Rozplétání uzlů |
Tak už jsem tady zpátky z dovolené a konečně se dostaneme k tomu, co se vlastně stalo. Severus vám to vysvětlí. A podíváme se i za Harrym. Písničku ke kapitole si poslechněte zde.
Bylo by příjemné, kdyby záležitosti tohoto světa pokaždé skončily tak, že by se všechny problémy a nebezpečenství daly svázat do úhledného ranečku. Stává se to málokdy… ...ale občas se to podaří. Spis Odessa, Frederick Forsyth s doplněním Severuse Snapea „Probírá se,“ byla první slova, která dokázal vnímat mezi divoce vířícími záblesky, promítajícími se na zavřená víčka. Hermioniny vlasy ho zašimraly pod bradou, cítil její vůni i slzy máčející mu krk. Vnímal i divokou radost, se kterou se k němu přitiskla. „Hermiono, nech Severuse odpočívat. Uklidni se, bude v pořádku…“ poznal nespokojený hlas – Poppy. Hermionin dotek zmizel. Přál si mít sílu zvednout ruce a přitáhnout ji zpátky. Její energie mu rozhodně pomáhala. Ale zatím to nedokázal. Pokusil se alespoň otevřít oči, a nakonec se mu to i podařilo. Hermionina uslzená tvář, hledící na něho s nadějí. Jasné sluneční světlo, spousta bílé kolem. Ošetřovna. „Severusi,“ úlevné vydechnutí. „Poppy má pravdu, nic mi není,“ vypravil ze sebe. Víčka mu padala zpátky, ale násilím je zadržel. Potřeboval vědět, co se stalo. „Harry?“ Hermioniny oči se znovu zalily slzami. „Je pryč, prostě zmizel. Nikdo neví, proč na něho Luciusova kletba měla tak podivný vliv.“ „To nebyl Lucius… to já… poslal jsem ho pryč… nebyl čas… ale bude v pořádku… myslím…“ Pevně doufal, že se nemýlí. „Cože? Ty? Jak? Takové kouzlo přece neexistuje…“ „Teď už ano… jak se Harry ptal o Vánocích, zda je možné přemístění bez doteku… zkusil jsem to…“ ztěžka ze sebe vypravil. „Nejspíš by nebylo dobré, kdyby se o tom někdo dozvěděl… že můžeš kohokoli odeslat někam do neznáma,“ pronesla zaskočeně Hermiona. „Kam jsi ho přemístil?“ „Nemyslím… to kouzlo není tak nebezpečné… vhodné spíše pro ochranu… neovlivnil jsem, kam se přemístil… Harry je tam, kde chce být ze všeho nejvíce…“ Hermiona se šťastně usmála. „Takže je nejspíš v Praze,“ pak se znovu zamračila, „jenže nevíme, kde přesně, že?“ Severus unaveně přikývl, zavřel oči a téměř se propadl zpátky do bezvědomí. Ale ještě ne, ještě jednu informaci potřeboval. „Lucius?“ Mlhou v hlavě se mu prodral vítězný hlas. „Porazili jsme ho, Severusi! Nakonec jsme to zvládli… on je teď…“ více neslyšel. ***** „Jak je možné, že žiješ?“ ptala se ho s úlevnou něhou Hermiona, když se znovu probral. „Poznala jsem to kouzlo. Nebyla to Avada, ale i tak bylo smrtící.“ Severus vděčně zaznamenal, že bolestné víření v hlavě se uklidnilo. S tělem to bylo horší, ale i to se jistě brzy zlepší. „Domnívám se, že určitou malou část ho zachytil Harry. Ale především zapůsobilo naše spojení. Zajímavé, jak to funguje,“ řekl s uspokojením. „Bude Harry v pořádku?“ zeptala se neklidně. „Ale ano, kletba se ho dotkla jen nepatrně. A kdyby se nechoval jako bezhlavý Nebelvír, tak by se mu nestalo vůbec nic. A byl by tady.“ „Chtěl tě zachránit,“ napomenula ho Hermiona. „To nebylo vůbec potřeba, naše spojení nás chránilo dost. Oba.“ „Ale kdyby tě kletba trefila plnou silou…? Mohla tě zabít.“ „To bylo přijatelné riziko.“ Hermiona na chvíli vypadala, že bojuje s chutí pořádně ho praštit. Ještě mi není úplně dobře, upozornil ji. Najednou, ušklíbla se na něho téměř zmijozelsky, ale přestala vypadat rozzuřeně. Jistě, myslím, že potřebuji trochu něžného zacházení, odtušil. Pokud mě požádáš nahlas…
Toho se nedočkáš, vrátil jí její ušklíbnutí. „Takže nebude nic…“ zasmála se, ale v rozporu se svými slovy ho pohladila po tváři. Byl by si přál zachytit její prsty, ale ruce ho ještě neposlouchaly. Zlehýnka ho políbila, ale pak se odtáhla a pokračovala ve výslechu. „Dobře, ale teď mi pověz, co se vlastně stalo. Pořád tomu ještě úplně nerozumím. Ale začínám mít intenzivní pocit, že se stalo přesně to, co jsi chtěl.“ „Víceméně,“ souhlasil „Nepočítal jsem s tím, že se Harry připlete do cesty Luciusově kletbě. I když jsem to předvídat mohl, předpokládám… Nebelvíři… Tím prvním, co jsem si přál, bylo, aby mě Lucius začal podezírat, že ho chci zradit. To další – měl mít z tohoto objevu pocit uspokojení. Z toho, že mě odhalil, přelstil. Bylo zapotřebí, aby nás začal podceňovat. Stalo se. A díky tomu uvěřil, že Harryho nemusí zabíjet, že ho stačí porazit…“ „A kdyby přece jen na Harryho vyslal smrtící kletbu?“ „Poslal bych ho pryč o chvíli dříve. Ale situace by byla trochu komplikovanější. Přál jsem si, aby Lucius Harryho porazil.“ „Lucius se stal pánem Bezové hůlky,“ pochopila Hermiona. „To sis přál?“ „Jistě,“ přikývl. „Nevěděl jsem samozřejmě, že si ji Harry vezme s sebou. Ale vlastně na tom nezáleželo. Lucius by se jejím pánem stal tak jako tak.“ „Ty sis všiml, že ji Harry má?“ zeptala se zvědavě. „Samozřejmě. To mi přece nemohlo uniknout. Ale, jak říkám, vlastně na tom nezáleželo,“ odmlčel se. „Následovalo naše společné kouzlo. Mohlo samozřejmě stačit, ale předpokládal jsem, že nebude. A bylo logické, že pak nutně musí přijít Luciusův útok na mě.“ „A dál?“ Hermiona se znovu začala tvářit výhružně. Severus se najednou cítil dost nepohodlně. Tušil, že následující část se jí líbit nebude. „Řekl jsem ti předem, že musíš použít obě hůlky. A věřil jsem, že ti na mně záleží natolik, že tě má zdánlivá smrt rozzlobí tak, že naše spojená magie konečně udeří plnou silou,“ dokončil a zadíval se jinam. „SEVERUSI,“ ozvalo se rozzuřená odpověď. „Jaks mohl? Co kdyby to nefungovalo? Co kdyby tě zabil? Co kdybych ho nedokázala porazit? Co kdyby…“ „Fungovalo to, ne? Věděl jsem, že to dokážeš,“ poslední věta ji umlčela. Tolik jsi mi věřil? Jak jinak? Ucítil její zvířené emoce. Pak se pomalu uklidnily a Hermiona se zamyslela. „Bezová hůlka je tedy teď moje. To jsi taky plánoval?“ Souhlasně se pousmál a zeptal se. „Co s ní uděláš?“ „Zničím ji, to je snad jasné. Bez ní nám bude líp,“ podívala se na něho nejistě. Odpovědělo jí spokojené přivření očí. „To jsi taky naplánoval,“ pochopila Hermiona. Další souhlasný pohyb víček. „Ale kdyby ses jejím pánem stal ty, tak bys ji taky zničil, ne?“ „Nevím, Hermiono. Nejsem si jistý. To pokušení mocí by bylo možná až příliš velké. Nechtěl jsem ji. Ty to zvládneš lépe…“ Zadíval se na ni. Bylo vidět, že si všechno, co bylo řečeno, přerovnává v hlavě. Nakonec dospěla k rozhodnutí. „Dobře. Pořád se zlobím, že jsi tak riskoval, ale… dobře. Zní to všechno tak logicky… i když, mohl jsi mi to říct předem.“ „Nemohl,“ odmítl. „Nebylo by to fungovalo. Tohle byla jediná cesta.“ Ještě chvíli na něho zadumaně hleděla a pak se usmála. Ulevilo se mu. Chtěl se ještě něco zeptat, ale přerušila ho. „Ale co s Harrym? Jak ho vypátráme? Zmizel bez hůlky a my nevíme kam…“ „Pošli za ním jeho sovu,“ navrhl. „Nebo obě vaše sovy,“ dodal s tichým pobavením. „Jednu bez druhé člověk nevidí.“ Hermiona se rozzářila. „Proč mě to nenapadlo? Hned to zařídím,“ chtěla se rozběhnout pryč. „Počkej,“ zadržel jí Severus. „Ještě jsi mi neřekla, co je s Luciusem.“ Hermiona se dala do smíchu. „Tomu bys nevěřil. Promiň, neměla bych se smát, je to vlastně hrozné, ale… pokud jde o Malfoye, poeticky spravedlivé…“ Severus se netrpělivě zamračil. Hermiona s pokrčením ramen pokračovala ve vysvětlování. „Uvědom si, že jsem to neměla v úmyslu. Vůbec nic jsem neplánovala. Jen jsem se mu chtěla pomstít za to, že na tebe poslal tu smrtící kletbu. Vlastně i na Harryho, myslela jsem v té chvíli, že jste mrtví oba. Ale stejně jsem ho nechtěla… myslím, že bych nedokázala opravdu někoho zabít,“ tázavě se na Severuse podívala. Souhlasně kývl, pevně přesvědčený, že je to pravda. „Takže, co se stalo?“ „Nejdříve mi to nedošlo. Nechápala jsem, proč na mě zuřivě mává hůlkou a nic se neděje. Pak začal vykřikovat, že nevidí Bradavice… Nakonec se mi rozsvítilo. Ta vlna magie, která ho zasáhla, zafungovala tak, že by to člověk nevymyslil. Připravila jsem ho o veškerý magický potenciál. Je z něho mudla.“ ***** Sam přiložila do kamen. Na začátek června bylo docela chladno, celý den pršelo, takže bylo příjemné schovat se do chalupy a zatopit. S Karolínou se rozhodly strávit tady pár dní a učit se na zkoušky. Došla k oknu a vyhlédla do tmy. Před chvílí přestalo pršet a vítr hnal roztrhané cáry mraků přes kulatící se měsíc. Bude úplněk, pomyslela si a obrátila se zpátky do místnosti. Karolína seděla u kamen stočená na široké lavici jako kočka, nasávala teplo z modrých kachlů a usilovně se mračila nad svými skripty. Sam se natáhla po těch svých. Sam, co jsem to provedl za pitomost? projelo jí najednou hlavou. Škubla sebou a poslala zpátky polekanou odpověď. Co se děje, Harry? Teď ne, Sam, teď se to vážně nehodí… Vyděsila se. Co se děje? Ale pokud se to nehodí - netroufala si rušit. Strnule stála a pokoušela se zachytit další myšlenku. Koutkem oka viděla Karolínu, která při jejím prudkém vydechnutí zvedla oči od skript. „Děje se něco, Sam?“ Mávla na ni rukou, jakože nic, ale nepřestávala soustředěně prozkoumávat prostor. Zavřela oči. Promiň, Sam, zaslechla najednou. Vážně jsem myslel, že bychom mohli být spolu. Vyděsila se. „Sam!“ probralo jí Karolínino vyjeknutí. Prudce otevřela oči… a na podlaze uprostřed místnosti ležel zhroucený Harry. Skočila k němu. Byl v bezvědomí, ale zraněný nevypadal. Co se mohlo stát? „Co se to…? Jak se sem...? Sam, kde se tu vzal?!“ jektala vyděšená Karolína. „Přestaň a pojď sem. Potřebuje lékaře,“ nařídila jí Sam. Karolína ji okamžitě a bez řečí poslechla, vyvedená z míry podivnou situací i nečekanou rázností své obvykle mírné kamarádky. Chytla Harryho za ruku, spočítala puls. Opatrně mu ohmatala hlavu, odhrnula vlasy s čela. S povytaženým obočím zaznamenala starou jizvu, ale pak vyhodnotila, že ta rozhodně s Harryho bezvědomím nemá nic společného. „Puls je trochu zrychlený, ale v normě, dýchá normálně. Nevidím na něm žádné viditelné zranění. Samozřejmě, mohl se praštit do hlavy, ale necítím žádnou bouli. I když, pokud se to stalo před chvílí, ještě se nemusela vytvořit. Jak se tady ale ocitl…“ hlas se jí rozplynul do vytracena. „Něco se muselo stát,“ přemýšlela Sam. „No to je snad jasné, že se něco stalo,“ přecházel obvyklý Karolínin klid do mírné hysterie. „Obvykle se přede mnou z ničeho nic chlapi nezjevují. A ještě takhle podivně oblečení.“ „Ne, počkej, myslím to jinak. Něco se muselo stát. Chvilku před tím, než se tady objevil, se mi Harry ozval. Znělo to, jako když má fakt problém.“ „Ozval? Jak ozval?“ Karolínin hlas vystoupal do nebezpečných výšek. Sam si uvědomila, že bude muset leccos objasnit. Ale nejprve… „Počkej, já ti to vysvětlím, ale asi bychom ho neměly nechat ležet na zemi, ne? Můžeme s ním hýbat? Přenést ho alespoň tamhle? Kývla bradou do rohu místnosti, směrem k bytelnému kanapi. V Karolíně se probudil lékař. Pečlivě ohmatala páteř, zkusila pohnout rukama… „Opravdu vypadá, že není zraněný. Takže ho přeneseme, máš pravdu…“ Společnými silami uložily Harryho na pohovku, Sam mu sundala temně modrý plášť a přikryla ho dekou. „Teď s ním nic lepšího neprovedeme,“ povzdychla si Karolína. „Nejraději bych přivolala sanitku. Ale mobil tady nefunguje a do vsi je to tři kilometry. Jsem ráda, že má dneska v noci přijet Marek. Přece jen má více zkušeností.“ „Ale bude v pořádku?“ úzkostlivě se ptala Sam, která se uhnízdila vedle Harryho a držela ho za ruku. „Copak já vím?“ naštvaně na ni vyjekla Karolína. „Vypadá, že mu nic není. Jen se neprobírá… Objeví se tady ze vzduchu, ty plácáš něco o tom, že se ti ozval a já ti mám říct, jestli bude v pořádku? Vůbec tady nemá být!“ Hlas se jí znovu zvedal. Ozvalo se zabušení na dveře. „Holky, jsem tady. Trochu zmoklý a hodně hladový. Jak se máte?“ vešel Marek jiskřící dobrou náladou. Po pár rozhodných krocích se překvapeně zastavil. „Kde se tady vzal Harry? A co mu je?“ „No to je právě to,“ ozvala se Karolína. „On se tady prostě objevil. Já tomu ještě pořád nevěřím, ale je to tak. Najednou byl tady.“ „Mohla by ses uklidnit?“ přerušila Sam Karolínino zmatené vysvětlování. „Když mě necháte, tak vám řeknu všechno, co vím,“ polkla a pak do toho statečně skočila oběma nohama. „Harry je kouzelník… Karolíno, nekoukej na mě, jako bych se zbláznila. Prostě je. Už od babiččina pohřbu si povídáme v myšlenkách. Říká ti něco telepatie? Tak něco takového…“ Karolína pořád nevěřícně kroutila hlavou, ale Sam trochu uklidnil pohled na Markovo váhavé přikývnutí. Pokračovala ve vysvětlování. „Nikdy jsme si nevolali mobilem, dost pochybuju, že Harry nějaký má… Tuhle růži jsem od něho dostala k Vánocům. Zhmotnila se ve vzduchu, právě tak, jako dneska Harry. A vyčaroval pro mě motýlky… prostě, já VÍM, že magie existuje,“ chrlila ze sebe. „Dneska jsem najednou zaslechla něco v tom smyslu, že provedl nějakou pitomost. V hlavě, aby bylo jasno. Takže jsem věděla, že má nějaký problém. A pak se tu objevil. A podle toho, co mi vykládal o kouzelnickém světě, si myslím, že ho mohlo trefit nějaké kouzlo. No, a to je asi tak všechno. Takže, co s ním? Vy jste doktoři. Jak ho probereme?“ její zatím klidný hlásek začal propadat panice. Marek potřásl hlavou, jako by potřeboval přesypat všechny myšlenky na správná místa. „Kouzelník. Zjevil se. Trefilo ho kouzlo… Tomu mám věřit? Ach jo, dobře, berme věci jednu po druhé. Dýchat, jak vidím, dýchá. Co puls?“ „Mírně zrychlený, ale v normě,“ odpověděla Karolína. Marek to pro jistotu začal kontrolovat. „Zavolat hned záchranku asi nemá smysl,“ přemýšlel nahlas. „Nezdá se mi v bezprostředním ohrožení. A stejně tu není signál, pokud vím. Ale jestli se brzy neprobere, budeme to muset nějak udělat. Seběhnu dolů do vesnice a přivolám pomoc.“ „A jak to chceš vysvětlit?“ vyjekla na něho Karolína. „Milí kolegové, ten člověk se nám tu zhmotnil, něco mu je, nevíme co, asi kouzlo… To ti jistě náramně zvedne reputaci u tvých známých. To se roznese. Budeš za cvoka…“ „Karolíno, myslím, že jako budoucí doktorka by sis měla uvědomit, že zdraví pacienta je přednostní,“ podíval se na ni přísně. „Nějak to vysvětlíme. Třeba, že jsme ho našli venku před chalupou a nevíme, kde se tu vzal. Což nevíme, že?“ Z kapsy vytáhl malou baterku a zvedl mladíkovi na pohovce víčko, aby zkontroloval reakci zorniček. Spokojeně zamručel. „Vypadá to v pořádku. Ještě druhé,“ posvítil Harrymu do druhého oka. „Mohl bys toho svícení nechat?“ ozvalo se zamumlání. „Je to vážně nepříjemný.“ „Harry,“ vypískla Sam a vrhla se mu kolem krku. „Zdá se, že část problému jsme vyřešili,“ usoudil Marek. ***** Harry se neklidně vrtěl na pohovce. Nejistota, co se děje doma, ho deptala. Marek ho včera nacpal nějakými tabletami, prý něco pro uklidnění. Prospal po nich celou noc, pátek strávil v mírném omámení a podařilo se mu spát i další noc. Když se v sobotu ráno probudil, bylo mu trochu líp. Nejraději by okamžitě začal zjišťovat, co se vlastně děje. Ale úplně v pořádku ještě nebyl. To, jak se mu zatočila hlava, když se přes veškeré Markovo naléhání chtěl rozběhnout do Prahy třeba pěšky, aby se odtamtud mohl nějakým způsobem spojit s Bradavicemi, mu trochu vzalo elán. Navíc pořád ještě cítil magické vyčerpání. A bez hůlky byl jako bez ruky. Takže rezignoval a odsouhlasil, že zůstane ležet a počká do neděle. Pak společně s Markem a se Sam odjedou do Prahy a konečně zjistí, co se děje. Zarytě se snažil věřit, že je Hermiona se Severusem v pořádku. Ale stejně… Znovu se pokusil posadit a znovu se mu zatočila hlava. „Harry, máš ležet,“ napomínala ho Sam. „Ale já musím vědět, co se děje,“ zaskučel. „Já vím, ale budou v pořádku, uvidíš,“ uklidňovala ho. Zalila ho vlna klidu, která ho obalila jako teplá peřina. Uvěřil jí. Budou v pořádku, ano… „Harry,“ ozval se z venku neklidný Karolínin hlas. „Máš nějaké vysvětlení pro to, že nám na stole přistály dvě sovy a jedna z nich po nás hodila čímsi, na čem je napsáno Harry Potter?“ ***** pátek, 3. června Harry, prosím tě, ozvi se. Kde jsi? Jsi v pořádku? Napiš, jak tě najdeme, přijedeme si pro tebe. Tady je všechno v pohodě. Už i Severusovi je dobře. Hermiono, mi NIC nebylo. Nic ti nebylo, jen jsi vypadal krapet mrtvý. HERMIONO! Dobře, dobře, už toho nechám, vím, že už je ti líp. Takže znovu, všechno je v pořádku, až na Malfoye. Z toho se vlivem náhlého poryvu mé a Severusovy magie stal mudla. Takže je to vlastně daleko více než v pořádku. Zuřil velkolepě, ale pak mu došlo, že může být rád, že ho někam bezpečně zavřeme. Ten poryv totiž zničil i značnou část magie jeho přívrženců – tu, kterou si „vypůjčil“. Nemají z toho zrovna radost. A na rozdíl od Malfoye, jim nějaká ta magie zbyla… Hermiona
sobota, 4. června Hermiono, jsem úplně v pohodě. Sam o mě pečuje fakt dobře. Dostalo se mi i lékařského ošetření. Říkal jsem ti, že přítel Saminy kamarádky je doktor? Dal mě do pořádku stejně dobře, jako by to udělala Poppy (neříkej jí to). Ale stejně mi nic moc nebylo. S Malfoyem to je docela trefa. Právě ten, co používal tak s oblibou výraz „mudlovský šmejd“, je teď mudla. Fakt dobrý. Co s ním bude? Do Azkabanu ho jako mudlu asi zavřít nemůžeme, co? Škoda. Nejbližší vesnice se jmenuje Lhotka, ale Samina chaloupka je ještě kousek dál. Ve stráni nad vsí. Ty kopce všude kolem, to prý se jmenuje Vysočina. A nejbližší město je Telč. Ale nevím, jak se za mnou dostanete. Budete se asi muset nejprve přenést do Prahy přenášedlem (v pátek, ale to víš) a dál už dojet vlakem. Přijedete se Severusem? Jsem zvědavý, co bude říkat na mudlovskou dopravu, je trochu jiná než Bradavický expres. Harry P.S. Připojuju podrobné pokyny, jak se dostat na vlak a jak od vlaku tady za námi. Nakreslil jsem i plánek. Dej ho Severusovi, určitě má lepší orientační smysl. (Ještě mám v živé paměti, jak jsme bloudili v Toskánsku.) P.P.S. Pořád nevím, jak jsem se tady vlastně ocitnul. Poslední, co si pamatuju je, jak Malfoy poslal na Severuse kletbu. Chtěl jsem ji zachytit, ale myslím, že mě netrefila. A pak jsem se probral tady. Teda, probral jsem se až po nějaké době, ale to asi bylo tím, že jsem se tak nečekaně přemístil??? (nic o tom nevím) přes půl Evropy. Vážně mi to vrtá hlavou. Je Severus opravdu v pořádku? To ho Malfoy minul? P.P.P.S. Ještě mě napadá. Co se stalo s Bezovou hůlkou? Fakt mě mrzí, že jsem ji vzal s sebou.
pondělí, 6. června Pane Pottere, (no dobře Hermiono, já vím, že už mu tykám…) Harry, samozřejmě, že už jsem JEL vlakem. A to nejen do Bradavic. Předpokládám, že se v mudlovském světě dokážu pohybovat o dost lépe než ty. Strávil jsem v něm nejedny prázdniny. Dokonce jsem navštívil i Prahu. Takže vím, kde je Hlavní nádraží, nemusíš to popisovat tak podrobně. Ano, jel jsem i metrem. Vím, jak se kupují jízdenky… Svého času jsem dokonce navštívil i město Telč. Takže možná Prahu vynecháme a přemístíme se rovnou tam. V každém případě, nemusíme čekat na přenášedlo. (Hermiono, dobře, NEVYNECHÁME Prahu, VÍM, že se tam chceš podívat, ale myslel jsem, že chceš přednostně zachránit Harryho.) Z Telče je to do tvého dočasného útočiště už jen kousek, předpokládám. (Ano, i autobusem jsem už jel.) I když popisuješ každý krok, domnívám se, že cesta nebude zase tak dlouhá. (Mimochodem, připomeň mi, že tě mám poučit, jak se SPRÁVNĚ kreslí plánky.) Severus P.S. Těší mě tvá důvěra v můj orientační smysl. Naopak, tvá starost o mé zdraví je bezpředmětná.
pondělí, 6. června Harry, myslela jsem, že jsi v Praze. K tvé otázce, jak ses dostal na Vysočinu… přemístil tě tam Severus. Říká, že ses ocitl tam, kde si přeješ být ze všeho nejvíc. Předpokládám, že má pravdu. Jistě, že mám pravdu. Vypravíme se za tebou i s Lenkou a Nevillem. Vypadá to, že si všichni chtějí udělat z tvé záchrany hezký výlet. Určitě by se rád zúčastnil i Ron. Hermiono, domnívám se, že pana Weasleyho opravdu NENÍ NUTNÉ o Harryho zmizení informovat. Takže se zúčastnit nemůže. Skutečně to není nebelvírský výlet. Severusi, už jsi napsal svůj lístek, přestaň mi vpisovat poznámky do toho mého. Dorazíme až v pátek, ti malí výtržníci ještě potřebuji dohled, zkoušky jsou v plném proudu. Končí ve čtvrtek. Neboj, dohlédla jsem i na tvé studenty. Vydržíš do pátku? (Doufám, že Prahu přece jen nevynecháme, nebude vadit, když se tam pár hodin porozhlédneme a dorazíme až večer?) Hermiona P.S. S Bezovou hůlkou si nedělej starosti. Zničila jsem ji.
středa, 8. června Hermiono! Zničila jsi ji!? Jak jsi mohla? Severusi! Ty jsi jí to dovolil? Uf. Vždyť ji ještě můžeme potřebovat. A jak to, že ji zničila Hermiona? Myslel jsem, že Luciuse jste porazili společně. Takže měla patřit vám oběma, ne? No dobře. Nechme Bezovou hůlku… Mně tu nic nechybí. Do pátku klidně vydržím. Je to přece už pozítří. Sam odjela do Prahy na zkoušku, ale zítra se vrací. Stará se o mě její kamarádka Karolína. Teda stará… opravdu je mi už dobře a vlastně nepotřebuji, aby se o mě někdo staral, ale Karolína tady už byla, když jsem se objevil, na zkoušku se chystá až příští týden. Takže tu zůstala se mnou. (Mimochodem, Karolína a její přítel Marek už ví, že jsem čaroděj. Karolína byla u toho, když jsem se tady zjevil, takže jí to Sam prostě MUSELA vysvětlit. A Marek přijel o chvilku pozdějc… Byl při tom, když jsem se probral… Myslím, že by Sam nesouhlasila s jakoukoli změnou paměti. Mně by se to ostatně taky nelíbilo. Budou v pohodě. Mám pocit, že i Karolína mě teď už vzala na milost. Před tím jsem se jí, myslím, moc nezdál. Chová se k Sam dost ochranitelsky. Asi je vystudovaný čaroděj přece jen vhodnější než profesor literatury.) Harry
čtvrtek, 9. června Harry, myslím, že další vysvětlování počká na zítra. Neboj, Severus se nechystá nikomu měnit paměť. Myslím, že je vlastně skoro rád, že Samini přátelé se o našem světě dozvěděli … Hermiono, nejsem rád, ale akceptuji to. Jak jistě uznáš, je v tom jistý rozdíl. Samozřejmě, Severusi, chápu. Tak dobře, Harry, dorazíme zítra večer. Doufám, že ne dříve než naše sovy s tímhle lístkem. Hermiona
pátek, 10. června Hermiono, sovy dorazily hned ráno. Takže už se stihly vyspat a teď vám letí naproti. Aspoň nebudete bloudit… Harry
***** „Řekla bych, že si musíme promluvit,“ pronesla Karolína. Seděli pohodlně na lavičce před chalupou a vyhřívali se na sluníčku. Karolína loupala brambory, Harrymu dala za úkol vyloupat hrášek. Neklidně se ošil. Že ho rozhovor nemine, tušil už v okamžiku, kdy se dívky dohodly, že zatímco Sam pojede na zkoušku, Karolína tady zůstane s ním. „Ano?“ „Pochop, objevit ve dvaadvaceti, že existují kouzla, není samo o sobě nic moc. Na takové blbosti jsem nikdy nevěřila. Ale budiž, těžko můžu nevěřit tomu, co vidím před očima. Jenže mi jde o Sam, víš?“ „No, to mně taky, ne?“ „Jo, to doufám. Ale stejně bych to ráda slyšela pořádně. Podívej, pro mě je Sam jako moje mladší sestra A záleží mi na ní. Dokud jsem si myslela, že jsi jen nějaký profesor literatury z bezvýznamné střední ve Skotsku, předpokládala jsem, že takový vztah na dálku nemá budoucnost. Ale teď je to jiné, že? Na jednu stranu jasnější, na druhou komplikovanější. Pochopila jsem, že to, že jste se Sam schopní domlouvat se v myšlenkách, není ani ve vašem světě úplně běžné. A to, že ses tady objevil, nejspíš taky něco značí,“ tázavě se na Harryho podívala. Bez hlesu jí přikývl a s mírným znepokojením sledoval kmitající se nůž, kterým Karolína zdůrazňovala svá slova. „Na druhou stranu, jaká čeká Sam v tom vašem světě budoucnost? Ona přece není čarodějnice…“ „Čarodějka,“ opravil ji Harry, ale Karolína se nenechala přerušit. „Jak se k ní budou tvoji lidi chovat? Co bude dělat?“ Harry si zamnul bradu a začal vysvětlovat. Svým způsobem to potřeboval ujasnit i sám sobě. „Víš, já si nemyslím, že by Sam neměla vůbec žádné schopnosti. Jak už jsi řekla, to, že se dokážeme domlouvat, opravdu není běžné. Já sám to moc neumím, takže je to především její zásluha. Ale to není všechno. Dokážu vycítit, zda v lidech je nebo není nějaká magie. Severus to umí ještě daleko lépe, ale i já to poznám. V Sam jí vnímám obrovské množství. Je úplně jiná, než s jakou jsem se kdy setkal, ale je jí opravdu hodně. Takže… já myslím, že to bude v pohodě. Určitě ji budou mít rádi. Já prostě nevěřím, že by se našel někdo, kdo by Sam neměl rád,“ tázavě se na Karolínu zadíval. Ta s pochopením přikývla a trochu se usmála. „A pokud jde o to, co bude dělat. Máme ve škole vážně obrovskou knihovnu. A madam Pinceová, naše knihovnice, plánuje odejít na odpočinek. Trošku jsem to probral se Severusem. Zatím na to nic neřekl, on je na svá rozhodnutí náramně opatrný, ale pevně věřím, že až Sam pozná… A když on bude souhlasit, přesvědčí i naši ředitelku, nakonec, dělá jí zástupce. Ale kdyby to náhodou nevyšlo, kousek od Bradavic je vesnice, kde můžeme se Sam žít. Mudlové… totiž ti, co nemají kouzelnické schopnosti, Bradavice nevidí. Ale tu vesnici ano. Takže, kdybych se pletl a Sam by žádné kouzelnické schopnosti neměla, tak tam to bude v pohodě. Co by tam mohla dělat… Já nevím, to se ještě uvidí… Sakra, Karolíno, ty mě nutíš říkat věci, které jsem ještě ani neprobral se Sam… a ona by měla být první, s kým o tom budu mluvit. Takže ti chci říct jenom tohle – opravdu to s ní myslím vážně. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by mi byl tak blízký. NIKDY, rozumíš!“ Harryho hlas se zvedl. Karolína se na něho pátravě podívala a pak se nenadále usmála. „Víš co? Já ti věřím. Zjišťuju, že jsi opravdu fajn mužský. Takže… pojď, brambory mám oloupané, půjdeme uvařit oběd. Ale varuju tě. Nejsem zrovna excelentní kuchařka.“ Harry ulehčeně odpověděl „Já vařím celkem obstojně. Jdeme na to.“
|
Items details
- Hits: 1724 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.