Když jsem psala romantickou a poetickou část 21. kapitoly Amber, ve které se Severus společně s Hermionou toulá imaginární Zemí Delfínie, neustále se mi vnucovala do hlavy i jiná verze tohoto příběhu. Pokusila jsem se ho včlenit do 100 slov.

Promiň, Severusi, vím, že jsem ti to neměla dělat, ale neodolala jsem.

Severus na Hermionin povel zavřel oči. Všechno se s ním točilo. Když se pohyb ustálil, otevřel je a rozhlédl se. Stáli s Hermionou na přeplněné písečné pláži, slunečník vedle slunečníku, řvoucí hudba, obtloustlé matky, ječící děti. Zděšeně se podíval na sebe. Měl miniaturní, zelenočerné plavky s motivem hada vepředu na... ehm. Pravdou je, že Hermioně ty její rudozlaté slušely.

"Projedeme se na šlapadle," zavelela.

Chtěl říct ne, ale nešlo to.

Po třech hodinách usilovného šlapání cítil, jak mu na kůži na zádech, kterých se už roky nedotklo slunce, naskakují puchýře. To magické spojení nebyl zase tak skvělý nápad, pomyslel si.