Vánoční intermezzo |
Máme tady Vánoce, takže nás čeká kapitola plná radosti a dárků. Jeden potěší i Sam. A co si bude Samuela zpívat? Jednu vánoční písničku od Nohavicy. Poslechněte si zde. A pokud si později v textu kliknete na zvýrazněné slovo, naladíte se i na dárek od Hermiony. „Dívejte se,“ zašeptá jí do ucha. Pruhované plátěné stěny stanu se napnou a měkký povrch ztuhne, jak se látka mění v papír. Na stěnách se objevují slova, tištěná písmena překrývají rukou psaný text. Celia rozeznává úryvky shakespearovských sonetů a zlomky hymnů na řecké bohyně postupně s tím, jak daná poezie mění celý stan. Pokrývá stěny a strop a šíří se po podlaze. A potom se stan začne otevírat, papír se skládá a trhá. Černé pruhy se natáhnou ven do prázdného prostoru, zatímco jejich bílé protějšky zjasní, natáhnou se vzhůru a rozpadnou se na jednotlivé větve. „Líbí se vám to?“ zeptá se Marco, zatímco pohyb přestane a oni stojí ve ztemnělém lese sestávajícím z jemně zářících, básněmi pokrytých stromů. Erin Morgenstern, Noční cirkus Sam balila vánoční dárky. Broukala si nějakou koledu. V rohu pokoje byl malý stromeček ozdobený dřevěnými andílky. V kachlových kamnech praskal oheň, za oknem se měkounké vločky ukládaly do hlubokých závějí. V míse plavalo několik svíček ve skořápkách od ořechů. „Sam?“ oslovil ji. Už se ani nepokoušela otočit. Věděla, že je to marné. Zatímco on ji viděl naprosto dokonale, ona jen občas zahlédla jeho oči. Ale slyšeli se vždycky. „Ano?“ „Chystáš se slavit Vánoce?“ „Hm,“ posmutněla. „První bez babičky. Ale pozvali mě k sobě kamarádi. Mají malou holčičku, budou jí tři. Tak to bude prima. Vánoce jsou stejně nejdůležitější pro děti, nemyslíš? Já jsem ty nejhezčí strávila jako malá, tady u babičky.“ Zarazil se. Na oslavu vánočních svátků v dětství nevzpomínal nejraději. Ale nechtělo se mu o tom mluvit. Raději zareagoval na její poznámku o holčičce: „Taky tady máme jednoho kloučka. I když o něco staršího. Jmenuje se Teddy. Mám pocit, že už se Vánoc nemůže dočkat. Včera mi říkal, že se rozhodl až do zítřka nespat. Chce vidět, jak mu budou skřítci nosit dárky.“ „Myslíš, že to vydrží?“ „Jdi ty. Je mu šest. A kdyby se i pokusil, Neville by mu už namíchal nějaký voňavý čaj, který by ho spolehlivě uspal během pěti minut,“ pousmál se s myšlenkou na Teddyho opatrovníka. „Ten Neville,“ zeptala se zvědavě, „občas o něm povídáš. Ten se vyzná v bylinkách?“ „Určitě, je to náš velký odborník na bylinkářství. Proč? Tebe bylinky zajímají?“ „Trochu, babička se v nich vyznala náramně. Mě naučila jen něco málo, ale za ní chodila pro koření a bylinky spousta lidí. Já jsem spíše přes knížky,“ dodala a zavázala mašli na posledním barevném balíčku. Postavila se k oknu a sledovala, jak se pomalu snáší soumrak. Navázal na její slova: „Přes knihy je u nás zase naše profesorka přeměňování, Hermiona Grangerová. Jsem vážně zvědavý, jestli dokáže někomu dát jako dárek něco jiného než knihu.“ „Taky ráda rozdávám knížky. Je v nich obrovská síla, věřil bys? Možná to je ten důvod, proč jsem se rozhodla studovat knihovnictví. Asi mě očarovaly,“ zasmála se. „Někoho to dneska moc nebaví, číst. Raději si sedne k počítači nebo kouká na televizi. Ale pro mě je v knížkách to největší kouzlo, které znám. Teda, až na naše rozhovory. To je ještě větší div. Vlastně ani nevím, zda jsou opravdové. Kouzla přece nejsou.“ „Ale jsou, Sam, věř tomu. Opravdu jsou. A skutečně ti věřím, že je najdeš v knížkách. Myslím, že to vím lépe než ty“. Najednou ho napadlo vyzkoušet kouzlo, které našel právě v jedné prastaré knize. „Víš co? Chtěl bych ti dát vánoční dárek. Zkusím to,“ hluboce se soustředil a napnul všechny své schopnosti. A před dívkou se pomalu, jako z mlhy, začala zhmotňovat rudá růže. Okvětní lístky chvějivě uléhaly jeden k druhému, na stonku vyrůstaly sytě zelené listy. Nakonec se na hebkém květu objevily jiskřivé kapičky rosy. Uvolnil se. Povedlo se to. „Ta je krásná,“ vydechla dívka úžasem. „Děkuji ti. Taky bych ti chtěla dát dárek, ale…“ „Nevadí, jednou mi ho dáš. Až se opravdu potkáme.“ „Potkáme se? Slibuješ?“ „Slibuji,“ odpověděl a toužil sám sebe přesvědčit, že se mu podaří slib splnit. ***** Zamyšleně sledoval dění kolem sebe. Cítil se nečekaně dobře. Ani si nevzpomínal, kdy by strávil tak příjemný Štědrý večer. Už jen večeře ve Velké síni probíhala velmi přijatelně, ale tady, v útulném Longbottomovic domku, to bylo ještě lepší. Harry hrál s Teddym Řachavého Petra, obě mladé ženy je povzbuzovaly. Ve vzduchu voněla skořice, do rukou je hřály hrnky s vánočním punčem. Severus jen napůl poslouchal Nevilla. Uvědomil si ale, že Harry má pravdu. Jeho vztah k mladému Nebelvírovi se opravdu změnil. Velkou zásluhu na tom měl především Teddy, jehož výuce se věnoval s velkou pečlivostí. Původně ho do podzemní laboratoře přiváděla Lenka, ale jednou přišel Neville. A Severus se, z ohledu na Teddyho city, k němu dokázal chovat vcelku přívětivě. Pak už to bylo relativně snadné. Mladý bylinkář měl ve svém oboru opravdu hluboké znalosti a Severus se naučil je respektovat. I když ke svým kotlíkům ho raději nepouštěl. I dnes večer dokázal vcelku obstojně předstírat, že Nevillovy vzpomínky na Vánoce trávené s babičkou pozorně poslouchá, ve skutečnosti však nedokázal odtrhnout pohled od Hermiony. Měla na sobě šaty podobající se mořské pěně, která jí měkce přistála na ramenou. Vlasy měla sčesané z obličeje, ale na zádech se jejich prameny proplétaly s modrofialovou látkou. Uvědomoval si, že i ona si ho občas zvědavě přeměří. Sice se snažila, aby si toho nevšiml, proti zkušenému špehovi však neměla šanci. Samozřejmě, že si jejího skrývaného zájmu byl velmi dobře vědom. Jejich oči se potkaly jen jednou, na zlomek vteřiny. Ale i v tom krátkém okamžiku dokázal zachytit záblesk jantaru. Jak je možné, že si toho dříve nevšiml? Harry s Teddym dohráli hru. „Teddy, je čas jít spát,“ zavelela Lenka. „Jinak ti skřítci nepřinesou dárky.“ „Ne, Lenko, ještě ne,“ smlouval Teddy. „Stejně neusnu.“ Lenka vypadala poměrně rozhodně, ale misku vah zvrátila Hermiona. „Možná, že by ještě nemusel, Lenko… vlastně jsem vám všem chtěla dát takový předčasný vánoční dárek. Jenom nevím, zda se mi to povede,“ vypadala trochu váhavě, ale Teddy se nápadu okamžitě chytil. „Ano, Hermiono, prosím, já chci dárek,“ žadonil. „Tak dobře. Chtěl by ses svézt na kolotoči?“ zeptala se. „Teď? Tady?“ zareagovala udiveně Lenka, ale Teddy neváhal ani vteřinu: „Jasně, určitě,“ a vyčkávavě pohlédl na Hermionu. Severus začínal tušit, kam mladá žena směřuje, ale neuměl si představit, že by svůj úmysl dokázala uvést v realitu. Harry s Nevillem naopak vypadali trochu zaraženě. Bylo vidět, že ani sebemíň netuší, co to Hermionu popadlo. „Tak dobře,“ souhlasila. „ Zavřete prosím oči.“ Pohlédla na něho: „I vy profesore Snape. Pravidla platí i pro vás.“ Poslechl jen napůl. Navenek oči zavřel, ale zpod přivřených víček dívku pozorně sledoval. Nebylo mu to moc platné, vypadalo to, že nedělá vůbec nic. I ona přivřela oči a úplně znehybněla. Najednou se svět kolem něho začal točit. Pokoj se proměnil v obrovský vír, který se kolem otáčel stále rychleji, až se změnil v jedinou, zářivou skvrnu… a pak se zase pomalu ustálil. Zamrkal. Kolem nich už nebyl malý pokoj Longbottomovic domku, ale noční ulice plná světel, lidí, zvuků a vůní. „Můžete otevřít oči,“ oznámila všem Hermiona. „Kde to jsme?“ vydechla s úžasem Lenka a vyjádřila otázku, která napadla všechny. „V Paříži,“ oznámila Hermiona. „Ty jsi nás přemístila?“ nevěřícně se zeptal Harry. „Nevěděl jsem, že to jde i bez vzájemného doteku.“ „Ne, je to jen iluze,“ vmísil se Severus. „I když velmi přesvědčivá. Řekl bych, že jsme se ocitli uprostřed letní noci.“ Rukou pohladil ozdobné zábradlí, u kterého stáli, a ujistil se, že iluze opravdu působí na všechny smysly. Ve vzduchu cítil vůni kávy, pražené kukuřice a jakéhosi, lehce povědomého parfému. „Myslím si, Teddy, že se můžeš svézt na tom kolotoči, který vidíš před sebou. My dospělí bychom si mohli dát kávu,“ dodal a v duchu musel uznat, že tak dokonalé zvládnutí skutečně náročného kouzla od kouzelnice Hermionina věku nečekal. Ani on sám by to nedokázal lépe. I když poté, co dokázala stát se zvěromágem… Patrně je schopnější, než si byl zatím ochoten připustit. Hermiona na něho pohlédla se směsicí vítězoslávy a vzdoru: „Vy běžte na kávu, JÁ se jdu s Teddym svézt na kolotoči.“ Harry se k nim přidal, to se dalo čekat. ***** Hermiona pomalu přicházela do Velké síně. Včera se domluvili, že si dárky prohlédnou společně. Dokonce i Snapea přemluvil malý Teddy, aby se objevil: „Musíš přijít, Severusi, mám pro tebe dárek. Pro všechny mám dárek.“ Usmála se. V uších jí ještě pořád doznívala francouzský šanson, kterým završila dokonalost své iluzorní Paříže. Vítězně si pomyslela. To ode mě nečekal! Poprvé viděla v očích profesora lektvarů respekt. Uf, teď už nemusím prozrazovat, že se umím proměňovat v kočku. I tak jsem dokázala zvládnout opravdu náročné kouzlo. Ještěže jsem knihu Imaginace četla opravdu pozorně.
U dveří ji zastavila ředitelka. Hermiona se zatvářila provinile. Včera večer se jí podařilo se rozhovoru s ní vyhnout, i když podle některých poznámek vytušila, že Minerva se jakýmsi záhadným způsobem o jejím pobytu ve sklepeních dozvěděla. Řekl jí o tom Harry? Ale ten se včera tvářil, jakoby o ničem nevěděl. Teď už se rozhovoru nevyhne. „Hermiono, jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se Minerva starostlivě. „Ale ano, jsem,“ rychle odpověděla a bleskově se rozhlédla, zda nikdo neposlouchá. Ředitelce to zacukalo koutky: „Jak vidím tvůj pohled, tak předpokládám, že Severus tvou podobu neprohlédl. Tak toho budu muset někdy využít. Oklamat našeho profesora lektvarů se hned tak někomu nepodaří.“ Hermiona pobledla. „Minervo, prosím vás, neříkejte mu to. To by bylo vážně trapné. To opravdu nejde. Nemůžeme to zatím nechat být?“ Ředitelka na ni zkoumavě pohlédla. „Nějakou dobu tvé přihlášení jako zvěromága mohu pozdržet, ale věčně to nepůjde. A vůbec, uvědomuješ si, že tady se dříve nebo později všechno prozradí?“ Hermiona zaprosila: „Tak počkejme na později. Nechme to zatím být. Třeba časem…“ „Tak dobře,“ svolila ředitelka a Hermioně se mohutně ulevilo, ale rychle se zeptala: „Odkud to víte? Řekl vám to Harry?“ „Harry tě poznal? Mně neřekl nic. Copak jste se vy tři někdy, někomu, s něčím svěřovali? Ne, já to vím proto, že jsem potkala Severuse s bezvládnou kočkou v náručí. Můžeš mi věřit, že mi to dělalo starosti. Takže jsem za ním nasměrovala Harryho, který tady běhal a sháněl tě.“ Když viděla, jak Hermiona zneklidněla, pousmála se: „Nemusíš se obávat, nic jsem mu neřekla. Jen jsem mu jemně naznačila, že by třeba Severus mohl něco vědět. Ale vzhledem k tomu, že muži bývají nedovtipní, myslí si patrně, že to byl jeho nápad. Takže, co ti na to řekl?“ Hermiona se zamyslela: „Byla bych přísahala, že mě poznal. Ale neřekl nic. To je zvláštní.“ „Zeptáš se ho na to?“ „Myslím, že zatím ne. Počkám, jestli začne sám.“ „Jak myslíš,“ uzavřela to Minerva. „Ale neměla bys to odkládat do nekonečna.“ Pak ještě dodala: „Nemrzí tě, že teď Severus nebude vědět, jaká jsi schopná čarodějka?“ „Vlastně ne, včera jsem mu, vlastně všem, ukázala jiné, docela dost dobré kouzlo. Já vám ho později předvedu,“ slíbila. Teprve pak si uvědomila, že ji Minerva přiměla připustit, že to úsilí vynakládala kvůli Snapeovi. Rezignovaně se ušklíbla: „Vy jste měla studovat ve Zmijozelu.“ Ředitelka se na ni rádoby nechápavě zadívala: „Nevím, o čem mluvíš, Hermiono. A pokud tím předvedeným kouzlem myslíš váš včerejší výlet do Paříže, tak se velmi těším.“ Hermiona pozdvihla obočí, zasmála se a vešla do Velké síně. ***** Pod stromem se vršila kupa dárků. Rozdělování se ujala sama ředitelka. Teddy výskal nadšením nad novým koštětem, které dostal od Harryho. Potěšily ho i pohádky, která mu věnovala Hermiona. Ale zcela zjevně mu největší radost udělal překrásný nůž z obsidiánu na krájení přísad do lektvarů, který dostal od Snapea. Vrhl se mu do náruče: „Severusi, ten je krásný.“ „Nejen krásný, i užitečný. Některé přísady se stykem s kovem ničí. A některé dokážeš správně nakrájet jen nožem, který dokonale znáš. Každý dobrý lektvarista by měl mít svůj vlastní. Poněkud jsem ztratil trpělivost s tím, jak mi tupíš ten můj,“ zavrčel profesor, ale Teddy se nenechal jeho výrazem odradit a zahihňal se: „No, jo, já vím. Budu na něho dávat pozor. Prohlédneš si teď svůj dárek ode mě?“ zeptal se dychtivě. Snape s jistými rozpaky rozbalil nešikovně zabalený balíček a vytáhl svou „věrnou“ podobiznu. „Krásné, opravdu krásné,“ zacukalo mu koutky. „Bude mít své čestné místo na mé krbové římse. Hermiona žasla. Snape se dokázal chovat vlídně nejen ke kočkám? Raději se obrátila k vlastní hromádce, i když ji náramně zajímalo, jak se bude tvářit, až rozbalí jeden velmi konkrétní dárek. Ale opravdu si nepřála, aby si jejího zájmu povšiml. Nejprve rozbalila podobný balíček jako předtím Snape. Usmála se na svou neumělou podobiznu, která ji ukazovala uprostřed hromady knih. „Opravdu výstižné,“ pochválila Teddyho a pocuchala mu vlasy. Několik zajímavých knih, sada speciálně namíchaných bylinkových čajů od Nevilla a Lenky a malý hranatý balíček ve střízlivě elegantním papíru. Dárek od Harryho? Pečlivě, aby nepoškodila papír, ho rozbalila. Vynořila se malá kazeta z exotického dřeva a v ní… nádherný zlatý květ na jemném řetízku. Devaterník, součást jejího oblíbeného parfému. „Harry,“ vydechla obdivně i užasle. „To není ode mne,“ zvedl v sebeobraně ruce. „Můžu se podívat? Je krásný. Od koho jsi ho dostala? Že by Ron!?“ podíval se tázavě. „Nesmysl, od Rona určitě ne,“ odmítla jeho nápad. „Možná od…“ Napadlo ji, od koho by dárek mohl být. Už delší dobu měla pocit, že se do ní trochu zamiloval ten zmijozelský chlapec. Sice odjel na svátky domů, ale není problém nařídit bradavickým skřítkům, aby dárek v patřičný čas předali. To ale není vhodné téma pro rozhovor, který by mohly slyšet nejedny zvědavé uši. Zaváhala, ale pak opatrně pověsila přívěšek na krk. Později ho vrátí, ale alespoň jeden den si ho chtěla užít… Rychle odvedla řeč jinam: „No dobře, Harry. Ale co jsem dostala od tebe? Už tady žádný balíček nevidím.“ „To asi bude tím, že tady žádný není,“ usmál se a mávl hůlkou. Na ruce mu přistál překrásný sameček puštíka: „Chtěl jsem ti dát nového kocoura. Ale pak jsem si řekl, že jsi vždycky chtěla sovu…“ vyčkávavě se na ni podíval. Určitě očekával příval díků a něžného vrkání (směrem k sově samozřejmě). Ale Hermiona si nemohla pomoct. Vyprskla smíchy. Podíval se nechápavě: „Můžeš mi říct, co je tady k smíchu?“ Zašklebila se: „Tohle,“ mávla hůlkou, podobně jako před chvilinkou on, a na ruce ji přistál dokonalý dvojník její nové sovy. „To je můj dárek pro tebe. Říkala jsem si, že od té doby, co jsi přišel o Hedviku, už pár let uplynulo,“ nepřestávala se smát. „Jako by si z oka vypadly, viď?“ „S tím jediným rozdílem, že já ti dal samečka a ty mi samičku,“ smál se teď i Harry. „Jé, ty jsou krásné,“ přiběhl Teddy a obdivoval sovy, které teď po sobě pokukovaly se zjevným zalíbením. „Ony se mají rády… jak jim budete říkat?“ „No, když se tak milují, tak třeba Romeo a Julie. Nebo Tristan a Isolda,“ zakuckávala se Hermiona smíchy. „Hermiono!“ bránil se rozhořčeně Harry. „To snad nemyslíš vážně.“ „No tak ne, stejně to byly nenaplněné lásky. Lepší bude, když jim budeme říkat pan Darcy a Elizabeth. No tak, Harry, můžeš si vybrat. Buď ji budeš oslovovat Lízinka nebo Beth,“ nepřestávala se Hermiona dobře bavit. „Betty,“ řekl pevně Harry. „Na to jediné jsem ochoten přistoupit. Betty je docela pěkné jméno. Ty si říkej té své, jak chceš.“ „Pane Darcy,“ zavolala Hermiona a puštík jí ochotně přistál na ruce. „V pořádku, zdá se, že se mu to líbí. Najednou si uvědomila, že jejich rozhovor pozorně sleduje profesor Snape. Když postřehl její pohled, rychle se obrátil ke svému poslednímu dárku. Nenápadně sledovala, jak vybaluje útlou knihu. K jejímu překvapení k ní přičichl. ***** Severus zamyšleně listoval stránkami knihy. Jak jen mohla poznat jeho tajnou slabost pro mudlovskou literaturu? Jistě, viděla jeho knihovnu. Většina řídkých návštěvníků, kterým vůbec dovolil do ní nahlédnout, vyhledávala vzácné odborné výtisky, kterých měl značné množství. Ale, jak bylo zřejmé, slečna Grangerová objevila i polici, na které schraňoval Victora Huga, Čechova, Shakespearovy Sonety nebo Stébla trávy od Walta Whitmana. Takže Jacques Prévert. Je vidět, že má slabost pro Francii. Nejdříve Paříž, teď Prévert. Jak si jen mohla myslet, že nepozná, od koho kniha je? Na druhou stranu, nevěděla, že odhalil její kočičí podobu. To mu k identifikaci dárce poněkud pomohlo. Znovu ke knize přičichl. Z jejích stránek cítil lehounkou vůni. Stejnou, jako z kočičího kožíšku i z parfému vznášejícího se ve vzduchu noční Paříže. Ano, vůně devaterníku – skalní růže. Věděl, že spojení představy této byliny se slečnou Grangerovou se už nezbaví. I to byl důvod, proč právě tuto květinu zvolil jako předlohu šperku, který pro ni vytvořil jako vánoční dárek. Potěšilo ho, když si ho zavěsila na krk. Naštěstí nevěděla, že je od něj, jinak by si jeho nošení patrně rozmyslela. Alespoň tak nahradil ztrátu šperku, který jí zničil Cameron. To samozřejmě byl jediný důvod, proč to udělal. Zalistoval knihou. Proč mu ji vlastně dala? Nová nebyla, musel to být její vlastní výtisk. Očividně často čtený. Na některých stránkách se otvíral sám.
Jsem jaká jsem Taková jak být mám Když se mi zachce smát ve smích propukám Za lásku lásku dám Že tou láskou je jiný Než koho v srdci mám? Kdo z vás mne z toho viní? Jsem jaká jsem Nebudu jinačí Jak zalíbit se všem? Což vám to nestačí?...
Nalistoval další stranu:
Jak namalovat ptáka Především namalujte klec s otevřenými dvířky potom pro ptáka namalujte něco hezounkého něco prostinkého něco krásného… … Když přiletí pták přiletí-li vůbec zachovejte to nejhlubší ticho vyčkejte až pták vstoupí do klece a když vstoupí zavřete tichounce štětcem dvířka…
Zaslechl lehké zaškrábání na dveře. Pak se přidalo jemné zamňoukání. Údivem zavrtěl hlavou a otevřel dveře. „Amber! Kdepak ses včera toulala? Ty si z toho děláš holubník.“ Kočka se mu s rozhořčeným mňoukáním otřela o nohu. „Chceš říct, že jsem včera nebyl doma? Vlastně máš pravdu. Máš hlad?“ nakrájel kočce do misky kousek studené krůty, kterou mu skřítci přinesli k večeři. Se zájmem sledoval, jak k jídlu pouze přičichla a vydala se na obhlídku místnosti. Vyskočila na křeslo a hlavou se otřela o knihu, kterou tam odložil. „Takže už tě nakrmil někdo jiný, v tom případě sis jistě přišla užít mé neodolatelné společnosti,“ nevšímal si kočičího protestování a nekompromisně ji zvedl do náruče. Po chvilce vzpouzení se podvolila hladící ruce. Ale jen na chvíli. Pak se vysmekla, usadila se před krbem a začala si uhlazovat pocuchaný kožíšek. „No dobře, tak si jen tak pobuď. Já si budu číst,“ jeho slova přerušilo energické zaklepání na dveře. „Jak je možné, že ve vlastním bytě člověk nemá chvilku klidu,“ zavrčel a rázně otevřel dveře. K vlastnímu překvapení bez předchozí kontroly. Měl bych být opatrnější, pomyslel si. Taková nedbalost se může nevyplatit. Tentokrát ale nebezpečí nehrozilo. Za dveřmi stál ušklíbající se Potter se štíhlou lahví. „Mám tady výtečné jihoafrické víno, které jsem dostal k Vánocům od jistého nerudného profesora. Nedáte si se mnou?“ „Nechtěl byste ho raději vypít se slečnou Grangerovou? Byl bych předpokládal, že sváteční večer strávíte s ní,“ odtušil Severus, ale pustil Harryho dále. „Hermiona dává přednost všemu francouzskému, jak jste si včera jistě všiml. A byli jsme spolu celé odpoledne. V sovinci,“ dodal ještě a zamířil k pohodlným křeslům před krbem. „Říkala mi, že na večer má jiný program. Nejspíše se chce ponořit do té spousty knih, které dostala k Vánocům.“ Najednou jeho pohled padl na poněkud strnule sedící Amber. „Á, vidím, že vaše kočka je opět na svém místě,“ pokusil se zvířátko pohladit po hlavě, ale to mu před rukou uhnulo. Pokrčil rameny a pokračoval: „Takže, vzhledem k tomu, že mi Hermiona dala košem, nezbývá mi nic jiného než to víno vypít s vámi. Stejně jsem se chtěl zeptat na to kouzlo, které nám Hermiona včera předvedla. Bylo opravdu působivé, že? A vy zcela zjevně víte, o co jde.“ „Ano,“ připustil Severus neochotně, „vím. A ano, je to náročné kouzlo. Vyžaduje zvláštní kombinaci značných magických schopností a velmi živé představivosti. To nemá každý,“ pokračoval s jistým sebezapřením. „Hermiona byla vždycky chytrá,“ prohlásil Harry. „Chtěl jste říct snaživá,“ odfrkl si Severus a nalil víno do sklenic. „Chtěl jsem říct chytrá,“ trval Harry kategoricky na svém. „A vy sám to jistě víte, tak proč pořád protestujete?“ „Protože se mi při vzpomínce na její neustále se třepotající ruku dělají mžitky před očima,“ odvětil nesmlouvavě Severus. Koutkem oka sledoval kočku, která uraženě odešla na druhý konec místnosti. „Ale skutečně nevidím jediný důvod, proč celou dobu mluvit o slečně Grangerové. Chcete mi zkazit potěšení z tohoto vína?“ pokračoval. „Není špatné, že?“ přijal Harry nový směr hovoru. „Vy si víno opravdu vychutnáváte, je to tak?“ „Ano, víno je takový dar přírody. Ani tím nejmocnějším kouzlem nevytvoříte nic podobného. Není zvláštní, že plíseň, která napadne ovocnou šťávu, ji proti všem předpokladům nezničí, ale přetvoří v něco tak pozoruhodného? Nikdy se tomu nepřestanu divit.“ „A jaký dárek jste dal k Vánocům Hermioně, profesore?“ pokusil se ten neodbytný Nebelvír vrátit k původnímu směru rozhovoru. „Nechápu, jaký máte důvod domnívat se, že bych cítil potřebu dávat slečně Grangerové nějaký dárek, Pottere. A měl jsem pocit, že jsme se dohodli, že o této dámě mluvit nebudeme. Ale pokud je to jediné téma, které vás zajímá, bylo by možná vhodnější probrat ho přímo s ní,“ odbyl ho Severus. Harry si povzdechl: „Ale tak to vůbec není, profesore. Já jen měl pocit… no nic. Tak teda budeme mluvit o víně.“ Po Potterově odchodu, ke kterému došlo o hodnou dobu později, pohlédl Severus na hnědou kočku, která uraženě seděla před krbem: „Promiň, Amber. Myslel jsem, že strávím poklidný večer s tebou a knihou, ale můj společenský život je v poslední době poněkud rušný. Asi půjdu spát. Doprovodíš mě do ložnice?“ Potměšile se podíval na kočku, která uhnula pohledem. „Asi ne. Tak dobře. Měla bys vědět, že respektuji tvou kočičí nezávislost. Takže, buď tady jako doma. Křesla jsou na spaní docela pohodlná…“ Rázně zamířil do ložnice, ale rozhodně nemínil spát. Chtěl si potvrdit svou domněnku, proč ho vlastně slečna Grangerová, zcela proti očekávání, znovu navštívila. O půlnoci už měl jasno. Ano, byla to jeho knihovna, která mladou Nebelvírku přilákala jako světlo můru. Skryt pod zastíracím kouzlem ji pozorně sledoval, jak si pečlivě vybírá jednu z jeho knih a stáčí se do křesla. Nepochybně proto, aby četla až do rána. Na dálku neviděl, kterou knihu si vybrala, ale ráno to pozná. Během chvíle kočičí nepozornosti poslal na knihy kouzlo, které mu umožní zjistit, které z nich se někdo dotkl. Druhý den zamyšleně listoval knihou, označené kouzlem: Ernest Hemingway, Komu zvoní hrana. Byl by předpokládal, že si vybere některou z jeho vzácných tisků, které nebyly snadno k mání. Ale Hemingway? Toho přece musela dívka z mudlovské rodiny dobře znát. Citlivě vnímal stránky, kterých se dotkla její magie. Ano, knihu opravdu znala dobře. Nečetla ji celou – podivným způsobem si vybírala přesně ta místa, která měla pro něho zásadní význam. Začínal mít obavu, že tento ohmataný svazek o něm prozradil až příliš mnoho. Možná by měl pro příště zabránit tomu zlatookému stvoření ve vpádu do svého soukromí.
|
Items details
- Hits: 1719 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Moc děkuji za pěknou kapitolu.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.