Kapitola 6, Kulový blesk |
Harry se rozhlédl po místnosti a s potěšením zaregistroval, že řešení všedních starostí značně otupilo smutek z dnešního dne. I George se tvářil pobaveně už od Percyho přiznání o svém utajeném zasnoubení a něco si s úsměvem šeptal s Charliem. Bill a Fleur se zaobírali jako vždy sami sebou a Percy se tvářil spokojený sám se sebou, asi proto, že se mu podařilo všechno tak hladce přiznat. Pak se k Harrymu přitulila Ginny. „Že se tentokrát za mě u mamky přimluvíš, Harry? Austrálie je přece Anglická kolonie ne? Je to civilizovaná země, ne žádná divočina. Jediné nebezpečí, které tam na nás může čekat je, že Hermiona dostane od rodičů pár pohlavků za to, co jim vyvedla.“ Ale Hermionu její žertovná poznámka moc nepobavila. Tvářila se docela vystrašeně. Ron ji chlácholivě chytil za rameno a uklidňoval ji: „Neboj, vaši to určitě pochopí, když jim to pořádně vysvětlíme. Budeme tam s tebou, určitě to zvládneme.“ Harry se mezitím naklonil k Ginny a šeptal jí do ucha: „Dobře zkusím to, ale když si nedá říct, tak se s ní hádat nebudu, to nemůžu Ginny, pochop.“ „No jistě bojíš se jí jako ostatní co?“ smála se mu Ginny. „Ne miláčku, nebojím se tvé mamky, ale mám ji moc rád a příliš si jí vážím na to, abych se s ní hádal o něčem, v čem bude mít stejně poslední slovo, jak jistě musíš sama uznat.“ Ginny se naoko zamračila, ale když Harry zvedl tázavě obočí, tak se usmála a dala mu pusu. Paní Weasleyová se podívala z okna a narušila poklidnou atmosféru tím, že vstala a pronesla: „Venku už se začíná stmívat, musíme jít připravit večeři…“ a podívala se s výzvou v očích na děvčata. Vtom ale vyskočila Winky s Kráturou v patách a prosila: „Paní, dovolte Winky, aby připravila večeři pro všechny. Winky chce ukázat, že umí dobře vařit paní. Jen řekněte, co má uvařit. Prosím.“ Paní Weasleyová se na ni zkoumavě podívala a pak si sedla a řekla: „Dobře Winky, máš moji důvěru. Udělejte k večeři vepřové ragú se zeleninou a ohřejte pár lahví máslového ležáku. Všechno, co potřebuješ, najdeš ve spíži.“ Winky šťastně zatřepala ušima a s hlasitým prásk se i s Kráturou přemístila do kuchyně. A tak poklidná nálada večera pokračovala, všichni skřítkům k jejich radosti pochválili večeři, líně dopíjeli teplý máslový ležák a pak se postupně s přáním dobré noci začali odebírat ke spánku. Bill a Fleur do své Lasturové vily, Percy ještě do svého Londýnského bytu, ale při odchodu mamce sliboval, že si zítra po práci zabalí věci a nastěhuje se zpátky domů. Pak se zvedli i Ron s Hermionou a Harry s Ginny,následně s přáním dobré noci ostatním se vydali do svých ložnic. V prvním patře u dveří ložnice děvčat se zastavili a Ron laškovně prohlásil: „Tak ještě dvojitá pusa na dobrou noc…“ Ginny a Harry se do toho polibku vložili trochu víc vášnivě, než byl Ron ochoten tolerovat a tak do nich přátelsky šťouchl a s hranou nevrlostí protestoval: „Řekl jsem pusu na dobrou noc a vy to trochu přeháníte, ne?“ Ginny se na něj rozzlobeně podívala a z očí ji sršely blesky. „Kdy už se mi konečně přestaneš plést do mého milostného života, Rone!“ Ron se smíchem odvětil: „No vzhledem k tomu, že sis vybrala za svého životního partnera mého nejlepšího kamaráda, tak asi nikdy.“ A tak s tichým smíchem děvčata zapadla do ložnice a ti dva pokračovali do své. Ještě než usnuli, otočil se Ron k Harrymu a ospale prohlásil: „Tak nás čeká další dobrodružství co? A tentokrát až v Austrálii…“ a usnul. Ráno skřítci zase připravili snídani a paní Weasleyová jim alespoň sebrala konvice s čajem a kávou, aby mohla postupně příchozím aspoň nalévat. Byla trochu nespokojená s tím jak málo má najednou práce a Ron ji přesvědčoval: „Jen si trochu odpočiň, nadřela ses za svůj život dost. A jestli bez práce nemůžeš vydržet tak se stačí s Winky dohodnout a rozdělit si ji.“ Po snídani se Winky pochlubila, že večer a ráno dokončili s Kráturou úpravy svého pokojíčku a prosila paní Weasleyovou aby rozhodla co s harampádím, které odtud vyklidili, zatím do rohu u přístěnku. „Všechno to jsou staré nepotřebné krámy na vyhození, ale tahle malá komoda nevypadá špatně, stačí ji trochu opravit a můžete si ji dát do pokojíčku na ukládání svých věcí, co říkáš Winky? A teď nám ukaž, jak jste si to tu zařídili.“ Nakoukla do přístěnku a řekla: „Moc hezky uklizené a čistě vybílené, dokonce pěkné postýlky, no dobrá práce vy dva. Ale na mě taky ještě něco zbylo. Dám vám sem ten kobereček, co je na chodbě před naší ložnicí, ten sem bude akorát a bude to tu hned útulnější. A na zimu vám pořídím pořádné teplé peřiny. Pod těmihle dekami byste tu v zimě zmrzli.“ A zatím, co vypočítávala, čím jim pokojík vylepší tak do něj nakukovali ostatní a přidávali se. Hermiona dodala: „A dala bych jim sem nějaký závěs, aby měli s Kráturou každý alespoň trochu soukromí.“ Ginny pokračovala: „Na tu holou vybílenou stěnu by se hodil nějaký obrázek.“ George se k ní přidal: „Jo, Harry, ten úžasný portrét co jsi dostal od Dobbyho by se tady fakt vyjímal.“ Harry se zamyslel. „Jo, ten obrázek, co jsem dostal od Dobbyho bych ti Winky dal moc rád, ale netuším, jak dopadl. Zůstal s ostatními mými věcmi a kufrem u Dursleyových a je docela možné, že už to všechno spálili.“ Molly se s údivem zeptala: „To by přece neudělali, Harry, ne po tom, co byli v Bradavicích na té hostině na tvou počest, nemyslíš?“ „No…“ zaváhal. „Je fakt, že vypadali, jako by je ten pobyt v úkrytu změnil k lepšímu, ale těžko říct, jestli se s návratem domů nevrátili do svých starých kolejí.“ Ginny se na Harryho usmála a řekla: „Tak tam dnes po obědě zajdeme a uvidíme, jak tvoje věci dopadli. Kufr budeš konec konců stejně potřebovat, když se vracíš do školy a svůj Kulový blesk taky.“ Harry se zamračil. „Kulový blesk… ten jsem ztratil při tom útěku k Tonksovým, čert ví, kde je mu konec…“ „A to ses ho ani nepokusil najít, takovou dobu, nebo si ho hned přivolat?“ Divili se všichni. Harry se hájil: „Jestli si nevzpomínáte, tak jsem měl trochu jiné starosti.“ „No to jistě, ale teď se musíme pokusit tvoje koště najít Harry.“ Prohlásila rozhodně Ginny. „Vzpomínej, kde asi jsi ho ztratil?“ Harry se zamyslel. „No… myslím, že jsme vyletěli směrem na jih a vlastně to muselo být ještě nad Kvikálkovem, nebo těsně za ním, Když šel Hagrid s motorkou do výkrutu, koště mi vypadlo a Hedvika dostala zásah…“ Znovu se mu po jeho sově zastesklo. Ginny mu stiskla ruku a paní Weasleyová ho konejšila: „Koupíš si novou sovu Harry, stejně krásnou, jako byla Hedvika.“ Harry se zarazil. Během hovoru se přesunuli zpět do kuchyně a on ztěžka dosedl na židli. „A narazili jsme na další, myslím, že dost vážnou komplikaci. galeony už mi dochází, už mám jen pár Srpců a Cvrčků, ale nějak si nedovedu představit, jak mě po tom vloupání a únosu draka, skřeti v bance přivítají s otevřenou náručí. Myslím, že to bude velký problém.“ Molly ho uklidňovala: „Nedělej předčasné závěry, chlapče. Bill šel dnes taky do práce a slíbili, že přijdou dnes na večeři, tak se s ním můžeš domluvit jak se skřeti na tebe teď tváří. Když by to bylo špatné, tak ti vždycky může vyzvednout peníze on.“ Harry se trochu uklidnil. „No k Dursleyovým můžeme po obědě zajít, teta bude určitě doma a když se přemístíme jižně od Kvikálkova tak se cestou můžeme podívat i po koštěti, ale moc šancí si nedávám. Myslím, že už na něm rok lítá někdo jiný, nebo ho zničil nějaký hloupý mudla, kterému spadlo na hlavu.“ Dopoledne strávili tím, že vybalovali Hermioninu bezednou kabelku. Harry s Ronem si odnesli své věci nahoru do pokoje a dostali za úkol si utřídit a přebalit věci, které by mohli potřebovat na svou australskou výpravu. Harry odnesl paní Weasleyové a Winky do prádelny oblečení, které potřeboval vyprat a rozhodl se, že si dobalí, až se vrátí z Kvikálkova, protože si nebyl jist, jestli by něco z toho oblečení, které tam nechal, nevypadalo trochu líp, než to co právě vybalil. Vaření oběda si vyhradila paní Weasleyová a Winky dovolila jen, aby jí asistovala. Jídlo bylo jako vždy vynikající a Harry se nacpal k prasknutí. Moc se mu nechtělo vstávat a pořád v něm přetrvával skeptický pocit, že jeho koště je navždy ztraceno a jeho věci jsou proměněné v popel. Když ale viděl, s jakým nadšením se chystají vypadnout z domu Ron, Hermiona a především Ginny, tak se přemohl a vyrazil ven. Vysvětlil jim, že na jižním konci Kvikálkova je malý remízek, kam nikdo nechodí, protože je zarostlý ostružiním a kopřivami, a tak bude vhodný jako cíl jejich přemístění. „Jak můžeš vědět, jak to tam vypadá, když tam, jak říkáš, nikdo nechodí?“ zeptal se Ron. „No… asi by bylo přesnější, že kromě mě tam nikdo nechodil. Párkrát jsem se tam schoval, když mě honil Dudley s tou svojí bandou.“ Došli za branku, chytili se všichni čtyři za ruce a přemístili se doprostřed remízku. Když se rozhlédli okolo a zjistili, že opravdu nikde nevidí živáčka, tak Hermiona řekla: „Prostě skus to koště jednoduše přivolat Harry, to přece umíš skvěle, a jestli někam sem zapadlo…“ Harry bez velkého nadšení vyndal hůlku a pronesl líně „accio Kulový blesk“ a předpokládal, že se samozřejmě nic nestane. Ale kupodivu se poměrně blízko u nich, z pravé strany ozval lomoz, jako kdyby tam někdo třásl větvemi. V Harrym se probudila naděje a zopakoval kouzlo s daleko větším důrazem. A opravdu koště přiletělo. Ale bylo tohle vůbec jeho koště? Vyšisované z deště a slunce, odřené od větví, rozcuchané větrem, vypadalo jako obyčejné staré pometlo. Harry se s ním ale přivítal radostně, jako s dávno ztraceným přítelem: „Kamaráde, fakt jsem si myslel, že jsem tě ztratil, odpusť, že jsem tě nechal takhle zchátrat, ale neboj, s tou Hermioninou soupravou na údržbu košťat tě dám zase brzy do pořádku.“ A přitom hladil jeho zbídačenou násadu. Rona a Ginny to rozesmálo, ale Hermiona kroutila hlavou a dívala se na něj, jako kdyby pochybovala o jeho zdravém rozumu. „Myslím, že bychom už měli jít. Pomazlit se s ním můžeš doma.“ A všichni se smíchem vyrazili do Kvikálkova. Když zaklepali na dveře Dursleyových schoval Harry koště za záda a čekal s napětím, jakého se mu dostane přivítání. Když teta Petunie otevřela, zůstala překvapeně stát a zírala na Harryho jako na ducha. Harry začal opatrně: „Ahoj teto, omlouvám se, že jsme sem vtrhli bez ohlášení, ale nezdržíme tě dlouho…“ Teta ale ustoupila stranou a stroze řekla: „Pojďte dál.“ Když byli všichni v chodbě, tak pokračovala: „Mám tu návštěvu.“ Harry ji rychle ujišťoval: „Nebudeme tě rušit, jen si vezmu…“ ale teta ho přerušila: „Běžte dál, určitě vás ráda uvidí.“ A to už viděli ve dveřích obýváku stát paní Figgovou. „Harry, chlapče, to jsem ráda, že tě zase vidím. A vás samozřejmě taky…“ a přelétla pohledem ostatní. „No tak už běžte dál, tady je pro tolik lidí málo místa. Uvařím vám čaj.“ Popoháněla je teta. Pak ale Harryho zarazila: „Tohle mi do obývacího pokoje snad nosit nebudeš?“ a ukázala na jeho koště. „No teto, víš, já jsem ho před rokem ztratil a teď jsem ho zas našel…“ „Tak si ho dej k ostatním věcem, Dudley ti je uložil do přístěnku.“ Harry otevřel přístěnek pod schody a uviděl svůj kufr a o něj byl opřený i Dobbyho obraz. Překvapeně pohlédl na tetu. „To Dudley, když jsme ho přesvědčili, že už u nás určitě nebudeš chtít bydlet, tak ti sbalil všechny věci do kufru a připravil sem, kdyby sis pro ně přišel…“ Harry se usmál a řekl: „Tak mu prosím vyřiď, že mu děkuji a že jsem mu za to, že je nevyhodil fakt vděčný.“ Uložil své koště a šel za ostatními do obýváku. Zatím co Petunie vařila čaj, nezávazně si povídali s paní Figgovou. Pak se k nim přidala i teta Petunie. Byla pořád trochu upjatá, ale bylo vidět, že pravidelná posezení s paní Figgovou – „občas zajdu po obědě na čaj, aby tu Petunie nebyla pořád tak sama“ – na ní mají blahodárný vliv. „Právě jsme probírali novinky, co se mi donesly z ministerstva. Kingsley udělal Dedaluse vedoucím skupiny bystrozorů a dalších kouzelníků. Budou se specializovat na likvidaci mozkomorů.“ A teta se přidala: „Vernona moc potěšilo, když se dozvěděl, že se ten Kingsley Pastorek stal ministrem. Hned poznal, že je to schopný člověk. Jen ho mrzí, že svou známost s ministrem nemůže používat v obchodních stycích.“ Harry se rozesmál. Když viděl, jak jeho teta upadla do rozpaků, tak jí vysvětlil: „Promiň, jen jsem si představil, jak některému ze svých zákazníků vypráví, že se osobně zná s ministrem kouzel.“ A znova se při té představě zasmál. Jeho tetě se na tváři kupodivu také objevil úsměv. Po téměř hodině přátelského tlachání se Harry zvedl a prohlásil, že už budou muset jít, aby o ně paní Weasleyová neměla strach. Když dorazili do Doupěte tak udělal obrovskou radost Winky, když jí daroval obraz, který pro něj nakreslil Dobby. Byla tak dojatá, že zalezla do přístěnku a hodinu ji neviděli.
|
Items details
- Hits: 19533 clicks
Tecox component by www.teglo.info