Hledej

Hadí hrozba

hadi_hrozba-thJak se Harry a jeho přátelé vyrovnají s následky podivných Voldemortových experimentů?

Dokáží zvládnout nebezpečnou krizi a zároveň dokončit školu a připravit se na zkoušky?

To se dozvíte v poslední části trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

    Kapitola 4, U ministerského předsedy

      Had_hrozbaCestou do Kingsleyho ministerské kanceláře se Harry s úsměvem rozhlédl. Bylo to tu stejné, jako tehdy, když tu byl hledat medailon. Chodby pokryté červeným kobercem, řady naleštěných dřevěných dveří s malými destičkami se jmény úředníků… Kingsley se usmál: „Už jsi tu byl?“

      Harry přikývl.

      „U Umbridgeové v kanceláři, hledal jsem ten medailon… Co se s tou ježibabou vlastně stalo?“ a mimoděk si poškrábal jizvu na hřbetu ruky. Kingsley se rozesmál:

      „Dostala výpověď, zavřít jsme ji nemohli, protože jen plnila příkazy nadřízených, což vlastně dělali všichni. Tak jsme alespoň ty, kteří to dělali s chutí a nadšením, propustili pro ztrátu důvěry….“

      Harry si povzdechl:

      „Zasloužila by si víc… Kdybych byl mrcha, tak bych na ni poslal mozkomory, jako ona tenkrát na mě. Doufám, že už ji nikdy neuvidím, ropuchu odpornou…“

      „Mluvíte o Dolores Umbridgeové?“ zeptala se Angelina Johnsonová, která na ně vykoukla ze dveří, s cedulkou Kingsley Pastorek – ministr kouzel.

      „Angi, co tady děláš…“ mračil se na ni Kingsley.

      Ona mu ale odpověděla se zářivým úsměvem:

      „Celé ministerstvo je vzhůru nohama, ale nikdo neví nic určitého. Všude jen fantastické fámy, tak jsem se rozhodla, že budu informace hledat přímo u zdroje. Věděla jsem, že se tady dřív, nebo později objevíš. Jestlipak jsi od rána něco snědl, Kingsley?“

      Ten se mračil ještě víc, když vešel dovnitř a zavřel za nimi dveře.

      „Na jídlo teď není čas. Jupitere!“ zavolal na prázdný portrét s popiskou Jupiterus Neptun Ropušák 1425 – 1487. Na špinavě hnědém plátně se objevil kouzelník…. Harry si pomyslel, že to určitě musí být jeden z předků Dolores Umbridgeové. Drobný mužík s žabím obličejem a dlouhou stříbrnou parukou promluvil silným a sebevědomým hlasem:

      „Ano pane ministře?“

      „Je pan ministerský předseda sám?“ zeptal se ho Kingsley.

      „Právě diktuje zprávu svému tajemníkovi, vypadá to, že bude ještě tak půl hodiny zaneprázdněn…“

      Po jeho slovech Angelina beze slova uklidila Kingsleyho stůl a začala na něm prostírat. Kingsley ji nervózně sledoval a mluvil při tom na portrét.

      „Tak, až bude sám, tak ho požádejte o schůzku…“

      Mužíček přikývl a zeptal se:

      „Bude zvědavý, co mu mám říct?“

      Kingsley si povzdechl:

      „Řekněte mu, že mám nové, znepokojivé informace ohledně těch podezřelých úmrtí, a že mu při té příležitosti chci představit pana Harryho Pottera.“

      Kouzelník v paruce přikývl:

      „To by mohlo zabrat…“ a odešel ze svého obrazu.

      „Budeš jíst taky?“ zeptala se Angelina Harryho.

      „Ne, díky, já jsem ve škole obědval…“ odpověděl jí rozpačitě. Angelina přikývla a vykouzlila na stůl misku plnou husté kouřící polévky a vyzývavě se podívala na Kingsleyho. Ten si s povzdechem sedl a beze slova začal jíst.

      „A pro tebe tedy jen něco malého na svačinu, přece tady nebudeš stát a koukat se na něj, jak jí….“ přivolala tácek s obloženými chleby, konvici dýňového džusu.

      „A teď povídej…“ vyzvala ho Angelina, když si přitáhl jednu ze židlí a přisedl si.

      A tak, zatímco do sebe Kingsley mlčky ládoval polévku, jehněčí žebírka s bramborovými noky a brusinkovou omáčkou a jablečný koláč, vonící po skořici, Harry vyprávěl Angelině a profesoru Brumbálovi, který se k nim s úsměvem přidal na kopii svého portrétu, postavené na rohu stolu, co zatím zjistili i jaké kroky stačili už podniknout. Zvládl u toho do sebe dostat i dva obložené chleby a dvě sklenice dýňového džusu. Kingsley seděl pohodlně opřený ve svém křesle a zapíjel vydatné jídlo máslovým ležákem. Když Harry dovyprávěl, tak se zeptal profesora Brumbála:

      „Nezapomněli jsme na něco, pane profesore?“

      Ten se usmál:

      „Musíte ještě podrobně informovat kouzelnickou veřejnost a až zjistíte, jakými způsoby je ještě možné ty hady zabít, tak by možná neškodilo vyzvat dobrovolníky, aby vám pomohli pročesat tu oblast metr po metru. Musíte je vyhubit dřív, než se začnou rozmnožovat, nebo budete mít za čtyři roky stejné problémy…“

      Kingsley přikývl:

      „Až skončím u ministerského předsedy, tak se zastavím v Denním věštci….“ V tu chvíli se na svůj portrét vrátil Jupiter Ropušák a hlásil:

      „Ministerský předseda vás očekává, má na vás půl hodiny…“

      Kingsley vstal, objal Angelinu, dal jí pusu a řekl:

      „Díky za oběd Angi, ale teď se vrať do práce a skus být užitečná i jinak…“

      Ta se rozesmála, zamávala na pozdrav Harrymu a odešla.

      Kingsley odvedl Harryho do vedlejší místnosti s krbem, nabral si z misky letaxový prášek, jednu hrst strčil do kapsy a druhou si připravil do dlaně. Pak misku nabídl Harrymu. Ten ho napodobil, počkal, až Kingsley se slovy „kancelář ministerského předsedy“ zmizí z krbu a pak se vydal za ním. Když vystoupil z krbu, slušně pozdravil, nechal se od Kingsleyho představit a pak, zatímco si ministerský předseda četl jejich zprávu, se v klidu rozhlédl.

      Byl v útulné, velké pracovně, s mramorovým krbem ve stěně, proti vysokým vysunovacím oknům, kterými sem proudil příjemně osvěžující květnový vánek. Na stěnách bylo několik portrétů slavných mudlovských mužů a v koutě zastrčený, malý portrét Jupiteruse Neptuna Ropušáka. Kancelář byla vybavena velkým, důstojně vypadajícím pracovním stolem s pohodlným křeslem, dlouhým konferenčním stolem s vysokými, kůží potaženými židlemi a v rohu stála, pohodlně vypadající, kožená sedací souprava s malým konferenčním stolkem. Harry přešel k otevřenému oknu, nechal se ovívat vánkem a z plných plic vdechoval čerstvý vzduch.

      Ministerský předseda dočetl a poznamenal:

      „To je trochu přitažené za vlasy, nezdá se vám, pane Pastorku?“ Kingsley se na něj usmál: „Počkejte, až uslyšíte, jaká je skutečnost pane, pak už vám to nebude připadat tak podivné. K tomu, abyste tomu porozuměl, vám nejdřív musím vysvětlit, co je to zvěromág…“

      Když Kingsley srozumitelně popisoval, co takový zvěromág dokáže, tak Harry postřehl koutkem oka nepatrný pohyb na parapetu.

      Najednou, se slovy:

      „Myslím, že mnohem užitečnější bude názorný příklad…“ máchl rukou a s natrénovanou obratností nejmladšího chytače v Bradavicích, za posledních sto let, sevřel v pěsti drobného, zlostně bzučícího tvora. Pak přešel ke stolu ministerského předsedy a ukazoval Kingsleymu velkého brouka, s nápadným vzorem kolem očí, kterého svíral mezi palcem a ukazovákem levé ruky. Pak brouka otočil k sobě a zeptal se:

      „Copak tady hledáte za senzaci Rito?“

      Když si všiml, že na něj ministerský předseda zírá, jako na pomatence, tak vytáhl hůlku, položil brouka na židli a řekl:

      „Vezměte na sebe svou pravou podobu…“

      Když se hned nic nedělo, tak se důrazně přidal i Kingsley:

      „Tak honem Rito, nebo vám mám pomoct?“ a namířil na ní také svou hůlku.

      V tom okamžiku seděla na židli místo brouka, Harryho stará známá Rita Holoubková, v ohnivě rudém hábitu. V jejím hranatém obličeji se podivně vyjímal rozpačitý úsměv, z kterého zářily její tři zlaté zuby. Prsty, s dlouhými, krvavě rudými nehty, si nervózně urovnávala vlasy, vyčesané do umných a překvapivě tuhých lokýnek. Harry se usmál na vyděšeně se tvářícího ministerského předsedu a ženu mu představil:

      „Rita Holoubková, nejjedovatější a nejvlezlejší novinářka, jakou si jen umíte představit, pane. Své schopnosti využívá k tomu, aby lezla lidem do soukromí a pak o nich psala nechutné články…“

      Kingsley se tvářil velmi přísně.

      „Tohle jste už vážně přehnala Rito, za to už ponesete následky… Podám na vás žalobu, uvidíme se u soudu,“ řekl stroze a ukázal Ritě ke krbu.

      „Počkejte moment, pane ministře, prosím…“ zarazil ho uctivě Harry.

      „Z vlastní zkušenosti náhodou vím, že Rita Holoubková je také schopná napsat i střízlivý a zpravodajsky nestranný článek. Říkal jste, že až ukončíte tuto návštěvu, tak navštívíte Denního věštce, abyste podrobně informoval i kouzelnické obyvatelstvo. Takže, kdyby vám tady Rita slíbila, že si odpustí ty své jedovatosti a vlastní komentáře, tak by vám její přítomnost zde, mohla ušetřit trochu času….“

      Kingsley se zatvářil zamyšleně a pak se podíval s výzvou v očích na Ritu.

      „Právě se chystám panu ministerskému předsedovi vysvětlit velmi závažné skutečnosti o tvorech, kteří ohrožují kouzelnické i nekouzelnické obyvatelstvo, takže, jestli dostanu váš slib, tak to budete vy, kdo se pod ten důležitý článek ve Věštci podepíše…“

      Rita se zatvářila dychtivě a slibovala:

      „Můžete se spolehnout, pane ministře.“

      Kingsley se podíval tázavě na ministerského předsedu, který ještě stále užasle hleděl na výstředně vypadající novinářku a zeptal se ho:

      „Záleží to na vás, pane, jestli vám nebude vadit její přítomnost…“

      Ten se probral a řekl:

      „Je to váš člověk Kingsley, rozhodněte si to sám.“

      A tak Kingsley s občasným Harryho doplněním, nebo vysvětlením, když zaregistroval nechápavý výraz v jeho tváři, vysvětlili ministerskému předsedovi, Ritě a jejímu Bleskobrku, co všechno dnes zjistili.

      Vysvětlili jim, že Voldemort postrádal jakékoliv morální zábrany… ‚Co byste také očekávali od „člověka“, který je schopen vraždit rodiče před očima jejich dětí a mrzačit a vraždit děti před očima jejich rodičů…‘ A tak byl schopen i takové nechutnosti, jako zplodit, ve své zvířecí podobě, potomstvo s hadem. Vysvětlili jim, jakou dal svým potomkům do vínku kouzelnou ochranu, ale i vrozenou nenávist a touhu po vraždění. Pak pokračovali opatřeními, která již udělali a dalšími, která budou následovat.

      „Jestli během zítřka přijdeme na způsob, jakým by mohli bezpečně zabíjet ty hady i vaši lidé, tak vám dám okamžitě vědět, protože by myslím bylo užitečné, aby se na jejich likvidaci podílely i vámi vyslané ozbrojené složky. Lidé by měli vidět, že se jejich vláda stará o jejich bezpečnost, že? Měl byste je ale upozornit, že se v ohrožené oblasti budou pohybovat i civilní skupiny lovců, protože ministerstvo kouzel hodlá nasadit všechny své síly k tomu, aby to nebezpečí co nejrychleji zlikvidovalo. Každopádně je musíme vyhubit do podzimu, protože podle našeho odborníka na hady, už by se mohli příští rok začít dál množit a to nemůžeme dopustit…“

      Harry dodal:

      „Můžete nás vydávat za přírodovědce, kteří byli najati jako odborníci na likvidaci té uměle vytvořené a nebezpečné hadí populace…“

      Ministerský předseda ještě chvíli ohromeně zíral před sebe a pak řekl:

      „Měl jste pravdu, Kingsley, teď už mi ten váš vymyšlený příběh připadá celkem seriózní. Dobře, zavolám si ihned tiskového mluvčího a předám mu potřebné informace. Do Velkého Visánku pak pošlu vybranou vojenskou jednotku a dám jim jasné příkazy, aby spolupracovali s vědeckými pracovníky, kteří budou operovat v tom klášteře. Hlavně tam pošlete nějakého schopného vedoucího, který by těm vojákům mohl dát jasné instrukce…“

      Kingsley přikývl, pak ještě Ritě mávnutím hůlky udělal kopii zprávy pro mudly a předal jí se slovy:

      „Tohle zveřejněte také, aby kouzelníci věděli, jak byli mudlové informováni…“

      Pak ji doprovodil ke krbu a cestou ji ještě varoval:

      „Jestli nedodržíte dohodu, tak už vám z ministerstva nikdy neukápne ani náznak nějaké informace…“

      Ona se usmála, odpověděla:

      „To je mi jasné, pane ministře…“ a se slovy „Denní věštec“ zmizela ve smaragdových plamenech. Pak Harry následoval Kingsleyho zpět do jeho ministerské kanceláře.

      Kingsley ho před krbem vítal se širokým úsměvem:

      „Zvládl jsi to naprosto famózně Harry…“ a uznale ho poplácal po rameni.

      „Vím, že to nerad slyšíš, ale kdyby ses trochu snažil, tak by s tebe mohl být vynikající politik.“

      Harry se kysele usmál a řekl:

      „Díky, ale nechci.“ Pak se zamyslel:

      „Vynechali jsme Lee Jordana. Jak mu to teď vynahradíme? Zaslouží si to…“

      Kingsley zavrtěl hlavou, usmál se a řekl:

      „No, co od tebe vlastně můžu čekat jiného, že? Pošlu mu zprávu a zapojíme ho do porady i do toho zítřejšího lovu, aby měl čerstvé zprávy z první ruky…“

      Cestou k výtahům se stavili ve dveřích s cedulkou Korespondence. Harry s úžasem zjistil, že se ocitl v malém sovinci, kde hřadovalo asi dvacet velkých sov pálených a puštíků. V místnosti bylo pravé okno, otevřené a díky tomu, zde nebyl ani nijak velký zápach. Ve vedlejší místnosti seděly čtyři úřednice, které vyřizovaly korespondenci. Kingsley si vzal kousek pergamenu, napsal krátký vzkaz, navrch jméno Lee Jordan, vybral si spolehlivě vypadající sovu pálenou a dopis odeslal. Pak už pospíchali zpátky k bystrozorům.

       

      Items details

      • Hits: 12969 clicks

      Tecox component by www.teglo.info