Hledej

 amb_000

    Plány a intriky

      Pokud se těšíte na sbližování Severuse a Hermiony, tak předem říkám, zatím ne. Ještě je potřeba vyřešit jiné problémy. Je potřeba naplánovat, co podnikne Fénixův řád, Hermiona musí objasnit Harrymu svůj geniální plán, jak se nenápadně dostat do Prahy a Draco si musí ujasnit, co vlastně chce. A jakou si dnes máte pustit píseň? Tentokrát bude věnována Dracovi. A je to píseň Bledá od Vojty Dyka.

       

      Náš vesmír střeží kruhová hradba dvanácti zvířetníkových znamení jako kosmičtí rytíři. To jsou prapůvodní archetypy obránců Svatého Grálu, samotné podstaty bytí a života v našem vesmíru. V mikrosvětě naší planety se k ní mohou hlásit všichni lidé, kteří hledají na tomto světě spravedlnost a bojují za ni.

      Jaromír Skřivánek – Po stopách legendy o králi Artušovi

       

      Severus se rozhlédl. Setkání Fénixova řádu tentokrát rozhodně nebylo komorní. V Minervině ředitelně se jich sešlo téměř dvacet, daleko více, než by si přál. Zamračil se. Příliš mnoho lidí, příliš velké riziko prozrazení. Samozřejmě, pokud šlo o Malfoye, bylo teoreticky dobře, že ho Fénixův řád konečně začíná brát vážně. Lucius sice zatím nezískal ani zdaleka tolik moci, vlivu a děsivosti, jako svého času Voldemort, přesto možné nebezpečí nebylo zanedbatelné. Jen se mu příliš nehodilo, že se Řád rozhodl zabývat se Malfoyem právě nyní. Luciuse považoval za svůj osobní problém, se kterým se mínil vypořádat sám… řekněme za mírného přispění dvou Nebelvírů.

      Hlavní důvod jeho nelibosti ohledně nadměrného množství přítomných byl jiný. Tkvěl v Popletalově paranoie. No, možná nebyl ministr tak docela paranoidní, připustil si. Ačkoli většina kouzelníků usazených v pohodlných křeslech a popíjejících voňavý čaj si toho nebyla vědoma, Severusovým momentálním cílem bylo nasměrovat Řád k odstranění Popletala z pozice ministra. Rozhlédl se. Minerva se na něho dívala pátravým pohledem. Pravděpodobně věděla daleko více, než jí řekl. Dokonce i o Bezové hůlce, vzhledem k tomu, že pomáhala Harrymu přemístit ji z Brumbálovy hrobky. A se svým záměrem, prosadit Pastorka na pozici ministra, ji seznámil. Takže jediné, v co doufal, že neví, byla otázka magického rituálu. Jistý si však nebyl.

      V rohu, se snahou o co největší nenápadnost, seděl Draco. Stále ještě bledý víc, než bylo i pro něho příznačné, nejistý, jak bude mezi převažujícími Nebelvíry přivítán. Neklid, jako obvykle, ukrýval za povýšenou aroganci. Na zlověstný výraz nejmladšího Weasleyho odpověděl jedovatým ušklíbnutím.

      Severus se rozhlížel dále. Harry s Hermionou seděli těsně vedle sebe. Harry se k Hermioně nakláněl a něco ji tiše říkal. Hermiona se mírně usmívala. Stiskl rty nad tím výjevem dokonalého souladu. Dívka snad ucítila jeho utkvělý pohled. Otočila se k němu a v očích si mohl přečíst teplý, uklidňující vzkaz: Bude to v pořádku.

      Pch… z jakého důvodu se ho snaží uklidnit? Vycítila jeho nelibost? Nic takového opravdu nepotřebuje. Více by ho uklidnilo, kdyby neházela na Pottera tolik sladkých úsměvů a kdyby Ronald Weasley zmizel z povrchu zemského.

      Nespokojeně se zamračil na celou Weasleyovskou kliku. V první řadě silně nesouhlasil s přítomností Molly. Dokázal sice pochopit, že po Arthurově smrti pociťuje potřebu se zapojit, to však byl současně přesně ten důvod, proč se mu to nelíbilo. Bylo příliš brzy. Ani ne tři týdny od událostí v Deathly Manor, deset dní od pohřbu… Jak to mohla Minerva dovolit? Znovu se podíval jejím směrem. Zjevně pochopila směr jeho úvah, ale lehce pokrčila rameny. Nevěděla jsem, že přijde, říkal její pohled.

      Vedle své matky seděl její syn a teoreticky se jí pokoušel poskytovat oporu. Ve skutečnosti, pokud zrovna zlostně nezíral na Draca, jeho oči neustále pozorně sledovaly Harryho a Hermionu. Nezkoušej se do toho plést, syknul si pro sebe Severus.

      Trojlístek Weasleyů doplňovala, přes jeho námitky, nejmladší Weasleyovic ratolest. V zásadě sice nic proti Ginevře neměl, oproti svému bratrovi byla docela přijatelná, ale ve spojení s Dracem to mohlo přinést komplikace.

      Budeme si muset promluvit o pravidlech bezpečnosti, pomyslel si. Není možné, aby si tady chodil, kdo chce, kdy chce a jak chce.

      Do ředitelny vstoupil Kingsley. Omluvil se Minervě za pozdní příchod, přátelsky kývl Harrymu a Hermioně, zamyšleným pohledem přejel Draca. Na Severuse se dívat nepotřeboval. Strategii schůzky spolu domluvili předem.

      Usadil se vedle Molly, které uklidňujícím způsobem poklepal na rameno a nepatrně se na ni pousmál.

       

      Severus se pohledem dohodl s Minervou. Ředitelka si odkašlala a zahájila jednání.

      „Přátelé, jistě je vám jasné, proč jsme se dnes sešli. Byli jsme trestuhodně pomalí. Nechali jsme se ukolébat tím, že se vcelku nic neděje a nic jsme nepodnikali. Ale teď je jasné, že Lucius Malfoy toho podniká trochu více, než, že se snaží získat vliv na ministerstvu. Únos Kingsleyho a Arthurova smrt jsou toho důkazem.“

      „Pokud víme, že se Lucius Malfoy na tom únosu podílel a může za tátovu smrt, co tu dělá ten zmetek,“ neomaleně vskočil ředitelce do řeči Ron.

      Severus stiskl Dracovo rameno a hedvábně řekl: „Byl bych předpokládal, že jste se za ty roky, které uplynuly od vašeho odchodu ze školy, naučil alespoň částečně slušnému chování, ale má naděje byla zjevně marná.“

      S pobavením se podíval na nasupenou Ginny, které zabránila ve velmi osobním fyzickém útoku na bratra jen skutečnost, že je od sebe oddělovala jejich matka.

      Hladce pokračoval: „Zřejmě se k vám nedonesla skutečnost, že záchrana Kingsleyho byla možná jen díky tomu, že nám Draco o jeho únosu řekl. A že nám taky prozradil místo, kam byl unesen.“

      Ron chvíli bojoval se svým sebeovládáním, ale nakonec, k velkému Severusovu překvapení, pevně sevřel rty a posadil se.

      Ředitelka pokračovala: „Měla bych potvrdit, že jak já, tak Kingsley a Severus, Dracovi věříme.“

      „Jako by to v případě Snapea něco znamenalo,“ zamumlal Ron tak tiše, že jeho slova Severus jen tušil. V zásadě se mohl tvářit, že je neslyší.

      „Takže, co teď dále. Severusi, můžeš předestřít náš plán?“

      Severus se pomalu postavil, přejel pohledem všechny přítomné a nechal rozeznít ticho. Už dávno se naučil, jak působit impozantně. Znepokojeně zjistil, že na řadu přítomných to tak docela nepůsobí. Harry se tiše uškliboval a Hermioně cukaly koutky. Přejel je přísným pohledem. Teď nebyla nejlepší chvíle, dělat si z něho legraci. Zvážněli.

      „Nepochybuji, že byste teď všichni nejraději viděli Luciuse Malfoye v Azkabanu. Jenže na to není vhodná chvíle. O jeho účasti na Kingsleyho únosu nemáme přímé důkazy. V okamžiku, kdy jsme se účastnili jeho osvobození, v Deathly Manor nebyl. A je příliš obratný na to, aby se někde objevily záznamy o tom, že toto panství vlastní.“

      „Nemohl by Malfoy proti svému otci svědčit? Když je teď teda na naší straně?“ zeptal se jízlivě Ron, ale pak zmlkl. Zjevně ani jemu nebyla představa syna, který zradí svého otce tak docela příjemná.

      K překvapení všech se tiše ozval sám Draco: „Vlastně bych mohl. A udělám to, pokud to bude nezbytně nutné,“ polkl. „Ne, že bych si to přál, ale chápu, že se tomu možná nevyhnu. Nicméně, profesor Snape si nepřeje, abych to udělal teď.“

      Rozzlobený Ronaldův pohled se upřel na Severuse. Ten mu hladce odolal a pokračoval: „Jistěže si to nepřeju. Musíme se zamyslet nad tím, co je Luciusovým cílem,“ upřeně zíral na Rona: Opovaž se promluvit o Bezové hůlce.

      Po chvilce pokračoval: „V polovině července skončí další volební období Popletalovy ministerské kariéry. Lucius velmi usiluje o to, aby zvítězil i v těchto volbách. Nemá zájem stát se ministrem sám. Bude stát v pozadí a tahat za nitky. Je to pohodlná a vcelku osvědčená metoda. A naším úkolem je mu v tom zabránit. Teprve až ministrem bude náš člověk, můžeme se s Luciusem vypořádat.“

      „Kdo je ten náš člověk?“ zeptala se zvědavě Ginevra.

      „Ale Ginny, to je přece jasné, ne?“ ozvala se mírně, dosud mlčící Lenka. „Jedinou možností je pan Pastorek.“

      Severus přikývl: „Nepochybně. V minulých volbách jsme neuspěli, tentokrát se to povede. Ale musíme to velmi dobře připravit. Času není nazbyt,“ kývl na Pastorka a ten pokračoval.

      „Děkuji, Severusi,“ otočil se k ostatním.

      „Vlastně jsem neměl v úmyslu znovu se účastnit voleb. Jednou mi to stačilo. Chtěl jsem fungovat i nadále jako šéf bystrozorů. Ale Severus mě přesvědčil. Ostatně, Malfoyův útok na mě měl taky svůj vliv,“ ušklíbl se, „patrně přesně opačný, než měl v úmyslu. Díky němu jsem si uvědomil, že ho musíme brát opravdu vážně. Takže musíme co nejlépe naplánovat, jak bych tentokrát mohl ve volbách uspět.“

      „A proč tedy nenechat Draca, aby proti otci vystoupil? Pokud by se ukázalo, že Popletala podporuje zločinec, určitě by to jeho pozici oslabilo,“ pronesl váhavě Neville.

      „Přemýšlejte, pane Longbottome. Lucius Malfoy má obrovský vliv. Má také značné finanční prostředky. Pokud bychom proti němu vystoupili teď, měl by čas se bránit a v okamžiku voleb by už dávno z tohoto střetu vyšel jako vítěz. Nespravedlivě napadený zvráceným synem. Případně by předvedl syna zneužitého naší stranou. Je potřeba všechno správně načasovat.

      Což znamená, že se dostáváme k vám,“ obrátil se na Lenku. „Předpokládám, že váš otec bude ochoten ve správném okamžiku uveřejnit správný článek?“

      „Určitě,“ usmívala se Lenka. „To se mu bude líbit.“

      Jednání pokračovalo přesně ve směru, který si Severus přál.

      ******

      Po jeho skončení se všichni pomalu rozcházeli. Někteří mezi sebou ještě prohodili pár slov, loučili se s ředitelkou. Harry pozoroval Ginny, která se pokusila se zachytit i Dracův pohled. Jenže mladý Zmijozel se tvářil naprosto nepohnutě. Ne nepřátelsky, jen cize, jako by Ginny v životě neviděl. Dívka k němu přistoupila a tiše se něco zeptala. Plavovlasý mladík odmítavě zavrtěl hlavou. Ginny se zatvářila nešťastně a přistoupila k Harrymu. Povzdechla si a rozpačitě se ho zeptala: „Můžeš na chvilku?“

      Lehce přikývl: „Určitě, Ginny. Chceš jít ke mně?“

      Neochotně souhlasila, její oči se ještě pořád otáčely za Dracem.

      Bradavicemi chodbami kráčeli mlčky, těch několik měsíců, během kterých spolu pořádně nemluvili, se nedalo tak snadno překlenout.

      V jeho přívětivém bytě Ginny zrozpačitěla. Nejistě se usadila na krajíčku křesla, hlavu sklopenou k neklidným prstům. Nakonec vyhrkla: „Já, chtěla bych se ti omluvit, Harry.“

      „Za co, prosím tě?“

      „Chovám se nemožně. Byli jsme si přece blízcí. A já se teď tvářím, že…,“ zarazila se. „Prosím, tě. Jen si nemysli, že se ti chci vnutit zpátky… promiň, to nechci. Nevadí to, že?“ podívala se na Harryho nejistě, ale ten se usmál a lehce jí pohladil ruku.

      „Ginny, já vím, že ne. Mám tě moc rád, ale už ne takto,“ zaváhal. „Vím, že máš ráda Draca,“ zašklebil se. „Ne, že bych z toho byl nadšený, ale myslím, že si zvyknu. Horší to bude s Ronem, ne?“

      Ginny se schoulila do křesla. Pokrčila kolena a objala si je rukama. Skloněnou hlavu jí zakryl závoj vlasů: „Možná to ani nebude nutné, abyste si zvykali,“ znělo přidušené z rusé záplavy. „Draco teď se mnou nechce mít nic společného. Nechce přijet do Doupěte. Tváří se, že jsme se spolu naposledy potkali ve škole, kdy jsme se nesnášeli. Jakoby ty měsíce, kdy jsme k sobě měli blíž a blíž neexistovaly.“

      Harry se zasmál: „Možná ti můžeme pomoct. Hermiona má plán. Chceš, abychom to udělali?“

      Ginny k němu zvedla tvář se stopami slz. Nejistě přikývla.

      *****

      Hermiona pronesla k Harrymu u večeře ve Velké síni: „Tebe nezajímá, co jsem zjistila ohledně tvé cesty do Prahy?

      Harry se k ní dychtivě obrátil: „Jasně, že jo. Povídej.“

      „Tady by to nebylo nejrozumnější, co myslíš?“ přejela pohledem od ředitelky k profesorovi lektvarů. Její letité zkušenosti jí říkaly, že VŽDYCKY slyší více, než by si jeho okolí přálo.

      Harry se chápavě zašklebil: „Jasně, takže se půjdeme po večeři projít?“

      Přikývla.

       

      Na jasné obloze zářily hvězdy, nad obzorem stoupal uzounký srpek ubývajícího měsíce. Bylo chladno, ale vzduch byl svěží. Pomalu scházeli k jezeru, aby se usadili na svém oblíbeném místě na jeho okraji. V nočním tichu slyšeli lehké šplouchání drobných vlnek, které se dotýkaly břehu.

      „Tak už povídej,“ nedočkavě pobízel Harry Hermionu.

      „Mohl sis to zjistit i sám,“ řekla mu trochu káravě.

      „Neblázni, znáš mně. Proč bych to dělal, když tebe to baví,“ zasmál se.

      Hermiona si povzdechla. Některé věci se prostě nemění.

      „Byla bych si myslela, že když o to tak stojíš, tak trochu té námahy vynaložíš.“

      „Hermiono…“

      „No tak jo. Je to vlastně docela jednoduché. Jsem teda ráda, že ses nepokusil se tam přemístit. Přemisťování na takovou vzdálenost a na místo, které vůbec neznáš, může dopadnout fakt špatně,“ začala zdlouhavě.

      „Hermiono, nejsem tvůj student. To přece vím,“ přerušil ji.

      „Když jsi tak chytrý, tak si to vymysli sám,“ zavrčela. Pořád ještě trochu naštvaná, že to hodil na ni. Na druhou stranu, cítila samolibé uspokojení nad tím, jak chytře to vymyslela. Byla přesvědčena, že nic tak rafinovaného by Harry nevymyslel.

      „Už mlčím,“ přerušil její úvahy.

      „Tak dobře. Je potřeba použít oficiální způsob přepravy. Existuje pravidelné spojení pomocí přenášedel se všemi hlavními městy Evropy. Do Prahy se můžeš přenést každý pátek.“

      „Super, jsi nejlepší, Miono. Dneska je pátek, takže bych mohl za týden, ne?“

      „Počkej, ještě tady existuje jeden problém. Není úplně běžné cestovat mezi zeměmi jen tak. O prázdninách bys to mohl vydávat za turistiku, ale během roku? Vzpomeň si, co říkal Severus. Pokud by Popletal zjistil, že děláš něco nezákonného, tak toho s chutí využije. Kingsley už zahájil svou kampaň a velmi brzy se ukáže, že ho podporuješ.“

      „Vypravit se do Prahy není nic nezákonného, ne?“ namítla Harry.

      „Ne, ale sejít se s cizí mudlovskou dívkou už je na hraně. A povídat si s ní o kouzelnících už je daleko za hranou. Potřebuješ věrohodnou záminku.“

      Podívala se na jeho tvář. Ve svitu stoupajícího srpku měsíce se mu blýskaly oči. Po chvilce pokračovala.

      „Osmého května začíná v Praze výstava Svět knihy. V neděli tam jakýsi mudlovský autor představuje svou knihu o králi Artušovi. Má o něm přednášku,“ řekla trochu toužebně.

      „No a co s tím? To je mudlovská výstava, předpokládám,“ přerušil ji.

      „Jistě, ale bude tam i sekce kouzelnické literatury. Mudlové ji samozřejmě neuvidí. A devátého tam bude Thierry Noir představovat svou novou knihu o obraně proti černé magii.“

      Harry vydechl: „Noir konečně dopsal své Černočerné střepiny duše? To jsem netušil. Odkud to víš?“

      „Od Ginny, a ta to má od Fleur. Je to nějaký její vzdálený příbuzný. Říkala jsem si, že by tahle kniha mohla zaujmout i tebe. A trochu jsem se poptávala, zda by neměli zájem o tvou přednášku na téma – Jak jsem porazil Voldemorta. Samozřejmě po tom skočili, i když je to tak narychlo. Pošlou ti pozvánku.“

      Harry si rezignovaně povzdechl: „Teď nevím, jestli mám být naštvaný nebo nadšený. Víš, jak nesnáším, když mám o tom mluvit. Ale tvoje metody jsou neskutečné. Jak jsi tohle dokázala?“

      „Mám svoje kontakty. Neptej se,“ zasmála se. „Bude to tak v pořádku?“

      „Jo, je to skvělé. Fakt jsi jednička,“ konečně propadl nadšení, objal ji a políbil na tvář.

      „Nech toho. Schovej si to pro tu svou Samuelu,“ odbyla ho, ale shovívavě se usmívala.

      Najednou se zarazila.

      „Co se děje?“

      „Jako bych něco zaslechla.“

      Harry se rychle postavil a vyslal do okolí několik pátracích kouzel.

      „Nic, něco se ti zdálo.“

      „Nejspíš,“ oddechla si.

      „Pojď, půjdeme,“ pomalu se vydali travnatou cestou nahoru k hradu. Jarní tráva sešlapávaná jejich kroky voněla.

      „Ještě mi řekni, Harry. Co podnikneme s Dracem? Už jsi to promyslel? Ginny je dost nešťastná.“

      „Já vím, říkala mi to. Slíbil jsem jí, že něco vymyslíme. Tuším, že nebyl moc nadšený, když mě s ní viděl odcházet. Takže, zítra si s ním promluvím.“

      „Mám pocit, že jsi vymyslel něco zcela ďábelského,“ uchichtávala se. „Chci to vědět?“

      „Dozvíš se to, neboj. Ale raději až později.“

      *****

      Harry zamířil k pokojům pro hosty. Madam Pomfreyová už Draca propustila ze své péče. Mladý Malfoy se nicméně držel stranou. Na jídle se ve Velké síni neobjevoval, mluvil takřka výhradně se Severusem, občas s ředitelkou. Ještě pořád nevypadal úplně zdravě. Harry trochu zaváhal, zda je jeho plán úplně v pořádku, ale pak pokrčil rameny. Nakonec, přece jen to je Malfoy.

      Zaklepal. Dveře se otevřely a proti němu stál plavovlasý mladík.

      Zajímavé, pomyslel si Harry. Vypadá jako můj dokonalý protiklad. Plavé vlasy proti mým černým, ledově modré oči, proti těm mým zeleným. Potřebovala Ginny takovou změnu?

      S těmito pocity mu nedal jedovatý tón moc práce: „Malfoyi.“

      „Pottere? Máš nějaký zvláštní důvod mě otravovat?“

      „Ani ne,“ zašklebil se Harry a začalo ho to bavit. „Ale otravuju tě k smrti rád, drahý Draco.“

      Mladý Zmijozel se zatvářil vyděšeně, ustoupil a umožnil tím Harrymu vejít.

      „To chování musí být nakažlivé. Mám pocit, že se s vámi Nebelvíry děje něco podivného. Nejdříve Grangerová, teď ty. Co chceš?“

      „Nic. Jen se trochu nudím. Je sobota, většina studentů je v Prasinkách a já dneska nemám dozor. Takže mám volno. A mám pocit, že ty taky zrovna nemáš co na práci.“

      Harry se rozhlížel po hostinském pokoji. Podle toho, co si pamatoval, nemívalo toto prostředí tak vytříbený vzhled. Na zeleném potahu křesel se leskl lehký stříbrný vzorek, nábytek vypadal starožitně, ze stropu visel mosazný, kroucený lustr. Malfoy byl v přeměňování nepochybně dobrý. V duchu si představil prostředí Doupěte a zašklebil se. Nemyslel si, že by paní Weasleyová měla radost z jakýchkoliv podobných přeměn ve svém domě.

      „Nevěděl jsem, že jsi takový chudák, že nemáš nikoho jiného, koho bys mohl oblažovat svou přítomností. Co dělají tví kamarádíčci?“¨přerušil jeho úvahy Draco.

      „Hermiona, na rozdíl ode mne, má dozor nad studenty, Neville s Lenkou vzali Teddyho na výlet do Londýna a Severus se zabral do jakéhosi svého výzkumu.“

      Draco povytáhl nad „Severusem“ obočí, ale neřekl nic.

      Harry pokračoval: „A po pravdě, mám neskonalou chuť si zalétat a nikdo se zmíněných se mnou nesdílí mou zvrhlou zálibu ve famfrpálu. Takže mne napadlo… Ale možná, že ještě nejsi dostatečně v pořádku…“ dodal napůl tázavě a napůl vyzývavě.

      Kdyby Hermiona tušila, co mám v plánu, zabije mě, pomyslel si. Najednou zadoufal, že Malfoy jeho výzvu odmítne. Co jestli ještě není opravdu zdravý? Ale vypadá docela v pohodě. Možná trochu pobledlý? Na druhou stranu, lepší příležitost si volně promluvit nevymyslí. Není Hermiona.

      „Nemám tu své koště,“ zavrčel Draco.

      „Půjčím ti svůj starý dobrý Kulový blesk. Nedávno jsem si pořídil Severní vítr 2004, ještě jsem ho pořádně nezalétal. Teď je vhodná příležitost.“

      „Ty mi půjčíš svoje koště?“ udiveně se zeptal Malfoy.

      „No, nevím tady v Bradavicích o nikom, kdo by létal tak dobře, aby mi dal příležitost Severní vítr pořádně otestovat.“

      Mladý Malfoy vypadal zaraženě.

      „Ani Ginny?“ vypravil ze sebe tázavě.

      „Nemyslím si, že by Ginny teď zrovna toužila si se mnou zalétat,“ tiše odpověděl.

      „Ale ve středu…“

      „Potřebovali jsme si promluvit. Myslím, že teď už oba víme, co chceme,“ odbyl ho Harry. „Takže půjdeme?“

      Draco přikývl.

       

      Včerejší jasná noc se proměnila v zářivý den. Na famfrpálovém hřišti bylo jen pár studentů druhých ročníků. Prváci samostatně létat nesměli a ti starší byli v Prasinkách.

      Harry nasedl na své nové koště a prudce se vznesl. Vítr mu svištěl kolem hlavy, až ho přiměl přivřít oči. Koutkem oka zahlédl Draca, který se vydal za ním. Začali ve vzduchu předvádět prudké obraty a výkruty. Mířili k sobě, měnili v poslední chvíli směr, řítili se k zemi a zase stoupali nahoru k obloze. Zatraceně, ten chlap opravdu umí létat. Nepochybně k tomu měl více příležitostí než já. To se musí Ginny opravdu líbit, pomyslel si Harry s nepatrným ostnem závisti.

      Pomalu propadal euforii. Jeho nové koště bylo prostě skvělé. A už dlouho neměl příležitost zalétat si s někým tak dobrým. U Merlina, Draco byl dokonce mnohem lepší než Ron nebo George. Pravděpodobně proto, že ti dva se daleko více věnovali svému podnikání než létání. Ostatně, ani s nimi si v posledním půlroce nezalétal.

      amb_151

      Další zákrut, další prudká změna směru. Draco dokonale přesně kopíroval jeho pohyby. A to i přesto, že starý Kulový blesk se ani zdaleka nemohl vyrovnat novému skvělému koštěti.

      Přesně v tom okamžiku se to stalo. Dracovo koště sebou najednou trhlo a ve výkrutech se začalo řítit k zemi.

      „U Merlina,“ zaklel Harry. Viděl, že Draco má zavřené oči a koště naprosto neovládá. Nejspíš ztratil vědomí.

      Okamžitě přiměl své koště k prudkému střemhlavému letu, a ještě stihl vytáhnout hůlku a zpomalit Dracův pád. Těsně nad zemí Malfoye zachytil a opatrně ho položil na zem. Oddechl si. Dovedl si představit nejméně tři rozzuřené ženy, které by ho nejspíš zabily, kdyby se Dracovi něco stalo. Rychle se rozhlédl. Kolem něho se shlukla skupinka nebelvírských druháků a znepokojeně ho sledovala.

      „Pane Woode,“ oslovil synovce bývalého nebelvírského kapitána. „Rychle doběhněte pro madam Pomfreyovou.“

      Hluboce se mu ulevilo, když Draco otevřel oči.

      „Jsi v pořádku, Draco?“ zeptal se.

      „K tvé nesmírné smůle patrně ano, Pottere. A neříkej mi Draco. Z toho bych mohl znova ztratit vědomí,“ zasípěl Malfoy.

      „Vidím, že je všechno naprosto v pohodě,“ zašklebil se Harry. „Nicméně, zcela zjevně potřebuješ ještě trochu osobní péče… Netvař se tak vyděšeně. Já se toho naprosto nemíním ujmout. Mohl bych poprosit Hermionu,“ dodal přemýšlivě.

      Při pohledu na Dracův výraz málem vyprskl.

      „Dobře, tak to asi taky nebude to pravé ořechové. Takže, že by Ginny?“

      Dracův obličej znehybněl. Bylo vidět, že o tomhle se bavit nemíní. A už vůbec ne v přítomnosti pěti malých Nebelvírů. Harry pochopil. Rozhlédl se a rychle vydal několik příkazů. Kluci se rozběhli pro přikrývky a začali opodál vyrábět provizorní nosítka.

      „Ty jsi jim neprozradil, že existuje cosi jako levitace?“ zeptal se posměšně Draco.

      „Ono je to na chvíli zaměstná. A to teď potřebujeme, ne? Proč nechceš do Doupěte?“

      „Nechci, aby se Ginny něco stalo,“ vypravil ze sebe Draco. „Pokud se otec dozví, že tam jsem, mohl by se pokusit na Doupě zaútočit.“

      „Severus si to nemyslí. A já myslím, že má pravdu. Pořád jsi jediný syn svého otce,“ namítl Harry.

      Draco unaveně přivřel oči: „Nebyl bych si myslel, že se dožiju toho, že bude Potter říkat zmijozelskému řediteli Severus a důvěřovat jeho úsudku.“

      „Nebyl bych si myslel, že budu pomáhat aristokratickému spratkovi Malfoyovi dostat se k tak skvělé holce, jako je Ginny,“ oplatil mu Harry.

      Draco ho podezíravě sledoval: „Proč se vlastně snažíš, Pottere?“

      Harry se zašklebil: „Umíš si představit, jak to v Doupěti vypadá? Patrně ne. Já ano. Strávil jsem tam poměrně hodně času. A dal bych hodně za to, kdybych tě tam mohl vidět. Myslím, že přijedu na návštěvu. Pojedeš?“

      „Nejspíš jsi mě přesvědčil, Pottere. To je šokující.“

      Draco unaveně zavřel oči. Vysoko na obloze zpíval skřivan.

       

      1. Na Světě knihy 9. května 2004 opravdu vystoupil Jaromír Skřivánek s přednáškou Po stopách legendy o králi Artušovi. Vztahovala se k jeho knize Život jako zázrak. Chápu, že taková přednáška musela Hermionu zaujmout.
      2. Francouzské příjmení Noir znamená Černý, což je pro kouzelníka zbývajícího se černou magií poměrně vhodné jméno.
      3. Pokud jde o čas. Posunujeme se dopředu jen pomalu. V minulé kapitole jsme skončili v nedělidubna. Setkání Fénixova řádu bylo ve středu, 14. dubna, Harry a Draco si byli zalétat v sobotu 17. dubna.
       

      Items details

      • Hits: 424 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      Drticool 30 Listopad 2020
      Super pokračování líbí se mi, že je povídka taková vesele laděná. Jen jedna mini poznámečka, na kouzlo Avada-kedavra neexistuje žádné proti-kouzlo a Harry byl schopen té voldíkově Avadě vzdorovat díky několika mimořádným okolnostem.
      #
      kattyV 30 Listopad 2020
      Pokud jde o avadu, tak to vím. Tohle je ale moje prvotina, psaná už před sedmi lety, takže mi to asi nějak uniklo. No s tím už to teď moc nenadělám.
      A pokud jde o celkové pozitivní vyznění, jsem ráda, že tak působí. Já depresivní věci nemám moc ráda.
      #
      kattyV 30 Listopad 2020
      Musela jsem se vrátit, abych zjistila, jak jsem mohla udělat tu pitomost s avadou. Zjistila jsem, že jsem to myslela jinak. Nezmiňovala jsem přímo avadu, ale prostě "smrtící kletbu". Předpokládám, že avada nebyla jedinou smrtící kletbou. Ta moje navíc není zelená, ale červená a obrana proti ní existuje. Tož tak.
      #
      Drticool 01 Prosinec 2020
      OK pak je tedy asi vše v pořádku.
      #
      rusalka 01 Prosinec 2020
      Nemohu uvěřit, že je to konec. To ani náhodou. Ovšem, co se víry týká, to je dost osobní věc. Tudíž mé obavy jsou, doufám, liché a dozvíme se, snad i vkrátku, jak to dopadne. Na tuhle fůru kapitol jsem potřebovala celé dva dny ke čtení, užívám si je v klidu s čajem a je to moc dobré. Děkuji.
      #
      kattyV 01 Prosinec 2020
      Jsme kousek za půlkou. Amber má pětadvacet kapitol.
      A pak nějaké ty dodatky. A několik sérií drabblíků.
      A pak bude následovat dlouhýýý příběh Minervy McGonagallové od od jejího útlého dětství až po dospělost. V určité fázi se prolne s Amber, ale bude pokračovat ještě o kus dál.