Kapitola 28, P.I.W. |
Neville jedl svou sobotní snídani a přemýšlel proč na sebe Ginny s Hermionou a Ronem pomrkávají. Raději se na ně přestal dívat a rychle dojedl. Má jít dnes po snídani do ředitelny a Brumbál dosnídal už před chvílí. „Aurea camera,“ řekl Ron, který stál před ředitelnou, a odešel pryč. Neville se spolu s Dracem, který byl také pozván, postavil na jezdící schody a nechal se vyvést ke dveřím ředitelny. Zaklepali na ně a společně vešli. „Jsem rád, že jste tady tak brzo,“ usmál se na ně ředitel, „Posaďte se. Já teď musím odejít, ale Mylady, duch ředitelských komnat, určitě brzy dorazí.“ Brumbál odešel a Neville s Dracem seděli vedle sebe na pohovce před krbem a v tichosti přemýšleli nad tím, co to mělo znamenat. Z toho je vytrhl až příchod Mylady. „Dobrý den, mladí muži. Ráda vás poznávám. Dovolte, abych vám vyprávěla jeden příběh. Ale nejdříve si přečtěte pergamen, který leží na stolku před vámi,“ pozdravila je a vyzvala je k přísaze. Oba studenti si pečlivě lístek přečetli a přísahali stejně, jako už pět osob před nimi. „Já, Draco Lucius Malfoy…“ „Já, Neville Frank Longbottom…“ „Slibuji na svou čest, že nikomu neprozradím, co se dnes dozvím a co spatřím.“ Jejich přísahu zpěvem potvrdil Fawkes a Mylady spokojeně kývla hlavou. „Jmenuji se Laura a jsem vnučkou Merlina a Morgany. Moje matka, jejich dcera Joan, neměla šťastné manželství. Otec toužil jen po moci a po smrti Morgany od něj musela matka utéct. Mne a moje sourozence vzala sebou,“ začala Mylady už potřetí vyprávět svůj příběh. Když domluvila, tak se ozval Neville: „My jsme tedy potomky zakladatelů?“ „Ano, Neville,“ odpověděla Mylady, „ Tvými předky jsou Godrik Nebelvír a Helga z Mrzimoru. Draco je přímým potomkem Salazara Zmijozela.“ „Promiňte, Mylady, ale tohle o sobě tvrdí Voldemort,“ namítl Draco. Popravdě se mu příbuzenství s tím šílencem příliš nezamlouvalo. „A má v tom, merlinžel, pravdu. Salazar Zmijozel, zakladatel Bradavic a první ředitel Zmijozelské koleje, měl dva syny. Staršího Salazara a mladšího Alexandra. Salazar, magicky velice silný kouzelník, začal časem zastávat názory o nutnosti udržení čisté krve a vyloučení magicky nadaných mudlorozených z kouzelnické společnosti. Pohádal se s ostatními potomky zakladatelů, vytvořil Tajemnou komnatu a nasadil do ní baziliška. Časem ve vyprávění splynul se svým otcem a celý příběh se posunul o generaci. Ty jsi potomkem Alexandra,“ odpověděla mu obšírně Mylady. „Teď ovšem nastal čas, abych vás s někým seznámila,“ pokračovala po chvíli, během které stihl Draco vstřebat informace o svých předcích. „Následujte mne, prosím.“ Oba studenti se zvedli a nechali se odvést k obrazu Modrého rytíře. „Prohlédni si tyto muže a prones svůj soud. Dle mého rozumu jsou hodni vstupu a mají usednout na svá místa,“ řekla Mylady a pokývla mu hlavou na pozdrav. Pohled Modrého rytíře chvíli propaloval oba mladíky a po chvíli jí odpověděl. „Máš pravdu, má paní. Oba jsou hodni vstoupit. Ať mi podají ruku.“ Mylady lehkým pohybem ruky vyzvala Draca, aby to udělal. Sotva zmizel, provedl Neville totéž. Oba se, byť Draco o chviličku dříve, ocitli v malé čtvercové místnosti. Dříve než si ji stihli prohlédnout, tak je vyrušil domácí skřítek oblečený ve zlatem vyšívaném bradavickém ubrousku upraveném na způsob římské tógy a se stříbrným páskem v pase. „Grind vás vítá v předpokoji Zlaté komnaty. Jako nejstarší bradavický skřítek má za povinnost uvést přítomné pány na jejich místa,“ uklonil se a úderem bronzové hole otevřel dubové dveře. Neville s Dracem jimi prošli a zůstali stát ve tmě. Kousek od nich se v kruhu světla, které přicházelo odnikud, objevil Grind. „Grind má tu čest představit vám Zlatou komnatu. Grind tímto uvádí další dvojici oprávněných do Zlaté komnaty a plní tak pradávnou povinnost svého rodu,“ pronesl skřítek a místnost okamžitě zalilo měkké světlo. Chlapci se rozhlédli a uviděli řadu trůnů stojících po obvodu komnaty na vyvýšeném stupínku. Na pěti z nich již někdo seděl. Chvíli jim trvalo, než si uvědomili, že je to Brumbál spolu s Justinem, Ronem, Hermionou a Ginny. „Vítejte, vaše místa už na vás čekají,“ řekla Mylady a upoutala tak jejich pozornost. Grind vzal Draca za ruku a dovedl ho do středu komnaty. „Draco Luciusi Malfoyi, proč chceš ovládat síly Vody?“ zeptala se ho Mylady. „Nikdy nebylo mým úmyslem ovládat síly Vody. Pokud jsem byl vybrán, abych jimi vládl, přijímám to i se zodpovědností, která je s tím spojena. Dosud jsem žil bez nich, a pokud jich nejsem hodem, budu i tak pokračovat v tom, co jsem dělal doposud,“ odpověděl Draco. „Co mi povíš o Vodě a jejich silách?“ „Voda je dcerou země. Je dárkyní života, ale přináší i smrt. Díky věčnému boji s ohněm přetváří svou silou Zemi. Je zlé, pokud jí je málo, ale příliš Vody také škodí. Omývá Zemi a živí její děti.“ „Výborně,“ řekla Mylady. Na její pokyn udeřil Grind svojí holí o zem. Draco zmizel v modré záři. Když se po chvíli objevil, měl na sobě bílou košili z jemného plátna s lehkým modrým nádechem, tmavě modré kožené kalhoty a světle modrou vestu z jemné kůže se zlatým páskem. Vesta mu sahala až do půli stehen. Na nohou měl modrozelené vysoké kožené boty. „Poklekni, Draco ze Zmijozelu,“ vyzvala ho Mylady. Draco poklekl a Mylady ho korunovala korunou Pána Vody. Čelenka byla ze tří řad říčních a mořských perel, královské lilie nahradily tryskající pramínky vody. Dracův trůn stál nalevo od Ginny. Byl celý z korálů a mušlí. Polstrování bylo z hustého mlžného oparu. Opěradlo v jeho horní části zdobil znak Zmijozelu, stříbrný had v zeleném poli. „Předstup, Neville Mrzimore z Nebelvíru. Nyní je řada na tobě.“ Neville přešel do středu místnosti a nervózně se díval na Mylady. Ta se ho zeptala. „Proč jsi dnes vešel do této síně?“ „Já mám schopnost vidět to, co bylo pomocí magie schováno, a nezáleží na tom, jestli to je věc, zvíře nebo člověk. A právě Voda umí věci odhalovat, ale také skrývat. Proto má schopnost náleží Vodě,“ odpověděl Neville. „A co ti brání ve zneužití tvého daru?“ „Moje přesvědčení, mé srdce a můj rozum.“ „Usedni tedy na své místo,“ řekla Mylady, viditelně potěšená jeho odpověďmi. Nevilla zahalila modrá mlha. Po chvíli se rozplynula a on tam stál oblečený v hedvábném tyrkysovém hábitu se zlatými sponami. Jeho trůn stál vedle Rona. Byl z lipového dřeva, zdobený zlatými lipovými květy. „Většina oprávněných už usedla na svá místa ve Zlaté komnatě. Za krátký čas přijdou i tři poslední. Nezapomeňte na svůj slib!“ řekla Mylady a odplula skrz zeď pryč. Jako pokaždé nastala chvíle ticha, kterou přerušil až Draco: „Já… Nechce se mi věřit tomu, co jsem právě zažil. Slyšel jsem historku o této komnatě, ale ani ve snu mě nenapadlo, že skutečně existuje.“ „Mne to také poprvé překvapilo, pane Malfoyi,“ odpověděl mu Brumbál, „Myslím, že by bylo dobré, abychom se přesunuli do ředitelny. Kniha má pro nás jistě něco nového.“ „Kniha? Jaká kniha?“ divil se Neville. „Uvidíte v ředitelně, pane Longbottome,“ řekl Brumbál a jako první se zvedl ze svého trůnu. Ostatní ho následovali a skrz obraz Modrého rytíře a chrlič se prošli do ředitelny. Jako minule, tak i dnes, přeměnil ředitel křesla u krbu na stůl a židle. Jen jich tentokrát bylo už sedm. Všichni, až na Brumbála si sedli. Ten z vitríny přinesl Knihu zakladatelů a dvě kazety. Jako první si oba nováčci prohlédly knihu. Jediné části, které dokázali přečíst, byly ty určené všem. Draco pak natáhl ruku a otevřel kazetu z třešňového dřeva. Bezmyšlenkovitě sáhl po dýce se zmijozelským hadem. „Předpokládám, že v budoucnu půjdou použít,“ řekl potom, co dýku vrátil. „Přesně tak je to psáno v knize, Draco,“ souhlasil ředitel a posunul před Nevilla druhou, jilmovou, kazetu. Neville pomalu otočil klíčkem a otevřel ji. Víko odskočilo a jeho ruka zůstala natažená nad obsahem schránky. Okamžitě mu do ruky skočila malá krabička z lipového dřeva se zlatým zdobením. Neville opatrně otevřel i ji a našel malinký meč. „I pro tyto naše zbraně platí tatáž podmínka jako pro dýky. Dostaneme se k nim v pravý čas,“ řekl Brumbál a poté, co Neville vrátil svůj dar od zakladatelů zpět na místo, uklidil obě kazety i Knihu. V té chvíli se ozval nezaměnitelný zvuk a Ron zrudnul. „Je čas jít na oběd,“ usmál se ředitel a jako první vykročil směrem k jídelně. Všech šest studentů šlo jen několik kroků za ním. ---------------------- Ve stejnou dobu procházela Bellatrix branou Voldemortova sídla. Její pán si ji nechal zavolat a ona netušila proč. Poslední setkání užšího okruhu bylo včera a nic nenaznačovalo nějakou důležitou akci. Když kráčela dlouhou chodbou k trůnnímu sálu, tak znejistěla. Chodby sídla zely prázdnotou. Až před vchodem do sálu na ni čekal Hraničář. „Co ty tady chceš?“ vyštěkla na něj. „To co ty. Náš Pán mě zavolal. Pak jsem dostal rozkaz počkat na tebe, tak čekám,“ odpověděl Hraničář. Dveře se otevřely a oba vešli dovnitř. „Vítám vás, mí z nejvěrnějších,“ uvítal je Voldemort. Když blahosklonně přijal jejich poklony, tak je nechal posadit se do sice bohatě zdobených, ale velmi nepohodlných židlí. „Mám pro vás dva práci. Je třeba Ministerstvu pořádně připomenout, kdo je v této zemi pánem. Jak víte, mám tam několik svých lidí. Díky nim mám k dispozici prvotřídní informace. Poslouchejte pozorně, nebudu to víckrát opakovat,“ začal Voldemort mluvit, když se posadili. Na konci audience bylo Hraničářovi jasné jediné. Pokud má zůstat v přízni Temného pána, tak se akce musí povést. ---------------------- V neděli ráno při čtení článku Paula Puppeta popisujícího jeho nezaměnitelným způsobem další z mudlovských sportů, tentokrát šlo o lehkou atletiku, dostal Dean takový záchvat smíchu, že skončil v talíři míchaných vajíček. „Budu se s ním muset seznámit. Ten člověk je super!“ řekl poté, co se dosyta vysmál a pomocí kouzla si umyl obličej. Harry s ním musel po přečtení souhlasit. Puppetova interpretace byla vskutku neotřelá. Neznalý čtenář si musel myslet, že na stadionu panuje během závodů zmatek. Například disciplíny rozdělil na běhavé, skákací, házecí a smíšené. Vrcholem pak bylo tvrzení, že se maraton běhá na vzdálenost 42 000 kilometrů. Řehot, který se ozval napravo od Harryho, vyvolal stejný článek. Tentokrát si upřímným smíchem prodloužil život John Evans. „Tak tohle musím poslat tátovi. Kdysi běhal střední tratě,“ vyprskl. Smích ho přešel právě ve chvíli, kdy se k nim přiblížil Snape. „Vidím, že máte dobrou náladu, pane Evansi. Doufám, že o ni během svého trestu nepřijdete. Za třicet minut vás čekám ve svém kabinetu,“ utrousil. „Jistě, pane profesore. Budu tam včas,“ odpověděl poslušně John. „To doufám. Jinak si svůj trest prodloužíte. Rodinná spřízněnost se nezapře, že pane Pottere?“ odpověděl Snape a zároveň se svým typickým úšklebkem obrátil na Harryho. „Jistě, pane profesore,“ odpověděl mu Harry a vrátil se ke své snídani. John si ale povšiml, že profesorovi něco předal. Bylo mu jasné, že skrytý způsob předání nebyl jen nějakým rozmarem, a tak na to nijak nereagoval. Když dosnídal, rozloučil se s přáteli u nebelvírského stolu a vydal se na cestu do sklepení. Nespěchal, minuta nebo dvě zdržení budou dobrou záminkou k dalšímu školnímu trestu. Když došel ke kabinetu, tak zaklepal na dveře a po vyzvání vešel. „Máte minutu zpoždění a tím pádem i další školní trest, pane Evansi,“ zaslechli Snapea ještě ve dveřích zmijozelové, kteří se kolem kabinetu vraceli na kolej. Krytí bylo potvrzeno. „Sedněte si do lavice a chvíli počkejte.“ „Dnes začneme s experimenty a musím vám něco vysvětlit,“ začal Snape mluvit poté, co na dveře uvrhl kouzlo proti vyrušování. „Je to sice učivo pro sedmý ročník, ale věřím, že vy ho, s vaším talentem pro lektvary, pochopíte. Jde o vodu. Voda z hůlky je voda, kterou mudlovští vědci označují jako destilovanou. Je dokonale čistá a postrádá jakýkoli magický náboj. Proti tomu voda, pro kterou dnes společně půjdeme, je voda z neznečištěného pramene. Musí se nabírat do speciálních džbánů z čirého prvotřídního skla ošetřených konzervačním, izolačním a nerozbitným kouzlem. To vše pouze zvenčí. Vnitřek džbánu musí být naopak zcela prostý magie. I takto pečlivě ošetřená pramenitá voda vydrží jen několik málo hodin, pak ztrácí svoji jedinečnou magii. Tato magie je u některých lektvarů bezpodmínečně nutná. Pokud byste se například pokoušel uvařit Životabudič nebo Vlkodlačí lektvar z jiné než pramenité vody, tak na konci procesu máte jen černou břečku. U ostatních lektvarů zvyšuje účinnost a to je paradoxně většinou nežádoucí. Lektvary by byly tak silné, že by organizmus poškodily. Došlo by k předávkování. Pokud se chcete něco zeptat, ptejte se. Jinak si oblečte neviditelný plášť pana Pottera a vyrazíme.“ „Proč vlastně voda ztrácí svoji magii, pane? A jak poznám pramen, ve kterém ji můžu nabrat a pramen, kde ne?“ zeptal se John. Těšil se, až si plášť vyzkouší, ale stejně se musel zeptat. Harry mu o něm vypravoval. Taky mu došlo, co bylo v tom tajemném balíčku u snídaně. „Magie z vody vyprchá po protečení několika palců a nikdo netuší proč. Došlo i k pokusům jímat takovouto vodu přímo z pramene obdobně ošetřeným potrubím, ale to jen vedlo ke kontaminaci pramene. Magické vlastnosti jeho vody se obnovily až po pěti letech. Pokud jde o vaši druhou otázku, tak na ni si odpovíte sám na místě. Teď už je ale nejvyšší čas jít,“ odpověděl mu Snape. John si oblékl plášť a těsně následoval profesora na chodbu. Snape do prázdné třídy houkl něco o nemožnosti opustit svévolně učebnu a vyrazil chodbou ke vstupní síni se džbánem v ruce. John se snažil jít co nejblíže za profesorem. Nikdo ze studentů, které cestou potkali, se totiž k profesorovi dobrovolně nepřiblížil víc než na dva metry. Díky tomu mu nehrozila žádná srážka. Na pozemcích zamířil profesor k jezeru, obešel smuteční vrbu a po pár desítkách yardů se zastavil u malého potůčku, který se vléval do jezera. „Už si můžete sundat plášť, pane Evansi,“ řekl poté, co se rozhlédl a ujistil se, že v jejich blízkosti nikdo není. „Toto je jeden z celkem dvou set dvaadvaceti potoků, které napájejí Bradavické jezero. Voda ze všech jejich pramenů je pro naše účely použitelná, ale tento je nejbližší.“ John jen přikývl na souhlas a začal pečlivě skládat plášť. Jakmile byl hotov, vrátil ho Snapeovi. Ten už na nic nečekal a vyrazil proti proudu. John ho následoval. Ušli asi půl kilometru, když se kousek před nimi objevila kameny ohrazená studánka, ze které potůček vytékal. „Teď pojďte opatrně za mnou. Musíme jít pomalu a potichu, abychom nevyplašili strážce pramene,“ řekl Snape Johnovi. Když dorazili ke studánce, tak do ní John nahlédl. Na dně, obtočený kolem vyvěrajícího pramene, ležel asi metr dlouhý stříbrný had. V té chvíli zvedl hlavu a pozorně se na ně podíval. Snape ponořil ruku a pohladil hada po hlavě. Pohledem vybídl Johna, aby provedl totéž. John si pečlivě vykasal rukáv a ponořil ruku. Voda kupodivu nebyla ani moc studená. Opatrně pohladil hada po hlavě a ucítil při tom, jak ji had oblízl svým jazykem. Pak spokojeně složil hlavu na špičku ocasu, zavřel oči a usnul. Snape beze slova ponořil džbán do studánky a nabral vodu. Jakmile měl džbán plný, tak se otočil a vydal se zpět do hradu. Do školy se John opět vrátil schovaný pod Harryho pláštěm. V učebně nejprve položil Snape džbán na katedru a uklidil plášť. Teprve pak se otočil na Johna a odpověděl na jeho nevyslovenou otázku. „Ten had je prameník stříbrný. Žije jen v dokonale čistých pramenech a chrání je. Dřív, než může člověk nabrat vodu, musí ho pohladit. Pokud se mu nelíbíte, tak vám pomocí své magie dokáže způsobit i popáleniny třetího stupně. Je to pravděpodobně jediný magický tvor, který se dokáže přemístit, jinak si nikdo neumí vysvětlit, že při sebemenším znečištění vody okamžitě zmizí. Teď si ale přichystejte pergamen na poznámky, začneme s pokusy.“ Zatímco si John z kapsy hábitu vytáhl poznámkový blok a tužku, tak Snape pomocí hůlky srazil lavice v první řadě a umístil na ně řadu malých kotlíků z různých materiálů. Společně pak do nich nalili vodu. Do jednoho z hůlky a do druhého pramenitou. Pak je postupně zahřívali na příslušnou teplotu, aby se ve vodě rozpustily přísady, u kterých Snapea zajímala jejich reakce s chlupy medvěda měsíčního. Byl mezi nimi například drcený sušený květ asfodelu, žíně jednorožce, strouhaný kořen mandragory a jiné. Skončili teprve těsně před obědem. Snape uhasil oheň pod poslední dvojicí kotlíků a sbalil svoje poznámky. „Teď si dojděte na oběd. Svoje poznámky porovnáme zítra. Nezapomeňte si aspoň trochu postěžovat, jak se k vám chovám,“ vyzval Snape Johna k odchodu. ---------------------- Puppetův článek pobavil i profesory. Nero Nesbit musel jeho informace uvést na pravou míru. Byl asi v polovině vysvětlování, když se ředitel zvedl od stolu a omluvil se na nečekané okolnosti. Do ředitelny dorazil právě v čas. Krbem zrovna dorazila madam Bonesová ve společnosti Rufuse Brouska. Brumbál počkal, až se pohodlně usadí a nabídl jim šálek čaje. Oba hosté nabídku vděčně přijali. „Jsem rád, že jste přišli. Než se dozvíte účel této schůzky, tak vás o něco poprosím. Cokoli se zde dozvíte, je nutné přísně tajit,“ začal Brumbál. Hosté přikývli na souhlas a ředitel pokračoval: „Nejprve vám někoho představím.“ V prázdném křesle se najednou objevila mužská postava. ---------------------- Schůzka skončila až těsně před obědem a Brumbál byl s jejím výsledkem spokojený. Bude to sice složité na provedení a budou si muset pozvat nějakého kvalifikované mudlu, vyjmutého ze zákona o utajení, na pomoc, ale zvládnou to. Když se příjemně nasycený vrátil, tak otevřel Knihu zakladatelů. Jak očekával, bylo tam napsáno opět o něco více. Skrze prvního máte právo na mne. Druhým můžete mne z části číst. Třetím dědictví své vydá Země. Že hodí se vám, buď si jist. S čtvrtou nové stránky otevřete. Dobrý sluha a zlý pán. Skrze něj sílu naleznete. Pátou Oheň patří vám. Šestý uvolní zas další část. Ať vládne mezi vámi shoda. I pravda může někdy zmást. Sedmým připlula sem Voda. Tohle mělo být zřejmě cosi jako uvítání s drobnými poučeními. Brumbál ale rychle otočil stranu. Jednorožec kraj lesa střeží, tygr bránu hlídá. Vlk pak na půl cesty stojí, s vytím lunu vítá. Dračice svůj hrad brání, tolik ho má ráda. Ibis chodí po nádvoří, to si kouzlo žádá. Medvěd po břehu si chodí, sem tam vlnku prožene. Sýc z věže na ně hledí, z věže celé z kamene. S povzdechem zavřel knihu a vrátil ji na místo. Sice si přečetl o něco víc než minule, ale stále nevěděl, co je to za kouzlo. Snad příště. ---------------------- Během týdne trávil Hraničář s Bellatrix víc času, než se mu líbilo. Bylo to ovšem nezbytné. Od Voldemortových informátorů dostávali spoustu zpráv o „osobách ve středu jejich zájmu“, jak jim Bellatrix ráda říkala. Museli se jimi probrat, rozdělit přínosné od zbytečných a poté je použít pro vypracování přesného plánu. Problém byl právě v jejich plánu. Bellatrix neustále navrhovala takové způsoby provedení, které více či méně odporovaly rozkazům Temného pána. Naštěstí. Jinak by Hraničář nedokázal provést to, co si vymysleli v bradavické ředitelně. „Ty je snad hodláš zachránit, ne? Nemysli si, že jsem zapomněla. Nevěřím ti a pohlídám si, aby ti tři zkapali. To po nás náš Pán chce. Ty jen zamítáš jeden plán po druhém a nic nevymyslíš,“ hulákala na něj jako obvykle. Hraničář si povzdechl a klidně odpověděl: „Pochop, že máme použít kouzla, takže mudlovské výbušniny nelze použít. Stejně tak nám náš pán nakázal, abychom na sebe v danou chvíli neupozorňovali. Znamení máme vypustit se zpožďovací pojistkou. Musíme najít jednoduché kouzlo, které provede rychle to, oč nás Pán požádal.“ „No dobrá, už mlčím. Přišel jsi na něco?“ odsekla vztekle Bellatrix. „Možná ano. Slyšela jsi někdy o kouzle Morte aqua marum?“ zeptal se jí Hraničář. „Nikdy. O co jde?“ „Tomu, koho zasáhneš, se plíce naplní mořskou vodou a utopí se.“ „Povedené. Jen doufej, že ho nepoužiju na tebe,“ ukončila Bellatrix dnešní poradu a zmizela. Během několika dní plán dopilovali, vybrali si pomocníky mezi níže postavenými smrtijedy a dostavili se na soukromou audienci u Pána zla. „Váš plán vypadá dobře,“ řekl Voldemort mírně potěšeně po jeho vyslechnutí, „Jak je to kouzlo, Hraničáři?“ „Morte aqua marum, pane. Stačí namířit hůlku a vyslovit,“ odpověděl Hraničář. „Tak to vyzkoušíme, „zachichotal se Voldemort. „Přiveďte Galeana!“ zavolal hlasitě, aby ho slyšela stráž na chodbě. Galean byl jedním z řadových smrtijedů a nedávno zcela ztratil důvěru Temného pána. Byl totiž nachytán inflagranti s jedním mladým mudlou. „Galeane, Galeane,“ povzdychl si Voldemort teatrálně a namířil hůlku, „Kdyby to byl alespoň mudlorozený kouzelník, tak tě potrestám jinak, ale takhle… Morte aqua marum.“ Z hůlky vyrazil zelenomodrý paprsek a vpil se do smrtijeda. Ten začal vykašlávat stejně zbarvenou vodu a po pěti minutách bolestivé agónie zemřel. „Skutečně velmi uspokojivé. Proveďte vše tak, jak jste tu popsali. Akceptuji dvacetiprocentní ztráty,“ ukončil Voldemort jejich audienci a nezapomněl je oba na cestu vyprovodit Cruciatem. ---------------------- Byl pátek 7. března odpoledne a venku už zpoza mraků vykukovalo sluníčko. Na neděli byl ohlášen zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. To ale ještě nikdo ze studentů nic zvláštního netušil. Většina využila prvních jarních paprsků a vyhřívala se ve dvojících nebo ve skupinách na školních pozemcích. Skupinka lidí, včetně Harryho, se právě vracela z návštěvy u Hagrida, když k nim přiběhla profesorka McGonagallová. „Sourozenci Weasleyovi mě doprovodí do ředitelny,“ řekla a pak se zarazila, „Možná bude lepší, když se mnou půjdete všichni.“ Poněkud zaraženi následovali profesorku do hradu a pak až k ředitelně. Něco se jim na jejím chování a výrazu nezdálo. „Medoví mloci,“ pronesla McGonagallová heslo a vstoupila na pohyblivé schodiště. Studenti ji následovali. Dveře ze schodiště do ředitelovy kanceláře byly otevřené. Kromě Brumbála tam na ně čekali i Kingsley Pastorek a Alastor Moody. „Dobrý nápad, Minervo,“ reagoval Brumbál na to, že sebou přivedla mimo Weasleyových i zbytek party, „Posaďte se, prosím. Nečeká nás nic příjemného.“ Studenti si připadali ještě rozpačitěji než před chvílí. Brumbál byl očividně smutný a i Pastorek s Moodym byli nějací nesví. Chvíli jen seděli a ticho v místnosti se dalo krájet. Nakonec se slova ujal Kingsley Pastorek. „Mám tu smutnou povinnost vám oznámit, že dnes během polední pauzy byl zavražděn pan Percival Ignatius Weasley i se svou snoubenkou, slečnou Penelopou Marií Clearwaterovou.“
|
Items details
- Hits: 8359 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
S Percym to bude kapku složitější.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.