Kruh se uzavřel – dokončení |
Večer se přehoupl do noci. Stáli v kruhu kolem ohně. Doufám, že té pozitivní energie zase nebude tolik, aby mě tahle akce změnila v blábolivého hlupáka, který se laskavě usmívá na všechny studenty a hladí je po hlavičkách, pomyslel si trochu znepokojeně Severus. „Tohle ani Sam nemůže dokázat,“ pobaveně se na něho ušklíbla Hermiona. „Nepamatuji si, že bych ti tuhle myšlenku ukázal,“ zamračil se na ni. „Zdá se, že ta obava byla tak silná, že ji ani tvá proslulá nitrobrana nedokázala přede mnou ukrýt,“ Hermiona se už na něho vyloženě culila. „Ale skutečně věřím, že to bude v pořádku. Ani Sam se přece nechová jako pitomec, přestože je laskavost v ní hluboce zakořeněná.“ „Jakou písničku jsi vybrala?“ zeptal se Harry Samuely. Most přes rozbouřené vody od Simona a Garfunkela. Říkala jsem si, že byste ji mohli znát. My s Markem a Karolínou ji umíme trojhlasně.“ Tázavě se rozhlédla kolem. Hermiona s Harrym se tvářili, jako, že to bude v pohodě, Neville omluvně pokrčil rameny a Lenka prohlásila. „Já ji neznám, ale to nevadí. Mně stačí chvilka a dokážu se připojit.“ Severus se tvářil nečitelně. Jistě, že ji znal, nakonec vyrůstal alespoň zčásti v mudlovském světě, ovšem nezpíval už celá desetiletí. A pořád si nebyl jistý, zda se chce opravdu účastnit nebo jen přihlížet. Ale dobře, pokusí se. Sam pomalu začala zpívat. Plameny házely odlesky na pozorné tváře a zlaté jiskry stoupaly k třepotajícím se hvězdám na obloze. Křišťálově čistý hlas se mísil s praskáním dřeva. „Když cítíš se bezmocný Jsi ztrápený vším Když slzy v očích máš Já ti je osuším…“ K Sam se přidal sytý Markův hlas, pak i ten Karolínin. Souzněly v dokonalé harmonii. „Jsem na straně tvý Když časy jsou zlý A přátelé mizí tmou…“ Lenka říkala pravdu. Po chvilce naslouchání se připojila i ona. Slova znát nepotřebovala, její melodický hlas připomínal flétnu. Proplétal se s ostatními, dotýkal se jich, hrál si s nimi. Už zpíval i Harry, pevně a jistě. Dokonce i Neville si začal broukat. „A jako most přes rozbouřené vody Rozklenu se nad tebou…“ Hermiona chytla Severuse pevně za ruku. Zpívala jen tichounce, trochu falešně. Dojetím se mu stáhlo hrdlo. V tom okamžiku by nedokázal ze sebe vypravit ani hlásek. „Nevěděl jsem, že neumíš zpívat,“ poslal alespoň myšlenku k Hermioně, aby uklidnil své emoce. Hermiona se na něho pousmála. „Ty ano?“ „Možná.“ Ucítil jemný dotek na druhé ruce. Zespoda se na něho zablýskly obrovské oči v drobné tváři. Dovolil té malé dlani, aby ho uchopila. Druhou rukou se Sam držela Harryho, ten Karolíny… vedle stál Marek, Lenka, Neville… kruh se uzavřel. A konečně i Severus dokázal ze sebe zastřeným hlasem vypravit další slova. „Když jsi úplně na dně Když na ulici spíš Když večer přichází tak tvrdě Já jsem ti stále blíž… Zpívali a magie proudila, hladila, hojila. Osvobozovala. A konečně, po všech těch letech, spadl ze Severuse pocit viny. Uvědomil si, že prvních pět let po porážce Voldemorta jen přežíval. Lhostejný ke všemu kolem, lhostejný k jakékoli snaze o přátelské vztahy, lhostejný k Minervině úsilí vybudovat lepší školu… Zavalil ho příval radostné energie… ano, konečně si uvědomil, jak mnoho se toho v průběhu uplynulého roku změnilo. Cítil teplé vlny přátelství, které měly chuť zlatavého karamelu… Harry… Lenka… Neville… a překvapivě i Karolína a Marek. Přátelé… To uvědomění plynulo ze Samuely. Dívka byla magie sama. Zvláštní, nezvyklá, léčivá… „Já převezmu svůj podíl Když bolest najde cíl Když tma se mísí s tmou Já jako most přes neklidné vody Rozklenu se nad tebou…“ A pak tu byla Hermiona. Ne poslední, to určitě ne. První ze všech, první přede všemi. Teprve teď to opravdu věděl. Teprve teď, právě v tomto okamžiku, dokázal jejich spojení úplně a bez výhrad přijmout. Protože teprve teď cítil, že má na něho právo. Právo na… lásku? Taková slova neříkával. Teď skoro chtěl. Podíval se na Hermionu s čímsi, co snad opravdu muselo být láskou… Její dlaní k němu přitékaly pramínky porozumění, radosti, štěstí… a jedna drobná vlnka neznámě známé magie. Hermiona čeká dítě? Jeho dítě? Dech se mu zastavil… a pak se mu vrátil, aby dokázal zazpívat společně se všemi poslední slova. „…tvé dny se rozzáří Sny k splnění poplynou A pokud po příteli toužíš Já připluji tmou A jako most neklidnou vodu Utiším mysl tvou…“ ***** Zpívali a mezi nimi proudilo porozumění. Hermiona se držela jednou rukou Nevilla a druhou Severuse. Dobře věděla, že zrovna moc zpívat neumí, ale vlastně to nebylo důležité. I tak cítila to souznění, které mezi nimi vzniklo… Severus se k jejímu překvapení ke zpěvu přidal. Zpočátku váhavě, ale pak se stále větší jistotou. Proč se vlastně divím? Pomyslela si. Jeho hlas je přece jednou z věcí, které na něm miluju. Hebký, sametový, hladivý… Na vteřinu přestal zpívat. A pak ji objala hřejivá a zářivá vlna. Opravdu ji miluje? Kam zmizely jeho pochybnosti? A proč právě teď? To Sam! Harry má pravdu. Je opravdu neobyčejná… Dozpívali. Poslední tóny ještě chvějivě visely ve vzduchu. Nikomu se nechtělo mluvit. „To bylo…“ konečně zajíkavě pronesl Neville. „Ano,“ usmál se Harry. „To bylo.“ Usadili se kolem ohně, lehce se dotýkajíc rameny, koleny, rukama… Mlčeli a hleděli do plamenů. Magie předla jako kočka a pomalu usínala. ***** A přišlo ráno, jako každý den. „Proč jsi mi to neřekla,“ bylo první, co Hermiona uslyšela, když se všichni společně pomalu probírali u vyhaslého ohně. Nikoho nenapadlo jít spát dovnitř, usnuli opření jeden o druhého. Překvapeně se na něho podívala. Jak to ví? „Nevěděla jsem to. Ne určitě…“ „A kdy jsi mi to mínila oznámit? Musíme se vzít. Nepřipustím, aby můj syn vyrůstal bez otce… Je třeba to naplánovat. Předpokládám, že bude potřeba navštívit tvé rodiče. A že se nebudeš chtít vzdát účasti zde přítomných a taky nezvykle velkého počtu zrzavých hlav. Já bych si vyprosil jen Draca a Minervu. Netoužím po velké svatbě, ale tuším, že jí neujdu… Je červenec vhodný měsíc? Patrně to nestihneme do voleb, to bude příliš rušno. Ale těsně po nich? Přítomnost nového ministra by obřadu dodala na důstojnosti…“ „Jak jsi přišel na to, že to bude kluk?“ vypravila konečně ze sebe naprosto zaskočená Hermiona. Teprve, když zahlédla Harryho vyjevený pohled, si uvědomila, že to pronesla nahlas. „Myslím, že je nemožné o tom pochybovat,“ odpověděl Severus důstojně. Harry se začal smát. „Kdy bude svatba?“ „Sedmnáctého července,“ nekompromisně prohlásil Severus. „Přítomni jsou zváni.“ „Ale…“ namítla Hermiona. Odpovědělo jí pozdvihnuté obočí. Takže to je ta romantická žádost o ruku, o které každá dívka sní, pomyslela si. Pak jí představa Severuse, který před ní pokleká a oddaně žádá, aby si ho vzala, přišla k smíchu. To by ji nejspíš opravdu zabilo. „Příští týden to řeknem našim,“ odsouhlasila s ušklíbnutím.
|
Items details
- Hits: 2317 clicks
Tecox component by www.teglo.info
Vaše komentáře a dotazy
A co teprve otcovství.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.