Kapitola 10, Druidi a kočky |
Se slovy: „Jmenuji se Kalí," se vynořil ze stínů stromů dvacetiletý mladík, jehož plášť tvořila směsice podzimních lístků a větviček. Bradu měl sotva zakrytou hnědým chmýřím, zato kaštanové vlasy mu sahaly pod ramena. Hůl neměl. „Budu vaším průvodcem." Skupina se otočila zpět ke starcům, ale ti už tam nebyli. Místo pařezů tam rostlo pět mohutných dubů. Harry se chtěl zeptat, kam se poděli, ale Darin se k němu naklonil. Zašeptal tak, aby ho nemohl Kalí slyšet: „Teď máme šanci. Nechali nám hůlky. Můžeme se přemístit do bezpečí." „Myslím, že to je špatný nápad. Určitě si nějak pojistili, abychom jim neutekli, a pokud se ti to přece jen podaří, nezapomeň, že tě mohou hledat. A až tě najdou, asi tě zabijí. To znamená být celý život na útěku," Harry se zamyslel, jak by takový život vypadal. „Ne, to není život pro mě. Stále utíkat a mít strach, to opravdu nechci. A tobě zakazuji se přemístit." Sotva to Harry dořekl, byl Darin pryč. Jen to luplo, jak se přemístil. V zápětí se ozval rachot jako z kulometu a Darin byl zpět. Jeho tělo se zmítalo v hrozivé agonii. Magické síly ho rvaly na kusy. Doslova jej drtily. Po pár sekundách, které Harrymu připadaly jako věčnost, a Darinovi určitě ještě delší, se chlapcovo zmučené tělo zhroutilo na zem. Jeho svaly vypadaly, jako by prošly mlýnkem na maso. Krev mu tekla z uší, z nosu i z úst. Víčka mu pokrýval rudá povlak. Kůže na mnoha místech vydržela nápor magie a popraskala. Z ran mu vytékala krev smíšená s hnisem. Harry poděšeně vykřikl. Ginny s Viktorem se okamžitě otočili. Chvilku váhali, ale pak se rozběhli k Harrymu, který sesílal jedno kouzlo za druhým na hromádku masa před sebou. Když přišli blíž, došlo jim, že ta hromádka je Darin. Viktor strnul. Vzpamatoval se, až když do něj nechtěně vrazil Cyprián, snažící se dozvědět, co se děje. Jejich kouzla selhávala. Nedokázala si poradit s tak rozsáhlým poškozením tělesných tkání. Kalí je celou dobu pozoroval. Snažili se toho chlapce zachránit ze všech sil. Nemohli vědět, že jejich kouzla ho nemohou vyléčit. To mohl jen ten, kdo je seslal, sám vládce přírody. Nakonec bylo Kalímu dovoleno se pohnout. Vykročil směrem k raněnému. Všichni přestali kouzlit. Hleděli na něj. Přitahoval je jako magnet. Dobrovolně mu uhýbali z cesty. Sklonil se nad zmrzačeným tělem. V dlaních rozdrtil směs bylin, kterou vyndal ze svého pláště. Začal drmolit: „Tiarna agus rialóir an nádúir." Všichni cítili probouzející se vědomí. Zezačátku se jen pomalu a slabě vtíralo do jejich mozků. Kalí přestával vnímat okolí. Z jeho úst znělo: „Tiarna a shábháil ar an buachaill." Vědomí sílilo. Všechny ochromovalo. Mlžný opar kolem nich se začal zvedat. Kalí zesílil hlas: „A bród agus stubbornness gceannas air ar an á thuar an abyss." Postupně se k němu přidávaly i další hlasy: „Tiarna a shábháil ar an buachaill." Za chvíli už prostorem sborově znělo: „Tá sé fós óg agus is féidir a fhoghlaim eagna agus humility." Harry se i s přáteli se vznesl nad zem. Nikdo z nich se nemohl pohnout, všichni si připadali, jako by byli ochrnutí. Síla čerstvě probuzeného vědomí je obtáčela kolem jejich umírajícího kamaráda. Jen s vypětím všech sil si udržovali zbytky vlastního rozumu. Ze všech stran se ozývaly různé hlasy. Přidali se k nim: „Tiarna a shábháil ar an buachaill." Všudypřítomné cizí vědomí bylo nakonec tak silné, že úplně potlačilo i jejich mysl a ovládlo jejich těla. Četlo v nich jako v knize. Prohlíželo si každou jejich buňku. A oni nemohli nic, ani přihlížet. Neexistovali. Bylo tu jen všudypřítomné cizí vědomí. Ze všech hrdel, z celého lesa, z každé sebemenší částečky jejich těl se linula slova: „Tiarna agus riallLwes ir an nádúir. Tiarna a shábháil ar an buachaill. A bród agus stubbornness gceannas air ar an á thuar an abyss. Tiarna a shábháil ar an buachaill. Tá sé fós óg agus is féidir a fhoghlaim eagna agus humility. Tiarna a shábháil ar an buachaill." Mlha se rozprostřela po celém lese. Zhoustla. Hromádka masa povstala. Ne vlastními silami, vypadalo jako loutka na provázcích. Nakonec vybuchlo a proměnilo se v oblak atomů a molekul, který pokryl nejbližší stromy a pohltil mlhu. Pak začal implodovat. Jednotlivé atomy vytvářely molekuly a z těch zas postupně vznikaly kostí, šlachy a ostatní tkáně. Po chvíli už to připomínalo nekompletní lidskou kostru. Tkáně se pomalu spojovaly s kostmi. Za okamžik před nimi stál zdravý, naprosto kompletní člověk - Darin Cizí vědomí najednou zmizelo. Opět se mohli hýbat. Všechno si pamatovali, aniž by tomu rozuměli. Les tonul v tichu. „Proboha," zašeptal Harry. Všem připadalo, že jeho hlas zněl jako filharmonistický orchestr ve svých nejhlasitějších okamžicích. „Co to bylo?" „Bylo vám dovoleno spatřit moc vládce přírody a pána tohoto lesa. Druidové mu slouží a udržují jeho državy." To ale neřekl Kalí, od kterého Harry odpověď očekával, ale Darin, který stál opodál. Vypadal jako kluk, který nikdy nepoznal nouzi, nemoc, nebo tvrdý bradavický výcvik. Vypadal, jako by jej nikdy nepoznamenala něčí smrt. Dokonce na sobě neměl ani jedinou jizvičku či pihu. *** „Copak se to děje?" zeptal se Ginny Harry, který vycítil, že se něčím trápí. „On nemá magii, tedy alespoň ne takovou jako my." „Kdo?" „Ten druid." „Jaký druid? A vůbec, o čem to mluvíš?" nedocházelo Harrymu, o čem mluví Ginny. „Když Kalí léčil Darina, seslala jsem na něj diagnostické kouzlo, které mě naučila Helga. Mimo jiné mi ukázalo i přibližnou hladinu magické síly," začala vysvětlovat. „Ze začátku tam nebyla žádná magie, ale když se objevilo to cizí vědomí, najednou byla magie úplně všude a já jsem ji nedokázal vnímat. Tak to určitě není, vždyť jsme ho viděli čarovat," protestovali společně Viktor a Harry. „Bez magie by to nešlo." „My také nejsme kouzelníci," řekl Kalí, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. Slyšel je i na dálku deseti metrů. Vyrazil mezi stromy a pětici nezbylo nic jiného než ho následovat. *** Dlouho se prodírali mezi stromy, houštinami a keři. Kalí procházel tím vším jako nehmotný duch. Kmeny se prolínal, větve ani lístečkem či trnem o něho nezavadili. Šest postav vyšlo na mýtinu. Paseka byla zpustošená, jako kdyby zde proběhla mytická bitva dvou nezměrných armád. Okolní stromy byly vyvrácené, polámané a některé i spálené. Některé kmeny byly rozpůlené, jiné pokácené. „Co se tu stalo?" zeptal se překvapený Harry. Takovou spoušť nečekal. „Předevčírem tu došlo k šarvátce mezi těmi bestiemi." „Tady to vypadá, jako by se tu střetly dvě armády a ne jen pár potvor," prohlásil Viktor a opatrně vstoupil mezi padlé stromy. Ostatní kráčeli v jeho stopách. „Prohledáme to tu a pak probereme, co jsme zjistili," rozhodně řekl Harry. „Hlavně buďte opatrní a dávejte si pozor, ať vás nic nepřekvapí." Všichni, včetně Kalího, přikývli a vyrazili na průzkum. *** Harry vytáhl svůj komunikátor. Ještě jednou se rozhlédl, jestli ho jejich nezvaný společník nepozoruje. Nikoho kromě Viktora neviděl. Kývli na sebe v němém souhlasu. Harry se soustředil: „Sire Nebelvíre, Zmijozele, lady Roweno, lady Helgo. Slyšíte mě někdo?" Nikdo neodpověděl. Nikdo se v přístroji neobjevil. Zkusil se s nimi spojit několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Pak se vrátili k ostatním. *** Po důkladném prohledávání bojiště se všichni znovu sešli. O něco dál se utábořili a připravili si večeři. Kalí nebyl z živého ohně vůbec nadšený, ale mlčel. Studenti ho proto udržovali jen malý a po uvaření jídla ho raději uhasili. Svítili si hůlkami. „Tak co jste zjistili?" zeptal se Harry. Dal si kus chleba do úst, „Darine, Cypriáne?" Cyprián se ujal slova: „To místo zničil boj, ve kterém byla použita kouzla. Spousta stromů je úplně zničená ohněm, ale některé jsou roztříštěny, jako kdyby je někdo rozmlátil obří palicí nebo kyjem. Minimálně jeden z bojujících měl obrovskou sílu a něco velmi ostrého a pevného. Nejspíš meč. Jediným úderem přetnul strom, který měl kmen jako moje ruka. Jiný měl drápy - na některých stromech jsou jejich stopy. Našel jsem dvě těla, nejspíše ženská, ale byla pokryta zbytky srsti. Asi to byli vlkodlaci, kteří se nestačili proměnit." Chvíli na něj koukali, jestli ještě něco nedodá, ale už nepromluvil. „Našel jsem několik stop, ale nepoznal jsem je," doplnil Darin svého kamaráda. „Netuším komu, nebo čemu mohou patřit. Ty stopy začínají a končí u stop lidských nebo vlčích. A opačně. Taky jsem si všiml, že v okolí poletuje nějaký divný prach nebo jemný popílek." „To je vše?" „Ano, nic víc než Cyprián jsem nezjistil." „Tak to jsem těch těl objevil víc. Pět jich bylo. Dva muži a tři ženy. Všechna ta těla si jsou podobná: Jejich jemná srst mi připomíná spíš kočku než vlka. Bohužel jejich hlavy byly nenapravitelně zničené. Ale jedna z nich měla ucho, které vypadalo jako kočičí. Prach, o kterém se zmiňoval Darin, je skutečně velmi jemný popel. Takový jsem viděl jen v dobře postavených pecích. Stopy jsou zmatené. Máme zde vlčí stopy, lidské, a co je nejpodivnější, jsou zde i lidské stopy, které jsou nějak zdeformované. Vypadají, jako by byly napůl kočičí a napůl lidské. Tvar stopy je lidský, ale prsty jsou protažené a zakončené drápy. Zároveň jsou zde stejné stopy, které drápy nemají. Na stopách jsou vidět polštářky, jako mají vlci nebo kočky, otisky lidských prstů u nohou jsou úplně jiné. Chodidlo je prodloužená a tam, kde my máme patu, je další polštářek. Zajímavé otisky. Rád bych věděl, jakému druhu ty stopy patří." Harry s Ginny neměli co dodat a tak se dohodli, že postaví hlídky a půjdou spát. Když se nad ránem střídali na stráži, řekl Ginny o svém neúspěšném pokusu kontaktovat Bradavice. *** Ráno vyrazili hned po úsvitu. Rychle posnídali plody lesa, které přinesl Kalí. Pak vyrazili po stopách bytostí, které odešli z bojiště, které včera zkoumali. Stopy sice už byly starší, ale přesto k večeru měli štěstí - u lesní studánky narazili na malé tábořiště. Nebyla tam ani noha a v ohništi dohoříval oheň, zbývalo už jen pár žhavých uhlíků. No zemi kolem ohniště byly rozházené věci. Takové věci, které by tam při odchodu nikdo jen tak nezanechal. Našli tam botu, křesadlo, lovecký nůž a další tábornické vybavení. Majitelé nejspíš odešli na lehko a ve spěchu. „Buďte opatrní. Něco se mi tady nezdá," varoval všechny Harry. „Rozestupte se do široké šípové formace." Všichni ho poslechli. Harry na hrotu formace, s připravenou hůlkou i dýkou, se opatrně přibližoval ke stanům. Byly to spíš přístřešky z větví a natažených kůží. Znenadání se stěna stanu roztrhla. Do Harryho narazila nějaká bytost. Stačil si všimnout jen prapodivného obličeje, který vypadal spíše jako zvířecí. Během okamžiku se ocitl na zemi. Chvilku lapal po dechu, než se zase začal hrabat na nohy. Zatím co Harry padal, neznámý tvor skočil po druidovi a pak po Viktorovi. Oba srazil. Až Ginny s Darinem a Cypriánem se vzmohla na obranu. Harry se cítil jako přejetý, ale přesto potřeboval jen krátkou chvilku na to, aby se vzpamatoval a obhlédl situaci. Útočník byl sám, ale jeho rychlost a mrštnost byly neuvěřitelné. Ginny s prvňáky se sotva dokázala bránit. Používali kouzla i nože a přesto neustále ustupovali. Bylo jen otázkou času, kdy podlehnou. Musel něco udělat. Musel jim pomoci. Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, co je s Viktorem a druidem. Ani jednoho z nich nenašel. Chvilku zkoumal útočníka. Trochu připomínal kočku. Vypadal jak kříženec mezi kočkou a člověkem. Narovnal se. Píchlo ho v boku, ale přesto seslal kouzlo. Ve stejné chvíli přiletělo odněkud další kouzlo. Míca se elegantní piruetou vyhnula oběma útokům a o krok couvla. O vteřinku později už zase dotírala na Ginny a prváky. Harry vyslal další kouzlo. Pomalu se přibližoval k bojující čtveřici. Běžet nemohl, nedovolovala mu to jeho žebra. Viktor vyběhl z křoví, odkud přiletělo druhé kouzlo, a hnal se k nepříteli. Oba se snažili nezasáhnout Ginny nebo chlapce a přitom zasypat soupeře tolika kouzly, kolik jen dokázali seslat. Harry dorazil na pomoc svým přátelům. On ani Viktor příliš neovlivnili průběh boje. Kočkoid se dokázal vyhnout všem útokům. Ani v pěti ho nedokázali zastavit, natož přemoci. Navíc Harry nemohl bojovat tak, jak by si přál. Mladí studenti už pomalu omdlévali únavou. Soupeř je už poznamenal spoustou mělkých ran a oni se ho za celou tu dobu ani nedotkli. Kočičák odskočil stranou, aby se vyhnul třem útokům vedeným současně. Hned se chystal znovu zaútočit, ale najednou sebou škubl, jako kdyby dostal silnou ránu do ramene. Vzápětí inkasoval další a další zásahy. Zhroutil se a začal zvracet. V tom okamžiku ze země vyletěly kořeny a omotaly ho jako síť. Kočkoid se zmítal, ale houževnaté rostlinné pletivo se mu nepodařilo přetrhnout. Harry se sesunul k zemi. Viděl jen obrysy člověka, který se nad ním skláněl. Bolest v boku zcela pohltila jeho vědomí. *** Otevřel prudce oči. Pohledem těkal po okolí. Hledal nebezpečí. Po chvíli k němu přišla Ginny a uklidňovala ho: „Harry, klid. Jen klid. Pššš, všechno je v pořádku…“ „Co se stalo? Proč jsem omdlel?" „Při dopadu, potom co tě Korel odmrštil… Pamatuješ si to, že jo?" začala Ginny povídat. Harry jen přikývl. „No, tak při tom dopadu sis zlomil žebra a jedno ti probodlo plíci. Proto ti bylo čím dál hůř. Na nohou tě držel jenom adrenalin. Poté, co ses přišoural k nám, jsi nebyl schopný pořádně bojovat. Naštěstí tě Korel šetřil a zaměřoval se na ostatní. Potom, co ho Kalí chytil - věděl jsi, že dokáže ovládat přírodu? Ne, já taky ne. Tedy, jak ho chytil, pokoušel se dostat ven, ale nepodařilo se mu to. Ty ses pak uvolnil a bolestí jsi upadl do bezvědomí." „Co bylo pak?" „Kal tě uzdravil. Podle toho, co vím, ti jeho kouzlo vrátilo kosti do původní polohy a urychlilo regeneraci tvého těla. Něco, jako kdyby ses léčil u nás," Ginny se rozhlédla, jestli jí někdo neposlouchá, ale všichni byli daleko. "U mudlů ti taky prý srovnají kosti, jak mají být, a pak nechají tělo, aby se zhojilo samo. Jenže s Kalího pomocí to nebyly týdny, ale jen pár hodin," odpověděla mu Ginny. „Pořád nevím, kdo je Korel. A řekl něco ten tvor, zatímco jsem byl v limbu?" ptal se Harry. „To je on, říká si Korel a sám sebe označuje za člena rasy, jejíž jméno v jeho jazyce znamená něco jako kočičí, ale je to jen přibližný překlad. Tak jsme jim začali říkat kočičí lid. Kalí ho označil za jednoho z přisluhovačů těch temných bytostí. On ale tvrdí, že neslouží nikomu, kromě svého lidu," vysvětlovala Ginny Harrymu, kterému mezitím prváci přinesli lesní plody a trochu vody. „Řekl ještě něco?" „Ne." „Díky, musím si ještě odpočinout a nechám si to projít hlavou," ukončil rozhovor Harry. Dojedl a opět si lehl. *** O dvě hodiny později mu už bylo mnohem lépe. Došel ke kleci z kořenů. Tvor v ní ležel na zemi stočený do klubíčka. Alespoň si ho mohl Harry pořádně prohlédnout. Na sobě měl vlněnou halenu a přes ni koženou kazajku staženou opaskem, na kterém byly kapsičky a poutka na uchycení různých drobných předmětů a zbraní. Na nohou měl přiléhající vlněné kalhoty nad kolena. Boty neměl. Jeho nohy byly štíhlejší a šlachovitější než Harryho. Připomínaly lidské, ale měly jeden kloub navíc. Prsty byly protažené, bez nehtů nebo drápů. Pata byla tvořena měkkou tkání. Tělo měl štíhlé a stočené tak, že by to člověk nedokázal. Zjevně bylo pružnější a mrštnější než naše. Ani na rukou neměl nehty nebo drápy. Jinak to byly ruce člověka s prsty zhrublými těžkou prací. Na hlavě měl místo oválných uší člověka dvě špičatá ouška kočky. Nebyla ale posazena na vrcholu hlavy jako u kočkovitých šelem, ale po jejích stranách jako u lidí. Dokázal je však natočit podobně jako kočky. Obličej měl trochu protáhlý a připomínal kočičí tlamu. Zorničky jeho očí nebyly kulaté, ale štěrbinovité jako u kočkovitých šelem. Harry si uvědomil, že si ho ten tvor prohlíží. Chvíli si hleděli do očí. Tvor otevřel tlamu a promluvil: „To ti připadám tak zajímavý, že si mě musíš tak prohlížet?" Jeho hlas byl mňoukavý, ale rozumět se mu dalo. „Jo, celkem jo," odpověděl po chvíli, po kterou se snažil ovládnout překvapení, že ten tvor umí mluvit lidskou řečí. „Věděl jsem, že umíš mluvit, ale netušil jsem, že tak dobře. Očekával jsem spíš něco mezi řečí a zvířecími zvuky." „Nejsem zvíře, ale kočkitzer. Neoznačuj mě za zvíře, ty holá opice." S těmito slovy se chycený tvor vrhl na stěnu klece. Pokoušel se dosáhnout na Harryho. Ten moudře ustoupil z jeho dosahu. „Promiň, nechtěl jsem tě urazit, překvapil jsi mě," odvětil Harry. Korel se pomalu uklidnil. Pak pokračovali v hovoru. „Kde žije tvoje rasa? Kočkitzer, že?" „Proč to chceš vědět? Chceš přivést ty stvůry a lidi k nám, abyste nás vyhladili??" vyprskl znova kočkoid. „Tohle mě vůbec nenapadlo. Jen jsem chtěl vědět, odkud pocházíš. Neříkej mi to, když nechceš. Pověz mi, o jakých stvůrách tady mluvíš," odpověděl mu naprosto klidně Harry. Volně máchl rukou a chytil dvě misky s malinami a ostružinami. Vůbec mu nevadilo, že nemá v ruce hůlku. Jednu misku podal zajatci, „Dáš si?" Korel se nad nabízenou potravou šklebil, zafuněl a zkřivil obličej. Přesto si misku vzal a pomalu z ní uždiboval. „Radši mám maso než tohle," nechal se po chvíli slyšet kočičák. „Ta dívka nám začala říkat kočičí lidé. Je to pro mě mnohem přijatelnější, než tvůj pokus o vyslovení jména mého lidu. Nejspíš nemáte jemné nuance hlasu. Naše jméno mi znělo z tvých úst jako sprosté, pohrdlivé uplivnutí." „Jak si přeješ, budu vám říkat kočičí lid a ta dívka se jmenuje Ginny. Ginny Wellsleyová." „To není ale její pravé jméno. Správně se jmenuje Ginny Weasleyová," šokoval Korel Harryho. „Jak to, že víš tohle?" vyletěl Harry. Rychle si uvědomil, co dělá, a rozhlédl se po ostatních, jestli to dokáže ještě skrývat. Kromě Kalího všichni vypadali zaneprázdněně a jejich rozhovoru si nevšímali. Druid sledoval okolí a nedalo se poznat, jestli je slyší nebo ne. „Slyším to. Jemné tóny toho jména spolu nesedí. Mnohem melodičtější je její pravé jméno," vysvětlil Korel. „Zajímavá schopnost. A co Harry Pjotter," zeptal se Harry. Uvědomil si, že pokud ho Kalí uslyšel předtím, už bylo jedno, jestli se dozví i jeho jméno. „Rovněž není pravé. Potter se hodí mnohem víc." „Prosím tě, abys nikde neprozradil naší pravou totožnost," požádal vězně. Chvíli na sebe hleděli a Korel skoro neznatelně kývl hlavou. „O jakých bytostech jsi to předtím mluvil, Koreli?" „O mrtvých. Je proti přírodě, aby takové bytosti pobývaly mezi živými." „Myslíš kostlivce nebo zombie?" zeptal se Harry. „Nevím, čemu říkáš kostlivec a čemu zombie," zeptal se trochu zmateně Korel. „Kostlivec je oživlá kostra. Nic víc než kosti a kouzla. Oproti tomu zombie je mrtvola, na které je ještě maso, šlachy a tak," vysvětlil mu zběžně Harry. Sám se tvářil kysele a přál si, aby to nebylo nic podobného. „Aha, myslíš živé kosti a chodící zbytky. Tak to nejsou oni. Vypadají jako lidé, ale pijí krev. Jsou neskutečně silní a rychlí. Dokážou se skrývat a myslet. Podle toho, co jste mi předvedli, tak proti nim nemáte žádnou šanci,“ řekl Korel. V jeho řeči bylo slyšet mírné pohrdání. „Uvidíme. Pokud jsou stejně rychlí jako ty, tak to asi skutečně ne," přitakal mu Harry. Podal mu ruku. „Mimochodem, já jsem Harry." „Vím. A já jsem Korel, ale ty to víš taky." Stiskl Harrymu podanou ruku. Harry si uvědomil, že Korel nemá na dlaní holou kůži, ale velmi jemnou a krátkou srst. „Tak tohle jsem taky nečekal," podivoval se stvoření před sebou stále víc. „Co?" Zeptal se Korel úplně nechápavě. „Že máš na dlani srst. Jsem zvědav, čím mě ještě překvapíš." „Třeba tímhle," zvedl Korel ruku a z prstů mu vyjely palec dlouhé drápy. Už na pohled velice ostré. „Páni. Tyhle snad dokážou přetnout i železo." „Obyčejné ano, ale to zvláštní, které začali lidé nedávno používat už ne. Je příliš tvrdé." „Myslíš ocel." „Nevím, jak se jmenuje." „Chci se tě zeptat, na co jsi měl u sebe dvacet tři perel?" „To ti nemůžu říct, ale jsou pro nás velmi důležité." *** Povídali si dlouho do noci. Harry se dozvěděl, že Korelův lid sídlí na Orknejích, ale bližší místo mu odmítl prozradit. Tábor, ve kterém se utkali, patřil banditům a pytlákům, které nedávno pobili jeho krajané. On se v něm jen snažil najít cokoliv, co by se mohlo hodit. Korela překvapovalo, že nedokáže svými drápy přetnout kořeny, které ho vězní a veškeré škody, které na nich udělá, se velmi rychle zacelí. Harry se ho zase ptal na tvory, kterým se budou muset dříve či později postavit. Kočkitzer jim říkal pijáci krve., slovo upír mu nic neříkalo. Harry se také dozvěděl, že jim slunce nevadí. Korel se na oplátku zase něco dozvěděl o lidech a především o probíhající válce mezi kouzelníky. Potvrdil Harrymu, že král, který se snažil zbavit všech kouzelníků, nakonec po měsících plných bojů a obrovských ztrát v řadách svých rytířů sám najal skupinu druhořadých kouzelníků, kteří mu mají pomoci. „Harry, co se mnou uděláte?" zeptal se na konec. „Nevím, uvidíme ráno."
|
Items details
- Hits: 8514 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Díky moc za pochvalu
viz odkaz když si s celou skupinou studentů neporadí s jedním kočičákem
Čičinka je příliš rychlá - mnohem rychlejší než lidé.
Studenti jsou vyzbrojení jen noži, bez brnění nebo jiných zbraní. Kouzlům dokáže jejich soupeř uhýbat a musí dbát na to, aby se jimi sami nepobily.
A navíc je Harry těžce zraněný.
jejich nepřítel má ještě výhodu v celoživotní zkušenosti v boji na blízko (drápy...)
Myslím, že je dost pravděpodobné, že by prohráli i když jsou tři z nich zkušení bojovníci (jeden prakticky neschopný boje).
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.