Uzlový bod |
Já vím, trvalo to, to jsou ty mnou neoblíbené akční scény. Ale kapitola je konečně tady. Přichází 2. červen – den střetu o Bezovou hůlku. Písničku ke kapitole si poslechněte zde. Když se řekne strategie, většina lidí si představí nesmírně složitý proces. Ve skutečnosti vám velmi dobře poslouží několik málo jednoduchých pravidel. Jednou z nejužitečnějších strategií, kterou lze pro vítězství použít, je přesvědčit nepřítele, že je silnější a chytřejší než vy… …Existují plány, plány ve stínech plánů a plány za plány. V boji o vítězství uspěje nejčastěji ten, kdo zvládne poslední způsob plánování. Severus Snape, O strategii vítězství Severus se pohodlně usadil v jedné z obrovských klubovek, roztroušených Luciusově pracovně před krbem. Zakroužil koňakem v broušené sklenici a nasál jeho plnou vůni. Teplo sálající z ohně se příjemně mísilo s chladným večerním vzduchem, který sem vnikal otevřeným oknem. Vědomě se uvolnil. Letmo pomyslel na Narcissu, která se během nedělního podvečera několikrát pokusila zavést řeč na svého syna. Nepodařilo se. Lucius jí zjevně nemínil nic takového strpět… Teď ovšem tím směrem zamířil sám. „Severusi, tvrdil jsi, že se mému synovi bude pobyt v Doupěti zajídat. Zatím to tak nevypadá. Podle všeho se tam zdá být spokojen.“ „Máš snad nějaké podrobnější informace?“ zeptal se. Dal si záležet, aby jeho zvědavostí pronikla přesně vypočítaná dávka znepokojení. Zajímavé… odkud získal informace? Hermiona se dneska vypravila na Příčnou... něco si obstarat, zajít do knihkupectví, koupit Teddymu nějaký nesmysl v tom Weasleyovském veleobchodě… Pozval ji Ronald na oběd? Nejspíš se ukáže, že zase moc mluvil… Hermiona to patrně zjistila… je to pitomec… ale možná… „Moc podrobné ne, ale stačí,“ opáčil Lucius. „Fleur Weasleyová pochází původně z dobré francouzské rodiny. Je rozená Delacourová, to jistě víš. Setkala se v Londýně s několika přítelkyněmi. Jedna z nich je Narcissina neteř… A právě z tohoto zdroje mám informaci, že se můj syn a mladá Weasleyová značně sblížili. A bohužel začínám mít nepříjemný dojem, že Narcissa by se s tím dokázala smířit. Jistě jsi během večeře zaznamenal její narážky na to, že čistokrevný původ a vlastními schopnostmi získaná sláva, mohou mít svůj význam… takový nesmysl. Rodina krvezrádců a sláva získaná famfrpálem…“ prohlásil opovržlivě. „Neztrácej naději,“ podíval se na něho Severus s lehkým pobavením. Dobře, žádné zásadní informace Lucius získat nemohl. Takže je potřeba mu je dodat… „Už jsem ti říkal, že tomu musíš dát čas. Ginevra Weasleyová je nepochybně půvabná. Nicméně, podle toho, co vím já, se tvůj syn musí vyrovnávat s nemalými úskalími běžného života v Doupěti. Potter to líčil poměrně barvitě. Jak jistě víš, tvého syna zrovna nemiluje, takže se jeho zážitky značně bavil. A přestože jeho vztah s Ginevrou už skončil, přeje si její sblížení s Dracem právě tak málo, jako ty. A jelikož jejich vztahu nepřikládá žádnou váhu, domnívám se, že se můžeš uklidnit. V okamžiku, kdy získáš ve společnosti pozici, která ti přináleží, Draco se ochotně vrátí. Což mi ovšem připomíná, že bychom se měli věnovat zásadnějším problémům. Máš nějaké informace od Rity Holoubkové? Podařilo se jí přistihnout ty dva holoubky v Praze? Takový skandál ani náš hrdina neustojí. Těžko pak bude moci úspěšně podporovat Pastorka. Vypadá to, že už první série článků způsobila jistý pokles šancí na jeho zvolení ministrem, druhá by mohla jeho naděje definitivně pohřbít.“ Luciusovou tváří prolétla nevole. „Byl bych si přál, DRAHÝ Severusi, abys nezapomínal, kde je tvé místo… Nemíním se ti zodpovídat… Musím ovšem připustit, že to je vskutku velmi promyšlený plán, Severusi. Už jsem pozapomněl, jak dokážeš být rafinovaný,“ pokračoval už spokojeněji. „Vypadá to, že sis opravdu získal Potterovu důvěru. To setkání v Praze – opravdu užitečná informace. Na články se skutečně těším. Rita bývá velmi výmluvná. Zvláště, když dostane dobře zaplaceno.“ „Nepochybně… pane,“ souhlasil Severus. „Samozřejmě nepochybuji, že ses postaral, aby věděla, že články smí vyjít nejdříve ve čtvrtek. Pokud by se objevily dříve, mohl bych o pracně získanou Potterovu důvěru přijít. To by pro naše plány nebylo praktické.“ „Ovšem, tak jsme se přece domluvili. Ale ještě mi řekni, co je to vlastně za holku? Co tak nějaké podrobnosti, když už tak máš Potterovu důvěru? Co na ni vidí? Je hezká? Dobrá v posteli?“ zeptal se v náhlém dobrém rozmaru. Severus zahnal znechucení a klidně prohlásil. „Obávám se, že tě zklamu, Luciusi. TOLIK důvěry mi zase Potter nevěnuje. To, že se přes články ve Věštci znovu do Prahy vydal, sice vypovídá stejnou měrou o jeho pitomosti jako o jeho zamilovanosti, s intimními detaily se mi však nesvěřil.“ „Škoda,“ odpověděl Lucius. „Doufal jsem, že se něco barvitého dozvím… Ale snad bys mi alespoň mohl říct, co na to Grangerová? Měl jsem pocit, že jsi říkal, že ona a Potter… Nebo mi neříkáš tak úplnou pravdu?“ „Vypadá to, že v tomto detailu jsem se zmýlil. Jejich vztah je pro mě poněkud matoucí. Protože bez pochyby k sobě mají velmi blízko. Nicméně, na tu aféru překvapivě nereagovala podrážděně. Takže to vypadá, že jejich vztah je veskrze přátelský…“ „Pak je možná pravdivá informace, že se nejspíš vrátí k mladému Weasleymu…“ „A tuto informaci máš odkud?“ jedovatě se zeptal Severus a cítil, že přes jeho léty cvičené sebeovládání se v něm začíná vzmáhat zlost. „Ze stejného zdroje, jako tu o Dracově sblížení s Ginevrou. Patrně to bylo velmi plodné odpoledne. Dámy toho probraly dost a dost. A mimo jiné jsem ji dneska zahlédl s mladým Weasleym na Příčné ve velmi družném hovoru. Musím podotknout, že slečna Grangerová se překvapivě vyvinula v poměrně… zajímavou ženu.“ „Odkdy se zajímáš o ženy z mudlovské rodiny?“ opovržlivě pronesl Severus. „Pokud jsou tak přitažlivé, tak se přemůžu…“ zasmál se Lucius. „Zdá se, že by stála za hřích. Pokud všechno půjde podle našich předpokladů, tak bys nás mohl blíže seznámit… Tak jako tak budeš muset změnit paměť nejen Potterovi, ale i jí. Co tak odstranit pár jejích horších vzpomínek na mě? To by mohlo našemu budoucímu vztahu prospět. Weasley mě neruší. Vdaná milenka je bezpečnější než svobodná…“ Lucius se na něho podíval velmi provokativně. Severusovou myslí se prohnala vražedná vlna vzteku. Jak se opovažuje… Sám si nebyl jistý, zda jeho zlost míří více na Luciuse nebo Weasleyho. Samozřejmě, že Hermioně důvěřuje. Pokud ji ovšem bude mladý Weasley obtěžovat, tak… a rozhodně nepřipustí, aby se k ní Lucius vůbec přiblížil… Polkl. Netušil, zda se mu povedlo se dostatečně ovládnout. Ale možná... Vyhodnotil pátravý Luciusův pohled a rozhodl se nasměrovat hovor jinam. „Jistě ti dokážu vyhovět. Řekl bych ale, že máme dnes na práci důležitější starosti. Domníval jsem se, že se chceš stát pánem Bezové hůlky… Nezajímá tě, jak jsem její získání naplánoval?“ „Můj zájem o slečnu Grangerovou a Bezovou hůlku se vzájemně nevylučují, drahý Severusi. Proč se ti můj zájem o ni nelíbí? Že by upoutala i tvůj vytříbený vkus?“ „Nesmysl,“ odfrkl si Severus. „Je stále stejně nesnesitelně namyšlená na své vědomosti, jako když byla studentkou. Mohu sice souhlasit, že co se týče vzhledu, jí léta prospěla, nicméně, její otravnost ten kladný dojem značně potlačuje. Byl bych jen rád, kdyby se provdala za Weasleyho a z Bradavic zmizela. Ale mohli bychom už konečně opustit toto téma a opravdu se věnovat záležitosti, kvůli které jsem přišel?“ „Vypadá to, že s tebou nebude žádná zábava. Už jsem zapomněl, jak býváš upjatý,“ pronesl Lucius, ale nepřestával Severuse pozorně sledovat. „Co se dá dělat. Zdá se, že se budeme muset věnovat vážným záležitostem a probrat podrobnosti našeho středečního dostaveníčka. Tak mě tedy seznam s podrobnostmi svého plánu…“ ***** „Paní profesorko, mohl bych…“ Hermiona zvedla oči. Poslední letošní hodina přeměňování skončila, všichni sedmáci už posbírali své učebnice a s halasením se vyřítili ze třídy. Všichni… až na Conrada Camerona. Mladík nejistě přešlapoval. „Ano, pane Camerone?“ „Mohl bych si s váma dohodnout konzultaci?“ zeptal se. „Chci probrat svůj plán přípravy na OVCE.“ „Pane Camerone, vy přece nepotřebujete konzultaci. Jste můj nejlepší student. Jsem si jistá, že to víte.“ Chlapci se mihlo na obličeji letmé potěšení, ale jeho nejistota nezmizela. Sklopil hlavu. „Chtěl jsem se vám omluvit,“ zamumlal. Hermiona se na něho překvapeně zadívala. Hlavou se jí promítl její poměrně komplikovaný vztah s mladým Zmijozelem. Od počáteční arogance, kdy zkoušel, zda nad ní dokáže mít navrch, přes vzrůstající respekt až po mladickou zamilovanost, na kterou přišla po Vánocích. Nějakou dobu ji na všech hodinách sledoval oddaným pohledem, než se to opět změnilo. Někdy v době, kdy patrně začal mít podezření, že mezi ní a Severusem vzniká něco bližšího. Pousmála se. Žárlivost má bystré oči. Věděl to dříve než já… a začal se chovat příšerně. Provokacemi opravdu nešetřil. Vážně to s ním nebylo jednoduché. I proto, že byl opravdu až nebezpečně inteligentní. Nelichotila mu ani v nejmenším, když ho prohlásila za svého nejlepšího studenta. Dokázal dokonale vybalancovat své jízlivosti tak, že všem bylo jasné, jak své výroky míní, a přece se daly vykládat i naprosto nevinně. Těžko ho za ně trestat. Mohla jen tiše zuřit nebo si zoufat nad svou neschopností situaci vyřešit. Nakonec se rozhodla jeho narážky ignorovat. A ono to kupodivu fungovalo. Uvědomila si, že problémy s ním postupně mizely. Příměří už vlastně trvá nějakou dobu. Možná více než měsíc? Tak nějak. Co se stalo? Promluvil si snad s ním Severus? Nikdy mu o svých s Cameronem problémech neříkala, ale mladík mohl provokovat i na jeho hodinách… Uvědomila si, že mlčí už příliš dlouho. Chlapec se na ni tázavě díval a čekal, co bude. S povzdechem mu pokývla. „Dobře, pane Camerone. Přeměňování byla vaše dnešní poslední hodina, že?“ Po jeho přikývnutí pokračovala. „Tak si promluvíme u mě v kabinetě.“ ***** „Posaďte se. Dáte si čaj?“ nabídla překvapenému mladíkovi, který němě zavrtěl hlavou, ale poslušně se posadil do jednoho z pohodlných křesel u malého stolku. Hermiona se usadila v tom druhém. „Proč se chcete omlouvat, pane Camerone?“ „Myslím, že jsem se choval nevhodně…“ zamumlal. „V tom s vámi sice musím souhlasit, ale mám pocit, že už to není na pořadu dne. Proč teď?“ „Profesor Snape…“ vypravil ze sebe Cameron. „Severus?“ vyhrkla Hermiona překvapeně a hned se kousla do rtu. „Co vám říkal profesor Snape?“ „Neříkal nic, ale já si tak nějak postupně uvědomil, že to nebylo správný. Teda, moje chování. Že se k vám opravdu pan profesor hodí víc než já…“ „Nevím, o čem mluvíte,“ pokusila se Hermiona zachránit situaci. „No, když to říkáte,“ nedal se mladík. „Ale to není jen to. Já si prostě uvědomil, že máte pravdu. Že jste moje profesorka a tak. A chtěl jsem vám to říct, než začnou zkoušky. Já vím, že u nich bude komise, a že vy na ně nebudete mít vliv, ale stejně jsem chtěl, abyste věděla, že jsem dostal rozum… A taky,“ trochu zrudnul, „víte, mně se líbí jedna holka. Vlastně jsme spolu začali chodit…“ Hermiona se na něho podívala napůl zvědavě a napůl s úlevou. „Řeknete mi, kdo to je?“ „Isadora Álvarezová, z Havraspáru.“ „To je opravdu milá a půvabná dívka,“ poznamenala Hermiona. „Hlavně to není žádná hloupá husa. Je opravdu chytrá, víte?“ „To skutečně vím,“ usmála se Hermiona jeho rozhořčení. „Ano, je skutečně velmi bystrá. Ale… je z mudlovské rodiny, nevadí vám to?“ Cameron zněl rozzlobeně: „To, že jsem ze Zmijozelu, ještě nemusí znamenat, že mám nějaký pitomý předsudky. To je přece jedno. Vy jste přece taky z mudlovský rodiny a nikdy mi to nevadilo.“ „Omlouvám se, Conrade, to byla ode mě opravdu nevhodná poznámka. Já si přece uvědomuju, že být ze Zmijozelu není nic špatného. Nejspíše nějaké ty předsudky zbyly ve mně. Neměla jsem to říkat,“ natáhla se přes stůl a zlehka mladíka poklepala po ruce. „Takže… v pořádku?“ „No jo,“ zahučel. Pak se spokojeně usmál. „Ale jsem rád, že jsem vám to řekl, víte? Protože vy jste vážné prímová profesorka. A já vím, že se chováte ke všem stejně, i k Zmijozelům. Nakonec, profesor Snape je taky…“ „Pane Camerone,“ přerušila ho varovně. „No jo, už mlčím. Když nechcete, aby se to vědělo… Stejně by tomu nikdo nevěřil. Právě tak jako na jaře, když jsem byl tak pitomej a mluvil o tom. Jenže já to poznal, víte? Protože jsem se na vás koukal. A viděl jsem, jak se na něho díváte. A on zase na vás…“ Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou. Že to poznal na ní, no dobře. Ale na Severusovi? Buď má ten mladík mimořádný pozorovací talent, nebo Severusovy špiónské schopnosti poněkud upadají. Ještěže je pohromadě nevidí Lucius. „Dobře, pane Camerone. Jsem ráda, že jsme si to vyříkali. Se zkouškami si nedělejte starosti. Nepochybuji, že je zvládnete skvěle. Já na vás budu pyšná a slečna Alvarézová nebude šetřit obdivem.“ Mladík se spokojeně usmál a Hermiona si vydechla. Tak toto bychom měli. ***** Obezřetně kráčeli letní nocí k Brumbálově hrobce. Všichni s připravenou hůlkou, Severus mírně vpředu, Hermiona za ním, Harry jim jistil záda. Napjatě svíral Bezovou hůlku skrytou pod pláštěm. Cítil se s ní podivně. Začal litovat, že ji vytáhl z jejího úkrytu a bez Severusova vědomí vzal s sebou. Chtěl být silnější, nechtěl se cítit jen jako vějička, na kterou se nachytá Lucius. Jenže teď ho přepadl pocit, že je něco špatně. Bezová hůlka mu připadala cizí. Nebyl s ní silnější. A už vůbec necítil, že by byl jejím pánem. Spíše naopak. Jako by ovládala ona jeho a pořádně ho neposlouchala. Zostřenými smysly vnímal všechno kolem. Vůni vody, šelest vlnek narážejících na břeh, kváknutí žáby, jemné houkání sov, poletujících kolem bradavických věží. Vůně lesních jahod a nočních květin, skřípot cvrčků… a nad hlavou nebe plné hvězd, které mu připomnělo Sam. Nad jezerem pomalu vycházel měsíc. Došli k Brumbálově hrobce a zrušili její složité ochrany. Bude úplněk, pomyslel si Harry. Přistoupil blíž ke stěně a prsty přejel po hladkém mramoru, ve dne oslnivě bílém. Proti stoupajícímu měsíci se hrobka tyčila jako temná hora… a z jejího nejtemnějšího stínu vystoupila postava. MALFOY! „Výborně, Severusi. Vidím, že všechno funguje podle plánu.“ Harry instinktivně zvedl hůlku a vrhnul vpřed kouzlo. Špatně, úplně špatně. Hůlka si dělala, co chtěla. Kletba minula Malfoye o celé kilometry. Sam, co jsem to provedl za pitomost? prolétlo mu nechtěně hlavou. Ještě nevítanější byla polekaná odpověď. Co se děje, Harry? Teď ne, Sam, teď se to vážně nehodí… Skutečně. Těch pár okamžiků, které ho vyvedly z koncentrace, stačilo. „Expelliarmus,“ ozvalo se a hůlka mu vyklouzla z ruky. Malfoy se pobaveně usmíval. „Není to poeticky spravedlivé, že jsem vás porazil vaším oblíbeným kouzlem, pane Pottere? Severusi, teď je to na tobě. Postarej se, aby si nic nepamatovali,“ blahosklonně pokývl k temné postavě v pozadí. Harry strnule sledoval následující obrazy. Dvě hůlky napřažené směrem k Malfoyovi. Modrý paprsek, který letí z obou najednou, naráží na Luciusův štít a neškodně se rozplyne. Malfoyovy oči lesknoucí se nepatrným překvapením a ošklivým zadostiučiněním. A jedovatý hlas. „Takže přece jen jsi mě zradil, příteli. Tušil jsem něco takového. Jaké překvapení, že mám více moci než ty, že?“ Harry věděl předem, co se v příštím okamžiku stane. Čas se roztříštil do jednotlivých vteřin. Viděl zvedající se Luciusovu hůlku a věděl, že je jen jediná věc, kterou může udělat. Nechtěl, aby kvůli němu ještě někdy někdo zahynul. Vrhl se do cesty letícímu kouzlu. Promiň, Sam, blesklo mu ještě hlavou. Vážně jsem myslel, že bychom mohli být spolu. Svět kolem zčernal. ***** Hermiona zkameněle zírala před sebe. Jak se mohlo všechno takhle pokazit? Lucius přišel dřív, než se se Severusem domluvil… Harry na něho sice stihl zaútočit, ale naprosto nepochopitelně ho minul… Samozřejmě, s tím, že Harryho kouzlo nebude na Luciuse stačit, vlastně počítali. Harryho útok měl sloužit jen na odvedení pozornosti. Ale alespoň částečně ho oslabit měl…Takže to, že Lucius odzbrojil Harryho, ještě nemuselo tolik vadit. I když… stal se tím pánem Bezové hůlky? I tak ještě všechno mohlo být v pořádku, kdyby… kdyby fungovala její a Severusova spojená magie. Měli si dát více času… střetnutí odložit? Vždyť přece věděli, že ji ještě úplně nezvládli…
Podivně racionální zhodnocení situace se prolíná s bleskovými výjevy. Má pocit, že sleduje akční film, cosi, na co se jen dívá, ne něco, čeho se účastní… Film s velmi ostrým střihem. …všechno se děje rychle – společná kletba, kterou Malfoy bez námahy odráží… Stříbrný paprsek vylétající z jeho hůlky… Stříbro olizuje Harryho rameno a… Harry mizí. Mizí přesně v okamžiku, kdy se ho paprsek dotkne. Co to, u Merlina, je za kletbu? … stříbrný paprsek pokračuje dále… trefí Severuse přímo doprostřed hrudi. Severus nevypadá překvapeně?! Severusi! Žádná odpověď. Leží jí zhrouceně u nohou a nehýbe se. Malfoy se na ni dívá s vítězným posměchem. …Hermiona se dívá na Hermionu, která padá na kolena a pokouší se nahmatat na Severusově ruce puls. Nic… ani zachvění. Film se tím krutým vpádem reality přetrhl. Kdyby se něco stalo, pořád si pamatuj, že Luciuse musí porazit OBĚ naše hůlky, zní ji hlavou slova, která jí řekl před pár dny. Dostávají nový, děsivý význam. Myslel si, že teprve, když zemře, ona dokáže Luciuse porazit? To snad nemyslíš vážně, Severusi! Co ale zbývá jiného? Probere se z ustrnutí, pravou rukou chňapne po hůlce, která mu vyklouzla z dlaně. Už podruhé během krátké chvíle míří na Malfoye dvě hůlky. Tentokrát svírané jedinou rukou. Ta druhá pevně objímá Severusovo mlčící zápěstí. Neví, co udělá. Neví, co má dělat. Neví proč, co, jak… Neví… a přece její ruka poslechne pokyn odněkud z neznáma... SEVERUSI! Projede jí mocná vlna magie. Tak silná, že na okamžik musí zavřít oči. Tak silná, že si takovou ani neuměla představit. Síla zoufalství a nepatrného smítka naděje.
Otevřela oči a podívala se před sebe. Severusovo tělo ležící nehybně mezi ní a Malfoyem. Ten vypadal otřeseně, lehce se zapotácel a zády se opřel o Brumbálovu hrobku. Nakonec ale zůstal stát vzpřímeně. S pohledem upřeným na ni, se začal smát. „Nefunguje to, že… ty malá hloupá mudlovská šmejdko. Chvilku jsem mě pocit, že… ale ne. Pokud mě nepřemohl Severus, tak ty to nedokážeš ani náhodou. Jenže Severus zase nebyl tak chytrý, jak si myslel. Poznal jsem, že mě zradí. Ale nešlo to tak docela podle jeho plánů, co? Vyhrál jsem nad tebou, Severusi. Měl jsem více moci, než jsi počítal. A budu ji mít ještě daleko více. Jsem pánem Bezové hůlky a svět mi leží u nohou. Ty taky…“ dodal s posměchem. Pak znovu pohlédl na Hermionu. „Tebe ovšem budu muset zabít. Je to trochu škoda, doufal jsem, že by sis mě mohla oblíbit, ale teď si nemůžu dovolit nechat tě naživu…“ Hermiona se na něho dívala s klidnou rezignací. Bylo jí to jedno. Severus je mrtvý a Harry nejspíš taky. Tak co na tom záleží. Viděla, jak Malfoy zvedá hůlku a míří na ni… A… nestalo se vůbec nic. Hůlku neopustil sebemenší záblesk. Mávnul jí znovu. A ještě jednou… Vyjeveně na něho zírala. Vztekle máchal svou hůlkou, pak ji odhodil a pokusil se použít tu Harryho. Pořád nic. Najednou jeho pohled opustil její tvář. Rozhlédl se kolem sebe a strnul. „Co jsi to provedla? Kam jsi nás přenesla? Kde jsou, sakra, Bradavice?“ Zírala na něho dále. Zbláznil se? Pak ji to přestalo zajímat. Pod prsty se jí zachvěla drobná nitka pulsu.
Myslím, že jsem docela charakter. Nenechala jsem vás na pochybách, zda Severus přežil, i když jsem drobné nutkání měla. Nějaké ty otázky však zbyly – Kam se poděl Harry? A kam je to, u Merlina, Hermiona přenesla? Co myslíte?
|
Items details
- Hits: 2228 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.