Hledej

 amb_000

    Kruh se uzavřel

      amb_000pKruh se uzavřel, jsme na konci. S Amber jsem strávila rok a teď je mi tak hořkosladko. Jsem ráda, že jsem příběh dopsala a je mi smutno, že končí. Ale tak už to chodí. Ostatně, ještě nás čeká Epilog a možná se k Amber vrátím několika střípky, které mne časem napadnou. Ale to hlavní se uzavře dnes. Tentokrát opravdu doporučuji pustit si doprovodnou píseň – Most přes rozbouřené vody, ale nejraději až tehdy, až na ni narazíte v ději.

       

      Podupávat do rytmu, lusknout, tlesknout; zpívali jako o život, dole na zemi ostatní vzývali slunce s ním, zpívali a tančili, tlesknout, lusknout, vzduch byl jako nabitý statickou elektřinou. Hudba už téměř nebyla slyšet – tolik jich zpívalo. Kolejní skupinky byly minulostí, studenti se proplétali ruku v ruce bez ohledu na emblémy na školních uniformách. Prostranství dunělo, chvělo se pod jejich nohama.

      Elysejský klíč, Alice O´Really

       

      Hermiona se Severusem dorazili do Doupěte. U stolu spolu seděli, k jejímu překvapení docela družně, Draco s Ronem. Hráli šachy. Přehlédla situaci na šachovnici a bylo jí jasné, že Ron vyhrává. Draco na ni mrkl. Jasný signál, že pochopil, jak navodit Ronovu dobrou náladu. Ušklíbla se na něho.

      Ron se zatvářil znechuceně. Bylo zřejmé, že na jednoho Zmijozela ve svém domově už si celkem zvykl, Ginny se ho podle všeho nakonec povedlo přesvědčit, že nekouše, ale dva najednou? To už je příliš. Úplně mu to viděla na očích.

      Pokrčila rameny. Samozřejmě, mohla pro Draca vyrazit sama, ale přítomnost Severuse bude pravděpodobně užitečná. A nakonec, možná to je dobrá příležitost, jak dát Ronovi najevo, že ona a Severus… teď už to tajit nemusí, ne? A slíbila Dracovi, že bude u toho. Alespoň ho trochu pobaví, než se dozví o otci. Zatím se jim povedlo utajit, co se stalo. Jediné, co se rozneslo, bylo, že Lucius někam zmizel. Narcissa se pokusila sejít se Severusem, ale ten se jí zatím vyhnul. Potřebovali se nejprve rozhodnout, co s Luciusem udělají.

      Od Ginny věděla, že se Narcissa dokonce odhodlala přijít za Dracem do Doupěte. Prý byla nečekaně milá. Ale silně znepokojená, protože ani Draco jí nebyl schopný o otci nic říct.

      Dracovi se v očích mihnul neklidný výraz. Tušil, že jejich návštěva nebude jen společenská. Ale pak se zatvářil vesele. Než však stačil cokoli říct, vybuchl Ron.

      „Když jsi posílala sovu, že se zastavíš, neříkala jsi, že nepřijdeš sama. Vás jsem tady skutečně nečekal,“ obrátil se s nechutí na Severuse.

      „Tebe to překvapuje? Mě ne. Domnívám se, že je budeme společně vídat častěji,“ zašklebil se Draco v duchu nejlepších zmijozelských tradic.

      „Jak je možné, že Draco o našem vztahu ví?“ ozvalo se jí v hlavě.

      „Tebe to udivuje? Je to inteligentní Zmijozel. Pokud si to domyslel i Harry, pak u Draca to opravdu překvapující není. Ale teď už to snad nemusíme tajit…“

      „Jsi si jistá?“

      Hermioně zajiskřilo v očích.

      „Chceš říct, že teď, když jsme zvládli Malfoye, tak není potřeba v našem vztahu pokračovat? To snad nemyslíš vážně!“

      „Hermiono, tak jsem to nemyslel. Já jen, třeba ty sama usoudíš, že vlastně nechceš… to není, že já bych nechtěl, ale…“

      „Opovaž se pokračovat!“

      Nahlas pronesla.

      „Myslím, že se nepleteš, Draco.“

      Ron na ně zíral s otevřenou pusou.

      „Nechceš říct, že ty a Snape… Hermiono, řekni, že to nechceš říct.“

      „Vlastně ano, Rone,“ pokrčila rameny. Draco je sledoval se zlomyslným potěšením.

      Severus dodal: „Zavřete ústa, pane Weasley. Vypadáte nedůstojně.“

      V Ronovi vzkypěla zlost, ale Severus ho přerušil.

      „Potřebovali bychom si promluvit s panem Malfoyem. Necháte nás o samotě?“

      Ron se nadechl a dal se čekat výbuch vzteku. Hermiona se na něho prosebně zadívala.

      „Rone, prosím…“

      Zlostně zafuněl a oddusal.

      Dracův úsměv zmizel v okamžiku prásknutí dveří.

      „Přišli jste kvůli otci, že? Je mrtvý?“

      „Ne, Draco, žije. A chce tě vidět. Ale je to složitější…“ začal vysvětlovat Severus.

      *****

      Přemístili se na hranice bradavických pozemků. Nikomu nebylo do řeči, takže mlčky kráčeli směrem k hradu. Přesto Hermiona věděla, že jsou věci, na kterých by se měla se Severusem dohodnout. Věci, které by Draco neměl slyšet.

      Merlin dík, za naše propojení, pomyslela si a hned se zeptala.

      „Jsi si jistý, že je to v pořádku? Nechat Draca a Luciuse o samotě?“

      „Lucius je teď přece mudla. Těžko může Draca proklít.“

      „I mudla tě může praštit po hlavě. Nebo uškrtit. Neměli bychom…“

      „Nemyslím si, že by chtěl Dracovi ublížit. I když… těžko se svým současným stavem vyrovnává. Rozhodně ještě nedospěl k tomu, aby se s ním smířil. Možný nečekaný výbuch agrese…? Dobře, budu tam ukrytý pod zastíracím kouzlem. Dracovi to neříkej, ale Lucius by o tom vědět měl. Na chvíli Draca zdrž.“

      *****

      Draco se překvapeně podíval na svého otce. Neviděl ho několik měsíců, ale… ani v těch nejhorších dobách druhé války… tehdy, když byl v nemilosti a Voldemort se mohl každým okamžikem rozhodnout ho zabít, ani v dobách nejistoty po jeho smrti, kdy nevěděli, zda všichni neskončí v Azkabanu, se z jeho otce nevytrácelo povýšené vědomí vlastní výjimečnosti. Ale teď… fyzicky vypadal naprosto v pořádku, změnilo se jen cosi neznatelného v držení ramen, v pohledu očí, stisknutí rtů… Ne, nebyla to rezignace, jen nevíra a zlost na celý svět, kterou se snažil zahnat své pokoření.

      „Takže můj drahý syn milostivě souhlasil, že mě poctí svou přítomností,“ pronesl Lucius jedovatě.

      „Dobře víš, že jsem nevěděl, že jsi tady. Nikdo nevěděl, kam jsi zmizel. Matka mě navštívila v Doupěti a ptala se, zda o tobě nevím. Nevěděl jsem, dokud profesor Snape…“

      „Takže matinka tě navštívila? Aby se seznámila se svou budoucí snachou? To brzy využila mé nepřítomnosti.“

      „Přišla, protože má o tebe strach. Vyřídím jí, že nemusí. To ji určitě potěší,“ odsekl Draco. Lucius polkl.

      „Ne, počkej. Proto jsem tě nezavolal,“ bylo vidět, jak se násilím uklidňuje.

      „Řekni mi, Draco, opravdu si chceš vzít tu… Ginevru Weasleyovou?“

      „Ano,“ pevně odpověděl Draco.

      „Dobře, alespoň je z čistokrevného kouzelnického rodu. V současné situaci stejně nebudeš mít jinou volbu. Ty nabídky, které jsem pro tebe získal… předpokládám, že budou tak jako tak bezpředmětné.“

      „Byly bezpředmětné od samotného začátku. Chci si vzít Ginny,“ trval na svém Draco.

      „Nehádej se teď se mnou. Stačí, že jsi mě zradil. Kdyby se to nestalo, mohli jsme se stát pány světa. Já, a po mně ty, můj jediný potomek. Všechno jsi pokazil…“

      V Luciusovi znovu vzkypěla zlost, aby se utišila stejně rychle, jako vznikla.

      „Dobře, možná by se to ani tak nepovedlo. Počítal jsem, že mám Severuse na své straně. Zjevně to tak nebylo…

      Takže buďme praktičtí. Přečti si toto. Přiznávám, není to zrovna nejúhlednější. Psát na zemi není to, na co bych byl zvyklý…“

      Sáhl na polici a podával Dracovi stočený pergamen. Draco se udiveně rozhlédl po místnosti s pevným psacím stolem, v očích otázku – Na zemi? Proč psal, u Merlina, na zemi? - nezeptal se však a roztáhl pergamen.

      „Ale,“ zalapal po dechu, „to je tvá poslední vůle. Ty se snad chceš zabít? Proč?“

      „Není to, že je ze mě mudla, dostatečný důvod?“ trpce se zachechtal Lucius. „Ale neměj starost, drahý synu. Nezabiju se. Jen zemřu pro kouzelnický svět. Ty, společně s matkou, zdědíte veškerý můj majetek. Severus mi oznámil, že až… ne pokud, ale AŽ se Pastorek stane ministrem, postará se o to, aby mě zavřeli do mudlovského vězení. Prý pokus o vraždu… Ale předpokládám, že časem mě pustí. A ty se pak postaráš, abych měl kde a z čeho žít. Možná Francie?“ odmlčel se.“

      „Z tvé matky bude půvabná vdova…“

      „Chceš říct, že mám matce oznámit, že jsi zemřel? Uvědomuješ si, jak ji to zraní? Alespoň ona by měla vědět, že to tak není.“

      „Především ona to vědět nesmí. Umíš si mně představit v Manor jako mudlu? Pohrdala by mnou.“

      „Myslím, že ji podceňuješ.“

      „Nemyslím,“ Lucius opovržlivě zkroutil rty. „Narcissa si vždy zakládala na patřičné úrovni. A tu já teď bezpochyby nemám…“

      Draco se přestal hádat. To, co Lucius říkal, se až příliš blížilo skutečnosti. Jeho matka si opravdu nejvíce považovala vlivu a moci, kterou jí její manžel poskytoval. Po chvíli se zeptal.

      „A co teda bude dál? Tušíš, jak dlouho zůstaneš tady, a kdy by mělo dojít k té akci s mudly a tvým uvězněním?“

      „Nejsem snad vězeň i teď?“ odfrknul si Lucius. „Doufám, že to všechno nepotrvá moc dlouho. To bych skutečně nerad. Prostředí není nejpříjemnější,“ znovu se opovržlivě zašklebil. „Myslím, že dokonce ani mudlovské vězení nemůže být horší než toto,“ přejel pohledem své okolí.

      Draco se udiveně rozhlédl. Pravda, pokoj se luxusem ani zdaleka nerovnal těm na Manoru. Ale vypadal pohodlně a vcelku útulně. Pak pochopil.

      „Jak to tady vypadá… jak to vidíš ty?“

      Bylo vidět, že v tom okamžiku to došlo i Luciusovi.

      „Vlhké zdi, pryčna pokrytá plesnivou slámou, žádná okna, čoudící pochodeň… Ty to tak nevidíš, že?“

      Draco němě zavrtěl hlavou.

      „NE!“ zařval Lucius. „To není možné. Vidím Bradavice jako mudla!“

      „Ty jsi mudla,“ podotkl Draco.

      „Já vím, sakra, ale… je těžké vidět ty důsledky. Byl bych si přál, aby mě ta mudlovská šmejdka zabila.“

      „Možná by bylo vhodné, kdyby sis začal odvykat používat taková slova. Pokud máš žít mezi mudly… nemyslím si, že by ocenili takové výrazy.“

      „Vypadni! Vezmi si ten pergamen a vypadni,“ zařval na něho Lucius.

      Draco se obrátil na podpatku a zamířil ke dveřím. Tam se zarazil a otočil se.

      „Tati, jsem rád, že ses nepokusil mě zabít. Já… je mi líto, že to všechno dopadlo tak divně. Promiň. I tak tě mám rád,“ vypravil ze sebe.

      „Běž pryč, Draco, běž pryč…“ Lucius unaveně klesl na postel a zakryl si obličej dlaněmi. Draco odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

      V rohu místnosti se něco pohnulo.

      „Jsi spokojený, Severusi?“ zeptal se Lucius tmavovlasého kouzelníka, který ze sebe sňal zastírací kouzlo.

      „Ne, Luciusi, nejsem spokojen. Byl bych daleko raději, kdyby se tohle všechno nedělo. Ale byla to tvá volba a tvá cesta. Ty sis zvolil v okamžiku, kdy ses rozhodl pustit cestou Temného pána…

      …v každém případě, jedno je jisté. Můžeš být hrdý na svého syna. Draco je důstojným potomkem rodu Malfoyů.“

      „Já vím, Severusi, já vím,“ odpověděl Lucius. Severus se na něho dlouze zadíval a pak i on odešel.

      *****

      „Otec si přeje být prohlášen za mrtvého. Nechává mi Malfoy Manor,“ strnule oznámil Draco, který se po chvíli bezcílného brouzdání bradavickými chodbami připojil k Severusovi a Hermioně.

      „Přijmeš to?“ zeptala se Hermiona.

      „Těžko mohu nepřijmout. Jsem jediný potomek a Malfoy je dědičné sídlo. Samozřejmě, nemusíme tam žít. Zatím. Matka tam patrně bude chtít zůstat.“

      „Nemusíme?“

      „S Ginny,“ připustil Draco.

      Hermiona povytáhla obočí v gestu velmi podobném tomu Severusovu. Draco pokrčil rameny.

      „Dohodli jsme se, že se na podzim vezmeme. Současná situace to v jistém smyslu zjednoduší. Otec teď není ve stavu proti tomu protestovat…“ odmlčel se.

      „…budu muset oznámit matce, že zemřel,“ hlesl a nekompromisním pohledem umlčel veškerou Hermioninu snahu o uklidňující slova. Jak by si teď přála proměnit se v Amber a utěšit ho. Jako kočka by to určitě dokázala. Ale nejspíš to nebyl nejlepší nápad. Po chvilce mlčení se obrátila na Severuse.

      „Co Malfoyova 'smrt' bude znamenat pro nastávající volby? A jak vlastně 'zemřel'?“

      „Myslím, že nejlepší bude rozhlásit, že Lucius Malfoy, který tak významně podporoval pana ministra, zahynul při pokusu získat Bezovou hůlku z Brumbálovy hrobky. O jeho smrt se postaraly samotné ochrany, kterými byla chráněna. Jistý magický artefakt při tom byl merlinžel zničen…“ navrhl Severus.

      „Splní to několik účelů najednou,“ zamyšleně souhlasil Draco. „Otec bude podle svého přání prohlášen za mrtvého, dáme na vědomí, že Bezová hůlka je zničena…“

      „…a roznese se, že se pan ministr nechal podporovat ne zrovna vhodnými lidmi,“ dodala s mírně omluvným pohledem Hermiona.

      Draco ztuhle přikývl.

      *****

      Hermiona se na Harryho vrhla a začala ho bouřlivě objímat.

      Trochu se mírni, zneklidňuješ slečnu Samuelu, napomenul ji v duchu Severus. Hermiona se polekaně rozhlédla a uviděla znepokojený Samin pohled.

      Ach jo. Máš pravdu, pomalu se odtáhla.

      Severus přistoupil k Harrymu a na chvíli mu přiložil dlaň na čelo.

      „Vypadáš v pořádku, Harry. Jsem vskutku rád,“ pronesl, majetnicky objal Hermionu kolem ramen a spolu s ní přistoupil k Sam.

      „Slečna Samuela, předpokládám. Mé jméno je Severus Snape. A toto je Hermiona Grangerová. Musíte omluvit ty bouřlivé výlevy emocí. Dělala Harrymu starší sestru už od jedenácti.“

      Sam se uvolnila a usmála se.

      „To znám. Mně zase dělá sestřičku tady Karolína.“

      Atmosféra přestala být napjatá a došlo k všeobecnému seznamování.

      *****

      Sobota se chýlila k večeru. Stíny se prodlužovaly, zlatavé paprsky se pomalu měnily v rudé. Na jabloni se hádaly straky a z lípy bylo slyšet neúnavný bzukot včel.

      Severus se zkoumavě díval kolem sebe. Neville s Markem vedli odbornou debatu o léčivých vlastnostech rostlin, Lenka vyprávěla cosi lenkovsky bláznivého zmatené Karolíně, Harry se tvářil unaveně, hlavu položenou u Samuely v klíně. Severus měl ovšem vážné podezření, že je mu daleko lépe, než předstírá. Prostě mu náramně vyhovovala jeho poloha a dívčí dlaně, čechrající rozčepýřenou kštici.

      Severus mu ostatně neměl co vyčítat. Ani v nejmenším neprotestoval, když Hermiona s rozpustilým pohledem zaujala naprosto stejnou pozici. Nebelvíři… začal se probírat hebkou záplavou, která se mu rozlila po stehnech.

      Promnul si kořen nosu. Po dlouhém dni stráveném v téhle pestré společnosti musel připustit, že Harryho výběr schvaluje. Znovu pozorně přejel pohledem drobnou světlovlasou Samuelu. Zvláštní dívka. Na první pohled ještě téměř dítě, kolik jí může být let. Devatenáct? Dvacet? Ale když se soustředil, hluboko v ní cítil velkou sílu. Ne, tohle nebyla obyčejná mudla. Napomenul se. To je přesně ten postoj, který kouzelníci vůči mudlům tak často zaujímají. Není lehké překonat předsudky. Ani pro něho, natož pro konzervativní kouzelnickou společnost. Jak snadné sklouznout k vnitřnímu pocitu nadřazenosti. Dobře, je zde tedy spousta práce na zbytek života.

      V každém případě, může s klidným svědomím navrhnout Minervě, aby slečnu Samuelu přijala na místo madam Pinceové. Časem, samozřejmě. Nejprve musí dostudovat. S tím se bude Harry muset nějak vyrovnat…

      Přejel pohledem i Samueliny přátele. Karolína a Marek. Z Karolíny cítil určitou opatrnou rezervovanost plynoucí patrně především z obrovského pocitu zodpovědnosti za svou mladší kamarádku. Ušklíbl se pro sebe. Jako by to Samuela potřebovala. Je nepochybně osobností daleko silnější, než si Karolína vůbec dokáže představit. Na pohled jemná, něžná, poddajná, ale v nitru… ocel obalená sametem…

      Pak tady byl její přítel. Mohutný zrzavý Marek mu trochu připomínal Ronalda Weasleyho. Jen vzhledem, naštěstí. Z mladého lékaře prýštila dobromyslnost, chuť se spřátelit, klid a mimořádná inteligence. Na rozdíl od Karolíny se s představou existence magie srovnal daleko snadněji. Téměř jako by už o ní něco věděl. Taky silná osobnost, i když trochu jiná než Samuela. Z něho byla síla cítit velmi zjevně. Není divu, vzhledem k jeho postavě.

      Severus se probral ze zamyšlení. Při pohledu na Harryho poznal, že mladík něco chystá. Nápad, u kterého si nebyl jistý, zda je tak úplně skvělý.

      „Dobře, Harry, tak nám sděl, co plánuješ,“ vybídl ho.

      Samuela se na něho překvapeně zadívala. Harry se ušklíbl.

      „Zná mě, Sam. Není si jistý, zda se mu bude líbit to, co navrhnu.“

      „Možná bychom neměli…“ řekla nejistě.

      „Ale měli. Já vím, že to dokážeš,“ přitáhl si ji k letmému polibku.

      „Severusi, Hermiono, chtěl bych něco zkusit. Já… cítím v Sam velké množství magie. Ale takové, s jakou jsem se zatím nesetkal…“

      Severus zdráhavě připustil.

      „Možná máš pravdu. Ale co s tím, co máš v úmyslu?“

      Harry trochu nejistě pokračoval.

      „Něco jsem o tom četl…“ tázavě se podíval na Hermionu, která vypadala zaujatě.

      Severus překonal pokušení se nahlas podivit, že Harry vůbec něco čte, ale Harrymu bylo jeho zašklebení jasné.

      „No co, Sam má na mě dobrý vliv…“

      Hermiona se zasmála.

      „To je opravdu důkaz, že má na tebe mimořádný vliv. Já se tě čtrnáct roků neúspěšně snažím přesvědčit, kolik zajímavých informací najdeš v knihách a nic. A Sam to zvládne za pár týdnů,“ usmála se na rozpačitou dívku. „Tak co jsi četl?“

      „Víš, vrtalo mi hlavou, jak je to se Sam a její magií. A objevil jsem jednu knihu v bradavické knihovně. Vážně hodně starou. A v ní jsem našel zápis z doby, kdy si mudlové a kouzelníci ještě nebyli tak vzdálení. Úplně tomu nerozumím. Podle té knihy v nás všech koluje stejná krev.“

      „Je to tak, přikývl Severus, „všichni jsme jistým způsobem příbuzní. Jde jen o to, jak daleko do minulosti se podíváme.“

      Na Harryho tázavý pohled doplnil. „Každý máme dva rodiče, čtyři prarodiče… v každé generaci se počet našich předků zdvojnásobí.“

      „Jasně,“ pochopila okamžitě Hermiona. „Stačí si říct, že na jedno století připadnou přibližně čtyři generace a pak snadno spočítáme, že třeba před osmi sty lety jsme měli dvě na třicátou druhou předků.“

      „Mocniny, to jsme se v Bradavicích neučili,“ podíval se na ni Harry nejistě.

      „Násobící kouzlo si nepamatuješ?“ odfrkla netrpělivě. „Musíš dva a třicetkrát násobit dvěma.“

      Harry se usilovně soustředil a pak znepokojeně vzhlédl.

      „Pokud jsem kouzlo provedl správně, tak mi vyšlo více než čtyři miliardy. To je ale blbost, ne? Tolik lidí tenkrát ani nežilo, ne?“

      Severus je netrpělivě přerušil.

      „Je to trochu složitější, samozřejmě. Je nutné si uvědomit, že ty linie se různě rozcházejí a po několika generacích se mohou zase sejít. To znamená, že těch předků zase reálně nebude tolik. Na věci to ovšem nic nemění. Hermiona má pravdu. Velmi pravděpodobně máme všichni nějakého toho společného předka. Tím je jasné, že mudlové de facto neexistují. Jen lidé, u nichž se momentálně nevyskytují kouzelnické schopnosti. To zcela jasně nevylučuje, že by se mohly u některých potomků zase objevit. A vysvětluje to výskyt kouzelníků narozených v mudlovských rodinách.“

      Do debaty se zapojil i Marek, který už nějakou chvíli zaujatě poslouchal.

      „Dá se na to podívat i z druhé strany. Nejnovější genetické výzkumy ukázaly, že původní počet lidí byl velmi malý. Takže všichni vlastně pocházíme z jednoho ´Adama a Evy´.“

      Harry se spokojeně usmál.

      „To znamená, že by to mělo fungovat. Díky té společné krvi, ale hlavně díky lidské vzájemnosti. Nemělo by záležet, jak jsou na tom lidé, kteří se do toho zapojí, s úrovní magie. Záleží jen na tom, jaký k sobě mají vztah. No a samozřejmě, hlavní je někdo s mimořádným množstvím pozitivní magie,“ podíval se na Severuse.

      „Slečna Samuela,“ souhlasně přikývl Severus. „Dobře, s tím mohu souhlasit, ale byl bys tak laskav a popsal svou představu poněkud přesněji?“

      „Jde o magii spojenou s hudbou. Během společného provozování hudby by mělo dojít k jakési vnitřní očistě a propojení všech přítomných.“

      „Nenaznačuješ, že tady budeme provozovat hodinu zpěvu?“ zapochyboval Severus.

      Harry se podíval trochu naštvaně, ale podpory se mu dostalo z nečekané strany. Od Karolíny, která se usadila na zemi vedle Sam a Harryho.

      „Já teda musím říct, že to s tou magií mi pořád ještě připadá dost neuvěřitelné, ale pravdou je, že při společném zpívání jsem už párkrát zažila pocit, že něco visí ve vzduchu. Jo, to jsou jediné chvíle v životě, které bych mohla nazvat magické. Teda, do minulého čtvrtku jediné…

      Sam zpívá opravdu dobře. A navíc, občas už jsme s ní a s Markem společně zpívali. Takže my tři to máme natrénované. Teď jsem jen zvědavá, jak zpívají kouzelníci. Doufám, že kouzelně.“

      „Nechlub se,“ Harry ji žertem plácl po koleni. „To se ještě ukáže, kdo bude lepší.“

      „Já teda moc zpívat neumím,“ připustil Neville.

      „Já ano,“ klidně prohlásila Lenka.

      Severus najednou pocítil divoký závan uspokojení. Ano, mohlo by to fungovat. Ne snad ta Harrym deklarovaná vnitřní očista. Nesmysl. Ale mohlo by se podařit vytvořit určité propojení mezi nimi. Jakýsi most mezi mudly a kouzelníky. Samozřejmě nikdy neměl v úmyslu odkrýt přespříliš existenci kouzelnického světa. To by bylo nerozumné. Ale trochu a nenápadně? Proč ne. Byl přesvědčen, že mezi tou nesmírnou spoustou nejrůznějších, někdy velmi podivných informací, kterými je mudlovský svět zavalen, se těch pár o skutečných kouzlech ztratí. A kouzelnickému světu to poskytne příležitost zjistit, jací mudlové mohou být.

      Ano, to přece byl jeho cíl. Změnit postupně pohled kouzelníků na mudly. A toto by mohl být začátek. Počítal s pomocí Hermiony, nečekal, že takovou podporu najde u Harryho, který měl díky své výchově hromadu důvodů se mudlovskému světu vyhýbat. Věděl, že to v uplynulých letech opravdu dělal. Za změnu postoje nepochybně vděčili Samuele.

      A dávná magie lidské vzájemnosti možná skutečně existovala. Kouzlo založené na síle mezilidských vztahů. Síle přátelství, síle lásky. S lehkým úšklebkem si vzpomněl na Brumbála, který na lásku přísahal. Mohl mít pravdu?

      „Bude to v pořádku, Severusi,“ usmála se na něho vědoucně Lenka. „Necítíš, jak mnoho se mezi námi v posledním roce změnilo? Pokud je ta magie založena na našem vzájemném přátelství, tak určitě fungovat bude.“

      *****

      Poslední kapitola a zlobí. Není zase tak dlouhá, ale systém mi tvrdí, že ano. Takže pokračujte, prosím, ihned směle dále.

       

      Items details

      • Hits: 1877 clicks

      Tecox component by www.teglo.info