Hledej

Dark_2_by_InToXiCaTeD__StOcK

Publikuji pod přezdívkou Agule99, už nějakou dobu. Jsem bláznivá, pubertální, zamyšlená a dost pesimistická osoba a moje povídky podle toho vypadají. Hrozně ráda čtu, popřípadě píšu, protože se tak můžu dostat do jiného světa. Doufám, že tohle stačí…


Agule99

Úvod Hosté Agule99 Já se vrátím
    Já se vrátím

      sirius_black_by_mayaMladý muž klečel u hrobu a ve tváři měl vepsaný čirý smutek a bolest. Dva pocity, které byly od oné noci už navždy otisknuty v jeho duši. Obličej mu rámovaly prameny hustých, černých vlasů, padaly mu do očí, ale on si toho nevšímal. Nezajímalo ho, jak vypadá. Nestaral se, co si o něm myslí svět, okolní stromy nebo snad dokonce mraky nad ním.

      Jediné, co bylo středem jeho zájmu, byl mramorový hrob, pod kterým spočívala těla jeho dvou přátel. Už dlouho mrtvých přátel.

      Jak rád by pocítil nějakou tu trošku vzteku nebo zlosti. Tak moc chtěl a toužil po tom, aby se mohl vybít či vymlátit z toho, co cítil. Ale nic takového nepřipadalo v úvahu. On už totiž necítil nic, kromě smutku, beznaděje a bolesti. A sám moc dobře věděl, že na to snad ani nemá právo.

      Bylo mu souzeno přežívat jako troska bez duše, kterou mu sebrala sama smrt.

      Smrt si totiž neodnesla jen jeho dva přátele. Odnesla si i jeho radost, štěstí, lásku a schopnost něco cítit. Vzala mu vše a ani se po něm neohlédla. Ještě stále mu zněl v uších její zlý, sobecký smích plný hořkosti a posměchu.

      Ale on s tím nic neudělal. Byl totiž se svým osudem smířený, a kdo by si to byl nepomyslel, byl za to rád. Protože, přeci jen, jeden pocit v něm navěky zůstal a asi i zůstane. Palčivá a neobyčejná vina.

      A jak tam tak klečel a kolem něj foukal mírný vánek, fičel, stonal a skučel, ale i přesto nedokázal vyjádřit, co cítí.

      To nezmohla ani ta jedna kapka, která mu osaměle stekla z koutku oka. Je možné, že ji následovaly i další, ale nikdo, ani on sám, se o to nestaral. Slzy mu tekly, mrtvé srdce krvácelo a duše se třásla. Stromy pod náporem stále silnějšího větru uhýbaly, jako by se ho snad bály. Slunce se schovávalo za mraky a bálo se zpoza nich vylézt. Třebas i jen vykouknout.

      Celý svět trpěl pro nešťastný konec dvou čistých a statečných lidí. Pro Lily a Jamese.

      A mladý muž, stále nehybně klečící u jindy opuštěného hrobu, trpěl taky. Bylo mu líto, co se stalo, protože tomu mohl zabránit.

      Kéž by neodmítl nabídku, kéž by… Ano. Kéž by, a kdyby, dvě kouzelná slůvka, která na moment projasní svět, než si uvědomíme, že to jsou jen sny, které se vzápětí rozplynou a zbude po nich jen černobílá a fádní realita.

      A jelikož sny jsou čas od času nutné, a stejně tak vzpomínky, tak jim nakonec podlehl. Dal své mysli volnost a nechal ji jít. Jít zpět, do minulosti, kdy se budoucnost ještě zdála být tak růžová.

      Vzpomínal…

      Skoro živě před sebou viděl den, kdy se dva jeho nejlepší přátelé poprvé setkali. Kdyby realita nebyla tak zoufale smutná, snad by se i zasmál. Kdo tehdy mohl tušit, že se dva úhlavní nepřátelé někdy dají dohromady? Nikdo. Ani on sám.

      Pak se mu vybavil den, kdy se prolomily ledy, kdy se James přestal chovat namyšleně a začal se chovat alespoň trochu rozumně. Ale na lásku si stejně ještě musel počkat…

      A naposledy, největší zvrat, jaký kdy Bradavice zažily. Lily a James, nejšťastnější a nejmíň očekávaný pár Bradavic. Jak jim to spolu slušelo, ach ano. Tak šťastné vzpomínky svět neviděl.

      A bohužel, pár let na to se stala ta osudná věc. Věštba, která zavinila smrt jeho dvou přátel.

      To byl konec jeho cesty. Cesty, která byla protkána láskou a štěstím až do doby, než ji někdo zničil.

      Tolik útrap a bolesti. Možná se nabízí otázka: Proč? On sám si ji položil tolikrát, že to ani nedokázal spočítat. Ale odpovědi se mu bohužel nikdy nedostalo.

      A tak mu zbylo jediné; klečet tady jako každý rok na bolestné výročí jejich smrti. Klečet, plakat, a bezmocně přihlížet, jak dešťové kapky dopadají na mramorovou, neporušenou náhrobní desku.

      A pak odejít. Navždy? Ne!

      Za rok se vrátím. Slibuje. A zatím vždy ten slib splnil. Ale už je čas. Už je čas jít… Dříve se vracel do cely, do vězení, kde si stejně nikdo ani nevšiml, že každý rok pravidelně v tu samou dobu jeden vězeň chybí. Anebo to všichni přehlíželi? Kdo ví?

      Naposledy se nadechl a vzdechl. A pak se trhaně, jak stařec znavený životem, zvedl a očima plnými bolesti se zadíval kamsi do dáli.

      O pár minut později už u hrobu nikdo nebyl. Ale kdybyste měli štěstí, možná byste někde na kopci za městečkem mohli ještě zahlédnout velkého černého psa, který až nápadně připomíná člověka, který trpí.

      Já se vrátím, Lily a Jamesi. Já se vrátím.

      Nevrátil se. Když tentokrát opakoval svůj stále stejný slib, nemohl tušit, že jej nedokáže splnit. Nemohl tušit, že než uplyne další rok, padne v boji. Asi by mu to ani nevadilo. Příště se k nim už vrátí natrvalo…

       

      Lily Potterová (Evansová)

      *30. ledna 1960 – 31. října 1981

      James Potter

      *27. března 1960 – 31. října 1981

       

      Items details

      • Hits: 6201 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Jerry 30 Listopad 2014
      Melancholické jako vždy... Jestli jednou napíšeš nějaký ftípek, tak se asi rozbrečím. ;-)
      #
      Agule99 01 Prosinec 2014
      Náhodou, mám v hlavě nápad na něco vánočního, na něco vtipnýho! :D Doufám... Ale je pravda, že tam zároveň mám i zase něco smutnýho... Fajn, vzdávám se. :D
      Ale díky ;).
      #
      panvita 03 Prosinec 2014
      Moc pěkný a smutný
      #
      Agule99 03 Prosinec 2014
      Víťo, díky :).
      #
      maja 04 Prosinec 2014
      Taky bych se přimlouvala za něco konečně trochu optimističtější ho. Já tyhle smutné příběhy moc často číst nemůžu :-*
      #
      Agule99 04 Prosinec 2014
      Tak to tě zklamu, protože jsem ti nedávno poslala další smutnou :D :D. ale jo, možná bych se na něco veselejšího třeba i zmohla :).
      #
      Lachim 10 Prosinec 2014
      Krásné. jen smutné.