Proroctví |
Ráno 21. března vládla na Malfoy Manor, vlastně teď už v Domově Fénix, nervozita. Domácí skřítci dokončovali poslední přípravy na slavnostní otevření. Manu kontroloval všechny detaily a průběžně informoval ředitelku Ballardovou. Právě podal další hlášení, tentokrát o stavu výzdoby prostranství před vchodem, když se v krbu objevily zelené plameny a postupně z nich vyšli tři kouzelníci - Draco, Harry a Albus Brumbál. „Vítám vás. Pospíšili jste si, čekala jsem vás až odpoledne,“ přivítala je s uštvaným výrazem novopečená ředitelka. „Dobrý den, Anno,“ pozdravili ji všichni tři současně. Dál už mluvil pouze Brumbál. „Omluvil jsem chlapce z vyučování. Myslím, že bude lepší, když budeme mít na přípravu více času.“ „To je pravda. Tak to bude asi nejlepší, posadit se a projít si to,“ souhlasila paní Ballardová a usadila hosty do bohatě polstrovaných křesel kolem krbu. Celý zbytek dopoledne věnovali, jen občas přerušováni Manuovými hlášeními, probírání detailů slavnostního otevření domova, které bylo naplánováno již na dnešní odpoledne. Po obědě se začali scházet hosté a spolu s jejich zvyšujícím se počtem se zvyšovala i nervozita obou mladíků. Hlavně Draco byl nesvůj. Měl chuť na pořádnou dávku Uklidňujícího lektvaru. Nutil se neustále něco dělat nebo konverzovat s hosty. Samozřejmě nevynechal ty důležité, madam Bonesovou, Rufuse Brouska nebo šéfredaktory obou hlavních kouzelnických listů. Zbývala necelá hodina do slavnostního otevření. Draco právě unikl hostům a stranou se tiše bavil s Harrym, když za nimi přišla paní Ballardová. „Mohli byste jít, prosím, se mnou? Myslím, že je tu někdo, koho musíte vidět,“ pobídla je s úsměvem. Oba chlapci ji následovali do její pracovny. Draco vešel dovnitř za ředitelkou a zarazil se tak náhle, že do něj Harry vrazil. Podíval se přes Dracovo rameno a zůstal stát s otevřenou pusou. Nemohl uvěřit vlastním očím. „Ahoj, Draco. Ráda tě vidím,“ řekl v té chvíli duch Narcissy Malfoyové, který se vznášel uprostřed místnosti. Chvíli panovalo absolutní ticho. Pak se Draco vzchopil: „Matko, tebe jsem tady nečekal.“ To probralo i Harryho. Následoval Dracova příkladu a usadil se do jednoho z křesel u krbu. Paní Ballardová se omluvila a nechala je s Narcissou o samotě. „Já vím, že jako matka jsem za moc nestála, Draco. Omlouvám se, ti“ začala nesměle Narcissa. „Byla jsi tou nejlepší matkou, jakou jsi mohla být. Otec ti nikdy nedal možnost jednat jinak,“ zarazil Draco její omluvy. Narcissa se rozpačitě usmála. „Děkuji ti, Draco. Děkuji ti za odpuštění a děkuji vám oběma za to, co jste s tímhle domem udělali. Teď tu snad bude konečně panovat radost a štěstí,“ usmála se na oba tak vřele, jak to jen duch může dokázat. „To byl Dracův nápad, paní Malfoyová. Já Jsem ho jen zaštítil svým jménem,“ bránil se Harry. Měl dojem, že chvála jeho osoby není na místě. „Ale bez toho by to nešlo, Harry. Můžu ti tak říkat? Jméno Malfoy by, merlinžel, dárce nepřilákalo, ale tvoje ano. A byla by škoda, kdyby tu ten domov nevznikl,“ oponovala mu Narcissa, „Bez tvé pomoci by ze mě nebyla tetička Cissa, která vypráví pohádky na dobrou noc. Mám teď možnost napravit chyby, které jsem udělala u tebe, Draco. Těší mě to“ „Tetička Cissa? To je… neuvěřitelné, mami. Věř mi, že ti to přeji,“ řekl Draco, teď už s úsměvem, „Myslím, že bych ti měl také něco říct. Zjistil jsem to náhodou a otec tím i po své smrti dokázal překonat všechno to nejhorší, co jsem si o něm kdy myslel.“ Narcissa zpozorněla a Draco jí začal vyprávět o ostrově a o Leonardovi. Pokud by to šlo, tak by Narcissa nejprve zbledla hrůzou a poté zrudla zlostí. Jako pouhý duch ale mohla dát svoje pocity najevo jen mimikou a slovy. Výraz obličeje se jí příliš neměnil, ale slova, která vypustila z úst poté, co Draco domluvil, byla, mírně řečeno, neslušná. „Kdyby ten bídák žil, tak ho chodím strašit,“ skončila svůj emotivní a nečekaně zemitý projev Narcissa, „Jak to mohl tomu chlapci udělat? Doufám, že mi ho přivedeš ukázat!“ „Určitě ano, ale až o prázdninách,“ usmál se na matku Draco. Když o bratrovi začal, čekal, že z toho matka nebude nadšená, ale takový výbuch zloby vůči otci nečekal. „Je šikovný, paní Malfoyová. Určitě bude nadaný kouzelník,“ vstoupil do hovoru Harry. „Narcisso, Harry, říkej mi Narcisso nebo Cisso. Formality už nemají žádnou cenu. A než začneš protestovat, tak raději běžte. Za chvíli se po vás začnou shánět. Ráda vás zase oba uvidím,“ usmála se a odplula zdí pryč. Evidentně si na svůj stav zvykla a vypadala spokojeně. Oba se zvedli z křesel a vyrazili na dvůr před vchodem, kde se odehraje slavnostní otevření. Už bylo všechno přichystané. Jen Ignis, usazený na okně ve vstupní hale, vypadal nervózně. Když se chlapci usadili venku na svá místa poblíž řečnického pultu, dolehla tíha okamžiku i na ně. Přeci jen ani jednomu z nich se nechtělo příliš mluvit před lidmi, ale dnes se tomu nedalo vyhnout. Pár minut poté, co si sedli, se ozval gong oznamující začátek slavnosti. Jako první se za řečnický pultík postavila paní Ballardová. Přivítala všechny přítomné a předala slovo madam Bonesové. Ta vyzdvihla ideu Domova Fénix a připustila, že se jedná o první splátku obrovského dluhu kouzelnické společnosti vůči sirotkům a opuštěným dětem. Prostřednictvím nadace má teď každý možnost podílet se na tomto ušlechtilém a záslužném projektu. Po nich přišel čas na krátké projevy Draca a Harryho. Oba znovu zopakovali důvody, které je vedli k založení jejich společné nadace, poděkovali všem, kteří již přispěli, i těm, kteří teprve přispějí. Jako poslední se za řečnický pult, tedy spíš na něj, postavil Manu a slíbil, že se všichni zdejší domácí skřítci budou o děti starat tak dobře, jak jen dovedou. Když Manu zmizel z pultu a postavil se po boku ředitelky, tak většina přítomných vzdychla překvapením. U pásky se ve výbuchu jisker zhmotnil fénix a začal zpívat píseň plnou proseb, naděje a radosti. Ignis při zpěvu vypadal, jako by hořel. Čím déle zpíval, tím větší plameny jej obklopovaly. Při posledním jásavém trylku plameny zahalily i stužku, která měla být slavnostně přestřižena, a fénix zmizel. Zbyla po něm jen dvě zlatavá pera a slavnostní páska přepálená na malé kousky s úhledně opálenými konci. Harry a Draco na nic nečekali a vše, co po Ignisově vystoupení zbylo, rychle posbírali. Pera předali do úschovy paní Ballardové a kousky stužky rozdali nejblíže stojícím hostům. Po chvíli ticha se ozval potlesk. Slavnostní otevření vyšlo dokonale. ---------------------- Voldemort seděl na svém trůnu a netrpělivě očekával příchod jednoho ze svých věrných. Konečně se ozvalo zaklepání na dveře a po vyzvání vešel Rookwood. Voldemortovi stačil přísný pohled, aby se dočkal rychlého hlášení. „Je to na dobré cestě, pane,“ začal Augustus, „Nejlepší to bude provést začátkem prázdnin. Začínají dovolené a je tam méně personálu. Náš člověk všechno připraví a dá nám vědět.“ „Dobrá. Počkáme. Nespěchá to. Je připraven přijmout znamení?“ „Ano. Nemůže se té cti dočkat. Pokud se mohu odvážit něco navrhnout, tak bych s tím počkal až po akci. Experimentují s kouzly na odhalení znamení a jeho předčasné prozrazení by nám neprospělo,“ navrhl nesměle Rookwood svému pánovi. Voldemort přikývl a obdařil smrtijeda jen lehkým Cruciem a pak ho propustil. Byl spokojený. Tahle akce ho opět připomene a navíc se pomstí. Nikdo mu nebude beztrestně odvádět adepty smrtijedství. Británie si konečně musí připustit nevyhnutelné. Jediná možná budoucnost kouzelnické, ale i mudlovské, společnosti na Britských ostrovech je pod jeho vládou. Jedině on dokáže vybudovat to, čemu to německé nedochůdče říkalo tisíciletá říše. Jako další přišel se svým hlášením na řadu jeden z čerstvých smrtijedů. Byl to velmi inteligentní a jemu oddaný člověk. Byl po Hraničáři teprve druhým kouzelníkem, kterého přijal mezi své věrné, aniž by znal jeho celé jméno. Říkal si ABC. Tento na první pohled všední, nenápadný a až příliš lehce přehlédnutelný kouzelník byl inteligentnější než naprostá většina jeho následovníků. Dnes měl dodat Voldemortovi hlášení ohledně výzkumu, nutného pro uskutečnění jeho zatím posledního nápadu. Až mu sdělí, co chce vědět, tak mu přednese svůj vlastní plán, kterým by mohli britskou společnost paralyzovat strachem. ---------------------- Bylo sobotní dopoledne a osm členů toho, čemu se mezi ostatními studenty začalo říkat Potterova osma, se sešlo v Komnatě nejvyšší potřeby. Byl nejvyšší čas shodnout se na místě, kam vyrazit pro poslední klíč. Datum bylo jasné. Máj jako čas lásky a zamilovaných s důrazem na první den v měsíci měl tradici i v kouzelnické společnosti. Svatý Valentýn byl sice populární, leč stále relativně nový svátek, nehledě na to, že v květnu panovalo přece jen o poznání příjemnější počasí než v únoru. „Už toho mám dost. Brumbál musí vyhodit Binnse a najít kompetentního profesora dějin,“ začala se po chvíli dohadování o místě rozčilovat Hermiona, „Všichni jeho hodiny prospí a nic se nenaučí.“ „Počkej, Hermiono. Zklidni se. Radši nám to vysvětli,“ zastavil Harry její tirádu. „Válka růží, Richard III. Říká to někomu něco? Jestli ano, tak si přidejte mrtvé prince, osm havranů a Shakespeara. Co vám vyjde?“ zeptala se trochu dotčeně. Po chvíli ticha se Justin plácl do čela. „Tower. Londýnský Tower! Že mě to nenapadlo dřív!“ „Konečně to někomu došlo. Hurá!“ řekla Hermiona a protočila oči. „Může mi někdo vysvětlit, co mají růže společného s havrany? A kdo je to Shakespeare?“ ozval se Ron. „Shakespeare je významný mudlovský dramatik. Jednou z jeho her je tragédie Richard III. To byl anglický král na konci války růží, války mezi dvěma větvemi vládnoucího rodu. Měl dva synovce, které zavřel do londýnského Toweru a pravděpodobně je tam nechal zavraždit. A podle tradice hlídá Tower osm havranů,“ odpověděl mu poněkud nesouvisle Harry. „Dobrá,“ zakroutil hlavou Ron, ne zcela přesvědčený Harryho odpovědí, „Víme tedy kdy a kde. A musíme počítat i s Dracovou tetičkou. Teď se jen domluvit s Brumbálem.“ S tímto výsledkem uzavřeli poradu a odešli z Komnaty, jen Hermiona si tiše pro sebe bručela: „Že nevědí, kdo je George Clooney, ještě beru, ale oni neznají Shakespeara! S tím se musí něco udělat!“ ---------------------- Po trávníku centrálního dvorce All England Lawn Tennis Clubu se procházela černě oděná postava a cosi si zaznamenávala na pergamen. Dnes v noci musí provést poslední výpočty, aby se mohlo včas začít s přípravami. Celkem vzato byl ABC, on byl totiž tou postavou, spokojený. Zítra dodá podklady pro tuhle akci a pak se bude moct věnovat svému projektu. Zapsal poslední údaj a s typickým prásknutím se přemístil. ---------------------- V pondělí večer nepanovala v bradavické ředitelně dobrá nálada, spíše naopak. Přitom ještě včera to vypadalo úplně jinak. Včera po obědě totiž za Brumbálem přišel Harry s kamarády a řekl mu, že znají místo, kam se mají vydat za posledním šperkem. A teď tu sedí spolu se Severusem, Williamem, madam Bonesovou a Kingsleym. Sedí a marně přemýšlejí co dál. Úspěch útoku, který teď plánuje Voldemort, by se rovnal katastrofě. A to jak pro kouzelnickou, tak i pro mudlovskou společnost. Tohle budou muset zastavit. Ale jak? „Jedna malá možnost by to asi byla. Máme zhruba měsíc času. Dejte mi dva dny a pak vám řeknu víc,“ pronesla do ticha ministryně, rychle se rozloučila a vrátila se krbem na Ministerstvo. Pohledy tří ze zbylých kouzelníků se stočily s nevyslovenou otázkou na Kingsleyho. „Netuším, co to má znamenat. Jediné co vím, je že Hercule Marple byl převeden přímo pod pravomoc ministryně a kdykoli si může někoho z nás vyžádat. Jinak je vše přísně tajné,“ odpověděl. Nedá se říct, že by tahle odpověď byla uspokojivá, ale nic se s tím nedalo dělat. ---------------------- Jen o pár hodin později se v nám známém londýnském domě začalo horečně pracovat. Iolaos právě rozděloval úkoly. „Felicity, chci vědět všechno o areálu i o organizaci akce. Přivezli ti další počítač, tak zasvěť to tajů výpočetní techniky Ginger. Leon s April dají do kupy všechna možná ochranná, obranná a maskovací kouzla. Nezapomeňte ani na všechny druhy štítů, ať už osobní, přenosné, skupinové nebo multifunkční, prostě všechno na co si vzpomenete. Musíme vědět, co dokážeme použít. Frede, doufám, že máš dost silné zastírací kouzlo. Jdeme na místo budoucího činu. Jiro, obnov své kontakty u mudlovských bezpečnostních složek. A pozor na utajení!“ Všichni se pustili do práce. Bylo jim jasné, že mají co dělat. Tenhle plán prostě nesmí jeho strůjcům vyjít. ---------------------- Otec Jan a bratr Václav stáli na hřbitově broumovského kláštera a tiše se modlili u hrobu svého učitele. Právě před měsícem sem uložili jeho tělo. Otec Petr odpočíval vedle otce Benedikta. Dnes odevzdají poslední šperk a poslední dopis. Tím splní úlohu, jakou jim svěřil Pán. Jejich úkolem od zítřka bude jen spravovat a rozšiřovat klášterní knihovnu. Také budou muset najít své nástupce. O hodinu později už vystupovali z krbu v hlavním londýnském letaxovém uzlu. Odtamtud odešli dalším krbem do jedné z mudlům nepřístupných komnat Toweru. Vyšli z komnaty a procházeli areálem londýnské pevnosti k jejímu srdci, budově White Tower. U její jižní věže je čekal havran. Podíval se na ně, kývl hlavou a odlétl. Otec Jan poklepal hůlkou na jeden z kamenů věže a ten se vysunul. Objevila se slabá záře a v kameni se otevřela dutina, do které Václav vložil poslední šperk s kamenem vzduchu. Dutina se poté sama uzavřela a kámen se vrátil na své místo. Trvalo sotva pár hodin, než se oba mniši vrátili do svého domovského kláštera. „Kruh se uzavřel,“ pronesl do ticha knihovny otec Jan. „Jak to myslíte?“ zeptal se ho Václav. „První šperk, šperk země, hlídal oheň. Šperk ohně střežila voda, šperk vody chránil vzduch a šperk vzduchu jsme svěřili zemi. Kruh se uzavřel a náš úkol skončil,“ odpověděl otec Jan a usmál se. ---------------------- Sibylla Trelawneyová jen málokdy opouštěla své věžní komnaty. Ložnice, kabinet a učebna jí naprosto postačovaly pro splnění jejího poslání, kterým bylo učit studenty umění jasnovidectví a najít mezi nimi těch pár vyvolených, kteří mají Dar. Právě to byl její cíl a ten si dnes a denně plnila. Dnes ale, jako každý měsíc, udělala výjimku a sejít ze své věže, aby se zúčastnila porady profesorů. Tato povinnost byla veskrze otravná a vždy na pár hodin zamlžila její vnitřní oko, ale nejít tam nemohla. Tyto porady a pár dalších věcí byly jen malou cenou za právo pobývat a učit v Bradavicích. Porada byla nudná jako obvykle. Vždy díky svým schopnostem předem věděla, jaký bude jejich průběh a kdy skončí. Do věže se vracela oklikou přes chodbu s gobelínem Barnabáše Blouznivého. Potřebovala si zde cosi důležitého vyzvednout. Colin Creevey plnil svoje prefektské povinnosti a právě byl na své poslední prohlídce chodeb. Před chvílí načapal dva mrzimorské prváky na výpravě za svačinou. Poslal je s důrazným napomenutím a chudší o dva body zpátky na kolej. Služba mu už skončila a tak mířil zpátky do Nebelvírské věže. Právě s úsměvem prošel důvěrně známou chodbou v sedmém patře, když málem vrazil do profesorky jasnovidectví. „Promiňte, paní profesorko. Nechtěl jsem vás polekat,“ omluvil se a podíval se na ni. Profesorka měla nepřítomný pohled a vůbec ho nevnímala. Ještě několik vteřin panovalo zvláštní ticho, když najednou promluvila zvláštním, až nepřítomným, hlasem. „Až všechny židle obsadí se, vyjde síla ze své skrýše. První plamen bílý, zničí co má v dané chvíli. V pravém čase plamen vstane, černý proti němu vzplane. Stařec se tam objeví, svoji moc pak projeví. Jeden oheň druhý stráví, žít zůstane jen ten pravý.“ Jen co domluvila, tak se její oči vyjasnily. „Co děláte v tuto hodinu mimo kolej, pane Creevey?“ zeptala se ho. Colin se naštěstí vzpamatoval a rychle jí odpověděl. „Měl jsem dozor na chodbách a vracím se na naši kolej, paní profesorko.“ „V pořádku. Samozřejmě jsem to věděla. Pokračujte,“ mávla profesorka Trelawneyová rukou a vyrazila do své věže. Ani si neuvědomila, že si nevyzvedla své sherry. Colin vyrazil a do nebelvírské společenské místnosti doběhl v rekordním čase. Jakmile prošel skrz portrét, zamířil rovnou k Harrymu. „Harry, něco divného se stalo. Vracel jsem se z obchůzky, vrazil jsem do Trelawneyové a ta začala divně mluvit. Jako by to ani nebyla ona,“ vychrlil na něj. To, co následovalo, zase zaskočilo Colina. „Coline, jdeme,“ řekla rázně nedaleko sedící Hermiona dřív, než stihl Harry vůbec zareagovat. Popadla Colina za ruku a vyrazila z věže směrem k ředitelně. Táhla chudáka spolužáka za sebou tak rychle, že ani neslyšela hudrování Buclaté dámy. „Aurea Camera,“ zašeptala potichu chrliči heslo a vstoupila na schody, které ji i s Colinem vyvezli k ředitelně. Dveře byly otevřené a Brumbál je pozval dál. „Čemu vděčím za tak pozdní návštěvu, slečno Grangerová?“ zeptal se s obvyklým úsměvem. „Colin slyšel něco důležitého, pane řediteli,“ odpověděla Hermiona. „Tak copak jste slyšel, pane Creevey?“ obrátil se Brumbál na zcela zmateného Colina. „Já… No, totiž… Já…“ začal koktavě odpovídat. „Uklidněte se, pane Creevey. Řekněte mi to pěkně popořádku,“ snažil se ho zklidnit Brumbál. Colin polknul a začal odpovídat už plynuleji. „Vracel jsem se z obchůzky a potkal jsem profesorku Trelawneyovou. Vůbec mě nevnímala a začala mluvit takovým divným hlasem…“ Víc už neřekl, protože ho přerušil Brumbál. „Ne, že bych nevěřil vaším slovům, pane Creevey, ale nejspíš bude lepší, když použijeme myslánku.“ Colin zmlknul a koukal, jak ředitel pomocí hůlky přivolal z jedné skříně zvláštní mísu s runami na okraji. „Toto je myslánka. Až vám řeknu, tak se budete soustředit na vzpomínku na setkání s profesorkou. Já ji pomocí hůlky přemístím do myslánky a společně si ji prohlédneme. Rozumíte, pane Creevey?“ vysvětlil Brumbál dříve, než se Colin stihl na cokoliv zeptat. Když Colin přikývnul na souhlas, tak provedli to, co předtím ředitel popsal. Colin užasle pozoroval, jak Brumbál pomocí hůlky přenesl jeho myšlenku podobnou stříbrnému obláčku z jeho hlavy do myslánky. Pak se všichni tři nahnuli nad mísu a vír uvnitř je vtáhl přímo do vzpomínky. Byl to zvláštní pocit pozorovat něco, co už jednou zažil. Když ve vzpomínce odcházel od profesorky, tak je stejný vír vytáhl ven z myslánky. „Děkuji, že jste sem ihned přišli. To, co se stalo je velmi důležité. Proto vás prosím, abyste o tom s nikým nemluvili,“ řekl Brumbál a vrátil Colinovi jeho vzpomínku. „Samozřejmě že Harrymu a ostatním o tom povědět můžete,“ dodal zamyšleně. Když se pak oba studenti vrátili na kolej a ředitel se zase usadil do svého křesla, objevila se v ředitelně nečekaně Mylady. „Tak teď už víte, jak se Harry zbaví toho viteálu, řediteli,“ řekla a zase odplula pryč. Brumbál se ani nesnažil odpovědět. Tohle ho bude stát ještě spoustu přemýšlení. ---------------------- Přišel víkend a s ním i teplé a slunečné letní odpoledne. Pozemky byly plné větších či menších hloučků studentů. Někteří se učili, ti mladší hráli různé hry, jiní se jen procházeli a to hlavně ve dvou. Popravdě těch dvojic zase moc vidět nebylo. Většina z nich totiž vyhledávala soukromí a tak se nacházela na více či méně skrytých místech. I ta dvojice, která nás zajímá, už měla nějakou dobu to své místečko. Draco s Nevillem seděli na kamenné lavičce, kterou někdo už před mnoha lety umístil mezi šeříky u zdi východního křídla. Zapomenuté místo objevili na podzim a od té doby ho rádi a často navštěvovali. I dnes tu seděli jen ve dvou a nevnímali nic než jeden druhého. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a stíny se prodlužovaly, když se ti dva rozhodli, že by nebylo zcela od věci se nadechnout. V té chvíli něco donutilo Draca vstát a poodejít od lavičky. Neville se chystal zeptat, co Draco dělá, když ztratil řeč. Místo jeho přítele tam stál velký medvěd, jehož srst hrála snad všemi myslitelnými odstíny modré. Jen jeho oči byly i dál stříbrné. Neville se postavil a než stihl udělat jediný krok, aby Draca objal v jeho medvědí podobě, sám se proměnil. Na jeho místě se objevil velký sýc s peřím v barvě bronzu. Trochu nevěřícně zakroutil hlavou a zkusmo zamával křídly. Oba mladíci se zkoušeli ve svých nových podobách pohybovat. Moc jim to nešlo, ale Draco za chvíli přišel na to, jak chodit, aniž by si zapletl nohy, a Nevillovi se dokonce povedlo trochu se vznést. Merlinžel to bylo v ten nejnevhodnější okamžik, protože právě v tu chvíli se oba vrátili do svých lidských podob. Neville spadl z asi metrové výšky a sedl si na zem. „Jsi v pořádku, Neve?“ zajímal se okamžitě Draco a pomáhal mu na nohy. „Nic mi není, Dráčku,“ odpověděl Neville a usmál se na svého přítele, „Moc ti to slušelo.“ „Tobě taky,“ vrátil mu Draco poklonu a začervenal se. Bylo trochu zvláštní, že tuhle barvu mu způsobovaly jedině Nevillovy lichotky. Najednou se pohnulo pár šeříkových větví a v úzké uličce mezi keři se objevil Justin. „Tak tady se vy dva schováváte. V co jste se proměnili? Koukejte mi to říct, když už jsem vás neviděl,“ vypálil na ně bez varování. „Jak to víš?“ divil se Draco. „No, tak nějak vycítím, že se někdo z nás poprvé proměnil. Vlastně to cítí všichni, kteří se už proměnili. Jen nepoznáme na co,“ odpověděl Justin, „Tak dozvím se, jak vypadáte?“ „Draco je mnohomodrý medvěd,“ začal odpovídat Neville. „Neville je bronzový sýc,“ doplnil ho Draco. Justin jim popsal svého jednorožce i podoby ostatních. Pak se vydali zpátky do hradu, protože přišel čas večeře. ---------------------- Letěl. Letěl rychle jako vítr za letních bouří. Pozoroval krajinu pod sebou. Letěl přes lesy, jezera, města i vesnice. Přelétl hory a ocitl se nad povědomou krajinou. Letěl nad obrovskou vodní plochou a téměř nedohlédl k jejím břehům. Zatočil doprava a letěl až nad břeh. Když se k němu dostal, tak se znovu otočil a sledoval pobřeží. Z lesa, který lemoval břeh, se najednou vynořila železnice. Chvíli sledovala pobřeží, než znovu zmizela za lesem. V tom ho napadlo, že se ještě nepodíval sám na sebe. Vrátil se nad jezero a podíval se na hladinu. Uviděl ale jen temný stín. Temný stín velkého ptáka a odlesk jeho rudě žhnoucích očí. Chvíli se pozoroval a pak zkusil letět rychleji. Šlo to. Přidával a přidával, až měl pocit, že by mohl opustit Zemi a doletět až na Měsíc. Tam ale nechtěl. V tom zahlédl přibližující se budovu nedaleko břehu, tak zpomalil. Když dolétl nad ní, tak spatřil nádraží, velmi známé nádraží. Usmál se. Tedy minimálně v duchu. Nebyl si jistý tím, jestli to ve své ptačí podobě může. Opět se vrátil nad jezero a tentokrát přesně věděl, kam letí. Netrvalo dlouho, když dolétl ke skále s jeskyní. Vystoupal nad skálu a před ním se objevila známá silueta hradu. Oblétl ho. Ano, měl pravdu. Právě obletěl Bradavice. Najednou zpozorněl, protože nad školními pozemky zahlédl cosi divného. Mezi chatrčí toho poloobra a Zakázaným lesem se objevilo cosi zvláštního. V záblesku se tam objevil velký bílý pták. Když se k němu přiblížil, tak na sobě ucítil pohled jeho očí. Ten pohled mu nedělal dobře, přímo ho propaloval. Raději se otočil a letěl pryč. Problém byl v tom, že ho ten druhý pták následoval. Během chvilky začala regulérní honička. Snažil se zvyšovat rychlost, ale jeho protivník ho neustále sledoval. Teprve když zamířil nad Zakázaný les, tak ho přestal pronásledovat. Konečně mohl zpomalit a znovu si vychutnávat krásu a klid letu. Uprostřed lesa přelétl i nad mýtinou, kde stál jakýsi zvláštní stařec. Slétl níž, aby si ho pořádně prohlédl. Zakroužil nad mýtinou a natáčel hlavu směrem ke starci. A najednou byl konec. Probudil se. Lord Voldemort se probudil. Z krásného snu se ocitl v kruté realitě. Zkazilo mu to náladu. Dnes rozdá spoustu Cruciatů. ---------------------- Brumbál si povolil krátký odpočinek mezi vyřizováním nejrůznějších lejster. Množství nejrůznější administrativy jeho a Minervu zavalovalo čím dál víc. Vlastně už nějakou dobu uvažoval o sekretářce. Letos o prázdninách si místo pro administrativní sílu na jednání rady školy prostě vydupe. Právě si začínal rovnat v hlavě svůj proslov na toto téma, když mu chrlič oznámil příchod Draca Malfoye. „Nic neříkej. Stejně nevíš, proč tu jsi. Tak se v klidu posaď,“ uvítal ho stroze, ale s úsměvem Brumbál. Draco se, stále trochu zaražený, posadil do křesla, které mu ukázal ředitel. Ten mávnul hůlkou a před ním se objevil malý stolek. V té chvíli se otevřela jedna z vitrín a na stolek sama přilétla Kniha zakladatelů. „Jak pozoruji, tak kniha má svou vlastní magii, která vzrůstá. Ještě nedávno nebyla něčeho takového schopna. Teď vás už nebudu rušit,“ zakroutil hlavou ředitel a vrátil se ke své práci. Draco otevřel knihu a chvíli listoval stránkami s obrázky ředitele a svých kamarádů, dokud nedošel až ke svému textu. Pro Pána Vody Vítej, milý synu. Dnes přišla řada na Tebe a prostřednictvím této knihy Ti pomohu zvládnout Tvoji moc. Věřím, že jsi již zvládl pohrávat si s vodou, vytvářet menší množství vody a pokud jsi byl pilný, tak se Ti daří i spolupráce s Paní ohně. Pomocí meditace časem zvládneš i tvorbu ledu a sněhu. Spolu s Pánem Země se naučíš vytvářet bažiny a s Paní Vzduchu mlhu. Voda dokáže mnoho skrýt i zjevit. Pamatuj na to. Brzy se tu opět setkáme. S láskou synovi slavného rodu Salazar Zmijozel Draco dočetl a znovu si pomalu prolistoval Knihu. Kromě textu určenému sobě viděl ale jen obrázky ostatních, kteří již byli uvedeni do Zlaté komnaty. Zvedl se z křesla, rozloučil se ředitelem a odešel na schůzku s Nevillem. ---------------------- „Zítra večer to snad ti tvoji neschopní nohsledi zvládnou. Je to poslední šance!“ ječel Maron na Voldemorta v jinak prázdném trůním sálu. „Neřvi na mě. Kolikrát ti mám říkat, že mě tvoje názory nezajímají. Ty jsi tu od toho, abych věděl, kde ten starý bláznivý mudlomil a jeho partička kouzelnických nedochůdčat bude. O zbytek se postarám,“ zařval na něj Voldemort. „Já vím, co dělat a ty mě koukej poslouchat, mládě,“ kontroval Maron. Voldemort si to nedal líbit a smrtijedi, kteří stáli na stráži před vstupem do sálu, poslouchali jejich hádku ještě hodně dlouho. ---------------------- Přišel čtvrtek, první květnový den, a Lenka měla co dělat, aby se soustředila na učení. Už dřív museli řediteli slíbit, že se i přes výpravu budou schopni plnohodnotně zúčastnit pátečního vyučování. Dnes byl ale čtvrtek a pro ni velký den. Konečně skončila poslední hodina a Lenka vyrazila ke břehu bradavického jezera na sraz. Cestou ji ale odchytil Justin. „Vím, že se těšíš, ale vyrážíme až po večeři. Nebylo by lepší odnést si věci na kolej, trochu si odpočinout a navečeřet se?“ usmál se na ni. „Máš pravdu, díky,“ odpověděla mu s úsměvem. Trochu se natáhla, aby mu dala pusu a odběhla si uklidit tašku s učením. Lenka se nakonec dočkala a spolu s ostatními se v doprovodu ředitele chytila citrónově žluté šály. Jakmile přistáli na jednom z nádvoří Toweru, tak se Neville pečlivě rozhlédl. V rohu napravo od nich se pod špatně seslaným maskovacím kouzlem skrývala skupina asi šesti smrtijedů. Nic neřekl a vydal se za ředitelem. Před vchodem na jedno z nádvoří hradu na ně čekal havran. Vznesl se a dovedl je ke správné věži. Lenka se postavila čelem k ní a uklonila se. Tvé umění, Vzduchu paní, přijmu jen, je-li Tvé přání. Skrz kámen mi sílu dáš, křišťál najde Hledač náš. Hrdě přijmu dary Tvoje, otevřu Ti srdce svoje. Neskryje se žádná moje vina, jsem Lenka, dcera Rowenina. Ze stěny věže vystoupil jeden kámen zahalený do stříbřité mlhy. Ta se postupně soustředila na jeho spodní straně. Harry došel ke vznášejícímu se kamenu a z prohlubně vytáhl zlatý řetízek s křišťálovým přívěškem ve tvaru vzdušného víru. Jako předtím ho pověsil Lence na krk a do ní se vpila stříbřitá mlha, která ji na okamžik zahalila. Mezitím se na kameni v záblesku světla objevil poslední dopis. Harry ho schoval v hábitu. Když se vrátili na nádvoří, kam je přenesla šála, pronesl Neville stejné zaklínadlo, jako už dvakrát předtím. Jenže osm smrtijedů rozestavených kolem celého nádvoří bylo tentokrát připravených. „Petrificus totalus,“ zaznělo na obou stranách. Jen Lenka neřekla nic a zkusmo mávla rukou. Paprsky kleteb se díky prudkému závanu větru srazily v jednom bodě a dva nebližší smrtijedy to srazilo k zemi. Justin pohotově uvěznil další dva v dláždění. Další tři leželi na zemi zasaženi Protegy seslanými zbytkem bradavické výpravy. Jediný kdo unikl, byl Rudolfus Lestrange, který smrtijedy vedl. Brumbál zajaté smrtijedy spoutal a dopravil na Ministerstvo, zatímco studenti hladce přistáli na břehu bradavického jezera. „S dneškem to dělá celkem dvacet smrtijedů dodaných do Azkabanu, paní profesorko,“ prohlásil Neville hrdě, sotva uviděl představenou své koleje, „Žádná reklamace nám zatím nedorazila a ani žádnou neočekávám.“ McGonagallová jen s úsměvem zakroutila hlavou a poslala je zpátky do hradu. Druhý den po vyučování se všichni, včetně Brumbála a McGonagallové, sešli v Komnatě nejvyšší potřeby. Harry rozbalil pergamen a začal číst. Nad jezerem se vrba sklání, vydá prsten pravé paní. Sídlí v hradě vedle stromu, moudrý vládne tomu domu. Skříňku hlídá vzácný kmen, nevydá ji ale všem. Jenom hledač žádat smí, toho dřeva tajemství. K čtyřem zámkům klíčů čtvero, vydá poklad Tobě, dcero. Druhá žena strýce naší Paní, korunu si vzala bez váhání. V ten den vrba poklad vydá, Prsten dobru sílu přidá. Sviští vítr, voda hučí, zlo se nikdy nepoučí. Chrání země, hřeje plamen, žehnám Vám všem, amen. „Moc jsme se toho teda nedozvěděli,“ řekl Ron, když Harry dočetl. „Jak to, že ne?“ odpověděl mu Neville, „Z tohohle dopisu je přece naprosto jasné, kde je prsten schovaný.“ „Navíc i den je přesně určený,“ doplnila ho Hermiona. „Cože!“ nevěřil jim Ron.
|
Items details
- Hits: 8946 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Opět se ti povedla ten medvěd se mi líbí :)
Konečně jsme se dočkali doufám že další bude co nejdřív tahle povídka se mi čím sál tím víc zamlouvá
Móc se těším na dálší kápču :)
Tak podle indicíí a stop si myslim že prsten schovaný ve vrbě u jezera a nebo ve vrbě mlátičce
Asi jo tak to bude ta vrba u jezera mam za to že v příběhu pod ní někdo seděl
Příběh se sice drží kánonu jen volně, ale je to i tak zábavné čtivo. Mockrát jsem se zasmála, byla napjatá a nemohla se od čtení pořádně odtrhnout.
Doufám, že pokračování bude brzy.
Už tu dlouho nepřibylo nic normálního samý slash a nic normálního nepřibejvá
jo to by mě taky celkem zajímalo...
tak jsem tohle dílo přečetl na jeden zátah ... hodně dobré i když píšeš, že je to prvotina.
Čte se to velmi dobře, zápletka, několik rovin... super.
Jen jedno mne mrzí... není další kapitola.
dík a piš
Povídka super, přečetl jsem ji jedním dechem celou během necelých dvou dní a už se těším, jak to celé dopadne
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.