Příběh o Pomoně a Horáciovi a o podzimu, který umí být krásně barevný

Zaposlouchala se a trošku zasnila. Barokní hudba... Tu měla její maminka nejraději. Drobná štíhlá plavovláska z kouzelnické rodiny odněkud z východní Evropy. Byla moták a koncertní umělkyně. Hrála na violoncello.

Tatínek byl naopak vysoký, hřmotný, tmavovlasý mudla. Měl velké zahradnictví na okraji Londýna. Byli opravdu zvláštní pár. A celý život se milovali. Když zestárli, zemřeli společně. Na jejich dům spadla bomba v té nesmyslné mudlovské válce.

Pomona pak byla od té doby úplně sama. Naštěstí měla Bradavice. A v nich svou milovanou práci, studenty, své rostliny a skleníky. Byla ve všem po tatínkovi. Jen lásku k hudbě zdědila po mamince.

ooOoo

Skladba dohrála a ona vzhlédla od práce, aby se podívala, jak bude Horácio vyměňovat černý kotouč za jiný. Od bitvy uběhly tři dny. Celý čas, jen s krátkými přestávkami na nejnutnější spánek, pracovali na výrobě lektvarů pro přeplněnou ošetřovnu. Za tu dobu se velmi sehráli. Horácio vařil a ona se věnovala sklízení a přípravě rostlinných ingrediencí tak, aby měl vše neustále při ruce.

Přenoska gramofonu zachrastila, jak dosedla na desku, a Pomona se zase sklonila k práci. Vyrušilo ji třesknutí míchátka o kotlík a dutá rána.

„Co se to...“ nedořekla. Její kolega ležel na podlaze a byl očividně v bezvědomí.

ooOoo

„Nedělejte si starosti, Pomono, byla to jen slabost. Vidíte, že už je mi docela dobře. Stačila jedna ampulka posilňujícího lektvaru.“

„Jistě, Horácio, ale kolikátá už byla, za poslední dny? Rozhodně potřebujete pořádný odpočinek. V laboratoři vás zastoupím a pomůže mi některý student.“ Naposledy se na něj starostlivě zadívala a zavřela za sebou dveře.

Okamžitě pocítil ztrátu něčeho velmi příjemného, hřejivého. Odpočinek. Samozřejmě. Dokonce by měl konečně jít na odpočinek. Učení ho docela zmáhalo. Jenže už to jednou zkusil a ta opuštěnost byla k nevydržení. Vlastně se Brumbálem tehdy nechal přemluvit k návratu hlavně kvůli tomu, aby se jí zbavil.

ooOoo

Pomona už sotva stála na nohou. Před Horáciem se snažila vypadat čile, jinak by ho nepřinutila si odpočinout, ale i ji ten zápřah vysiloval. Taky už jí nebylo třicet. Pomalu se blížila věku, kdy by měla myslet na odchod do penze. Ta představa ji ale děsila. V Bradavicích byla doma. Mimo ně by ji čekala jen nekonečná osamělost. A čím by se tam venku vůbec zaměstnala?

Snad aby si dokázala, že má stále dost sil, se přemáhala a dál krájela, drtila, sekala a strouhala.

Nakonec ji ale únava dohnala a musela se přece jen nechat vystřídat dalším z Křiklanových studentů.

ooOoo

Později se zašla podívat, jak se Horáciovi daří. Opravdu vypadal lépe. Pustil Händela a pozval ji na čaj. Přijala ráda. Na chvíli, než se zase společně vrátí do práce.

Přešly prázdniny, školní rok, znovu prázdniny a začal další školní rok. Seděli večer s Horáciem v příjemně vyhřátém skleníku, s výhledem na podzimní přírodu. Popíjeli čaj a poslouchali Vivaldiho, tentokrát z Pomoniny sbírky. Od toho prvního pozvání se scházeli pravidelně. Hovořili o práci, o rostlinách o svých zážitcích z dovolených, a hlavně si navzájem pouštěli svou oblíbenou hudbu. Měli podobný vkus. Také čaj měli rádi připravený stejně. S mlékem, bez cukru.

ooOoo

ooOoo

Pomalu doznívaly poslední tóny.

„Krásný večer. Je to jako s našimi životy. Konec léta, před námi podzim…“ promluvil do ticha Horácio.

S porozuměním na něj pohlédla.

„Pomono, směl bych vám něco navrhnout?“ pokračoval. „Až se příští rok vrátí pan Potter z univerzity, nastoupí na moje místo. Už jsem s ním mluvil. Odejdu na odpočinek. Rád bych si pořídil malý domek se zahradou. Pěstoval bylinky, vařil lektvary pro lékárny... Byl bych šťastný, kdybyste odešla se mnou. Nástupce už také máte...“ zakončil znejistěle.

Pomona se usmála. „Moc ráda, Horácio. Ten podzim je hned nějak barevnější, když se na něj člověk nedívá sám.“