Hledej

Démoni z bažin

dmoni_z_bain-thŠkolu mají naši hrdinové bezpečně za sebou a čekají je další dobrodružství. Kvalifikace na Mistrovství světa, svatba, velké finále.

... a že by se zase ten Harry do něčeho zapletl? Průšvihy si ho prostě najdou všude...


    Kapitola 8, Svatba

      Jelen_a_laHarry občas vykoukl ven a tak viděl, jak se hosté usazují do zlatých křesílek, která byla teď otočena čelem ke vstupu do hradu, a tušil, že se jejich velký okamžik už nezadržitelně blíží. Najednou překvapeně zalapal po dechu, když jedna z asistentek madam Červotočkové přivedla před hrad tři zlaté hřebečky jednorožce. Do hřívy a do ocasů měli vpletené světle modré květy a vypadali opravdu kouzelně. V tu chvíli pochopil, že organizátoři tento obřad pojali opravdu velkolepě a připravil se na kouzelné představení…

      Asistent koordinátora jim řekl, ať se připraví a za chvilku už celým hradem i po jeho okolí zněla hudba. Rytmická pochodová melodie roztančila i hřebečky jednorožců před vstupem a tak nabídli rámě svým maminkám a tetě a vykročili za tančícími zlatými jednorožci. Přivítal je aplaus, hvízdání a povykování Leea, George a Freda, jehož portrét držel jeho bratr tak, aby tu krásu dobře viděl. Harry se rozhlédl a uviděl Kráturu, stojícího na židli mezi Andromedou a paní Figgovou, oba portréty zdvižené nad hlavu tak, aby všichni dobře viděli. Prošli chodbičkou mezi hosty až ke svatebnímu oltáři potaženému sněhově bílým hedvábím a zdobeným záplavou květin. Posadili se do první řady zlatých křesílek, kde už na ně čekali jejich svědci. Sledovali, jak zlatí hřebečci obtančili celé prostranství a pak byli vypuštění do zapovězeného lesa. Zmizeli tryskem a divoce při tom třásli hlavami, aby se zbavili květin ze svých hřív. Bill šeptem komentoval to představení:

      „Ještě že já měl klidnou a skromnou svatbu, tohle začíná tak úžasně, že si neumím představit, co bude následovat…“

      Sturgis mu se smíchem odvětil:

      „Já když to vidím, tak mám chuť Hestii tu svatbu rozmluvit úplně…“

      Harry se zasmál a s pohledem do stále vyděšenější tváře svého svědka konstatoval:

      „Koukám, že máš podobné pocity, Rone, co?“

      Ten jen neklidně hodil očima po Hermioniných rodičích a odpověděl:

      „My chceme oba skromnou, klidnou, malou svatbu, ale její rodiče jsou tady vším tak fascinováni, že nám dá dost práce je přesvědčit, že tohle je něco výjimečného, že normální kouzelnická svatba je mnohem skromnější a klidnější…“

      To už ale zazněla fanfára, ženiši se svědky povstali a přistoupili blíž k oltáři. Po fanfáře následovala něžná taneční hudba a k hlavnímu vchodu do hradu předjely postupně tři lehoučké, křehce vypadající, zlaté kočáry, každý tažený párem sněhobílých kobylek jednorožců se zlatou hřívou a ohonem. Byly ozdobeny bílými květy, a když přiklusaly blíž, tak Harry uviděl i věnečky z růžových květů nevinnosti, navlečených na jejich roh. Z prvního kočáru vystoupili pan Johnson s Angelinou, pomohli vystoupit dvěma malým děvčátkům, nevěstiným sestřenicím, kterým velmi slušely zlatavé šaty družiček, a pomalu kráčeli k oltáři. Z hedvábného baldachýnu se před nimi sypala záplava květů a mezi nimi jako barevní motýli poletovaly květinové víly. Když pan Johnson předal Angelinu Kingsleymu a ona se otočila, aby se svému nastávajícímu postavila po boku, tak si Harry všiml umného výtvoru na její hlavě. Z pramínků jejích dlouhých černých vlasů, protkaných světle fialovými stužkami, měla na hlavě vytvořeného něco jako květinu. Její perlová čelenka se v tom účesu krásně vyjímala a na odhalené šíji zase zářily perly na náhrdelníku. Ale to už předjel kočár s Katií. Hrdý pan Bell pomohl vystoupit své dceři i jejím dvěma spolužačkám, které jí šly za družičky. Katčiny krátké vlasy byly také načesány tak, aby daly vyniknout rubínové čelence a rubíny na náhrdelníku krásně vynikly proti namodralému odstínu jejích šatů s perleťovým leskem. Charlie s velice obdivným pohledem přivítal svou budoucí ženu před oltářem.

      Harry ale nedočkavě vyhlížel třetí kočár. První z něj vystoupil taťka Weasley a nemotorně se pokoušel pomáhat Ginny, Lence a Hermioně. Harry nemohl spustit oči ze své lásky. Byla tak nádherná… Její vlasy v barvě červeného zlata byly částečně spuštěné na zádech a částečně vyčesány nahoře na hlavě, kde tvořily překrásnou korunku, do které byla zasazena smaragdová čelenka. Smaragdy na její šíji i na korunce začaly zlehounka zářit, jak se přibližovala k Harrymu, zavěšená do svého otce. I smaragd ve zlaté květině na Harryho prsou se rozzářil a on se tomu vůbec nedivil, cítil totiž téměř fyzicky, jak jeho srdce přetéká láskou. Asi v tom momentu nedokázal úplně zastřít svoje emoce, protože se láskou rozzářily oči všech přítomných. To Harry ale neviděl. Svým pohledem visel jen na jejích očích. Usmál se na taťku, který mu svou jedinou dceru předal s laskavým úsměvem a přátelsky ho poplácal po rameni.

      „Moc ti to sluší…“ špitl obdivně do ucha Ginny.

      To už si jejich pozornost lehkým odkašláním vyžádal předstoupivší ceremoniář. Harry s překvapením zaregistroval, že je to tentýž kouzelný dědeček z mudlovských pohádek, který křtil před rokem Teda Lupina. Tentokrát měl na sobě lehoučký hábit, který vytvářel dojem tekutého zlata. Jeho nachový límec a klopy jen zvýraznily stříbrnou barvu jeho vlasů a vousů. Z publika se ozval smích a pár překvapených vyjeknutí, tak se všichni otočili. Malý Ted, sedící své babičce na klíně se smál, až se otřásal a proměnil své vlásky do barvy tekutého zlata, aby opět s milým ceremoniářem hezky ladil. Většina hostů se smála, jen teta Petunie s Grangerovými zírali na Teda dost překvapeně. A Dudleyho výraz se dá popsat snad jen přirovnáním – civěl na něj, jak tele na nový vrata… Když přejel Harry očima celé publikum, tak si všiml překvapeného výrazu i ve tvářích některých zahraničních hostů. Očividně ne všichni kouzelníci se běžně potkávají s metamorfomágy…

      Smích se pomalu uklidňoval a obřad mohl konečně začít. Ceremoniář chvíli mluvil o lásce, toleranci, důvěře a poslání svazku manželského, pak před sebe na oltář postavil nádherný, rytinami zdobený pohár.

      „Tento prastarý, nerozbitný, křišťálový pohár nechť je symbolem vaší lásky, která je základním stavebním kamenem každého manželství…“

      „Tato průzračná voda z horského pramene, nechť je symbolem vzájemné důvěry a upřímnosti, protože bez ní není vztah dvou lidí úplný,“ nalil do poháru z karafy čirou vodu.

      „Tato snítka z břečťanu, ať zase symbolizuje věčnost lásky i vašeho svazku… květ aksamitníku budiž slibem vaší věrnosti… květ chrpy a svazek klasů, nechť vaše manželství požehnají štěstím a plodností…“ a postupně vkládal rostliny do poháru s vodou, až vytvořily podivnou nesourodou kytici, z které přesto vyzařovalo všechno to, co starý kouzelník vyslovil. Pak vzal pohár do ruky a přistoupil ke Kingsleymu a Angelině.

      „Táži se vás, pane Kingsley Pastorku, berete si zde přítomnou slečnu Angelinu Johnsonovou za svou ženu? Slibujete, že ji budete milovat a ctít, snášet s ní dobré i zlé, budete jí oporou ve zdraví i nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“ a tázavě se na něj zahleděl.

      Kingsley odpověděl sebevědomě a s úsměvem:

      „Ano!“

      „Pak se tedy táži vás, slečno Angelino Johnsonová, berete si zde přítomného pana Kingsleyho Pastorka za muže? Slibujete, že ho budete milovat a ctít, snášet s ním dobré i zlé, budete mu oporou ve zdraví i nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“

      Angelina se také usmála, zahleděla se do Kingsleyho očí a nahlas a zvučně odpověděla své:

      „Ano!“

      Ceremoniář před nimi stál s hůlkou v jedné, symbolickou kyticí v poháru ve druhé ruce a požádal o prstýnky. Sturgis otevřel krabičku, kterou měl již připravenou a stařičký ceremoniář je hůlkou zvedl a přenesl vzduchem do poháru, kde je smočil a zase hůlkou navedl zpět do krabičky. Přitom vysvětloval:

      „Nekonečno a věčnost jsou v kruhu, který symbolizují tyto zlaté kroužky. Teď v sobě skrývají i vše, co je obsaženo v tomto poháru. Vyměňte si svoje prsteny. Ať jsou vám připomínkou vašeho manželského slibu a svědkem vašeho šťastného společného života…“

      Když si Kingsley s Angi navzájem navlékli prstýnky a na závěr se políbili, tak se až lekli, když se nad nimi zablesklo. Ale byl to jen foťák Lee Jordana, který poletoval nad nimi pod baldachýnem, navigován Leeovou hůlkou tak, aby byl u všeho důležitého.

      Ceremoniář stejný obřad zopakoval i s Charliem a Katií a tak když došla řada na Harryho a Ginny, už přesně věděli, co je čeká. Přesto si oba s úlevou vydechli, když měli za sebou to své „ano“, prstýnky navlečené a mohli se políbit.

      V tu chvíli to vypuklo… Polibek byl u obou předchozích párů oceněn potleskem, pohvizdováním a halekáním, ale teď se to provalilo, jako voda z protržené hráze. Až přeběhl Harrymu mráz po zádech. Ale trvalo to jen krátce. Ozval se totiž krásný zpěv. Jásavý, radostný a tak plný lásky, že všichni přítomní zmlkli a se zatajeným dechem poslouchali. Fawkes se vznesl z opěradla Hagridova křesla, kde až do teď způsobně seděl a zakroužil se svou písní pod baldachýnem. Když dozpíval, tak si sedl Harrymu na rameno, radostně něco zašvitořil jemu i Ginny do ucha a byl tak jejich prvním gratulantem. Hned na to, se na ně vrhli svědkové a družičky, členové rodiny a další a další gratulanti… Prateta Muriel je pobavila svou jedovatou výčitkou:

      „Opravdu mi vadí, Ginervo, žes pohrdla mou čelenkou… Je to rodinné dědictví a všechny dcery našeho rodu by se v ní měly vdávat. No… ale je vidět, že sis vzala pořádného zazobance, když ti mohl pořídit, takové šperky…“ ale to už jedovatou tetu odstrčila paní Longbottomová, která přišla hned za ní. Objala je srdečně oba a celá rozzářená jim přála mnoho štěstí a hned za ní Neville a další a další přátelé i naprosto cizí lidé… Gratulantů bylo tolik, že si Harry už pomalu nepamatoval, kdo všechno jim přál. Uklidnilo se to asi po půlhodině, která jim připadala jako věčnost. Na závěr dlouhé řady gratulantů přišli skřeti a hned za nimi v závěsu Winky a Krátura s portréty. Teprve s nimi se Harry konečně uvolnil.

      Při rozhovoru se svými drahými na portrétech si ale Harry všiml dalších gratulantů, skromně postávajících vedle prostranství, přikrytého hedvábným baldachýnem. Byli tam Hagrid, madam Maxime s Drápem a vedle nich skupinka pěti kentaurů. Koordinátor je již žádal, aby poodešli. Chtěl předělat prostor pod baldachýnem na taneční parket. A tak se všichni vydali směrem ke svým speciálním hostům. Nejdřív všichni jen taktak přežili srdečné Hagridovo objetí, Dráp radostně, ale nesrozumitelně zahulákal:

      „Dráp udělal sám kamen misa na kyty!!!“ a Hagrid jim to přeložil:

      „Udělal vám všem třem pěkný vázy vytesaný z takovýho černýho lávovýho kamene… Jako svatební dar. Opravdu se mu povedly…“ hrdě se usmál na svého velikého nevlastního bratra.

      Kentauři jim podali ruce a tak srdečně, jak to jen uměli, jim gratulovali. Pak se ujal slova Firenze:

      „Nemáme pro vás žádné hmotné dary, ale celý náš klan dnes v noci pozoroval hvězdy a naši nejmoudřejší pálili kouzelné byliny a nahlíželi do vašich osudů. Na nás teď je, abychom vám poselství všech kentaurů z Bradavického lesa předali…“ na chvíli se odmlčel a chvíli je pozoroval, jako kdyby zkoumal, zda mají vůbec zájem o jeho slova. Když viděl u všech opravdový zájem, jen Kingsley trochu zakrýval pobavený úsměv, tak pokračoval:

      „Hvězdy nám řekly, že jste si vybrali opravdu dobrý den na svůj manželský slib. Afrodité nám sdělila, že váš svazek bude navždy plný lásky, Dionýsos a Eileithyia nám prozradili, že budete požehnáni potomky. Hestia a Himenaios zase, že vaše manželství bude pevné a trvalé. Naše vize byly trochu víc znepokojivé. U vás,“ obrátil se k Charliemu a Katii, „jsme viděli nebezpečí hrozící z hlubin. Mořský démon vás bude chtít uchvátit a záchranu jsme viděli ve dračích spárech…“

      Pak se otočil ke Kingsleymu a Angelině:

      „A u vás jsme viděli zármutek a strach způsobený démonem z pralesa, bude to velká hrozba, kterou však zvládnete s pomocí přátel a ohně. Nejsložitější to však bylo u vás, manželé Potterovi…“ zahleděl se na Harryho a Ginny.

      „U tebe nám předpovědi často ukazovaly rozporuplné věci, zcela se vymykáš našim věštbám. Zemřel jsi, a přesto jsi živ, usmrtil jsi svého nepřítele, a přesto jsi ho nezabil… Proto ti teď jen popíšeme naše vize a budeme doufat, že si je zapamatuješ. Až se pak ocitneš v situaci, kterou popisují, tak ti můžou dát nápovědu k řešení, jak zlo přemoci.“

      Na chvíli se odmlčel a slovo si vzal starý Magorian:

      „Viděli jsme černou mlhu, kterou zahnalo stříbřité světlo plné lásky. Viděli jsme kruh devíti Druidů s dlouhými holemi, jak proměnili noc v den a jasné letní slunce za mrazivého zimního dne, které zničilo zlo. Viděli jsme, jak plaveš vodou, jako vlastním živlem a po boku s jezerními lidmi ničíš zlo, které je zabíjí. Viděli jsme, jak po boku s velkou kočkou bojuješ proti vlkodlakům, viděli jsme tě v podobě bílého jelena, jak zachraňuješ náš lid. Viděli jsme tě s bílými vlasy a vousy, jak bráníš, tou nejmocnější magií, tento hrad i všechny tvory žijící v lese…“

      Po chvilce ticha, které po Magorianových slovech nastalo, ještě Firenze s veselým úsměvem dodal:

      „Viděli jsme tě, jak svíráš v rukách zlatý pohár Mistrů světa. Ale víš moc dobře, jak je to s našimi vizemi…“

      Kingsley se rozesmál:

      „Děkujeme vám za váš dar. Myslím, že je mnohem cennější, než většina darů, které na nás čekají ve Velké síni. Budeme si všichni vaše varování pamatovat a za příznivou věštbu pro naše manželství poděkujeme vám i bohům, kteří vás z hvězd oslovili.“

      Kentauři hrdě přikývli a zahleděli se za jejich záda. Harry se ohlédl a uviděl, jak k nim Hermiona vede své rodiče, tetu a Dudleyho. Ron a Levandule samozřejmě taky nesměli chybět a s laskavým, nesmělým úsměvem se k nim připojila i Lenka. A tak seznámili Kentaury i obra s mudlovskými hosty. Pan Granger se s Kentaury bavil přátelsky a nenuceně:

      „Znám spousty mudlovských bájí o vašem národu a moc rád bych je s vámi probral… Nevadilo by vám, trochu si se mnou pohovořit?“

      A tak se usadili mudlové, Kentauři, obr a dva poloobři, přátelsky k jednomu stolu a brzy spolu nenuceně rozprávěli. Novomanželé byli vyzváni k prvnímu tanci a zábava se rozjela. Jídla a pití bylo tolik, že z toho všem přecházel zrak. Jak se na nějakém stole udělalo trochu místa, hned tam přibyl další tác, či mísa s dobrotami. Byly tu mísy s polévkami několika různých druhů, z kterých se neustále kouřilo, snad všechny druhy pečeného masa. Na 30 druhů různých omáček a stejně tolik všelijakých příloh. Několik druhů těstovin a noků, brambory vařené, pečené i kaše, rýže, kroupy i různé druhy pečiva. Ginny a Harry přecházeli od jedné skupinky přátel ke druhé a cestou tu ochutnali, tu jen uždíbli a zase na parket. Spolu si moc nezatančili. Všichni přátelé chtěli na parketě provést nevěsty a děvčata se zase přetahovala o ženichy. Harry tancoval snad se všemi děvčaty, co na oslavě byly, včetně mamky, tety Petunie, profesorky McGonagallové a staré paní Longbottomové. Po třech hodinách toho měl už dost. Sednul si k Andromedě, vzal si na klín svého kmotřence a zařekl se, že už tancovat nejde… Malý Ted natahoval ručičky k portrétu a roztomile žvatlal:

      „Máma… Táta…“

      Ted Tonks se ozval:

      „A co děda? Ten jako by tu nebyl, co?

      Malý Ted se rozesmál, až se zajíkal. A tak se skvěle bavili všichni na portrétech, ten smích byl přímo nakažlivý. Když se uklidnil, tak zase natáhl ruce k portrétu:

      „Táta, máma…“

      „A děda ne? Kde je děda, co?“ ozval se zamračeně Ted starší a malý Teddy se rozesmál tak, až měl Harry strach, aby ho zase nepočural…

      „Takhle spolu blbnou doma v jednom kuse,“ usmála se shovívavě Andromeda, nandala malému trochu polévky a vzala si ho od jeho kmotra, aby ho nakrmila.

      „S tím dárkem ke křtinám, jste mi to pěkně zavařili…“ pokračovala během krmení. Harry se zeptal:

      „Copak, kasička se mu nelíbila? To vymyslela Ginny a byla přesvědčená, že bude Ted nadšený…“

      „Co jsem provedla?“ zeptala se Ginny, která se právě utrhla z parketu. Posadila se k nim a nalila si ze džbánu, který prolétal okolo, velkou sklenici moštu.

      „Nakonec se spokojil i s kasičkou, ale… Nevím, jestli jste to tak naplánovali, ale první přiletěla Hedvika a přinesla balíček s tím prasátkem. Hned jak jsme ho rozbalili, přiletěl ten papoušek, hodil do kasičky Galeon, prasátko se otřepalo, zachrochtalo a papoušek řekl: „Všechno nejlepší ke křtinám, Tede…“ V tom okamžiku se Ted vykašlal na prasátko a vrhnul se nadšeně na papouška. Když mu před nosem uletěl, tak jsem ho půl hodiny uklidňovala, jak byl zklamaný…“ vysvětlovala Andromeda.

      Ginny a Harry se rozesmáli a portréty se k nim přidali. Harry nabízel:

      „Můžeme mu takového papouška objednat, Australany jsem tu taky někde viděl, stejně jsem chtěl za Karlem zajít na kus řeči, ten by mu papouška určitě sehnal rychle.“

      Andromeda se nad jeho nabídkou zamyslela, ale pak ji radši odmítla:

      „Možná, až bude starší. Teď by mu asi dlouho nevydržel, zahubil by ho během týdne. Naše kočka propadá panice, když se k ní Teddy přiblíží a prchá v okamžiku, kdy se dostane nadosah. Hrozně ji pořád morduje, chudinku…“

      Mezitím se pod baldachýnem usadili hudebníci z nejslavnější a nejoblíbenější kouzelnické kapely Sudičky a vyhlásili sólo pro novomanžele. Tak Ginny zase vytáhla Harryho na taneček. Zamilovaná pomalá písnička je přiměla k tomu, aby se k sobě pod baldachýnem přitiskli a alespoň chvilku se v rytmu hudby k sobě přitulili. I to stačilo, aby se v Harrym zvedla vlna touhy a přál si, aby byl už večer, aby už mohli být konečně spolu sami. Ale písnička skončila a tím i sólo pro novomanžele. Začala zase divočina, kterou byla tahle kapela proslavená a Harry přemluvil Ginny, aby s ním radši vyrazila na okružní návštěvní procházku mezi hosty. Nejdřív se zastavili u Kentaurů, kteří se už rozloučili, protože tahle hlasitá hudba jim nedělala moc dobře a vznešeně odkráčeli do ticha v hloubi Zapovězeného lesa. Hagrid s madam Maxime spolu řádili na parketu a Drápovi se tahle muzika taky zamlouvala. Pohupoval se do rytmu a podupával nohama, až se země kolem něj třásla. Tak radši pokračovali dál. První potkali Australany. Alex Popov a Karel se zájmem pozorovali členy Africké pětičlenné delegace, která se velmi srdečně bavila se skřety. Popíjeli spolu rovnou ze džbánů červené víno a zpívali nějaké nesrozumitelné písně.

      „Koukám, že v Africe si různých kouzelných bytostí váží mnohem víc, než my…“ konstatoval Popov. „U nás moc skřetů nemáme. Těch pár provozuje potulný prodej, nebo zastavárny. Já osobně s nimi ale vycházím dobře. Mají své krámky většinou v pochybných čtvrtích a občas nám dodají i užitečnou informaci. Na jejich poctivost si ještě nikdo nestěžoval, i když úroky za zastavené věci mají dost vysoké…“

      Harry se usmál:

      „Všiml jsem si, že jste na moje zvláštní hosty reagovali všichni poměrně přívětivě, oproti jiným zahraničním návštěvám.“

      Popov i Karel se zasmáli.

      „Já jsem všem vyprávěl, jak si tady vážíte všech těch tvorů, o kterých se my učíme, že jsou nebezpeční a nepřátelští, tak byli všichni na něco podobného připraveni,“ vysvětloval Karel a ministr, kterého jim představili, pokračoval:

      „Já jsem byl naprosto nadšen tím představením s Jednorožci. To bylo naprosto fascinující… Už jsem se domluvil s vaším ministrem, že můžu zahájit jednání s panem Percim Weasleym o nákupu malé chovné skupiny Jednorožců, do našeho posvátného háje…“

      Ginny se rozesmála.

      „To zas s bratříčkem nebude k vydržení, když dostal tak důležitý úkol. On je velmi pyšný na svou práci, s ním se určitě brzy dohodnete…“

      Karel jí odpověděl:

      „Jistě, už jsme se dohodli,“ a usmál se. „Nezapomeň, že jsem mu dělal svědka na svatbě, jednání s ním budou velmi zábavná…“

      Připojil se k nim Hagrid a všechny je pozval, aby si s ním šli prohlédnout mládě Hipogryfa.

      „Je to holka, už mě k ní pustili. Jestlipak jste už přemýšleli, jaký jméno jí dáme?“

      Tak všichni obdivovali rozpustile dovádějící mladou samičku, která vesele pobíhala kolem svých pyšných rodičů. Klofan dokonce dovolil Harrymu, aby si jeho zlatou dceru pohladil a pak se všichni přítomní shodli na krásném jménu – Jitřenka. To jméno se k ní opravdu hodilo. Se svou zlatou barvou zářila mezi svou rezavou matkou a šedým otcem jako hvězda na noční obloze. Australané byli fascinováni a začali přemýšlet, že svoje obchody rozšíří i na Hipogryfy, kteří by v jejich posvátném háji, mohli Jednorožcům dělat společnost…

      Kousek od Australanů byla usazena Řecká výprava. Většina temperamentních Řeků se vrhla na taneční parket a tak u jejich stolu zůstal jen Albion Megalubos s jedním, už hodně starým, krajanem. Když si k nim Harry a Ginny přisedli, tak odtrhli své pohledy od Afričanů, řádících se skřety a pan Megalubos jim s úsměvem řekl:

      „Omlouvám se za naši přehnanou reakci při spatření vašich speciálních hostů, pane Pottere. Mělo mě napadnout, po zkušenostech s vámi, že se na Vaší svatbě setkáme s něčím takovým…“

      Harry se jen shovívavě usmál a Ginny mu odpověděla:

      „Předpokládala bych, že budete s kouzelnými bytostmi lépe vycházet, když s nimi žijete bok po boku už snad odnepaměti…“

      Stařičký Řek jí odpověděl:

      „No právě… už celá staletí se potýkáme s různými konflikty a vzpourami skřetů, kentaurů a obrů. Neustálé problémy s nepřizpůsobivými trolly a obry, opakované úpravy paměti mudlů, kteří spatřili Pegase, nebo Jednorožce, který nezodpovědně opustil chráněné území… Proto si zachováváme takový odstup a ostražitost při jednání s těmito bytostmi.“

      Ginny se usmála:

      „Ano, taky jsme se učili v dějinách kouzel převážně o vzpourách a válkách s Trolly, Skřety a Kentaury. Vypadá to, že dějiny kouzelníků, jsou takových událostí plné. Neznamená to ale, že je proto chyba spíš na straně kouzelníků? Všechny ty bytosti jen touží po klidném životě podle svých představ a s námi válčí jen proto, že naše představy o jejich životě jsou úplně odlišné a pořád jim je vnucujeme…“

      Starý kouzelník se na ni se zájmem podíval, pokýval hlavou a dodal:

      „Jestli je tady u vás mladých takový názor více rozšířen, pak začínám věřit, že se ve vaší zemi začnou mít kouzelné bytosti opravdu dobře. Jen nevím, jestli se vám podaří přesvědčit Obry a Trolly o nutnosti dodržovat zákon o utajení před mudly…“

      Harry se na něj usmál a odpověděl:

      „Tak třeba Dráp si to vysvětlit nechal a pochopil to dobře,“ ukázal rukou na křepčícího obra. „Setkání s lidmi se vyhýbá, cítí se dobře jen mezi těmi, které zná. Když to pochopil on, tak proč by to nedokázali pochopit časem i Trollové a ostatní Obři. Vždyť se sami radši kontaktům se všemi lidmi vyhýbají…“

      Stařec se smutně usmál:

      „Doufám, že se těch idylických časů mírového a přátelského soužití všech kouzelných bytostí ještě dožiji…“

      To se už zase decibely z parketu trochu utišili a Sudičky začali hrát sérii klidných melodických písní. Tak se zamilovaní novomanželé omluvili a šli si zase trochu užít na taneční parket. K večeru se začalo kazit počasí. Obloha se zatáhla, zvedl se silný vítr a vypadalo to, že se blíží prudká letní bouře. Organizátoři uklidili hedvábný baldachýn a Sudičky se stěhovali i se svými nástroji do Velké síně, kde mezitím profesoři společnými silami utvořili taneční parket a sezení kolem něj. Některé zahraniční výpravy se loučily a v namodralé záři přenášedel se od Brumbálovy hrobky dopravovaly domů, odcházela i část domácích hostů ve smaragdových plamenech krbu ve Vstupní síni. Nevillova babička a prastrýc se také přišli rozloučit, že už je toho na jejich staré kosti moc a tak se do Velké síně všichni, co zůstali, pohodlně vešli. Skřítci hbitě přemístili všechno jídlo zvenku na stoly uvnitř a za chvíli nebylo po hostině před hradem ani památky. Když kolem hradu začaly řádit hromy a blesky, tak pořadatelé odvedli všechny tři páry ke stolům s jejich jmenovkami, které přetékaly svatebními dary, a prohlásili, že je nejvyšší čas na rozbalování dárků…

      Harry a Ginny začali obrovskou kamennou vázou, kterou pro ně vyrobil Dráp. Byla ozdobená jednoduchými ornamenty, vytesanými do lesklého, tmavého kamene a Harrymu se opravdu líbila. Dráp už také odešel do své jeskyně, aby se schoval před bouřkou a tak se obrátil na Hagrida:

      „Vyřiď Drápovi, že je ta jeho váza opravdu moc hezká. Bude se u vstupních dveří vyjímat mnohem líp, než ten stojan na deštníky z trolí nohy, co tam byl dřív… Bude to první, co uvidí každý, kdo k nám přijde na návštěvu…“

      Pak se pustili do dalšího vybalování. Kromě praktických darů, jako mušelínové a hedvábné povlečení, ručníky a osušky, převážně od početného Weasleyovic příbuzenstva, se jim sešla spousta porcelánu, od miniaturních šálků na moka kávu, až po půllitrové kafáče. Čajových a jídelních servisů s různými dekory, uložených v malých praktických truhličkách s rozšířeným obsahem, bylo taky několik. Několikery různorodé hodiny, od těch co ukazovaly čas, po ty dětské, které po nastavení hlásily: „Je čas vstávat… čas jít do školy… čas na hraní… je čas jít spát…“ Pět zrcadel ve zdobných rámech. K tomu s rámem potaženým krokodýlí kůží, s vlastním osvětlením, se s úsměvem hlásila Australská výprava. Od Nevilla a jeho rodiny zase dostali nádherný, pozlacený, křišťálový lustr, který se velmi líbil Harrymu. Ginny se zase rozplývala nad sadou ručně háčkovaných záclon, ke kterým se nesměle přihlásila teta Petúnie: „Levandule říkala, že by se vám mohly líbit…“ Dostali několik sad příborů, a když se propracovali ke krásné stříbrné sadě s vyrytými iniciálami GP, tak se jim dostalo patřičného komentáře od pratety Muriel:

      „To je souprava po mém otci, tvém pradědečkovi, Gideonu Prewettovi, kterou měl zdědit nejstarší vnuk, nositel jména. Když ale Gideon zemřel dřív, než se stihl oženit, tak jsem je původně chtěla předat Georgeovi, aby alespoň to G bylo stejné. Ale ten se, díky té své nenapravitelné lehkovážnosti, asi nikdy neožení a tak když už sis vzala toho Pottera, tak je dostaneš ty Ginervo. Alespoň, že máš teď stejný monogram…“

      Všichni přihlížející se komentáři staré dámy zasmáli, nejvíc asi právě George. Jen mamce se orosily oči, při vzpomínce na své padlé bratry.

      Procházely jim rukama sklenice, křišťálové i skleněné, malované, či zlatem zdobené vázy, ale i další praktické věci, jako kouzelné mlýnky na kávu, na maso, kuchařské knihy a další užitečné pomůcky do kuchyně. U každého dárku bylo přiloženo i přáníčko se jménem dárce a tak se mohli za každý dar, po patřičném obdivu, odměnit dárci úsměvem, nebo poděkováním. Když už se pomalu propracovali až na konec dlouhého stolu, tak už byli oba docela unaveni. Nakonec došli k sadě pěti mosazných kotlíků na vaření, uložených na zemi vedle stolu, naskládaných do sebe, od nejmenšího, který byl tak akorát na jídlo pro dva, až po obrovský kotel, v kterém by klidně uvařili guláš pro sraz všeho příbuzenstva. Harryho oči automaticky v přihlížejícím davu vyhledaly Hagrida a usmál se na něj, aniž by musel číst přiložené přání. Hagrid se potěšeně zasmál a řekl madam Maxime:

      „Vidíš, říkal sem ti, že hned pozná, že je to od nás…“

      Když se Harry ohlédl na tu obrovskou hromadu darů, co za nimi na stole zůstala, tak začal přemýšlet o tom, kam to všechno uskladní. Mamka, jako by tušila, o čem přemýšlí, hned zareagovala:

      „Do Doupěte ne, Harry. Tam tohle rozhodně nikde uskladnit nemůžeme… Budete si to muset přemístit už na Grimmauldovo náměstí.“

      Od vedlejšího stolu se k nim přitočili i Charlie s Katií a  požádali je:

      „Mohli bychom si u vás přechodně uskladnit i tu naši hromadu? Jen než si najdeme nějaké vlastní bydlení. Začneme si dům shánět hned po svatební cestě, tak by vám to tam nepřekáželo dlouho…“

      Harry pokrčil rameny:

      „Tak vy do přijímacího salónku a my do obývacího pokoje. A než si něco najdete, tak byste klidně mohli bydlet s námi. Ten barák je tak velký, že se tam ani nemusíme potkat, když nebudeme chtít…“ a podíval se tázavě na Ginny.

      „Klidně, alespoň se tam ze začátku sami nebudeme bát,“ odpověděla jeho žena s úsměvem a ukázala na Kingsleyovi, kteří již, jako dobře sehraný pár, přemisťovali své dary někam do neznáma. „Měli bychom ale už začít, aby mohla zábava pokračovat…“

      Harry musel nejdřív Katii, jako Strážce tajemství svého, Fideliovým zaklínadlem zajištěného domu, pošeptat do ucha adresu, aby dokázala najít svůj nový, dočasný domov a pak všichni s vydatnou pomocí Krátury, Winky, mamky a taťky Weasleyových, přemístili všechny dary domů.

      To už Velkou síní zněla hlučná hudba a zábava se zase rozjela v plném proudu. Harry a Ginny se při tanečku domluvili, že se do vybavování domu na Grimmauldově náměstí pustí už zítra a využijí poslední volný den, před odjezdem do Argentiny, alespoň na zařízení ložnic pro sebe a pro Charlieho s Katií. Po několika skladbách, když Sudičky zase začali přidávat na tempu i na decibelech, odvedl Harry svou ženu ke stolu s portréty, které pořád ještě pečlivě střežil Krátura. Winky se k němu přidala, protože Fleur s malou Viktorií už odešly domů. Seděla u nich Hermiona a tvářila se naštvaně.

      „Copak se děje? Kde máš Rona?“ zeptal se jí Harry.

      Hermiona se jedovatě ušklíbla a odpověděla:

      „Tančí s Levandulí…“

      Harry se podivil:

      „A kde je Dudley, snad už nešel domů?“

      Hermiona se rozesmála:

      „Ten se dobře baví s Georgem támhle…“ a ukázala do rohu velké síně.

      George a Dudley, oba už značně opilí, se tam objímali s posledními dvěma Afričany, kteří byli ještě při vědomí a se dvěma pořádně opilými skřety. Lili do sebe ohnivou whisky a zpívali s nimi jejich nesrozumitelné písně.

      „Nádhera, co?“ ozval se za nimi Lee Jordan a jeho foťák létal nad skupinkou, aby všechno zachytil na pohyblivé obrázky.

      „No neblázni Lee, tohle přece nemůžeš chtít zveřejnit…“ zarazila se Ginny.

      Lee se rozesmál:

      „A pročpak ne?“ pak ale, pořád se smíchem, dodal: „Neboj Ginny, tohle v tisku nenajdeš. Ale George je tak sťatej, že si zítra určitě nebude nic pamatovat a kdybych neměl důkaz, tak by mi nevěřil, až mu to budu vyprávět…“ a odešel blíž k rozdováděné skupince, aby pořídil lepší záběry.

      Harry se otočil k Hermioně.

      „Myslíš, že by někomu vadilo, kdybychom se už nenápadně vypařili?“

      Hermiona se významně usmála a odpověděla:

      „Divím se, že vás to nenapadlo už dřív. Novomanželé Weasleyovi se vypařili už asi před hodinou… Ale běžte si do své ložnice na Nebelvírské koleji a sedmé patro nechte mě, ano?“

      Ginny se rozesmála a v očích jí zasvítil šibalský plamínek.

      „To se bude bráška muset hodně snažit, aby si tě udobřil, co?“

      Přesto, že se Harry už nemohl dočkat, až budou spolu sami, tak se jim cesta na kolej trochu protáhla. Nemohli nevyužít toho, že jsou zpět v důvěrně známých chodbách, které poskytovaly tolik krásných temných zákoutí… Když stoupali po schodech k portrétu Buclaté dámy, tak si Harry uvědomil, že by potřeboval koupel, ale Ginny ho uklidnila:

      „Skřítka, která dostala na starost naše všední oblečení, nám prozradila, že máme v ložnicích připravenou i romantickou vonnou koupel. Tak jdeme rovnou…“ a velmi svůdně se na něj usmála.

      Jenže narazili na Buclatou dámu. Naducané tváře pokryté ruměncem, oči jak dvě lucerničky a jazyk se jí trochu zapletl, když se ptala na heslo.

      „Tak heslo nám nikdo nesdělil, drahá Buclatá dámo, to jste si právě vymyslela, abyste nás pozlobila, nemám pravdu?“ zahrozil se smíchem Harry na portrét.

      Dáma se zachichotala, až z toho dostala škytavku. Stále na ně ale vyzývavě hleděla a čekala, co vymyslí. Ginny na její hru přistoupila a začala zkoušet:

      „Manželství? Novomanželé? Svatba? Svatební noc?…“ ale Dáma nic. Harry se přidal:

      „Co třeba - láska?“

      Netušil, jestli to dámu přestalo bavit, nebo se nad nimi konečně slitovala, či jestli se jí trefil do nálady, ale zabralo to.  Portrét odhalil otvor ve zdi, vedoucí do Nebelvírské koleje a Dáma při tom s chichotáním pronesla:

      „A teď jsem zvědavá, jak budete svou ženu přenášet přes práh, pane Pottere…“

      Harryho její poznámka na chvíli zarazila, jako by o tom, jak se protáhne s Ginny v náručí tím úzkým otvorem za portrétem, skutečně přemýšlel. Ginny ale na nic nečekala a během okamžiku byla na druhé straně. Harryho hned upoutaly šipky se svítícími jmenovkami: Weasleyovi, ukazující směrem k dívčím ložnicím a Pastorkovi, Potterovi zase ke chlapeckým. Když s Ginny ruku v ruce začali stoupat do schodů, tak slyšeli, jak Buclatá dáma trápí Kingsleyho a Angelinu a nechce je pustit bez hesla na kolej. Minuli ložnici s nápisem „Pastorkovi“ a pokračovali dál nahoru. Tam Harry popadl svou ženu a v náručí ji přenesl přes práh. Ginny ho za to vášnivě políbila, vyklouzla mu z náruče a šla překontrolovat velkou rohovou vanu v zadní části místnosti. Poklepala hůlkou na kohoutek a z toho se začala hrnout voda. Omamná vůně růží, šeříku a konvalinek se šířila po ložnici, kde kromě vany byla už jen veliká pohodlná postel s hedvábnými, jasně žlutými, nebesy. Ginny na nic nečekala. Odložila na noční stolek svoje šperky, šaty z ní sklouzly jakoby samy, ona je přehodila přes židli a už mířila k vaně. Harry to všechno sledoval se zatajeným dechem, rychle vytáhl hůlku, zajistil všechny stěny kouzlem „Abdus emotion“ a pak už se nechal naplno ovládnout svou touhou…

       

      Items details

      • Hits: 14150 clicks

      Tecox component by www.teglo.info