Hledej

 amb_000

Úvod Šílené šuple Katty šuple Amber Jantarově zlaté oči
    Jantarově zlaté oči

      Kapitola je tentokrát velmi laskavá a hravá. A to i přesto, že se odehrává výhradně v podzemním bytě Severuse Snapea.

       

      Kapitolu věnuji Regi, která mi pomohla najít tu správně hravou písničku. Původně je z muzikálu Cats a v originále je možná zazpívaná lépe, textově se ovšem daleko lépe hodí česká verze.

      Barmská kočka (thajsky supalak což znamená nosící štěstí, krásná a nádherná).

      Barmy jsou jedním z mála přírodních plemen koček a jejich název odpovídá zemi původu. Jejich původní barva je výrazná, teple hnědá. Ve vlasti je mniši chovají ve svých chrámech a mají je ve veliké úctě, protože věří, že barmy přinášejí štěstí.

      Barmy jsou osobnosti s vlastním názorem. Nade vše milují společnost a opravdu trpí, pokud jsou ponechávány o samotě. Jsou nesmírně zvědavé a jen těžko podaří před nimi něco utajit. Tomuto plemenu dělá velmi dobře, bude-li neustále středem pozornosti. Barmská kočka bude velmi ráda, pokud vám bude moci co nejvíce času prosedět na klíně. Potřebují celého člověka – jeho pozornost a lásku. Pokud se jim jí dostane, není lepších koček. Co vám na tomto plemenu bude možná vadit, je jeho tvrdohlavost.

      Atlas koček, Vilemína Červotočková, Bradavice, 1989

       

      Severus opatrně vybral vhodný lektvar a zamyslel se nad jeho množstvím. Kočky obvykle neléčil. Pak se rozhodl a opatrně vkouzlil obsah lahvičky přímo do bezvládného kočičího těla. Seslal na kočku diagnostické kouzlo a spokojeně zaznamenal, jak se jednotlivé složky lektvaru vypořádávají s pavoučím jedem. Teď ještě posilující lektvar. Možná by mohl přidat pár kapek výluhu z kořene Echinacey aby posílil uklidňující účinky. Bude působit jako mírné sedativum. Kočka vypadala, že je kromě vlivu jedu taky vyčerpaná. Musela utíkat dost dlouho. A v těch závějích to nejspíš nebylo nejjednodušší. Potřebuje obnovit síly.

      Opatrně kočku prohlížel. Tlapky měla rozedřené do krve, jak se snažila co nejrychleji prodrat zmrzlým sněhem. Takže ještě trochu zavírající masti s esencí levandule. Ta to dá do pořádku. Pohladil kočičí kožíšek. Hebký jako samet, pomyslel si.

      V průběhu večera musel ještě několikrát aplikovat lektvar proti otravě. Kočičí tělo reagovalo jinak než lidské. Teprve kolem půlnoci si byl jistý, že vliv jedu konečně zvládl. Měl ale pocit, že kočka bude i přes noc potřebovat dohled. Sice absolutně nesouhlasil s tím, aby majitelé brali své mazlíčky do postele, ale toto je přece výjimečná situace.

      Nebyl zvyklý slyšet při usínání cizí dech. Ale teplé tělíčko pod jeho rukou ho podivně uklidňovalo.

      *****

      Hermiona se dezorientovaně probudila. Vůbec nevěděla, kde je, co se stalo. Pak si vzpomněla na zběsilý útěk před tou příšerou. To už je sežraná nebo co? Hm, spíše ne. Cítila se dobře. Nic ji nebolelo, bylo jí teplo, jen měla trochu hlad. Na svém těle cítila příjemnou tíhu. Otevřela oči a uviděla kolem sebe měkké, temně zelené, saténové přikrývky. Ale co to je na jejích zádech? Aha, něčí ruka. COŽE? NĚČÍ RUKA? Pokusila se vyskočit, ale unavené svaly ji neposlechly. K ruce se přidala druhá a citlivě, ale pevně ji zadržela.

      „Tak už ses probudila? Ano, a jak se cítíš?“ ozval se pobavený, sametový hlas.

      „No, jak by ses asi cítil ty, kdyby ses probudil v cizí ložnici a vůbec si nepamatoval, jak ses tam octnul. Ty, ty … SNAPE… TO SNAD NEEEE,“ vyjekla Hermiona a divoce se pokusila vymanit. Utrpěla opravdu šok. Že se někdy octne ve Snapeově ložnici si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Co ve snech, ani v té nejhorší noční můře. Co bude dělat? Propadala panice…Pak jí došlo, že je pořád ještě kočka. To ji nepatrně uklidnilo. Ale opravdu jen velmi málo…

      „Šššš, no tak malá, nic se neděje. Proč jsi tak vyděšená? Já ti nic neudělám,“ Snape pevně držel její zmítající se tělo.

      „No, to ti tak zrovna věřím,“ vyprskla a pokusila se zakousnout do Snapeovy ruky. Pobavený smích ji zarazil. Snape se směje? Když ho chtěla kousnout? To zjištění ji tak vyvedlo z míry, že se konečně přestala bránit.

      „No vidíš, už je to v pořádku, ukaž se malá. Musím tě prohlédnout. Ta akromantule ti dala pořádně zabrat.“

      K Hermioně opět přilétla vzpomínka na černou chlupatou hlavu a obrovská kusadla. No dobře. Možná mohlo být i hůř. I když ne o moc. Vracela se jí rozvaha a schopnost racionálně si poradit ve složitých situacích. Takže, teď se nebude bránit, nechá Snapea, ať ji prohlídne, mno, možná by snesla i nějakou snídani. Časem ji přece musí pustit. Nebo si najde cestu ven sama. Jen se tady bude muset trochu porozhlédnout. Těžko se teď může proměnit zpět na člověka, že? Ne, to by vážně nešlo.

      Snape jemně prohmatával její kočičí tělo. Nejspíš spokojen s tím, že se uklidnila.

      „NEE, NA ZADEK MI NESAHEJ. To vážně nemám ráda,“ zaprskala Hermiona. „A neopovažuj se mně obrátit na záda a prohlížet mi břicho!!!“

      Opovážil se.

      „To nepřežiju. Tohle se NIKDO nesmí dozvědět.“

      „Tak, vypadáš docela v pořádku,“ zvedl ji a přitiskl si ji na prsa. Druhou rukou ji začal hladit. Zavřela oči. Už ani nechtěla vědět, jak to bude pokračovat. Pak ale musela připustit, že je to vlastně docela příjemné. Uvolnila ztuhlé svaly a podvolila se hladící ruce. Pootevřela oči a zespoda pohlédla Snapeovi do obličeje. Šokovaně zírala do temně černých očí. Nikdy si nevšimla, že má Snape tak hezké oči. Ty její se do široka otevřely.

      „Ty máš ale krásné oči, kočko, tak sytě zlaté. Jako tmavá, tekutá pryskyřice,“ ozval se nad ní ten hluboký hlas. Ten hlas, který nejenom slyšela, ale cítila celým tělem, jak mu rezonoval hrudníkem.

      „Myslím, že ti budu říkat Amber.“

      „Co je to za jméno, prosím tě? Já jsem Hermiona, HERMIONA!!! No, ale asi je dobře, že to nevíš. Tak teda jo, budu Amber,“ mňoukla rezignovaně.

      „Líbí se ti? To je příjemné vědět. Tak co, Amber, co snídaně?“

      „Konečně,“ odmňoukla zpět.

      amb_051

      Hermiona se rádoby povzneseně loudala Snapeovým bytem. Ve skutečnosti byla v mírném šoku. Co očekávala, bylo nevlídné, mírně zavlhlé a velmi neútulné bydlení. To by naprosto přesně ladilo s její představou o strohém a děsivém profesorovi lektvarů. Realita byla naprosto odlišná.

      Tlapky jí hladila do sametova vyhlazená podlaha, uprostřed pokoje přerušená měkkým, perským kobercem. Na stole z mahagonu bylo rozloženo několik knih. Před krbem s praskajícími poleny stála dvě křesla, která přímo zvala k tomu, aby se do nich stočila do klubíčka a trochu si zdřímla. Ale až za chvilku. Teď se bude ještě chvíli rozhlížet. Otřela si tvář o hranu elegantní starožitné skříňky z ušlechtilého dřeva, ještě tady a ještě… trochu strnula, když si uvědomila, co dělá – takhle si přece Křivonožka značkoval prostor, který chtěl prohlásit za svůj. No toto?! Asi převládly její kočičí instinkty… ale na druhou stranu to asi vypadá přirozeně, takto se přece kočky chovají. Takže to vlastně dělá jen proto, aby nevzbudila Snapeovo podezření.

      Pokračovala v obhlídce. Pokoj osvětlovalo nízké zimní slunce, které líně svítilo magií vytvořeným oknem. Že okno není opravdové, jí bylo jasné hned, kde by se tady hluboko v podzemí vzalo, ale skutečně vypadalo dokonale realisticky. Paprsky jí dokonce jemně zahřály kožíšek.

      Nejvíce ze všeho ji ale fascinovalo to, co bylo umístěno na naleštěných policích – stovky, možná i tisíce knih. Chtěla si je prohlédnout. MUSELA si je prohlédnout. Vyskočila na opěradlo křesla. Jenomže…“Je to daleko. Nevidím pořádně! Co to tam máš?“ zoufale zamňoukala.

      „Copak, něco ti schází? Chceš ještě trochu mlíčka?“ přerušil její myšlenky hluboký hlas.

      Merline, Snape řekl mlíčko. Tomu by NIKDO neuvěřil. Rozhořčeně na něho zaprskala: „Nechci žádné mlíčko. Chci se podívat na tvoje knihy. Koukej mě zvednout a ukaž mi je!!“

      Zvedl ji. Přitiskl si ji na prsa a začal ji hladit. Rezignovaně si tichounce mňoukla.

      „S tímhle člověkem se prostě nedomluvím.“

      Faktem bylo, že nedorozumění, která s ním měla jako kočka, byla o něco příjemnější než ta, ke kterým docházelo v její lidské podobě. Pozvedla hlavu a zapředla.

      „Hm, pod bradou to mám moc ráda. Ještě trochu za uchem, ano?“

      Někdo zaklepal. Hermiona mírně ztuhla. Snape kouzlem zprůhlednil dveře, nejspíš aby zjistil, jakou míru nesnesitelnosti má nasadit vůči svému návštěvníkovi.

      „Podívejme se, pan Potter,“ mávnutím ruky dveře otevřel.

      „Harry, on je tady Harry?“ vyděsila se Hermiona. „Co když mě pozná?“ Vysmekla se Snapeovi z rukou a zmizela pod křeslem.

      „Amber! Co to děláš? Jsem si poměrně jistý, že pan Potter kočky nesvačí. Neboj se, dám mu sušenky.“

      „To jsou ale pitomý vtipy. Já vážně dobře vím, že má kočky docela rád. Ale co když mně opravdu pozná? A pak ti to řekne?“

      Zkusila se zavrtat hlouběji pod křeslo, ale pevné ruce ji nekompromisně vytáhly.

      *****

      Severus kývnutím pozval Harryho dál. Mladší muž vypadal poněkud znepokojeně.

      „Profesore, neviděl jste Hermionu? Včera někam zmizela a já nevím kam. Ředitelka patrně ví, co s ní je, říkala mi, že se nemám znepokojovat, ale…“

      „Pokud vám Minerva říkala, že je v pořádku, tak patrně bude v pořádku, Pottere. Pro post ředitele bradavické školy je zřejmě charakteristické býti vševědem. Co ovšem nechápu je to, proč se s tímto problémem obracíte na mě. Neočekáváte, že slečnu Grangerovou ukrývám pod křeslem, že ne? Ta představa je dost frustrující. Au… Amber!“ Severus cukl rukou, do které se zaryly kočičí drápky. Harrymu se překvapením rozšířily panenky.

      „Vy máte kočku? To jsem netušil. Někdo vám dal nevhodný vánoční dárek?“

      Kočka prskla, vysmekla se Severusovi z rukou a opět zmizela pod křeslem. Vypadala uraženě. Harry se zasmál.

      „Zdá se, že jsem ji naštval. Ale vážně, kde se tu vzala?“

      „Včera jsem ji zachránil před akromantulí. A nějak se mi zdálo, že bych si ji možná mohl nechat. Je to opravdu půvabné zvíře, víte?“

      Pak dodal mírně rozhořčeně.

      „A než jste přišel, pane Pottere, byla úplně klidná. Máte na kočky nepřípustně špatný vliv!“

      Harry, který už seděl pohodlně uvelebený v křesle, nefalšovaně užasl.

      „Já, špatný vliv? Na kočky? To není pravda, Hermionin Křivonožka mě míval vždycky rád.“ To mu připomnělo, proč přišel.

      „Takže o Mioně nevíte,“ zamyslel se. „Třeba se rozhodla zajet za Ronem a zkusit to dát do pořádku. Nakonec jsou Vánoce… a třeba se s tím ředitelce svěřila. Ale byl bych čekal, že mi to řekne taky. Vůbec se mnou o něm nemluví. Je to fakt těžký, když se dva vaši nejlepší kamarádi takto drsně rozejdou…“

      Severuse napadl velmi pádný důvod, proč by se slečna Grangerová nemusela svěřovat Harrymu se svými city. Možná už skutečně nestojí o Weasleyho, a naopak se touží sblížit s Harrym. To by ji pak muselo připadat nemilé, mluvit s ním o svém bývalém příteli. Zamyslel se, zda je možné, aby se za tím zrzavým poděsem vydala, ale nepřipadalo mu to moc pravděpodobné. Spíše ji nějakým úkolem pověřila ředitelka. Doufal, že se ta dáma neopovážila nasměrovat slečnu Grangerovou do nějaké nebezpečné situace. S tím by musel vyjádřit silný nesouhlas. Stačí, když se nebezpečí vystavuje on sám. Ale třeba se jen vydala na nákup vánočních dárků. Při její laskavé, chtěl vlastně říct přemrštěně rozhazovačné povaze, se nejspíš za den, dva objeví s náručí plnou nesmyslných předmětů, které bude rozdávat všem dokola. On osobně si na dárky nepotrpěl a nikdy žádné nerozdával. Letmo ho napadlo, že tento zvyk by třeba mohl letos porušit…Vytrhl se z myšlenek. Uvědomil si, že mlčí až příliš dlouho. Rychle se usadil do křesla a mávnutím ruky přivolal na stolek před sebou dvě průzračné sklenice a nechal do nich skanout temně rudé víno. Jednu číši podal Harrymu. Prsty zaškrábal na spodní hranu křesla, aby vylákal hnědé klubíčko. Nahlas prohlásil.

      „Ne, že bych se připojoval k všeobecnému přeceňování inteligence vaší dlouholeté přítelkyně, ale přesto se mi zdají její duševní schopnosti na takové výši, že mě vždy poněkud překvapovalo, že se zapletla s někým, jehož mozek patrně nedosahuje ani velikosti pomeranče.“

      „Mohl byste mi to zopakovat? Urazil jste oba mé kamarády nebo jen Rona? Nějak si to neumím přeložit,“ ušklíbl se krátce Harry.

      „Musím bohužel říct, že v daném okamžiku jsem slečně Grangerové složil jistou poklonu. Ale pevně věřím, že jí to neprozradíte. Rád bych zůstal alespoň pro někoho v této škole děsivý,“ Severusovy svěšené dlaně se opatrně dotkly kočičí vousky.

      „Prváci vám nestačí? A druháci? A Nebelvírští a Mrzimorští třeťáci?“ zasmál se Harry.

      „Pevně jsem doufal, že se mě bojí všichni studenti alespoň do poloviny šestého ročníku,“ opáčil Severus.

      „Bejvávalo, profesore. Zdaleka už nejste tak strašlivě strašný, jako za mých mladých časů.“

      „Jistě pane Pottere. Vzhledem k vašemu velmi pokročilému věku uplynulo od dob vašich studií již tolik let, že jsem nejspíš stářím poněkud změkl.“

      Kočka se opatrně vyplížila zpod křesla a nenápadně vyskočila na opěradlo. Harryho ten pohyb upoutal.

      „Má krásnou barvu, takovou kočku jsem ještě neviděl. Je to ještě kotě? Není moc velká.“

      „To, že jste byl zvyklý na tu chlupatou dělovou kouli, která patřila slečně Grangerové, ještě neznamená, že každá kočka musí být přerostlá. Toto je plně vyvinutá barmská kočka. Ano, velmi mladá, ale nepochybně dospělá. A hnědá barva je pro toto plemeno charakteristická,“ pronesl rozhořčeně Severus.

      Harry se zakuckal: „Nechtěl jsem urazit vašeho mazlíčka.“

      „To není žádný mazlíček. Umíte si představit, že já vlastním mazlíčka??“ Snapeovo pobouření vzrostlo. „Ta kočka tu prostě bydlí. Ale rozhodně si nezaslouží, abyste se jí posmíval. Podívejte, jaké má nádherné oči!“

      Harry se pobaveně díval na jeho tvář, což Severuse moc nepotěšilo. Pak poslušně stočil pohled na kočku a lehce sebou cukl. Na chvilku si se zvířetem hleděli do očí. Severus měl málem pocit, jako by kočka zavrtěla hlavou. Nesmysl. Nesmí se tím tvorečkem tolik zabývat. Proti své vůli začal jemně hladit hebkou srst. Ale rozhodl se odvést řeč jinam.

      „Přišel jste jenom kvůli slečně Grangerové nebo jste potřeboval ještě něco?“

      Harry potřásl hlavou, jako by se potřeboval vzpamatovat.

      „Vlastně opravdu potřeboval,“ vypadal trochu nejistě. „Chtěl jsem se zeptat, zda se s námi nebudete chtít sejít na Štědrý večer u Longbottomových. Plánujeme takový menší večírek. Lenka vás chtěla pozvat sama, ale Neville měl pocit, že já budu přesvědčivější.“

      Severus pozvedl obočí: „Jste si docela jistý, že Longbottom vás tajně neprosil, abyste mě odradil? Lenka je velmi zdvořilá mladá dáma, ale že by Neville měl zájem vidět mě na Štědrý den u sebe doma?“

      V jeho mu vířily myšlenky: Skutečně mě pozvali? Bývalého Smrtijeda? A chci přijít?

      Harry se pousmál.

      „Slyšel jste se, co jste vlastně řekl?“

      „CO jsem řekl?“

      „Řekl jste, Neville… Mám pocit, že váš vztah k němu se poněkud zmírnil. U Nevilla jsem si tím jistý. Opravdu si přeje, abyste přišel. A Lenka taky. A samozřejmě, Teddy se nemůže dočkat.“

      „Slečna Grangerová tam bude rovněž?“ zeptal se Severus stále ještě trochu váhavě. Harry si povzdechl.

      „Měla by. Tedy, pokud se do zítřka vrátí. Ale určitě jí nebude vadit, když tam budete.“

      „Dobře, přijdu,“ rozhodl se Severus a rozlil se v něm zrádný pocit spokojenosti.

      Jeho mysli se dotklo jemné vlákénko cizí magie. S trhnutím se probudil, ve zlomku vteřiny měl v ruce hůlku, v dalším okamžiku už stál u dveří ložnice. Alohomora, pomyslel si a dveře se neslyšně otevřely. Do pokoje prosvítal proužek světla z pracovny. Několika tichými kroky přešel místnost a škvírou mezi dveřmi nahlédl. Pohled dovnitř ho ohromil. U knihovny stála slečna Grangerová a konečky prstů jemně hladila hřbety JEHO knih. Kde se tu vzala? Jak mohla proniknout jeho magickými obranami, které dosud nikdy nepropustily nezvané hosty? Snad ani Smrtijedi nemohli být nezvanější než tato konkrétní Nebelvírka. V prvním okamžiku chtěl vybuchnout v návalu zuřivosti. Ale potřeboval zjistit více. Jak to dokázala? Rozhodl se chvíli počkat. A pak, ten výjev před ním byl nečekaně půvabný.

      Dívčiny vlasy matně zářily v odlescích házených ohněm z krbu. Na tváři zasněný úsměv. Po chvíli si vybrala jednu z knih a stočila se do křesla. Uběhla vteřina? Hodina? Nevěděl, jen se díval.

      Najednou sebou dívka škubla. Uslyšela něco? Jedním pohybem poslala knihu zpět do police a druhým… se proměnila v sametovou kočku s jantarovýma očima. Severus zalapal po dechu a… přehodil přes sebe zastírací kouzlo. Několika neslyšnými kroky se vrátil do ložnice. Ve svém nitru se roztřásl smíchy. Merline, koho jsem si to přinesl domů?

      *****

      Hermioně se ulevilo. Konečně zase ve své podobě. Už se bála, že bude Štědrý den trávit jako kočka. Naštěstí ji brzy po obědě Snape vypustil s tím, že už si snad u něho zvykla, a že doufá, že až se proběhne, tak se vrátí. No, to zrovna. Už mně nikdy neuvidíš, pomyslela si. Bylo jí sice trochu líto, že teď už těžko uplatní svůj plán, jak si díky svému zvěromágovskému umění získá respekt Severuse Snapea, ale copak mu to teď mohla prozradit? Když strávila noc v jeho posteli, když se nechala hladit na břiše, když… absurdní představa. Otřásla se. Minerva to pochopí.

      Podruhé jí přejel mráz po zádech v okamžiku, kdy si vzpomněla na Harryho pohled. Poznal ji, určitě ji poznal. Nakonec, za ty roky, co se znali, jí koukal do očí už mockrát. Naštěstí ji neprozradil, ale byla si celkem jistá, že si k tomu ještě řekne své. Ale co, hlavně, že Snapeovi neřekl nic.

      Rychle mířila ke svým pokojům. Potřebovala se připravit na večer. V Bradavicích bývalo zvykem, že se v tento den scházeli ve velké síni všichni profesoři i studenti, kteří přes Vánoce na hradě zůstali. A pak tady byl ještě vánoční večírek u Longbottomových. Začala přemýšlet, co si vezme na sebe. Možná ty modré šaty? Ladí jí k vlasům a očím. Ještě je neměla na sobě. A byla si jistá, že jí opravdu sluší. Vlasy si vyčeše…, pokračovala v úvahách. Na to, proč svému zevnějšku míní věnovat na sebe poněkud nezvyklou pozornost raději ani nepomyslela.

       

      Hermiona neměla nijak mimořádné oči. Prostě hezky zlatě hnědé. Mimořádnými se staly v okamžiku, kdy je měla ve své tvářičce Amber. Protože kočky mívají oči modré, zelené, šedé, žluté i sytě oranžové. Ale zlatavě hnědé? To je rarita.

       

      Items details

      • Hits: 628 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Drticool 26 Listopad 2020
      Zatím to vypadá na opravdu zajímavou povídku. Budu se těšit na pokračování.
      #
      kattyV 28 Listopad 2020
      Díky. Doufám, že tě bude bavit i pokračování.
      #
      Wera 28 Listopad 2020
      Objevila jsem na Majinych stránkách novou povídku.Vypada velice dobře,i když přiznávám,ze pár Severu a Hermiona opravdu nemusím.Ctu hlavně slash a snarry. Je mi moc lito,ze Maja svoje povídky nedokoncuje.A tak jsem moc ráda,ze to tady opět trochu žije a povídku si moc ráda přečtu.Diky za kapitolu a budu často kontrolovat,kdy se objeví nová kapitola
      #
      kattyV 29 Listopad 2020
      No, slashe se ode mne nedočkáš, ale doufám, že i tak tě Amber potěší.
      #
      Regi 29 Listopad 2020
      Nová je tady nejen tahle povídka. Mája poskytla azyl všem našim povídkám z našeho zrušeného blogu Šílené šuple. Postupně se tady objeví všechny. harrypotterfanfiction.eu/.../
      #
      kattyV 29 Listopad 2020
      Jojo, Maye i Jardovi za to patří velký dík.
      #
      rusalka 30 Listopad 2020
      Jsme kdysi měli kocoura, měl medově sametově krásné oči a táák dlouhé, no ony to nejsou přímo řasy, ale hmatové vousky, jeho pohled nás provázel celý den. První domácí kocour u nás. Kocour gaučový. Takže i Amber je může mít krásné jantarové, nevidím problém.
      Díky.
      #
      kattyV 01 Prosinec 2020
      Jasně, že jo. Já jen chtěla zabránit dojmu, že Hermiona má nějaké mimořádně dokonalé oči. Nerada ze svých postav vytvářím nadjedince. Takže mi šlo spíše o zdůraznění toho, že Hermiona měla docela hezké oči, které Amber opravdu mimořádně slušely.