Kapitola 12 |
„Konečně doma,“ povzdechl si Ron, když procházeli bránou na bradavické pozemky, a se zasněným výrazem dodal, „Copak asi bude dneska k večeři?“ „Nevím,“ odtušila Hermiona, „ale stejně nejdřív musíme odnést kufry alespoň do naší společenské místnosti, nemůžeme riskovat, že se do nich někdo pokusí podívat.“ „Správně, opatrnost především,“ usmál se Sirius. „ A děvčata by se asi měla po cestě trochu upravit, vypadáme docela zdrchaně, na to že je to sem z Prahy vlastně jenom kousek.“ Když se rychle upravili a smyli únavu z letu, zamířili do Velké síně, kde už byla večeře v plném proudu. Jejich příchod vyvolal rozruch, všichni ve škole věděli, kde byli, a události z předminulého týdne pořád přitahovaly nebývalou pozornost, už jenom kvůli nebývale masivní účasti britských čarodějů na bitvě kdesi ve střední Evropě. Všichni věděli, jak skončil Voldemort, a všichni se marně snažili přijít na to, odkud se zjevila Morgana. Sirius odvedl Annu a Sašu k učitelskému stolu a nejdříve ji bez jediného mrknutí oka představil Brumbálovi, který se tvářil, jako by je v životě neviděl a vyjádřil potěšení nad tím, jak krásné a hlavně talentované mladé kouzelnice budou, alespoň po nějakou dobu, pokračovat ve svém dalším vzdělávání v Bradavicích. Ani na chvilku nevypadl z role, i když Draco by přísahal, že zahlédl, jak na ně starý pán pobaveně mrkl. Zatímco u učitelského stolu probíhalo formální představování, u nebelvírského stolu proběhly přímo vítací orgie. Poplácávání po zádech a dotazy na jejich pobyt v Praze nebraly konce. Dokonce ani Draco tomu neunikl… Ron nakonec nevydržel a zcela nespolečensky se vrhl na jídlo ležící na stole. Tím vítání prozatím skončilo. Večeře ještě ani zdaleka neskončila, když k jejich stolu přišla profesorka McGonagallová, a požádala navrátilce, aby se, až dojedí, odebrali do ředitelny, protože pan ředitel by si s nimi chtěl promluvit. S potěšením jí vyhověli a hned, jak zahnali nejhorší hlad, vyrazili za Brumbálem. Chrlič už na ně čekal a hned jak je uviděl, tak jim uvolnil vchod. Schody se s nimi s trhnutím rozjely a vyvezly je až ke dveřím Brumbálovy pracovny. Bylo příjemné vidět, že v Bradavicích je vše víceméně při starém, a je to naplňovalo zvláštním klidem a pocitem jistoty. Tady byli doma. Zaklepali na dveře a vstoupili do ředitelny, kde za stolem seděl Harryho děda. Oči mu zpoza brýlí zářily takřka mladistvým nadšením, když vstával od stolu a šel se s nimi přivítat. Každého z nich objal a každému osobně poděkoval za to, co vykonali. „Dokázali jste to, co se mě nepodařilo. Díky vašemu úsilí, přátelství a obětavosti teď bude svět mnohem příjemnější místo pro život,“ skončil takřka slavnostně. „Dědo, asi bys nám měl říct, jak teď bude vypadat náš rozvrh,“ vytrhl Albuse z jeho nadšeného monologu Harry. „Vždyť už všechno na OVCE umíme. Spoustu jsme se toho naučili o prázdninách a pak i v Praze.“ „To je v pořádku, Harry, nemusíte mít strach, nudit se nebudete. Zítra dostanete rozvrhy s předměty, ze kterých budete na konci roku skládat OVCE. Rozmyslete si, jak a kde budete chtít pokračovat ve svém dalším studiu, případně v jakých oborech budete chtít pracovat, a my tomu přizpůsobíme náplň jednotlivých předmětů. To je to nejmenší, co pro vás mohu jako ředitel téhle školy udělat,“ nepřestával se usmívat Brumbál. Pak se mu úsměv z tváře ztratil a s neskrývanou hořkostí v hlase vyslovil otázku, která trápila všechny přítomné: „Chtěl bych vědět, proč nám nepomohli zakladatelé a Merlin v bitvě. V jednu chvíli to s námi vypadalo docela…“ Ani větu nedořekl, a jako by vyslovil kouzelnou formuli, se v ředitelně objevili zakladatelé i s Merlinem, který se, jako obvykle, ujal slova: „To je dobrá a oprávněná otázka, Albusi, a zasloužíte si, abychom vám na ni odpověděli. Kdysi jsme nedokázali Morganu úplně porazit a tak jsme ji odeslali do jiné dimenze. Samozřejmě bylo jen otázkou času, kdy se z ní osvobodí. Proto jsme se museli uchýlit k jediné možnosti, kterou jsme jako smrtelné bytosti měli, a přesunuli jsme sebe i naše sídlo do bodu, kdy se tyto dvě dimenze potkávají. Tím jsme se vymanili z proudu času. Je to náročná a nebezpečná magie a poskytuje nám určité výhody, ale, jako ostatně všechno, zároveň nám to přináší i určitá rizika a omezení. Třeba to, že můžeme cestovat mezi oběma dimenzemi, je nesporná výhoda. Z vašeho úhlu pohledu nestárneme a možná tu budeme věčně, tedy přesněji až do doby, kdy naše Slunce zanikne. Skoro si myslím, že věčný život není něco, o co by měl příčetný člověk stát. Další výhodou je, že se můžeme takřka libovolně vracet do minulosti a pozorovat, co se stalo a jaké to mělo důsledky. Ale ani my nedokážeme cestovat do budoucnosti a ani nemůžeme přímo fyzicky zasahovat do dění v obou dotčených dimenzích. Můžeme radit, můžeme učit, můžeme s velkou mírou jistoty předvídat budoucnost, ale bojovat nemůžeme, i když bychom opravdu chtěli. Kdybychom to udělali, zemřeli bychom a co hůř, došlo by k propojení obou dimenzí, což by mohlo mít poměrně nepředvídatelné kosmologické dopady. Tak, a to je vše, co vám mohu prozatím prozradit…“ Hermiona vypadala, že má alespoň tisíc otázek, ale Merlin ji pohybem ruky zarazil, „Prosím, teď ne, dokončíme náš hovor někdy jindy, magie Kamelotu nás nabádá, že máme další naléhavé povinnosti…“ a zmizel společně se zakladateli stejně rychle, jako se předtím objevil. Místnost ztichla a vypadalo to, že všichni potřebují nějakou dobu na to, aby vstřebali Merlinův monolog. Harry nakonec prolomil mlčení a změnil téma: „Jo, dědo, málem bych zapomněl. O Vánocích jsem požádal Ginny o ruku.“ Brumbál nemusel nic říkat. V jeho tváři se mísilo překvapení a radost. Rona napadlo, že je to snad po prvé, kdy vidí ředitele Bradavic marně hledat vhodná slova. „Děti moje, děti moje… U Merlina, vždyť vy už opravdu nejste děti… Já nevím, co mám na to říct… Gratuluji vám oběma…“ Harry taktně přešel dědovy rozpaky a opět plynule změnil téma. „Dědo, mohl bys zavolat, prosím, strejdu Severuse? Máme pro něj malý dárek.“ „Ale jistě, Harry,“ odpověděl mu jeho děda a přešel ke krbu, do kterého hodil hrst letaxového prášku a zavolal Severusovo jméno. Během chvíle z krbu vystoupil Snape, rozhlédl se po místnosti a s nezvykle uvolněným výrazem si sfoukl z ramen trochu popela. „Co potřebujete, pane řediteli?“ „Nemusíš už být tak formální, Severusi. Voldemort je už pryč, tak se už nemusíme přetvařovat.“ Severus mírně pozdvihl levé obočí a dál si zachovával neutrální výraz. Ginny pochopila, že tak dlouho žil pod svou chladnou a nepřístupnou maskou, že se jí teď snad ani nedokáže zbavit. „Pane profesore, Harry má pro vás dárek od ředitele Křesomysla. Prosím, buďte tak hodný a vyhrňte si levý rukáv.“ „Tak to ne… Brumbále, co to má znamenat?“ zaprotestoval Snape. „Já nevím, ale být tebou, synku, tak je poslechnu,“ pokrčil rameny Brumbál, „Nemusíš se ničeho obávat, zjevně všichni moc dobře vědí, co uvidí.“ Severus rozpačitě a velmi liknavě obnažil předloktí a nechal Harryho, aby přitiskl hůlku ke znamení zla. Místností se pomalu rozeznělo zaříkávání v jazyce, kterému Severus nerozuměl. Staroslovanština zněla v bradavické ředitelně takřka nepatřičně. Brumbál vypadal, že si snaží uložit cize znějící litanii do paměti a ostatní zvědavě čekali, co se stane. Znamení zla na Snapeově paži vypadalo, jako by tálo. Nakonec se přeměnilo v chuchvalec husté, nezdravě tmavé krevní sraženiny, který obalil špičku Harryho hůlky. Ten hůlku opatrně oddálil od Severusovy ruky a pak jí prudce švihl. Místností zaznělo suché prásknutí a cucek zmizel. Zbylo po něm jen trochu kouře a smradu. Severusovo předloktí a Harryho hůlka opět zazářily dokonalou čistotou.“ Severus Snape s otevřenou pusou zíral na svou paži. Rona napadlo, že je to snad po prvé, kdy vidí obávaného profesora lektvaru marně hledat vhodná slova. Ten je nakonec našel a byla velmi prostá: „Děkuji ti, Harry. Děkuji vám všem…“ a raději rychle zmizel v krbu. Jakmile se Severus odletaxoval, Brumbál se zatvářil zamyšleně a pronesl: „Myslím, že bychom si měli jít lehnout, dnešní den byl velmi náročný.“ Mladým nezbylo než souhlasit. Opravdu byli unavení. Brumbál jim dovolil použít k transportu na kolej svůj krb, což bylo privilegium, kterého se nedostalo ani mnoha vyučujícím. „Málem bych zapomněl, něco tu pro vás mám,“ vzpomněl si Albus na poslední chvíli a předal Harrymu a Ginny prefektské odznaky. Oba se zatvářili překvapeně, ale připnuli si je na hábity. Jakmile vystoupili z krbu v nebelvírské společenské místnosti, z hloučku mladších studentů se ozvalo: „Draco, nespletl sis kolej?“ „Mladý Malfoy ani nestihl zareagovat, když Harry použil Sonorus. „Pro ty, co to ještě nevědí, Moudrý klobouk v létě přehodnotil své předchozí rozhodnutí. Draco nám v Čechách dokázal, že to bylo moudré rozhodnutí. Jestli se kdokoliv bude do Draca bezdůvodně navážet, bude mít co dělat se mnou, učitele do toho tahat nebudu…“ a prefektský odznak dodal jeho slovům patřičnou váhu. Harry s přáteli ještě chvíli poklábosil u krbu a pak se šli vyspat. Brumbál měl pravdu, dnešek byl dlouhý… *** Ranní trénink v Bradavicích měl něco do sebe. Konečně ocenili velikost školních pozemků a uvědomili si, jak je příjemné se moci takřka bez omezení proletět na koštěti. Po studené sprše dostali všichni, nejen Ron, chuť na pořádnou snídani. O chuť k jídlu je nedokázaly připravit ani nenávistné pohledy některých zmijozelských studentů. Když už skoro dojídali, přišla k nim profesorka McGonagallová a předala jim jejich nové rozvrhy. Harryho zamrazilo v zádech, když viděl, jak se Hermiona nadšeně zatvářila na ten svůj. A jeho obavy se naplnily, rozvrh téměř přetékal a den co den končil až pozdě odpoledne nebo večer. Brumbál se je evidentně rozhodl nešetřit a snažil se jim nabídnout to nejlepší, čeho byl bradavický učitelský sbor schopen. A naneštěstí pro ně byl opravdu schopný a kompetentní. Dnes začnou lektvary. To Harrymu přišlo jako docela příjemný začátek dne. Nejdříve se proto vydali do věže pro své knihy a pergameny a pak hned vyrazili na hodinu. *** Cestou do sklepení je obstoupilo několik zmijozelů. Podle toho, jak se pustila do Draca, to vypadalo, že je vede Pansy Parkinsonová“ „Jak jsi to mohl udělat, Draco? Zradil jsi nás a přitom se ti málem dostalo cti, o které se nám ostatním ani nesnilo…“ Draco se na ni podíval, jako by špatně slyšel, „O jaké cti mluvíš? Vážně si myslíš, že je to nějaká zásluha, nechat se ocejchovat jako kus dobytka? Zjistil jsem, že se moji rodiče mýlili a že nechci opakovat jejich chyby. Mám svůj mozek, nepotřebuju, aby za mě myslel nějakej psychopat…“ Během Dracova monologu se Harry s Ginny snažili pomocí magie vcítění zjistit, kdo ze zmijozelů nosí znamení zla. Zarazilo je, že jej nenašli jen u tří z nich. Čistí byli jen Zabini, Nott a Dafné Greengrassová. Pansy nakonec nevydržela a seslala na Draca kletbu, která se nepromíjí. Všichni ostatní smrtijedi se k ní okamžitě přidali. Harry a jeho přátelé se skryli za magickými štíty. O víc se starat nemuseli, protože hrad zaznamenal použití temné magie a útočníky uvěznil pod kopulí pohlcující jejich kouzla. Past sklapla a zmijozelští neměli nejmenší šanci uniknout všudy přítomnému ochrannému kouzlu Bradavic. Prakticky okamžitě přiběhl ze svého kabinetu Snape a vzápětí po schodišti ze vstupní síně dorazili, na svůj věk velmi svižně, Brumbál a McGonagallová, kterým na záda funěl podstatně mladší Sirius. „Co se to tady děje?" mrazivě se otázal ředitel. Pansy bez zaváhání zalhala: „To oni si začali, pane řediteli." „Dobrá, tak si to ověříme." Brumbál se otočil ke zdi, mávnul svou hůlkou a celá událost se před ním začala odvíjet jako na filmovém plátně. Všichni viděli, jak nebelvírští prochází chodbou a zastavuje je skupina zmijozelských, která vzápětí zahajuje útok. Magie hradu takřka škodolibě rozlišila barevnou aurou útočná a obranná kouzla a dokonce zvýraznila všechny, kdo se zdrželi použití magie. Brumbál se otočil ke zmijozelům a řekl: „Tak už víme, jak to bylo. Stejně vám pro jistotu zabavíme hůlky, aby mohlo být před orgány činnými v trestním řízení provedeno Priori Incantatem." Jen Brumbál domluvil, magické kopule kolem zmijozelů se zachvěla a odzbrojila své vězně. Jejich hůlky samy a dobrovolně naskákaly do ředitelovy natažené dlaně. Pak magická past zmizela. Nott, Zabini a Greengrassová dostali zpět své hůlky a bylo jim dovoleno vrátit se na vyučování. Nebelvíry si převzal Snape a odvedl si je do učebny, která byla přizpůsobena jejich magickým schopnostem. *** Snape s nimi intenzivně pracoval celé čtyři hodiny. To, co probírali, to už dávno nemělo nic společného s tím, co běžně učil. Nikomu by to dobrovolně neřekl, ale báječně se bavil. I ten kdysi naprosto beznadějný Longbottom se dostal na takovou úroveň, že dokázal navrhovat vlastní, a vůbec ne jednoduché lektvary. To, jak dokázal zkombinovat posilující a regenerační lektvar a potlačit nežádoucí vedlejší účinky směsi, bylo jasným důkazem jeho neobyčejné míry porozumění předmětu. A co teprve ta šprtka Grangerová! Moc by nedal za to, že ho v krátké době předčí… *** Po obědě, na který se vrhli jako smečka vlků, na ně čekal Moody. OPČM a bílá magie se v jeho podání měnily v jedno velké dobrodružství. Kouzla, protikouzla, různé kulišárny a podrazy, to vše se dalo najít v tom, co je učil. Nakonec i Ron ve svém takřka slepém obdivu k starému bystrozorovi pochopil, proč mu říkají Pošuk. „Slečno Weasleyová, kroťte se trochu! Pošuk se říká mně! Příště laskavě třískněte s panem Malfoyem o zeď trochu jemněji, Poppy si stěžuje, že končí na ošetřovně nějak moc často…“ rozkřičel se, a kdyby ho neviděli, tak by si mohli i myslet, že se na ni vážně zlobí. *** Druhý den při snídani Brumbál oznámil celé škole, že sedm zmijozelských bylo obviněno z prokázaného smrtijedství a použití černé magie v prostorách školy. Budou souzeni a nejspíš i odsouzeni. Po té zprávě upadl celý zmijozelský stůl do nezvykle zasmušilé nálady. Dopoledne měli přeměňování a kouzelné formule. Profesoři McGonagallová a Kratiknot si naplánovali drobné ověření znalostí a praktických dovedností. Sice to nebylo nic příjemného, ale nikdo si neudělal ostudu. Po obědě je čekalo bylinkářství a péče o kouzelné tvory. Hagrid probíral mudlovská zvířata, která, i když v sobě neměla magii, mohla být zároveň užitečná i nebezpečná. „No tak, Rone, vem ji do ruky, to opravdu není akromantule, to je jen pouštní tarantule…“ *** Čas utíkal a nakonec se přiblížil konec školního roku. Nadešel jejich poslední měsíc v Bradavicích. OVCE je čekaly první týden v červnu. Nepříjemné chvění v žaludku jim napovídalo, že zítra začnou zkoušky… Testy, teoretické zkoušky, praktické zkoušky… Všichni jim říkali, že závěrečné zkoušky budou opravdu těžké a donutí je použít vše, co znají. Ale jim to tak nepřišlo. Díky zakladatelům, Knihovně a poslednímu půlroku v Bradavicích byli připravení skoro dokonale. Zkoušející, kteří je neznali, byli příjemně překvapeni, co všechno dokážou. Zkoušející, kteří je znali, si užívali chválu na své pedagogické úspěchy… Zkoušky skončily a nastal čas naplánovat si poslední prázdniny. Nakonec se shodli, že nejjednodušší a zároveň nejpříjemnější bude, když stráví léto pěkně v klidu a v soukromí na Potter Manor. Ginny Harrymu připomněla, že by se měli v létě stavit v Doupěti, aby formálně požádal o její ruku. Harryho při té představě polil studený pot. Uvědomil si, že porazit Voldemorta je jedna věc a požádat Weasleyovy o ruku jejich dcery druhá. Kdyby zaleželo na něm, tak by si to raději ještě jednou rozdal s Tomem nebo s baziliškem… *** Poslední volné dny v Bradavicích jim pokazili Brumbál s Merlinem. Jako dvouhlavá saň se snažili, a nakonec úspěšně, donutit je naplánovat si budoucnost. Jejich mantra, „Nejde jen o vás, jde o budoucnost nebeských jezdců a tím pádem i celého kouzelnického světa,“ všem nakonec lezla krkem. Nejjednodušší rozhodování měl na konec Sirius. Souhlasil, že se stane řádným profesorem OPČM. Anna se nakonec rozhodla zůstat v Bradavicích jako suplent. Harry si vybral bystrozorství, Ron zase obor zaklínač a odeklínač. Hermiona nezapřela svou vášeň pro vědění a rozhodla se, že půjde na Cambridgeskou univerzitu a bude se věnovat lektvarům, léčitelství a přeměňování. Ginny byla zase nebližší kombinace léčitelství a bystrozorství. Neville se rozhodl po vzoru svých rodičů pro bystrozorství v nezvyklé kombinaci s bylinkářstvím. Lenka měla velice ráda zvířata, a proto si vybrala péči o kouzelné i normální tvory. Draco chtěl zůstat u lektvarů a Saša chtěla studovat magická bojová umění, ke kterým ji kdysi přivedl Christobal Chozevič. Ředitel se na některé obory a jejich kombinace, kterým se chtěli věnovat, sice tvářil trochu překvapeně, ale vždycky jen zabručel, „Dobrá, to by mělo jít…“ A šlo, nakonec jim nalinkoval ve spolupráci s Ministerstvem studijní a profesní kariéru na několik let dopředu. Na závěr školního roku je čekala slavnostní hostina. Poslední slavnostní hostina v Bradavicích. Cloumaly s nimi rozporuplné pocity, Bradavice jim budou moc chybět. Někteří z nich vážně přemýšleli o tom, že by se sem časem mohli znovu vrátit jako vyučující. Vešli do Velké síně, která byla slavnostně vyzdobena v barvách Nebelvíru. Brumbál pronesl svůj každoroční projev. „A je tu konec dalšího školního roku. Někteří z vás jsou zde naposledy jako studenti. Všem, kterých se to týká, chci popřát mnoho štěstí na jejich další cestě životem. Nezapomeňte, že brány Bradavic vám všem zůstávají otevřeny a kdykoliv se sem můžete vrátit pro radu, pro pomoc, nebo jen tak na kus řeči. Přátelé jsou zde vždy vítáni, ať už se stane cokoliv. Nezapomeňte, že Voldemort,“ většina studentů při vyslovení jeho jména sebou trhla, „je sice už minulostí, ale zlo nikdy nespí a kdykoliv se může objevit nová hrozba.“ Brumbál domluvil a na stolech se objevilo jídlo, do kterého se studenti s chutí pustili.
|
Items details
- Hits: 8978 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Díky za pochvalu alespoň nějaké uznání
nemas zac
zbytek bude překvápko
občas rozpaky, ale ve výsledku dobré + :)
nehnat to tolik dopředu a nechtít všechno hned
některé kapitoly mi přišly jako výcuc do čtenářského deníku z celé knihy
díky
PS: co bude dál?
Rozhodně se Voldík neřekl poslední slovo
najde si způsob jak se vrátit
koneckonců i když největším kouzelníkem je Brumbál tak Voldy taky není neschopný
bratr Máji
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.