I love her |
Kapitola vlastně měla být hravější, ale je třeba se vrátit do reality a začít se věnovat vážnějším problémům. Ale kousek romantiky se přeci jen najde. Hermiona se dozví o Sam, Severus si začíná uvědomovat, že jeho plány mají i stinné stránky a Sam ... sní. A jakou si pustit hudbu? Tentokrát patří Harrymu. Je od Beatles a jmenuje se I love her – Inspirovala i název kapitoly, i když ten se vlastně dá velmi obezřetně vztáhnout i k Severusovi. Ovšem, než se od „I love her“ dostaneme k „I love you“, to ještě chvilku potrvá.
I tehdy byli ubíjeni muži, kteří si stavěli hroby v západních horách, a jejich těla byla házena do řeky. Tak se nestalo nic nového před mýma očima, ale vše, co se stalo, stane se i v budoucnu. Ti, kteří přijdou po mně, budou podobni těm, kteří byli přede mnou. Jakpak by tedy mohli pochopit mou moudrost? Pročpak bych si měl přát, aby četli má slova? Avšak já Sinuhet píši toto pro sebe, neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití. Začínám své knihy ve třetím roce svého vyhnanství na pobřeží východního moře, kde se vystrojují lodi do země Punt, poblíže pouště, poblíže pohoří, kde kdysi králové brávali kámen pro své obrazy. Píši, protože víno je trpké mému jícnu. Píši, protože jsem ztratil touhu obveselovat se s ženami, a protože ani zahrada, ani ryby v rybníce neobšťastňují mé oči. Za chladných nocí zahřívá černá dívka mé lože, ale nemám z ní potěšení. Zahnal jsem pěvce, neboť zvuk strunných nástrojů a fléten zraňuje mé uši. Proto píši já Sinuhet, jenž nevím, co počít se vším svým bohatstvím a s množstvím zlatých pohárů, myrhy, černého dřeva a slonoviny. Mika Waltari, Egypťan Sinuhet
Severus četl. O loket se mu opíralo teplé a hebounké kočičí tělo. Předení nabývalo na intenzitě. V duchu přemýšlel, jak se vůbec mohl do takové situace dostat a jak ji zvládnout. Jak dlouho ještě dokáže odolávat jantarovému pohledu. Chtě nechtě se musel Hermionině taktice obdivovat i když ho vyvedla z míry. Co se týká zájmu, který mu věnovaly starší studentky, měla pravdu. Po skončení války s Voldemortem byl vyhlášen za hrdinu. A i přes to, že větší polovinu kouzelnického světa to vůbec nepřesvědčilo a ona i nadále zastávala názor, že by bylo daleko lepší poslat ho do Azkabanu, našla se řada žen, které „temný“ hrdina fascinoval. Ženy nakonec vždycky měly sklon se zamilovávat do mizerů, zcela nevhodných pro normální život. Sám sebe mezi takové počítal. A proto, přestože mu fenomén takového chování připadal svým způsobem fascinující, neměl ve zvyku ho zneužívat. A už vůbec ne u svých studentek. Jejich hihňání a zamilovaným pohledům čelil zvýšeným sarkasmem, ledovou tváří a jedovatými poznámkami. Vcelku úspěšně – dokázal díky tomu zvládnout dívčí nadbíhání – byť ne občasné výbuchy kotlíků, způsobené jejich naprostou nesoustředěností. S dospělými kouzelnicemi to bylo o něco obtížnější. Byly neodbytnější a více přesvědčeny o své neodolatelnosti. Naštěstí jich zase nebylo tolik. A většinu z nich se mu podařilo odradit velmi nepříjemnými odpověďmi na jejich dopisy. Mimo Bradavice se pohyboval poměrně zřídka, takže osobnímu obtěžování se většinou vyhnout dokázal. Ne. Rozhodně nežil jako mnich. Prázdniny většinou využíval pro cestování. Slečna Grangerová měla pravdu. Paříž byla okouzlující město. A navíc, nikdo ho tam neznal. Poslední léto sice Bradavice neopustil… ale přesto si byl poměrně jistý, že přitažlivosti hnědých vlasů, půvabu mladého těla i břitkému intelektu slečny Grangerové, by s přehledem odolal. Ale odolat kočičímu vábení bylo překvapivě těžší. Pro tu zdánlivou nevinnost. Bylo snadné namluvit si, že pohladit měkký kožíšek neznamená vůbec nic. A bylo snadné si na ten pocit zvyknout. Bylo to snadné do okamžiku, než Hermioně prozradil, že o její kočičí podobě ví. Od oné chvíle se ta „nevinnost“ vytratila. Měl za to, že to pochopila. Alespoň se nepokusila se v Amber proměnit. Až do dnešního dne. Neuvědomuje si, jak je to nevhodné? Nesprávné? Když má dojít ke spojení její a Harryho magie? Nevěděla samozřejmě, co přesně onen rituál obnáší, ale stejně… možná by jí měl říct podrobnosti… ne, zatím ne. Zatím se musí soustředit, jak vyřešit dnešní den. Co si vlastně ta kočka představuje, že on udělá? Vytrvale četl stále dál a dál, ale vlastně nevnímal, co čte. Vnímal jen to měkké předení na svém předloktí…Náhlé zaklepání na dveře ho naplnilo směsí znechucení a úlevy. Amber poplašeně seskočila z křesla a usadila se před krbem. Rychle odložil knihu a zprůhlednil dveře. „Potter,“ zavrčel, „ten tu ještě scházel.“ Hermiona se mžikem proměnila do lidské podoby. Nedbale si uhladila vlasy a jako by nic se šla usadit do svého křesla. S mírně omluvným úsměvem kývla na Severuse. Ten se na ni pátravě podíval a pak, bez jediného slova, šel Harryho pustit dále. „Pottere, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ „Nemůžu se zastavit jen tak?“ zasmál se rozcuchaný mladík. Jeho vlasy vypadaly ještě nejzvladatelněji než obvykle. Na jeho upřený pohled Harry pokrčil rameny, pokusil se vlasy ukáznit, ale jako obvykle to bylo jednoznačně marné. „Byl jsem se proletět na koštěti a teď jsem dostal chuť na hrnek čaje.“ „Takže vás napadlo, že zničíte mé nedělní odpoledne? To si nemohu alespoň chvíli v klidu číst?“ „Nejsem první, že?“ zeptal se Harry. „Ahoj Miono. Tak vy si tady s profesorem čtete?“ zeptal se potměšile s pohledem na knihu ležící na stole. Uloupil z Hermionina talířku sušenku a usadil se na opěradle jejího křesla. Bokem se otíral o její rameno. Severus se zamračil. Ten pohled ho podráždil. Harry se přes Hermionu naklonil a upil z jejího šálku. Pak podlehl nesouhlasnému výrazu černých očí, pokrčil rameny a šel si najít vlastní křeslo. Hermiona vypadala… podrážděně?… nespokojeně?… Severus si nebyl jistý. „Dostanu čaj?“ zeptal se Harry. Nebelvírové, pomyslel si Severus, ale rezignovaně přivolal třetí šálek a další sušenky. „Kdybyste mi dovolil zopakovat mou otázku, pane Pottere. Čemu vděčím za vaši návštěvu? Nezdá se mi, že byste přišel bez důvodu. Vidím na vás, že máte něco na srdci.“ Harry hodil pohledem na upjatě sedící Hermionu, která nevypadala, že by se chtěla zapojit do rozhovoru. „Připouštím, že máte pravdu. Jako obvykle,“ zašklebil se. „Je to docela důležité. Nějak jsme se k tomu díky situaci kolem pohřbu pana Weasleyho nedostali… ale, co teď bude dále? A co se vlastně dělo během vaší návštěvy v Malfoy Manor? Co má v úmyslu podniknout Lucius Malfoy?“ Severus letmo pohlédl na Hermionu, která se prudce napřímila a seděla teď strnule a napjatě. Rychle zvážil, co přesně říct. „Proč jste s tím přišel právě dnes?“ zeptal se. „Ozval se mi Ron. Chtěl by se zapojit do činnosti Fénixova řádu.“ Pohlédl na Hermionu. „Přijde dneska večer. Domluvil jsem se s ním, že se sejdeme u Nevilla a Lenky. Ti by se ostatně taky chtěli přidat. A taky Kingsley se chce sejít. Už je v pořádku. Ředitelka navrhuje, abychom se sešli příští středu.“ Severus souhlasně přikývl. Už o tom s Minervou mluvil. Harry pokračoval: „ Ale mně je jasné, že se musíme domluvit, co jim přesně řekneme. Nejspíš bychom z toho měli, pokud možno, vynechat Bezovou hůlku a otázku magického spojení…“ „Nepochybně,“ souhlasil Severus, „o těchto otázkách bude potřeba pomlčet. Ale abych to shrnul. Malfoy Manor – přesvědčil jsem Luciuse, že ten, kdo ho zradil, byl Draco. Víceméně mi i nadále věří. Sice ne bezpodmínečně… ale pro naše účely dostatečně.“ Nadechl se. „Zabini je mrtvý,“ na vyděšené vydechnutí obou Nebelvírů nereagoval a nepohnutě pokračoval. „Zabil ho sám Lucius, když zjistil, že se Zabini pokusil zavraždit Draca.“ Hermiona konečně přerušila své mlčení: „Je rozumné pustit Draca do Doupěte? Když Lucius ví, že ho Draco zradil? Nebude mu tam hrozit nebezpečí?“ „Nemyslím si. Lucius přes všechno velmi stojí o to, aby jeho jediný syn přežil. Proto také tak běsnil, když zjistil, že se ho Zabini pokusil zabít. Jen by nebylo vhodné, aby se mu v nejbližší době objevil na očích. Jak dlouho? To vlastně potřebuji vědět od vás, pane Pottere. Kdy přesně jste vrátil Bezovou hůlku do Brumbálovy hrobky?“ „Bylo to 2. června,“ odpověděl Harry. „Museli jsme nejprve dát spoustu věcí do pořádku. Chtěl jsem to udělat tak, aby o tom nikdo nevěděl. Do té doby se tady motalo moc lidí.“ Severus přikývl. „Vyhovující. To bude den, ke kterému upřu Luciusovu pozornost. Známe tedy okamžik, kdy se Lucius, na můj podnět, pokusí získat Bezovou hůlku. Do té doby nás ovšem čeká ještě spousta práce. Pane Pottere, bude třeba ještě poněkud zapracovat na vašich schopnostech ohledně myšlenkového spojení se slečnou Grangerovou. Obávám se, že máte ještě velké mezery.“ Harry se zamračil: „Já vím, pořád mi to moc nejde. Není mi jasné, proč se mi to s Hermionou nedaří, když…,“ odmlčel se a pak rychle navázal: „Dobře, budu se snažit. Ale teď je patrně důležitější dohodnout se, co řekneme ostatním. Co vlastně plánuje Malfoy? A co proti tomu můžeme podniknout?“ „Mám určitou představu,“ odpověděl Severus. „Uvědomujete si, k čemu má dojít v polovině července?“ „Ach,“ vydechla Hermiona, „volba nového ministra. Lucius bude podporovat Popletala. Nebude se chtít stát se ministrem sám, že ne? Bude mu více vyhovovat stát v pozadí, že?“ S respektem na ni pohlédl. „Nepochybně. Vhodným směrem činnosti Fénixova řádu tedy bude postarat se o to, aby byl zvolen Pastorek.“ Harry namítl: „Ale Ron bude určitě chtít proti Malfoyovi zasáhnout nějak důrazněji. A nemůžu říct, že s ním nesouhlasím.“ „Ale my přece proti němu zasáhneme, Harry,“ namítla Hermiona. „Jen o tom nesmí nikdo vědět.“ Severus souhlasně kývl a přísně se podíval na Harryho. „Žádná radikální akce z vaší strany, nebo ze strany mladého Weasleyho, by nebyla vhodná. Popletal nepochybně využije každé sebemenší příležitosti vás zdiskreditovat. Musí mu být jasné, že pokud bude Pastorka podporovat hrdina, který porazil Voldemorta , může to být ve volbách rozhodující. Takže se v nejbližší době vyhýbejte všem možným problémům.“ Vlastně to řekl jen tak pro formu. V posledním roce už měl Harry jeho plnou důvěru. Proto ho překvapil mladíkův vyplašený pohled směrem k Hermioně. U Merlina, co ti dva zase plánují? Povzdechl si: „Harry, musíme být velmi opatrní. Především se nikdo nesmí dozvědět nic o vašem plánovaném magickém spojení, ale nedoporučuji ani jiné nevhodné aktivity… podrobnosti o tom, jak prosadit Pastorka probereme společně se všemi,“ pohlédl na oba. „Nemohu říct, že se mi příliš líbí zapojení vašeho zrzavého přítele, nicméně, chápu… Arthur byl jeho otec. S Lenkou a Nevillem souhlasím. Neville je ze starého a vlivného rodu a Lenčin otec může být, coby šéfredaktor Jinotaje, užitečný. Navzdory skutečnosti, že je to poněkud obskurní plátek,“ ušklíbl se. „Můžeme v něm ve vhodnou chvíli zveřejnit informace ohledně únosu Pastorka,“ pohlédl na Hermionu. „S podobným využitím tohoto časopisu již máte své zkušenosti, nemýlím-li se.“ Hermiona spokojeně přikývla. Bylo vidět, že si velmi dobře vzpomíná na to, jak se v Jinotaji objevil článek s pravdivými informacemi o znovuobjevení Voldemorta. Severus pokračoval: „Draco může být vhodným svědkem. Po 2. červnu by to pro něho mohlo být i snazší. Uvidíme. Ale teď už dost. Více domluvíme společně s ostatními ve středu.“ „Tak jo,“ zvedl se Harry. Hodil do sebe zbytek čaje a vytáhl na nohy i Hermionu. „Pojď, Miono, vydáme se za Ronem a Nevillem s Lenkou. Řekneme jim, že mají ve středu přijít.“ Tázavě se podíval na Severuse. Ten neochotně přikývl. Pak dodal: „Řekl bych, že bude moudré přizvat i Draca. Ten dokázal velmi nezvratně, že je na naší straně.“ Tentokrát mírný nesouhlas potlačil Harry, ale Hermiona spokojeně přitakala: „To bude prima. Nepozveme i Ginny?“ „Nepřehánějte to, slečno Grangerová. Pro začátek by to mělo stačit tak, jak jsme se dohodli. Později uvidíme.“ Harry se už tvářil spokojeně a objal Hermionu kolem ramen. „Tak jdeme, Miono. Na shledanou, profesore.“ Vyšli ze dveří sledováni temným Severusovým pohledem. ***** „Harry, můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ rozčileně, ale tiše zasyčela Hermiona, jakmile prošli několik chodeb. Ruku ze svých ramen mu setřásla téměř okamžitě, ale ozvala se až teď. Ani náhodou nechtěla, aby ji Severus slyšel. „Co máš konkrétně na mysli?“ usmál se .“To příliš důvěrné chování vůči mně. Posedávání na opěradle mého křesla, tvoje ruka na mém rameni…,“ rozčílením se až zajíkala. „No tak, Hermiono, uklidni se,“ zvážněl Harry. „Vždyť o nic nejde. Já to tak nemyslel. I když…“ najednou se ušklíbl, „vidět jeho výraz, když jsem tě objal, stálo za to. Vážně Miono, myslím, že si právě uvědomil, že myšlenka našeho magického spojení se mu přestává líbit.“ Hermiona na něho pohlédla s trochou naděje. „Opravdu si to myslíš?“ Hned to zavrhla: „Tak jednoduché to zase nebude. Pokud se Severus Snape jednou pro něco rozhodne, je takřka nemožné ho od toho odradit. Obávám se, že toto nepostačí.“ Pak se ale konečně pousmála. „Ale možná to trochu pomůže.“ „Takže už se nezlobíš?“ ujišťoval se Harry. „Možná, to si ještě rozmyslím. Když mi řekneš, jak tě taková pitomost vlastně napadla.“ „Mě?“ pobaveně se zasmál Harry. „To přece byla metoda, kterou jsi mi včera vtloukala do hlavy.“ „Ale tu máš použít na Draca,“ zasupěla Hermiona. „Tak jsem si ji trochu vyzkoušel, no. Zdá se, že to funguje docela pěkně. Jenom nevím, jestli mi to tak půjde, když nebude Ginny poblíž.“ „V krajním případě bych ji mohla pozvat. Ale obávám se, že by nespolupracovala. Myslím si, že by jí bylo proti mysli takhle s Dracem manipulovat. Mně se to ostatně taky nelíbí. Už to nedělej,“ znovu se zamračila.“ Ale vzbudit žárlivost u Draca je podle tebe v pořádku?“ šklebil se na ni Harry. „Řekla bych, že něco jiného je, udělat to bez Ginnina vědomí,“ zamyslela se. „Ne, asi by to pravdu neměla vědět…Takže teď tedy do Prasinek. Projdeme se?“ Vydali se na cestu jarním podvečerem. Příjemné počasí, panující během uplynulých dní, se pokazilo. Foukal ostrý vítr a po obloze se honily černé mraky. Vypadalo to na déšť. Přesto ji Harry zarazil a přiměl k usednutí na kamenné lavičce umístěné v závětří staré zdi. Prasinky byly na dohled. „Hermiono, měla jsi čas přemýšlet o tom, jak se nejlépe dostat do Prahy?“ „Trochu jsem o tom přemýšlela, ale nejprve mi řekni, PROČ se tam chceš vypravit?“ „No, slyšel jsem, že je tam hezky,“ odpověděl rozpačitě. „Harry!“ „To město je prý úplně plné magie…,“ koktal. „HARRY!“ „No tak dobře, seznámil jsem se s jednou dívkou…“ rezignoval pod jejím nekompromisním pohledem. „HARRY??!!! Jak? Kdy? Kdo je to?“ vypravila ze sebe překvapeně, protože čekala leccos, ale tohle ne. Pak jí začaly naskakovat střípky informací – Harryho občasný nepřítomný pohled… jeho nezájem o Ginny… zjevná neochota spojit s ní svou magii… dotazy na telepatii…“Ta dívka je mudla, že? A ty ses s ní spojil pomocí telepatie.“ Teď na ni nevěřícně zíral Harry: „Jak to, u Merlina, víš?“ Spokojeně se usmála. Důkazy o vlastní inteligenci ji vždycky potěšily. „Uhodla jsem to. Ale je to tak, že se nepletu?“ Pak se zarazila: „Neřekl jsi jí nic o našem světě, že ne? To by bylo porušování zákona o utajení. A to je přesně to, co by mohl Popletal proti tobě využít. Harry, ty se tam teď přece nemůžeš vydat. To nejde!“ Podíval se na ni zoufale: „Ale já prostě musím, nechápeš? Neřekl jsem jí nic, ale… uhodla to sama. A já ji musím vidět. Slíbil jsem jí to.“ Povzdechla si. Znala ho až příliš dobře. Udělá to, ať už s její pomocí nebo bez ní. A bude mnohem lepší, když na něho dohlédne. „Dobře, něco vymyslím, ale slib mi, že sám nic nepodnikneš… Ale ještě mi řekni. Jak jste se vlastně setkali?“ „Prostě jsem jednou ucítil, jak je nešťastná… a pak jsem ji uviděl. A později i uslyšel. Nejprve to bylo jen občas… Pak jsi mi řekla o telepatii, tak jsem to zkusil… a povedlo se. A pak ona zavolala mě… a tak, prostě, Hermiono, já ji vážně musím vidět!“ Hermiona na něho nevěřícně zírala: „Harry, uvědomuješ si, že jsi ve výměně myšlenek naprosto nemožný? Alespoň, pokud jde o spojení se mnou nebo se Severusem? Tak jak?“ Pokrčil rameny: „Nevím, prostě to tak je. Ale snad teď už chápeš, proč je tak výjimečná.“ „Budu muset do knihovny,“ zamumlala Hermiona. „Tomu musím přijít na kloub.“ Pak se usmála: „A jak se vlastně jmenuje?“ „Samuela. Sam…“ ***** „Ahoj Hermiono, Harry,“ radostně je vítal Teddy. „Lenka udělala báječný dort. Ale nechtěla mě nechat zkusit,“ zakabonil se. „Tak jak víš, že je báječný?“ smála se Hermiona a cuchala mu vlasy. Teddy jí stáhl hlavu dolů a spiklenecky šeptal: „Já ho zkusil. A pak jsem ho začaroval, aby to nebylo poznat. Nechtěl jsem, aby ten dort vypadal nepovedeně. Ale neříkej jí to.“ Nevšiml si pyšného pohledu, který si vyměnila Lenka s Nevillem. Zvláštní ukázka spontánní magie u tak malého kluka , pomyslela si Hermiona, ale opravovat ´pokažené´ je vlastně pro něho typické. S pochopením na Teddyho náhradní rodiče kývla. Pak se obrátila k rozpačitě postávajícímu Ronovi. Letmo ho objala, ale současně ho přísným pohledem varovala: Nepředstavuj si pod tím nic jiného než přátelské objetí, jasné? Vypadalo to, že pochopil. Rozhovor se mohl rozbíhat těžkopádně, to by ale u toho nesměl být Teddy. „Proč jste neřekli Severusovi, aby taky přišel?“ vypálil otázku. Ron vytřeštil oči. Severusovi? „Chodí k nám každou druhou sobotu na svačinu,“ vysvětlila mírně Lenka. „A Teddy k němu chodí na vyučování v lektvarech,“ dodala. „V těch lichých týdnech se k němu většinou zastavíme my,“ vysvětlil Harry. A Hermiona dodala provokativně: „Taková zábavná odpoledne, víš?“¨ Ron na ně vyjeveně zíral. Nevillovi se ho zželelo: „Trochu si z tebe dělají legraci.“ „Takže se nescházíte se Snapem,“ ujišťoval se ulehčeně Ron. „Vlastně ano, říkali ti naprostou pravdu,“ vysvětloval Neville. „Když říkám, že si z tebe dělají legraci, myslel jsem tím, že to na tebe tak vypálili. Severus k nám opravdu chodí a my zase chodíme k němu.“ „Severus, vy ho všichni oslovujete SEVERUS?“ vypravil ze sebe Ron. „Ve skutečnosti ne,“ objasnil pobaveně Harry, „takhle odvážná je jen Lenka a Teddy. My ostatní ho tak neoslovujeme, jen o něm tak mluvíme. Ale myslím si, že se to časem zlomí. Já s Nevillem mu to přece navrhnout nemůžeme. Ale Hermiona by mohla, že?“ podíval se na náhle zčervenalou Hermionu. Lenka moudře přikývla: „Hermiona mu tak určitě brzy říkat bude.“ Hermiona se rychle pokusila odvést řeč od sebe. Ta Lenka. Zase ví víc, než jí člověk řekne. Rychle vysvětlila: „Promiň, Rone. Já vím, že to byla trochu provokace. Ale pokud se k nám chceš připojit, je potřeba, aby sis uvědomil, že Severus je na naší straně. Víš, docela se změnil. Vlastně s ním teď všichni vycházíme daleko lépe. Je důležité, abys ho respektoval. Protože on je teď jeden nejvýznamnějších členů Řádu.“ Ve skutečnosti ten nejvýznamnější, pomyslela si ještě. „Takže je fajn, že souhlasí, abyste se k nám vy tři přidali,“ doplnil Harry, ale pak oba zmlkli pod významným Lenčiným pohledem. Samozřejmě, neměli tyto věci rozebírat před Teddym. Harry si vážně klekl na jedno koleno a řekl blonďatému chlapci: „Teddy, o některých věcech nemůžeš nikde mluvit, chápeš? Hlavně ve škole ne. Ani před kamarády.“ „Ani před Severusem? Zlobil by se na mne?“ ptal se Teddy. „Zlobil by se na mne,“ ušklíbl se Harry. „Neměli jsme o tom mluvit. Takže, prosím tě, pusu na zámek, ano?“ Teddy mu slavnostně slíbil: „Tak jo. Nic mu neřeknu. Jedině kdyby se zeptal. Protože Lenka říká, že lhát se nemá.“ Hermiona si povzdechla: „Tak tedy budeme doufat, že se nezeptá.“ Ron se zašklebil: „To nevypadá na tak závažnou změnu. Spíše se mi zdá, jako byste se ho báli.“ „Říkala jsem, že se docela změnil. Sarkastické poznámky pořád ještě zvládá. Zvlášť, když člověk udělá chybu,“ vysvětlila Hermiona, ale Teddy se ho začal horlivě zastávat: „Severus je náhodou moc hodný. Chodím k němu na lektvary, víš? A dal mi k Vánocům úžasný nůž. Jen ti ho teď nemůžu ukázat. Mám ho u Severuse v laboratoři. Přijdeš se podívat?“ „Snad ani ne,“ hlesl Ron. „Severus je opravdu v pořádku,“ ujišťoval ho Neville, „připravuju mu teď všechny potřebné bylinky pro jeho lektvary. Vlastně se s ním spolupracuje skvěle. Děláme společný výzkum uplatnění nocenky divotvorné v masti na popáleniny způsobené magickými výbuchy. Je to strašně zajímavé. Zjistili jsme, že…“ „Neville, myslím, že Ronovi je trochu špatně,“ přerušila ho Lenka, při pohledu na zrzka, který ztěžka dopadl do křesla. „Myslím, že bych uvítal trochu ohnivé whisky,“ vypravil ze sebe. Lenka ho soucitně poplácala po rameni a Neville ochotně opatřil požadovaný nápoj. Podělil i ostatní. Teddy si vyžádal dýňový džus a žadonil, aby konečně rozkrojili dort. V zelených kachlových kamnech praskal oheň, všichni upíjeli ze svých skleniček a vychutnávali marcipánovou krustu na kouscích skvělého dortu. Lenka poslala Teddyho s pořádným kusem pochoutky do jeho pokoje. Ron se pomalu uklidňoval. Hermiona ho ale nemínila šetřit moc dlouho. „Takže se sejdeme ve středu, ano? Severus navrhl, aby přišel i Draco.“ Tentokrát se bránil i Neville: „Malfoy? Proč by měl přijít Malfoy? Vždyť to byl jeho otec, kdo nechal unést Pastorka.“ Lenka ho pokárala: „Neville, víš přece, že to byl právě Draco, kdo na ten únos upozornil. Myslím si, že je to naprosto správné, aby se k nám taky přidal. Nedívej se tak, Rone. Myslím si, že by sis měl začít zvykat.“ Hermiona výstražně pozvedla obočí, aniž si uvědomila, jak moc tento pohyb připomíná typickou grimasu profesora lektvarů. „Lenko, neměla bys Ronovi způsobovat větší šok, než je nutné. Tohle zatím stačí.“ Obě mladé ženy se na sebe spiklenecky podívaly a Harry nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jak je možné, že o tom Lenka ví? Vždycky nějakým záhadným způsobem ví více, než se jí řeklo. Nejspíš jí to prozradili strachopudi,“ zašeptal Hermioně. Ta souhlasně kývla a usoudila, že šoků si Ron pro dnešek užil až dost. Letmým pohledem se dohodla s Lenkou a Harrym a zbytek večera se už věnovali zcela nezávazným tématům. ***** Samuela ležela na posteli a užívala si nedělního odpoledne. Blaženě se usmála. Harry. Konečně ví, jak se jmenuje. Konečně o něm ví všechno… no tak dobře, všechno nejspíš ne, ale hodně. Řekl jí, že opravdu existují kouzelníci a on je jeden z nich. Ten magický svět… ona přece už dlouho věřila, že může být opravdový. Tolik jí toho stačil říct… mluvili spolu teď každý den. Mluvili? Jak vlastně? Žil v Británii, ale ona si neuvědomovala, že by mluvil anglicky. A on jí rozuměl, přestože málem ani nevěděl, jak čeština zní. Budou si rozumět i ve skutečnosti? Anglicky uměla docela slušně, ale dokonale přece jen ne. Slíbil, že přijde. Vysvětlil jí, že to přece jen bude chvilku trvat, ale vlastně jí to tak moc nevadilo. Ne teď, když ho mohla slyšet každou chvilku. Ze zasněného rozjímání ji vyrušilo zazvonění mobilu. Zarazila se. Vojta. Nechtěla ho vymáčknout, ale ani zvednout. Už týden se různě vymlouvala a vyhýbala setkání. Věděla, že je to vůči němu nespravedlivé, že se k ní choval až neskutečně mile a trpělivě, že kdyby nikdy neslyšela o Harrym, byla by s Vojtou mohla být opravdu šťastná… jenže… No právě, jenže. Jak mu tohle vysvětlit? Nevěděla si rady. Strčila telefon pod polštář, aby neslyšela, jak zvoní. Jenže tohle nebylo řešení, že? Bude se tomu muset postavit čelem. Po chvilce váhání už oněmělý mobil vytáhla z pod polštáře a vyťukala Vojtovo číslo. Zvedl ho okamžitě, ale ona přerušila proud jeho slov: „Vojto, moc prosím, teď mě poslouchej a nepřerušuj, ano? Moc tě prosím.“ „Dobře,“ ozvalo se hlesnutí na druhém konci. „Vojto, já vím, že je to ode mě opravdu nefér a nechci, aby to vypadalo, že jsi byl jen nějakým chvilkovým rozptýlením. Tak to opravdu není. Kdyby se věci staly jinak, tak jsem si jistá, že by nám spolu mohlo být fajn, ale… prostě, potkala jsem někoho jiného. Vlastně už dávno, jenže se mi dlouho neozval, až teď. Já se strašně stydím, vůbec jsem ti neměla dovolit, aby sis myslel, že… no prostě, promiň, ale já už se s tebou pravdu nechci vidět…“ Rychle zamáčkla telefon, a pak ho pro jistotu vypnula. Na Vojtovy námitky neměla sílu. Prstem pohladila temně rudou růži, jejíž jemná vůně se linula ze stříbrné vázičky. Schoulila se do pruhovaného křesla a přitáhla si pod bradu šedomodrou deku. Opravdu se styděla, ale věděla, že nedokáže jednat jinak. Otevřeným oknem vonělo jaro. Sam přivřela oči a snila. Ze zadumání ji vyrušila Karolína, která vtrhla do jejího pokoje. Bez zaklepání. To obvykle nedělala, ale teď vypadala opravdu naštvaně. Za loket ji přidržoval její přítel Marek. „Samuelo, můžeš mi vysvětlit ten nesmysl, který jsi právě řekla Vojtovi?“ oslovila ji silně zvýšeným hlasem. „Ty přece nemáš nikoho jiného! Tak proč jsi tomu nešťastnému a skvělému klukovi něco takového říkala? Pokud vím, tak se opravdu s nikým jiným nescházíš.“ Sam se naježila. Karolína měla občas tendenci plést se do věcí, do kterých jí nic nebylo. Nad Vojtou držela ochrannou ruku od samého začátku. Dá se říct, že to byla ona, kdo je dal dohromady. Ale to přece neznamená, že by měla právo rozhodovat o jejím životě. Starší dívka vypadala, že chce pokračovat ve svých výčitkách, ale Marek ji mírnil: „Karolíno, snad bys ji měla nechat, aby taky něco řekla, ne? Sam, samozřejmě, že není tvoje povinnost nám nic vysvětlovat, ale Vojta zněl v telefonu dost zoufale. No ano, mluvil jsem s ním i já,“ odpověděl na její tázavý pohled. „Měl jsem pocit, že je potřeba vnést trochu poklidu do reje zvířených emocí. Takže,“ klekl si k ní na zem a podíval se jí do tváře, „řekneš nám, co se stalo? Ublížil ti Vojta nějak? Neboj se, malá. My tě nedáme.“ Sam se začal hrnout slzy po tváři. Když to viděla Karolína, okamžitě se uklidnila, vmáčkla se k ní do křesla a začala ji utěšovat: „No tak, Sam, co se stalo? Já jsem na tebe nechtěla být hnusná, jen tomu nerozumím. Vojta je přece fajn, ne?“ Vzlykající Sam zuřivě kývala a rukama se snažila utřít si slzy. Připadala si, jako by jí bylo pět. Ale najednou byla strašně ráda, že má tyhle dva na své straně. Jako by měla starší sestru a velkého bratra. Když se trochu uklidnila, hlasitě se vysmrkla a pak nejistě začala: „Já ale řekla Vojtovi pravdu. Opravdu jsem někoho potkala. Jen, já vím, že to zní divně, ale doopravdy ho neznám. Jen si voláme. Je z Británie. A mám od něho tu růži. Poslal mi ji k Vánocům. Není nádherná?“ Marek zpozorněl. „Jen si voláte? Vůbec ho neznáš? Sam, ty jsi vážně, jako malá. Uvědomuješ si, že po telefonu ti může kdokoli o sobě navykládat cokoli? Že to může být nějaký hajzl, který zneužívá malé holky?“ „Nejsem malá. A já prostě vím, že to není hajzl. Slíbil mi, že za mnou přijede. Povídám si s ním teď každý den.“ Karolína protočila panenky: „A pak, že nejsi jako malá. Marek má pravdu. Může to být nebezpečné. Hned mi dej jeho číslo a já zjistím, co je zač. Mám kamaráda, který dokáže ověřit, komu to číslo patří.“ „Ani náhodou,“ bránila se Sam. „Žádné číslo ti nedám. Nic ti do toho není.“ „Počkej, nepřeháněj to,“ mírnil Karolínu Marek. „Sam má pravdu, není malá a má právo na soukromí. Ale…“ obrátil se na Samuelu, „pochop, že o tebe máme strach. Takže, co kdybys nám slíbila, že až ten chlápek za tebou přijede, tak se s ním nesetkáš nikde na nějakém osamělém místě a pak nás seznámíš?“ „Jasně, to nám musíš slíbit,“ přidala se přísně Karolína. „Ano, mami,“ zamumlala Sam a zavrtala obličej do jejího ramene. Vlastně se jí ulevilo, teď když jim o Harrym řekla. I když neřekla zdaleka všechno. „A jak se vlastně jmenuje?“ zeptala se zvědavě Karolína. „Harry, jmenuje se Harry,“ vydechla spokojeně Sam.
Nevím, zda to při čtení děláte, ale já se vždy potřebuji ukotvit v prostoru a čase. Zpočátku nebylo přesné časové určení tak důležité. Proto taky nejsou u kapitol uvedena data. Stačil mi konec srpna, podzim, Vánoce, polovina března... Teď ale děj začíná být nabitější a přesné ukotvení důležitější. Takže pro vaši orientaci – Arthur Weasley byl zabit 29. března 2004 - má to na náhrobku. Jeho pohřeb se konal 4. dubna – k tomu datu se vztahuje celá 12. a část 13. kapitoly. Od pohřbu uplynul týden, je neděle 11. dubna 2004. (Nenamáhejte se to hledat, opravdu bylo v roce 2004 11. dubna v neděli :o))) Teď už víme, kdy má dojít ke střetu s Malfoyem. Máme před sebou velmi naplněné týdny. Sun, 27 Apr 2014 00:01:00
|
Items details
- Hits: 2020 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
Děkuji za poklidnou atmosféru jak na Britských ostrovech, tak v té Praze.
Ale já za to nemůžu. To už Rowlingová napsala příběh s převahou mužských postav.
Když jsem to měla uveřejněné původně na našem blogu, plno čtenářů mi vyčítalo, ať se teda rozhodnu, s kým teda Severus. A já se spokojeně pochechtávala.
Tu řeč jsem si vysvětlil tak, že prostě se severus vyjadřuje spontánně a tak odpočívá od svého hraní bu bu učitelé lékařů, které ho už k smrti unavuje.
Pardon za chybky gratuluju na malém telefonu.
Ale jak říkám, úmyslně jsem vzbuzovala dojem, že je to jinak a jsem vlastně ráda, že se to povedlo.
Ale i tak dobrá práce.
Jednalo se o hermionu a severuse
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.