Příběh o tom, jak Lenka chtěla, aby byli George a Fred zase spolu

Pouštěla svůj hlas jen tak po větru. Beze slov. Ráda si při práci zpívala.

Když jej po delší době uviděla, jako by to ani nebyl on. Zmenšil se a zešedl. Zrzavé vlasy na něm působily jaksi nepatřičně. Jako na křiklavě kolorované černobílé fotografii.

Zatoužila jej znovu rozsvítit. Proto teď stála před svým stojanem a na plátně pomalu oživovala tu druhou tvář. Na rozdíl od jiných lidí, ona neměla nikdy problém je od sebe rozlišit. Nebyli stejní, i když patřili nerozlučně k sobě. Věděla, že až malbu dokončí, George dokáže Fredův obraz příslušnou inkantací probudit. Propojená magie blíženců mu to umožní.

ooOoo

Od chvíle, kdy mu Lenka řekla, do čeho se chce pustit, měl dojem, že se zmrtvělý svět dal znovu pomalu do pohybu. Zároveň však v její přítomnosti cítil zvláštní klid.

Teď byl ale nervózní, jako nikdy. Lenka tiše sledovala, jak zkouší, čím dál nespokojenější, pověsit obraz na různá místa.

„A co tohle?“ Vzala hůlku, odsunula ode zdi jedno čalouněné křeslo a obraz umístila místo něj, s rámem přímo na podlaze. Ještě jednou mávla hůlkou a rám změnil barvu na bílou, takže téměř splýval se zdí. Skoro to vypadalo, že Fred jen spí v jednom z křesel rozestavěných kolem malého stolku.

ooOoo

Probudil se s trhnutím. Kde to usnul? Křeslo, ve kterém seděl, znal. Stejné mají v kanceláři nad obchodem. Rozhlédl se kolem. V kanceláři nebyl.

I když... pohlédl k širokým otevřeným dveřím, které měl před sebou. Za nimi stála další dvě známá křesla a nízký stůl. To bylo divné. Kdo by postavil nábytek do průchodu mezi dvě místnosti? Udělal dva kroky směrem ke dveřím a strnul. Byla tam opravdu jejich kancelář.

A v ní stál George. V jedné ruce hůlku a v druhé drtil tak silně, až mu zbělely klouby, dlaň Lenky Láskorádové. „Ahoj bráško,“ hlesl. A pak se rozesmál.