Magické město |
Kapitola bude poněkud monotematická – Harry se v Praze potkává se Sam. Jeho vnitřní nejistoty odráží píseň Catch the Wind od písničkáře Donovana. A jako obvykle, můj dík patří Regi, za její opravy mých chyb. Na pražské půdě táboří pluky barokních soch. V 17. a 18. století se na atikách, nárožích a klášterních průčelích usídlily zástupy soch početnějších než rudolfínští alchymisté, jako by se nemohly dočkat slávy nebeské a snažily se první zaslechnout andělské trouby. Kazatelny začala ovíjet bujná, plastická vegetace. Také zpovědnice, oltáře, balustrády, chóry, kaple, varhanní kůry zdobí zvichřené, roztančené sochy. Ve skupinách předvádějí jednotlivá zastavení křížové cesty. Uhnízdily se na terasách a mostech, na schodištích, vroubí aleje, oživují zámecké parky a postávají ve výklencích nebo na podstavcích před velkolepými paláci: tucty nebeských sekretářů a andělských baronů, patronů českých a jezuitských, ďáblů, slzy ronících madon, evangelistů, zákonodárců, církevních otců. A k těmto představitelům mocností nebeských se druží houfy atlantů a gigantů, postav mytických, orlů a mouřenínů. Angelo Maria Ripellino, Magická Praha Harry si oddechl. Pomocí přenášedla se přemístil do příjemného hotelu v klidné čtvrti oné záhadné Prahy, o které díky Hermioně už přece jen něco věděl. Magická Praha, kterou tak vřele doporučovala, sice byla poněkud nesrozumitelná, ale našla mu i turistického průvodce Prahou, a ten mu trochu pomohl. Sice byl plný výrazů, jako jsou románská sklepení, gotické chrámy, renesanční paláce nebo barokní portály, ale díky loňskému putování po Toskánsku mu ty výrazy byly přece jen povědomé. Hermiona se ho v Itálii usilovně snažila pro architekturu nadchnout. Do jisté míry se jí to podařilo, takže na Prahu začal být docela zvědavý. Nebýt toho, jak byl ze setkání se Sam nervózní, dalo by se vlastně říct, že se na svůj výlet těší. Vcelku byl ale rád, že díky své účasti na konferenci má některé věci zjednodušené. Rozhlédl se po vstupní hale plné kouzelníků, kteří se předháněli v tom, kdo bude ubytovaný první. Zjevně se zde objevili všichni najednou. Usoudil, že klidně může počkat. Přesunul se na klidné místo u okna, odkud mohl pozorovat, co se místnosti děje. Pohledem ven zaznamenal výstavné vily. Hotel byl kouzelnický, bylo mu jasné, že pokud si ho mudlové vůbec všimnou, absolutně je nezaujme a už vůbec je nenapadne pokusit se vstoupit. Navíc předpokládal, že zvenku bude vypadat daleko menší, než je vevnitř. Žádná z okolních vil nebyla tak velká, aby dokázala ubytovat ten dav, který se momentálně hemžil ve vestibulu. Dobrých třicet kouzelníků, jak odhadl, a to jistě nebudou všichni, kdo tady bydlí. V hale byl sice ruch, ale atmosféra hotelu uklidňovala. Bílé, klenuté stropy, na zemi cihlová dlažba, na stěnách obklady ze dřeva dýchajícího staletími. Pohodlná křesla potažená šedozeleným sametem, závěsy v podobné barvě, jen o odstín světlejší. Všechno spolu ladilo, všechno vypadalo, že už je to na svých místech celé věky. Harry usoudil, že se mu to dost líbí. Situace u recepčního pultu se pomalu uklidňovala. Většina kouzelníků už dostala své klíče, hala se vyprazdňovala. Právě v okamžiku, kdy se Harry chystal vydat k usmívající se recepční, otevřely se dveře a dovnitř vešel vysoký snědý kouzelník společně s půvabnou černovlasou dívkou. Harry se zamračil. Přestože se na novou knihu Thierryho Noira dost těšil, jeho osobně zrovna nemusel. Párkrát ho potkal na společenských akcích ministerstva, kterých se jako „hrdina, který porazil Voldemorta“ po válce musel zúčastnit, ale podivná směs samolibé povýšenosti a blahosklonného přijímání jeho „hrdinských“ činů mu byla protivná. A dívka po jeho boku zjevně nebyla jeho manželka. Nenápadnou elegantní Francouzku si pamatoval. Byla o hodně příjemnější než její manžel. Pořídil si snad mladou milenku? To by pak setkání mohlo být dost trapné. Ale Francouz nezaváhal ani okamžik a s okázalou srdečností se k Harrymu blížil. „Pane Pottere,“ halasil svou téměř dokonalou angličtinou s nepatrným francouzským přízvukem. K jeho zřejmé lítosti už byla většina hostů ubytovaná, takže jeho setkání s „tím, kdo zachránil náš svět před zlem“ nevzbudilo větší pozornost, ale těch pár, kteří ještě neodešli, se se zájmem ohlédlo. Do tohoto okamžiku Harryho nepoznali, což mu vyhovovalo, ale jméno Potter bohužel znali i cizinci. Povzdechl si a nechal se „srdečně“ obejmout a políbit. V případě některých lidí mu francouzské způsoby připadaly poměrně odpudivé. „Mohu vás seznámit se svou dcerou Desiree?“ poplácával ho Francouz po rameni. Harry si v první chvíli oddechl. Milenka se nekoná. Nemusí přemýšlet nad tím, jak se tvářit. Pak ale na dívčině tváři zaznamenal povědomý výraz. Ne poprvé se potkal s mladou ženou, která byla přesvědčená, že hrdina kouzelnického světa je přesně to, po čem touží. Lišily se mírou urputnosti, s jakou se ho pokoušely ulovit. Desiree bohužel vypadala VELMI urputná. Patrně má povahu po tatínkovi. Ten byl taky přesvědčen, že mu nikdo neodolá. Neochotně se s dívkou seznámil a obrátil se k jejímu otci. V dané situaci považoval rozhovor s ním za menší zlo. „Přišli jste zvenku. Už jste se zde stačili porozhlédnout?“ „Ó ano. Prraha je ták kouzelná. Ne tolik jako Paržíž, ale stejně. Pržesvědčila jsem otce, abychom pržijeli o dva dny držříve a Prrahu si prrohlédli,“ neomaleně se do řeči vmísila Desiree. Její angličtina byla téměř stejně dokonalá jako otcova i když se francouzské „r“ ozývalo o něco více. Dobré školy, pomyslel si otráveně Harry, nebo možná soukromí učitelé, to spíš. „Ano, Desiree má pravdu, leccos jsme již viděli. Praha je opravdu zajímavá a jsem rád, že jsem našel ve svém nabitém programu čas strávit tady s dcerou alespoň pár dní. Má takový zájem o historii…“ Noir pyšně pohlédl na Desiree a pak pokračoval: „Byl jsem nadšen, když jsem slyšel, že zde budete mít přednášku, pane Pottere. Vím, že se obvykle takovým událostem vyhýbáte. Proč jste přijel právě sem?“ „Jak už jste podotkl, Praha je město, které stojí za to navštívit. Taková informace se donesla dokonce i ke mně.“ Harry si neodpustil mírně jedovatý tón. Ještě nezapomněl na poslední setkání s Noirem, při kterém mu Francouz dával najevo svou intelektuální převahu. Ne, že by neměl tak trochu pravdu, ušklíbl se pro sebe Harry a tato myšlenka ho přiměla chovat se zdvořileji. „A taky jsem se doslechl, že zde budete představovat svou novou knihu. Pochopitelně jsem na ni zvědavý. Ale teď mne omluvte. Ještě jsem se neubytoval a přeci jen, dnes dopoledne jsem ještě odučil své hodiny, pak jsem se musel přemístit do Londýna, odtud cestování přenášedlem sem… Jsem trochu unavený.“ „Ale povečeržíte s námi?“ zaskočila ho Desiree. Trochu se zakoktal, ale nevěděl, jak zdvořile odmítnout. Plánoval podvečerní procházku nejbližším okolím, ale, jak je vidět, tenhle plán mu nevyjde. ***** Harry si oddechl. Ráno se mu povedlo opatrně se vyplížit z hotelu, aniž by si ho někdo všiml. Nejspíš proto, že bylo krátce po šesté. Usoudil, že se raději obejde bez snídaně, než by riskoval, že se na něho Desiree přilepí. Při včerejší večeři intenzivně plánovala, kam ho dnes v Praze zavede a co mu všechno ukáže. Ani tři jeho odmítnutí nefungovala. A on nechtěl příliš upozorňovat na to, jak moc se mu dnes jakákoli společnost nehodí. I když, co se jeho týkalo, společnost této dcery z dobré francouzské rodiny by se mu nehodila nikdy. Tahle agresivní ženskost ho vždycky děsila. Ani cílené Hermionino školení, jak se vyrovnat s přízní krásných a chtivých čarodějek, mu moc nepomohlo. Vždycky měl pocit, že se z nebelvírského lva mění v… nejspíš v bezbranné kůzlátko, na které si dělá zálusk vlk, zasmál se pro sebe. Měl by si natrénovat Severusův ledový pohled. Konečně volně vydechl a rozhlédl se kolem. Před setkáním se Sam měl ještě spoustu času. Takže místo včerejší večerní procházky má příležitost k jedné časně ranní. Překvapeně si prohlížel vily kolem sebe. Jedna byla zajímavější než druhá. Se zájmem okoukl jakéhosi svatého s křížem na fasádě jedné z nich, ale více se mu líbili ptáčkové, kteří zdobili hned tu vedle. Na zdi další vily byla socha tří orlů. Pěkné, pomyslel si. A ta další byla zase bohatě pomalovaná nějakými větvemi s… no, nejspíš to budou pomeranče, usoudil nejistě, ale líbilo se mu to. Toulal se tichými ranními ulicemi, až došel na malé náměstí. Na jeho konci byla klenutá bránu vedoucí do parku. Zhluboka se nadechl. V noci pršelo a vzduch byl vlhký a svěží. Na stromech už bylo listí, ale ještě mělo jasnou jarní barvu. Ranní slunce kropilo zem zlatými skvrnami. Harry se rozhlédl. Nedaleko viděl dva mladíky, kteří byli zcela ponořeni do jemu nepochopitelné činnosti – běhu jen tak pro… zdraví? Radost? Jak tomu říká Hermiona? O kousek dál viděl starší paní s malým chundelatým psíkem. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Rychle vytáhl hůlku a nenápadně vysušil lavičku navlhlou od deště. Posadil se a nastavil obličej paprskům slunce. Ve větvích štěbetali ptáci. Poblíž jemně voněl jakýsi keř obklopený bzučícími včelami. Tuhle chvíli klidu potřeboval. Pomáhala mu potlačit nervozitu, která se ho už zase zmocňovala. Možná byla včerejší večeře k něčemu dobrá. Nemusel myslet na dnešní setkání se Sam. Znovu mu v hlavě začaly vířit myšlenky. Co když je to všechno omyl? Co když bude Sam úplně jiná, než si ji vysnil? Nebo, a to spíše, co když se jí nebude líbit? Protože on ji viděl, ale ona zná jen jeho oči. Co když… Ze zkušenosti už věděl, že ne vždy se mu podaří spojit jejich myšlenky, ale přál by si sebrat odvahu a zkusit to právě teď. A současně si přál zůstat sedět na téhle lavičce až do skonání věků a dál si hýčkat své iluze o šťastné budoucnosti. Pokusil se vzpamatovat. Vzpomněl si na Hermionin přísný hlas: „Ber věci jednu za druhou. Nejprve se s ní potkej a pak si dělej starosti.“ Podíval se na hodinky. Nejvyšší čas vydat se na cestu. Slečna v recepci mu naštěstí ráno dala mapu Prahy a podrobně mu popsala, jak se dostane k lanovce na Petřín. Tam se měl se Sam sejít. Cestou zjistil několik skutečností: Lokační kouzla opravdu příliš nezvládá. V mapě se vyzná hůř, než by po zkušenostech z Itálie čekal. Většina místních obyvatel neumí anglicky a ti, co anglicky umí, dávají zmatené pokyny. Většina cizinců se před devátou v ulicích Prahy nevyskytuje a ti, kteří se zde přece jen objeví, neví, kde je stanice lanovky. Zabloudil jen třikrát. Ještě, že vyrazil tak brzy. Stihl to. V okamžiku, kdy zadýchaně docházel ke stanici lanovky, zkontroloval své hodinky. Bylo pár minut před devátou. Oddechl si. Bylo by hloupé přijít pozdě. Prudce se zastavil. Sam už na něho čekala. Opírala se o zeď pár kroků od něho a rozhlížela se. Poznal ji okamžitě. Drobná tvářička, krátké, světlé vlasy. Na sobě měla přiléhavé džíny a smetanově bílou halenku s modrými motýlky. Nedokázal se přinutit udělat další krok. Byl přesvědčený, že nejlepší bude se otočit a odejít. Jenže… Sam se otočila a pohlédla mu přímo do očí. „Harry?“ ozvalo se mu tázavě v hlavě. „Ano,“ přišel blíž a téměř proti své vůli zvedl ruku a jemně se dotkl její tváře. Musel vědět, jestli se nerozplyne.“ Až do teď jsem nevěřil, že jsi opravdová,“ zašeptal. V okamžiku, kdy se na něho usmála, zmizela polovina jeho nočních můr. Nevěděl, čím to je, ale naplnil ho zvláštní klid. Konečně uvěřil svým nadějím a Hermioniným slovům – bude to v pořádku. Sam se tvářila napůl nesměle a napůl tak, jako by se znali odedávna. Vlastně to byla pravda. Harry cítil to samé. „Dovolíš mi, abych ti ukázala Prahu? Mohli bychom vyjet lanovkou na Petřín, pak sejít dolů k Hradu, prohlédnout si ho, přes Karlův most přejít na druhou stranu řeky…“ Harry všechno odkýval. Ve skutečnosti mu bylo úplně jedno, kam ho zavede. Stačilo mu, že bude celý den s ní. Opatrně ji chytil za ruku, vděčný, že nic nenamítá. Její křehké prsty se mu chvěly v dlani. Byl to zvláštní den. Toulali se tím podivuhodným městem, které už pro něho navždycky bude tím nejkrásnějším, jaké kdy viděl. Byl teď ochotný věřit, že je opravdu magické. Nahoře na Petříně si prohlédli tu malou poctu pařížské Eiffelovce, z kopce vonícího rozkvetlými třešněmi scházeli dolů ke špičatým věžím velkého kostela – Katedrále svatého Víta, jak mu řekla Sam. Ježily se přímo před nimi. Odněkud zleva zněla melodická zvonkohra. Mluvili spolu zvláštní směsí slov a myšlenek. Ulevilo se mu, že Sam umí docela dobře anglicky. Ale docela dobře nebylo dokonale. A tak, v okamžiku, kdy ji došla slova, doplňovala svůj výklad podrobnostmi v myšlenkách. A Harry zase neříkal nahlas nic o světě magie. „To je Šternberský palác. Vidíš ty chrliče? Každý z nich má jinou podobu. Je tam lev, drak, orel… Nejsou krásné?“ „Nejvíce se mi líbí lev. Je znakem nebelvírské koleje. Do té jsem patřil, když jsem studoval.“ „To je Karlův most. Je vážně dost starý a pěkný, ne? Takže ho turisté nemůžou minout.“ „Pamatuju si ho. Viděl jsem tě na něm, vzpomínáš? Jen jsem měl pocit, že nebyl tak přecpaný. Kde se tady berou ty davy?“ „Byl únor. V zimě tu tolik turistů není. Kdybys chtěl v téhle roční době vidět Karlův most prázdný, musel bys vyrazit hodně časně.“ Harry si obdivně prohlížel množství soch lemujících Karlův most.“ „O sochách jsem četl v knize Magická Praha. Vnutila mi ji Hermiona. Ona je docela knihomolka, víš.“ Sam se zamračila: „Taky jsem knihomolka.“ „Ale Sam, to přece nevadí. Za ta léta jsem si na to u Hermiony docela zvykl. Pokud tobě nebude vadit, že já zase takovou zálibu v knihách nemám… Ne, že bych nic nečetl, neboj. Jen prostě nečtu tolik, jako Hermiona,“ zasmál se Harry. Sam se mračila dál: „Pořád mluvíš o té své Hermioně…“Harry se zarazil. Uvědomil si, kolikrát se během dneška o své kamarádce zmínil. A vzpomněl si na ponaučení, které mu Hermiona dávala, když se na něho za podobné situace zlobila Cho. Tohle musí Sam okamžitě vysvětlit. Zastavil se uprostřed mostu, jemně ji přitiskl k podstavci jedné ze soch a naléhavě řekl: „Sam, Hermiona není MOJE Hermiona. Je to jen moje kamarádka. Skoro sestra, věř mi. Starší sestra. Neustále mě vychovává,“ zašklebil se. „A dneska je to rozhodně SEVERUSOVA Hermiona. Mají k sobě tak blízko, jak jen dva lidé mohou mít. A já jsem rád, že to tak je. Přeju jim to.“ Napjatě se Sam díval do očí a pokusil se jí předat ještě něco dalšího. Ne nahlas vyřčená slova, dokonce ani ne myšlenky, které si celé měsíce vyměňovali. Ne, přál si jí poslat to, co se do žádných slov nevešlo. Své nejhlubší přání najít někoho, kdo by mu byl tak blízký, jako je Hermiona Severusovi. A svou touhu a víru, že tím člověkem bude právě ona. Zasmušilý výraz v Samině tváři polevil. Cítil, že jeho vzkaz pochopila. S úlevou se usmála. „Promiň, Harry, To teď vypadalo jako žárlivá scéna, viď? To jsem nechtěla. Ale najednou jsem měla zlost, že tady existuje někdo, kdo tě zná o tolik lépe než já. Je to takové zvláštní. Známe se i neznáme. Jsme si tak blízcí, a přitom úplně cizí. Řekla bych, že cítím totéž, co ty, ale myslím, že potřebujeme trochu času, abychom se více poznali.“ S úlevou se na sebe usmáli a pokračovali v toulání. „Tví přátelé jsou ze stejné koleje jako ty?“ „Dost z nich ano. Když spolu strávíte několik let v jedné společenské místnosti, tak se sblížíte. Takže Hermiona a Neville jsou z Nebelvíru. Ale Lenka je z Havraspáru. A Severus ze Zmijozelu. Severus je náš profesor lektvarů a ředitel zmijozelské koleje. Když jsme chodili do školy, nenáviděli jsme se. Byla válka a on vypadal, že je na druhé straně. Ve skutečnosti pracoval jako špion pro nás. To jsem tehdy nevěděl. Ale dneska ho vážně počítám mezi své přátelé. Doufám, že on to taky tak bere.“ „Jaká válka? Nebyla přece žádná válka?“ „Jen v kouzelnickém světě. Mudlové o ní nevěděli.“ „Proč říkáš to slovo. Nelíbí se mi.“ „Promiň, je to jen slovo. Nechtěl jsem se tě dotknout. Ale tak prostě kouzelníci říkají nekouzelníkům. Zvykneš si?“ „Chceš, abych si zvykla?“ „Moc bych si to přál.“ Toulali se uličkami Starého města, nakukovali do malých galerií a dále vedli své souvisle nesouvislé řeči, kterými se o sobě dozvídali více a více. „Podíváme se na Židovský hřbitov? Babička říkala, že táta byl ze židovské rodiny.“ „Tví rodiče umřeli, když jsi byla malá, viď? Moji taky. V tom jsme si podobní. Ale měla jsi více štěstí než já. Mě moji příbuzní, kteří se o mě starali, moc nemilovali.“ „Babička byla báječná. Opravdu mě měla moc ráda. A já ji. Pořád je mi po ní smutno.“ Přešli zpátky přes řeku a vrátili se na Malou Stranu. Před nimi se objevila pestře pomalovaná zeď. „To je Lennonova zeď. Chtěla jsem ti ji ukázat. Beatles přece musíš znát, ne?“ „Jo, ty znám. Ale proč máte Lennonovu zeď tady u vás?“ „To je takový symbol, víš. Symbol boje za svobodu, za mír, za lásku…“ „Zvláštní. Nevěděl jsem, že Beatles jsou nějakým symbolem. A že je znají i tady v Čechách.“ Vrátky v Lennonově zdi vklouzli do příjemné zahradní restaurace. Usadili se v klidném koutě uzavřeného atria a objednali si pozdní oběd. Nad hlavami jim šumělo listí vzrostlého platanu, kamenné zdi se skrývaly za růžově a fialově kvetoucími keři. Po poklidném vychutnání skvělého jídla se konečně Harry odhodlal zeptat: „Mám pro tebe dárek. Můžu ti ho teď dát?“ Odpověděl mu výraz dítěte před vánočním stromkem. Vylovil z kapsy malou krabičku, stále ještě nejistý, zda vybral to pravé. Ovšem, že mu to poradila Hermiona, ale usoudil, že bude lepší to nezmiňovat. Sam opatrně rozvázala tenkou zlatavou šňůrku a odklopila dřevěné víčko. Chvějícími se prsty vytáhla třpytivý řetízek se sytě modrým přívěskem ve tvaru motýlka. Harry se usmíval. Jakou zvláštní náhodou se mu povedlo vytvořit pro ni přesně takový šperk, který se k ní právě dnes nejvíce hodil? Motýlek vypadal jako by vzlétl z její halenky, oblékl si třpytivá křídla a usadil se na stříbrném řetízku. Modrá barva se odrážela v Saminých očích. „Zapneš mi ho?“ Opatrně uzavřel řetízek. Neodolal pokušení a prsty jemně přejel po hebké hranici, kde jí začínaly růst vlasy. Zachvěla se, ale hned se odtáhla. „Taky pro tebe něco mám,“ vylovila z tašky malý diář. „Nic tak pěkného, jako jsi mi dal ty, ale…“Harry natáhl ruku, opatrně diář uchopil a začal listovat. Vyhrnuly se na něho kresby, jedna za druhou. Saminy sny, ve kterých se znova a znova objevovaly jeho oči. Tázavě na Sam pohlédl. Je to opravdu tak? Nejistě pokrčila rameny. „Já vím, že nejsem žádná zvláštní malířka. Jsou to jen takové kresbičky, ale…“ „Ale nakreslila jsi, co cítíš?“ Přikývla. Harry se k ní naklonil a opatrně ji pohladil po rozčepýřených vlasech. „Nikdy jsem neviděl nic hezčího.“ Náhlé napětí, které mezi nimi vzniklo, zajíkavě přerušila Sam. „Harry, ukázal bys mi nějaké kouzlo?“ Rychle se rozhlédl. Dobře věděl, že by neměl. I to, že se Sam o kouzlech mluví, bylo daleko za hranicí zákona o utajování. A předvádět jí je takhle na veřejnosti… Ale jejímu prosebnému pohledu nedokázal odolat. A v uzavřené zahradě teď byli sami. Takže… Merlin dík za bezhůlkovou magii, pomyslel si a přivolal několik růžových a fialových květů. Proměnily se v pestrý rej motýlků, kteří začali poletovat kolem Sam a usazovat se jí ve vlasech. Jeden z nich přistál na dívčině ruce. Sam okouzleně pozorovala, jak otevírá a zavírá růžovofialová křídla. „Ti jsou krásní… Kde se tu vzali? Aleno, pojď se honem podívat,“ ozvalo se jim za zády. Harry sebou trhl. Aniž si toho všiml, do zahrady přišla servírka. Zatraceně. Ven se vyhrnulo několik zvědavých hostů. Harry rychle zamumlal kouzlo, motýlci se rozlétli zpět ke keřům, kde zmizeli mezi květy. Oddechl si. Snad se zase tak moc nestalo. S nevinným pohledem se obrátil na číšnici: „Máte tady poblíž nějakého chovatele exotických motýlů? U nás v Británii takoví jsou. Možná je teď čas, kdy se líhnou?“ Mladá žena se zarazila. Nějaké chovají v Botanické zahradě. Ale že by dolétli až sem? Možná bychom jim měli dát vědět…“ „Myslím, že je to zbytečné. Jsou pryč,“ poukázal Harry. „Hm, škoda. Byli tak krásní,“ nejistě souhlasila číšnice. Harrymu se ulevilo. Takže průšvih se nekoná. Toho, že si jednoho z motýlků kdosi stačil vyfotografovat, si nevšiml. Sam se na něho nejistě podívala. „Neměla jsem to chtít, že? Říkal jsi, že nesmím mluvit o kouzelnickém světě.“ Harry pokrčil rameny. „Snad se zase tak moc nestalo. Půjdeme?“ „Harry? Myslíš, že bych tě mohla představit svým přátelům? Karolíně, s tou bydlím, a Markovi, to je její přítel. Neboj se, neříkala jsem jim nic o tom, že jsi kouzelník. Stejně by tomu nevěřili. Říkala jsem jim, že si telefonujeme.“ „Jak jsme se seznámili?“ „Přes internet?“ „Sam, o internetu nic nevím. Co když se něco zeptají?“ „Neboj, budu ti napovídat.“ „Řekla jsi jim, co dělám?“ „Jen, že jsi učitel. Na střední škole.“ „Co učím? Obranu proti černé magii sotva, že?“ „Angličtinu a tělocvik?“ „Nevím nic o mudlovské literatuře… skoro nic.“ „Shakespeara snad znáš.“ „No, řekněme, že ano. Jo, ještě jsem četl Pýchu a předsudek,“ zrozpačitěl Harry. „Hermiona mi dala k Vánocům sovu, která se jmenuje Pan Darcy. Říkala, že si to musím přečíst.“ „Líbilo se ti to?“ „Moc ne. Nějak jsem nechápal, o co tam jde,“ Sam se zakuckala. „Rozumím. Ale alespoň víš, o čem to bylo. To nevadí. Ani Karolína ani Marek nejsou zrovna velcí znalci literatury. Shakespeare a Austenová budou stačit. Ale ve sportu se vyznáš, ne?“ „Vím toho spoustu o famfrpálu – to je náš kouzelnický sport… trochu se to podobá baseballu, alespoň myslím. A když jsem jako malý chodil do mudlovské školy, tak jsme hráli fotbal a kriket. Běhali jsme, skákali… jo, tělocvik by měl být v pořádku.“ ***** „Karolíno, Marku, můžu vás seznámit s Harrym?“ Harry se lehce ošil pod pátravým pohledem vysoké štíhlé tmavovlasé dívky. Bylo mu jasné, že ho velmi pozorně hodnotí a zkoumá. Připadal si, jako by šel poprvé navštívit rodiče své dívky. Ale podle Sam to tak vlastně bylo. Karolína se k ní chovala, když už ne jako matka, tak jako milující starší sestra. Hodnotící pohled povolil. Harrymu se ulevilo. Patrně prošel. Koutkem oka se podíval po Sam, která se pobaveně usmívala. Marek byl pro něho velkým překvapením. Vysoký, robustní, trochu pihovatý a zrzavý. Vlastně velmi podobný Ronovi. Jak se ukázalo, podoba byla i v ochotě se spřátelit. Pevný stisk ruky, vstřícný úsměv. Podvečerní setkání se odehrálo v příjemné kavárně. „Takže, Sam říkala, že učíš na střední škole někde ve Skotsku, Harry,“ zajímala se Karolína. „Hm, ano. Učím anglickou literaturu a tělocvik.“ „Není to zvláštní kombinace?“ „Nemyslím, je potřeba rozvíjet tělo i ducha. To k sobě patří, ne?“ „No, to je fakt,“ připustila Karolína. „Jaké máte internetové stránky?“ zeptal se Marek. Docela bych se podíval, jak to na takové skotské střední vypadá.“ Harry hodil zoufalým pohledem po Sam. Ta se rychle vložila do debaty: „Neříkal jsi, že jste velmi tradiční školou, která se nepotřebuje veřejně prezentovat?“ Harry se s úlevou chytil nabízené nápovědy. „No, ano. Jsme škola pro děti se zvláštním nadáním. Nepotřebujeme internetové stránky. Myslím, že ústní doporučení je nejlepší. Děti, pro které je naše škola vhodná, se o nás vždy dozví. Vlastně je někdy i vyhledáváme na normálních školách a pak je zveme, aby u nás studovaly. Jak říkám, tyto mimořádně nadané děti naší pozornosti neutečou.“ „To je zajímavé,“ poznamenal Marek. „Soustřeďujete se na něco?“ „Některým vybraným oborům se věnujeme více. Například… chemie, ta má mimořádnou úroveň. A… biologie… zvláště s přihlédnutím k praktické stránce. Chováme řadu zvířat… a máme velmi rozsáhlé skleníky, kde se studenti věnují péči o řadu speciálních rostlin. Některé jsou vhodné i pro výrobu léků.“ Markovi zazářily oči. „Vyrábíte vlastní léky? Netušil bych, že to může někde projít. Myslel jsem, že dneska už všechno ovládají farmaceutické koncerny.“ „No, většinou jde o různé masti, případně posilující nápoje. Nic zvláštního. Ale někteří kolegové se v této oblasti věnují výzkumu… Občas se podaří některá léčiva prosadit. „Hovor pokračoval uvolněněji. Nakonec o bylinkářství a lektvarech Harry věděl podstatně více než o literatuře. A Marka možnosti vědecké práce na neznámé střední škole zaujala. Karolína mluvila méně. O to pozorněji Harryho sledovala. Ten si teprve v půlce večera uvědomil, že prošel i touto zkouškou. V Karolíniných očích stačilo, jak se choval k Sam. A s tím po dnešním dni neměl problém. Přesto, že ho rozhovor s Markem zajímal, Sam byla důležitější. Takže, i když si s ní zrovna nepovídal, stejně nemohl odolat tomu, aby se na ni co chvíli nepodíval a občas se jí nedotýkal. Co netušil ani Marek ani Karolína, byla existence paralelního rozhovoru, který spolu vedli. „Chemie je v pořádku?“ „Určitě, pokud o ní něco víš. Na medicíně se chemie docela studuje.“ „Vím o ní docela dost. Jen jaksi jinak, než se učí na mudlovských školách. Ale nakonec, když ji neučím, tak to bude stačit, ne? Jsem poučený laik...“
„Skleníky… to je dobré. Opravdu je máte?“ „No jasně, v bylinkářství se docela vyznám. Jen si musím dát pozor na to, jaké rostliny existují jen v kouzelnickém světě.“ „Jaká chováte zvířata?“ „Neptej se. Většinou dost odpudivá. Ale Hagrid, to je náš učitel péče o kouzelné tvory, je miluje. On se i k těm nejnebezpečnějším potvorám chová jako k domácím mazlíčkům.“ „Do Prahy jsi přijel za Sam?“ vložila se do řeči Karolína. „Ano, ale musel jsem najít vhodnou záminku. Cestování uprostřed školního roku není zrovna to, co by ředitelka podporovala. Takže jsem přijel i na výstavu Svět knihy. Podívat se, jaké zajímavé tituly vyšly, co dokoupit do školní knihovny…“ „Máte velkou knihovnu?“ zpozorněla Sam. „Obrovskou. Určitě by se ti líbila. Věřím, že ti ji časem ukážu,“ usmál se na ni. „Jo, to bude úžasné,“ konstatovala spokojeně. „Můžu jít zítra s tebou?“ zeptala se již myšlenkou. Harry zaváhal. „Budu mít přednášku. A jednu si musím poslechnout. Bylo by divné, kdybych tam nebyl. Je z mého oboru. Do kouzelnické sekce tě vážně vzít nemůžu. Ale pak bychom se mohli někam podívat. Někdy po poledni, co říkáš? Odcestovat musím až pozdě večer.“ „Taky se na Svět knihy chystám. Bude tam několik zajímavých přednášek. A vyjde spousta nových knih. Sejdeme se zítra po poledni?“ dodala Sam nahlas. „Určitě,“ usmíval se Harry. Uvědomil si, jaké možnosti jim poskytují jejich vnitřní rozhovory. A došlo mu i to, že Hermiona, měla, jako obvykle pravdu. I bez magického spojení existovalo mezi ním a Sam něco mimořádného. Něco, o čem by nikdy nevěřil, že to může existovat.
Místa, kde se Harry toulal Prahou, ať už sám nebo se Sam, jsem poctivě prošla. Insprací pro toulky mi byl již neexistující blog, který jsem pro toulání Prahou ráda doporučovala.
|
Items details
- Hits: 1741 clicks
Tecox component by www.teglo.info