Hledej

 amb_000

Úvod Šílené šuple Katty šuple Amber Nebraň se tomu, co...
    Nebraň se tomu, co přichází

      Pokud se myslíte, že všechno už bude jen krásné a pohodové, tak ne tak docela. Severus se s minulými událostmi bude muset vyrovnat. Harry se s nastávajícími událostmi vyrovnává daleko lépe a Sam se těší. Jako doprovodnou píseň se dnes pusťte Petra Hapku a jeho Dívám se dívám.

       

      Pravá láska přijímá druhé lidi takové, jací jsou, aniž by se je snažila měnit. Jestliže se druhou osobu pokoušíte změnit, znamená to, že se vám ve skutečnosti nezamlouvá. Je snazší najít takového člověka, který už odpovídá vašim představám nežli se pokoušet někoho změnit.

      Čtyři dohody, Miguel Ruiz

       

      Severus vtrhl do učebny se zavířením svého pláště. Mrzimorští a havraspárští páťáci se přikrčili. Doufal, že rychle pochopí, že je ve velmi nebezpečné náladě. Prudce obrátil ke studentům a mávl hůlkou. Ke každému z nich přilétl kousek popsaného pergamenu.

      „Dneska budete pracovat každý zvlášť. Před vámi je návod na výrobu protijedu. Každý má svůj vlastní, slečno Wilkinsonová, takže se nesnažte konzultovat ten váš se svou kolegyní,“ prohlásil ledově směrem ke dvěma Mrzimorkám.

      „Pane, Wetherby, na co čekáte, začněte pracovat. Máte na to přesně dvě hodiny. Pokud jste se namáhal alespoň částečně studovat, víte, že na výrobu svého dnešního protijedu potřebujete 110 minut. Pokud to nebudete stíhat ve vymezeném čase, můžete mne navštívit večer ve sklepení a celý postup si zopakovat.

      Slečno Álvarezová, předpokládal bych, že studentka pátého ročníku z Havraspáru, koleje, která si tak zakládá na inteligenci, už dokáže bez potíží číst,“ hodil ledovým pohledem na snědou dívku, jejíž mudlovští rodiče pocházeli ze Španělska. Byl si dobře vědom její inteligence i toho, že její lektvary bývaly většinou naprosto přijatelné, ale dnes ho dráždilo úplně všechno.

      Černovlasá Isadora na něho vážně pohlédla: „Promiňte, pane profesore, nemohla jsem přesně rozluštit vaše zadání.“

      Severus vztekle zafuněl, ale nakonec se ovládl. Raději se soustředil na studenty, kteří si vybírali potřebné přísady.

      „Říkal jsem, každý sám. Už podruhé opakuji, že bez konzultací, slečno Wilkinsonová. Pět bodů z Mrzimoru,“ zasyčel.

      V učebně zavládlo hrobové ticho, které rušily jen zvuky vznikající při krájení, drcení nebo míchání. Pomalu přecházel od jednoho studenta k druhému, ostražitě číhaje na sebemenší chyby. V kotlících to začalo bublat, k jeho údivu však zatím nehrozil žádný výbuch. Mrzuté.

      Během následujících dvou hodin se mu i tak povedlo strhnout poměrně uspokojivé množství bodů, seřvat téměř všechny studenty, vyděsit polovinu z nich tak, že lektvar prostě nebyli schopni dokončit a třem Havraspárům udělit školní trest.

      „Večer v osm se na vás bude těšit pan Filch,“ zavrčel. „Já už vás dnes opravdu netoužím vidět.“

      Isadora Álvarezová mu, jako obvykle, předložila velmi dobře připravený lektvar.

      „Pět bodů pro Havraspár,“ vypravil ze sebe neochotně a mávnutím ruky ji odehnal.

      Dvouhodinovka skončila a studenti se vytráceli co nejrychleji.

      „Co to s ním, u Merlina, je? Takhle neřádil už nevím, jak dlouho.“

      „Co já vím, nejspíš nedostatek sexu. Přišlo jaro, tak ho to bere,“ zaslechl ještě hlasy u dveří. Vstát a jít je zabít byla příliš velká námaha, a tak zůstal sedět.

      Kdyby to bylo tak snadné, pomyslel si.

      Nakonec se přiměl připravit se na další hodinu. Prváci. Ti alespoň nebudou drzí.

      Konečně se blížil čas oběda. Ne, že by měl v úmyslu dostavit se do Velké síně. Ale ta blažená chvíle klidu, kdy ho neotravují žádní nestydatí Nebelvíři, namyšlení Havraspárové, přihlouplí Mrzimorové ani zlomyslní Zmijozelové… Ta nechutná chvíle klidu, kdy už nemůže zabránit hlavě přemýšlet…

      Vzpomínka na uplynulou noc byla stejnou měrou sladká a děsivá. Ve skutečnosti, čím více o ní přemýšlel, tím děsivější se mu zdála. Naprosto nebyl zvyklý na to, že něco překoná pevné sevření jeho sebeovládání. Udělal něco, co naprosto neměl v úmyslu a chystal se v tom pokračovat… Ne, chystal se udělat ještě něco daleko děsivějšího. Chystal se spojit budoucnost dívky, která má celý život před sebou s tím svým… naprosto zkaženým. Věděl, že to nechce udělat, a že to stejně udělá. A byl si jistý, že dříve nebo později toho bude litovat. Udělá něco, za co ho bude Hermiona nenávidět, něco, pro co se k němu obrátí zády…

      Seděl za stolem ve svém kabinetě a přál si, aby se už nikdy nemusel pohnout. Někdo zaklepal na dveře. Příliš rázně na to, aby to byl někdo ze studentů, příliš jemně na to, aby to byl… kdo vlastně? To bylo jedno. Stejně věděl, kdo za dveřmi stojí. Ucítil jemné chvění Hermioniny magie. Jak je možné, že ji cítí? Nevěděl a vlastně ani nechtěl vědět.

      Zaklepání se opakovalo. Jistě, slečna Grangerová se nenechá tak snadno odbýt, že? Chmurně se ušklíbl a mávnutím hůlky otevřel dveře. Jak očekával, stála v nich Hermiona, ruku připravenou na další zaklepání. Její postava se rýsovala v protisvětle, které sem vstupovalo z učebny, neviděl jí do tváře. Přišla mu říct, že si to rozmyslela?

      „Nebyl jsi na snídani a neobjevil ses ani na obědě. Byla bych ti přinesla sendvič, ale …měla jsem pocit, že by se ti to zdálo příliš vtíravé. Jenže… stejně jsem měla starost,“ ozvala se tiše, tvář pořád nečitelnou. Pomalu vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

      „Umím si jídlo objednat sám, skřítkové zatím nestávkují. Jsem naprosto svéprávný a žádnou nevyžádanou péči neakceptuji,“ zavrčel jako odpověď, ale pak odmítl pokračovat v tom nicotném rozhovoru.

      „Hermiono! Já opravdu nevím, zda to, co se stalo včera, bylo rozumné. Zda to, co plánujeme, je rozumné…“

      Pevně usazený na své židli vypadal hrozivě. Nesnažil se udělat nic, čím by situaci odlehčil. Ne, nemínil to té zatracené Nebelvírce usnadnit ani za mák.

      „Severusi?“ podívala se tázavě a přistoupila blíž. Díval se na ni s pevně sevřenými rty a nepřístupným výrazem. Zavrtěl hlavou a unaveně si sevřel obličej rukama. Udělala ještě pár kroků a pokusila se ho zlehka pohladit. Nepohnul se. Cítil, jak poodstoupila. Doufal, že odejde a nechá ho být. Jenže místo toho se stůl zlehka otřásl a na hřbetech dlaní ucítil sametovou srst.

      „Amber,“ zoufale si povzdechl. „Ty kočko jedna, co mi to děláš?“

      Kočka se o něho otírala a hlasitě předla. Unaveně se opřel o opěradlo židle, uložil si předoucí zvířátko na prsou a zavřel oči. Jednou rukou ji přidržoval, druhou se probíral hebkou srstí. Tichý zvuk připomínající kolovrátek ho uklidňoval… Minuty běžely jedna za druhou.

      Najednou se tíha v jeho náručí zvýšila. Prudce otevřel oči a z bezprostřední blízkosti viděl jantarové oči a smějící se rty.

      „Hermiono, tohle si snad nezasloužím ani já,“ povzdechl si, ale bylo mu najednou o mnoho lehčeji. Život zase nemusí být tak špatný, že?

      „Kočky mají pozitivní vliv na odstranění stresu, věděl jsi to?“ zavrkala na něho něžným hláskem, ve kterém se tajil smích.

      „Ne, to jsem nevěděl,“ odpověděl rezignovaně a zabořil obličej do záplavy hnědých vlasů. Zhluboka se nadechl důvěrně známé vůně devaterníku.

      „Ale funguje to, ne?“

      „Nepochybně. Je mi lépe.“

      „Takže si dáš něco k jídlu?“

      „Zbývá mi něco jiného?“

      Hermiona rychle objednala několik sendvičů a čerstvý čaj a obratně Severuse nasměrovala do pohodlného křesla. Usadila se na opěradle, opírajíc se o jeho rameno, a chvíli ho nechala v klidu jíst. Teprve teď si uvědomil, jaký měl hlad. Zvláštní, jak uspokojení fyzických potřeb přináší i psychickou úlevu, přemýšlel.

      Teprve, když upíjel voňavý čaj, přerušila Hermiona mlčení: „Měla jsem poněkud obavy. Bradavicemi se nesou hrůzné zvěsti, jakou strašnou náladu má dnes už i tak obávaný profesor lektvarů… tolik třesoucích se studentů najednou jsem neviděla léta,“ zlehka se usmívala, ale pak zvážněla. „Tolik jsem tě zklamala?“

      „Hermiono, nemluv nesmysly, nejsou tě hodny. Dobře víš, že tak to není…“

      „Tak jak to tedy je? Co se děje?“

      „Bojím se,“ připustil tiše. „Nevím, kdy jsem se naposledy tak bál. Nikdo ti neublíží tak snadno, a tak hluboce, jako ten, koho si pustíš k sobě. Já nejsem moc milý, Hermiono. Nejsem zvyklý s někým sdílet své myšlenky, svůj život… někomu důvěřovat… myslím, že to neumím. Děsím se chvíle, kdy ti to začne vadit.“

      „Vím, že nejsi milý, učil jsi mě, pamatuješ? Takže, s tvou roztomilou povahou se nějak vyrovnám…,“ zlehka se usmívala a prsty mu hladila tvář.

      „Nevím, jak tě mám přesvědčit, že ti nikdy neublížím… ale snad, když ti řeknu, jak tě vidím? Ne, jako někoho, kdo mě bude zasypávat sladkými slovíčky. Vidím tě, jako někoho silného, inteligentního, někoho, kdo má schopnost vést … někoho, kdo mě ochrání, …“ odmlčela se a pak se uličnicky ušklíbla. „A v neposlední řadě, prostě miluji tvé sarkastické poznámky, dokonce i v případě, že jsou obráceny proti mně… tedy, většinou.“

      Tázavě na ni pohlédl: „Patrně se domníváš, že to zvládneme…“

      „NEPOCHYBNĚ,“ pronesla vážně, ale v očích jí to zajiskřilo, „Amber nám pomůže.“

      Narovnal se.

      „Myslím, že o Amber si budeme muset ještě promluvit. Trestuhodně zneužíváš vliv, jaký na mě to zvíře má…“

      „Ne, já ti jen ukazuju, že je ti se mnou dobře… Takže… je všechno v pořádku?“

      „Snad,“ povzdechl si. „Nicméně, musíme se domluvit, co dále. Navenek musí vše vypadat tak, že se naše vztahy nezměnily. Nerad bych vysvětloval Malfoyovi, že jsem se sblížil s mudlorozenou čarodějkou. Takže, stále jsi pro mě slečna Grangerová a já pro tebe profesor Snape… nikdo by nás neměl vidět, jak spolu trávíme příliš mnoho času. S výjimkou pana Pottera, samozřejmě. Už jsi s ním mluvila?“

      „Domluvili jsme se, že si promluvíme před večeří. Neví přesně proč, i když možná trochu tuší. Říkala jsem ti, že dobře ví, co k tobě cítím… a byl to Harry, kdo mě ujišťoval, že mám u tebe jakous takous naději.“

      Stále ještě nepřesvědčený Severus zavrtěl hlavou, ale řekl: „Požádej ho, aby pak přišel za mnou. Budu s ním muset probrat, jak bude rituál probíhat.“

      Hermiona s úlevou vstala, lehce ho políbila a uvolněným krokem odešla. Severus si upravil hábit. Na řadě bylo odpolední vyučování.

      *****

      „Tak už to vysyp, Hermiono,“ usmíval se na ni Harry. Bylo chvíli před večeří a seděli v Hermionině kabinetě. Vlastně, Harry seděl. Hermiona neklidně přecházela pokojem a srovnávala dokonale srovnané předměty na krbové římse.

      „To, co mi chceš říct, nemůže být tak strašné, nebo snad ano? Pokud jste se pohádali se Severusem, a podle toho, jak se choval dopoledne, to tak vypadá, tak teď už je zjevně všechno v pořádku. Odpoledne už neodebral ani jeden bod a podle Nebelvírských sedmáků vypadal takřka vesele. Ostatně, když jsem ho před chvíli potkal, měl jsem chvíli podivný pocit, že se usmívá. Naštěstí se pak na mě podíval spíše znepokojeně, takže jsem se uklidnil.“

      „Harry, nech toho,“ uvolnila se Hermiona a praštila svého kamaráda do ramene. „Nedělej si z toho legraci, to je vážná věc,“ naoko přísně ho kárala, ale oči se jí smály. Konečně se i ona posadila, usrkla čaje a zhluboka se nadechla. Vlastně všechno bylo celkem jednoduché, když teď spolu Harry a Severus vycházeli. Nedokázala si představit, že by mu něco podobného měla vyprávět před pár lety. Na druhou stranu, před pár lety by to těžko vysvětlovala i sama sobě, že?

      „Harry,“ začala patrně, „my jsme se Severusem… jsme se… no víš…“

      „Sblížili?“ navrhnul Harry s mírným úšklebkem.

      Ulehčeně přikývla. Vážně bylo úlevné, že Harry dospěl do takového rozumného mužského.

      „Takže je všechno v pořádku, ne? Přesvědčila jsi Severuse, že my dva se k sobě vůbec nehodíme, zatímco vy dva naopak ladíte dokonale… proč ale dneska tak vyváděl?“

      „Ono to přesvědčování dalo trochu více práce, víš. Já jsem myslela, že po včerejší noci to bude v pořádku…“ začervenala se, ale pak statečně pokračovala. „Jenže dneska si vzal do hlavy, že magické spojení mezi ním a mnou je prostě moc velká zodpovědnost. Takové ty řeči, že jsem moc mladá, on je protivný učitel a bývalý Smrtijed… no, a taky byl myslím trochu vyděšený z té představy, že bude mít na krku Nebelvírku… To je teď ale jedno. Nakonec jsem ho přesvědčila, že jsem milá holka a život se mnou bude procházka růžovou zahradou.“

      „To jsem si oddechl. Takže, mohu gratulovat? Oběma?“

      „Zatím s tou gratulací počkej, ještě nevíš všechno.“

      „Nějaký problém?“ Harry se lehce zachmuřil.

      „Problém, jak se to vezme… je to jen takové, trochu…“

      „Hermiono, tak už se konečně vymáčkni.“

      „No, jde o ten rituál. Aby to všechno fungovalo, musí kromě spojení myslí a magií dojít ještě ke spojení těl,“ rychle ze sebe vysypala. Než se stačila nadechnout a pokračovat, Harry ji přerušil: „Miono, řekl bych, že jste dva dospělí lidé. Není ti sedmnáct a nebude to pro tebe poprvé, ne? Teda asi jsem špatně pochopil, co se dělo včera v noci, ale stejně mám pocit, že ti ta představa v souvislosti se Severusem nepřipadá nijak zvlášť nepřijatelná. Chci říct…“

      „Necháš mně domluvit?“ skočila mu pro změnu do řeči Hermiona.

      „To, co se stalo včera… tak to jsi pochopil správně. Takže v tom vážně problém není. Jen… při-tom-magickém-obřadu-musí-být-přítomen-kromě-těch-dvou-ještě-jeden-kouzelník,“ vychrlila na něho jedním dechem.

      Harry na ni zůstal koukat s otevřenou pusou. Po nekonečně dlouhé době polkl a zeptal se: „Já?“

      Hermiona nesměle kývla: „Uděláš to?“

      „No, konečně jsem pochopil, proč jsi v takových rozpacích. Opravdu je to trochu…divné. Nikdy jsem se při tom na nikoho nedíval, víš. Ale… pro tebe to udělám. Nakonec, mohlo to dopadnout i hůř. Mohlo jít o nás dva pod dohledem Severusovy hůlky. Ale mám to u tebe,“ Harry najednou vypadal velmi spokojeně.

      Hermioně se ulevilo, ale při pohledu na jeho úšklebek v ní zahlodaly pochybnosti.

      „Proč mám pocit, že budeš chtít něco, co se mi nebude líbit,“ zadívala se na něho s podezřením.

      „Ale Hermiono, není to zdaleka tak hrozné. Jen budu potřebovat tvé vědomosti. Víš, už jsem Sam řekl, že příští sobotu přijedu za ní do Prahy. A přiznávám, že pořádně nevím, jak si s tím poradit. Jo, dost pomůže ta má přednáška. Za to vážně dík. Ulehčilo to spoustu věcí. Zajistili mi ubytování a tak… Ale stejně budu potřebovat pomoc s tím, jak vlastně Sam najít. A jak se k ní chovat. A jak… Ty se umíš v mudlovském světě pohybovat líp než já. V Toskánsku jsi taky všechno zařizovala ty…“

      „Harry, to zvládneš. Ale…“ zamyslela se Hermiona nad jiným problémem, „jak si vlastně s tou tvou Samuelou povídáte? Umí dobře anglicky?“

      amb_171

      „Já vlastně nevím,“ zadumal se Harry, „v myšlenkách je to jedno, víš? Já nevím, jestli si povídáme anglicky nebo nějak jinak. To by mohl být problém, že? Co když anglicky vůbec neumí? Jak se domluvíme? Jak se vlastně v té Praze mluví?“ vyděsil se.

      „Přestaň panikařit, v nejhorším si vždycky můžete povídat v myšlenkách,“ uklidňovala ho Hermiona. „V každém případě by bylo vhodné, kdybys něco věděl o její zemi. Počkej, ještě jsem všechno nevrátila do knihovny…“

      Mávla hůlkou a z polic se k ní začaly řítit knihy, jedna za druhou.

      „Tady jsou Dějiny zemí Koruny české, tady něco o památkách v Praze, něco málo o přírodních zajímavostech, Slavní čeští vynálezci a jejich objevy, Vzácná zvířata na českém území, Slovník českých spisovatelů, něco o současné politické situaci… aha, ještě anglicko-český slovník, mluví se tam česky,“ upřesnila ještě zpoza rostoucí hromady knih.

      „Miono, to nemyslíš vážně, to za týden přece nestihnu přečíst…“ protestoval Harry.

      „Mohl sis to nastudovat už dávno,“ podívala se na něho přísně. „Alespoň to prolistuj. Slovník si vezmi s sebou. A Magickou Prahu by sis měl pročíst důkladněji. Ať víš, co tě čeká. A navíc je to zajímavé. Praha musí být vážně úžasná. Myslím, že se tam taky časem vydám. Třeba by se to Severusovi taky líbilo, co myslíš…“

      „O tom nepochybuji. A pokud ne, tak ho jistě přesvědčíš, že jo,“ začal se Harry smát.

      „Mimochodem, Severus říkal, že s tebou chce mluvit,“ přerušila ho Hermiona.

      Harrymu ztuhl úsměv na rtech: „Mám tenhle rozhovor absolvovat ještě jednou?“

      „Neřekla bych. Myslím, že tě chce jen seznámit s podrobnostmi rituálu. Prostě, co se od tebe čeká…“

      „Hm, no dobře. Tomu nejspíš neujdu. Kdy se mám za ním stavit? Zítra?“

      „Raději dnes. K rituálu dojde 4. května. Bude úplněk.“

      „Ale to už je příští úterý!“

      „Ano, takže je nejvyšší čas se připravit,“ přikývla Hermiona.

      *****

      „Profesore?“ tázavě začal Harry. Usadil vzpřímeně se v Severusově křesle. Na rozdíl od uplynulých měsíců, kdy si zvykl na až nečekaně přátelský vztah s dříve nenáviděným profesorem, se cítil dost nepohodlně.

      Severus vypadal téměř stejně napjatě, a to bylo, vzhledem k jeho obvyklému sebeovládání, podivné.

      Harryho to trochu uklidnilo. Uhnízdil se v křesle poněkud pohodlněji a zahleděl se na staršího muže s očekáváním.

      „Pane Pottere, předpokládám, že vám již slečna Grangerová sdělila, že došlo k určité změně v našich plánech,“ vyslovil Severus škrobeně.

      „Ano, HERMIONA už mi řekla víceméně všechno,“ zašklebil se Harry.

      „Všechno?“ zaskočeně se na něho podíval Severus.

      „Tak podrobnosti naštěstí vynechala. Ale, řekněme… všechno podstatné. Taky mi říkala, že mi sdělíte, jak bude přesně probíhat onen rituál a seznámíte mě s tím, co se bude očekávat ode mě.“

      „Vám to nevadí, Pottere?“ zeptal se Severus nejistě.

      „No, pokud jde o mou přítomnost, tak z toho vážně nějak zvlášť nadšený nejsem, ale pokud jde o to, že jste se s Mionou dali dohromady, tak to je fakt hustý…“

      „Hustý, Pottere? Co si mám, u Merlina, pod tímto pojmem představit?“

      „Nemohl jsem odolat,“ Harry se zašklebil takřka ďábelsky. „Prý to s oblibou používají mladí mudlové. George Weasley má ve zvyku se občas pohybovat i v mudlovském světě a rád mě podobnými výrazy zásobuje. Znamená to něco obzvlášť skvělého, pokud vím.“

      „Hustý,“ zopakoval Severus udolaně, ale atmosféra byla najednou o dost uvolněnější.

      „Mám tomu rozumět tak, že můj vztah se slečnou Grangerovou… s Hermionou,“ opravil se, „akceptujete?“

      „Naprosto,“ přikývl Harry. „Po pravdě, dost se mi ulevilo. Vlastně si myslím, že Hermiona byla do vás zamilovaná už ve škole… Ne, že by si to uvědomovala, řekl bych… ale stejně věřím, že byla. No, a letos si to konečně připustila. A já jsem vážně rád, že jste ji neodmítl. Protože, vy ji taky máte rád, ne?“

      „Nikdy si nezvyknu na nebelvírskou otevřenost,“ zavrtěl Severus nevěřícně hlavou. „Ale občas jsem za ni vděčný,“ připustil.

      „Takže, když jsme si vyjasnili jeden z problémů, mohli bychom přistoupit k podrobnějšímu popisu průběhu rituálu. I když, ještě před tím… snad by při této příležitosti bylo vhodnější ustoupit od příliš formálního oslovování. Souhlasíš, Harry?“

      „Určitě, Severusi,“ ušklíbl se mladý Nebelvír.

      *****

      Sam měla skvělou náladu. První máj sice vyšel na sobotu, takže žádný den volna navíc, ale stejně… Nemohla si pomoct a prozpěvovala si jednu rozpustilou písničku za druhou. Ani pošmourné počasí za oknem, kde to vypadalo spíše na říjen než na květen, ji nemohlo zkazit náladu.

      Ze své ložnice se vyploužila rozespalá Karolína.

      „Sam, prosím tě, co tady vyvádíš? Takhle nemístně brzo obvykle nevstáváš – navíc je sobota…“ bručela a protírala si oči. „Tam je ale hnusně,“ otráveně se koukla z okna. „A to jsme chtěli vyrazit na výlet,“ pokračovala ve žbrblání.

      Z ložnice se vynořil i Marek. Na rozdíl od Karolíny vypadal naprosto probuzeně. Typické ranní ptáče, na rozdíl od těch dvou sov, se kterými příležitostně sdílel byt.

      Pohled na rozcuchaného mužského v krátkém pyžamu zpočátku Sam uváděl do rozpaků, ale za těch pár měsíců, kdy Marek u Karolíny přespával čím dál tím častěji, si zvykla.

      Mladík objal nevrlou Karolínu, která se neúspěšně pokusila předstírat, že jí to vadí, a spiklenecky mrkl na Sam: „Znáš ji, po ránu s ní není řeč. Ale po pravdě, tvoje nálada překvapuje i mě. Obvykle v tuto denní dobu vypadáš naprosto stejně neprobuzeně, jako Karol.“

      „Ale dneska je to jiné, víš. Harry se mi včera ozval. Přijede příští sobotu! Už to naznačoval dříve, ale včera to potvrdil.“

      Sam se roztočila po pokoji. Karolína začala vypadat o trochu více probuzená a o dost více pobavená. Podle Sam si během uplynulých týdnů jejího neustálého horování o Harrym, na představu jejího vzdáleného přítele zvykla. Nejspíš taky díky Markově nenápadné intervenci.

      Přesto si neodpustila nepatrné zamračení: „Ale představíš nám ho, že jo?“

      Sam dneska nedokázalo rozladit vůbec nic.

      „Ano, mami,“ vypískla a vrhla se na Karolínu a tentokrát se roztočila spolu s ní. Nedokázala zůstat v klidu. Neuměla si představit, jak vydrží čekat celý dlouhý týden.

      „Ta holka nemá kouska rozumu,“ brblala ještě Karolína, ale už se usmívala.

      „Ale náladu už máš lepší, viď,“ šklebil se na ni Marek. „To naše Sam opravdu umí.“

      „Co umím?“ nechápavě se zeptala Sam.

      „Spravit lidem náladu. Nejlépe ti to jde, když jsi sama šťastná, ale funguje to, i když úplně nejsi…“

      „Co tím myslíš?“ s mírnou pochybností se ozvala Karolína.

      „Ale Karol, víš to přece sama. Stačí, aby se Sam někde objevila a lidem je tak nějak lépe. Napětí mizí, lidi se přestávají hádat, no neříkám, že se přímo začnou milovat, ale… prostě, Sam působí jako zdroj pozitivní energie.“

      „Pane doktore, to mi nepřijde jako moc vědecká teorie,“ trochu se mu pošklebovala Karolína, zatímco Sam na něho koukala s nevěřícným pohledem.

      „Možná není vědecká, ale je to fakt,“ hájil se Marek. Já opravdu věřím, že takoví lidi jsou. Sama víš, že některé sestřičky v nemocnici fungují podobně. Projdou oddělením, pacienti přestanou brblat a všechno funguje daleko lépe. A u Sam je to ještě výraznější.“

      „No dobře,“ připustila Karolína. „ Je pravda, že se Sam má člověk častěji dobrou náladu než s jinými lidmi. Ale je to prostě proto, že je to taková milá holka, kterou nemůžeš nemít rád. Ale odmítám přijmout nějaké tvé pochybné teorie o pozitivní energii. To vážně nemá vědecký základ.“

      „Všechno nemusí mít vědecký základ. Nebo přesněji, to, že něčemu nerozumíme, ještě nemusí znamenat, že to neexistuje. Třeba tomu jen ZATÍM nerozumíme. Před dvěma sty lety si nikdo neuměl představit, že může jezdit vůz bez koní, a že se člověk může domlouvat na dálku. Kouzlo, zázrak… a vidíš, dneska je auto nebo mobil běžnou, zcela vědecky doloženou věcí. Takže to, co ti v současnosti může připadat jako kouzlo, může být v budoucnosti nejnovějším vědeckým objevem.“

      Sam byla ráda, že se debata přesunula od jejího působení na okolí k obecnějším problémům, ale teď pochybovačně svraštila obočí.

      „Marku, a tím chceš říct, že kouzla existují nebo, že neexistují?“

      „Tím chci říct, že nemusíme rozumět úplně všemu, co se kolem nás děje, a přece můžeme věřit, že to existuje.“

      „A tohohle pochybně se vyjadřujícího se mladého muže si chci vzít,“ zaúpěla Karolína.

      „Ty si mě chceš vzít,“ zajásal Marek a debata ztratila veškeré odborné atributy.

      „Dámy, to se musí oslavit. Jdeme na Petřín, tam vás políbím pod rozkvetlou třešní a pak vás vezmu na oběd.“

      Obrátil se na Sam: „Je mi jasné, že bys byla raději, kdyby tě líbal někdo úplně jiný, ale vzhledem k tomu, že na toho někoho jiného budeš muset ještě týden počkat, tak malá přátelská pusa od kamaráda se taky hodí, ne?“

      „To si piš,“ smála se Sam.

       

      Items details

      • Hits: 237 clicks

      Tecox component by www.teglo.info

      Vaše komentáře a dotazy  

      #
      rusalka 09 Prosinec 2020
      Tak ten konec to úplně pokazil. Být to v kouzelnickém prostředí, asi by to působilo jinak, ale Petřín je opravdu profláknutý kus světa a s Prahou samotnou a jejím geniem loci nemá co dělat. JE to jen komerční oblast bez kouzel. Ani první květnový den tomu kouzlo nepřidá.
      Pobavila mě představa páně Pottera, jak louská složité dějiny od Národního obrození, vztahy s Habsburskou monarchií, české pisatele a pisatelky, že si asi představuje Sam jako ztělesnění Boženy Němcové. On jen kroutí hlavou, protože vlastně opustil anglický mudlovský svět a dostat se do prostředí, kde vedle sebe kouzla a mudlové normálně fungují pro něj bude velice poučné.
      Snad si na výlet do Prahy nevezme na sebe něco viktoriánského, to by vážně nezapadl ani na Karlově mostě, kde se to komedianty jen hemží. :-)
      #
      kattyV 09 Prosinec 2020
      Já mám Petřín ráda, kouzla nekouzla. Na jaře, když je celá stráň pokrytá kvetoucími stromy, má pro mě půvabu dost a dost. :-)
      Pokud jde o Harryho studium historie, opravdu věříš, že studuje moc usilovně? Přece ho známe. Lehce to prolistuje (něco) a sem tam si nějaký ten střípek zapamatuje. Je sic zamilovaný, ale pořád je to Harry. Obávám se, že na Boženu Němcovou nedojde. :lol: