Harry Potter |
Bylo už po setmění, když jsem se přemístil na kraj malé vesnice. Chvíli jsem si jen tak ze zvyku prohlížel okolí a pak vykročil směrem k nedalekému hostinci. Z jeho otevřených oken se linula příjemná vůně. Vešel jsem a usadil se u stolu v rohu místnosti. Chtěl jsem mít přehled, co se v lokále děje. Hostinec byl plný anonymních tváří. U stolů seděli lidé, jejichž lehce zaměnitelné obličeje si už zítra nedokážete vybavit. Jen stůl napravo od něj byl jiný, obsadil ho starší pár s několika vnoučaty. Všichni do jednoho byli zrzaví. „Dáte si něco, pane?“ zeptal se mě hostinský, když dorazil k mému stolu, „Máme dnes výbornou pečeni.“ „Dám si pivo a tu pečeni, díky,“ odpověděl jsem a přestal mu věnovat pozornost. Jedno z dětí u stolu zrzavců se totiž začalo něčeho domáhat. „Dědo, vyprávěj. Prosím, moc prosím! Vyprávěj,“ žadonila jedna z vnuček. „Počkej domů, Rose. Nebudeme přece rušit ostatní, viď?“ odpověděl muž. „Ale Arture, tady to nebude nikomu vadit, spíš naopak,“ podpořil Rosinu žádost hostinský. „Vidíš, dědo, nikomu to nevadí,“ přidal se jeden z vnuků. „Hugo, necháme to…,“ oponoval muž, kterého hostinský oslovil jako Artura. „Arture, vyhov jim. Nevypadá to, že by tu někdo protestoval,“ přemlouvala ho i jeho žena. „Tak dobrá, když prosíš i ty, Molly,“ kapituloval Artur. Hostincem se najednou rozprostřelo ticho a pozornost všech se obrátila k jejich stolu. Hostinský dál běhal po lokále a na mém stole přistálo pivo a talíř s lákavě vonící pečení. Kývnutím hlavy jsem mu poděkoval. Artur se rozhlížel po místnosti a jeho pohled skončil u mého stolu. Nepatrně se pousmál. „Před mnoha lety řádila v našem kraji banda zlosynů,“ začal Artur svoje vyprávění, „Jejich velitel si říkal lord Voldemort a svým nohsledům říkal smrtijedi. Vraždil, znásilňoval, mučil a kradl široko daleko. Bylo dost kouzelníků, kteří měli odvahu se mu postavit. Dokonce dokázali zastavit mnoho jeho lidí. Ale jemu se jen málo kdo dokázal vyrovnat svou magickou silou. Voldemort měl v té době jen jednoho sobě rovného soupeře. Byl to starý a vážený muž. Jmenoval se Albus Brumbál. Byl to moudrý člověk, který komukoli a kdykoli rád poradil a pomohl, ať už radou nebo skutkem. Jedině jeho se Voldemort skutečně obával a on díky tomu pomohl zachránit spoustu lidí. Všude vládl strach. Když se někdo odvážil Voldemortovi postavit, buď za to zaplatil životem, nebo ho mučili tak dlouho, dokud se nezbláznili. Nikdo nevěděl, kdy na něj zaútočí. Jednoho dne přišel sem, přímo do tohoto hostince, Albus Brumbál a postavil se doprostřed místnosti. Lidé, kteří zde seděli, ztichli a dívali se směrem na něj. „Tuto noc se mi zdál sen,“ promluvil do ticha, „Sen tak živý, jako bych ho sám prožil. Žije jeden mladý muž. Jmenuje se Harry Potter a má moc zbavit náš kraj toho samozvaného Temného lorda. Brzy toho statečného mladíka poznáme.“ V hostinci po starcově projevu panovalo naprosté ticho. Všichni přemýšleli, mají-li jeho slova brát vážně, nebo ne. Už několikrát vzplanula v jejich myslích jiskřička naděje, která se nakonec ukázala být planou. Najednou se zvedl jeden chlapík a vyběhl z hostince ven. Později jsme zjistili, že nás všechny zradil. Petr Pettigrew už dlouhou dobu donášel Voldemortovi o všem, co se ve vesnici dělo. I tenkrát běžel za svým pánem, aby mu řekl o případné hrozbě. Ještě toho večera se Voldemort a jeho smrtijedi objevili na návsi. Nejprve vyslali několik náhodných kleteb Cruciatus a pak podpálili dům Longbottomových. Tím si zajistili pozornost všech a Voldemort se rozhodl pronést projev. „Zkazky o tom mladíčkovi se už ke mně donesly. Mě nikdo neporazí. Nezmůže se na to ani ten hloupý a senilní Brumbál, natož aby to dokázalo jakési kouzelnické nedochůdče. Nebojím se ho. Pokud dorazí, tak se po vítězném souboji s ním napiju z poháru, který si udělám z jeho lebky. Já tu vládnu a o to mne nikdo nepřipraví.“ Hned po té se všichni přemístili pryč. Ošetřili jsme raněné a pomohli Longbottomovým zabezpečit jejich dům, aby se druhý den mohlo začít s opravami. Ráno probíhalo takřka jako obvykle. Lidé šli do práce, a kdo mohl, tak pomáhal s opravou zničeného domu. Chybělo jen pár minut do poledne, když se na kraj vesnice, opačný než stojí tahle hospoda, přemístil neznámý mladík. Byl menší postavy, měl zelené oči a delší černé vlasy sčesané z čela. „Doneslo se mi, že tu máte nějaké potíže,“ řekl, když narazil na prvního člověka z vesnice. Shodou okolností to byl starý Albus. „Ano, máme tu problém,“ souhlasil Albus, „Náš problém se jmenuje lord Voldemort a má bandu násilníků, kterým říká smrtijedi. Je jich…“ „Na počtu nezáleží, záleží na tom, že to je banda zločinců,“ přerušil ho mladík, „Jmenuji se Harry Potter a rád bych znal vaše jméno a jména vašich přátel.“ Několik z nás se k nim totiž během rozhovoru připojilo. „Jistě, těší nás. Jmenuji se Albus Brumbál.“ „Artur Weasley, moje manželka Molly.“ „Frank Longbottom a tohle je moje žena Alice.“ „Kingsley Pastorek.“ „Minerva McGonagallová.“ Představování ještě chvíli trvalo, protože se tam mezitím shromáždila téměř celá vesnice. „Rád poznávám dobré lidi. Teď bych si potřeboval odpočinout,“ řekl nakonec Harry Potter. Albus ho vzal k sobě, kde si mladík lehl a usnul ihned. Spal až do pozdního odpoledne. Voldemort se v té době usadil v tomhle hostinci a se svými lidmi vesele popíjel u tamtoho stolu. Harry Potter Vyšel z Albusova domu a pohledem přejel po návsi. „Nastal čas vyčistit tenhle Augiášův chlév,“ pronesl sebejistě a vykročil k hostinci. Vešel dovnitř a ještě ve dveřích vypálil první kletbu. Dveře se za ním samy zavřely. Skrze okna jsme viděli létat paprsky kleteb. Červené a zlaté záblesky z jeho hůlky, jak jsme odhadovali, se střídaly s červenými a zelenými kouzel banditů. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a čekali, jak to skončí. Připadalo mi to jako věčnost, ale mohlo to být také jen pár minut. Výbuchy kleteb ustaly a dveře se zase otevřely. „Je hotovo. Rád jsem poznal vaší vesnici,“ řekl Harry Potter, který se v nich objevil. Když vykročil směrem k nám, tak jsme si všimli kapek krve, které mu stékaly z čela. Měl tam čerstvou ránu ve tvaru blesku. „To nic není. Jen jedna nepovedená zakázaná kletba,“ odpověděl na naši nevyřčenou otázku. „Sbohem,“ rozloučil se a přemístil se pryč. Už jsme ho nikdy nespatřili.“ Artur domluvil a sálem zazněla slova díků za jeho vyprávění. Pak se i s rodinou zvedl a odešel domů. Já si ještě objednal skleničku Ogdenské starorežné a zeptal se na nocleh. Naštěstí měl hostinský v patře několik pokojů. Už jsem ležel v čisté, když jsem si vzpomněl na Arturovo vyprávění. Usmál jsem se a rukou si přejel po čele, abych pohladil jizvu ve tvaru blesku, kterou jsem si zakrýval delší ofinou. Na závěr se vám musím omluvit. Zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Harry James Potter.
|
Items details
- Hits: 9860 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
tuhle písničku mám moc ráda
Jen já mám jizvu na čele a mý jméno je Harry Potter.
Nádhera... Díky, Lachime
Díky za komentáře.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.