Kapitola 28, Ukryté drahokamy |
Varování: V druhé půlce kapitoly vypukne krutý boj, dojde ke smrti mnoha magických tvorů a kapitolu završí Karlosův krvavý rituál temné magie! Z minulé kapitoly: Draco zíral na svou ruku s otevřenou pusou a vyvalenýma stříbrnýma očima tak nevěřícně, že to Hermiona nevydržela a rozesmála se nahlas. Brumbál se k ní vzápětí přidal a Zlaťák je doplnil svým zvonivým ptačím smíchem. Všichni pacienti se seběhli, aby se podívali, co se stalo. Dokonce i Bill se s oporou své matky přišel podívat. Za chvíli se chechtala celá ošetřovna. Poppy se trochu mračila, ale když jí Brumbál připomenul, že dobrá nálada je nejlepší léčitel, tak se k nim nakonec taky přidala… ooOoo Na druhý svátek vánoční se v noci nad severní bradavickou bránou objevilo jedovatě zelené znamení zla. Když tam Brumbál v doprovodu několika profesorů dorazil, našel dvě nechutně zohavená, téměř nahá těla. Vernona a Petunii Dursleyovi. Moc nechápal, proč mají ti mudlové tolik čerstvých šrámů, když věděl, že jejich smrt byla poměrně rychlá. Pochopil, když našel vzkaz vyřezaný do jejich těl: Veselé Vánoce. To Harrymu nehodlal ukázat a zavázal si mlčenlivostí i přítomné profesory. Poppy si s tím rychle poradila a obě těla těch nechutných ozdob zbavila. Předali je ještě v noci bystrozorskému oddělení, které již nalezlo jejich opuštěné vozidlo kousek za Kvikálkovem. Byli připraveni naaranžovat jejich smrt jako dopravní nehodu. Harry se dozví už jen to, že byli nalezeni a kdy bude pohřeb… ooOoo Druhý den během snídaně přišel dopis od skřetů. Vypadal dost oficiálně. Harry Potter se svou sestrou a se svým starším poručníkem je pozván na jednání se skřetími vůdci. „Se sestrou?“ divil se Harry. „Vypadá to, že už o tobě vědí…“ řekl Holly, která mu nakukovala přes rameno. „Kdo ví? Když jsme tam byli s Alexem na konci prázdnin, tak si mě hrozně intenzivně prohlíželi. Jako by viděli ducha. Až mi to bylo nepříjemné. Tehdy jsem ještě nevěděla… možná mě poznali. Skřeti jsou někdy obdivuhodně vnímaví,“ odpověděla mu Holly a oba se s dopisem vydali za Brumbálem a Alexem k druhému stolu. Brumbál s Alexem se na sebe podívali a oba zvážněli. „Také jsem dostal pozvánku k jednání,“ řekl Alex. „Skřeti jsou sžití s magií mnohem víc než kouzelníci. Kde mi vycítíme magické podpisy, oni poznají krevní vazby. Vůbec bych se nedivil, kdyby přesně věděli, co se teď děje v Bradavicích…“ poznamenal zamyšleně Brumbál. „Očividně,“ řekl Severus Snape a přisedl si k nim. „Také jsem na zítřek dostal pozvánku. Takže je zcela jasné, o co jim jde. Jen netuším, zda je to pro naše jednání s nimi dobře nebo špatně…“ „Myslím, že dobře,“ uvažoval Harry. „Když jsem s Griphookem mluvil v létě, tak to vypadalo docela nadějně. Teď by to mohlo být ještě lepší… Jestli to vědí…“ „Zítra uvidíme. Je zbytečné namáhat váš, už tak dost přetížený, mozek, nebo jak tomu útvaru ve vaší lebce říkáte…“ odstřelil sarkasticky Harryho úvahy čerstvě probuzený Snape a nalil si svou nezbytnou silnou černou kávu. Jednání probíhalo skutečně překvapivě. Hned po příchodu do banky se jich ujal skřet v zářivě zlaté uniformě, který vypadal, jako by na ně čekal. Odvedl je dolů do prvního podzemního patra a s mírnou úklonou jim otevřel pozlacené dveře. Vstoupili do kruhovité místnosti bohatě zdobené drahými kovy a kameny. Těžký lustr, na kterém místo křišťálů visely velké drahokamy, podlaha pokrytá dlažbou z opálů a achátů a uprostřed kulatý stůl z mahagonového dřeva. Na speciálních vysokých židlích už sedělo pět skřetů. Oblečeni byli v přepychových róbách protkávaných zlatem a všichni vypadali opravdu dost staří, ačkoli u nich se věk těžko odhaduje. Ceremoniář, který je přivedl, předstoupil před skřety u stolu a oslovil je: „Nejváženější nejstarší, bylo mi ctí přivést vaše hosty. Jako prvního vám představuji pana Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ředitele školy čar a kouzel v Bradavicích, Nejvyššího divotvorce Starostolce a Nejhlavnějšího hlavouna Mezinárodního sdružení kouzelníků.“ Brumbál lehce sklonil hlavu, aby stařešinům projevil úctu a pozdravil: „Nechť vaše truhly přetékají zlatem, vy i vaši potomci nechť jste obdařeni bohatstvím, slávou i dobrým zdravím až do skonání světa.“ „Vítej, potomku Merlinův, přijmi, prosím, místo u poradního stolu,“ přivítal ho skřet uprostřed a ukázal na krajní židli. „Dále vám představuji pana Severuse Snapea, mistra lektvarů a profesora v Bradavicích.“ „Vítej, pane Zmijozele, přijmi, prosím, místo u poradního stolu,“ oslovil tentýž skřet Snapea po té, co ho pozdravil mírným pokývnutím. Takže bylo jasno. Věděli o dědicích zakladatelů. Stejně přivítali i pana Mrzimora, paní z Havraspáru a pana Nebelvíra. Po výměně přehnaně zdvořilých pozdravů se představil i skřet uprostřed: „Jmenuji se Mameluck a jsem nejstarší z rady starších. Žiji na tomto světě již více než tisíc let a osobně jsem znal vaše předky. Zakladatelé byli velmi mocní a moudří kouzelníci, kteří svým vlivem, statečností a diplomacií ukončili dvě století trvající válku mezi skřety a zbytkem magických bytostí a zasloužili si tak naši úctu. Proto jsme byli potěšeni, když jsme ucítili, jak se jejich magie opět probouzí. V posledních měsících proběhla v našem národě mnohá rokování. Usnesli jsme se na tom, že válka obchodům nesvědčí, proto bude nutné podpořit některou z bojujících stran a přispět svým dílem k jejímu ukončení. Vzhledem k tomu, že Temný lord nikdy nebyl znám tolerancí k ostatním kouzelným tvorům, rozhodli jsme se podpořit stranu světla, kterou nyní reprezentujete vy.“ Brumbál s úsměvem přikývl a zeptal se: „Jak si vaši podporu představujete?“ „Skřeti se zřekli válečnictví před čtyřmi sty lety po té, co byla ukončena poslední válka s kouzelníky. Takže nebudeme bojovat po vašem boku. Můžeme vám však poskytnout skvělé odborníky na ochrannou magii k zabezpečení vašich sídel a lidí, nějaké finanční prostředky a ty nejlepší právníky a znalce zákonů…“ „To je velmi významná pomoc a my si vaší nabídky skutečně ceníme, vážení stařešinové. Jak si představujete, že budeme dojednávat podrobnosti naší spolupráce?“ zajímal se dál Brumbál. „Máme k dispozici ideálního prostředníka, který je vážený jak u nás, tak u vás. Je to plod mírového manželství mezi synem Krutinosa Velkého Kratiknotem a Filomény Půvabné, dcery kouzelnického vůdce. Sňatku, který ukončil poslední válku před čtyřmi sty lety…“ „Filius Kratiknot?!“ užasle vydechl Brumbál. „Ano, Filius Kratiknot je symbolem míru mezi kouzelníky a skřety. Proto jsme ho ukryli do bezpečí bradavického hradu v době, kdy začal získávat vliv minulý temný pán Grindelwald. Ten se dost intenzivně pokoušel zničit příměří mezi našimi národy. Filius zná cestu do naší země a má otevřené dveře k radě starších. Přesto cítí velkou loajalitu k vám, Brumbále, a proto mu můžete věřit bez výhrad.“ „Předpokládám, že o probuzení magie zakladatelů víte od něj.“ zajímal se Snape podezřívavě. „Ne, pane Zmijozele. Poznal samozřejmě, že se magie hradu změnila, ale není dost starý na to, aby měl v paměti uložené magické podpisy zakladatelů. Jsem již jediný, kdo si je pamatuje. To já jsem skřetímu národu oznámil jejich návrat…“ odpověděl mu Mameluck. „Takže Filius již ví o zakladatelích?“ zeptal se Brumbál. „Ano. Ví, že dědicové probudili magii svých předků a nebylo pro něj moc těžké odhalit krevní vazby. Ačkoli u pana Pottera a jeho sestry to je trochu složitější. Vám dvěma v žilách proudí krev několika z nich…“ Harry s Holly jen přikývli. „Dobře, dohoda bude uzavřena stiskem ruky. Nic víc pro naši magii není potřeba. Máte nějaké požadavky pro naši stranu již nyní, nebo si potřebujete vše nejprve promyslet?“ začal nečekaně rychle uzavírat celé jednání Mameluck. „Rád bych požádal o vaši pomoc, vážení nejstarší,“ ozval se Brumbál. „Magie hradu nesahá až k vesnici Prasinky. Použili jsme na ni množství ochranných kouzel, ale vzhledem k tomu, že po porážce vlkodlaků během Samhainu se tato vesnice stala trnem v oku Lorda Voldemorta, chtěl bych vás požádat, zda by několik vašich odborníků nemohlo naše ochrany posílit…“ „Dojednáno,“ přikývli Mameluck i všichni jeho kolegové. „Prasinky budou prvním společným plodem naší spolupráce.“ Skřeti seskočili ze svých stoliček a čekali, až se zvednou i kouzelníci. Pak si vzájemně potřásli rukama. Harry cítil, jak se při tom zdánlivě prostém aktu kolem nich tetelila magie. „Tak takhle se uzavírají magické smlouvy. Stačí se dohodnout a magie už zařídí vše potřebné…“ pomyslel si překvapeně Harry. ooOoo Třicátého prosince se konal pohřeb Petunie a Vernona Dursleyových. Harrymu přinesla parte sova paní Figgové. Dudleyho rukopisem na něj bylo připsáno: Bude tu teta Marge, Harry, ale jestli můžeš přijít, budu rád. Dudley „Samozřejmě, že půjdeme všichni, Harry,“ uklidnil ho Alex. „Jsem konec konců bratranec Petunie. Holly samozřejmě představím jako svou dceru. Remus půjde také a počítám, že s námi Albus pošle ještě další členy Řádu, aby zajistili naše bezpečí…“ Nebyl to příjemný zážitek. Dudley byl bílý jako stěna. Jako by mu až při pohledu na dvě rakve došlo, že se stal sirotkem. Teta Marge hystericky vzlykala a lomila rukama, ale jakmile její uslzený pohled padl na Harryho, zkřivila se jí tvář nenávistí. Když pak Harry s Alexem a Holly v závěsu hodil růži na tetinu rakev spuštěnou do hrobu a šel vyjádřit soustrast svému bratranci, Marge ho tiše, ale velmi nenávistně napadla: „Co tady děláš, ty kriminálníku! Bůh ví, jestli jsi jejich smrt nezavinil ty! Můj bratr byl skvělý řidič, s tou jeho nehodou jistě nebylo něco v pořádku!“ Alex odstrčil zcepeněného Harryho stranou a tiše ji oslovil: „Chtěl bych vám vyjádřit svou upřímnou soustrast, slečno Dursleyová. Jmenuji se Alexandr Goodmann a jsem bratranec nebohé Petunie…“ „Petunie o vás nikdy nemluvila,“ zavrčela nedůvěřivě Marge. „Viděli jsme se naposledy jako děti. Má rodina žila na kontinentu a většinu svého dospělého života jsem strávil v Japonsku. Nestýkali jsme se, ale přesto mě, i mou dceru, její smrt hluboce zasáhla…“ pokračoval tiše a mírně Alex a postrčil před sebe Holly, která neochotně zamumlala slova soustrasti. Harry mezitím kondoloval Dudleymu, který využil toho, že je Marge zaměstnaná a špitnul Harrymu: „Přijď za mnou po pohřbu, Harry, potřebuji s tebou nutně mluvit…“ Harry ten umírněný, snad i prosebný tón přikládal jeho smutku, ale přikývnutím mu pozdější rozhovor přislíbil. Alex i ostatní přítomní členové Řádu počítali s tím, že půjde po pohřbu domů. Ochranná kouzla kolem čísla čtyři v Zobí ulici ještě fungovala, protože Dudley stále nesl krev Harryho matky ve svých žilách. To se ovšem mělo rychle změnit… Na Harryho zvonění přišla otevřít teta Marge. „Táhni od domu mého bratra, ty nevděčný spratku! Nejsi tu vítán a již nikdy nepřekročíš tento práh!“ zařvala Marge a snažila se na něj poštvat svého buldoka. Raťafák ale nepřirozeně ztuhl dřív, než stihl zaútočit. Harry netušil, jaké neverbální kouzlo Alex použil, ale buldok usnul s vyceněnými zuby a jeho vrčení plynule přešlo ve chrápání. Harry ovšem ucítil jinou magii, než jen uspávací kouzlo. Štíty krevní ochrany se zachvěly a najednou úplně zmizely. Nepomohlo ani Dudleyho: „Já jsem ho sem pozval, teto Marge, potřebuji s ním mluvit!“ Ochrany byly nenávratně pryč. Jak se Marge zabývala svým spícím buldokem, bránila dál Harrymu vstoupit do domu, proto je Dudley odvedl na zadní dvorek za garáž. Harry mu představil strýčka Alexe a sestřenici Holly, ale bledý a vystrašený Dudley to snad ani nezaregistroval. „Mám strach, Harry. Teta řekla, že nemá na to, aby dál platila hypotéku na náš dům, a chce ho prodat. Chce mě vzít ze Smeltings, odstěhovat k sobě a přihlásit na nějakou tamější státní školu. Prý nebude mít na moje školné… Maminka říkala, že dokud s námi bydlíš, tak jsme chránění proti všem zlým ko… kou… ty víš komu… Co teď se mnou bude? Co když si mě najdou ty hrozné příšery, co mě loni málem sežraly?“ začal skoro vzlykat. „No, dům může klidně prodat, ochrany jsou pryč, když mě právě vyhnala,“ zabručel Harry. „Ale školu bys opouštět neměl, Dudley,“ dodala Tonksová, která nenápadně naslouchala zpoza rohu a teď se k nim přidala. „Smeltings je zajištěný ochrannými a sledovacími kouzly, tam tě můžeme hlídat…“ Dudley zalapal po dechu, když se tak náhle objevila vedle Harryho. „Vy, vy, vy mě sledujete?!“ vyhrknul vyděšeně. „Zatím to nebylo potřeba, ale teď, když tví rodiče… když tě už nechrání krev tvé tety Lily… Ministerstvo se rozhodlo, že ti poskytne ochranu jako Harryho příbuznému. Vzala jsem si ten úkol dobrovolně, když už teď vlastně patřím do rodiny…“ culila se Tonksová. „Další sestřenice?“ divil se Dudley a žasl nad tím množstvím nečekaného příbuzenstva. „Ne, Tonksová chodí s mým opatrovníkem a hodlá se do rodiny přivdat,“ zabručel otráveně Harry a snažil se Doru probodnout pohledem. Ta si z toho ale nic nedělala a začala mu před očima mávat prstenem. „Už jsme zasnoubení, takže patřím do rodiny, šmudlo,“ culila se ještě nesnesitelněji. Harry se ji rozhodl ignorovat a věnoval se Dudleymu. „Když teta prodá dům, tak jistě bude mít peníze na tvé školné, Dudley. Musíš si to prosadit. Tonksová je sice praštěná, ale je to bystrozorka. To je u nás něco mezi policistou a vojákem. Na jejich ochranu se můžeš spolehnout…“ Tonksová se na něj zamračila. „A kdyby se teta stále bránila platit za tebe školné, tak mi napiš. Zatím jsme neměli možnost opravdu se poznat, ale jsme příbuzní, a když to bude potřeba, tak za tebe školné na ten poslední rok rád zaplatím. Rodina si v nouzi musí pomáhat,“ pokračoval Alex a podařilo se mu rozptýlit trochu chmur z Dudleyho tváře. „Jak vám můžu napsat? Nemám sovu,“ zamyslel se pak trochu zmatený Dudley. „Poštu ti můžu vyřizovat já,“ nabídla se Tonksová a podala mu stříbrný řetízek s asi třícentimetrovým křížkem zdobeným malými červenými kamínky. „Tohle je magický ochranný amulet. Když ho sevřeš v dlani a zašeptáš Tonksová, uslyším, že mě voláš. Můžeš mě zavolat, když budeš potřebovat pomoc nebo když budeš mít z něčeho podezřelého obavy. Pokud se ocitneš v přímém ohrožení, to znamená, že se v tvé blízkosti objeví smrtijedi nebo mozkomoři…“ Harry zaregistroval nechápavý výraz ve tváři svého bratrance a začal vysvětlovat: „Smrtijedi jsou temní kouzelníci, kteří chodí zahalení do černých plášťů s kapucí a na obličeji nosí strašidelné bílé masky. A mozkomoři jsou ty příšery, co nás napadly loni v létě. Jejich přítomnost poznáš podle toho, že se najednou udělá nezvyklá zima a máš pocit, jako by ze světa zmizelo všechno štěstí…“ „Jo, takže když se stane něco takového, tak tě ten přívěšek odnese do bezpečí. Zase ho stačí stisknout v dlani a říct: bezpečný úkryt. Přenese tě na Ministerstvo kouzel, přímo na bystrozorské oddělení. Tam je vždycky někdo ve službě, takže mu jen řekneš, že jsi bratranec Harryho Pottera a sdělíš mu, co se stalo. Postaráme se o tebe,“ pokračovala ve vysvětlování Tonksová. „To jsou kou… kouzla?“ vyděšeně koktal Dudley. „Nemusíš se jich bát, Dudley,“ uklidňoval ho Harry. „Je to jako v těch sci-fi seriálech, na které koukáš v televizi. Komunikátor a teleport…“ „Nos ten amulet pořád u sebe. I do sprchy. A když mě budeš potřebovat, tak zalez na nějaké místo, kde nás nikdo neuvidí, aby se mudlové nevyděsili, až se tam najednou objevím. A nevolej mě kvůli prkotinám, jen když to bude důležité. Jsme ve válce a já mám spoustu dalších povinností, jak si snad dovedeš představit…“ poučovala ho Tonksová a s úlevou sledovala, jak si Dudley věší křížek na krk. Když ho strčil pod košili, tak si pro sebe potichu opakoval: „Heslo pro komunikátor je Tonksová, heslo pro teleport je bezpečný úkryt…“ „Správně,“ pochválila ho Dora a mrkla na Harryho: „Měli byste se už vrátit do Bradavic. My tu zůstaneme na hlídce, dokud Dudley s tetou neodjedou, a pak zabezpečíme ochranami i její dům, abychom Dudleyho udrželi v bezpečí. Postarám se o něj, Harry, slibuji…“ Harry si oddechl. Tenhle nový, vystrašený Dudley mu byl najednou tak nějak bližší. Uvědomil si, jak moc se změnil a byl rád, že se Ministerstvo rozhodlo ho chránit. Možná mu ta Snapeova výchovná kletba nakonec opravdu prospěla… „Je mi líto, že jsi přišel o rodiče, Dudley, a doufám, že se o tebe teta Marge bude starat dobře. Jen nezapomeň, že máš i jinou rodinu. Pomůžeme ti, když budeš potřebovat…“ rozloučil se s ním, počkal, až se vrátí do domu k zamračené tetě Marge, která se pořád ještě pokoušela probudit chrápajícího Raťafáka, a vydal se s Alexem a Holly k paní Figgové, odkud se měli odletaxovat domů. Když pak Hermioně, Lence a Ronovi vyprávěl, jak se Dudley změnil, děvčata se tvářila spokojeně, že se o svého bratrance hodlá postarat, zvlášť, když jim Holly popsala, jak příšerně nechutná byla k Harrymu teta Marge. Jen Ron si podrážděně mumlal pod fousy: „Divím se, že mu věnuješ takovou péči po tom, jak hrozně se k tobě dřív choval…“ ooOoo Prázdniny skončily a do školy se opět nahrnuli studenti. Vítaným rozptýlením ve studijním maratonu byl Malfoyův vleklý souboj s Hermionou. Jakmile se bývalý mladý smrtijed vzpamatoval z prožitého utrpení, pokoušel se změnit tetování na své ruce. Očividně nebyl příliš nadšený z krásné, barevné karikatury hada, kterou mu Hermiona darovala místo odporného znamení zla. Jenže hádek byl vytvořen stínovou magií a tak byl, k Malfoyovu vzteku, trvalý a naprosto odolný proti všem přeměňovacím kouzlům. Draco vypadal už dost zoufale, když se odhodlal poprvé oslovit Hermionu. „Grangerová, tuhle příšernost očividně nikdo jiný než ty předělat nedokáže. Takže byla bys tak laskavá a změnila to podle tohoto obrázku?“ supěl ponížením a strkal jí pod nos detailně vypracovanou rytinu Velšského zeleného draka. „Ne, to bych nemohla, Malfoyi,“ odsekla podrážděně Hermiona. „Nechápu, jak si můžeš myslet, že si tímto přístupem na mě vynutíš nějakou laskavost.“ Odmítala ho podobným způsobem několik dní. Donutila ho kňučet a prosit a neměla s ním žádné slitování. Nakonec dokázala zcela potlačit jeho drzost, namyšlenost a poslední zbytky hrdosti. Když byl natolik v koncích, že si před ní v knihovně klekl i v přítomnosti jejích přátel, přinutila se k nepatrnému ústupku. „Vypadá to, že jsi posedlý draky, Draco Malfoyi. Možná jsem ochotná udělat pro tebe malou laskavost…“ Vytáhla z tašky obrázek červenozlatého čínského ohniváče. „Vyměním toho roztomilého hada v tvých kolejních barvách pouze za draka v barvách Nebelvíru. Takže se rozhodni: Zmijozel nebo Nebelvír? Had nebo drak? Jinou možnost nedostaneš!“ Malfoy na ni chvíli jen bezmocně zíral, pak si prohlédl obrázek ohniváče a vzal si nějakou dobu na rozmyšlenou. Trvalo mu týden, než se rozhodl. Nakonec se přiklonil k drakovi, protože vypadal jako živý a dostatečně hrozivý, i když byl pro zmijozela naprosto nevhodně vybarvený. A tak po zbytek svých dnů bude Draco Malfoy na své ruce pyšně nosit červenozlatého draka… ooOoo Voldemort dal na chvíli pokoj. Ztratili cenného zvěda v kruhu jeho nejbližších následovníků, ale vzhledem k tomu, že měl Brumbál ještě jedno želízko v ohni, moc starostí si s tím nedělali. Nott starší stejně hlásil jen to, že Temný pán studuje dokumenty ukradené na Ministerstvu, připravuje něco v naprosté tajnosti a hodně přitom cestuje. Své smrtijedy nechává odpočívat. Jen Brumbálovi dělaly ty ukradené svitky starosti. Od přeživšího knihovníka se totiž dozvěděl, že to byly historicky cenné pergameny z dob zakladatelů a nikdo pořádně nevěděl, co v nich je, protože byly napsány neznámým, pravděpodobně hadím jazykem. Harry si s tím hlavu nelámal. Byl opět v jednom kole. Studium, živelná magie, lekce šermu se Snapem a procvičování stínové magie a zvěromagie s Brumbálem ho stály veškerý čas a energii. Ale úspěchy, kterých dosáhl, za to rozhodně stály. Díky Holly našel konečně i svou třetí nemagickou zvěromágskou formu. Když uviděl její nádhernou skvrnitou jaguářici, tak po troše soustředění dokázal svou ruku proměnit v mohutnou kočičí tlapu pokrytou černou srstí. Pak už stačily jen dvě lekce, aby se mohl začít učit ovládat silné a přesto velice pružné tělo černého jaguára se zelenýma očima. Brumbálovi se opět začaly třpytit oči nadšením, když ty dva bral sebou do lesa, kde v podobě velkého medvěda sledoval, jak se ty dvě nebezpečné velké kočky učí lézt na stromy a ladně se pohybovat ve větvích tisíciletých velikánů… Také v živelné magii udělali Harry, Holly a Alex obrovské pokroky. Naučili se spolupracovat nejen ve dvou, ale dokonce ve třech. Z hlíny, kterou pro ně vykouzlil Alex s pomocí větru a ohně, tvarovali a vypalovali nádoby různých velikostí a tvarů. Předávali je pak madam Prýtové, která je používala v bylinkářství jako květináče. Naučili se ovládat sílu svých kouzel, takže po Komnatě nejvyšší potřeby teď kroužilo několik malých ohnivých tornád, plně kontrolovaných, ničících najednou několik figurín v černých pláštích, které na ně posílal Alex jako cvičné cíle. A tak Harrymu v plném nasazení rychle utekl leden a pomalu se blížil svátek svatého Valentýna, který byl Harry plně odhodlán strávit celý jen odpočinkem s Lenkou po svém boku, či v náruči… Jenže všechno dopadlo jinak… ooOoo Čtrnáctého února během snídaně se hrad rozvibroval poplachem. Když se Harry a Holly náhle vymrštili s pohledem upřeným k učitelskému stolu, tak na ně jejich přátelé hleděli značně překvapeně. Oni nic necítili. Magie hradu varovala pouze dědice přes spojení, které mezi nimi panovalo. Brumbál použil Sonorus a zavelel: „Všichni studenti se okamžitě odeberou do svých společenských místností. Skřítci vám přinesou jídlo tam, abyste si mohli dojíst snídani. Prefekti a primusové dohlédnou na pořádek. Až do odvolání zůstanete ve svých kolejích!“ Pak zrušil Sonorus a vydal příkazy profesorům: „Minervo, máš na starosti celou školu. Remusi, převezmeš za ni dohled nad nebelvíry. Sinistro, vezmi si na starost zmijozelské. Alexi, Severusi, vy půjdete se mnou…“ Cestou vyzvedli Harryho, Holly a Lenku a pospíchali do sedmého patra. Během chvilky byli u fontány. Hrad i pozemky byly v pořádku, žádné nebezpečí nikde nezaznamenali. Ale na okraji bezpečnostních bariér v Zapovězeném lese bylo živo. Viděli kentauří ženy s mláďaty, jak prchají pod ochrany hradu. Mnohé z nich byly zraněné… „Kentauři jsou napadeni, musíme zjistit, co se tam děje. Lenko, ty už to s fontánou umíš. Zůstaneš zde a budeš udržovat aktivní ochrany. Jakmile opustím hranice, spojení mé magie s hradem zeslábne. Proto jsme tě vzali sebou…“ „Ano, prastrýčku, moc ráda,“ usmála se zasněně Lenka, vyhoupla se na nejnižší stupeň a přikryla svou dlaní krystal na vrcholu. Přivřela oči a zatvářila se spokojeně. Ostatní na nic nečekali a rozběhli se do Síně zakladatelů. „Můžu nás všechny teleportovat na hranici,“ nabídl Harry a proměnil se ve Zlaťáčka. Brumbál přikývl a rychle poslal po patronovi zprávu Minervě. Pak se všichni chytili Zlaťákových ocasních per a v další chvíli se objevili v záblesku oslepujícího světla hluboko v Zapovězeném lese na samé hranici bradavických ochran. Harry se okamžitě proměnil zpět do své lidské podoby. Rozhlédli se a viděli další kentauří matku s maličkým hříbětem v náručí, jak se potácí za magické bariéry. Krvácela z mnoha hlubokých ran na krku a na hřbetě. „Santiano, už jsi v bezpečí,“ uklidňoval ji Brumbál a pomohl jí složit se na zem i s dítětem. Alex rychle použil několik léčivých kouzel, aby jí uzavřel ty nejhorší rány. „Co se děje, má milá? Kdo vás napadl?“ zeptal se pak Brumbál. „Šílené ptačí ženy zabíjí dospělé i děti. Jsou úplně nepříčetné a je jich mnoho…“ odpověděla mu zraněná matka. „Naši bojovníci se už dlouho neudrží,“ dodala a pevně přitiskla mládě ke své hrudi. Brumbál ji nasměroval k Hagridovi, poslal patrona s další zprávou Minervě a spěšně se vydal směrem, odkud přišla Santiana. Snape se k němu připojil a tiše zapochyboval: „Možná jsme to s tím lektvarem moci přehnali, Albusi. Ten šílenec se očividně domnívá, že dokáže ovládat divoké harpie…“ „Požádal jsem Minervu o posily. Bojím se, aby tohle nebylo nad naše síly…“ ooOoo U FONTÁNY Lenka jejich rozhovor sledovala prostřednictvím fontány. Nelíbilo se jí to. Vůbec se jí to nelíbilo. Začala experimentovat s něčím, čeho si všimla, když tu byla se svým pradědečkem o Vánocích. Ano, když se soustředila, mohla vidět očima hradních portrétů. Třeba to půjde… ooOoo NA HRADĚ Remus Lupin byl v Nebelvírské společenské místnosti. Pokoušel se uklidnit rozrušené studenty, ale šlo to těžko, když vůbec nic nevěděl. „Ať už vznikl jakýkoli problém, ředitel ho řeší. Takže se uklidněte a nepanikařte…“ V tu chvíli ho hlasem Lenky Láskorádové oslovil portrét dámy se slunečníkem nad krbem: „Obávám se, že ředitel, profesoři, Harry a Holly budou potřebovat vaši pomoc, profesore Lupine. Hermiono, svolej Brumbálovu armádu a vezměte sebou všechny bojeschopné starší studenty. Vesnici kentaurů napadly harpie. Hrad je zatím v bezpečí, ale vzhledem k tomu, že se u nás harpie neukázaly už více než tři sta let, je to celé dost podezřelé…“ Hermiona okamžitě vytáhla z kapsy minci a napsala na ni krátkou zprávu. Levandule vypadala při zmínce o harpiích vyděšeně, tak ji nechali ve věži hlídat děti. Kromě ní šli za Remusem všichni nebelvírští šesťáci. Ze sedmého ročníku s nimi do Brumbálovy armády chodila jen prefektka Katie Bellová, proto Remus pověřil dozorem nad kolejí druhého prefekta ze sedmého ročníku Cormaca McLaggena. Bratry Creeveyovy a Ginny musel přilepit k židlím, aby jim zabránil jít s ostatními. Pak přikázal Buclaté dámě, že otevřít může pouze členům profesorského sboru. Hned, jak doběhli do Vstupní síně, narazili na McGonagallovou. „Albus sice žádal o posily, ale nedomnívám se, že tím myslel studenty, profesore Lupine,“ reagovala odměřeně a tvářila se ještě víc nesouhlasně, když z mramorových schodů přicházel Kratiknot se skupinkou pěti havraspárských a z chodby pod schody Prýtová se čtyřmi mrzimorskými studenty. „My jsme Brumbálova armáda, paní profesorko,“ prohlásila rozhodně Hermiona. „Cvičíme se v boji, abychom byli schopni ochránit své rodiny, přátele a školu. Harry a Holly jsou v nebezpečí. Nemůžete odmítat naši pomoc…“ McGonagallová se zamračila, ale poté, co se rozhlédla kolem sebe, pochopila, že nemá moc na vybranou. „Doufám, že jste uzavřeli společenské místnosti, aby se nám ostatní studenti nepotulovali po chodbách?“ pronesla směrem k profesorům, kteří se shromáždili ve Vstupní síni. Všichni, co dostali na starost koleje, přikývli. „Tak dobře. Pomono, Poppy se odletaxovala k Hagridovi, aby mu pomohla ošetřit zraněné kentaury. Vezmi si pár studentů a připravte ošetřovnu. Rolanda, Remus a zbytek Brumbálovy armády půjde se mnou. U Hagrida se sejdeme s těmi členy Řádu, které se podařilo Moodymu dát narychlo dohromady. Filiusi, zůstanete na hradě a zorganizujete se zbylými profesory a domácími skřítky obranu. Jak jsem pochopila, slečna Láskorádová drží bradavické štíty v pohotovosti a je schopná s námi komunikovat prostřednictvím portrétů, takže se s ní v případě potřeby domluvíš…“ Pak se otočila a rychlým krokem vyrazila z hradu, aniž by si ověřila, kdo ji následuje. Cho Changovou, Susan Bonesovou a Hannah Abbottovou si vzala profesorka Prýtová, aby jí pomohly s ošetřovnou, takže jich za McGonagallovou vyrazilo jen dvanáct. Madam Hoochová šla s nimi a cestou si do ruky přivolala své koště. Několik studentů ji hned napodobilo. Remus, se všemi smysly nastraženými, uzavíral skupinu, aby včas odhalil případnou hrozbu. U Hagrida na ně čekal Moody s Tonksovou, Bill a Fleur, Tobolka a Hestie. Z krbu právě vylézal pan Weasley s dvojčaty. Na další posily už čekat nemohli. Kentauří ženy mluvili o minimálně šedesáti harpiích a to je síla, které je rozumné se obávat. Minerva řekla Popy, ať si případné další posily nechá u sebe na výpomoc a vyzvala Hagrida, ozbrojeného kuší, ať je vede. Hagrid vyrazil tak rychlým tempem, že se ostatní museli rozběhnout, aby mu stačili. ooOoo BOJIŠTĚ Ještě vesnici kentaurů neviděli a už slyšeli zvuky boje. Pronikavé vysoké ječení harpií, bojový pokřik kentaurů, ale také bolestné výkřiky a sténání zraněných. Alex si přivolal svou katanu a vyzval mladé: „Harpie jsou v podstatě imunní vůči magii. Holly, budeš potřebovat svůj luk. Harry, ty zase meč. Budeš jí krýt záda. Připravte se na těžký boj…“ „Ani naše ohnivá tornáda jim neublíží?“ divil se Harry. „Ne, pane Pottere! Čemu nerozumíte na definici imunní vůči magii? To je přesně ta situace, kvůli které utrácím svůj drahocenný čas na vaše lekce šermu!“ odsekl mu Snape. Sám už také svíral v ruce Zmijozelův meč a tak Harry déle neváhal. „Můj meč!“ „Můj luk!“ vyslovili přivolávací heslo s Holly současně. Už byli na dohled. Stali se svědky toho, jak čtyři harpie vlečou těžce zraněného Banea do výšky dvaceti, třiceti yardů a pouštějí ho přímo nad kolovou hradbou, chránící vesnici. Černé koňské tělo se napíchlo na kůly, lidská tvář se na krátko zkřivila utrpením, ze kterého ho vysvobodila až milosrdná smrt… Holly začala střílet jeden šíp za druhým. Všechny čtyři harpie se vydaly za závoj smrti jen pár okamžiků za Banem. Ostatní si ovšem všimly jejich přítomnosti a rozdělily se. Část jich pořád ještě útočila na vesnici, ale většina se jich vrhla na nové nepřátele. Profesor Brumbál stál vedle Holly a používal svou novou mocnou hůlku. Nevrhal ovšem na harpie kouzla. Vytrhával pomocí magie z kolové hradby jeden kůl za druhým a vysílal je proti přibližujícím se ječícím bestiím. Některé používal jako oštěpy, jiné jako kyje, nebo obrovské odrážečské pálky. Holly střílela nepřetržitě, protože se její očarované šípy po zasažení cíle samy vracely do stříbrného toulce, opravené a vyčištěné, opět připravené ke střelbě. Harry si chtěl meč přehodit do levé ruky a svou hůlkou pomoci Brumbálovi s těmi opeřenými ječícími potlouky, ale nestihl to. Z výšky už se na ně vrhly první harpie. Alex se Snapem se divoce oháněli svými meči a sundávali z oblohy jednu ptačí ženu za druhou. Harry se k nim okamžitě přidal. Holly se na chvíli přikrčila, ale když viděla, že se kolem tří mečů až k ní žádná nedostane, v pokleku pokračovala ve střelbě. Každý šíp našel svůj cíl, ale ne každý zásah byl smrtelný. Harpie vytrhávaly šípy ze svých těl a vrhaly se znova do útoku… Harry ani nevnímal, že už je celý potřísněný krví. Tento fyzický boj byl daleko krutější než souboj pomocí kouzel. Bouřil se mu žaludek z všudypřítomného pachu krve, ze zvuku meče bořícího se do masa přes křupající peří harpií, byl téměř ohlušen jejich nepříjemným ječením, úpěním a naříkáním těch, které již některý z nich zasáhl… Zakopával o mrtvá opeřená těla pod svýma nohama a modlil se, aby to šílenství už skončilo… Harpie to vzdaly, když dorazily první posily. Zbývalo jich ve vzduchu již méně než dvacet, když jedna z nich zatroubila na roh k ústupu. Ty, co ještě mohly létat, se snesly dolů, aby sebraly své zraněné družky, které toho již schopné nebyly, a pak byly najednou všechny pryč. Nad hlavami obránců se prohnalo stádo testrálů, které jim asi poslala na pomoc Lenka, a s bojovným ržáním se pustilo do jejich pronásledování. Zůstala zde jen mrtvá těla… Kouzelníci i přeživší kentauři se ještě chvíli divoce rozhlíželi, jako by nemohli uvěřit, že je skutečně konec, ale pak svěsili ruce se zbraněmi a snažili se popadnout dech. Profesor Snape se také zhluboka nadechl, pak ale vykřikl: „Uspávací lektvar!“ a pokusil se vyčarovat bublinové kouzlo. Nestihl to. Padl k zemi společně s ostatními a již neviděl šest temných postav, které se vynořily z blízkého křoví s bublinovými kouzly kolem hlav zakrytých bílými maskami… ooOoo ZAPOVĚZENÝ LES Remus Lupin spěchal v čele celé skupiny. Znervózňovalo ho, jak se ostatní ztěžka prodírají porostem, a stálo ho veškeré sebeovládání čekat na ně. Jeho citlivý sluch již dlouho registroval zvuky boje, jeho čich byl zahlcen pachem krve a jeho srdce umíralo strachy o milovaná mláďata. Z vlka v jeho duši zbyl už jen nevýrazný stín, ale stále cítil povinnost chránit svou smečku. Možná to byl zcela obyčejný lidský cit. Považoval je všechny za svou rodinu a bez zaváhání by za ně položil svůj život. Už se blížili k cíli, když zazněl roh a zvuky boje utichly. Utichly příliš náhle. Bylo tam najednou velmi nepřirozené ticho. Podezření zrychlilo jeho krok, ale pak prudce zastavil. Jeho čich zaregistroval nasládlou vůni uspávacího lektvaru. Okamžitě vykouzlil bublinové kouzlo a ukázal ho těm, co ho následovali. Chvíli čekal, až ho doženou a šeptem jim sdělil, co se děje. Pak ale uslyšel slova pronesená ve francouzštině: „Já vezmu zbraně, ty přemísti toho kluka. Vy zabijte ty tři, ale zrádce přiveďte před Pána zla živého. Budeme odměněni zajímavou podívanou…“ Rozběhl se, jak nejrychleji dokázal. Vtrhl na mýtinu před vesnicí kentaurů jako uragán a začal metat kletby po smrtijedech. Pozdě. Ten, který měl plnou náruč zbraní, zmizel, zrovna tak jako ten, který svíral Harryho ruku. Nepříčetný vzteky zlikvidoval zbylé čtyři dřív, než stihli svou práci dokončit nebo zmizet. Když za ním doběhli ostatní, našli ho sedět na zemi mezi mrtvými harpiemi a bezvědomými těly Brumbála, Alexe, Severuse, Holly a čtyř smrtijedů. Po tvářích se mu kutálely slzy bezmoci. Harry zmizel… ooOoo U TEMNÉHO LORDA Jean Jonquille, vedený magií znamení zla, se přemístil s náručí plnou skvostných zbraní přímo před Voldemortův trůn. Hned za ním se objevil jeho přítel Paul s Harrym Potterem. Složili zbraně i chlapce k nohám Temného pána a netrpělivě se rozhlíželi po svých dalších společnících. „Vypadá to, že to ostatní nezvládli, pane. Přemístili jsme se v okamžiku, kdy se na místo přiřítily posily z hradu…“ prohlásil Jean po chvíli. „Ššškoda,“ zasyčel Voldemort. „Nevadí, zrádce dossstaneme příššště. To nejdůležitějššší jssste mi přinesssli. Kluka odnessste do obětní komory, připoutejte ho k oltáři a počkejte tam na mě. Nejprve si pohraji sss těmito poklady,“ a s očima zářícíma nadšením se sklonil nad hromádku zbraní. Smrtijedi spěšně splnili jeho rozkaz a tak již naštěstí neviděli, jak dostal zavyučenou. Jako první totiž popadl dlouhou a neobvykle silnou Merlinovu hůlku. Jenže tohle nebyla obyčejná kouzelnická hůlka. Bránila se. Do ruky mu sjel blesk, který ho popálil a jeho ruku na pár okamžiků zcela ochromil. Zaklel, namazal si ránu svým speciálním hojivým balzámem a přivolal si rukavice z dračí kůže. Pak popadl meč zdobený rubínem a smaragdy. „Jsem tvůj právoplatný majitel. Jak ses mohl ocitnout v rukách toho sprostého zrádce!“ Máchl mečem a rozťal rukojeť hůlky. Vypadl z ní smaragd. Krásný velký krystal temně zelené barvy. Dva trochu menší vypáčil z nejširší části skvostného luku. Pak přišly na řadu meče. Dva velké, krvavě rudé rubíny z hlavic zlatých jílců… Odhodil zbraně jako nepotřebné smetí a získané drahokamy vložil k sošce do váčku z dračí kůže, který nosil neustále na krku. Teď přijde na řadu ten zatracený kluk… Vešel do obětní kobky. Místnost bez oken ve tvaru pětiúhelníku, v jejímž středu stál kamenný oltář stejného tvaru. Na něm už byl stříbrnými okovy připoután Chlapec, který už tolikrát přežil. Poctil ho nenávistným pohledem, z oltáře sebral stříbrnou misku a obětní dýku, a jeho pohled padl na kůl v severním rohu, ke kterému byla připoutaná asi desetiletá mudla. Nebyla při vědomí, bude si ji muset probudit… Nadšené francouzské špitání obou přihlížejících smrtijedů, těšících se na temný rituál, ho rozptylovalo. Musel se trochu motivovat… Zatracení, zkažení mudlové. Když potřebuje krev nevinné panny, aby jim kradl děti. Ta čtrnáctiletá, co mu přivedli na první pokus, již nebyla nevinná. Byla dobrá tak akorát jako hračka pro jeho nové smrtijedy a panenka na hraní pro šílenou Bellatrix. Ta ho také zklamala… Doufal, že převezme Luciusovu vůdčí roli u jeho starších věrných, ale ona je k ničemu… Neměl Luciuse zabíjet. Bylo to zbytečné a malicherné. Jenže do té doby, než to udělal, si neuvědomil, že je Lucius, i s tím svým čistokrevným fanatismem, přirozeným vůdcem jeho věrných. Začalo to, když zabil toho hysterického slabocha Bolea. Tehdy poprvé uviděl v jejich očích nedůvěru. Tenkrát si s tím ještě dokázal poradit, ale po Luciusově smrti se v očích jeho věrných usídlila znova. Strach a nedůvěra. Báli se ho vždy, to nebylo na překážku, ale následovali ho se slepou důvěrou. A o tu přišel. Ti cizáci nemají žádný vztah k Anglii, ani k Bradavicím, takže ho nenásledují proto, že je dědicem jednoho ze zakladatelů, ale proto, že uznávají jeho moc a znalosti temných umění. Chtějí se od něho učit. A to je možná dobře… Škoda, že ztratil Severuse. Když zjistil, že se celé léto staral o toho Potterovic spratka, tak se velmi rozčílil. Netušil, jak se mu podařilo utéct. A teď se dozvěděl, že je také Zmijozelovým dědicem. Kdyby mu zůstal věrný, mohl získat velmi prominentní postavení mezi jeho smrtijedy. Pořád nemůže pochopit, proč ho zradil… Prostoupil ho vztek a nenávist. Ano, teď již byl připraven k rituálu… Přistoupil k bezvědomému děvčátku a s krutým úsměvem pronesl téměř něžně: „Enervate!“ Chvíli trvalo, než se probrala a rozkoukala. V okamžiku, kdy se její pohled zaostřil na jeho tvář, začala vyděšeně ječet. Nepříjemný zvuk. Nedivil se, že jeho distingovaní francouzští smrtijedi něco takového nechtěli poslouchat a raději ji uspali. Na následný rituál potřeboval jen její krev, nemusela přitom být vzhůru, ale předtím chtěl vidět hrůzu v jejích očích, potřeboval se ujistit, že ví, co se stane. Bylo to pro něj jako droga. Rozvážně přejel ostrou dýkou po jejím krku a nachytal plnou misku krve. Pak už před ní jen stál a kochal se tím, jak pomalu umírá. Na jeho vkus to bylo ještě příliš rychle… Teď už byl na řadě ten kluk. Paul měl přichystané antidotum na jeho probuzení. „Ne, ješšště ne. Potřebuji klid ke sssvé práci. Probudíme ho, až bude připravený…“ zarazil ho, položil si misku s krví vedle Potterovy hlavy, namočil do krve svou hůlku a začal vytvářet umělecké dílo na jeho obličeji. Kolem obou očí nakreslil obrácené pentagramy, jejichž vrcholy označil runami. Když své dílo dokončil, tak chlapce probudil…
ooOoo ZAPOVĚZENÝ LES Pošuk Moody popadl jedinou zbraň, která tu zůstala – Alexův japonský meč, a začal nemilosrdně dorážet ty harpie, které ještě dýchaly. Minerva se proti jeho jednání důrazně ohradila. „Zdivočelé harpie jsou velmi nebezpečné i s jednou nohou v hrobě, Minervo. Kdyby se některá probrala, tak ti vyškrábe oči dřív, než si jí vůbec všimneš,“ zabručel nevrle Moody a zarazil meč do hrudi další ptačí ženy. Tonksová zajišťovala bezvědomé smrtijedy, aby je mohla probrat a vyslechnout. Ostatní s úlevou ověřili, že Brumbál, Alex, Severus a Holly jen spí, omámeni plynnou formou uspávacího lektvaru. Zrovna tak jako všichni přeživší kentauři. Možná to bylo dobře, spousta z nich byla velmi těžce zraněna. Spánek je ušetřil utrpení a bolesti… Hermiona poklekla před Remusem. „Harry se z toho dostane jako vždycky. Vždyť víte, čeho je schopen. Neztrácejte naději…“ Remus zvedl uslzené oči. „Je bezmocný, omámený lektvarem, nemůže se bránit…“ „Voldemort je úchylnej parchant, určitě ho nehodlá zabít ve spánku,“ přidal se k nim Ron. „Probere ho, aby si ten triumf pěkně užil, a dá tak Harrymu šanci uprchnout. Vím, že to dokáže, věřím mu jako nikdy před tím…“ uklidňoval Remuse, Hermionu i sám sebe. Nemohl mluvit o zlatém fénixovi, ale věděl, že ho tihle dva pochopí. „Na to, abychom mohli uspořádat záchranou výpravu, potřebujeme Albuse a Severuse při vědomí,“ poznamenala Minerva a položila Remusovi v uklidňujícím gestu ruku na rameno. „Mám jen dvě nouzová přenášedla na ošetřovnu, tak vezmem právě tyhle dva. Musíme také zorganizovat léčitelskou pomoc pro kentaury. Rolanda s dětmi zatím na košťatech dopraví do školy profesora Goodmanna a jeho dceru…“ „My si bereme na starost ty smrtijedy,“ prohlásil Moody, který už se připojil k Tonksové. Bill a Fleur jim nabídli své znalosti francouzského jazyka k tlumočení při výslechu. Pan Weasley s dvojčaty, Hagrid a Sturgis s Hestií navrhli, že zatím kentaurům poskytnou první pomoc a pohlídají je, dokud se neproberou. Hned na to Minerva s Albusem a Remus se Severusem zmizeli v namodralém oparu. Madam Hoochová mezitím mezi své a Katiino koště připevnila visuté síťové lůžko a odlevitovala do něj Alexe. Dean se Seamusem ji hned napodobili a naložili Holly. Hermiona nasedla na koště za Rona, Padma pobrala Parvati a tak byli všichni hned na to ve vzduchu. Neville se raději připojil k Weasleyovým, aby nemusel letět na koštěti. Poppy Pomfreyová už dokončila ošetření zraněných kentaurů u Hagridovy boudy, předala péči o ně Firenzeovi, který jí při tom pomáhal. Na ošetřovnu se vrátila vnitřní letaxovou sítí těsně před tím, než se tam objevili Minerva a Remus se svými spícími kolegy. Nedalo jí moc práce poznat, který lektvar byl k jejich omámení použit, a hned do nich nalila antidotum. Ti dva se ale probírali pomalu kvůli vyčerpání z boje a byli oba značně zmatení a dezorientovaní. Remusovo naléhání a pobízení k záchranné akci dosažení jejich plného vědomí moc nepomáhalo. Jenže vyhodit z ošetřovny se bývalý vlkodlak nedal. Věděla, že na něj moc nepůsobí její přísná stránka, na to se znali příliš dlouho a příliš dobře. Chápala, že je rozrušený, když slyšela, že Harryho unesli smrtijedi. Viděla však Harryho zvěromágskou formu vrabce a věřila, že se tomu chlapci opět podaří uniknout. Jenže Remus byl strachy bez sebe… ooOoo U TEMNÉHO LORDA Harry se probíral pomalu. Jako by se jeho vědomí prodíralo hustou mlhou. První, co si uvědomil, byla silná bolest v jizvě. Okamžitě zkontroloval štíty nitrobrany a posílil je. Pak uslyšel povědomý hlas: „Otevři sssvé krásssné sssmaragdové oči, Harry, potřebuji je vidět, abych si mohl vzít, co mi patří… Nikdy by mě nenapadlo, že takový typický nebelvír jako ty, ponessse zároveň tak cenné mrzimorssské dědictví. Máššš oči po sssvé matce, že? Věděl jsssi, že je dědičkou Helgy z Mrzimoru? Ssskřeti jsou velice vnímaví tvorové, ale hrozní tajnůssstkáři. Jsou velmi odolní vůči mučení. Trvalo mi tři dny, než jsssem z toho neřáda dossstal tajemssství nových Bradavických ochran. Pak už ssstačila jen trocha výzkumu. Jak ssse ti líbil můj vánoční dárek, Harry?“ Harry překvapeně pohlédl do rudých očí nad sebou a zazmítal se v poutech. Byla velmi těsná, znemožňovala mu jakýkoliv pohyb. Ale to už Voldemort pronášel nějaké zpěvavé zaříkání. Harry se střetl s jeho pohledem a přemýšlel, jak se z toho co nejrychleji dostat. Jenže všechny jeho plány zmařila ostrá silná bolest v očích. Neudržel se a začal naříkat. Fascinovaní smrtijedi přistoupili blíž a sledovali, jak se panenky jeho očí jakoby rozestupují a vynořují se z nich dva krystaly temně zelených smaragdů. Když byly z větší části venku, tak už Voldemort ztratil trpělivost a prudce oba drahokamy vytrhl. Chlapec zařval bolestí a málem ztratil vědomí. Jeho oči se zalily krví. Voldemort potěšeně zachrochtal a poslední dva zbývající kameny ukládal k ostatním do váčku na svém krku. Pak od křičícího chlapce znechuceně ustoupil. „Hezkého Valentýna, Harry,“ pronesl sarkasticky a pak se obrátil na smrtijedy: „Můžete si sss ním chvíli pohrát, ale pak ho ošššetřete a dobře mi ho hlídejte. Bude to vhodná oběť pro mého vzácného hosssta, kterého brzy mezi vásss přivedu. Potřebuji ho pro ni živého…“ S rukou svírající váček z dračí kůže na své hrudi se ještě jednou ušklíbl na Chlapce, který tentokrát určitě nepřežije, a nechal ho v péči dvou francouzů. Ta příšerná bolest v očích Harryho ochromila. Začal panikařit, když si uvědomil, že oslepl. Cruciatus, který na něj vyslal jeden ze smrtijedů mu pomohl se z toho ochromení vzpamatovat. Jakmile tu hroznou kletbu na chvíli přerušil, z Harryho vyšla mohutná vlna magie, která jeho mučitele prudce odmrštila proti kamenným stěnám. Byla to spíš divoká než stínová magie. Nebo stínově řízená divoká magie. Harry pevně sevřel víčka svých zraněných očí a poslouchal, jak to křuplo, když dvě těla narazila do stěn. Soustředil se. Nikoho dalšího živého v místnosti necítil. Byl po boji s harpiemi vyčerpaný fyzicky, z toho temného rituálu, který ho připravil o zrak, zas psychicky a nakonec z toho výbuchu i magicky. Z posledních sil si stínovou magií přivolal svou hůlku. Musel ji mít u sebe jeden z jeho mučitelů. Cítil se úplně vyždímaný. Přesto se dokázal proměnit ve Zlaťáka a z posledních sil se v záblesku jasného světla teleportoval na ošetřovnu v Bradavicích… Voldemort ucítil, jak se jeho hrad otřásl výbuchem a vracel se rychlým krokem zpět do obětní komory. Oltář byl prázdný, jeden ze smrtijedů s roztříštěnou lebkou umíral, druhý se právě pokoušel postavit na nohy. „Kde je Potter!“ vyštěkl na něj Temný pán. „Viděl jsem oslepující záblesk světla, můj pane. Musel si sem pro něj přijít ten zlatý fénix.“ „Zatracený vlezlý pták! Zabít ho nejde, zničit ho nejde a žádné ochrany ho nezadržžží…“ zasyčel Lord Voldemort jako naštvaná sova, ale ruka položená na váček s drahokamy ho uklidnila. Prvotního cíle dosáhl. S Potterem si to vyřídí později. Teď má v ruce zbraň, proti které budou bezmocní i se silou všech zakladatelů. Nechal Jeana, aby se se svým zraněním popral sám, jak nejlépe umí, a šel si odpočinout… ooOoo NA OŠETŘOVNĚ
Albus se Severusem konečně začali vnímat a logicky myslet. „Můžu se pokusit nenápadně proniknout do Voldemortova sídla a zjistit, jaká je situace. Vy zatím dejte dohromady co nejvíc bojeschopných lidí, pokud bude potřeba zaútočit. Dovnitř vás dostanu…“ začal plánovat Severus v okamžiku, kdy Hoochová dolevitovala na ošetřovnu Alexe a Holly. Všechny studenty nechala naštěstí na chodbě před ošetřovnou. Jen odložila na lůžka svůj náklad, vrátila se k nim, aby se je, na přání Minervy, pokusila všechny dostat zpět na koleje. Poppy mezitím probrala další dva uspané a Severus se pořád domlouval s Albusem a Lupinem na dalším postupu. V tom se na ošetřovně zlatě zablesklo a na zem uprostřed ošetřovny dopadl hrozně zřízený, zakrvácený Harry Potter. Všichni se k bezvědomému chlapci okamžitě rozběhli. Poppy ho dopravila na nejbližší lůžko a použila několik čistících kouzel, aby odstranila z jeho šatů a těla krev a mohla tak lépe odhalit jeho zranění. Severus již sesílal první diagnostická kouzla, Poppy se k němu vzápětí přidala. Všichni ostatní se zatajeným dechem čekali na jejich hodnocení. „Fyzické a magické vyčerpání, zbytkový třes po ne příliš silné kletbě Cruciatus a velmi těžce poškozené oči,“ začala po chvíli referovat Poppy. „Ty oči jsou poraněné fyzicky, ne magicky, ale tak vážně, že si nejsem jistá, zda to půjde uzdravit…“ dodala pak velmi ponuře. „Proč tu nezůstal ten zlatý fénix? Teď když ho jeho pán tak naléhavě potřebuje?“ zeptala se po té nešťastně. „Zlaťák nemá pána, Poppy. Je zcela nezávislý a objeví se jen tehdy, když vycítí, že ho někdo z nás potřebuje…“ vysvětloval Alex. „Asi usoudil, že pro něj již víc udělat nedokáže.“ „Potřebuji tě, Fawkesi,“ zašeptal naléhavě Brumbál a hned na to se v plamenech zjevil ohnivý fénix. Usedl na polštář vedle Harryho hlavy, počkal, až Brumbál s léčitelkou otevřou víčka krví zalitých očí a začal plakat. Do každého oka dopadlo několik slz. Přestaly krvácet, viditelné rány se v nich zacelily, ale známá barva se do duhovek nevrátila. Oči zůstaly světle zelené, protkané slaboučkými zlatými žilkami. V tu chvíli se Harry probral a zasténal. Poppy do něj nejdřív nalila lektvar proti bolesti a lék zmírňující účinky Crucia. Pak začala zkoumat jeho zrak. „Nic nevidím, madam Pomfreyová. Voldemort na mě vykonal nějaký rituál. Dost to bolelo a pak jako by mi z očí něco vyrval. Málem jsem bolestí omdlel…“ skřehotal vyčerpaně Harry. Remus ho držel za ruku a utěšoval ho: „Hlavně, že už jsi v bezpečí, Harry. Jsme kouzelníci, oči ti vyléčíme…“ „Budu muset pozvat specialistu od Munga, protože přesto, že Fawkes vyléčil ty otevřené rány, zůstalo tam značné zjizvení na sklivci a sítnici a závažné poškození zrakových nervů…“ krotila jeho nadšení Poppy. „Ano, spoj se s nemocnicí, Poppy. Stejně potřebujeme odborníky na léčení kentaurů. Mají mnoho těžce zraněných. Budeme je muset přestěhovat blíž k hradu, aby se dostali pod jeho ochrany…“ pobídl léčitelku Brumbál a začal se šacovat. „Kde je moje druhá hůlka, Minervo?“ „A kde jsou naše zbraně?“ rozhlížel se Snape a po něm i Alex a Holly. „Zůstal tam jen Alexův meč a ten si půjčil Moody. Ostatní zbraně odnesli smrtijedi společně s Harrym,“ odpověděl jim Lupin, stále poskytující útěchu Harrymu. Brumbál nezvykle hrubě zaklel a hned na to zvolal: „Moje hůlka!“ Severus a Holly ho okamžitě napodobili a chvilku po nich svou ruku vytrhl s Remusovy i Harry a vysíleně zašeptal: „Můj meč!“ Hůlka, luk i dva meče se objevily, ale již nevypadaly tak jako před tím. „Do pekla!“ zařval Severus. „Dva rubíny a dva smaragdy z luku! Ti zatracení tajnůstkáři! Kdyby něco řekli, tak jsme použili obyčejné zbraně!“ „Je to ještě horší, obávám se, Severusi,“ pronesl smutně Brumbál. „V mé hůlce byl třetí smaragd a logicky se dá odvodit, že v Harryho očích byly ukryty ty poslední dva…“ Severus se vztekle vymrštil a rozběhl se z ošetřovny. Brumbál se také zvedl. Přistoupil k Harrymu, konejšivě ho poplácal po rameni a řekl: „Radši půjdeme za Severusem, aby našim namalovaným drahouškům nějak neublížil. Až zjistíme něco víc, tak ti dáme vědět, chlapče. Ty teď odpočívej a věnuj veškeré síly svému uzdravení. Vypadá to, že tě brzy budeme potřebovat v plné kondici…“ Pak s Alexem a Holly pospíchal do sedmého patra, do Síně předků. ooOoo U TEMNÉHO LORDA Lord Voldemort se vrátil do trůnního sálu, aby se pokochal svou dnešní kořistí. Opatrně, opět v rukavicích z dračí kůže, si začal prohlížet obdivuhodné zbraně. Již byl poučen a nehodlal riskovat další zbytečné zranění. I bez těch drahokamů se budou skvěle vyjímat ve stojanu na stěně přímo za jeho trůnem… Vztekle zařičel, když hůlka, meče i luk najednou zmizely přímo pod jeho rukama. Okamžitě zkontroloval obsah sáčku na svém krku. Oddechl si. Drahokamy zůstaly na svém místě. Vytáhl je společně s obsidiánovou soškou draka a začal skládat to zajímavé puzzle. Chvíli se tím zabavil a uklidnil se. Ale klid mu nevydržel dlouho. Drahokamy nechtěly držet v otvorech pro ně určených. Stále vypadávaly. Nepomohlo ani lepící kouzlo. Bránily se jakémukoli magickému zásahu. Tento hlavolam si ještě pohraje s jeho trpělivostí… ooOoo V SÍNI ZAKLADATELŮ Když Brumbál s Alexem a Holly vběhli do Síně zakladatelů, našli Severuse Snapea ve velmi ponižující situaci. Byl zvláštními magickými vlákny, která vypadala jako modře zářící pavučina připoután k židli s plastikou hada na svém místě u kulatého stolu. Chomáčem téhož nehmotného materiálu měl i ucpaná ústa a tak mohl na zírající Lenku jen zuřivě koulet očima. Ta si z toho očividně vůbec nic nedělala a fascinovaně si ho prohlížela. „Jak jsi tohle dokázala, děvenko moje milá?“ žasl Brumbál a zcela marně se pokusil svého lektvaristu osvobodit. „Jen pozoruji ty plápolající zlobníčky, prastrýčku,“ odpověděla Lenka, aniž by spustila oči ze Snapea. „Zajímá mě, jak jsi profesora Snapea znehybnila, Lenko,“ upřesnil svůj dotaz Brumbál. „Ale to jsem neudělala já, prastrýčku, to museli udělat ti zlobníčci…“ odvětila s úsměvem Lenka. „Můžeš mi to vysvětlit trochu podrobněji, drahá? Musíme najít způsob, jak profesora Snapea osvobodit, než si přivodí nějaký nepěkný infarkt nebo mrtvičku…“ Snape byl skutečně rudý až za ušima. Těžko říct, zda vzteky, nebo rozpaky z toho, že ho našli v takové nezáviděníhodné situaci. „Myslím, že dostal takovou zdravou barvu právě z těch zlobníčků, prastrýčku. Jejich aury plápolají jako oranžové plamínky a asi vydávají i teplo, jak se tak kolem pana profesora hemží…“ „Ti dva se asi nikdy rozumně nedomluví,“ pomyslel si pobaveně Alex a začal Lenku usměrňovat žádoucím směrem. „Lenko, odchyť do této skleničky pár těch živočichů, kterým říkáš zlobníčci, později je prozkoumáme. A teď mi vysvětli, jak se to profesorovi stalo.“ „Neviděla jsem to, našla jsem ho již takhle. Seděla jsem u fontány a počítala testrály, jestli se vrátili všichni, když jsem uslyšela křik a uviděla prudký záblesk magie tady ze Síně. Protože už byl pan ředitel ve škole, tak mě fontána nepotřebovala, a já jsem se šla podívat tím gobelínem, co se tu děje. Našla jsem pana profesora obklopeného těmi světýlky. A protože se právě velmi zlobil, tak jsem je nazvala zlobníčci,“ vysvětlovala se zářivým úsměvem Lenka. „Vím, jaké tvory máš na mysli, dítě,“ ozvala se z portrétu Rowena. „Já jsem jim říkala Merlinovy vši. Velmi je přitahuje mocná magie. Pasou se na té krotitelské síti a ne na zlobě tvého profesora.“ „Krotitelská síť?“ žasl Brumbál. „Ano, to kouzlo vymyslel mistr Merlin, aby zvládl Godrikovy výbuchy vzteku. On byl za mlada docela bouřlivák,“ láskyplně se usmála na svého manžela Rowena. „Přidali jsme ji do ochran této místnosti, abychom zabránili jejímu poškození, nebo zničení. To kouzlo samo zmizí, až se Severus uklidní…“ „Teď by nás ovšem zajímalo, jak to Severus myslel, když na nás křičel, že kvůli našemu tajnůstkářství má Voldemort všechny drahokamy, které potřebuje na aktivaci obsidiánového draka. Nemohl je dostat všechny, to není možné!“ přerušil Rowenu rázně Salazar. „Obávám se, že mohl,“ povzdechl si Brumbál. Popsal jim boj s harpiemi, jak si všichni přivolali své zbraně a přišli o ně, zrovna tak jako Harry o své smaragdové oči. „Oslepil ho?! Vyrval mu ty smaragdy z očí násilně?!“ křičela rozhořčeně Helga. „Vložila jsem je kouzlem do očí své nejstarší dceři spolu s kouzlem dědičnosti, když jí byl rok. Její krásně zelené oči mě na ten nápad přivedly. Věděla jsem, že ostatní je vložili do svých zbraní, ale mě se to nezdálo dost bezpečné…“ po tvářích se jí kutálely namalované slzy. „Na jejich bezbolestné vyjmutí jsem vymyslela silné slzící kouzlo, po kterém by je prostě vyplakala…“ „Škoda, že jste nám o tom nic neřekli. Neriskovali bychom ztrátu těch zbraní, pokud bychom věděli, jak jsou důležité, a Harryho bychom lépe hlídali, nebo jeho smaragdy ukryli jinam…“ mračil se Brumbál. Merlin si ztěžka povzdechl. „Ještě není vše ztraceno. Není jednoduché klíč zprovoznit. Když mě tihle čtyři vysvobodili z toho kamene, tak jsem hned, jak jsem získal dost sil, přivolal sošku a vyňal z ní drahokamy. Po té, co jsem je rozdělil mezi nás, jsme všichni společně obsidiánového draka očarovali odpuzujícím kouzlem, které znemožní každému jednotlivci, aby mohl sošku zneužít. K přemožení toho odpuzujícího kouzla je nutno použít stejně silnou, nebo silnější magii, než byla ta naše spojená. Myslíte, že je ten černokněžník schopen propojit své kouzlo s dostatkem spřízněných kouzelníků, aby překonal sílu naší pětice?“ „Ano, je toho schopen!“ prohlásil chladně profesor Snape, který se během jejich rozhovoru uklidnil a byl uvolněn z magické pasti. „Propojil svou magii se svými následovníky tím, že jim jako cejch vypálil znamení zla. Je jen otázkou času, než na to přijde. Musím se vypravit na průzkum jeho sídla a najít draka dřív, než ho stihne použít.“ „Je to tvoje sídlo, Severusi,“ opravil ho Salazar. „Ty jsi mým pravým dědicem, tebe bude magie hradu poslouchat, když s ní spojíš svou krev.“ „Zatím to nechám tak, jak to je. Když Voldemorta vykážu z hradu, tak se schová někde, kde bude obtížné ho najít…“ vysvětlil mu Snape. „Není to příliš nebezpečné, Severusi?“ zeptal se Brumbál. „Říkal jsi mi, že tě Nagini vycítí v tvé hadí podobě. Nemůžeme o tebe přijít, musíš být velmi opatrný…“ „Nagini je příliš pomalá, aby mě mohla dohonit a příliš velká, aby mohla proklouznout škvírami, kterými se já snadno protáhnu. Už jsem tam byl několikrát a znám každý kámen. Zneutralizoval jsem všechny jedy, které zůstaly v mé laboratoři, ty nejnebezpečnější lektvary jsem nahradil neškodnými odvary. Nemohl jsem dovolit, aby Voldemort používal výsledky mé práci k mučení a zabíjení…“ „Tak dobře, chlapče, nechám ti volnou ruku. Ale chci vědět, kdy se tam vypravíš, a přeji si, abys mě informoval hned po svém návratu…“ velmi vážně se mu zadíval do očí Albus. Snape přikývl. „Jen se vykoupu a převléknu. Půjdu tam hned. Čím dřív začnu, tím větší je šance, že mu draka seberu včas…“ „Prastrýčku, mám strach o Harryho. Můžu ho jít navštívit?“ zeptala se Lenka, která dosud jen tiše naslouchala tomu, co se tu dělo. „Půjdu s tebou, Lenko, taky se o něj bojím,“ přidala se Holly a společně se vydaly na ošetřovnu.
A/N Doufám, že vám úplný závěr kapitoly přinesl stejné uvolnění od napětí jako mně, když jsem ho psala *smích*. Ukryté drahokamy jsou Karlosův nápad; já bych smaragdy do Harryho očí nikdy nedokázala umístit. Meče se nabízely a zbytek jsme dali dohromady pomocí diskuse. I ten krvavý rituál vymyslel Karlos, já mu jen dodala na dramatičnosti Voldemortovými úvahami. Při psaní Harryho oslepení jsem měla před očima Rok jako žádný jiný, možná si nějaké podobnosti všimnou ti, co ho také četli. Ještě uvidíme, jestli i léčba proběhne podobně… *zlomyslný škleb*
|
Items details
- Hits: 19419 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Jsem moc zvědavej jak se povede Severusovi
moc se těším na pokráčko
A mimořádnou pochvalu ti musím vyseknout za nalezení krásného obrázku těch dvou velkých koček. Za všechno díky tobě i tvému kolegovi Karlosovi.
Slzy Zlatého fénixe léčí všechna prokletí a nemoci. Na to jsem pamatovala. V okamžiku, kdy se Harry proměnil, zasáhly slzy zlatého fénixe jeho oči. Takže pokud v nich zůstala po tom rituálu nějaká temná magie, zlikvidovaly ji. Proto Poppy našla oči prosté jakýchkoli prokletí a konstatovala jen fyzické poškození. A na to tu byl Fawkes, protože slzy ohnivého fénixe léčí rány a otravy jedem. Takže Fawkes zacelil otevřené rány
Děkuji a doufám, že se brzy dočkáme zase nějaké kapitoly (i když asi k jinému dílu):-)
Ale jestli by se vám světle zelené, zlatě zjizvené oči moc nelíbily, tak Hermiona může Harrymu pořídit mudlovské kontaktní čočky v té správné barvě
Díky za kapitolku, těším se na pokračování.
Těším se na další kousky a doufám, že už ti psaní nebude dělat takové problémy, vypadá to že jsi blok hezky odblokovala touhle dlouhatánskou kapitlkou. Díky ještě jednou za ni.
Draco s dráčkem
drahokamy ukryté v očích jsou opravdu originální. Doufám, že se Harry rychle uzdraví . a držím palce Severusovi při vloupání do sídla
Ty drahokamy v očích nemají chybu, ale barva by mu měla zůstat ne?
Helga přece říkala že jí na to přivedly zelené oči její dcery, takže je měla před smaragdy ne?
Ale i tak úžasné, máte to skvělé.
doufám že bude další ..............
Mimochodem - najdeš v kapitole "Vysvětlivky" hned na začátku této povídky
Troufám si tvrdit, že je to nejlepší příběh,který jsem kdy četla.Nemůžu se dočkat další kapitoly.
Kdybys náhodou měla tuto povídku již celou třeba v PDF nebo DOC, tak by mě velice těšilo, kdybych ji mohl zařadit do své malé soukromé sbírky. Bylo by to samozřejmě jen pro mé soukromé účely
P.S.: Velice doufám že i následující texty budou stejně kvalitní jako do teď
S přáním krásných dnů nejen u psaní
Petr H.
A ukončené jsou i všechny povídky v sekci Ostatní povídky - Jednorázovky
Moc se mi to líbí!!!!!!!!!!
Pak se s chutí vrhnu na své oblíbené povídky Zpěv a Zlaťáčka
Na takovou..dokonalou povídku si počkám klidně i 2 roky! Dokonalost sama majo.. stějně jako vždy! *spiklenecky mrká *
škoda, že nemáš čas a náladu (inspiraci)
tak a´t se brzo najde a Ty můžeš pokračovat
díky
Fido
1) Toho draka i s drahokamy si snad můžou pomocí stínové magie přivolat.
2) Harpie možná jsou odolné vůči magii, ale určitě nebudou odolné vůči všem ostatním živlům. Už jen pomocí větru je mohli odfouknout, protože k létání vzduch potřebujou, takže na ně musí zákonitě působit. A i oheň by je měl dokázat spálit nebo udusit. I vodou je mohl Severus třeba udusit (vodní koule okolo hlavy), protože dejchat snad také musej. Sestřelit je kamením z oblohy by pro Alexe také neměl být problém. Nebo za pomocí rostlin (stromů) je sundat z oblohy či znehybnit.
3) Alespoň jedno pozitivum ty Harpie mají. Budou mít spoustu ingrediencí do lektvarů.
Dále zmíním několik věcí, na které se asi pozapomnělo jak šel čas.
4) Jestlipak už Harry sepsal tu závěť
5) Představení Kreatury se také ještě nekonalo.
6) Ten detektor jedů co slíbil Severus Harrymu už asi taky nedopadne. Na ten jsem se těšil.
7) Lektvar proti mastnotě pro Severuse (reakce studentů by mohli bejt božské).
8). Souboj v šachu Ron versus Severus, kdopak by asi vyhrál.
9) Které látky a nebo která kouzla jsou nebezpečná pro skřítky.
10) Kdypak už Harry dostane oblek z baziliška.
11) Kdepak má Harry svého oblíbeného pejska, že mu ani v boji nepomůže.
Radši už skončím, protože i takhle už mě asi budou někteří proklínat
na druhou stranu Mája má určitě svůj plán jak tyto věci dotáhnout do konce i když je pravda že na ten oblek jsem se těšil
a Zpěv zlatého Fénixe
Ďakujem za odpovet.
mail tomastomas.158icloud.com
prosím vás kedy bude pokračovánie dielu
a Zpěv zlatého Fénixe
Ďakujem za odpovet.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.