Hledej

 amb_000

Úvod Šílené šuple Katty šuple Amber Naděje je kamínek...
    Naděje je kamínek na prázdné dlani

      Je to zvláštní, myslela jsem, že toto bude smutná kapitola. Ale nakonec je smutná jen její první část, jejíž náladu dokonale vystihuje píseň od Hradišťanu – Mrtví.

      Zbývající část kapitoly už je o naději. Hlavně o té, kterou přináší síla rodiny a síla přátelství.

       

      Smrt vůbec nic není. Smrt se nepočítá. Jen jsem vyklouzl do vedlejšího pokoje. Nic se nestalo. Všechno zůstává stejné jako dřív. Já jsem já, vy jste vy, a ten krásný život, který jsme spolu tak rádi žili, zůstává netknutý, nezměněný. Tím, čím jsme si dříve byli, jsme si i dál. Mluvte o mně se stejnou lehkostí jako dřív. Nazývejte mě tím důvěrným jménem, kterým jste mi vždycky říkali. Nedělejte žádný rozdíl v tónu své řeči. Žádné nucené zdání vážnosti nebo zármutku. Smějte se tak, jak jsme se vždycky spolu smáli, když jsme měli pořádnou legraci. Hrajte si, usmívejte se, myslete na mě, modlete se za mě. Ať je moje jméno pořád běžným pojmem, jako vždycky bývalo. Ať se vyslovuje nenuceně, bez sebemenšího náznaku stínu. Život znamená stále to, co znamenal. Je to úplně totéž. Je zde naprostá a nepřerušená návaznost. Smrt není nic jiného než zanedbatelná nahodilost. Proč bych měl sejít z mysli, když sejdu z očí? Jenom na vás čekám po určité mezidobí někde hodně blízko, hned za rohem. Všechno je v pořádku.

      Září, Rosamunde Pilcherová

       

      Severus by se účasti na Arthurově pohřbu rád vyhnul. Nakonec, nebyl s ním nijak spřízněn. A dá se říct, že jejich vztah byl po celá léta spíše formální. Ne vyloženě špatný, toho tak přátelský člověk jako Arthur ani nebyl schopný. Spíše rezervovaný. V posledním půlroce se zvolna měnil v cosi blížícího se přátelství. Severus teď litoval, že nedokázal přemoct svou odtažitost a nepřekonal tu hráz, kterou si zvykl vytvářet mezi sebou a ostatními, ale jsou věci, které už nezmění.

      Účastnit se pohřbu bylo i strategicky nevhodné. Neměl by příliš ukazovat svou účast s Arthurovou smrtí. Nicméně věřil, že své jednání dokáže před Malfoyem obhájit. Z pohledu Luciuse, bylo jeho rolí v Bradavicích, přiblížit se Potterovi. V tomto kontextu to snad bylo v pořádku.Ve skutečnosti mu to bylo jedno. Nezáleželo na tom, co si myslí Lucius nebo co si myslí kdokoli jiný. On přijít musel. Byla to jeho povinnost. Dlužil to Arthurovi. On byl vinen jeho smrtí. Protože na něho mířila Zabiniho smrtící kletba. On odklonil její směr, takže ho minula a trefila Arthura. On sám měl ležet ve stříbřité rakvi, pokud by se vůbec někdo namáhal s jeho pohřbem, a Arthur měl žít. To, že toho litoval, na věci nic neměnilo. Byla to jeho vina, a proto byl tady.

      Otevřená rakev ležela na vyvýšeném stupínku, který byl postaven nedaleko Doupěte. Kolem něho hloučky smutečních hostů. Měděné vlasy, které mělo značné množství z nich, působily až nepatřičně jásavě. Ani počasí neodpovídalo smuteční náladě. Modrá obloha byla bez mráčku, Severus cítil hřejivé paprsky jarního slunce. Ticho přerušoval zpěv pěnkavy, která se usadila na vrcholku Doupěte. Ale vlastně to bylo v pořádku. K Arthurovi se ta nálada prostě hodila.

      Kouzelník v černém, který vedl obřad, pronášel obvyklé smuteční řeči. Severus ho příliš nevnímal, nebylo to důležité. Pozoroval přítomné. Zrzavé hlavy pěti synů, tmavá Angelina, manželka zbylého z dvojčat. George, připomněl si, a se zatrnutím se zadíval na jeho chybějící ucho. Ne, tenhle mladík ho prostě nemůže mít sebeméně v lásce. Zlostnému pohledu, který mu vrhl jeho směrem, zcela rozuměl.

      Plavá Fleur vypadala i ve smutečním nesmírně půvabně. Po tváři jí stékaly slzy a pevně se držela svého zjizveného manžela. Mezi sebou drobnou, hezkou dívenku – jedno ze dvou dětí, které se pohřbu účastnily. Druhým byl Teddy, který stál s vážnou tváří vedle svých adoptivních rodičů. Severus se ani příliš nepodivil, když viděl, jak jeho hnědé vlasy prokvétají do měděna. Věděl, že do Doupěte s Lenkou a Nevillem chodíval a Arthura měl nejspíš velmi rád.

      Neměla by tu být ještě jedna snacha? I dokonalý ministerský úředník Percy se přece oženil. Nejspíš hlídá menší děti, které se rozhodli na obřad nevzít. Měl nejasný pocit, že jich existuje docela slušný počet.

      Mezi dalšími hosty zahlédl manžele Delacourovy s jejich mladší dcerou, neuvěřitelně podobnou své starší sestře Fleur, většinu bradavických profesorů včetně nepřehlédnutelného Hagrida, který neustále smrkal do obrovitého pruhovaného kapesníku. Skupina pro Severuse nerozeznatelných příbuzných, řada Arthurových kolegů z ministerstva a tmavá postava Kingsleyho Pastorka, který stál, podobně jako Severus, trochu stranou. Vypadal stále ještě zmučeně, ale držel se zpříma.

      Smuteční řeči pluly kolem něj. Zpozorněl až v okamžiku, kdy k rakvi přistoupila Ginny. Černé volné šaty, do rozpuštěných vlasů měla vpletený věneček ze sedmikrásek. Byla bledá, ale neplakala. Jako jediná dcera se, za všechny své bratry i za svou matku, loučila s otcem. Hlas měla pevný: „Smrt vůbec nic není. Smrt se nepočítá. Jen jsem vyklouzl do vedlejšího pokoje. Nic se nestalo. Všechno zůstává stejné jako dřív. Já jsem já, vy jste vy, a ten krásný život, který jsme spolu tak rádi žili, zůstává netknutý, nezměněný……Život znamená stále to, co znamenal. Je to úplně totéž. Je zde naprostá a nepřerušená návaznost. Smrt není nic jiného než zanedbatelná nahodilost. Proč bych měl sejít z mysli, když sejdu z očí? Jenom na vás čekám po určité mezidobí někde hodně blízko, hned za rohem. Všechno je v pořádku.“

       amb_121

      Ginnin dosud pevný hlas se zlomil. Dívka se zapotácela. Před pádem ji zachránil nejmladší bratr, který ji přivedl k matce obklopené ostatními bratry a jejich ženami. Třesoucí se Molly po tváři kanuly slzy. Pevně objala svou dceru. Pak ji pustila a za ruku chytla svou nejstarší vnučku. Společně s Vicky došla k rakvi a vhodila do ní kytičku hebkých konikleců svázaných jemným, zlatým řetízkem. Severus vytušil, že to byl dárek od Arthura. Vicky, zrzavé copánky propletené černou mašlí, na drobné tvářičce vážný výraz, připojila malou kytičku prvních jarních fialek, které sama natrhala v sadu. Žena s děvčátkem poodstoupily. Muž v černém hábitu mávl hůlkou a rakev se s klapnutím zavřela.

      Přistoupilo pět Arturových synů a, k Severusovu údivu, i Harry. Už málem zapomněl, že Harry býval po dlouhá léta téměř členem rodiny. Všech šest se chopilo rakve a smuteční průvod se trhaně vydal na cestu. Mířil na nedalekou stráň, ve které už byl vykopaný hrob. Prostá polní cesta, okolní svahy pokryté ladoňkami a petrklíči. Fialová se mísila s bledě žlutou. Ve vzduchu opojně voněl kvetoucí hloh a divoká třešeň, jejíž koruna měla stínit Arthurův hrob.

      Když došli na místo, rakev se pozvolna vznesla z rukou mladých mužů, aby se pomalu ponořila do připravené jámy. Na povrch rakve zapršely hrudky hlíny. Tichý tlukot se mísil s trylky pěnkavy, která je doprovodila na jejich cestě, a teď z vrcholku třešně zpívala svou píseň na oslavu života. Severus viděl, jak plačící Hermiona pevně objímá Ginny.

      Na Arthurově hrobu se objevila hladká deska s jednoduchým nápisem. Jen jméno, datum narození a smrti - 29. 3. 2004. Nic víc. Pak se pomalu začala ve vzduchu zhmotňovat štíhlá silueta. Prostovlasá dívka v dlouhé říze se vztaženými dlaněmi. Vlasy jí skrývaly sklopenou hlavu. Smutek sám. Tušil, že když půjde po této polní cestě nějaký mudla, neuvidí nic. Jen podivný stísněný pocit mu nedovolí zastavit se a usednout.

      *****

      V okamžiku, kdy se Ginny zapotácela u otcovy rakve, si vzpomněl na jiný pohřeb a jinou dívku, a myšlenkách se přenesl úplně jinam.

      Uviděl ji. Tentokrát rozesmátou. Uvolněně seděla v pohodlném křesílku stojící v něčem, co vypadalo jako předzahrádka dobře prosperující kavárny. Před sebou hrnek s kávou a nepochybně i něco sladkého, protože pusu měla drobet umazanou od čokolády. Právě labužnicky olizovala lžičku a smála se na celé kolo. Až potud to byl náramně roztomilý pohled. To, co se mu nelíbilo ani za mák, byl výhled na jakéhosi přehnaně urostlého plavovlasého mladíka, který seděl proti Sam a něco jí horlivě vykládal. Pozorně k němu nakláněla hlavu a oči jí jiskřily. Zabolelo to. Nemohl si pomoct a ozval se rozzlobeně: „Sam! Kdo je to?“

      Dívka se chytla za hlavu, jako by jí náhle prudce zabolela. Blonďák se k ní naklonil a něco jí starostlivě říkal. Natáhl k ní ruku a lehce ji pohladil po tváři. Odmávla jeho péči, zavřela oči a opřela se v křesílku.

      „Proč mi to děláš? Co je ti potom? Nemůžeš mě nechat? Opravdu se mi musíš plést do života? Mám si nechat svůj život řídit vidinou, která se zjeví, kdy se jí zachce a já vůbec nevím, zda existuje?“ přistála mu hlavě změť otázek. Uvědomil si, že to nejspíš přehnal.

      „Sam, promiň. Já vím, že nemám žádné právo, já jen…“ omluvil se zkroušeně.“

      Nech mně, prosím. Alespoň TEĎ mě nech,“ odpověděla unaveně.

      Alespoň teď. V tom byla naděje. On neměl ve zvyku se vzdávat. Takže později?

      Někdo se dotkl jeho ramene. Zamrkal. Byl čas vydat se cestou pohřebního průvodu.

      *****

      Severus s neuvěřením sledoval chaos v Doupěti. Pravdou je, že na mnoha pohřbech ve svém životě nebyl. Ale pokud už jich zúčastnil, znamenaly tyto chvíle pietní vzpomínku na zemřelé. Ale toto? Toto nepřipomínalo pohřební hostinu, toto byla středověká fraška nebo komická opera.

      Místností se hemžilo blíže neurčené množství dětí. Jedinými dvěma, které Severus dokázal přiřadit k jejich rodičům, byl asi tříletý chlapeček s tmavou pletí a jeho mladší sestra, která lezla po čtyřech, na hlavě pevně zapletené nesčetné copánky. Nepochybně děti Angeliny a George. Ten zbytek… NĚCO se tam batolilo, honilo, ječelo a výskalo. Dospělí TOMU s přehledem uhýbali, podle potřeby TO občas překročili, chytili do náručí, otřeli slzičky nebo TOMU podstrčili do pusy něco z neskutečných hromad jídla, které se začalo objevovat na stole. Všichni halasili a překřikovali se. Pokoušeli se, podle Severuse zcela bez úspěchu, vtisknout tomu zmatku nějaký řád. Molly najednou vypadala jako ve svém živlu. Vydávala pokyny, co se má kam přinést, kam se má kdo posadit, co kdo bude jíst. S mávající hůlkou vypadala jako dirigent Londýnské filharmonie.

      Ani si nevšiml Hermiony, která k němu přistoupila zezadu a zlehka se dotkla jeho lokte. Konsternovaně sebou škubl. Chápavě na něho pohlédla: „Vy jste u Weasleyových nikdy na žádné události nebyl, že? Takhle to vypadá vždycky. Vánoce, narozeniny, svatby, křtiny…“

      „No budiž, narozeniny, křtiny, to ještě chápu. Ale pohřeb?“ upřel na ni naprosto nechápavý pohled.

      „Tuším, že někteří z jejich předků pochází z Irska. A tam znamená tato událost vzpomínání na mrtvého, oslavu jeho života a zveličování všech jeho činů. Myslím, že se ještě dočkáme velkých věcí. Jen počkejte.“

      K jeho překvapení jí zaškubalo koutky a v očích se objevily pobavené jiskřičky. Rozhlédla se kolem a dodala: „Když jsem sem začala jezdit, tak tady zdaleka nebylo tolik místa. Na Billovu svatbu se objednával stan. Ale co se kluci oženili a narodila se první vnoučata, nějak ty prostory zvětšili. Klidně se tu vejde třicet lidí. Nepůjdeme si sednout?“

      Severus obezřetně zamířil na samotný okraj stolu. Vůbec netoužil dostat se do středu událostí. K jeho překvapení se ho Hermiona držela a usedla vedle něho. Po jejím druhém boku se uvelebil Harry, na tváři podobný výraz očekávání, které se usadilo na té Hermionině.

      Šlehnutí přišlo znenadání: „Nechápu, mami, proč tady s námi sedí Snape,“ ozval se George a Ron souhlasně přikyvoval. „Vždyť on vlastně taťku zabil.“

      Severus se postavil, na tváři obvyklý nehybný výraz. Vlastně nic jiného nečekal. Byl čas odejít. Neměl dát na Mollyino naléhání a měl zmizet hned po obřadu. K jeho překvapení se postavil i Harry a podíval se na George tvrdě: „Nic o tom nevíš, Georgi, nebyl jsi tam.

      „Hermiona tiše vydechla a v uklidňujícím gestu se dotkla Severusovy ruky.

      Na druhém konci stolu se vztyčil Kingsley Pastorek: „Pokud dáváš vinu za otcovu smrt Severusovi, měl bys ses možná zamyslet nade mnou, Georgi. Protože akce, při které Arthur zahynul, se konala na mou záchranu. Nebýt mě, Arthur by nepochybně žil. Takže, pravděpodobně si přeješ, abychom se se Severusem sebrali a společně odešli. Nebo by možná měl Severus zůstat a odejít bych měl já sám.“

      Severus se na Kingsleyho díval překvapeně, ale bráno chladnou logikou, měl pravdu. Navíc viděl v tmavé tváři stejně bolestný pocit viny, který cítil on sám. S tím rozdílem, že na jeho tváři se neobjevil ani její stín.

      „Nechte toho. Všichni!“ ozvala se Molly a Severus zase jednou viděl matku rodu v celé její síle.

      „Georgi, Rone, nestydíte se takhle vyvádět, sotva jsme vašeho otce pohřbili? Myslíte si, že bez něj na vás nestačím?

      Severusi, Kingsley, okamžitě se posaďte. To, co se stalo, nebyla vaše vina. Arthur se nikdy nevyhýbal svým povinnostem a k těm rozhodně patřila tvá záchrana,“ pohlédla na Pastorka.

      „A pokud jde o tebe, Severusi. Nemohl jsi přece vědět, že se ta kletba odrazí tak nešťastně, že zasáhne Arthura,“ hlas se jí zachvěl, ale dokázala pokračovat: „Arthur vás oba považoval za své přátelé a chtěl by, abyste zůstali.“

      Teď už nevydržela a rozvzlykala se. Ginny ji objala kolem ramen a pohledem vraždila své bratry. Severus a Kingsley si pomalu sedli.

      Nastálé ticho přerušil Bill: „Pamatujete si, jak taťka miloval naše auto? To byl skutečně jeho mistrovský kousek. Jak ho začaroval že umělo létat? Bylo skvělé, no ne?“

      „Ovšem jen do okamžiku, než ho Ron s Harrym seznámili s Vrbou mlátičkou,“ přidal se s úlevou George.

      „Ono mělo i jiné přednosti,“ ozval se Harry, „neexistuje mudlovské auto, do kterého by se pohodlně vešlo osm lidí i s hromadou jejich školních potřeb.“

      „Skutečně ne, drahoušku?“ zvedla k němu Molly uslzenou tvář. „To jsem nevěděla.“

      „Harry ho nedoceňuje,“ rozvíjel téma Charlie. „Pamatuji si, jak jsme v něm jeli jednou na prázdniny na ostrov Jersey. To se nás tam vešlo třináct, protože s námi jela i tvá sestřenka Miriam s celou rodinou. Pravdou je, že Ginny tenkrát byla ještě mimino.“

      „Žádné mimino jsem nebyla,“ naježila se Ginny. „Bylo mi pět, takže si to naprosto přesně pamatuju. I to, jak taťka na pobřeží proměnil Forda ve člun, abychom se mohli přepravit přes vodu. Proč jsme vlastně nepřeletěli?“

      „Létací kouzlo dodal až po této dovolené. Pobřežní hlídka si nás totiž spletla s pytláky. Člun vydával tolik ran, až domnívali, že se pokoušíme o lov ryb dumanitem. Tolik nepříjemných opatření, než jsme to zahladili. Ještě, že váš otec pracoval na ministerstvu.“ vysvětlovala Molly. „Já jsem s žádnou z úprav toho vozidla samozřejmě nesouhlasila, ale váš otec si stejně udělal to, co chtěl,“ dodala důstojně.

      „Dynamitem,“ tiše zašeptala Hermiona tak, aby ji slyšel jen Severus s Harrym.

      „Mami, přece jsi vždycky věděla, co taťka dělá. Jen ses tvářila, že to nevidíš, abys mu nekazila radost,“ laskavě se na Molly usmíval její nejstarší syn.

      Molly zjihla: „Samozřejmě, že věděla. Ale přece jsem mu to nemohla říct,“ popotáhla.

      Do debaty se honem vmísil Ron: „Stejně bylo nejlepší, jak taťka dal tenkrát po hubě Malfoyovi. Pamatujete si, to bylo, když jsme byli ve druháku, Harry,“ obrátil se na Harryho a maličko se zajíkl. Severus si uvědomil, že to bylo patrně poprvé za celý den, kdy na svého bývalého kamaráda promluvil. Harry ale nezaváhal ani vteřinu a vrátil narážku: „Jasně, v Krucáncích a kaňourech. To bylo prima. Myslím, že nejlepší bylo, jak Lucius dostal po hlavě Mým kouzelným já od Lockharta.“

      „Kdyby jen Mým kouzelným já,“ přidal se George,“ taťka do něho mlátil všemi sedmi slavnými Lockhartovými spisy, jedním po druhém.“

      „Jo, udělal mu pořádnýho monokla,“ culil se Ron. „A ta malá fretka to taky pěkně schytala.“

      „Rone,“ ozvala se nesouhlasně Ginny. Severus tázavě pozvedl obočí.

      „Draco,“ vysvětlila mu tiše Hermiona, „tenkrát byl u toho. I když, jak si vzpomínám, v té době se ještě zdaleka nesnažil získat si Ginninu přízeň. Byl pěkně protivný. Ale zdá se, že už je to promlčené. Tedy, alespoň u Ginny.“

      Historka následovala historku. Snad každý u stolu přidal něco, co ostatní patřičně nafukovali. Severus poslouchal s neuvěřením. Už chápal, co měla Hermiona na mysli, když říkala, že se dočkají velkých věcí.

      *****

      Ron se rozpačitě přiblížil k Hermioně sedící vedle Harryho.

      „Já… nechtěli byste se projít, vy dva?“

      „Myslíš tím s tebou?“ zatvářila se Hermiona odmítavě, ale Harry ji chlácholivě chytl za loket: „Hermiono, nech toho, teď prostě není vhodná chvíle…“Hermina sevřela rty, ale pak souhlasila: „Dobře, pojďme ven. Zřejmě se tomu nevyhneme, že?“

      Trojice se vytratila z domu, sledována pozorným Severusovým pohledem.

      Usadili se venku na neuspořádané zahrádce. Záhony potřebovaly zrýt, byl čas na výsadbu první jarní zeleniny. Ne, že by se v tom Hermiona zase tak vyznala, ale během let, kdy se v Doupěti vyskytovala pravidelně, se k jarním pracím párkrát přichomýtla. Byl to jen rok, kdy s Ronem od Molly dostali úkol zasázet ředkvičky? Ten den se jí najednou vrátil s takovou jasností, jako by to bylo včera. Smějící se Ron, který hůlkou pečlivě tvořil rovné řádky. A ona sama, jak vkládá do země semínko po semínku. To je vlastně to pravé kouzlo. Usmála se pro sebe. Jak z něčeho tak nepatrného vznikne během několika málo týdnů něco úplně jiného. Co je proti tomu přeměňování… Násilím se vrátila do skutečnosti a zaškaredila se na nic nechápajícího zrzavého Nebelvíra, který se zjevně chystal k delšímu proslovu. Měla chuť chytnout v sebeobraně za ruku Harryho, ale usoudila, že by to nadělalo více škody než užitku. Tak se jen prkenně narovnala a zatvářila se co nejpřísněji: „Takže, co vlastně chceš, Ronalde?“

      „Chtěl bych se ti omluvit, Herm,“ vypravil ze sebe Ron.

      „Mně?“ zeptala se ledově Hermiona.

      „No, tak oběma, ale hlavně tobě. Já vím, že jsem byl na tebe fakt hnusný. Nevím, co to do mě vjelo, ale zaskočila jsi mě. Já jsem doufal, že bychom se zase mohli dát dohromady, když Ginny říkala… a pak, když jsi řekla, že nechceš, tak jsem si myslel, promiň, máš pravdu, už mi po tom nic není. Já bych vážně chtěl být s vámi zase v pohodě… i když vy dva teď…“ chrlil ze sebe jednu nesouvislou větu za druhou.

      Harry vypadal, že co nejspíš vyprskne smíchy, ale Hermiona na Rona rozhořčeně zírala.

      „O čem to, u Merlina, mluvíš? To je přece úplně nepodstatné ve srovnání s tím, co jsi provedl Harrymu.“

      Ron se zarazil uprostřed slova a nechápavě na ni zíral: „Harrymu? S Harrym jsem přece vůbec nemluvil.“

      Hermiona se už neovládla a zatřásla s ním: „Vždyť kvůli tobě hrozí Harrymu, že ho Lucius připraví o život.

      „Harry ji chytil kolem ramen a uklidňujícím tónem jí řekl: „Počkej. Miono, já myslím, že Ron vážně neví, o čem to mluvíš.

      „Nechápavý Ronův pohled mu dával za pravdu. Hermiona si nelaskavě pomyslela něco o tom, že Severusovo přirovnání Ronova mozku k pomeranči má něco do sebe, ale zmlkla. Opět se posadila, rukama si pevně objala kolena a vyzvala Harryho: „Tak mu to vysvětli. Já na to fakt nemám sílu.

      „Harry váhavě začal: „Pamatuješ si něco z toho dne, kdy ses od Hermiony přenesl k Děravému kotli?“

      Ron se zašklebil: „Moc ne. Jen, že jsem byl vážně namíchnutej na Hermionu a na tebe – promiň, kámo – a že mně druhý den děsně bolela hlava.“

      „Některým lidem by vážně neměli podávat alkohol,“ mumlala si pro sebe Hermiona.

      „No tak v té době, co si nepamatuješ,“ pokračoval ve vysvětlování Harry a projevoval, podle Hermiony, nemístnou trpělivost.

      Vložila se do toho: „V té době jsi prozradil Zabinimu, že Harry je vlastníkem Bezové hůlky, která se nachází v Brumbálově hrobce, a že by byl náramně dobrý nápad Harryho zabít a tím se jí zmocnit. A Zabini to hned zatepla donesl k Malfoyovi, takže ten se teď vážně zabývá myšlenkou, jak tvůj geniální plán uskutečnit.“

      Ron zbledl jako křída a vypravil ze sebe: „To jsem neudělal.“

      Harry se na ni podíval rozzlobeně: „To jsi nemusela, Hermiono.“

      „Vždyť je to pravda, bránila se.

      „Ale on si to nepamatuje.“

      „A to na věci něco mění?“

      „Pro mě určitě.“

      Ron vytřeštěně sledoval jejich výměnu názorů. Pak zoufale popadl Harryho za rukáv: „Harry, že to není pravda.“

      Harry pokrčil rameny: „Už asi, jo, ale co s tím teď. Víš co, nechme to být. Už s tím něco podnikáme, tak buď v pohodě.“

      V POHODĚ? Hermiona zoufale protočila panenky. Jim stačí říct v pohodě a ono je to opravdu v pohodě? A nechápavě hleděla na dva, údajně dospělé muže, kteří se začali poplácávat po ramenou a pošťuchovat se, aby se pak na sebe vrhli a v předstírané pranici se jí váleli u nohou ve zbytcích loňské trávy. Jako malí kluci. Emoce z celého dne ji přemohly a ona se dala do zoufalého pláče. Dvě rozježené hlavy, jedna zrzavá a jedna černá, se zdvihly ze země v naprostém úžasu. A oba najednou byli u ní a vzali ji do svého objetí. Oba jí stírali slzy a oba ji neohrabaně utěšovali. A najednou, jakoby zmizely ty roky, které je dělily od školních dnů, bylo opravdu všechno v pohodě. Hermiona se s těmi dvěma překulovala ve šťastném objetí po jarem vonící půdě a smích se mísil se slzami.

      Když se konečně uklidnili, posadili se zase na zem, Hermionu pevně vklíněnou mezi sebe, spokojení, že věci jsou zase v pořádku. Ron se opatrně, trochu váhavě zeptal: „Takže, vy dva teď spolu chodíte?“

      „Nesmysl,“ odmítl to Harry. „Zkus si už jednou vtlouct do hlavy, že Hermiona je pro mě něco jako moje sestra. Vždycky to tak bylo.

      I když báječná sestřička,“ obrátil se škádlivě na Hermionu. Ta rázně přikývla, protože od určitého okamžiku měla i ona jasno. Jen potřebovala vyřešit ještě jeden problém. Potřásla hlavou. To teď není na pořadu dne.

      Ron se na ni obrátil: „Takže, můžu doufat?“

      „Rone, nekaž to,“ trochu se zamračila Hermiona, „už jsem ti k tomu řekla své. Chci, abychom byli zase kamarádi. Tak, jako dřív.“

      Ron smířeně pokrčil rameny: „No, pořád lepší než nic.“

      Pak ho napadlo ještě něco a obrátil se k Harrymu: „A Ginny? Vrátíš se k Ginny? Vsadím se, že by se dala přesvědčit.“

      Harry odmítavě zavrtěl hlavou: „To už vážně nejde, promiň, kámo.“

      Hermiona nasadila svůj oblíbený přezíravý výraz vševědky, o kterém dobře věděla, že ty dva dokáže pořádně naštvat: „Nemyslím si, že by Ginny zrovna stála o to získat znovu Harryho.

      Promiň, Harry, to není nic proti tobě, ale…“

      „Ale co?“ nastražil se Ron ve spravedlivém bratrském rozhořčení. „Ginny ti něco říkala?“

      „Možná,“ usmála se poťouchle Hermiona, které se Ginny stačila svěřit s tím, s jakou prosbou chce jít za Severusem. Ještě se budeš divit, Ronánku, pomyslela si. To jsem zvědavá, jak tohle skousneš.

      Ron se na ni pátravě podíval, ale letité zkušenosti mu říkaly, že pokud Hermiona něco nechce říct, tak to prostě neřekne. A tak raději celou debatu uzavřel tragickým povzdechem: „Takže prostě chcete říct, že se budeme valit životem jako osamělé balvany, dokud neobrosteme mechem?“

      Tomu pochmurnému výroku se zase všichni začali nezvladatelně smát, ale dvěma z nich blesklo hlavou, že pokud to jen trochu půjde, tak určitě mechem neobrostou.

      A Rona napadla ještě jedna myšlenka. Jak se můžu cítit tak šťastný, když dneska měl taťka pohřeb? Ale nějak měl pocit, že by mu to jeho otec neměl za zlé.

      *****

      Severus se cítil naprosto vyčerpaný. Uchýlil se do výklenku na chodbě, aby byl alespoň na chvíli sám. Takové množství nezvladatelně se chovajících lidí, bylo poněkud nad jeho síly. Celé to probíhalo vlastně úplně jinak, než čekal. S nepřátelským postojem George a Rona počítal. Vlastně ho očekával daleko a daleko více vyhraněný. Že se ho zastane Molly… to nechápal… Harry a Hermiona se taky postavili na jeho stranu, připomněl si s nečekaně příjemným zadostiučiněním… a Kingsley, jistě, původně ho to nenapadlo, ale jeho pocity si představit uměl velmi dobře… Ovšem všechny ty historky s Arthurem… jakživ něco takového neslyšel… a ty hemžící se děti… všechno to bylo prostě… surreální. Lepší výraz ho nenapadl.

      Pokoušel se dodat svému myšlení navyklý řád, ale to, co uviděl, když vyhlédl z malého okýnka, ho zrovna neuklidnilo. Tři Nebelvíři, kteří se jako štěňata kutáleli mezi neupravenými záhony. Nakonec se patrně trochu uklidnili a usadili se, Herminu mezi sebou. Severus zamračeně usoudil, že nejmladšího Weasleyho opravdu nemá rád.

      Jak tak zaujatě sledoval děj venku, zapomněl dávat pozor na své okolí. Proto sebou překvapeně škubl, když do jeho osobního prostoru někdo vstoupil. Ginevra Weasleyová mu přes rameno vyhlédla z okna a pobaveně se zasmála: „Konečně. Myslela jsem, že Ron vážně nepřijde k rozumu. Vtloukám mu do hlavy už celé měsíce, že by se měl s Hermionou a Harrym smířit. Viděla jsem na něm, jak mu chybí. Jenže on je prostě děsně tvrdohlavý…“

      „Nepřišla jste se, předpokládám podívat, jak se ti tři chovají naprosto nepřiměřeně dané situaci,“ řekl poněkud strojeně a podíval se na ni napjatě. Uvědomoval si, že Ginny se během debaty u stolu nepřidala ani na jednu stranu, ale očekával, že své výčitky přednese právě teď. Nasadil kamenný výraz a dodal: „Takže, slečno Weasleyová, začněte.“

      K jeho překvapení se Ginny zatvářila nejistě: „Já… chtěla jsem vám poděkovat.“

      „Poděkovat?!“ podíval se na ni s neuvěřením. „Za co? Že jsem způsobil smrt vašeho otce?“

      „To určitě ne. Já… souhlasím s mámou. To přece nebyla vaše vina. Prostě se to stalo. Kdyby stál táta kousek stranou… kdyby sám vytvořil vlastní Protego…“ odmlčela se, ale pak odhodlaně pokračovala: „Já jsem vám chtěla poděkovat za Draca. Já vím, že je to hrozné radovat se. Teď, když je taťka mrtvý… ale já se raduju, že je Draco živý. A že se nevrátí na Malfoy Manor. A že se neožení s tou pitomou Astorií.“

      „To všechno víte odkud?“ přerušil ji. „Jistě, slečna Grangerová, nemám pravdu?“

      Omluvně pokrčila rameny: „Nezlobte se na ni. Já byla děsně nešťastná, když jsem se dozvěděla o plánované Dracově svatbě. Hermiona mě uklidňovala, že je to všechno jenom jako… ale stejně jsem ráda, že už je z toho Draco venku. Nehrozí mu už žádné nebezpečí, že ne?“ zahleděla se na něho tázavě.

      „Snad ne. Přesto bude vhodné, když se bude držet za bradavickými štíty.“

      Ginny se na něho podívala nejistě: „A nešlo by… že bychom Draca přemístili sem… Doupě je celkem dobře chráněné. A mamka se ráda o někoho stará. To by jí teď prospělo. A já…“ podívala se na něho prosebně.

      „Jste si tím jista, slečno Weasleyová? Nemyslím si, že by vaše matka zrovna přivítala přítomnost někoho z rodu Malfoyů. A co tomu řeknou vaši bratři? Ti k Dracovi nemají zrovna nejlepší vztah. Nejsem se jistý, zda by mu tady nehrozilo větší nebezpečí než na Malfoy Manor.“

      „Mamce to vadit nebude. Ona o mně a Dracovi ví. Teda, já jí řekla už dávno, že se mi Draco líbí. A ona to vzala… George tady nebydlí a Rona zvládnu,“ odpověděla sebejistě. Při dalším pohledu z okna dodala: „Myslím, že teď bude trochu méně popudlivý než v uplynulých měsících. To byl spíš jak třaskavej skvorejš. Řekla bych, že teď bude docela v pohodě.

      „Zamračeně se podíval oknem na smějící se Nebelvíry. On tedy neměl nejmenší chuť se radovat z toho, že je Ronald Weasley „v pohodě“. Na druhou stranu, uklidit Draca do Doupěte možná nebyl tak špatný nápad. Nemyslel si, že by se jeho otec ho pokusil aktivně najít a zabít. Ale Draco by se určitě neměl pohybovat někde, kde by ho otec mohl potkat. Už přemýšlel, po jak dlouhou dobu poté, co se zotaví, se mu podaří udržet Draca v Bradavicích. A pokud bude tady, patrně ho mladík nebude obtěžovat nějakými požadavky na volný pohyb v kouzelnickém světě. Dá se předpokládat, že tady vydrží nějakou dobu docela spokojeně a zcela dobrovolně.

      Když všechno zvážil, sdělil výsledek svých úvah Ginny: „Dobře, slečno Weasleyová. Pokud s tím bude vaše matka souhlasit, pokud se mi zaručíte, že mu vaši bratři neublíží, a pokud mi slíbíte, že se Draco v příštích třech měsících z Doupěte nevzdálí, tak ho zde můžeme přesunout, jakmile to madam Pomfreyová dovolí.“

      Ginny mu to všechno šťastně odkývala.

      Severus se ještě jednou zamračeně podíval z okna. Jeden problém se vyřešil. Bude třeba pokročit v řešení těch ostatních.

      K druhé části kapitoly si můžete pustit ještě jednu píseň od Hradišťanu – Kamínek na dlani – je to píseň o naději, která se v této kapitole objevila. Proto se jeden verš objevil i v názvu kapitoly.

       

      Bebinn je irské jméno, které znamená živá, plná života

      Ještě k vytvořenému obrázku – tu dívku jsem potkala na výstavě Olbrama Zoubka v Jízdárně Pražského hradu. Smutnou dívku – pro mne smutek sám. Věděla jsem hned, že to bude právě ona, kdo bude stát na Arthurově hrobu.

       

      Items details

      • Hits: 1732 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      rusalka 01 Prosinec 2020
      S rychlostí, jakou se Weasleyovi množí, se z Artura do roka stane významná rodinná legenda a bude mít minimálně jednoho jmenovce. Arturovi příběhy by měla Molly sepsat, aby se nezapomnělo na nic podstatného.
      Díky.
      #
      kattyV 01 Prosinec 2020
      Možná se sepsání dá čekat spíše od George. Molly by to asi nezvládla s dostatečným nadhledem.