Hledej

 amb_000

    Země Delfínie

      Co říkal Severus, když zjistil, co provedl Harry v Praze? A co zažije Sam? A konečně, Hermiona a Severus slaďují své magie. K této části se vztahuje název kapitoly, píseň od Věry Wajsarové. Tentokrát opravdu doporučuji si Delfínii pustit. Protože bez ní by kapitola vypadal jinak.

      A abych nezapomněla, i úvodní úryvek se vztahuje k poslední části. Ještě si vzpomínáte na Noční cirkus? Zase jsem našla něco, co se ke kapitole dokonale hodí.

       

      Znovu se dotkne vznášejícího se vína a posune ho ke stromu, vedle něhož stojí. Tekutina se vsákne do papíru, který se pomalu namáčí, dokud celý strom nezáří v bílém lese sytou karmínovou barvou.

      „Manipulujete mou iluzí,“ prohlásí Marko a zvědavě si prohlíží vínem prosáklý strom.

      „Dovolujete mi to,“ opáčí Célia.

      Erin Morgensternová, Noční cirkus

       

      Severus zuřil. Před sebou měl rozloženého Denního Věštce s několika vše vypovídajícími fotografiemi – hejno barevných motýlů, v pozadí Harry s drobnou dívkou, detail fialového motýlího křídla…

      Titulky byly taky velmi výmluvné:

       

      ZACHRÁNCE KOUZELNICKÉHO SVĚTA PORUŠUJE PRAVIDLA O UTAJENÍ!!

      CO DĚLAL HARRY POTTER V PRAZE S NEZNÁMOU MUDLOVSKOU DÍVKOU?

      MĚL BY MÍT BUDOUCÍ MINISTR PŘÁTELE MEZI TĚMI, KTEŘÍ PORUŠUJÍ ZÁKONY?

       

      „Harry, jak jsi mohl provést takovou nepředloženost. Choval ses jako nezodpovědný Nebelvír.“

      „Copak ty jsi nikdy neudělal nějakou hloupost?“ odpověděl omluvným tónem Harry.

      „O tom tuto diskusi nevedeme. Oba víme, že jsem se ve svém životě dopustil velké řady chyb. Nikdy ne ovšem takové pošetilosti, abych svým náhodným mudlovským známostem předváděl kouzla. V případě, že jsem se stýkal s mudlovskými ženami, choval jsem se vždy důsledně jako mudla.“

      Harry se rozhořčil: „Chceš říct, že jsi měl mudlovské milenky? Myslel jsem, že jsi miloval mou matku.“

      „Jistěže ano. To ovšem ještě neznamená, že jsem žil dvacet let v celibátu.“

      Harry zlostně zafuněl: „Ty připouštíš, že jsi spal s jinými ženskými? Ví o tom Hermiona?“

      „Pottere, není důvod, aby o tom věděla. Já se také neptám na podrobnosti jejího vztahu s Viktorem Krumem nebo Ronaldem Weasleym. Předpokládám, že mi Hermiona nebude vyčítat ženy, se kterými jsem se scházel, když jí bylo dvanáct.“

      Harrymu spadla brada. Došla mu absurdnost celé situace. Severus jeho odmlčení využil.

      „Pane Pottere, jak jsme se vlastně dostali od debaty nad vaší nekonečnou pitomostí k mým osobním vztahům? Vraťme se k problému, který nás tíží dnes. Ty ses v Praze seznámil s jakousi, podle všeho velmi půvabnou, dívkou. Proti tomu těžko mohu mít námitky. Nejsem tvůj otec a už dávno ani nejsem tvůj učitel. Takže tvé známosti mě nezajímají a určitě ani nepohoršují. Pokud jde o mě, klidně si měj vztah třeba s pěti mudlovskými ženami najednou. I když, pokud mohu podotknout, podle mého ne tak dávného zjištění, je vztah založený nejen na tělesném potěšení o dost uspokojivější. Ale to je tvoje volba.

      S čím ovšem souhlasit nemohu, je to, že jsi porušil veškeré zásady utajování. Víš stejně dobře jako já, že je to velmi vážný přečin. A za současné situace, kdy je otázka zvolení Pastorka do značné míry založena na tvé podpoře, je to prostě nezodpovědné.“

      „Ale,“ polkl Harry, „to je jinak.“

      „Jak jinak?“ Severus hrozivě pozvedl obočí. Mračil se na Harryho stejně, jako by se čas vrátil o deset let zpátky. S tím rozdílem, že se Harry netvářil vzpurně a navztekaně. K Severusovu překvapení vypadal spíše zkroušeně.

      „Já se se Sam neseznámil tenhle víkend. Známe se už dlouho.“

      Severus se na něho udiveně podíval.

      „Kde se ti povedlo seznámit se s mudlovskou dívkou? Nota bene s dívkou, která, jak předpokládám, žije v Praze? Nebo snad chceš říct, že ve skutečnosti je to kouzelnice a celé tohle je naprostý humbuk?“ mávl rukou směrem k článkům. Z Harryho výrazu si přečetl, že toto nebude to správné řešení.

      „Bohužel ne. Sam je opravdu z Prahy. A kouzelnice není… alespoň myslím… Já se s ní potkal prvně…“

      „Harry, měl by sis rozmyslet, co říkáš. Před chvílí jsi prohlašoval, že už se znáte dlouho. Teď tvrdíš, že jste se potkali prvně. Byl bych vskutku vděčný, kdyby sis rozmyslel, co je vlastně pravda. Nejsem zvědavý na nějaké tvé výmysly.“

      Severus cítil, jak v něm zase začíná stoupat vztek. Plamínek zlosti pronikl jeho nitrobranou a vyšlehl do prostoru.

      „Co se děje, Severusi? Harry…?“

      Sklíčená reakce vzbudila jeho podezření.

      „Vidím, že už jsi četla Denního Věštce.“

      „Hm, četla, ale… prosím tě, nezabíjej ho. Mám ho celkem dost ráda,“ pokračovala Hermiona.

      Téměř mu cuklo koutky, ale zpátky vyslal přísné: „Hermiono, co o tom víš?“

      „Myslím, že Harry ti to vysvětlí sám,“ odmítla Hermiona odpovědět.

      Severus usoudil, že hádat se současně s ní i Harrym je přespříliš, a raději se soustředil na Nebelvíra, který seděl před ním. Uvědomil si, že začal něco vykládat, ale pak s tím přestal, se zájmem ho pozoroval a mírně se šklebil.

      „Nevím, co je tady k smíchu,“ zavrčel.

      „Ty tvoje rozhovory s Hermionou,“ usmíval se Harry.

      „Jak víš… ale to je jedno, nepokoušej se znovu odvést řeč,“ vrátil se Severus zpět k tématu, který ho zajímal.

      Harry pokrčil rameny.

      „Já si nevymýšlím. ZNÁM se se Sam, už od podzimu. Ale prvně jsme se POTKALI v sobotu.“

      Severusovi bleskly hlavou kusé vědomosti o internetu a celém tom virtuálním cirkuse, ve kterém se patrně spousta mudlů pohybuje. Problém byl v tom, že si byl téměř jistý, že Harry o něm ví ještě méně než on. Každopádně, v Bradavicích počítače a podobné vynálezy prostě nefungovaly, a pokud věděl, Harry se v posledním roce z Bradavic takřka nevzdaloval. Tak, jak by se k nějakému počítači mohl dostat? I když, nemožné to nebylo. Nebo si snad psali?

      „Vysvětlit,“ zavrčel.

      „No, na podzim Sam umřela babička. A byla hrozně smutná, to snad chápeš. A já ji… slyšel… v hlavě… jako ty Hermionu. Dokonce jsem ji i viděl. To nedokážeš ani ty. Nebo ano?“

      Severus němě zavrtěl hlavou.

      „Harry pokračoval: „A pak se to ještě párkrát opakovalo. Vždycky se to nějak stalo… Neplánoval jsem to. Myslím si, že ani ona. A pak jsi mě začal učit nitrobranu. A Hermina mi říkala o telepatii, že to umí i mudlové. Tak jsem to zkusil a ono to šlo. Takže si teď povídáme, jako ty s Hermionou. Sice se to nedaří vždycky, ale docela často ano. A prostě, já jsem se s ní musel konečně setkat… takže jsem se vydal do Prahy…“

      Harry umlkl a tázavě se díval na Severuse. Ten měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Harry si 'povídá' s nějakou dívkou přes půl kontinentu? Dokonce ji 'vidí'? Harry??? Vždyť jeho schopnosti v nitrobraně jsou takřka nulové. S ním nebo Hermionou, si byl schopen vyměňovat myšlenky jen při přímém pohledu do očí, a to jen s velkým úsilím. Jak by to tedy mohlo být možné? Merline, to je přece nesmysl. Jenže…

      Jenže v posledním roce si zvykl Harrymu důvěřovat. Takže mu bylo jasné, že mu mladík nelže. Opravdu se mu povedlo mentálně se spojit s nějakou neznámou dívkou. Zvláštní.

      „Věříš mi?“ zeptal se Harry nejistě. „Já vím, že je to divné. Mně samotnému je to divné. Vždyť já dobře vím, že jsem v nitrobraně nemožný a Sam je mudla. Ale opravdu se to tak stalo.“

      „Pojem mudla je relativní,“ zamumlal Severus. „Jen málo kouzelníků si je ochotno připustit, že u řady tak zvaných mudlů, se vyskytují některé zajímavé schopnosti. Jen se v mudlovském světě většinou neprojeví. A bývají to často schopnosti, které se u běžných kouzelníků nevyskytují, nebo se projevují jen v malé míře. Pozoruhodné. Budu se muset s tou dívkou seznámit. Co nejdříve. Takové vlastnosti jsou hodny bližšího výzkumu…“ zarazil se. Znovu se naštvaně podíval na Harryho.

      „To ovšem stále nic nemění na tom, že ses choval nezodpovědně. Dobře, chápu, že díky vašemu propojení ta dívka poznala sama, že existuje něco, co se nedá znalostmi z mudlovského světa vysvětlit. Dokonce i dokážu akceptovat tvé přání se s ní sejít. Ale kouzlení na veřejnosti? Na co jsi, u Merlina, myslel?“

      Harry sklíčeně pokrčil rameny.

      „Ta zahrada vypadala úplně opuštěně. Byla to náhoda, že tam přišla servírka tak nevhodně. Ale, jak se o tom dozvěděla Holoubková? Přece tam nemohla být?“

      Severus poklepal na Denního Věštce.

      „Myslím si, že nebyla. V článku citují úryvky z mudlovských novin. Někdo patrně motýly náhodně vyfotil a poslal fotografie do odborného tisku. Bohužel jste se na té fotografii vyskytli i vy. A zdá se, že ti tví motýli vzbudili u odborníků neobvyklý zájem. Teď se dohadují, zda jde o absolutní raritu a nový neznámý druh, nebo podvod. Naštěstí se spíše přiklání k podvodu. To jsi alespoň nemohl vyčarovat nějaký existující druh motýlů?“

      „Copak se vyznám v motýlech? Vypadali stejně jako ti, které měla Sam na halence,“ bránil se Harry.

      Severus rezignovaně zavrtěl hlavou, ale přemýšlel dále.

      „Dobře tedy. Jak to bylo s motýly, už chápu. Co mi ovšem ani nadále není jasné je to, jak Holoubková pochopila, že ta dívka je mudla.“

      Harry se neklidně zavrtěl.

      „Možná věděla, že jedu za Sam do Prahy,“ nejistě se na Severuse zadíval, očividně váhal, zda má pokračovat.

      „Nebudeš se zlobit na Hermionu, že ne?“ zeptal se.

      „Vzhledem k tomu, že už jsem vytušil, že s tím má něco společného, tak klidně pokračuj. Nevím, zda se, jak říkáš, 'budu zlobit', ale v daném okamžiku to není tvá věc,“ odtušil Severus klidně.

      Harry váhavě pokračoval.

      „Přiměla mě, abych jí o Sam řekl. Už před časem. Protože uhodla, že existuje někdo, na koho myslím. Možná jsi to ještě nepoznal, ale když se Hermiona něco chce dozvědět, tak se to prostě dozví. No, a ona pak vymyslela, jak se do Prahy dostat nějak nenápadně. Tu konferenci a tak…“

      „Hm, divil jsem se, že jsi ochoten přednášet o Voldemortovi. Tohle vysvětluje mnohé. Ale stále nevidím souvislost s Ritou Holoubkovou.“

      „Povídali jsme si o Sam u jezera. A jednu chvíli jsme měli pocit, že něco slyšíme. Ale nikoho jsme nenašli. Jenže teď je mi jasné, že to musela být ona…“

      Na tázavě zdvižené obočí dodal.

      „Rita je zvěromág. Proměňuje se v brouka.“

      „Tuto informaci máš odkud? Nevím, že by byla zahrnuta mezi registrované zvěromágy,“ na Severusově obvykle ovládaném obličeji se objevil překvapený výraz.

      „Hermiona to zjistila už ve čtvrťáku. Během kouzelnického turnaje. Pohrozila jí, že to na ni prozradí, pokud nepřestane s těmi příšernostmi, které tenkrát psala.“

      „To ovšem vysvětluje ten článek v Jinotaji o rok později,“ zamyslel se Severus. „Vždycky jsem přemýšlel, jakými prostředky přinutila Ritu, aby ho napsala.“

      „Jo,“ přikývl Harry a blaženě se usmál při té vzpomínce. Pak se zamračil.

      „Ale proč by se tu, sakra, Rita objevila zrovna tenkrát?“

      „Kdy se odehrálo to vaše setkání u jezera, Harry?“

      „Nepamatuji si to přesně, už to bude skoro měsíc,“ Harry intenzivně přemýšlel a krčil při tom čelo.

      „Už vím, bylo to pár dní po setkání Řádu… aha…“

      „Právě – aha. Myslel jsem si to. Rita se nepochybně o setkání Řádu nějakým způsobem dozvěděla. A rozhodla se v Bradavicích slídit a pokusit se získat zajímavé informace. Což se jí bezpochyby povedlo. Dal jsi jí do ruky silnou kartu… Na druhou stranu, mohli bychom…“ Severus se potměšile usmál, jak se mu v hlavě začal líhnout plán. „Bude to od tebe vyžadovat jisté oběti…“ zvolna pronesl.

      Harry rozčileně vyskočil.

      „Já se Sam nevzdám. Ty nechápeš, co pro mě znamená. Já… občas svůj život nenávidím. Občas nenávidím úplně všechny kolem – Voldemorta, který mi zabil rodiče… tebe, který jsi mi sedm let proměňoval život v peklo, strýce s tetou, kteří dělali totéž o mnoho let dýl… Siriuse, který se nechal zabít… Brumbála, s tím jeho super geniálním plánem…“ Harry se odmlčel, ale pak ztěžka pokračoval.

      „Nejvíce nenávidím sám sebe. Protože se mi pořád znova vrací myšlenka, že jsem to já, kdo může za všechny, kdo to nepřežili. Jenže se Sam je to jiné. Když jsem s ní, a ono stačí, když ji mám v hlavě, tak najednou všechna ta nenávist někam zmizí. I ta beznaděj a pocit, že nevím, co si se svým životem počít. S ní pociťuju smíření a… radost. Vrací se mi lehkost bytí. To není jen tak nějaká zamilovanost. Já vím, jaké je to být zamilovaný, nakonec, s Ginny jsem chodil skoro pět let, ale tohle je jiné, věř mi. Nikdy jsem nic takového nezažil. Sdílet s někým mysl, to je… to je…“ zadýchaně se odmlčel.

      „Já vím,“ suše ho přerušil Severus. „Mohl bys ale zanechat svých typicky nebelvírských projevů a poslechnout si, co ti řeknu?“

      Harry se neochotně posadil.

      „Jak už jsem řekl, bude to od tebe vyžadovat jisté oběti. Momentálně se vlastně ten rozruch kolem tebe trochu hodí. Lucius tě chce zabít…“

      Harry se nadechl, ale drobné Severusovo gesto ho umlčelo.

      „Považuje tě za hrozbu, bez ohledu na to, že jsem ho upozornil, že pro získání nadvlády nad Bezovou hůlkou tě zabíjet nemusí. Vidí zřetelně, jaký význam má tvá podpora Pastorka. Ovšem, když tě Rita znemožní… Dneska je 11. května. Necháme ten skandál ještě trochu eskalovat. Nejspíš by ses měl vypravit znovu do Prahy a s tou dívkou se setkat. Dáme Ritě příležitost, aby se o tom dozvěděla.“

      Na Harry ho obličeje se zřetelně promítaly emoce – naděje na plánované setkání, zlost při pomyšlení na Ritu.

      „Lucius by tě pak mohl přestat považovat za takovou hrozbu. To bude bezpochyby užitečné. Představuji si opravdu velkou aféru v tisku. Rita nám bude velmi užitečná.“

      Harry se mračil. Severus se ušklíbl.

      „Říkal jsem ti, že to bude vyžadovat oběti. Po druhém červnu spustíme protikampaň v Jinotaji. Před tím se s tou dívkou potřebuji sejít i já. Chci se o vašem spojení dozvědět víc. O tomto setkání se ovšem Rita dozvědět nesmí. V Jinotaji pak zveřejníme příběh vaší velké a osudové lásky. A dokážeme, že ta dívka není mudla, ale má kouzelnické schopnosti.“

      Harry se při představě „protikampaně“ mračil ještě více, ale Severusova slova o kouzelnických schopnostech ho zaujala.

      „Jak chceš toto dokázat? Sam přece je mudla, ne? Nemá žádné kouzelnické schopnosti.“

      Severus pozvedl obočí.

      „Skutečně ne? Myšlenkové spojení přes půl Evropy se ti zdá běžné?“

      „Ale Hermiona říkala, že i mudlové…“

      „Už jsem ti říkal, že pojem mudla je relativní. Jsem respektovaný mistr nitrozpytu. Když JÁ prohlásím, že má kouzelnické schopnosti, tak je bude mít,“ spokojeně si zamnul ruce a zlomyslně pokračoval.

      „Zpátky k tvým obětem – budeme potřebovat 'velkou lásku', jak už jsem řekl. To znamená svatbu, nebo alespoň přípravu na ni.“

      Harry zrudl. Severus se na něho pobaveně díval. I bez nitrozpytu mu bylo jasné, co se v mladíkovi odehrává. Svatba, jako taková, mu zjevně proti mysli nebyla, ale bojoval s odporem vůči nátlaku na její uskutečnění. Nakonec v něm zvítězila úleva z toho, že Severus překvapivě proti jeho dívce nic nenamítá.

      „Ty si myslíš, že by to mohlo vyjít? Že by kouzelnický svět Sam mohl bez problémů přijmout?“ zeptal se nejistě.

      „Bez problémů? Přijmou ji s nadšením. Romantické příběhy lidé milují. Samozřejmě nemluvím o vdavekchtivých dívkách, které doufaly, že ulovit tě se podaří jim, ale o většině kouzelnického národa. A když pak slavný a zamilovaný Harry Potter podpoří Pastorka, nebude proti němu mít Popletal šanci.“

      „Takže vdavekchtivým dívkám nezbude nic jiného než upřít pozornost na tebe,“ zašklebil se mladík.

      „Harry, jak můžeš prohlásit takový nesmysl. Já přece s Herminou…“

      „Jo, ale o tom nikdo neví, že?“

      „I tobě musí být naprosto zřejmé, že o tom NESMÍ nikdo vědět, aby se o tom nedoslechl Lucius,“ stroze odpověděl Severus, ale sám cítil, jak jeho slova znějí obranně.

      „A po druhém červnu? Co tak společně chystaná svatba? Hermiona by určitě byla nadšená. Nakonec, na letošní jaro si svatbu plánovala…“ nepřestával se Harry na něho šklebit. Jeho nálada vůčihledně stoupala v přesném zrcadlovém odrazu té Severusovy klesající.

      „Domnívám se, že to není ani zdaleka tvůj problém,“ odpověděl Severus s největší mnohou strohostí, a ne naposledy zalitoval, že jeho mračení už na Harryho nepůsobí zdaleka tak účinně, jako kdysi.

      *****

      „Slečno Speranzová, mohla byste mi, prosím, věnovat svou pozornost?“ oslovil Sam její přednášející. Už podruhé vám pokládám stejnou otázku,“ dodal rozladěně.

      Sam se vytrhla ze zamyšlení.

      „Promiňte, prosím. Omlouvám se, ale zamyslela jsem se,“ odpověděla tiše, ale v duchu se vztekala. Na hodinách Nauky o starých tiscích bylo opravdu záhodno být pozorná, ale hodina ještě nezačala. Sam postávala ve výklenku u okna, nepřítomně vyhlížela ven a přemýšlela. Bylo jí nepříjemné, že se její pedagog postavil tak blízko ní. Tak blízko, že cítila vůni jeho kolínské. Z neznámého důvodu se cítila v pasti.

      „To vidím,“ vrčel pedagog, a i nadále jí zahrazoval únikovou cestu.

      „Profesorka Kalábová se mě ptala, zda bych se nechtěl stát vedoucím vaší bakalářské práce. Říkala, že jste za ní přišla se zajímavým tématem. Byl bych předpokládal, že pokud o to budete mít zájem, mohla byste být… pozornější,“ řekl významně.

      Sam se v nitru otřásla. Poprvé pochopila, proč jejich přednášející, docent Kralický, vyvolává u jejích spolužaček tak rozporuplné pocity. Ona sama ho považovala za dobrého pedagoga. Dokázal opravdu zajímavě popisovat specifické způsoby knihtisku v jednotlivých stoletích, zaníceně porovnával jednotlivé druhy papíru a pergamenů, podrobně jim vysvětloval rozdílné typy zápisu ve starých kronikách… Navíc byl, podle soudu mnohých studentek, velmi atraktivní. Vysoký, plavovlasý s teple hnědýma očima. Takže hezký a inteligentní. Tak proč se některé studentky při rozhovoru o něm neklidně ošívaly? Začínala tomu rozumět.

      Uvědomila si, že Kralický od ní stále očekává odpověď.

      „Já…“ začala nejistě. Byla si dobře vědoma toho, že to byla ona sama, kdo se profesorce Kalábové zmínil, že by Kralického jako svého vedoucího uvítala. Do téhle pasti vstoupila sama a dobrovolně. Bude to muset nějak zvládnout. Zvedla bradu a pokračovala už rázněji.

      „Promiňte, pane docente. Opravdu jsem vás neviděla. Ano, myslím si, že téma, které mě zaujalo, by mohlo být zajímavé. Tedy, pro mě určitě. Nevím, jak moc podnětné je z pohledu odborníka. Možná bych se raději měla držet zadaných témat. Paní profesorka má ještě nějaká volná…“

      „Ale to jistě nebude nutné,“ přerušil Kralický její řeč. „Nepochybuji, že tak… inteligentní studentka, jako jste vy, vymyslela téma nadmíru zajímavé. Přijďte za mnou příští úterý, probereme to, ano?“

      Sam s povzdechem souhlasila. Říkat ne, se ještě nenaučila.

      ******

      Hermiona frustrovaně odhodila hůlku.

      „Proč nám to nejde? Naše kouzla jsou o něco silnější. O NĚCO. Ale ne dost.“

      Pro jednou se nesešli ve sklepeních, ale v Hermionině útulném bytě.

      „Uklidni se, Hermiono,“ tišil ji Severus.

      „Naše magie JE silnější. I v okamžiku, kdy kouzla provádím sám, cítím, že se má hůlka chová jinak. Lépe.

      A pokud provádíme kouzla společně, určitě silnější jsou. Vzájemně se podporují.“

      „Ale bude to stačit?“ nešťastně se na něho podívala.

      „Nevím,“ připustil.

      „Nakonec se patrně ukáže Ritin vliv docela užitečný. Pokud bude Lucius Harryho podceňovat, a já udělám, co budu moct, aby se tak stalo, nebude mít snahu dále zvyšovat úroveň své magie. Na tu současnou naše spojené síly stačí. Ale v každém případě, budeme se snažit i nadále naše spojení posilovat.“

      Pohodlně se usadil do křesla a přitáhl si Hermionu do náruče. Uvolnila se a zavřela oči.

      „Jsem ráda, že ses na Harryho kvůli té Praze nezlobil. A ten tvůj plán ohledně protikampaně mi připadá geniální. To bude určitě fungovat. Merline, už si představuji, jakou pozornost to vzbudí. Pravda, Harry moc nadšený není, ale já si myslím, že to bude skvělé. Ovšem myšlenka na svatbu se mu, myslím, docela zamlouvá.“

      Severus se nepatrně napnul, ale Hermiona o JEJICH svatbě nepokračovala. Pohodlněji se u něho uhnízdila a zasněně pokračovala.

      „Chtěl bys, abych tě vzala s sebou na cesty?“

      „Jak to myslíš, na cesty?“

      „No, někam, kde by se nám líbilo. Možná by to naše souznění ještě posílilo, co myslíš?“

      „Máš na mysli další výlet do Paříže?“ zeptal se zvědavě Severus. Sice si uměl představit i jiný způsob slaďování magií, ale na druhou stranu, vyzkoušet, jaký vliv má jejich spojení na Hermioniny schopnosti imaginace, mohlo být zajímavé.

      „Vlastně, ani tak moc ne Paříž. Zavři oči,“ odpověděla potutelně Hermiona. Její tón Severuse trochu zneklidnil.

      Co jen může mít na mysli?

      Ale pak poslechl a zavřel oči.

      amb_211

      Všechno se s ním točilo. Když měl pocit, že se pohyb ustálil, otevřel oči… a zamrkal. Nedokázal si vysvětlit, kde jsou. Byli… někde. Vznášeli se volně v modrém prostoru. Mezi sloupy světla poletovaly jednotlivé vesmíry plné barev i… úplně prázdné jakoby čekající na další představy.

      Neviděl ani své ani Hermionino tělo. Nic neslyšel, nevnímal žádné dotyky ani vůně. Byl tady vůbec? Byla tu Hermiona? Cítil se podivně nesvůj…

      Z nejistoty ho probral tichý smích, vůně devaterníku a teplý dotek dlaně. Smysly se vracely na své místo. Ucítil, jak se Hermiona k němu přitiskla. Stále ji neviděl, ale její, už důvěrně známé tělo, tady bylo.

      „Tak kam?“ zašimral ho na uchu její hlas.

      „Copak mohu rozhodnout? Je to tvůj svět.“

      „Myslím, že to můžeš zkusit. Já jsem ho stvořila, ale myslím si, že teď ho dokážeme ovlivňovat oba. Vyber si, kam se podíváme.“

      Severus si začal pozorně prohlížet obrazy, které se vznášely kolem nich.

      „Vypadá to, že toužíš po teplých krajích,“ usmíval se.

      Pak se k nim jeden ze světů začal blížit, až si je přitáhl v jediném divokém víru. Když se pohyb uklidnil, nejdříve ze všeho ucítil slanou vůni a teplé paprsky slunce na obličeji. Uslyšel křik racků. Stáli na palubě malé plachetnice, kterou popoháněl mírný větřík. Na přídi loďky se pěnila voda klidného moře, které čeřily jen drobné vlny. Barvy kolem se skládaly z neuvěřitelného množství odstínů zelené, modré a tyrkysové. Na obzoru moře splývalo s oblohou.

      „Krásné,“ řekla spokojeně Hermiona. „Vidím, že spojené magie fungují. Já bych vážně nevymyslela temně zelené plachty.“

      Severus se na ni podíval, ale Hermiona se nepokusila barvu změnit. Přesto ji pozoroval s podezřením. Ten nevinný výraz už měl tu čest poznat.

      „Plachty jsou v pořádku,“ odpověděla na nevyslovenou otázku. „Co se mi nelíbí, je to, co máme na sobě.“

      Severus si uvědomil, že oba na sobě mají obvyklé bradavické oblečení. Pravdou bylo, že tady na něho bylo poněkud teplo. Přesto doufal, že to Hermiona nepřežene. Rezignovaně potřásl hlavou při pohledu na její soustředěný výraz.

      Hermiona lehounce pokrčila rameny a usmála se.

      „Dobře, tak jen trochu.“

      Severus okouzleně sledoval, jak se její hábit rozpouští a přetváří se v měňavou změť barev dokonale ladících s barvami moře – modrou, zelenou, tyrkysovou, s drobnými chomáčky bílé, které se jí usadily na nahých ramenou. Okamžitě se přidal ke společné hře. Proměnlivé třpytící se barvy zprůhledněly. Lehká látka povlávala ve větru a tu a tam přilnula k oblým křivkám Hermionina těla.

      Hermiona pobaveně zavrtěla hlavou a pokračovala. Severus ucítil splývavý pohyb na svém těle. I jeho hábit se začal rozpouštět. Naštěstí se Hermiona spokojila s tím, že ho proměnila v tmavě zelené plátěné kalhoty a smetanově bílou košili. I to samozřejmě bylo daleko méně, než obvykle nosil, ale pořád to bylo přijatelné.

      Hermiona nespokojeně pokrčila nos a u Severusova krku se rozepnulo několik knoflíků. Jeho protesty utišila bříška prstů, kterými mu začala hladit klíční kost. Vlastně začal mít pocit, že možná by snesl i o něco méně šatů.

      „Ne ještě ne. Máme spoustu času. Protože tady čas neexistuje.“

      Usadil se na přídi loďky, Hermionu opřenou o svou hruď a nastavil tvář slunci a větru. Měli nekonečně mnoho času.

      *****

      Kupodivu i nekonečno má někdy konec. Hermiona se spokojeně protáhla v křesle. Ještě pořád byla schoulená v Severusově náruči. Pohlédla na hodiny. Neuplynula ani minuta a přitom…

      Promítla si všechny ty světy, ve kterých se ocitli. Korálový útes plný pestrobarevných rybek, mezi kterými plavali v tělech delfínů, divoký let s hejnem racků – to bylo vůbec poprvé, co se ve vzduchu nebála, procházka po šeřící se písčité pláži, kde jí bosé nohy chladily valící se vlny – pravda, Severus si dal opravdu pozor, aby ON si nohy nezmáčel, ale barvy zapadajícího slunce byly pozoruhodné…

      Kouzelná hra, na které se podíleli rovným dílem. Byl to její svět, její Země Delfínie, ale Severus ji měnil a přetvářel a ona mu to dovolovala. Jen jediné mu nedovolila – nechtěla, aby se milování mísilo s iluzí. Takže něco málo k souznění ještě zbývalo. Severus neprotestoval.

       

      Musím se zarmoucením říct, že Severus je mnohem chytřejší než já. Zatímco já jsem přemýšlela čtrnáct dní, jak nejlépe využít aféry kolem motýlků, a stále jsem optimální cestu nenacházela, on to vyřešil jediným zábleskem geniální myšlenky. Ještě, že tak.

      Jméno Speranza je jedno ze jmen, používaných italskými Židy a znamená naději.

      Podotýkám, že mi není známo, že by na Karlově univerzitě učil pedagog jménem Kralický a jakákoli podobnost s existující osobou je čistě náhodná.

       

      Items details

      • Hits: 1379 clicks

      Tecox component by www.teglo.info