Příběh o tom, co Hagrid doopravdy cítí

Hagrid strčil plech s griliášovými hrudkami do trouby a utřel si ruce do čisté utěrky. Pak vzal velmi opatrně z hromádky pergamenů ten poslední a posadil se na své oblíbené místo, na lavičku před hájenkou. Rád si četl dopisy od Olympy několikrát. Psávala mu s železnou pravidelností každý týden. Nadýmal se pýchou, že zrovna on zaujal tak nádhernou a chytrou čarodějku.

Úžasná ženská. Musela mít takovejch nápadníků! Na každym prstu nejmíň deset.

Obdivoval na ní úplně všechno. Vzpomněl si na jejich poslední společný víkend ve srubu v horách a příjemně mu zacukalo v kalhotách.

Ještě nikdy nebyl tak šťastný. Složil pečlivě dopis a rozhlédl se kolem sebe. Začínal podzim a listí na stromech se krásně vybarvovalo. Pohled na hrad už byl zase jako před bitvou, ředitelka ho znovu jmenovala profesorem péče o kouzelné tvory. Nebylo vlastně nic, co by kalilo ten dokonalý pocit. Jenže zkušenosti Hagridovi říkaly, že vždycky, když všechno vypadá až moc dobře, najde se něco, na co zapomněl, a co začíná pomalu a nenápadně smrdět...

Dumal chvíli nad tou neobvykle hlubokou myšlenkou a pak začichal.

Tady ale dovopravdy něco smrdí…

„Griliášový hrudky! U Merlinovejch posranejch gatí!! Už zase!!! Já snad to cukroví nikdá nevyndám z trouby včas."

Poznámka:

Rok a půl po napsání téhle minipovídky jsem samu sebe uvrtala do něčeho opravdu hodně zábavného. Celý měsíc se každý den píšou stoslovné drabblíky na zadaná, mnohdy velmi šílená témata. Když jsem uviděla tohle: "Sladká očekávání", okamžitě mi naskočil Hagridův zoufalý výkřik. Bylo mi líto ho nevyužít, takže jsem škrtala a přepisovala, až jsem se dostala na požadovanou stovku. Vzniklo vlastně nové drabble.

Můžete posoudit, který příběh funguje lépe. Delší, nebo ten kratší?

Je to v troubě…

Hagrid strčil do trouby plech se sladkým překvapením pro Olympu a posadil se s jejím dopisem před hájovnou. Psala, jak se těší na příští společný víkend. Spokojeně se usmál. Má báječnou ženskou, sluníčko svítí, Voldemort pryč, zase je profesorem. Ten dokonalý pocit vlastně nekazí vůbec nic.

Neklidně se zavrtěl. Cosi mu říkalo, že když všecko vypadá až moc dobře, vždycky se někde najde něco, co začíná pomalu a nenápadně smrdět…

Dumal chvíli nad tou hlubokou myšlenkou a pak začichal.

"Tady ale dovopravdy něco smrdí…

Griliášový hrudky! U Merlinovejch posranejch gatí!! Už zase!!! Já snad to cukroví nikdá nevyndám z trouby včas."

Fri, 17 Jan 2014 15:12:23 +0100