc ne, ale jde o moji rodinu, takže musím,“ odpověděl Draco. „V pořádku, jen jsem chtěl, aby sis zopakoval, že to sám chceš, nic víc,“ usmál se Kingsley, „Teď si ještě na chvíli sedni, prosím. Musíme si ještě něco říct.“ Draco se posadil a přijal od ředitele šálek čaje. „Ten ostrov se podle dokladů jmenuje Dalila. Přenášedlo nás dostane na skaliska, která by měla být břehem toho ostrova,“ začala Tonksová, „Pak budeme muset překonat ochrany, ale jako majitele ostrova by tě měly pustit a nás s tebou.“ „Dobrá, tak tedy vyrazíme,“ kývnul Draco hlavou a postavil se. Kingsley vytáhl z kapsy kus lana, kterého se všichni chytili. Po přistání se tři dospělí kouzelníci ocitli na úzké ploše na vrcholku malého skaliska uprostřed moře. „Zvu vás na ostrov Dalila,“ řekl Draco a vykročil vpřed. Před zbytkem výpravy se najednou objevil rovinatý ostrov. Nebyl moc velký, uprostřed stála skupinka několika dubů, která skrývala menší dům a pramen sladké vody. Vyrazili směrem k němu. Když se přiblížili, spatřili trojici mužů klidně spících ve stínu stromů. Zatímco je Brumbál s bystrozory zneškodňoval pomocí Petrificus totalus, tak Draco vešel do domu, prošel chodbou a dostal se do kuchyně. Tam právě malý blonďatý chlapec pomocí troudu a křesadla zapaloval oheň v kamnech. „Ahoj, já jsem Draco,“ pozdravil ho, „Jak se jmenuješ ty?“ „Leonard, pane,“ odpověděl chlapec, „Omlouvám se, ale vyhasl mi oheň v kamnech, takže káva ještě chvilku nebude hotová.“ Jak domluvil, tak zůstal stát v očekávání trestu za vyhaslý oheň a nedodržení termínu určeného na servírování kávy. „Neboj se, Leonarde, nic ti neudělám,“ řekl Draco a pomalu se vydal k němu, „Přišel jsem tě odsud odvést.“ „Prosím, neodvádějte mě odsud, já se polepším. Dám větší pozor na oheň a už nevybryndám vodu a káva bude včas a každý večer uklidím a…“ začal škemrat Leonard. Pak se roztřásl a začal brečet. „Věř mi, Leonarde, nechci ti ublížit. Mám venku přátele a ti už potrestají ty, co ti ubližovali,“ snažil se ho Draco uklidnit. Leonard přestal brečet, ale když se k němu Draco přiblížil, ta se stáhl do pro něj bezpečnější vzdálenosti. „Ale pan Klaus říkal, že sem přijdou lidé, kteří mě odvedou a potrestají za to, že neposlouchám a málo se snažím,“ špitnul nesměle Leonard. „U Merlina, co ti to provedli!“ povzdechnul si Draco a dál se snažil utěšit chlapce. V momentě kdy se mu to trochu podařilo a chlapec ho nechal přijít až k sobě, se z venku ozval strašný řev. „Ty harante zatracenej, cos to s náma proved?! Koukej nás pustit nebo tě zvalchuju tak, že si tejden nesedneš! Kde seš, ty zmetku?! Koukej naklusat a fofrem!“ Leonard se lekl a plačící skončil v Dracově náručí dřív, než si to sám uvědomil. „Neboj se, ti chlapi ti už neublíží. Tam venku jsou dva bystrozorové, kteří je odvedou pryč a navíc tam je ředitel mojí školy. To je velký kouzelník a nemá rád, když se dětem ubližuje,“ chlácholil ho Draco a hladil přitom Leonarda po zádech. Ten se trochu uklidnil a konečně se přestal třást. V té chvíli se v kuchyni objevila Tonksová. „Koukám, že jsi ho našel, Draco. Je v pořádku?“ zeptala se. „V mezích možností ano, ale vypadá to, že ho tu měli jako otroka. Má hrozný strach,“ odpověděl Draco. Leonard zvedl hlavu a uviděl ženu, které se právě změnily vlasy z fialových na temně rudé. Vlasy lemovaly krásnou tvář, kterou ale právě zkřivil výraz obrovského vzteku. Okamžitě hlavu zase schoval do bezpečí Dracova hábitu. „Já těm třem asi něco provedu! Jak si mohli…“ začala Tonksová nadávat, když se zvenku znovu ozval řev. Tonksová se otočila a vyběhla ven. V kuchyni pak slyšeli jen její hlas. „Ticho bude! Jsem bystrozorka a vy jste zatčeni za týrání a zneužívání dítěte,“ zařvala, což ji naštěstí trochu uklidnilo. „A kruci, jsme v pytli,“ ozval se poraženecký hlas jednoho z mužů, pak nastalo ticho, které po chvíli přerušil zvuk charakteristický pro přemístění. Draco zvedl Leonardovi hlavu a podíval se mu do očí. „Už jsou pryč,“ řekl mu, „Půjdeme ven a jeden moc hodný kouzelník nás pomocí přenášedla dostane pryč, ano?“ Leonard se mu stále díval do očí a kývnul hlavou na souhlas. Sice nevěděl, kdo to je bystrozorka, ani co je to přenášedlo, ale tomu muži, který ho tak hezky objímal, věřil. Ani netušil proč. Vyšli ven a Leonard uviděl starého vysokého muže s dlouhými bílými vlasy a vousy. Ten muž se na něj usmíval a oči, skryté za půlměsícovými brýlemi, mu připomínaly oblohu plnou hvězd. „Leonarde, dovol, abych ti představil Albuse Brumbála, ředitele Bradavické školy čar a kouzel,“ představil mu ho Draco a otočil se na toho muže, „Pane profesore, tohle je Leonard. Myslím, že je na čase se vrátit.“ „Ahoj, Leonarde, jsem rád, že tě poznávám,“ usmál se Brumbál na chlapce, „Máš pravdu, Draco, vrátíme se.“ Vytáhl z hábitu přenášedlo a podíval se znovu na Leonarda: „Chytni se toho provazu, chlapče. Donese nás do Bradavic.“ Leonard si trochu nedůvěřivě prohlížel ten kus provazu, ale když se ho chytil Draco, rozhodl se to zkusit také. Provaz zazářil a svět se zatočil. Leonard měl pocit, jako by ho nějaký neviditelný hák chytl za žebra a táhnul pryč. Najednou se všechno zastavilo a on málem upadl. Naštěstí ho Draco zachytil včas. „Vítám tě v Bradavicích, chlapče. Teď si sedneme a chvíli si popovídáme, ano?“ zeptal se ho Brumbál. „Jak si přejete, pane. Kde vám mám připravit čaj?“ odpověděl Leonard a rozhlížel se po něčem, co by mohla být kuchyně. „Čaj nám připraví domácí skřítci, Leonarde. My si sedneme tady u krbu a budeme si povídat,“ odpověděl mu ředitel a posadil se do svého oblíbeného křesla. Když se posadil i Draco, tak si Leonard nesměle sedl na kraj jednoho křesla a čekal, co bude dál. Najednou se před nimi objevilo stvoření, které zatím nikdy neviděl. Bylo snad ještě menší než on, mělo velké oči a uši a chocholku dlouhých vlasů. „Přines nám, prosím, čaj, Janusi,“ požádal Brumbál to stvoření. Tvor kývnul a zmizel. Za chviličku se znovu objevil a v ručkách měl tác s kouřící konvicí, třemi šálky, cukřenkou a konvičkou s mlékem. Brumbál mu poděkoval a tvor zmizel. „To byl domácí skřítek,“ vysvětlil Leonardovi Draco, který si všiml jeho udiveného výrazu, „Vaří tu pro nás a taky tady uklízí.“ „Aha,“ řekl Leonard, „A já se k nim mám přidat?“ „Ne, to rozhodně ne. Věř mi, že by z toho nebyli nadšení. Oni jsou neradi, když se jim někdo plete do práce. Jim stačí, když se k nim chováme s úctou a nezapomeneme jim poděkovat. Potom jsou z nich ti nejlepší přátelé,“ odpověděl mu s úsměvem Brumbál. „S tebou si potřebujeme promluvit o mnohem vážnějších věcech, Leonarde,“ začal trochu nejistě Draco a podal bratrovi čaj. „Můžeš nám říct, co si pamatuješ?“ zeptal se Brumbál. „Moc si toho nepamatuji, pane. Odjakživa jsem musel dělat různé věci a postupně jich přibývalo. Vím jen, jak se jmenuji a že jsem se narodil 15. května. Nic víc nevím,“ odpověděl Leonard a jeho nejistota ještě stoupla. „Znáš svoje příjmení?“ položil otázku tentokrát Draco. „Já žádné příjmení nemám. Pánové vždycky říkali, že takový zbytečný harant jako já ho nepotřebuje,“ odpověděl Leonard. „Tak nejdřív bych byl rád, aby si už o sobě nikdy takhle nemluvil,“ řekl mu Draco, „A máš příjemní. Jmenuješ se Leonard Malfoy a jsi můj bratr.“ „To ale není možné, pane. Já rodiče nemám. Vždycky mi říkali, že nikoho nemám a jsem naprosto zbytečný,“ odporoval Leonard. „Rozhodně nejsi zbytečný a máš bratra,“ řekl mu na to Brumbál, „Draco je opravdu tvůj bratr, máte stejného otce.“ „Můj otec, Lucius Malfoy, nebyl moc dobrý člověk. Byl to chladný muž, který si vždy všechno moc dobře spočítal, nebo si to alespoň myslel,“ ozval se znovu Draco, „Zatím nevíme, kdo byla tvoje matka. Víme jenom, že jí náš otec moc ublížil a už asi nežije. O tobě se nikdy nikomu nezmínil. Já jsem se o tobě dozvěděl jen náhodou. Věř mi, prosím, jsem opravdu tvůj bratr a už nedopustím, aby se k tobě někdo choval tak ošklivě jako ti chlapi.“ „A to budu bydlet tady?“ zeptal se Leonard. „Teď tu pár dní strávíš. Madam Pomfreyová tě čeká na ošetřovně a pořádně tě vyšetří, jestli jsi zdravý. Pak se přestěhuješ k lidem, u kterých bydlí Draco,“ odpověděl mu Brumbál a hůlkou přivolal tlustou knihu, „A protože ti bude v květnu jedenáct, tak v září nastoupíš jako student do téhle školy.“ „Bydlím u své tety. Jakmile se o tobě dozvěděla, tak tě chtěla poznat a postarat se o tebe,“ doplnil ředitele Draco. „Mě by zajímalo, jak se cítíš,“ usmál se na něj Brumbál. „Já… Já nevím, pane. Najednou mám otce, který ublížil mé matce, a bratra a oba se chováte jinak než mí pánové. Opravdu nevím, pane,“ odpověděl tiše Leonard a snažil se schovat v křesle v obavě z trestu. „Neboj se, nikdo ti neublíží,“ usmál se Brumbál, „Myslím, že je normální, když jsi trochu zmatený. Ale teď je už nejvyšší čas jít na ošetřovnu za madam Pomfreyovou, aby si už mohl odpočinout.“ Leonard vstal a začal hledat dveře. „Pojď sem, vezmeme tě letaxem,“ řekl Brumbál a postavil se ke krbu. Leonard přešel ke krbu a pozoroval ředitele, jak sype do plamenů letaxový prášek. Když ho viděl, jak vstupuje do zelených plamenů, udělal krok vzad a narazil do Draca. „Klid, pomůžu ti. Půjdeme spolu,“ usmál se na něj bratr. Draco vkročil do plamenů a jemně přitáhl Leonarda k sobě. Poté, co si ho opřel o nohy, pronesl zřetelně: „Bradavická ošetřovna.“ S Leonardem se zatočil svět a najednou vypadl s Dracem z krbu. Rozhlédl se, tohle musela být ta ošetřovna. Byla to velká, bíle vymalovaná místnost s řadou postelí pod velkými okny. Sotva si to trochu prohlédl, aniž by se pustil Dracovy ruky, přišla k nim žena oblečená do modrých šatů s bílou zástěrou. „Ráda tě poznávám, Leonarde. Jsem madam Pomfreyová, zdejší ošetřovatelka. Pojď se mnou. Mám tu pro tebe přichystaný malý pokoj a hned tě v něm vyšetřím,“ usmála se na něj. Moc se mu nechtělo, ale nakonec, notně popostrkován bratrem, došel až do pokoje, kde si lehl na postel a nechal tu ženu, aby nad ním mávala nějakou hůlkou a ještě si u toho něco nesrozumitelně mumlala. Když skončila, tak se začala mračit. „Merline!“ vykřikla rozzlobeně, „Jak se někdo může takhle chovat k dítěti!“ Potom se uklidnila a podala mu dvě lahvičky s divně vypadající tekutinou. „Tohle, prosím, vypij. Nemusíš se bát, pomůže ti to,“ řekla mu. Leonard si vzal první lahvičku a přičichl k ní. Moc to teda nevonělo. „Moc to nevoní, viď?“ usmál se Draco. Leonard přikývl. „Po pravdě, ani to moc dobře nechutná. Vypil jsem těch lektvarů víc, než mi je milé. A to ani nedržím rekord ročníku. Ale slibuji, že ti pomůžou. Snaž se nemyslet na to, jak chutná, a rychle to vypij, ano?“ Leonard znovu přikývl a rychle vypil první lahvičku. Draco měl pravdu, chutnalo to hrozně. S druhou provedl to samé. Madam Pomfreyová se na něj znovu usmála a pohladila ho. Leonardovi se začaly klížit oči a za pár minut už spal. Draco se otočil na ošetřovatelku. „Potřebuje si pořádně odpočinout. Navíc má spoustu zlomených a špatně srostlých kostí. Kostirost lépe účinkuje, když pacient spí,“ odpověděla mu madam Pomfreyová na nevyřčenou otázku. Draco poděkoval kývnutím hlavy a přikryl svého bratra, kterého mezitím Brumbál převlékl. ------------------- Ve čtvrtek ráno seděl Harry ve Velké síni. Právě si vzal párek, když přilétly poštovní sovy. Vzal si svůj výtisk Kouzelnických novin a rychle se podíval na první stranu. Byl zvědavý, jak noviny napsali to, co jim včera spolu s Dracem řekli. Byl to, jak se ostatně dalo čekat, hlavní článek. Harry Potter a Draco Malfoy zakládají Nadaci Fénix Na setkání se zástupci tisku, které svolal ředitel Bradavické školy čar a kouzel Albus Brumbál, oznámili pánové Harry Potter a Draco Malfoy založení Nadace Fénix. Nadace bude provozovat stejnojmenný domov pro magicky nadané sirotky. „Ne každý sirotek má stejné štěstí na milující příbuzné jako já. Právě mé vlastní zážitky, osudy některých mých spolužáků a současná situace v kouzelnické společnosti mne přivedly na tuto myšlenku,“ prohlásil pan Malfoy. „Dracův nápad mě nadchl. Podobná zařízení jsou u mudlů běžná a mají dokonce několik typů podobných domovů. Rád bych touto cestou poděkoval našim poručníkům, kteří nám umožnili nadaci založit. Nesmím ani zapomenou na ty, kteří ochotně přidali pomocnou ruku při zakládání nadace,“ navázal pan Potter. Oba pánové vložili pro začátek do trezoru nadace každý 500 000 galeonů. Pan Malfoy navíc poskytl pro potřeby budoucího domova své rodinné sídlo. Přispěli už i Albus Brumbál(100 000 galeonů), madam Bonesová(50 000 galeonů), Ministerstvo kouzel (300 000 galeonů), firma Kratochvilné kouzelnické kejkle (100 000 galeonů a příslib 20% z ročního zisku) a řada dalších. Přebudování Malfoy Manor provede zcela zdarma firma Cihla, hůlka, trám podle návrhu architekta Petera Pascala. Předsedou správní rady nadace bude pan Elfias Dóže. Domov povede paní Anna Ballardová, která doposud vedla obdobné mudlovské zařízení. Portrét paní Ballardové a rozhovor s ní najdete uvnitř listu. Pokud chcete přispět, můžete poukázat jakoukoli částku do trezoru číslo 789 v Gringottově bance. Mluvčí skřet banky oznámil, že správa trezoru a veškeré bankovní operace s ním související budou prováděny zcela zdarma. Harry vzhlédl od novin a zjistil, že oči všech přítomných jsou upřeny na něj a na Draca. Podíval se jeho směrem a zvedl palec. Draco mu odpověděl stejně. „Tak konečně vím, co jste spolu tak často probírali,“ řekla mu trochu naštvaně Hermiona. „Nechtěli jsme o tom moc mluvit, dokud to nebylo jisté. Definitivní povolení přišlo včera ráno a odpoledne jsme se v ředitelně sešli s Brumbálem, takže vážně nebylo kdy ti to říct,“ odpověděl jí Harry a pustil se snídaně. Ten den odpoledne vyrazil mistr lektvarů ze sklepení do skleníku číslo tři. Cestou strhnul celkem třicet bodů různým kolejím, uložil dva školní tresty za nepřístojné chování a k smrti vyděsil tři prvňáky. Dveře do skleníku proto otevíral v opravdu dobré náladě. Prošel jím, aniž by si všiml sazenic mandragory, a dalšími dveřmi vešel do zadní části. „Jak to vypadá, pane Longbottome? Pan Finch – Fletchley mi včera večer donesl mléko jednorožce a zítra očekávám zásilku od dvojčat Weasleyových. Navíc mi i Kamil, s malou pomocí slečny Weasleyové, slíbil svou pomoc na sobotu,“ zeptal se, spíš informoval, Snape Nevilla, který tam pozoroval nedávno zasazené rostliny černé růže z Jericha. „Daří se jim tu skvěle. V sobotu ráno si můžete přijít pro svoje listy, v té době budou obsahovat optimální hladinu magie,“ ujistil ho Neville. Snape pokýval hlavou a vydal se zpět do svého sklepního království. ------------------- Herkules Marpl už vyslechl skoro všechny studenty, které potřeboval, a zbývali mu už jen dva. Právě ty měl pozvané na čtvrteční večer do ředitelny. Seděl za stolem, který mu Brumbál vyčaroval u krbu, kde obvykle stávala různá křesla a křesílka. Chrlič na dveřích mu sotva stihl oznámit jejich příchod, když se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále,“ vyzval je bystrozor. Dveře se otevřely a oba studenti vešli, pozdravili a posadili se proti němu. „Slečna Hermiona Grangerová a pan Ronald Weasley, je to tak?“ začal. Oba přikývli. „Spolupracuji s panem ředitelem i na jiných případech,“ pokračoval, „Jen kvůli tomu mi prozradil, jak specifické je vaše nadání. Byl bych rád, abyste mi popsali, co jste viděli na té bonboniéře.“ Hermiona s Ronem se na sebe nejdříve podívali. Pak začala Hermiona: „ Magický podpis na krabici někdo smazal. Netuším, jak to dokázal, ale to, co tam zbylo, nebylo možné přečíst.“ „Ten, kdo to odesílal, musí být silný kouzelník, protože na bonboniéře nebyla stopa jediného kouzla. Ani kouzlo trvanlivosti na krabici nešlo rozeznat,“ doplnil ji Ron. „A co na bonbonech? Na těch něco bylo?“ zajímal se Marpl. „Zatraceně! Tak to mě nenapadlo. Všechno se seběhlo tak rychle…“ odpověděl Ron. Hermiona jen souhlasně přikývla. Herkules Marpl vytáhl ze zásuvky dotyčnou bonboniéru a otevřel ji. „Zkuste to nyní, prosím,“ vyzval je. Oba se soustředili na jednotlivé bonbony a v očích Hermiony se po chvíli objevil záblesk poznání. „Vidím na nich slabou stopu injekčního kouzla, nic víc,“ ozval se jako první Ron. Hermiona nechtěla věřit svým očím, ale po chvíli se nadechla k odpovědi. „Je na nich celkem jasný magický podpis. Jde o…“ ------------------- Komnatami temného pána proplouval naštvaný duch. Opět se s ním pohádal. Ten neschopný nedouk zcela odmítá jeho rady. Je to jen sprostý kříženec a dovoluje si ignorovat jeho rady, rady samotného Marona, Merlinova zetě. Snad tentokrát ti jeho břídilové dopadnou lépe než obvykle. ------------------- V pátek a po večeři se Draco, Harry, Neville, Justin, Ron a tentokrát i Ginny sešli u jezera. Tam je už Brumbál čekal i s připraveným přenášedlem. Opět šlo o jeho oblíbenou citrónově žlutou šálu. Přistáli v rozvalinách kostela na vršku Glastonbury Tor. Neville se rozhlédl a přikývl na znamení, že je čistý vzduch. „Asi budou čekat u studny,“ poznamenal Brumbál a klidným, leč opatrným krokem se vydal k úpatí kopce. Jako obvykle měl ředitel pravdu. Sotva sešli dolů, Neville zpozoroval skupinku skrytou pod maskovacím kouzlem. „Nikoho z nich neznám,“ řekl Neville ostatním, tentokrát už kvůli bezpečnosti telepaticky. „Asi je vede nějaký bystrozor, pane. Ti používají tuhle variantu maskovacího kouzla,“ doplnil ho Ron. „Děkuji vám, chlapci. Věřím, že si s nimi opět poradíme, až se budeme vracet,“ odpověděl jim Brumbál a vešel do parku na místě bývalého opatství. Po chvíli se přiblížili ke studni. Zatímco ostatní sledovali okolí, došel Draco až ke studni a zvedl víko, které ji zakrývalo. V nastalém tichu zazněl jeho melodický hlas. Sílu Vody, pane vzácný, skrývá tento pramen krásný. Skrz kámen mi ji dáš, safír najde Hledač náš. Hrdě přijmu dary tvoje, otevírám srdce svoje. Zpovídám se ze svých vin, já Draco, Salazarův syn. Ze studny začala stoupat modrá mlha, která vynesla polštářek ze vzduchových bublin. Zastavil se tak, aby z něj mohl Harry, který mezitím přistoupil až ke studni, sejmout zlatý řetízek se safírovým přívěskem ve tvaru tří mořských vln. Jako vždy předtím, tak i dnes Draca poté, co mu Harry pověsil řetízek na krk, obklopila modrá mlha ze studny a vpila se do něj. Harry se otočil zpět k polštářku a vzal z něj svitek pergamenu. V duchu doufal, že se tentokrát dozví konečně něco bližšího o místě, kde je schovaný prsten. Brumbál s Nevillem šli v čele, aby včas poznali, kde na ně číhá skupinka smrtijedů. Harrymu se honily hlavou obrázky možných kouzelnických hradů, kde by mohl být ukrytý prsten. Hermiona si totiž objednala knihu Hrady a sídla kouzelnických rodů Velké Británie a vytipovala několik, vlastně „jen“ padesát, míst, která jakžtakž odpovídala jejich dosavadním vědomostem. Draco se snažil zachytit každou stopu magie vody v okolí a Ginny s Justinem a Ronem se naoko bavili o svých plánech do budoucna. Ve skutečnosti byli všichni připraveni začít se kdykoli bránit. Smrtijedi na ně čekali u trosek kostela. Neville je stejným kouzlem jako minule zbavil zastření a než se nadáli, ozvalo se pětkrát Petrificus totalus. Merlinžel, Ron a Ginny mířili na stejného smrtijeda a tak jim ten poslední mohl utéct. Nejspíš leknutím zapomněl, že je kouzelník, a rozběhl se schovat do ruin kostela. Draco vztáhl ruce k obloze a na ní se začal pohybovat šedý mráček. Jakmile doplul nad schovaného smrtijeda, spustil se z něj liják. Justin s Nevillem poté přivedli z kostela úplně promočeného Johna Dawlishe, chvějícího se chladem. „Tak tady máš toho svého bystrozora, Rone,“ poznamenal Brumbál a spoutal jejich posledního zajatce. Počkal, až se studenti chytnou šály a poté ji aktivoval. On ještě musí doručit další zásilku smrtijedů na Ministerstvo. Přistáli opět na břehu bradavického Černého jezera, kde na ně jako obvykle čekala profesorka McGonagallová. „Všechno je v pořádku, paní profesorko. Dnes má pan ředidel na starost pět kousků,“ řekl jí s úsměvem Neville a v Dracově doprovodu se vydal do hradu. Ostatní, včetně profesorky, se k nim přidali. V sobotu dopoledne se celá parta sešla v Komnatě nejvyšší potřeby, aby si přečetli dopis, který Harry donesl z Glastonbury. Jako obvykle předčítala Hermiona. Tři ze čtyř svou moc mají, schopnosti v nich tiše zrají. Nad jezerem strom se sklání, šperk své paní tiše chrání. Už brzy přijde jeho čas, z dávných dob zní tichý hlas. „Prsten pravé paní dej, svůj názor si pohlídej!“ Ta mladší prsten jednou schová, jeho čas pak přijde znova. Chytrá a veselá je větru paní, s tebou jde vždy bez váhání. Její jméno dávno znáš, kámen větru ty jí dáš. „Tak konečně je řada na mně,“ usmála se Lenka, „Jsem zvědavá, s jakým zvířetem si budu moct popovídat.“
|
Items details
- Hits: 8701 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
A pokud jde o to, jak se vyřeší harry jako viteál, tak to ještě bude chvíli trvat.
Tak se jsem moc zvědav a moc se těšim
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.