Kapitola 2, Lucas Connor |
Ráno je Krátura vzbudil včas, aby ještě před snídaní zavřeli svoje sovy do přepravních klecí a dopravili zavazadla dolů. Při snídani řešil Harry problém, jak bude přepravovat Fawkese, protože ten vypadal, jako by se chystal s ním cestovat vlakem. „Měj přece rozum Fawkesi, nemůžu se s tebou na rameni procházet po mudlovském nádraží…“ Molly se Fawkese zastala: „To přece nebude potřeba Harry. Letos poprvé odpadnou ty hrozné zmatky kolem přesunu na nádraží. Letos se můžeme na nástupiště všichni, i se zavazadly, přemístit, tak proč bys ho nemohl vzít sebou. Podívej se, jak se těší, celé ráno si čistil peří, aby vypadal co nejlépe. Asi ještě nikdy vlakem nejel, bude to pro něj hezký zážitek.“ Harry si povzdechl: „Jako by nestačilo, že na mě i tak budou všichni zírat. S Fénixem na rameni mě určitě nikdo nepřehlédne…“ Ginny se také rozhodla, že se Fawkese zastane. „Na to, že na tebe lidé zírají, už sis přece zvyknul Harry, jestli nechceš vzít Fawkese sám, tak ho vezmu já…“ Harry se zasmál: „Proti takové přesile nemám šanci. Tak dobře Fawkesi, vezmu tě s sebou, svezeš se vlakem. Bidýlko nechám zmizet a ve škole ti ho zase přivolám – souhlasíš?“ Fawkes radostně štěbetal a z jeho hlasu bylo cítit, jakou má radost a jak se na tu cestu těší. Pak ještě uložil portrét svých rodičů do pouzdra a do kufru. Profesora Brumbála nechal na jeho žádost v Doupěti. „V Bradavicích za mnou můžeš kdykoli přijít Harry, i já za tebou. A tady budou jistě všichni vděční za novinky ze školy.“ Harry se zasmál: „Budete na nás chodit žalovat?“ Brumbál se na něj přísně podíval. „To jsem si od tebe nezasloužil, Harry. Ale jestli budete zlobit a zahazovat svůj poslední rok školními tresty, tak asi žalovat budu.“ Harry se na něj omluvně usmál a slíbil jemu, svým rodičům i Molly: „Tak já se budu snažit, abyste na mě žalovat nemusel.“ V půl jedenácté se všichni přemístili rovnou na nástupiště devět a tři čtvrtě, přímo k lokomotivě Bradavického expresu. „Locomotor kufr“ Ron a Harry před sebou hůlkou strkali svoje kufry, v druhé ruce nesli klece s Hedvikou a Papušíkem, Fawkes seděl Harrymu na rameni a zvědavě se rozhlížel. Ginny si nesla jen domeček s Trixi. O její kufr se postarala mamka. Vydali se podél vlaku dozadu, aby si našli volné kupé. Harry se pokoušel ignorovat zírající rodiče a děti a srdečně zdravil těch pár přátel, které cestou potkali. Pozdravil se s Demelzou Robinsonovou a jejími rodiči, mávali mu i Jimmy Peakes a Ritchie Coote, další členové jeho předloňského famfrpálového týmu. S Dennisem Creeveyem a jeho rodiči se chvilku zdržel, aby jim řekl, jak velmi lituje Colinovi smrti. „Byl velmi statečný a věrný kamarád. Chci, abys věděl Dennisi, že se na mě můžeš kdykoliv obrátit, když budeš potřebovat radu nebo pomoc. Dlužím ti to za tvého bratra…“ Pak se vydal za ostatníma, kteří mu zatím utekli. Cestou si všiml chudě, ale čistě oblečených manželů, kteří se loučili se svým synem. Droboučký blonďatý chlapec se špičatým nosem plakal, objímal nešťastnou maminku a prosil: „Neposílejte mě tam, vím, že se mi tam nebude líbit, chci zůstat doma mami…“ A otec mu konejšivě odpovídal: „My tě s maminkou nemůžeme naučit všechno, co se naučíš ve škole Lucasi, musíš být statečný, věřím, že si tam zvykneš a třeba si najdeš i nějakého kamaráda.“ Lucas ale fňukal: „Nenajdu, ty víš, že si kamaráda nenajdu…“ Tahle scéna byla tak netypická u bradavického vlaku, že Harryho zaujala. Přistoupil k nim, s Fawkesem na rameni, pozdravil a přidřepl ke chlapci, aby mu koukal přímo do očí. „Ahoj Lucasi, jmenuji se Harry a tohle je Fawkes. Přišli jsme ti říct, že škola, do které teď pojedeš, je ta nejlepší a nejbáječnější škola na celém světě. V téhle škole si každý najde spoustu kamarádů.“ Lucas na něj upřel svoje uplakané oči a potichoučku špitnul: „Ale já jsem vlkodlak, víš…“ Harry se na něj podíval se zájmem. „Nepovídej, skutečně?“ řekl tónem, jako kdyby se právě dozvěděl úžasnou novinu. Pak zvedl oči k jeho otci, který mu vysvětlil: „Našeho syna před rokem pokousal Fenrir Šedohřbet, protože jsme nechtěli spolupracovat. Naučili jsme se s jeho postižením bojovat, a když nám paní ředitelka nabídla, aby Lucas nastoupil do školy, že se postará o všechna bezpečnostní opatření, tak jsme byli velmi šťastní. Ale Lucas se bojí, že se k němu budou děti chovat špatně…“ Harry se podíval na Lucase. „Jeden z mých nejlepších přátel a nejstatečnějších spolubojovníků byl také vlkodlak. Jmenoval se Remus Lupin a měl jsem ho velmi rád. Nedávno jsem se stal kmotrem jeho syna Teda.“ Lucas se na něj díval s úžasem: „O tom mi táta vyprávěl… Ty jsi Harry Potter?“ „Ano Lucasi, to jsem já. Mě nezáleží na tom, že jsi vlkodlak a mým přátelům, na tom taky nebude záležet. Ve škole tě se všemi seznámím. Kdyby se k tobě někdo choval ošklivě, nebo ti ubližoval, tak se na nás obrátíš a my si to s ním vyřídíme – platí?“ a podal mu ruku. Lucasovi se nevěřícně rozšířily oči údivem a stiskl ji. Jeho otec i matka se na něj vděčně usmívali, a když odcházel, tak maminka děkovala: „Jste moc hodný, i já teď budu mnohem klidnější, když budu vědět, že má malý Lucas tak silného přítele.“ Harry na ni s úsměvem mrknul a pospíchal za Ronem a za Ginny. Ginny už ho vyhlížela. „Kde se couráš, už jsem měla strach, že ses někde ztratil.“ Harry se na ni usmál a omlouval se: „Zdržel jsem se s Creeveyovými a pak s jedním malým vlkodlakem.“ Mamka žasla: „Cože? Bude s vámi chodit do školy vlkodlak?“ Harry ji uklidnil. „Remus taky chodil do školy. Teď máme vlkodlačí lektvar, takže to bude mnohem bezpečnější. Je to malý vystrašený kluk, kterého pokousal Šedohřbet proto, že jeho rodiče nechtěli spolupracovat se Smrtijedy…“ „Ano, jistě, já jsem to nemyslela zle, Harry. Ale myslím, že ten chudáček bude potřebovat vaši podporu.“ Hned ho uklidňovala mamka. Harry se usmál na Ginny a pak mamce odpověděl: „Však už jsem mu ji slíbil, za sebe i za své přátele…“ V tom z předposledního vagónu vyskočila Hermiona, převlečená do školního hábitu a s odznakem primuse připnutým na hrudi. Objala Rona, dala mu pusu a spustila jedním dechem: „Už jsem nám obsadila kupé, dala jsem si tam svoje věci, ale teď musím do prefektského vagónu. Přijdu za vámi hned, jak to bude možné, místo vám hlídají Dean s Lenkou, tak si to tam nastěhujte, já už musím letět.“ Objala na rozloučenou Molly a pospíchala s rozevlátým hábitem k lokomotivě. Ron a Harry nastěhovali všechny tři kufry do kupé, pozdravili se s Deanem a Lenkou, a když Ginny přinesla dovnitř klece, tak je nadnášecím kouzlem strčili nahoru na kufry. Ginny uklidňovala rozčilenou Trixi, že až se vlak rozjede, pustí ji ven. Pak se šli rozloučit s mamkou. Mamka je ještě jednou všechny napomínala, aby se soustředili na učení, že je všechny čekají moc důležité zkoušky a zvlášť pronikavě se zahleděla na Ginny a Harryho. „A vy dva se koukejte chovat slušně. To že jste zasnoubení, vám nedává žádné právo porušovat školní řád, tak na to myslete. Jestli uslyším jedinou stížnost, tak si mě nepřejte. Schytáte to oba bez rozdílu – jasné?“ Harry se na ni zářivě usmál, objal ji a dal jí pusu na obě tváře. „Budeme hodní, mamko, slibuji.“ Ginny se uculovala a řekla: „Však si nás budeš moct zkontrolovat mami, jestli McGonagallová schválí ten náš kroužek vaření, tak se spolu uvidíme dřív, než si myslíš.“ „No… Já pořád ještě nejsem rozhodnutá…“ Ginny kroutila hlavou: „Tak ty nechceš, abychom se naučili vařit? Harry bude chodit taky – že ano?“ Harry se na ni vyčítavě podíval, a když se významně podívala směrem k Ronovi, tak s přimhouřenýma očima souhlasil. Pak ale, když se mamka loučila s Ronem, naklonil se k Ginny a zašeptal jí do ucha: „Tohle si s tebou ještě vyřídím miláčku.“ Ginny se zachichotala, pak se objala s mamkou a všichni nastoupili do vlaku, protože od lokomotivy se už ozývalo houkání. Zůstali stát na chodbičce a z odjíždějícího vlaku ještě mamce všichni mávali. Pak se šli posadit k Deanovi a Lence. Fawkes se usadil na stolku u okna a fascinovaně koukal na to, jak vlak opouští město a vjíždí do krajiny. Ginny hůlkou namířila na Trixinu klícku – „Alohomora“ – otevřela dvířka a zavolala ji k sobě. Lenka už předtím vypustila z košíku Křivonožku, který se rozvaloval na Hermionině sedačce. Trixi na něj začala hravě dorážet a on po ní jen ospale občas mávnul packou se zataženými drápky. Lenka se obávala: „Mohl by ji dost ublížit, kdyby ho rozzlobila.“ Ginny ji uklidnila. „Už jsme je spolu seznámili, budou spolu na pokoji, tak jsme je skamarádili. Ona mu čistí srst a on jí olizuje peří na hlavě. Mají se opravdu rádi.“ Harry zahlédl otevřenými dveřmi procházet okolo Justina Finch – Fletchleye z Mrzimoru a zavolal ho dovnitř. „Harry, tebe právě hledám… Ahoj všichni, jsem opravdu rád, že vás vidím.“ Posadil se k nim. Ron se ho zeptal: „Kde jsi byl celou tu dobu?“ Justin se zatvářil zahanbeně. „Mrzí mě, že jsem tu nebyl, abych vám pomohl. Ale když začaly ty hony na mudlorozené, dostali rodiče strach, co s námi bude, protože moje malá sestřička má taky kouzelnické schopnosti. A tak jsme se narychlo sbalili a odletěli jsme prvním letadlem do Ameriky k máminu bratrovi.“ Vytáhl minci BA a smutně se na ni podíval. „Věděl jsem, že se svoláváte k boji, ale byl jsem moc daleko, abych vám mohl přijít na pomoc.“ „To je v pořádku Justine, to ti nikdo vyčítat nemůže,“ uklidnil ho Harry, „určitě se najde příležitost, abys nám mohl pomoc s něčím jiným.“ Justin se rozzářil a ptal se: „Máš na mysli něco konkrétního?“ Harry se usmál a řekl: „Mám dvě věci. První je, že jsem vzal pod svá ochranná křídla malého, vyděšeného vlkodlaka. Jmenuje se Lucas a v loni ho pokousal Šedohřbet, protože jeho rodiče odmítli spolupracovat se Smrtijedy.“ Justin se zarazil: „Maličký blonďatý prvňáček?“ Harry se na něj podíval: „Znáš ho?“ „No, jestli je to tenhle Lucas, tak ten sedí u mě v kupé a seznamuje se s mojí sestřičkou Sárou. Moc milý a plachý chlapec, Sáře se moc líbí a právě na něj chrlí všechno, co se ode mě dozvěděla o škole.“ Harry se zasmál: „Říkal jsem mu, že si určitě brzy najde kamarády. Jde mi o to, že ještě nevíme, do jaké koleje se dostane. Na Zmijozel nevypadá a na ostatních kolejích by měl mít někoho, kdo ho bude chránit a dá na něj pozor. Ideální by bylo, kdyby skončil v Nebelvíru, abych ho měl pod dohledem, ale kdyby skončil v Havraspáru, nebo v Mrzimoru, tak na něj dohlédnete, ano?“ podíval se na Lenku a Justina. Dostalo se mu společné odpovědi: „Jistě Harry, můžeš se spolehnout.“ „A sestřičce vysvětli, že to, že je vlkodlak, neznamená, že by byl špatný, aby s ním nepřestala kamarádit.“ Justin se zasmál: „To nemusím, to už ví. Vyprávěl jsem ji o Lupinovi, měl jsem ho rád… Hele, je to pravda, že děláš kmotra jeho synovi?“ Harry s úsměvem přikývl. „Spoustu mi toho navyprávěl Ernie, když jsme se vrátili…“ Pak se ozvala Lenka: „Co je ta druhá věc, co jsi chtěl Harry?“ „Druhá věc, o které jsem chtěl mluvit s vámi dvěma, se jmenuje profesorka Agnes Stampová a bude nás učit přeměňování. Nevíme, jak to s ní vypadá teď, ale dřív to bývala kamarádka Umbridgeové. Takže se může stát, že bude provokovat, aby si ověřila, jestli jsem drzý a nevychovaný a je potřeba mě držet hodně zkrátka, nebo ke mně nasadí rovnou naprosto nepřátelský postoj. V obou těchto případech se hodlám bránit naprosto zdvořilým a uctivým chováním a potřebuji, abyste informovali, ty z vašich kolejí, kteří budou chodit s námi, aby se nesnažili bojovat za má práva a chovali se k ní stejně jako já. Nicméně doufám, že už kamarádky nejsou a že profesorka Stampová, bude naprosto normální.“ Lenka se zamyslela: „Dobře, že jsi nám to řekl včas, v naší koleji bys asi nenašel nikoho, kdo by se tě nezastal.“ Justin se přidal: „Jo, u nás taky. V celém vlaku se nemluví o nikom jiném, zvlášť když tě spousta lidí viděla s tím Fénixem… To je ten samý, kterého měl Brumbál?“ „Ano, seznamte se, to je Fawkes, přidal se ke mně letos v létě v Austrálii.“ Ginny se přidala: „A zachránil mu život, když se nechal ožehnout Prokletým ohněm…“ Harry se na ni podíval s výrazem, tak už mi to nevyčítej, prosím‘ – a na zvědavé otázky Justina a Deana začal s Ronem a Ginny vyprávět o jejich Australském dobrodružství. Když přijela paní s občerstvením, tak se objevila i Hermiona a Justin se rozloučil: „Páni, teda vy se fakt nikdy nenudíte, co? Musím zpátky, nechal jsem tam ty mrňata pod dohledem dvou milých holek od nás z koleje, ale nemůžu jim je nechat na krku celou cestu.“ Harry se s ním rozloučil slovy: „Dobře Justine, jsme domluvení, ano?“ Justin se usmál: „Na mě se můžeš spolehnout…“ a odešel. Harry vytáhl z kapsy hrst drobných, dal je Ginny, aby nakoupila dýňové paštičky a kotlové koláčky pro všechny. „Nic jiného nekupuj, sladkostí mám půl kufru…“ Vylezl na sedačku a vytáhl jeden z objemných pytlíků dobrot, co dostal k narozeninám. Pak při jídle poslouchali novinky, s kterými přišla Hermiona. „Druhý primus je John Fox Barrett z Havraspáru.“ Lenka se zasněně ozvala: „Jo, toho znám, je z mého ročníku – to je fakt chytrý kluk…“ Hermiona se na ni podívala a pokračovala: „No chytrý asi bude… Ale jinak…“ A na tázavé pohledy ostatních dodala: „Je naprosto nepraktický, nemá žádné organizační schopnosti. Hustil do prefektů neužitečná moudra a přitom jim nic neřekl… Kdybych se do toho nevložila, tak tam sedíme ještě teď a prefekti by tam usínali nudou. Jen jsem jim řekla, co se od nich čeká, co mají dělat a rozpustila jsem to.“ Rozbalila čokoládovou žabku, koukla na kartičku a zeptala se Rona: „Ještě je sbíráš?“ Ron se zamyslel: „Já vlastně nevím, už mám totiž všechny, chybí mi jen Agrippa, jinak mám sbírku kompletní, teda dokud do ní nezařadí tady Harryho…“ Hermiona se usmála a řekla: „Já jen, že jsem ti právě našla tu Agrippu…“ a podávala mu kartičku. Ron na ni ohromeně zíral. „Páni, tak už mám všechny…“ Pak se zamračil. „To je škoda, teď už nemám důvod, abych jedl čokoládové žabky…“ Hermiona se zasmála: „Tak je můžeš jíst prostě jen proto, že je máš rád, ne?“ Ron se rozzářil a pak dodal: „Nebo taky proto, abych poznal, že přibyl někdo nový.“ A znova se významně zadíval na Harryho. Ten se na něj zamračil: „Dej pokoj…“ pak se otočil zpátky na Hermionu: „Někdo z profesorů ve vlaku nebyl?“ Hermiona se na něj podívala s úsměvem: „Ne, nikoho jsem neviděla, a ani nevidím žádný důvod, proč by měl někdo expresem jet…“ Ron se na ni podíval s nelíčeným údivem. „Jak to? Lupin a Křiklan, přece vlakem jeli.“ „Ale Rone, ti přece měli oba svoje důvody…“ a pro jeho překvapený výraz začala vysvětlovat: „Remuse poslal Brumbál vlakem proto, aby pohlídal Harryho. Ještě přece nevěděli, že je Sirius nevinný, mysleli si, že půjde po něm…“ Harry se usmál nad tou vzpomínkou. „Myslíš, že to byla náhoda, že jsme skončili právě v jeho kupé?“ Hermiona uvažovala: „To nevím, nenapadá mě, jak by to mohl zařídit…“ Harry pokračoval: „No každopádně se musel docela bavit, když jsme si k němu přisedli a já vám začal vyprávět, co jsem se dozvěděl…“ Ron se na něj s údivem podíval: „Počkej, vždyť přece celou cestu spal. Probudil ho až ten zmatek kolem toho mozkomora.“ Hermiona zakroutila hlavou: „Rone, ty dovedeš být někdy tak naivní…“ Všichni se rozesmáli. A Hermiona, aby to rychle zamluvila, protože Ron se na ni ošklivě zamračil, pokračovala: „No a Křiklan jel vlakem, aby mohl založit ten svůj slavný klub oblíbenců.“ Ron se přestal mračit a škodolibě se uchechtnul a s pohledem na Harryho řekl: „To si budeš letos užívat co? Budeš jeho největší celebrita…“ Harry si povzdechl: „Jo, s ním bude asi letos k nevydržení. Budu muset něco vymyslet, abych se tomu vyhnul. Letos mám rozhodně spoustu plánů, ale večírky u Křiklana mezi nimi nejsou.“ A zamrkal při tom rozpustile na Ginny. Ta se zasmála, přitulila se k němu a řekla: „No, možná, že bychom tam mohli občas spolu zajít. Měl tam vždycky spoustu dobrot…“ Hermiona se zasmála a pokračovala ve sdělování novinek. „Víte, kdo to vlastně propadl ze Zmijozelu?“ Harry se zasmál a hádal: „Goyle a kdo ještě?“ Hermiona se smála: „Jasně, že Goyle a pak Pansy Parkinsonová. Vždycky jsem říkala, že je tupá jako troll. Nikdy jsem nepochopila, jak z ní mohli udělat prefekta…“ a zavrtěla hlavou. „Ale Goylovi to myslí ještě mnohem míň. Představte si, že se dal do party se dvěma zmijozelskými páťáky a vyrazil po vlaku šikanovat prvňáčky.“ Zasmála se a pokračovala: „Použila jsem na něj klihando a řekla jsem mu, že mu dávám první školní trest v tomto roce. Bude se zítra po vyučování i se svými kamarádíčky hlásit u Filche, musím mu říct, aby si pro ně vymyslel nějakou hodně nepříjemnou práci…“ Všichni se rozesmáli. Skvělá zábava pokračovala a cesta uběhla neobvykle rychle. Najednou si Hermiona všimla, že se venku stmívá, popadla Křivonožku, podala Ginny Trixi, která usnula u něj na zádech a řekla: „Už bychom je měli zavřít a měli byste se převlíknout do hábitů. Za chvilku tam budeme.“ Pak se s nimi domluvila, aby jí vzali věci, že bude muset dohlížet na pořádek při vystupování a odešla organizovat prefekty. Když společnými silami vystěhovali všechna zavazadla, tak Harry zahlédl, jak vede Justin svou sestru a Lucase k Hagridovi, který opět vyvolával: „Prváci, ke mně, všichni prváci sem ke mně!“ „Ahoj Hagride, jsem rád, že tě zase vidím…“ „Ahoj Harry, kamaráde, všechno v pořádku?“ A poplácal Harryho po rameni, až poklesl v kolenou. Harry se zasmál, vzal kolem ramen Lucase, kterého spolu se Sárou dotlačil Justin až k nim. „Dohlédni mi tady na mého malého přítele Lucase, Hagride.“ Hagrid se podivil: „Proč máš strach Harry, vždycky jsem přece přivezl všechny v pořádku…“ Harry ho uklidňoval: „Jistě já vím, chci jen, abys věděl, že je Lucas můj chráněnec a bude potřebovat i tvoje přátelství.“ Hagrid se na něj se zájmem podíval a potichu se zeptal: „Není to náhodou ten malej vlkodlak?“ A když Harry s úsměvem přikývl, tak pokračoval: „No jistě, taky kdo jiný by se ho měl ujmout, když ne ty, co? To bude asi dědičný ne?“ zasmál se. Harry se na něj zářivě usmál a Hagrid řekl: „Neboj, já na něj dohlídnu, ano?“ Justin se přidal: „A na moji malou sestřičku taky, Hagride, prosím…“ a strčil před sebe maličkou Sáru. „Nebojte se, běžte si radši najít nějaký kočár, nebo budete muset jít pěšky.“ Oni ale ještě chvíli stáli a s úsměvem sledovali jak Hagrid vede tu bandu mrňat k jezeru. Hermiona, Ron, Ginny, Dean už na ně čekali u posledního kočáru a Lenka stála u testrálů a uklidňovala je, aby ještě chvilku počkali. Cestou se Harry domluvil s Fawkesem, že ho do velké síně nemůže takhle přinést. Jestli chce být u toho, co se tam bude dít, aby si našel nějaké nenápadné místo pod stropem, aby ho nikdo neviděl. Fawkes souhlasně pípnul a s ohnivým zášlehem se ztratil. Když dorazili jako poslední do Velké síně, tak s překvapením viděli, že je opět rozdělena na stůl pro učitele a čtyři kolejní stoly. Harry se podíval tázavě na Hermionu. „Možná je to jen kvůli rozřazování, Harry, aby prváci věděli, kam patří. Zítra to snad zase zruší.“ „To doufám,“ řekla Lenka, dala Deanovi letmý polibek a šla si sednout ke svému stolu. Justin se taky rozloučil a tak šli k nebelvírským. Studenti začali obsazovat místa od vchodu a tak museli projít podél celého stolu až dopředu k profesorskému stolu, kde bylo ještě pár volných míst pro nové studenty. Pro Harryho to byla cesta nepříjemná, protože se s ním chtěl každý pozdravit, sáhnout si na něj, podat mu ruku. Vzali to radši úprkem, aby se tomu vyhnuli. Když se konečně usadili tak si s úlevou oddychl. Dean se posadil vpravo, Ginny se posadila po jeho levici a tak ji pod stolem chytil za ruku. Pak se podíval na Rona a Hermionu, kteří se usadili naproti, a viděl, jak s rozzářeným úsměvem oba vzhlížejí k profesorskému stolu. Podíval se tam taky a jeho tvář se rozzářila úplně stejně. Uprostřed seděla paní ředitelka, s vážnou tváří je pozorovala, ale na jejích očích bylo vidět, jakou má radost z jejich příjemného překvapení. Po její pravé ruce byla prázdná židle, pak seděl Kratiknot a vedle něj - Sturgis Tobolka a Hestie Jonesová. Pak seděly profesorka Prýtová a madam Pomfreyová a na konci stolu samozřejmě Hagrid. Harry se podíval i na druhou stranu profesorského stolu, aby zjistil, komu patří ta prázdná židle. Nikde neviděl Křiklana… Hermiona se k němu naklonila přes stůl, jako by věděla, o čem právě přemýšlí. „To je senzace Harry. Myslím, že Sturgis bude učit obranu a Hestie vzala studium mudlů…“ Harry se usmál: „No, po roce stráveném s Dursleyovými na to má dostatečnou kvalifikaci, ale kde je Křiklan?“ Hermiona zase šeptem odpověděla: „Myslím, že z něj udělala McGonagallová zástupce ředitele, aby jí neutekl…“ A když Harry otočil oči v sloup, tak pokračovala: „Ale no tak Harry, vždyť přece není tak hrozný, bojoval přece s námi, zasloužil si to…“ „Ale já vím, nemyslel jsem to zle.“ Jejich rozhovor přerušila paní ředitelka, která povstala a magicky zesíleným hlasem požádala o ticho. „Možná vás trochu překvapilo kolejní uspořádání stolů ve Velké síni. Nemusíte mít obavy, je to jen pro dnešek, aby čerstvě zařazení studenti věděli, kam patří. Zítra bude opět Velká síň uspořádána tak, jak jsme si zvykli na konci minulého školního roku. A teď už je na čase, abychom mezi námi přivítali naše nové studenty.“ A podívala se k bočním dveřím, odkud již Křiklan se stoličkou a kloboukem v ruce přiváděl vyděšené prváky. Postavil stoličku doprostřed, přímo před ředitelku a položil na ni Moudrý klobouk. Ten hned do napjatého ticha spustil: Když jsem byl kouzlem stvořen, Před více, než tisíci lety, Byl tento hrad založen, Jako spoj mezi dvěma světy. Ať tvoji rodiče kouzlí, či nikoli, V jeho zdech najdeš bezpečí, Před vámi všemi stojí stejné úkoly A nevraživost přátelství nesvědčí. Já zařadím vás podle schopností Tam, kde nový domov získáte. Tento hrad skrývá mnohá tajemství, Jak brzy sami dobře poznáte. Semkněte se a odložte nepřátelské spory A pochopíte, že s láskou a přátelstvím Zaženete zlo, nenávist i všechny chmury A pak se snadno smíříte s mým posláním. Nebelvír srdce statečné Od svých žáků žádá A Rowena z Havraspáru Má bystrou hlavu ráda. Studenty všechny z Mrzimoru Obětavost a píle ctí A ti co patří k Zmijozelu Dosáhnou všeho chytrostí a lstí. Proč by se moudrý se statečným Neměli mít rádi, Vždyť i lstivý s pilným Můžou být kamarádi. Už mnohá přátelství Zde byla navázána A není žádné tajemství, Že i smrt už byla jimi překonána. Tak poslechněte radu mou, Ctěte přátelství a lásku, Překonáte tak každou chvíli zlou A nedáváte nic víc v sázku, Než dobro, co se v každém z vás již skrývá. A to je to, o čem Váš Moudrý klobouk dneska zpívá. Všichni poslouchali za hrobového ticha, ale jakmile klobouk dospíval, ozval se stále sílící potlesk, až se prváci vyplašeně tiskli k sobě. Harry tleskal taky spolu s ostatníma a přitom se povzbudivě usmíval na Lucase a Sáru, kteří vyděšeně jezdili očima po síni. Pak už Křiklan rozvinul pergamen a začal předčítat jména malých studentů: Anny-Beth Altayová, tmavovlasá dívenka s černýma pichlavýma očima, skončila ve Zmijozelu, Julii Jane Bartleyovou přivítali potleskem nejen havraspárští, ale i nebelvírští a mrzimorští. Pak už přišel na řadu Lucas Robert Connor. Klobouk se chvíli odmlčel a uvažoval kam s ním. Harry napjatě čekal, a když se trhlina u krempy otevřela a vyslovila: „Nebelvír!“ smál se a vydatně tleskal spolu s ostatními. Pak se širokým úsměvem přivítal Lucase u stolu a posadil ho mezi sebe a Deana. Ten ho přátelsky poplácal po zádech. Zařazování pokračovalo a za chvilku přišla na řadu Sarah Betty Finch – Fletchleyová. Když ji klobouk poslal za jejím bratrem do Mrzimoru, zatvářil se Lucas hodně zklamaně. Harry ho uklidňoval: „Copak jsi neposlouchal, co klobouk zpíval? To přece nevadí, že spolu nejste na koleji Lucasi, od zítřka můžete spolu sedávat u jídla, budete mít společné vyučování, tak můžete spolu sedět ve třídě. Jen budete chodit spát každý na jinou kolej.“ Mezitím k nim přisedl droboučký chlapec s orientálními rysy – Mark Joki Hagihara – a s obrovskou úctou pokukoval po Harrym. Pak se k nim přidala dvě děvčátka, u kterých si Harry zapamatoval jen, že se jmenují Linda a Justina a tak se začal opět soustředit na zařazování. U hezoučké modrooké blondýnky Carmen Luisy McKinneyové se klobouk dlouho nemohl rozhodnout, ale nakonec ji poslal do Havraspáru. Další dva kluci skončili ve Zmijozelu, přestože vypadali docela sympaticky. Pak, sotva dopadl klobouk na zrzavou hlavu Roberta Juliána Quinna, zvolal nahlas „Nebelvír.“ A za vydatného potlesku chlapec se širokým úsměvem dosedl k jejich stolu. Čím méně prváků zbývalo, tím víc kručelo Harrymu v břiše a tak s úlevou zaregistroval jak poslední – Daniel Percival Zacharus – odchází ke zmijozelskému stolu. Jenže místo hostiny povstala profesorka McGonagallová se svým uvítacím proslovem. „Dříve, než se vaše pozornost otupí výtečnou hostinou, tak bych vám ráda řekla pár slov. V první řadě chci přivítat nové studenty a popřát jim mnoho úspěchů v jejich prvním školním roce v Bradavicích. Vítám samozřejmě i vás ostatní a přeji vám, aby tento školní rok splnil vaše očekávání.“ Harry se sám pro sebe pousmál. A paní ředitelka pokračovala: „Dále bych vám ráda představila nové členy profesorského sboru. Vítám mezi námi paní profesorku Agnes Stampovou, která po mě převezme výuku přeměňování.“ Nové profesorky si Harry všiml, až když povstala, aby se představila. Byla to drobná hubená čarodějka, v hábitu z černého sametu vypadala, jako na pohřbu. Ostatně stejně se i tvářila, její semknutá ústa vypadala, jako by vůbec neměla rty a ostré, skoro černé oči se chladně rozhlížely po Velké síni. Její obličej rámovaly černé vlasy, zakroucené do zcela zřetelně umělých kudrlinek a velké náušnice s obrovskými smaragdy, nepřirozeně vytahovaly lalůčky uší. Celkový dojem na Harryho zapůsobil tak, že vrhnul na Rona a Hermionu naproti utrápený pohled. Všichni se ale přidali ke zdvořilému potlesku, kterým ji studenti přivítali. Paní ředitelka pokračovala: „Studium mudlů převezme profesorka Hestie Jonesová.“ Potlesk byl mnohem srdečnější, protože Hestie povstala s milým úsměvem v tváři a přátelsky všem zamávala. „Dále vám chci představit profesora Sturgise Tobolku, nového učitele obrany proti černé magii a zároveň nového ředitele Nebelvírské koleje.“ Od nebelvírského stolu se rozpoutal velký aplaus, ke kterému se brzy přidaly i mrzimorský a havraspárský. Jen od Zmijozelu nic slyšet nebylo. Harry tleskal, co mu síly stačily a šťastně se na oba usmíval. Profesorka McGonagallová po chvíli pokračovala: „A teď už jen rychle pár organizačních věcí. Náš školní řád je poměrně rozsáhlý a komplexní. Ve společenské místnosti každé z kolejí najdete několik výtisků, a proto doporučuji všem, opakuji všem, aby si ho prostudovali a vyhnuli se tak případným kázeňským trestům za jeho porušování. Kapitáni famfrpálových týmů – před tím, než na nástěnce své koleje vyvěsíte datum konání konkurzu, tak ho nahlásíte mě, aby vaše termíny navzájem nekolidovaly. A teď už vám všem přeji dobrou chuť.“ V tom okamžiku se stoly naplnily spoustou dobrot a malý Lucas zůstal sedět s vyvalenýma očima a otevřenými ústy. Harry se na něho usmál, podal tác s dozlatova upečenými kachními prsíčky a zeptal se ho: „Tak co Luku, dáš si se mnou kachnu, nebo máš radši kuře…“ Lucas si dal nakonec od všeho něco a Harry nestačil žasnout, kam se to, do toho drobného tělíčka, všechno vejde. Když se propracovali celou hostinou až k zákuskům, tak se u ředitelky objevil domácí skřítek a něco s ní řešil. Paní ředitelka se zvedla, kývla na Sturgise a madam Pomfreyovou a namířila si to s nimi přímo k jejich stolu. Harry jim hleděl vstříc, zvědavý, co se děje. Když přišli k nim, tak profesorka McGonagallová řekla: „Máme tady malý problém, s kterým nám musíte pomoci. Vaši ložnici,“ a přejela pohledem od Rona, přes Deana až k Harrymu, „měli letos zdědit studenti prvního ročníku. Vzhledem k tomu, že jste zůstali tři a prváci jsou také jen tři, tak to skřítci vyřešili jednoduchou provizorní příčkou a rozdělili vaši ložnici na dvě menší. Jen potřebují vědět, kam nastěhovat vaše věci. Rozhodnutí je na vás starších. Chcete zadní část ložnice, nebo tu část u dveří?“ Harry se podíval tázavě na Deana. „Vezmeme asi tu zadní část ne?“ odpověděl mu na nevyřčenou otázku Dean. Harry přeskočil pohledem na Rona. Ten souhlasil: „Lepší, když budeme courat my přes ložnici prváků, než naopak…“ Tak se Harry podíval na paní ředitelku a odpověděl jí za všechny: „Tak my si tedy vezmeme tu zadní ložnici, paní ředitelko.“ Ta se podívala na skřítka, jestli rozuměl a ten s kývnutím zmizel. Pak se znova otočila k Harrymu a s vážnou tváří pokračovala: „Také s potěšením konstatuji, že jste se ujal pana Lucase Connora…“ Harry se na ni usmál a řekl: „Někoho mi připomíná, paní ředitelko, Hagrid říkal, že to asi bude dědičné…“ To už McGonagallová s vážnou tváří nevydržela a s úsměvem pohlédla na Sturgise smějícího se nahlas. Lucas němě sledoval jejich rozhovor a cpal se při tom rebarborovým koláčem. Když se k němu ředitelka otočila: „A teď k vám pane Connore,“ tak mu zaskočilo a začal se dusit. Dean mu dal dobrácky herdu do zad, Lucas se postavil, bledé tvářičky mu zrůžověly a se slzami v očích špitnul: „Ano prosím…“ Paní ředitelka s laskavostí v hlase pokračovala: „Chci vás seznámit s madam Pomfreyovou, bude se o vás starat. Dohlédne na to, abyste pil pravidelně svůj lektvar, který pro vás bude každý měsíc připravovat pan profesor Křiklan a vytvořila vám v ošetřovně útulnou ložnici bez oken, kam budete chodit každý měsíc při úplňku ještě před setměním…“ Lucas nesměle vzhlédnul k madam Pomfreyové a když viděl její laskavý úsměv, tak se potichu zeptal: „Vy tam budete se mnou madam?“ Odpověděla mu paní ředitelka: „Ne, pane Connore, jednu noc v měsíci budete muset strávit sám…“ Lucas se zatvářil nešťastně. „Doma se mnou byla vždycky maminka, abych nebyl tolik nervózní a nebál se…“ Harry se podíval na profesorku McGonagallovou a zeptal se: „Nemohli bychom – „ „Ne, v žádném případě Harry. Lucas je už velký chlapec a jistě se s tím dobře vyrovná. Nikdo ze studentů, ani z profesorů, mu s tím pomoci nemůže.“ Vtom se k nim přitočil Skoro bezhlavý Nick: „Já bych mu klidně mohl dělat společnost…“ Profesorka McGonagallová se podívala na Lucasův naprosto vyděšený výraz a odpověděla mu: „Nemyslím, že by to byl dobrý nápad Nicolasi, možná později, až si na vás Lucas trochu zvykne…“ Harry si povzdechl, ale pak mu v hlavě vzklíčil nápad. V tom se, s podezřením v hlase, ozval Sturgis: „Copak tě napadlo Harry?“ Harry k němu s úsměvem zvedl oči. „Nebojte se, pane profesore, nehodlám porušit nařízení paní ředitelky. Musím si ale nejprve něco zjistit. Jakmile si svou teorii ověřím, tak slibuji, že ten nápad uskutečním pouze s vaším svolením.“ Sturgis na něj s úsměvem kývnul a pak se profesoři odebrali zpět ke svému stolu. Mezitím hostina pomalu končila a studenti se začali ospale rozcházet do svých kolejí. Justin jim přišel popřát dobrou noc a Lenka si přišla přisednout k Deanovi. Nebelvírští prefekti si přišli pro prváky, aby je odvedli na kolej. Harry kývl na Lucase a zašeptal mu: „Běž, za chvilku se zase uvidíme, máme přece společnou ložnici.“ Lucas se usmál a popadl ještě na cestu jeden kousek koláče. Harry si ještě v klidu pochutnával na sirupových košíčcích a společně s Ginny, Lenkou, Deanem, Ronem a Hermionou probírali, jaký dojem získali z profesorky Stampové, která právě odešla z Velké síně. Mezitím u nich na stole přistál Fawkes a pustil se s chutí do zbytků hostiny. Při odchodu ze síně se u nich zastavil i Hagrid, aby jim popřál dobrou noc. „Vím, že budete mít letos hodně práce, ale doufám, že si aspoň občas najdete chvilku na to, abyste za mnou zašli.“ Harry se na něj usmál a odpověděl: „O tom nepochybuj Hagride.“ Pak se zvedli Dean s Lenkou: „My už půjdeme, musím to vzít oklikou kolem Havraspárské věže…“ Harry se za nimi s úsměvem díval a pak navrhnul: „Asi už taky půjdeme. Musím zařídit Fawkesovi bidýlko a vysvobodit rodiče z kufru…“ A Hermiona se přidala: „Jo, měli bychom jít dnes brzo spát, zítra nás čeká náročný den. Už jsme všichni trochu odvykli…“ Cestou na kolej, ale nijak zvlášť nepospíchali, a když se v prázdné společenské místnosti loučili na dobrou noc, tak Harry, když se na chvilku odlepil od Ginny s úsměvem poznamenal: „Asi si budeme muset zítra přečíst ten školní řád. Jestli třeba není zakázáno muckati se na veřejnosti.“ S výmluvným mlasknutím mu Ron odpověděl: „Ty tady snad vidíš nějakou veřejnost?“ Vtom se ozval Dean, který právě dorazil: „Mě si nevšímejte, jako bych tu nebyl.“ A tak se všichni, se smíchem, rozloučili a popřáli si dobrou noc.
|
Items details
- Hits: 15449 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
„Asi si budeme muset zítra přečíst ten školní řád. Jestli třeba není zakázáno muckati se na veřejnosti.“
S výmluvným mlasknutím mu Ron odpověděl:
„Ty tady snad vidíš nějakou veřejnost?“
Vtom se ozval Dean, který právě dorazil:
„Mě si nevšímejte, jako bych tu nebyl.“
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.