Jmelí, které se dočkalo |
Bylo dvacátého čtvrtého prosince a v Doupěti už od rána panovala ta pravá vánoční atmosféra. V rádiu hrály veselé vánoční koledy, z kuchyně se linula vůně cukroví pečeného na poslední chvíli a všude se ozýval radostný smích. A také samozřejmě křik paní Weasleyové. „Arture, dej ty nohy ze stolu!“ „Arture, dej ty nohy ze stolu!“ napodobovala dvojčata svou matku. Paní Weasleyová se na ně zlostně podívala, ale nechala to být. „Ale jistě drahá,“ odpověděl její muž a nervózně se ošil. Moc dobře svou ženu znal, a pokud byla v takové náladě, docela se jí i bál. „Ale jistě drahá,“ ozvala se opět dvojčata stojící o kus dál u okna. „A mám toho dost!“ křikla paní Weasleyová a ohnala se po dvojčatech utěrkou. Ta raději s bláznivým smíchem utekla pryč. Zrovna když už si chtěla oddechnout, že bude mít konečně klid, objevil se v kuchyni další z jejích synů. „Matko?“ ozval se Percy. „Ano?“ „Jdu ven, nečekejte na mě s obědem. Přijdu až na večeři,“ oznámil a začal se obouvat. „Kam kráčíš, synu?“ křikl pan Weasley z obýváku, kam se před chvílí přesunul, aby měl klid. „Ehm, nikam. Tedy, chtěl jsem říct… Nu, ano… Ještě nějaké vánoční dárky. Musím ještě něco koupit,“ vykoktal zmateně Percy, na kterém bylo vidět, že už by byl raději pryč. „Ale synu, nám přeci nemusíš tajit, že máš rande s tou tvojí Pelopou, či jak se ta dívka jmenuje,“ usmál se pan Weasley pod vousy, načež Percy zrudl. „Je to Penelopa, tati, a žádné rande to, ehm, není. Jdu nakupovat vánoční dárky!“ ohradil se Percy. Nato znovu přiběhla dvojčata, která ve skutečnosti nikdy nebyla daleko. „Percánek má rande, Percánek má rande!“ křičela a pobíhala po kuchyni. Jenže běda jim, málem paní Weasleyové podrazila nohy. „Frede, Georgi! Neřekla jsem vám snad něco?“ ohnala se po nich znovu. Kluci jenom uhnuli, ale smáli se a křičeli dál. „Dost! Řekl jsem, že to není…“ snažil se situaci zachránit Percy, ale nevšiml si, že jí naopak ještě zhoršuje. Nakonec jen zmučeně zakroutil hlavou, zamumlal něco o bláznivé rodině a vyšel ven ze dveří, kde se přemístil pryč. V Doupěti zatím dvojčata dál křičela a uhýbala, pan Weasley si pořád nerušeně četl noviny a paní Weasleyová se snažila o zjednání trochy klidu. O pár pater výš to nebylo o nic slavnější. Nejmladší syn rodiny Weasleyovy, Ronald, stále ještě přidušeně chrápal do polštáře, čímž už úspěšně vzbudil celé patro. Jeho nejlepší kamarád Harry si v klidu leštil násadu na koštěti (ano, opravdu mám na mysli jeho koště, nic jiného) a pobrukoval si potichu vánoční koledy. Tohle nebyly jeho první Vánoce v Doupěti, ale stejně mu to pořád připadalo, jako kdyby tu byl poprvé. Doupě jej fascinovalo – a koho taky ne, že ano? Jeho tak-trochu dívka Ginny, jediná dcera Weasleyových, se zatím pokoušela, zuby nehty, udržet své vlasy v drdolu. „Chceš pomoci?“ ozvalo se za ní, až leknutím nadskočila. Hermiona Grangerová byla další dívka, která tu byla na Vánoce jen díky tomu, že je Ronovou kamarádkou. Tato chytrá mladá dáma tu také nebyla poprvé, a proto i ji už považovali za člena rodiny. „No, jestli se ti s tím chce dělat…“ pípla váhavě Ginny. Nejprve ji napadlo, jestli Hermiona vůbec něco takového zvládne, ale pak si vzpomněla na ples v jejich čtvrtém ročníku a už byla ticho. „Samozřejmě. Zavři oči a uvidíš, Harry na tobě oči nechá,“ řekla a způsobila tím, že Ginny zrudla jako pivoňka. A tak se stalo, že i Hermiona byla zaměstnaná něčím jiným než doděláváním úkolů. Sama by to nahlas nepřiznala, ale byla ráda, že má taky něco na práci. Ono to totiž bylo trochu složité, pochopte. Ron, který sice většinu dne prospal a projedl, na ní mohl celý den oči nechat. Už od jejich prvního ročníku byl do ní zakoukaný a na to, že teď byly již v šestém, to byla docela dlouhá doba. A co chudák Hermiona? Zpočátku ji to štvalo, to jistě. Zvlášť ve čtvrtém ročníku, kdy se nedokázal vyjádřit a pozvat ji na ples. A tehdy si uvědomila, že jí asi taky není lhostejný. Ale problém byl v tom, že se ani jeden nechtěl přiznat a udělat první krok. A tak, když se ti dva omylem v doupěti střetli, kolem zavládla tak rozpačitá nálada, že i to jmelí by se raději schovalo. Ginny a Harry na tom byli lépe. Ronovi se sice zrovna nelíbilo, že se před ním „muckají“, ale jinak jim v podstatě nic nepřekáželo. Kromě vraždícího maniaka jménem lord Voldemort, ale to teď byl jen nepodstatný detail. *** Jak šel čas, tak se i Ronánek vzbudil a vydal se vyjíst kuchyň. Moc dlouho mu to paní Weasleyová netrpěla, protože ještě stále pobíhala okolo začarované plotny jako splašená, tak mu to muselo stačit. Okolo jedné hodiny byly Ginnyiny vlasy hotové, jenže to zdaleka nebylo vše. Musela si – musely si, obě i s Hermionou (kdo by to byl do ní řekl) – nalakovat nehty, nalíčit se… Ano, však to znáte. Harrymu i Ronovi brzy došlo, že holky ještě dlouhou dobu nebudou dostupné. Naštvaně si sedli do obýváku, kde se spolu s nimi nudila i dvojčata. Pan Weasley už byl neznámo kde, ale jim to nevadilo – čím méně dospělých, tím líp. „Rone, tak mě napadá…“ ozval se najednou Harry. „To zní, jako bys přemýšlel, Harry,“ odpověděl mu starostlivě Fred. „A to bych být tebou nedělal, Harry,“ přidal se k němu George a zašklebil se na své dvojče. „… co si jít zahrát famfrpál?“ dořekl a kluky probodl vražedným pohledem. Těm to ovšem bylo jedno, jediné co slyšeli, bylo… „Ty bys chtěl hrát famfrpál, Harry?“ vykřikli oba zároveň. „Já jsem lepší odrážeč než on!“ ozval se jako první George. „Vyber si mě!“ „Ne, ne, já jsem lepší! Oliver by ti to mohl potvrdit!“ překřikoval ho Fred. „Ale kluci, neříkali jste náhodou něco o tom, že nemám myslet?“ „My to tak nemysleli, Harry, vážně!“ žadonili oba najednou. Harry se rozesmál, už se nemohl dál chovat zlomyslně. Usoudil, že škádlení už bylo z jeho strany dost. Vtom se ozval Ron: „Ti kluci,“ povzdechl si, ale zašklebil se. „Rone, to zní, jako bys ty nebyl kluk, co?“ začal znovu Fred se svými žerty. „Samozřejmě, Frede, vždyť on je zvláštní druh paviána, nemůže bejt kluk, že jo Rone?“ přidal se k němu, opět, George. A takto to pokračovalo ještě hodnou chvíli, až to došlo k tomu, že dvojčata zdrhala ven do sněhu pronásledovaná běsnícím Ronem a rozesmátým Harrym. Aniž by to tušili, holky je z okna pozorovaly a už nějakou dobu nemohly smíchy popadnout dech. Čas utíkal jako voda. V jednu chvíli byl oběd, za další dokončovali poslední přípravy a najednou byl večer. Většinou, když se na něco hrozně těšíte, tak čas utíká pomalu, ale dnes tomu bylo jinak. A tak se stalo, že odbila půl šestá a v jídelně se pomalu scházeli všichni členové a přátelé Weasleyovy rodiny. Na stole bylo slavnostně prostřeno a celá místnost voněla jídlem a Vánocemi. Z rádia hrály vánoční koledy a dokonce i nemotorní kluci jako Ron a Harry byli ve svátečním. Ovšem dvě osůbky tu ještě chyběly. „Ginny, Hermiono, pojďte už!“ volal Ron do schodů. Byl netrpělivý, ostatně jako každý šestnáctiletý hladový kluk. A taky byla pravda, že čím dříve bude po večeři, tím dřív přijde ráno a dárky. Nikdo by to to Rona neřekl, ale Vánoce miloval hlavně kvůli dárkům. Obrátil se na patě a opřel se o sloup u schodů. Naproti němu stál Harry, stejně netrpělivý jako on. „Jo, vydrž chvíli!“ ozvalo se seshora. Nato se ozvaly kroky a na Harryho obličeji se objevil užaslý výraz. Ronovi to nedalo a otočil se. A zírali oba … Ze schodu scházely dvě překrásné, ba přímo nádherné dívky, které byly skoro k nepoznání. Ron a samozřejmě i Harry na nich mohli oči nechat. Tloukla jim srdce, ústa měli dokořán a prostě… Zírali. Obě dívky, Hermiona i Ginny, se mírně začervenaly, když spatřily jejich výrazy, ale nezastavily se. Jen se podívaly jedna na druhou, aby si dodaly odvahy ke všemu, co chtějí udělat. Nešlo o to jen sejít ze schodů. Trvalo snad věčnost, než se dotkly chodidly posledního schodu, ovšem ve skutečnosti uběhlo jen pár krátkých vteřin. A zdánlivě to vypadalo, že kouzelný okamžik hned vzápětí pominul, ale jen zdánlivě. Kluci pořád žasli a dívky se stále červenaly. Ve vzduchu byl cítit nádech nervozity a napětí. Dalo by se říct, že by se atmosféra dala krájet. „Tvůj výraz mi lichotí, Rone,“ řekla tiše Hermiona a usmála se. „Ehm, no, jasně… Já…“ zarazil se a zčervenal. „Přeju ti veselé Vánoce, Hermiono,“ dodal po chvíli a s úmyslem se otočit a zmizet – jako obvykle, když přijde na něco vážného –, ale Hermiona mu to tentokrát nedovolila. „To je opravdu to jediné, co mi řekneš, Rone?“ Smutně se usmála a vzala ho za ruku. Ron se k ní otočil, zčervenal ještě více a sklopil hlavu. Pak zamumlal něco nesrozumitelného. „Co jsi to říkal?“ zeptala se zmateně Hermiona. „Že… že… že ti to hrozně sluší,“ řekl znovu. Hermiona se upřímně a polichoceně usmála, pak jej vzala za ramena a přiblížila se k němu. Ron polekaně zvedl hlavu, ale to už se octly její rty na těch jeho. Zpočátku jen ztuhle stál a nechal se líbat, ale teprve tehdy, když se začala odtahovat, se probudil a přitáhl si ji zpátky. Vedle nich je neúmyslně napodobovali Ginny s Harrym. I oni dva se líbali, jakoby na tom závisel jejich život. A kdyby se někdo pořádně zaposlouchal, slyšel by silný tlukot čtyř srdcí, plných lásky a něhy. Nad líbajícími se dvojicemi se proplétalo a zářilo kouzelné jmelí. Pravá vánoční atmosféra byla konečně úplná. Opodál stáli šklebící se Fred s Georgem. „Tak co myslíš, Freďánku, nepřidáme se k nim? Nedáš mi taky jednoho hubana, co?“ zamrkal na svého bratra svůdně George. Fred se jen zachechtal. „Ale jistě, brouku, pojď sem ke mně!“ rozpřáhl náruč tak, že mu málem vypíchl oko. Celé to z kuchyně sledovali manželé Weasleyovi s dojatými úsměvy na tváři. I oni čekali, až tenhle okamžik konečně nastane. „Ach ta láska,“ povzdechla si paní Weasleyová. „Ach to mládí,“ přidal se k ní pan Weasley.
|
Items details
- Hits: 6014 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
„Ale jistě, brouku, pojď sem ke mně!“ rozpřáhl náruč tak, že mu málem vypíchl oko.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.