Hledej

Malý vlkodlak

maly_vlkodlak-thaneb Naposledy v Bradavicích

Druhá část trilogie Harry Potter a Potomci Pána zla.

Poslední školní rok začíná. Čeká opravdu Harryho konečně klidný školní rok, kdy bude mít jedinou starost - dobře se připravit na OVCE? To by ani nebyl Harry James Potter, aby si ho problémy nenašly...


    Kapitola 10, Smrt vlkodlaka

      Mal_vlkodlakV pondělí po snídani napsali vzkaz na minci a svolali schůzku B. A. na sobotu do Prasečí hlavy. Pak poslali sovu Aberforthovi, aby si na sobotu zamluvili jeho hospodu pro soukromou akci, protože si Harry vzpomněl, jak byli při své první schůzce odposloucháváni. Chtěli probírat věci, které kromě členů Brumbálovi armády a Fénixova řádu, neměl slyšet nikdo jiný. Když v sobotu přicházeli se Sturgisem a Hestií k hostinci, tak se najednou Harry u dveří zarazil a uvědomil si, že pro něj bude těžké vstoupit na to místo, kde se to stalo. Před tím, když sem svolával schůzku, tak si to neuvědomil, ale teď stál před dveřmi a měl pocit, že to nedokáže. Ostatní šli dovnitř a s Harrym zůstal venku jen Sturgis.

      „Neuvědomil sis to, viď? Ty to zvládneš Harry, párkrát se zhluboka nadechni, uklidni se…“ Harry se na něj podíval a v očích se mu zračila mírná panika. Pak oči zavřel, nadechl se zhluboka jednou, podruhé a v tom se ozvalo „prásk“ a před hospodou se zhmotnili George s Angelinou.

      Oba se na něj hned vrhli. George ho poplácával po zádech a Angelina ho objala, pak ho popadli a vtáhli ho dovnitř. Harrymu se zatajil dech. Ale zjistil, že to není tak hrozné… Ze všech stran ho zdravily známé rozesmáté tváře. Harry se rozhlížel, kdo přišel a zjistil, že jsou tam skoro všichni. Dean s Lenkou se nabídli Aberforthovi, že pomůžou s občerstvením a roznášeli máslové ležáky, odvary z chejru, ale i víno a medovinu.

      „Deane,“ oslovil ho Harry, když kolem něj procházel s láhví vína pro Terry Boota, Ernie MacMillana, Anthony Goldsteina a Michaela Cornera, „dej pozor, aby to s tím pitím nikdo nepřehnal, budu je potřebovat střízlivé…“

      Dean se na něj usmál:

      „Dobře.“

      Pak se Harry rozhlédl znova po přítomných a najednou se zarazil, podíval se po Ronovi a Hermioně.

      Ti, když viděli výraz v jeho očích, tak zpozorněli a když kývnul směrem k východu, tak vyšli ven. Pak znepokojeně kouknul i po Sturgisovi a také mu ukázal očima k východu. Když je všechny odvedl za roh, tak vytáhl hůlku a zavolal:

      „Kráturo!“, a když se s prásknutím před ním zhmotnil skřítek, tak zavřel oči a zašeptal: „Fawkesi…“

      A s ohnivým zášlehem se objevil Fénix a snesl se mu na rameno.

      „Kráturo, Fawkesi, potřebuji, abyste prohledali hrad a pokusili se najít Dennise Creeveye.“ Pak se otočil k Ronovi, Hermioně a Sturgisovi a dodal:

      „Protože ten, co sedí tady v hospodě, právě nenápadně vypil něco, co velmi připomínalo mnoholičný lektvar.“ Pak zase směrem ke skřítkovi pokračoval:

      „Vezmi si na pomoc ještě pár skřítků a prohledejte všechny přístěnky na košťata, komory, prázdné učebny… Začněte ve vstupní hale a pokračujte dolů, směrem k Zmijozelské koleji. Hned jak ho najdete, tak ho Fawkes přinese sem do hospody.“

      „Počkej Harry, jestli je to tak, jak si myslíš, tak bude i svlečený, nejdřív ho budou muset nechat oblíknout.“ Připojila se Hermiona.

      Harry se zamyslel:

      „Jo, ty prostě myslíš na všechno. Takže – Kráturo, jak ho najdete, tak přijdeš za mnou do hospody a Fawkes ho odnese na pokoj, aby se oblékl, a pak ho přenese sem k nám – ano Fawkesi?“ Fénix souhlasně zapípal a pak spolu se skřítkem zmizeli.

      Vydali se zase zpátky k Aberforthovi. Harry se postavil k pultu, aby viděl po celé místnosti a sledoval, jak si Ron s Hermionou sedli k Seamusovi Finniganovi a Nevillovi tak, aby měli malého Dennise pěkně na očích. Pak začal zvýšeným hlasem:

      „Ahoj všichni…“

      Hospoda zmlkla a všichni se k němu otočili a poslouchali. Tak už normálním hlasem pokračoval:

      „Udělali jste mi opravdu radost, že jste se tu sešli v tak hojném počtu. To jsem fakt nečekal…“

      Pak si vzal od Aberfortha láhev máslového ležáku, dal mu dva Srpce, napil se a pokračoval: „Než začneme projednávat důležitější věci, tak bych rád slyšel, co teď děláte a jak se vám daří. Začneme třeba s tebou, Neville – jak se ti líbí v Trantově kouzelnickém zahradnictví?“ Neville se na něj zářivě usmál a řekl:

      „Je to tam fakt senzační a hrozně velké. Už jsem tam skoro tři měsíce a pořád jsem neviděl úplně všechno. Jsem fakt nadšený…“

      Harry se na něj usmál a pokračoval:

      „A co děláš ty, Angelino?“

      Ta se zářivě usmála a odpověděla:

      „Kupodivu se mi podařilo sehnat místo na ministerstvu…“

      Všichni se rozesmáli, tak chvilku s úsměvem počkala a pak pokračovala:

      „Pracuji na odboru pro nepatřičné užívání kouzel. Je to tam docela fajn, mám skvělého šéfa…“ a následoval další výbuch smíchu. Potom Harry pokračoval:

      „George, vidím, že jsi vzal sebou i Freda,“ a ukázal na portrét na jeho stole, „takže jak vám jdou kšefty kluci?“

      Ozval se Fred z portrétu:

      „Teď to není žádná sláva, až tady skončíme, tak se půjdeme dohodnout ke starýmu Taškářovi o pronájmu jeho krámku…“ a George se přidal:

      „Slyšeli jsme, že mu kšefty moc nejdou…“

      Přidal se Lee Jordan sedící s nimi:

      „Bodejť by šli, ten jeho krám je jedna vééélká nuda…“

      A zase bouře smíchu. Když se to uklidnilo, tak Lee pokračoval sám:

      „Já jsem sehnal flek v kouzelnickém rádiu. Vy co to ještě nevíte, tak každý den od sedmi večer mám hodinku „Jordanova drbna“, takže celý dny lítám a sháním drby, abych měl večer co trousit do éteru…“

      Ron se zasmál:

      „Tak to už je na čase, abychom si na kolej sehnali rádio…“

      V tom se u Harryho objevil Krátura. Ten se k němu naklonil, skřítek mu něco zašeptal do ucha, Harry se usmál a řekl:

      „Skvělá práce Kráturo, tak už běž domů a všechny pozdravuj…“

      Pak pohlédl na Rona a Hermionu a pokračoval s pohledem k jejich stolu:

      „A co ty, Seamusi, sehnal jsi práci?“

      Ten se usmál a řekl:

      „Já jsem díky tátovi sehnal práci na ministerstvu, na odboru zneužívání mudlovských výtvorů. Perkins šel do důchodu a tak jsem tam s nějakým Regem Cattermolem, říkal, že se s vámi už setkal, ale prý jste tehdy vy tři vypadali trochu jinak…“

      A podíval se na Rona, Hermionu a pak na Harryho. Ten se usmál:

      „To jsme tehdy museli, takhle jsme se, jako nežádoucí, na ministerstvu objevit nemohli. Naštěstí mnoholičný lektvar dokáže zázraky…“

      V tom se přímo před ním s ohnivým zášlehem objevil Fawkes a jeho ocasních per se držel Dennis Creevey. Harry ho vzal kolem ramen a udělal pár kroků k tomu druhému Dennisovi a řekl:

      „Že Dennisi? Nebo kdo vlastně jsi?“

      Ten vyskočil a sáhl pro hůlku. Jenže dřív, než se mu to povedlo, mířili na něj hůlky nejen Rona a Hermiony, ale během okamžiku i všech ostatních včetně Harryho. Ten se zeptal:

      „To je tvoje hůlka Dennisi?“ Dennis jen s vytřeštěnýma očima přikývnul.

      „Tak si ji běž vzít…“

      Dennis se vzteklou rozhodností přistoupil ke svému dvojníkovi a vytrhnul mu hůlku z ruky. Harry se ho zeptal:

      „Víš kdo to je?“

       Dennis se zatvářil zahanbeně.

      „Nevím Harry, napadli mě zezadu, vůbec jsem neviděl, kdo to byl. Když jsem se probral, tak jsem byl svlečený a svázaný v nějakém skladišti a stáli u mě dva skřítci… Řekli mi, že mě Fawkes odnese na kolej, abych se oblékl, a pak mě donese za tebou, rozvázali mě a zmizeli…“

      Harry se na něj usmál:

      „Za to se nemusíš stydět Dennisi, podle způsobu provedení to vypadá na někoho ze Zmijozelu…“

      Pak se otočil k Ronovi a Seamusovi:

      „Prohledejte ho a pak ho někam na chvíli zavřeme, však se brzy ukáže, s kým máme tu čest…“ otočil se k Aberforthovi:

      „Nemáte tu nějakou útulnou komůrku, odkud by nám neutekl?“

      A tak, když mu kluci z kapes vytahali ještě dvě lahvičky s hustým, tmavě modrým lektvarem, dvě mince B. A. a ještě jednu hůlku, kterou podali Harrymu, odvedli ho s Aberforthem do patra a zavřeli ho dobře v kamrlíku na úklidové prostředky. Harry si jeho hůlku prohlédl a podíval se na Sturgise.

      „Tuhle hůlku znám, je vlastně moje…“ A usmál se.

      Když se vrátili kluci a Aberforth, tak začal znova:

      „Teď, když už je to bezpečné, tak vám můžu konečně říct, proč jsem vás pozval… Myslel jsem si, že nás čeká teď pár klidných let, ale vypadá to, že úplný klid asi nikdy nebude. Nedávno mi došlo, že může snadno nastat situace, kvůli které se budeme muset zase sejít. Naši profesoři tady s námi nejsou ani tak jako pedagogický dozor, ale spíš jako zástupci Fénixova řádu, o kterém s vámi chci také mluvit…“

      Pak se podíval na Hermionu.

      „Ty sis udělala, pokud vím poznámky o tom, co chceme projednávat. Nechceš se toho ujmout?“ Pak se posadil k nejbližšímu stolu – ke Georgeovi, Fredovi a Lee Jordanovi.

      Hermiona se usmála, zvedla se a otevřela svůj notes.

      „Takže, nejdřív naše komunikační mince: Předpokládám, že vy všichni, co jste dnes přišli, svoje mince máte…“

      Ozval se Oliver Wood:

      „Já minci nemám, už jsem tu nebyl, když jsi je rozdávala, ale chci patřit do party, jestli nemáte nic proti…“

      Hermiona se na něj usmála:

      „Dobře, k tomu se tedy ještě dostaneme, možná, že na tebe nějaká zbude. Je totiž pár mincí, které bychom rádi získali…“

      Ozval se George:

      „Co myslíš, Frede, zaslouží si Oliver tvojí minci?“

      Fred se zamyslel:

      „No, já ti nevím, ještě jsem mu úplně neodpustil, jak nás proháněl po hřišti…“

      Ozval se smích a Hermiona jim do toho vstoupila:

      „Nemyslela jsem zrovna Fredovu minci… Jsou tu mince, které dostali lidé, co později ukázali, že mezi námi nemají co dělat… Třeba Marietta Edgecombeová se sama rozhodla, že k nám patřit nechce…“

      Ozvala se Cho Changová:

      „Její minci mám já. Dala mi ji, protože jí bylo jasný, že si zavřela cestu zpátky…“ A položila minci na stůl.

      „Dobře, alespoň za ní nemusíme,“ řekla Hermiona a pak se podívala na Harryho.

      Ten vstal a ujal se slova:

      „Pak bych chtěl dát hlasovat, že ze svého spolku vyloučíme Zachariáše Smitha. Vždycky s ním byli problémy a na jaře, při evakuaci školy, tak pospíchal do bezpečí, že při tom málem ušlapal několik prváků. Dnes mezi nás taky nepřišel – takže kdo je pro jeho vyloučení?“ zvedl se les rukou, George zvedl obě a hlásil, že hlasuje i za Freda.

      „Ten toho hajzlíka neměl nikdy rád…“

      Harry se usmál:

      „Pro pořádek je snad někdo proti?“ A když se nikdo nepřihlásil tak pokračoval:

      „Takže jednohlasně. Teď potřebujeme dobrovolníka nebo dva, kteří ho navštíví, sdělí mu výsledek hlasování a odeberou mu minci…“

      Vyskočili George s Leem a hlásili se:

      „Tohle si nenecháme ujít, to je práce jak dělaná pro nás!“

      Harry se rozesmál.

      „Dobře vy dva, ale neubližujte mu, pokud to nebude nezbytně nutné, buďte tak hodní – ano?“ 

      Pak se otočil k ostatním, kteří se otřásali smíchy, a pokračoval:

      „Když už jsme u toho hlasování, tak kdo je pro, aby Mariettinu minci dostal Oliver, zvedne ruku…. A teď je někdo proti? – výborně, Olivere vítej v řadách Brumbálovi armády.“

      A kývnul na Cho, aby mu podala minci.

      „Teď se ještě zeptám: víte o někom, kdo s námi bojoval, prokázal, že mezi nás patří a chce k nám patřit?“

      Ozval se Dennis Creevey:

      „Jimmy Peakes a Ritchie Coote, vrátili se tehdy s Colinem a bránili hrad… Říkali mi, ať se za ně přimluvím, že by k nám taky chtěli patřit…“

      Harry zakroutil hlavou:

      „Mě nic neřekli…“

      „Mě to říkali včera u večeře, když jsem jim vyprávěl, že máme sraz… Asi nás slyšeli zmijozelští, seděli hned vedle…“ Zastyděl se zase Dennis.

      „Dobře, tak budeme hlasovat – kdo je zná a je pro to, abychom je přijali, zvedne ruku.“ Ruku zvedla ani ne třetina přítomných a Harry se rozpačitě odmlčel.

      Vtom vstala Hermiona:

      „Takhle to dělat nemůžeme Harry, ti co je neznají, nemůžou s čistým vědomím hlasovat, musíme vymyslet jiný způsob, jak přijímat nové členy…“

      Přihlásila se Cho:

      „Tak ať prostě nové členy přijímá Harry, je náš vedoucí, tak by o tom měl rozhodovat on…“ Harry si při její řeči pobaveně všiml, jak ji Ginny zpražila nepřátelským pohledem. Hermiona navázala:

      „Já jsem pro. Když bude některý z členů vědět o někom, kdo se k nám hodí a chce se přidat, tak ho prostě dovede k Harrymu a ten ho buď přijme, nebo ne… Kdo je pro tenhle návrh, tak zvedne ruku.“ Harry s překvapením sledoval, jak byl tenhle návrh jednohlasně schválen. Trochu rozpačitě pokračoval:

      „No… tak tedy… No tak dobře. Takže teď vy Dennisi a Georgi – dáte mince, které máte po svých bratrech k dispozici pro nové členy?“

      Dennis se podíval smutně na své dvě mince a pak jednu z nich posunul doprostřed stolu a řekl:

      „Tak dobře…“

      George se podíval na Freda, ten kývnul hlavou a tak položil minci na stůl. Harry řekl: „Hermiona je vyrobila, tak bude dělat pokladníka, stejně asi bude muset nějaké přidělat… Tím se dostáváme k Fénixovu řádu…“ A pohlédl směrem k Hestii a Sturgisovi, kteří seděli stranou.

      „Už jsme spolu bojovali, spolupracujeme od samého počátku, a kdyby k něčemu došlo, tak do toho stejně půjdeme společně, takže podávám návrh, aby Hermiona udělala mince i pro ně. Kdo je pro, zvedne ruku…“

      Ruce pomalu stoupaly jedna za druhou a Fred z portrétu se zasmál:

      „Aby se nám doma nepomíchaly, zase v tom bude lítat skoro celá rodina…“

      Harry se na něj usmál a pak se zeptal:

      „Kdo je proti?“ Nikdo ruku nezvedl.

      „Tak a máš zase práci Hermiono…“ dodal Harry a posadil se.

      Pak si ještě domluvili dvě veřejná a všeobecně známá místa, kde se budou setkávat v případě nutnosti: Georgeův obchod v Příčné – zkratka PU a Aberforthův hostinec – zkratka PH. Což se neobešlo bez jeho otráveného zabručení. Když se na něj ale Harry podíval, tak se tvářil spíš pobaveně, než nesouhlasně. Sturgis s Hestií se zvedli, poděkovali všem přítomným jménem Fénixova řádu. Pak řekl Sturgis:

      „Teď, když jste nás přijali do party, tak bude asi nejvyšší čas postarat se o pana Goyla. Nebo ho povedeme na Hrad nahatého a Dennis přijde o své oblečení…“ Vzal si od Harryho jeho hůlku a šli s Aberforthem vyzvednout nahoru falešného Dennise a odvedli ho za ředitelkou na hrad. Pak už probíhala volná zábava, Hermiona s Ronem zvedli Ginny od Levandule a dvojčat Patilových a posadili se ke Georgeovi a Harrymu, Ron se s Lee Jordanem bavil o jeho programu v rádiu a Ginny s Hermionou si povídali s Fredem.

      Harry dopil máslový ležák a řekl:

      „Dám si asi ještě jeden. Kdo chce taky? Dojdu tam…“

      George se zvednul taky.

      „Půjdu s tebou…“ Posbírali prázdné láhve od ostatních a šli spolu k pultu.

      George se opatrně zeptal:

      „Ještě se na Ginny zlobíš?“

      Harry se usmál a s přimhouřenýma očima odpověděl:

      „Už jen trošku, ale ne abys jí to řekl. Moc se mi líbí, jak se kaje…“

      George se rozzářil:

      „Ty jsi ale prevít, myslím, že se k nám do rodiny hodíš dokonale…“ A znova se rozpustile zachechtal.

      S Ginny se Harry bavil, seděli spolu při vyučování, spolupracovali při lektvarech a hlavně při famfrpálových trénincích. Ginny to nešlo… Byla roztržitá, padal jí camrál, nedokázala přesně přihrát. Jak se blížil termín prvního zápasu sezóny, tak si Harry všímal, jak Ginninu formu všichni přijímají s čím dál tím většími obavami. Trénovali už dvakrát týdně a Ginny byla trénink od tréninku horší. Po čtvrtém tréninku v sobotu, týden před zápasem se Ron zdržel s Harrym na hřišti po ukončení tréninku.

      „Hele, takhle to dál nejde Harry. Jestli se s ní chceš udobřit, tak to udělej už rychle. Jinak místo ní můžeš do zápasu raději nasadit Donnu, ta bude hrát líp než Ginny…“

      Harry se na něj usmál a odpověděl:

      „Taky jsem si všiml. Udobřím se s ní hned. Jen nás dnes odpoledne moc nehledejte, někam se s ní na to udobřování ztratím…“

      Ron se spokojeně usmál.

      „No to je dost…“

      Po obědě řekla Ginny Hermioně, ať na ni nečeká, že se domluvila s Demelzou a Donnou, že se půjdou po tréninku vykoupat. Harry do prostoru podotknul:

      „Dobrý nápad, taky se asi vykoupu, dost jsem se zpotil…“

      Ron mu odpověděl:

      „Já jsem se dneska ani nezapotil, půjdu se umejt až večer.“

      Harry si všiml, jak se po jeho slovech podívala Hermiona významně na Ginny a ta se začervenala jak růžička. Harry po ní hodil letmý laskavý pohled a ona se začervenala ještě víc… Pak pospíchal napřed na kolej a šel si do ložnice vzít svou tašku s hygienickými potřebami, se začarovanou břitvou, co dostal od Billa a Fleur k sedmnáctým narozeninám, a příjemně vonící vodou po holení, kterou dostal od Hermiony. Pak si pospíšil do koupelny prefektů v pátém patře a přesto, že tam byl sám, dost pospíchal.

      Když dorazil zpátky k Buclaté dámě, tak zůstal bezradně stát a chvíli přemýšlel, jestli už se Ginny vrátila na kolej nebo ne. Rozhodování, jestli má počkat venku, nebo jít dovnitř skončilo v okamžiku, kdy se otevřely dveře od dívčí koupelny na konci chodby. Vyšla z nich tři děvčata. Když se Harry ujistil, že ho Ginny uviděla, tak se vydal po schodech nahoru. Děvčata došla k Buclaté dámě a Harry slyšel jak Ginny dává Demelze své věci, aby jí je odnesla do ložnice, že si chce promluvit s ním. Pod schody trochu zaváhala, ale pak se vydala nahoru k němu… Harry chvilku počkal, aby ji neodradil tak se na ni usmál a pak beze slova pokračoval po schodech nahoru. Ginny šla za ním. Harry vytáhl z kapsy plánek a cestou nahoru kontroloval situaci v sedmém patře. Došel až ke gobelínu, zobrazujícímu pošetilou snahu Barnabáše Blouznivého naučit trolly balet a když do sedmého patra dorazila i Ginny, už chodil podél zdi sem a tam. Pak otevřel dveře a vešel dovnitř. Ginny vešla chvilku za ním a zavřela za sebou. Zastavila se a zvědavě se rozhlédla po místnosti. Hned vlevo u dveří byla velká prostorná vana pro dva. Skoro celou místnost zabírala veliká, pohodlně vypadající postel. Vpravo od dveří už se vešla, vedle teplo sálajícího, hořícího krbu, jen pohodlná pohovka, tak akorát pro dva. Na ní seděl Harry a na stolečku před sebou měl ozdobnou karafu s výborným vínem z formulí a dvě sklenice.

      Ginny se zase zatvářila velmi zkroušeně, ale zářící oči ji prozrazovaly. Pokorně si sedla vedle Harryho.

      „Už jsi měl čas přemýšlet o tom, jestli mi dokážeš odpustit?“ zeptala se potichu.

      Harry váhavě odpověděl:

      „Ano… Už jsem o tom přemýšlel…“

      Ginny se k němu s úsměvem přitulila a políbila ho. Harry pokračoval:

      „Zasloužila bys naplácat na zadek, víš…“

      Ginny se šibalsky usmála.

      „A tenhle pokoj jsi nejspíš zařídil proto, abys mi mohl naplácat na holou…“

      Harry se na ni zářivě usmál a odpověděl:

      „Přesně tak.“

      Ginny už to nevydržela a se smíchem se mu posadila obkročmo na klín. Pak ho políbila tak vášnivě, jako tenkrát v šatně. Harryho zalila taková vlna touhy, že se nemohl nadechnout. Odtáhl ji od sebe a roztouženě se na ni podíval. Ginny řekla:

      „Tu knížku jsem si přečetla, opravdu jsem připravená, Harry…“

      On jí ale zamyšleně řekl:

      „Ale já nevím, jestli jsem připravený Ginny… Nedokážu si představit, že bych tě měl úmyslně poranit, způsobit ti bolest…“

      Podívala se na něj s takovou láskou a něhou v očích, že mu přeběhl mráz po zádech.

      „Miluji tě tak, že už to víc nejde Harry… Chci to moc… Opravdu…“

      A znova se k němu přitiskla a vášnivě ho políbila. Pak se najednou napřímila a usmála se: „Dostala jsem nápad.“

      Sáhla do vnitřní kapsy hábitu a vytáhla dvě malé lahvičky s lektvary. Na Harryho nechápavý pohled začala vysvětlovat:

      „To je dobromysl a výtažek z chapadélek hrbouna… Na hojivou koupel po prvním milování víš… Ale ty jsi tu vytvořil krásnou velkou pohodlnou vanu… Tak co se poprvé pomilovat přímo v té hojivé koupeli, aby to nebolelo a hned se to zahojilo?“

      Harry se na ni díval s čím dál tím větším obdivem. Pak jen vydechl:

      „Geniální.“

      Potom se s úsměvem zeptal:

      „Kde jsi to sehnala?“

      Ginny se usmála.

      „To mi dala mamka a s tím i zajímavé školení…“

      „Cože!?“ vytřeštil na ni oči Harry, pak se rozesmál:

      „Neříkej, že s tímhle počítala… Já tomu prostě nevěřím…“

      Ginny se taky rozesmála.

      „Vím, že s tím počítá, ostatně má asi dost zkušeností, Bill se konec konců narodil už sedm měsíců po svatbě…“

      Harry se najednou přestal smát a zarazil se.

      „Ale to my přece nechceme. Nepřejeme si, aby se náš prvorozený narodil za devět měsíců – že?“

      Ginny se rozesmála.

      „Ne, jistě, že ne…“

      Harry se na ni zkoumavě podíval a zeptal se:

      „Četla jsi i tu kapitolu o plánovaném rodičovství?“

      Ginny se smála ještě víc.

      „Ano četla a moc jsem se pobavila, kolik způsobů – antikoncepce? Tak tomu říkají že? – dokázali mudlové vymyslet. My kouzelníci máme jednoduchý lektvar, je to vlastně jen odvar z několika bylin… A všechny ty bylinky si pěstuje mamka na zahradě od té doby, co jsem se narodila.“ Pak ještě dodala. „Mám jich sebou dostatečnou zásobu…“

      Harry ji přitiskl k sobě a ztratily se z něj všechny pochybnosti. Líbal ji a nechal se naplno ovládnout svojí touhou…

      Strávili tam celé odpoledne. Četli si spolu v knize s červeným obalem a některé věci si vyzkoušeli v praxi. Zjistili, že milování je ta nejbáječnější věc na světě. Když byl pomalu čas jít na večeři, tak se oblékli a s plánkem v ruce počkali za dveřmi, až projde profesorka McGonagallová se Sturgisem, kteří šli z ředitelny na večeři, pak potichu vyklouzli a zavřeli za sebou dveře. Byli šťastní, vedli se za ruku a cestou ze schodů Harry ještě Ginny šeptem připomenul:

      „Nezapomeň na ten lektvar proti otěhotnění miláčku…“

      Ginny se zasmála a řekla:

      „To by bylo pozdě Harry. Neboj, užívám ho už od září…“

      Tak se zastavil a na dohled od Buclaté dámy ji objal a políbil.

      „No to je dost.“

      Ozval se od portrétu Ron. Hermiona se na ně zářivě usmála.

      „Jdeme na večeři, půjdete s námi?“

      Harry si všimnul, že z jejich usmíření mají všichni přátelé ohromnou radost. Lenka a Dean teď sedávali také u jejich stolu a všichni se šťastně usmívali, když viděli, že se ti dva už zase k sobě tulí při každé vhodné příležitosti a nenápadně se pod stolem drží za ruku. Od toho odpoledne byli pořád spolu. Tedy kromě Ginnina trestu v knihovně. Harry šel v sobotu po večeři s ní a vybíral si knihy, které bude potřebovat na domácí úkoly. Pak si sednul tak, aby dobře viděl na Ginny a předstíral, že si dělá poznámky. Madam Pinceová ho ale za chvilku vyhnala:

      „Nevím, jestli mám být ráda, že jste se vy dva usmířili. Teď už mi sice nebude slečna Weasleyová máčet knihy slzami, ale když budete chodit do knihovny s ní, tak toho udělá ještě míň. Takže si vezměte ty knihy na kolej a úkoly si pište tam.“

      Tak si Harry v době, kdy byla Ginny v knihovně psal úkoly a pak zůstával vzhůru s Ginny, která doháněla psaní úkolů často až dlouho do noci. Možná by jim to netrvalo tak dlouho, kdyby se věnovali jen učení, ale když zůstávali ve společenské místnosti sami, tak se také intenzivně věnovali jeden druhému, jak jim to jen slušné vychování dovolilo. Museli se držet zpátky, protože hned v sobotu o půlnoci je při vášnivém muckání překvapil Dean, který se vracel z rande. Když si všiml, jak po jeho příchodu ztuhli, tak je uklidnil:

      „Jako bych tu nebyl… Nic nevidím, nic neslyším…“ A pospíchal po schodech do ložnice.

      Ve čtvrtek na posledním tréninku před zápasem, už Ginny předváděla skvělý výkon. Byla v takové formě, jako snad nikdy. Ostatní přijali návrat její formy s takovým nadšením, že na tréninku předváděli takové kousky, až měl Harry strach, aby si ještě někdo neublížil. Trénink ukončil slovy:

      „Nechte si tuhle náladu na sobotu a rozneseme Zmijozel na kopytech…“

      V pátek večer před zápasem poslal Harry celý tým spát brzy. Když procházeli s Ronem přes ložnici prváků, tak slyšel, jak Mark vypráví klukům o zápase, který trval celý týden a Lucas ho s obavami v hlase zastavil:

      „Harry, nebudete zítra hrát moc dlouho viď? Je totiž úplněk a já musím ještě před setměním odejít do svého pokojíčku. Rád bych ale viděl, jak vyhrajete…“

      Harry se rozesmál.

      „Dobře Lucasi, tak my se tedy kvůli tobě pokusíme ten zápas rychle rozhodnout, aby sis užil i vítěznou oslavu – ano?“ Lucas se šťastně usmál a Harry rozpustile zamrkal na Rona.

      Byl zvědavý, jestli na něj přece jen před zápasem nesedne ta jeho hráčská tréma. Ráno spokojeně sledoval, jak si Ron dává při snídani do nosu a žertuje s Hermionou a Deanem, kteří dostali na starost portrét Harryho rodiny. Celý tým šel do zápasu sebevědomě a ve skvělé náladě. Pustili se do nich s takovou vervou, že během prvních pěti minut vedli nad Zmijozelem čtyřicet – nula. Pak ale začal úřadovat Goyle…

      Odpálil na Ginny potlouk z blízkosti několika metrů takovou silou, že nestačila dostatečně rychle uhnout a potlouk ji přerazil koště. Snesla se na téměř přeraženém Zametáku k zemi jako suchý list. Harry ji s obavami sledoval, ale přistála měkce. Na chvíli zůstala bezradně stát nad troskami svého koštěte, když k ní přiletěla Deanova stříbřitá husa a jeho hlasem ji řekla: „Vezmi si moje koště, je v šatně hned za dveřmi…“

      Ginny se vzpamatovala, vytáhla hůlku, namířila ji směrem k šatně a zvolala:

      „Accio Deanovo koště!“

      Jeho Kometa rozrazila dveře a v okamžiku byla u ní. Ginny v letu naskočila a okamžitě vyrazila kolmo vzhůru, aby sebrala camrál zmijozelskému střelci a vyrazila do útoku.

      Harry se s úlevou zase rozhlédl, zkontroloval si Harpera, který jako sedmák měl letos i kapitánskou pásku a zase se soustředil na zlatonku. Poletoval nad hřištěm a občas koutkem oka kontroloval vývoj utkání. Hlavně ale poslouchal komentář. Profesorka McGonagallová totiž konečně našla plnohodnotnou náhradu za skvělého Lee Jordana. Owen Cauldwell, páťák z Mrzimoru sice ještě nedosahoval úžasných Leeho kvalit, ale komentoval zápas pružně a svědomitě.

      „Baddok pálí na nebelvírské obruče, ale Weasley s jistotou chytá a okamžitě camrál rozehrává na Daviese. Ten vzlétá vzhůru… pronásledují ho dva zmijozelští střelci ale… zahodil camrál? Ne – to byla ale mazaná přihrávka, přímo do náruče Robinsonové. Ta se řítí rovnou na obruče… uhýbá prudkému útoku potloukem… skvělá klička – Pritchard málem spadl z koštěte a teď nahrává Weasleyové a ta střílí – a je to další gól. Nebelvír vede šedesát k nule!“

      V tom Harry zahlédl nahoře zlatonku a v tu samou chvíli si uvědomil, že Harper k ní má mnohem blíž, nedokázal by ho předletět, ani na svém kulovém blesku. Všiml si, že místo na zlatonku se stále dívá k němu a kontroluje si ho, tak se rozletěl šikmo dolů k nebelvírským obručím.

      V tom se stalo několik věcí najednou: Demelza dala další gól, Harry s úsměvem zaregistroval, že se Harper nechal zmást a letí nejvyšší rychlostí za ním. Pak ale uviděl Goyla, který asi deset metrů nad Ronem, za jeho zády odpaluje vší silou potlouk přímo na Rona. Ten mu nevěnoval pozornost, sledoval blížícího se Harryho…

      Zařval:

      „RONE POZOR!!!“

      Ale on nestačil zareagovat a dostal plný zásah shora přímo do hlavy. V bezvědomí spadl z koštěte a řítil se k zemi. Harry se přitiskl k násadě a tou nejvyšší rychlostí, jaké byl schopen, letěl za ním. Zachytil ho těsně před dopadem na zem, hodil si ho přes koště a letěl k východu z hřiště. Cestou ještě stačil zavolat na madam Hoochovou:

      „Oddechový čas!“ a pak už za hvizdu píšťalky přistál a opatrně Rona stáhl z koštěte.

      Z hlavy se mu proudem valila krev a tak mu nejdřív zastavil krvácení. Klečel nad ním a zatím co u nich přistával zbytek týmu, přemýšlel, jestli mu dokáže ještě nějak pomoct. To už k nim přibíhali Sturgis s Hermionou a za nimi madam Pomfreyová. Ta hned Rona vyšetřila: „To krvácení jste zvládl moc dobře, pane Pottere, ale tohle je prasklá lebka a minimálně těžký otřes mozku. Musíme ho vzít okamžitě na ošetřovnu, tady s tím nic neudělám…“

      A tak Sturgis mávnutím hůlky přivolal nosítka a společně s Harrym na ně Rona přesunuli. Vyděšená Hermiona s madam Pomfreyovou nadnášecím kouzlem zvedly nosítka a spěchaly na ošetřovnu. Sturgis se otočil k Harrymu a ke zbytku týmu:

      „Koukejte ten zápas co nejrychleji ukončit, než vás Goyle zlikviduje všechny. Je to totiž jediný způsob jak vám může beztrestně ublížit… Od toho Dennisova napadení je podmínečně vyloučen. Stačí sebemenší průšvih a školu nedodělá, proto po vás takhle jde…“

      Harry se otočil ke spoluhráčům.

      „Wille, půjdeš do branky, Ginny s Demelzou jsou v takové formě, že na ty zmijozelské patlaly stačí samy.“

      Pak se otočil na své odrážeče:

      „Vy se oba soustřeďte na Goyla a už ho konečně sundejte z toho koštěte. Já se budu soustředit už jen na zlatonku, takže dělejte, co umíte…“

      To už zazněl znova hvizd píšťalky madam Hoochové a tak s odhodlaným výrazem vyrazili do boje.

      Útok na Rona zezadu posoudila madam Hoochová jako faul a tak začali tím, že Ginny proměnila trestné střílení. Děvčata byla tak dobře sehraná, že skutečně ve dvou přehrávala všechny tři zmijozelské střelce. Harry se soustředil na zlatonku. Stačil jen postřehnout, že se Jimmy neustále drží mezi ním a Goylem, protože, přesně jak předpokládal, tak se teď Goyle soustředil na něj. Harry poletoval sem a tam nad hřištěm a snažil se objevit zlatý záblesk. Z komentáře věděl, že Will zlikvidoval s přehledem dvě zmijozelské střely a Ginny s Demelzou dali další gól, takže vedli devadesát – nula. Vtom ji uviděl – přímo pod sebou, uprostřed hřiště, těsně nad trávníkem… Rychlým pohledem zkontroloval Harpera nad sebou a pak se vrhnul střemhlav dolů.

      „Potter se řítí přímo dolů, asi zahlédl zlatonku… Harper se vydal za ním, ale zůstává daleko pozadu… Ach – pozor Goyle útočí potloukem přímo na Pottera! Ale to už je tam Peakes a vrací potlouk prudce zpátky – AU! To tedy muselo bolet… Potlouk se zabořil Goylovi přímo do žaludku… Slyšeli jste, jak to žuchlo? Goyle padá… A Potter – vybírá svůj střemhlavý let těsně nad zemí a … MÁ JI! ON JI FAKT CHYTIL!!!“

      Owen se zajíkal a musel se na chvilku odmlčet. Přes ten řev, co se na hřišti rozpoutal, by ho stejně nikdo neslyšel. Po chvilce zase chytil dech a pokračoval:

      „Potter chytil zlatonku a Nebelvír poráží Zmijozel dvě stě čtyřicet k nule… To byl ale zápas vážení, o tom se bude ještě dlouho vyprávět…“

      Na Harryho se sesypal zbytek týmu, všichni naráz se objali a než se k nim nahrnul dav fanoušků, tak ještě se smíchem a ohromným zadostiučiněním sledovali, jak se Goyle kroutí v bolestech na zemi a oběma rukama svírá svůj žaludek.

      „Skvělá trefa Jimmy, právě sis podepsal přihlášku do Brumbálovi armády…“

      Pochválil ho Harry. Ale to už se k nim nahrnuli gratulanti, zvedli je na ramena a nesli je na hrad. Harry je poslal, ať začnou oslavovat, že tým musí nejprve zkontrolovat Rona a vydali se všichni na ošetřovnu. Ron tam ležel v bezvědomí, s ovázanou hlavou a Hermiona u něj seděla s červenýma uplakanýma očima. Harry přišel k ní, objal ji kolem ramen a zeptal se:

      „Tak povídej, jak to vypadá?“

      „No… madam Pomfreyová mu napravila tu prasklou lebku a společně jsme do něj dostali po troškách i lektvar na otřes mozku, takže už by se měl pomalu začít probírat…“

      A zase vzlykla. Ginny ji objala:

      „To bude dobrý, Hermiono… Harry na tom byl přece předloni stejně…“

      Harry se zasmál:

      „Jistě, hned jak jsem se probral, tak jsem chtěl jít zabít McLaggena, ale madam Pomfreyová mi to nechtěla dovolit…“

      V tom se ozvalo:

      „Tak to můžu očekávat, že na Goyla mě taky nepustí co?“

      Hermiona nadskočila:

      „Rone! Jak ti je? Nebolí tě hlava?“

      Ron si osahal hlavu omotanou obvazem, podíval se na Harryho a zeptal se:

      „Jak jste to zvládli?“

      Harry se usmál:

      „Dvě stě čtyřicet k nule a Jimmy sundal Goyla skvělou trefou přímo na žaludek…“

      Ron se rozzářil:

      „Paráda, tak už ho nemusím zabíjet…“

      Právě v tu chvíli přišli na ošetřovnu Malcolm Baddock a Graham Pritchard, střelci Zmijozelského týmu a známí Goylovi kumpáni. A právě svého velkého tupého vůdce vlekli zkrouceného bolestí mezi sebou. Tak se ještě všichni s potěšením koukali, jak madam Pomfreyová Goyla ošetřuje. Pro jistotu ho uložila až na druhý konec ošetřovny, aby obě skupinky udržela co nejdál od sebe. Pak se přišla podívat na Rona a sdělila mu, že ho v žádném případě nepustí na oslavu nebelvírského vítězství, že si ho nechá na ošetřovně přes noc.

      „Snad si nemyslíte, že strávím noc v jedné místnosti s Goylem?!“ rozhořčil se Ron.

      „To nebudete muset, pan Goyle bude za chvilku v pořádku a pošlu ho pryč…“ uklidnila ho madam Pomfreyová. Harry se usmál:

      „Zajdeme si na oběd a zase za tebou přijdeme…“

      Ale Hermiona špitla:

      „Já nemám hlad, zůstanu tady s Ronem.“ Harry zakroutil hlavou a řekl:

      „Dobře, tak mi ti něco přineseme. Možná bude lepší, když na něj dohlédneš, aby se náhodou s Goylem nechtěl ještě poprat.“

      Když přišli do velké síně, tak zjistili, že se oslava rozběhla tam. Nebelvírské vítězství nad Zmijozelem chtěli totiž oslavit i studenti z Havraspáru i Mrzimoru. Harry a Ginny se najedli, přijali spoustu gratulací a zatímco se zbytek jejich týmu přidal k oslavám, sbalili Hermioně pár jehněčích žebírek s bramborovými placičkami a vrátili se k Ronovi na ošetřovnu. Strávili s ním celé odpoledne a byli tam i v okamžiku, kdy přišel těsně před setměním do svého úplňkového pokojíčku Lucas, doprovázený Robertem, Markem a Sárou. Lucas i ostatní zářili nadšením a Sára jim vyprávěla jaké má Justin starosti s tím, že dal Harry do kupy naprosto neporazitelný tým a snaží se marně vymyslet nějakou taktiku, aby s nimi neprohráli tak ostudně jako Zmijozel.

      Když se rozloučili s Lucasem před tím, než ho madam Pomfreyová zavřela, tak všichni i s Hermionou odešli s prváky na večeři a slíbili Ronovi, že za ním ještě po večeři přijdou. Seděli u něj až do devíti do večera, ale pak je už začala madam Pomfreyová vyhánět. Harry a Ginny se zvedli, aby dali Hermioně prostor a trochu soukromí na pusu, když na ošetřovnu jako bouře vtrhnul velmi rozrušený Hagrid.

      „Honem, potřebuju vás madam. Kentauři postřelili toho vlkodlaka, co sem vám o něm vyprávěl. Dovlekl se chudák ke mně do boudy, je na tom moc zle, Tesák ho tam hlídá. Pojďte rychle, z hrudníku mu trčí šíp, bojím se o něj…“

      Madam Pomfreyová se zarazila:

      „Ale to je hrozně nebezpečné Hagride… a já… mám tu pacienta a taky Lucase, musím ho hlídat, aby mu někdo neotevřel a nepustil ho ven…“

      Hermiona vyskočila a začala ji přesvědčovat:

      „Madam, prosím… Ron už vás tu nepotřebuje a může tu s Ginny Lucase pohlídat. Já a Harry půjdeme s vámi, pomůžeme vám a taky si při tom budu moct odebrat vzorek jeho krve a slin… Potřebuju je, abych se s tím výzkumem pohnula trochu dál… Prosím…“

      „Ale to vám nemůžu povolit, je to nebezpečné. A taky… studenti nesmí po večeři ven z hradu. To by vám musela povolit paní ředitelka, nebo profesor Křiklan…“

      Hermiona se na ní rozhodně podívala:

      „Dobře, tak tu nechte Ginny, aby s Ronem pohlídala Lucase a jděte zatím s Hagridem. Já seženu profesora Křiklana a přijdeme i s ním za vámi. Věřím, že s námi půjde, moc mu totiž na tom našem výzkumu záleží…“

      A aby předešli případným protestům od Ginny, tak se na ni Harry vážně podíval a řekl: „Ginny, chci, abys tu zůstala a pohlídala Lucase – rozumíš?“

      Ona se na něj zamračeně podívala, ale odpověděla:

      „Dobře, ale slib mi, že budete opatrní…“

      Harry se na ni usmál a řekl:

      „Slibuji.“

      Dal jí pusu a rozběhl se za Hermionou.

      Křiklana potkali po cestě dolů.

      „Co se děje? Mám službu a právě si u mě byl stěžovat pan Filch, že do školy vtrhnul Hagrid jako velká voda a choval se k němu hrubě…“

      Hagrid jen zabručel:

      „Nemá se mi plíst do cesty, když pospíchám, moták jeden zatracená…“

      A Hermiona mu za poklusu vysvětlila situaci a požádala ho o svolení a osobní účast na této akci. Křiklan trochu zaváhal, ale když ho Hagrid ujistil, že udrží vlkodlaka pod kontrolou, že už mu důvěřuje a nechá se od něj ovládat, tak nakonec souhlasil a šel s nimi.

      Když dorazili poklusem k Hagridově hájence, tak zevnitř slyšeli Tesákovo smutné kňučení. Hagrid šel dovnitř jako první a řekl:

      „Chytím ho a až ho budu pevně držet, tak vás zavolám.“

      Za chvilku je volal dovnitř. Seděl na zemi, na klíně držel v náručí bezvládného vlkodlaka a z očí se mu valily proudy slz.

      „Rychle, prosím, už v něm není moc života…“ vzlykal.

      Harry s Křiklanem se postavili z obou stran s hůlkami v ruce, připraveni zasáhnout, kdyby se vlkodlak vymknul kontrole a madam Pomfreyová s Hermionou se věnovali jemu. Zatímco ho madam vyšetřovala s rukavicemi z dračí kůže na rukou, tak mu Hermiona opatrně odebrala do lahviček sliny a krev stále prýštící z rány. Pak začala madam Pomfreyová kouzlit. Odstranila šíp z rány tak, že ho prostě nechala zmizet a hned začala zastavovat krvácení a zacelovat rány. Pak vytáhla dvě lahvičky s lektvary a řekla:

      „Nevím, jestli se mi to podařilo Hagride, ten šíp poškodil i jeho srdce. Kdyby nebyl přeměněný, tak už by byl dávno mrtvý. Při životě ho drží už jen ta neuvěřitelná vlkodlačí odolnost. Je už skoro mrtvý. Možná, když se ti podaří do něj dostat Nektar z životodárné agáve a tenhle dokrvovací lektvar, tak ještě bude mít nepatrnou šanci se z toho dostat, ale moc nadějí mu nedávám, je na tom opravdu moc zle…“

      Hagrid popadl jeho hlavu, zvedl ji nosem vzhůru a otevřel mu oběma rukama tlamu, pak se podíval na madam Pomfreyovou. Ta otevřela první lahvičku s životadárným nektarem a nalila ji vlkodlakovi do chřtánu. Hagrid bezvědomého vlkodlaka přemlouval:

      „No tak chlapče, spolkni to, pomůže ti to… Snaž se trochu hochu…“

      Vlkodlak zachrčel a tekutina začala vytékat povislým koutkem z jeho tlamy ven. Pak sípavě vydechl a najednou už Hagrid nedržel v náručí vlka, ale nahého mladého mudlu, téměř ještě chlapce. Vypadal, že je mladší než Harry… Hagrid ho svíral v náručí a nahlas vzlykal: „Takovej nevinnej kluk to byl, vyděšenej, nevěděl co se s ním děje. Do lesa se schoval, protože se bál aby někomu neublížil… Zrovna mi začal věřit, slíbil jsem mu, že ho budeme léčit…“ A za tím, co nad ním Hagrid naříkal, tak Křiklan vykouzlil bílé prostěradlo a tělo v Hagridově náručí jím přikryl. Pak se ho zeptal:

      „Řekl ti, jak se jmenuje? Abychom jeho tělo mohli vrátit jeho blízkým?“

      Hagrid kroutil hlavou:

      „Vím jen, že se jmenoval Petr a že nebyl vodcať… Byl od někud z jihu, ale víc mi neřek‘…“ Křiklan se zamyslel:

      „Pak bys ho měl asi pohřbít na nějakém pěkném místě tady v lese… Myslím, že tu byl posledních pár dní šťastný Hagride. Poznal tu přítele ve svém krutém osudu a ty jsi mu dal zase naději… Proto přišel pomoc hledat u tebe…“

      Harry se přidal:

      „Pan profesor má pravdu Hagride, pohřbíme ho společně už zítra po obědě, přivedeme pár přátel a uspořádáme mu hezký pohřeb – co ty na to?“

      Hagrid se vzlykáním souhlasil a tak ho nechali jeho zármutku a šli společně zpátky na hrad. 

      Hermiona oznámila Křiklanovi, že půjde rovnou do laboratoře, protože musí za čerstva zpracovat ty vzorky a on se nabídl, že jí s tím pomůže, aby tam nestrávila celou noc. Tak šel Harry s madam Pomfreyovou na ošetřovnu sám, vyzvedl Ginny, popřáli spolu dobrou noc Ronovi. „Pusu asi dostaneš až zítra, ale nebuď smutný, jsem si jistý, že ti to Hermiona určitě vynahradí…“ usmál se na něj Harry významně. Jemu a Ginny trvala cesta z ošetřovny na kolej skoro hodinu a kdyby se nebáli, že by z toho mohl být průšvih, tak by asi místo na koleji skončili ve své ložnici v komnatě nejvyšší potřeby…

       

      Items details

      • Hits: 14646 clicks

      Tecox component by www.teglo.info