Hledej

 cesty_00

    Třináctka

      cesty_LLenka na chvíli zmlkla, pohlédla na Molly a zvedla hlavu k Fredovi. „Šla jsem se posadit vedle George. Řekla jsem mu, že bych chtěla namalovat tvůj portrét, ale že by mi v tom musel pomoci. Měla jsem z toho nápadu fakt radost, jenže se zdálo, že vůbec nevnímá, co povídám.

      Když jsem se pak vrátila domů, nemohla jsem spát. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Nakonec jsem se rozhodla portrét prostě namalovat, i když jen nemagicky, a nechat si ho. Mám obrázky všech kamarádů. Jsou obyčejné, ani se nepohybují, ale mám je ráda.

      Hned ráno jsem vynesla stojan na zahradu a pustila se do práce.

      Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představovala. Tvář jsem zachytila dobře, i postavu. Nemohla jsem se ale rozhodnout, jaké vybrat pozadí. Víte, je hrozně důležité, aby se člověk na magickém portrétu dobře cítil, protože to bude na hrozně dlouhou dobu něco jako jeho domov. Měl by tam mít věci, které má rád. Chtěla jsem, aby to tak bylo, i když jsem byla přesvědčená, že maluju portrét, který nikdy magický nebude. Nevím… Možná jsem doufala, že se jednou přece jen s Georgem domluvím.

      Molly se zatvářila udiveně. „Domov na hodně dlouho? Co to znamená? Myslela jsem, že napořád.“

      Fredova usměvavá tvář najednou zvážněla. „Napořád, mamko? Naštěstí ne. Nejsem Voldemort, abych tady chtěl být na věčné časy. To bych asi nepřežil,“ ušklíbl se nevesele.

      Lenka maličko zrozpačitěla. „Magie v obrazech nezůstane věčně. Časem vyprchá. Tak za sto až pět set let. Záleží na kvalitě oživovacího lektvaru a na magických schopnostech malíře i portrétované osoby. A taky na tom, jak magicky silné je místo, na kterém portrét visí. Nejdéle žijící obrazy jsou v Bradavicích. Přes tisíc let. Je to světový unikát.“

      „Co se pak s obrazy stane, když magie vyprchá?“ zeptala se Molly.

      Lenka pokrčila rameny. „Vlastně je to jako u lidí. Postupně začnou být postavy na nich unavené, přestanou z obrazů odcházet, stále častěji budou pospávat, až nakonec usnou úplně. Prostě znehybní a z magického obrazu se stane obyčejný.

      Po chvíli ticha se opět ozvala Molly. „Tak mě napadá, koncem toho léta začal George najednou chodit pravidelně na večeře domů, ale místo, aby jídlo snědl, nechal si ho zabalit a šel na procházku na kopec nad vesnicí. Že on pokaždé došel až na druhou stranu k Láskorádovům?“

      „Bingo, mamko! Podle čeho myslíš, že by mi jinak Lenka namalovala tohle!“ ukázal na stůl plný dobrot, který stál na jeho obrazu úplně vzadu.

      Molly udiveně přistoupila blíž. „No vidíš, já si toho nikdy pořádně nevšimla. To je zvláštní, myslela jsem, že lidé na obrazech nemusí jíst.“

      „Jasně, že hlad nemám. Ale chutě, to jo. Lenka je zlatá holka. Jinak bych pokaždé slintal, když si sem George přinese nějakou baštu. Ještě, že bráchovi hned druhý den po té sešlosti v Prasinkách došlo, co se mu to vlastně nabízí.“

      „Byla jsem moc ráda, že se zastavil a souhlasil,“ přikývla Lenka. A přicházel pak každý večer. Moc nemluvil, ale rád se díval, jak se obraz rodí. Pomohl mi i s pozadím. Přivedl mne sem do kanceláře, takže jsem mohla namalovat také tvoje oblíbené křeslo.“

      „A pak jsem se jednou probudil tady,“ rozhodil rukama Fred, „a nevěděl, která bije.“

      Lenka přikývla. „Oba jste byli kouzelní. Když jsem napustila hotový obraz mlhou z lektvaru a když jsme společně s Georgem odříkali zaklínadlo, nejprve jsem se lekla, že jsem něco pokazila. Vůbec ses totiž nehýbal. George strnul taky a držel mě za ruku tak silně, že jsem měla modřiny ještě celý měsíc.

      A pak jste se oba najednou hlasitě rozesmáli.“

      Molly dojatě vzlykla a Lenka se usmála. „Na to, jak jste se dvojhlasně pozdravili – ahoj bráško – nezapomenu nikdy.“

       

      Items details

      • Hits: 442 clicks

      Tecox component by www.teglo.info