Hledej

 amb_000

    Několik setkání

      Několik setkání

      Jak už název napovídá, kapitola bude o setkávání. Vlastně všechny na sebe navazují, jedno podmiňuje druhé. Hermiona se setká s Ginny, s Ronem a s... S kým se potká Severus? Mimo jiné s Minervou, ale ještě před tím s Hermionou. I když toto setkání je tak trochu jiné.

      Jaké pocity prožívala Hermiona v okamžiku, kdy od ní odcházel Ron? Zkuste si poslechnout zde nebo zde.

       

      Imaginace jest schopností vyvolávat v mysli obrazy, které se mohou vázati k předchozí zkušenosti jako vzpomínky nebo sny, mohou však tyto sny různě přetvářeti.

      Zvířecí imaginace jest zvláštním druhem imaginace, umožňující do dokonalosti poznati povahu jednotlivých zvířat a vžíti se do jejich pocitů. Toto snění jest prováděno s určitým záměrem, vedoucím k proniknutí k samotné podstatě bytí a uchopení možnosti proměny.

      Iluzorní imaginace umožňuje aktivně přetvářeti své představy v dokonalou nápodobu reality.

      Imaginace, Cosmo Relligius, Perth, 1453

       

      Hermiona se rozhodla. Je čas s tím něco udělat. Hrdost je jedna věc, ale Harryho spokojenost je přednější. Snad jí promine, že se plete do jeho záležitostí. Byla si jistá, že je to pro jeho dobro. Zašla do sovince a poslala školního puštíka se vzkazem. MUSÍM S TEBOU MLUVIT O HARRYM. JE TO DŮLEŽITÉ. PŘÍŠTÍ VÍKEND V PRASINKÁCH. PROSÍM PŘIJĎ.

      HERMIONA

      Hluboce se jí ulevilo, když jí se o dva dny později puštík vrátil se vzkazem: DOBŘE. V SOBOTU V PĚT.

      V určenou hodinu vešla ke Třem košťatům a rozhlédla se. Ano, tam u zadního stolu zahlédla záblesk rudých vlasů. Zkontrolovala celý prostor, ale z profesorů nikoho neviděla, všude kolem jen mraky bradavických studentů.

      amb_041

      Zamířila ke stolu a rozpačitě pozdravila.

      "Ahoj Ginny."

      Hlas se jí chvěl lehkou nervozitou. Bývaly kamarádky, ale teď se neviděly už celou spoustu měsíců. A sourozenecká soudržnost mohla hrát značnou roli. Napjatě sledovala Ginninu tvář. Jak vypadá? Jen naštvaně nebo až rozzuřeně? Překvapeně zjistila, že spíše nejistě a rozpačitě.

      "Jak se máš, Hermiono?" Ginny zajíkavě začala společenskou konverzaci, ale pak se zjevně rozhodla, přejít rovnou k věci.

      "Proč jsi mě zavolala? Co je s Harrym?"

      Hermioně se ulevilo, že si může odpustit chození kolem horké kaše a rovnou spustila: "Harry není ve své kůži. Já… myslím, že se trápí. Snaží se chovat vesele, ale já vím, že není v pohodě. Víš, myslím si, že mu chybíš. Ale je moc hrdý na to, aby se doprošoval tvého návratu. Nerada se pletu do vašich záležitostí, ale nějak mám pocit, že sami to do pořádku nedáte."

      "Harry ví, že jsi se mnou tady?"

      "Neblázni, samozřejmě, že ne. Kdyby to věděl, nejspíš by mě proměnil v Hagridova skvorejše."

      "Já jsem myslela," začala pomalu Ginny, "že ty a Harry… že proto ses rozešla s Ronem. Ty společné dva týdny v Toskánsku…"

      Ono se skutečně nic neutají, trochu rozmrzele si v duchu povzdechla Hermiona, ale nahlas pronesla.

      "Řekla bych, že se tvůj bratr rozešel se mnou. A prázdniny s Harrym… byla jsem nešťastná a on mi jen chtěl pomoct. On prostě je takový. Laskavý ke svým přátelům. Zatraceně, on je přátelský i k Snapeovi, věřila bys tomu? A vykládá mi o tom, jak je chudák Severus osamělý…" zarazila se.

      "Harry se kamarádí se Snapem?" vyjekla Ginny.

      "Ano, ale to sem teď nepatří," povzdechla si Hermiona. "Ne, že by mě to neštvalo, ale teď je potřeba urovnat to mezi vámi dvěma."

      "Takže ty opravdu…?"

      "Opravdu ne. Když to chceš vědět přesně, jednou jsme se v Itálii políbili. Myslela jsem, že možná… ale necítili jsme nic. Ani jeden. Nepřeskočila jediná jiskřička. To jeho políbení bylo takové velmi bratrské. A já pak byla ráda. Protože Harry je opravdu skvělý kamarád, hrozně mi na něm záleží, ale ne takto…" znovu si povzdechla a pak pokračovala "Takže, myslíš si, že bys mohla… se k Harrymu vrátit? Udělám pro to cokoli."

      Ginny se na ni podívala málem zoufale.

      "Víš, já nemůžu, já… už mám ráda někoho jiného."

      Hermiona se zatvářila zaskočeně.

      "Vždyť jsi Harryho milovala tolik let. Kdo je to?"

      "Já vím, já vím, jenomže vždycky jsem měla pocit, že pro Harryho nejsem dost dobrá. A pak najednou… po hrozně dlouhé době mi na tom přestalo záležet a rozhodla jsem se, že to nemá smysl. Že nemá cenu se snažit. Chtěla jsem cítit, že jsem pro někoho nejdůležitější na světě a tušila jsem, že pro Harryho nejdůležitější nejsem. On vždycky dával přednost tomu zachraňovat svět a já byla až na druhém místě. Malá, roztomilá Ginny. Takže, když ses pohádala s Ronem a Harry se přidal na tvou stranu, tak to pro mě vlastně byla dobrá záminka. Byla jsem ráda, že se můžeme nějak bezbolestně rozejít. Bylo to zbabělé, já vím, ale v tom okamžiku tak snadné."

      Hermiona na ni užasle pohlédla. Opravdu Ginny cítí totéž? Tak podobnou úlevu, jakou cítila ona sama z rozchodu s Ronem? Pak se ale vrátila k druhé půlce své původní otázky.

      "Kdo je to? S kým teď chodíš?"

      "Vlastně spolu nechodíme… zatím… ale cítím, že mu na mně záleží,“ zarazila se Ginny.

      Hermiona důrazně zopakovala.

      "KDO JE TO?"

      "Draco Malfoy," pípla Ginny.

      "MALFOY?" Hermiona se šokovaně zapřela do židle. "Jak ses mohla dát dohromady s Malfoyem? Copak nevíš, jak se celé roky choval? Jeho otec tě málem připravil o život. A právě teď to vypadá, že byla obrovská chyba neposlat ho porážce Voldemorta do Azkabanu. Podle všeho zase začíná spřádat nějaké podivné plány," zarazila se. Toto možná říkat neměla. Pokud Ginny a Malfoy. Pak nad tím mávla rukou. Ginny přece nepřestane důvěřovat. Je absurdní si myslet, že by někdo z Weasleyových… I když, co třeba Percy? Ne, Ginny by je nikdy nezradila. Její úvahy přerušila Ginny.

      "Draco není jako jeho otec. Nemá ho rád. A v poslední době se moc nestýkají," odsekla už rázněji. Pak se malinko zasnila.

      "Ty asi moc nesleduješ, co se děje ve světě famfrpálu, viď? Ale že už skoro rok hraju střelce u Kudleyských kanonýrů, to asi víš?" tázavě pohlédla na Hermionu.

      "Ano, to samozřejmě vím. Ron celé měsíce nemluvil o ničem jiném," přikývla Hermiona.

      "Ale už asi nevíš, že od června za náš tým hraje i Draco na pozici chytače."

      Hermiona mlčky zavrtěla hlavou. Ginny napjatě pokračovala.

      "No, a když to tak dopadlo s Harrym… já vím, že jsem říkala, že jsem byla vlastně ráda, ale na druhou stranu jsem byla nešťastná a děsně sama. A Draco mi moc pomohl. Choval se ke mně vážně mile. A je trpělivý. Netlačí na mě. Takže, teď jsme velmi dobří přátelé. A já doufám, že časem budeme i více. On je opravdu jiný, než na první pohled vypadá. A taky je dost vděčný Harrymu, že mu zachránil život. Jen neví, jak to dát správně najevo…"

      "No jo, vděčnost, ta Zmijozelům holt moc nejde," odtušila Hermiona, ale pak se na kamarádku podívala s náhlou radostí v očích i hlase.

      "Ach Ginny, mě to moc mrzí, že nebudeš s Harrym, a Malfoy, to si tedy budu muset zvyknout, ale vážně si přeju, abys byla šťastná. Věříš mi to? A jsem strašně, ale strašně ráda, že jsme si to vyříkaly. Bylo mi bez tebe smutno," dále už nepokračovala, protože věděla, že by se rozbrečela. Tak jen Ginny pevně objala. Cítila, že i mladší dívka se chvěje.

      *****

      Hermiona se nervózně procházela po břehu jezera. Byla si jistá, že je to úplně k ničemu, ale nemohla přece po tolika letech, co se s Ronem přátelila a pak jej snad i milovala, odmítnout jeho přání se setkat. Tušila, co ho k tomu vedlo. Ginny mu nejspíš popsala jejich rozhovor a přesvědčila ho, že nemiluje Harryho. To mohlo Rona naplnit jistou nadějí. Hermiona si vyčítala, že lépe neobjasnila Ginny, co vlastně teď cítí k jejímu bratrovi. Ale potom, co se jí Ginny svěřila se svým vztahem k Malfoyovi, už k tomu nějak nebyla příležitost.

      Harrymu o schůzce s Ronem raději neřekla. Těžko mu ji mohla vysvětlit, pokud se nemínila zmínit o svém setkání s Ginny, a to tedy opravdu nemínila. Nevěděla si rady, jak to Harrymu říct. Byla si jistá, že se kvůli Ginny ještě pořád trápí. I když o ní nemluvil. Ostatně ani o Ronovi. Zda to bylo proto, že chtěl šetřit její city, nebo proto, že byl na Rona naštvaný, to opravdu nevěděla. Zato věděla určitě, že se během podzimu několikrát pokoušel s Ronem spojit. Ale Ron byl jako obvykle nesnesitelně tvrdohlavý a všechny sovy posílal bez odpovědi zpět.

      Sníh jiskřil v odpoledním slunci, ale vzduch byl mrazivý. Jezero bylo zamrzlé, vítr z něho svál většinu sněhu, takže jeho povrch byl dokonale rovný. Všude jinde se vršily velké, hebké závěje. Za jezerem vykukovaly vrcholky stromů Zapovězeného lesa. I jejich větve se prohýbaly pod vrstvami sněhu. Obloha zářila temnou modří, kolem až ohlušující ticho. Studenti odjeli na vánoční prázdniny už ráno, hrad téměř osiřel.

      Hermiona podupávala a nohy jí pomalu začínaly mrznout. Kde ten zatracený Ronald je? Konečně zahlédla jeho zářivé vlasy a srdce se jí sevřelo. Přece jen, těch společných let. A spousta fakt dobrých vzpomínek… Náramně mu to slušelo. Od okamžiku kdy začali spolu s Georgem vydělávat to neskutečné množství peněz, si dával záležet na svém zevnějšku. Oblékal se vskutku vybraně, i když na Hermionin vkus poněkud okázale. Dnes měl na sobě vysoké boty z dračí kůže, obtažené kalhoty a teplý, purpurový plášť se zlatými výšivkami v podobě draků. Ano, opravdu vypadal dobře.

      "Ahoj Hermiono," řekl nejistě, když došel až k ní, a bylo vidět, že by ji rád objal, ale netroufá si.

      No, to jsem dost ráda, pomyslela si Hermiona a nahlas řekla.

      "Ahoj Ronalde."

      "Zlobíš se na mě?"

      "Ano, zlobím."

      "Ale nepošleš na mě hejno divokých stehlíků, že ne?" ujišťoval se.

      "Ne, to nepošlu, byla by jim zima," ušklíbla se trochu Hermiona.

      Ron měl zřejmě pocit, že nejhorší je už za ním, přistoupil blíže a uchopil ji za paže.

      "Je mi bez tebe smutno," řekl a přistoupil ještě blíž.

      Jeho horké prsty cítila i přes teplý zimní hábit. Mírně se otřásla. Ach Rone, pro tebe jsou věci vždycky tak jednoduché. Stačí říct, je mi to líto, bylo mi smutno a všechno je v pořádku. Smutně se na něho usmála.

      "Mně ne, Rone. Mně už ne."

      Rona to viditelně zaskočilo.

      "Copak mi to nemůžeš prominout? Já se vážně omlouvám. Vím, že jsem se choval jako blbec a… prostě se omlouvám. Odpustíš mi?"

      "Ale já jsem ti odpustila, Rone, už dávno, ale…"povzdechla si unaveně Hermiona. "Prostě se nechci vracet. Už tě nemiluji. Ano, vždycky tě budu mít ráda, ale nemiluji tě. A nechci s tebou strávit zbytek života. Promiň."

      Na Ronově tváři se střídaly emoce – šok, ublíženost a nakonec vztek.

      "Takže to byl kec, co jsi říkala Ginny! Ty řečičky, že Harryho nemiluješ, že jste jen kamarádi! Měl jsem to vědět. A vlastně jsem to vždycky věděl. Vždycky jsi mu dávala přednost! Jen proto, že tě nechtěl, ses milostivě spokojila se mnou. A v okamžiku, kdy kývl, jsi s ním bez váhání odjela. Nevykládej mi, že jste spolu strávili dva týdny sami v jednom domě a NIC jste spolu neměli. To ti neuvěřím."

      Hermioně se po tváři hrnuly slzy.

      "Věř si, čemu chceš, Ronalde Weasley, mně už je to jedno. Já už vážně nejsem zvědavá, na ty tvé vzteklé výbuchy a žárlivé výstupy. Užila jsem si jich dost a dost. Chtěla jsem… myslela jsem, že bychom mohli být zase přátelé. Nakonec jsme jimi byli dost dlouho. Ale abych pravdu řekla, teď už si to nepřeju. Prosím tě, zmiz z mého života. Nech mně být…" Divoce se rozvzlykala a napůl čekala, že ji Ron začne utěšovat. Přes všechno, co na něho právě vychrlila, si přece jen přála jejich přátelství uchovat. Strašně si přála vrátit dobu, kdy s Harrym a Ronem tvořili nerozlučnou trio. Přes všechna nebezpečí a ohrožení těch let na ně teď vzpomínala jako na zlaté časy. Schoulila se na zemi a plakala. Doufala, že ucítí dotek ruky na svém rameni. Jenže pak zaslechla vrzání bot ve sněhu. Ron odcházel. Vzhlédla a viděla, že se vzdaluje bez ohlédnutí.

      amb_042

      Hermiona ucítila potřebu vybít všechny své emoce a ve zlomku vteřiny už po zamrzlém jezeře běžela hnědá kočka. Tlapky se odrážely od tenké vrstvičky sněhu, cítila se plná energie. Svaly fungovaly jako dokonalé pružiny. Byl to opojný pocit, běžet tak rychle, nechat za sebou všechny myšlenky, všechen ten stres a frustraci.

      Kočka přeběhla přes jezero a skočila do závěje. Teď už to nešlo tak snadno, ale probuzená euforie z dravého pohybu se nedala tak snadno zastavit. A ona ji ani zastavit nechtěla. A tak se prodírala závějemi, skákala, běžela. Chtěla se unavit, dostat ze sebe všechno napětí.

      Najednou strnula uprostřed pohybu. Její bystré kočičí smysly ji zvěstovaly nebezpečí. Podivný šustivý zvuk a nechutný zápach.

      Vyděšeně vyskočila, během skoku se obrátila ve vzduchu a řítila se pryč. Za ní se závějemi prodírala osminohá, mnohooká příšera.

      Několik skoků se jí dařilo udržovat náskok. Byla přece jen lehčí a do závějí se bořila méně. A snažila se držet tam, kde se mohla schovat pod nízkými větvemi. Později si nikdy nedokázala vysvětlit, proč se neproměnila zpátky v člověka a nepoužila hůlku. Bylo to proto, že věděla, jak obtížné je tyto tvory zabít? Byla v tom vzpomínka, na zážitky, které ji líčili Ron a Harry? Ti tenkrát ve druhém ročníku unikli jen díky autu pana Weasleyho. Ji dneska žádné auto nezachrání. Ji dneska nezachrání nic. Ve skutečnosti ji vůbec nenapadlo se proměnit. V těchto vteřinách ji hnaly jen instinkty. UTEČ!

      Utíkala.

      Utíkala, ale klapání kusadel a šustění, které vyvolávalo tření chlupatých nohou o sníh, se blížilo. Zachrání se na hladině jezera? Tam by mohla běžet rychleji. Z posledních sil vyběhla z lesa, ale v tom okamžiku zapadla do hluboké závěje. Nad ní se naklonila obrovská chlupatá hlava. Černo, tma.

      *****

      Severus si vydechl úlevou. Poslední studenti odjeli na vánoční prázdniny. Požehnané tři týdny volna. Letošní svátky by mohly být docela příjemné. Dokončení několika pokusů v osobní laboratoři, rozhovory s Harrym, možná by mohl ukázat Teddymu, jak se vyrábí lektvar proti škytavce? Slíbil mu to. Je potřeba toho chlapce naučit i něco rozumného. Jeho adoptivní matka mu neustále plete hlavu muchlolapými chropotály nebo co to vlastně tuhle povídal. Možná by také mohl probrat s Nevillem jaký vliv má měsíční světlo na kvalitu nocokvětu… Zvláštní, ale s mladým profesorem bylinkářství teď vycházel docela dobře. Ale to všechno až zítra. Teď se potřeboval projít a vyčistit si hlavu.

      Sníh mu křupal pod nohama, pomalu obcházel jezero. Vypadalo dokonale hladké. Najednou si všiml, že tu čistotu narušuje řádka stop. Dorazil k místu, kde vybíhaly z jezera a mířily do Zapovězeného lesa. Kočka, pomyslel si. Kde se tu bere? Možná utekla nějakému studentovi.

      Koutkem oka zahlédl pohyb. Hnědá šmouha se jen mihla, vyběhla ven z lesa a zapadla do závěje. Za ní se vynořilo obrovské černé tělo a naklonilo se nad závěj. Bleskem vytáhl hůlku.

      "Mdloby na tebe," zahřměl. Příšera spadla na zem. Severus rychle přispěchal a jemně nadzvedl bezvládnou kočku.

      Severus spěchal přes nádvoří, k sobě pevně tiskl hebké tělíčko. Ve vstupní bráně ho potkala Minerva McGonagallová.

      "Severusi, co to máš?" vypadala podivně vyděšeně.

      "Na okraji Zapovězeného lesa si chtěl dát jeden z Hagridových miláčků k obědu tuhle kočku."

      Ředitelka vyjekla.

      "Co? Jak? Který? Bude v pořádku? Co s ní budeš dělat?"

      Severus se v duchu podivil. Nebyl si vědom toho, že má ředitelka takovou slabost pro kočky. I když vzhledem k její zvěromágské podobě to bylo svým způsobem pochopitelné.

      "Kousla ji akromantule," začal vysvětlovat a dodal dřív, než mohla pokračovat v otázkách, "Neboj se, Minervo, nic se jí nestane. Pavouci své oběti nezabíjí, jen je omámí a pak si je uloží do spižírny na horší časy. Dám ji něco proti otravě, posilující lektvar a zítra ráno by už měla být víceméně v pořádku."

      Ředitelka si viditelně oddechla.

      "Co s ní pak uděláš?"

      "Že bych si ji nechal?" navrhl ironicky.

      "Severusi, ty a domácí mazlíček?" poděsila se.

      "No, nakonec, proč ne. Já jsem si VŽDYCKY přál kočku," uvědomoval si, že ředitelku svým sarkastickým tónem trochu provokuje, ale vzhledem k její reakci nemohl odolat. A nakonec, vlastně si opravdu uměl představit, že se jeho bytem vznešeně prochází ladné kočičí tělo.

      "Ale nebudeš ji v těch svých sklepeních věznit, že ne?"

      "Minervo, mluvíme o kočce!"

      "Jistě, jistě, já vím, ale přece jen, kočky mají rády, když mohou volně běhat venku. Nesnesu představu, že by byla zavřená," řekla nervózně.

      Severus šokovaně zavrtěl hlavou. To musí souviset s její zvěromágovskou podobou, jinak si to neuměl vysvětlit.

      "Dobře, slibuji, že ji vyléčím, budu ji pravidelně krmit a nebudu omezovat její osobní svobodu. Ale teď mě omluv. Potřebuje dostat lektvar co nejdříve," zavrčel, než odspěchal chodbami do svých podzemních pokojů. Cestou nepřestával kroutit hlavou.

      Ředitelka za ním ustaraně hleděla.

       

      Items details

      • Hits: 441 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      rusalka 30 Listopad 2020
      Být bratrem není jednoduché. Někdy je to až složité. A mít za bratra Rona, to by jeden byl radši sestra. Jenže po dnešním rozhovoru u jezera si myslím, že ani sestra by si neporadila. I Hermionu rozbrečel velmi rychle a pak zmizel, jako největší bastard. Snad s ním má George lepší vztah v obchodě, než zbytek rodiny v Doupěti.
      #
      kattyV 01 Prosinec 2020
      No jo, to je prostě Ron. Ale on má i jisté kladné vlastnosti, ty se časem taky projeví, až překová svou uraženost. ;-)