Lenka ležela v ložnici luxusního prostorného srubu v horách, který pro ně Rolf pronajal na léto. Zatímco on vedle ní klidně oddechoval, ona se usnout pokoušela marně. Netušila proč. Všechno přece bylo v úplném pořádku. Prožívala příjemný pokojný čas před svatbou se svým snoubencem. On trávil dny ve své pracovně, ona na verandě u stojanu. Každý den po skvělé večeři, kterou jim připravila skřítka Tira, šli na malou procházku, pak poseděli s pohárem výborného červeného vína z Kalifornie, toho, které pili i v den zásnub, pomilovali se, Rolf se zeptal, jak se jí to líbilo… a spokojeně usnul. Tak proč ona ne? Proč se každou noc dlouho převaluje beze spánku, s hlavou plnou nejasných, podivně znepokojivých myšlenek?

Pozorovala oknem měsíc, jak se pomalu posouvá po obloze a začala si mimovolně hrát se zásnubním prstenem. Pohlédla na něj. Byl krásný. Rudý drahokam zářil i ve tmě. Stejný kámen dostal od Rolfa i tatínek. Jen nebyl zasazený v prstenu, ale v přívěsku se symbolem relikvií smrti. O podobný táta přišel za války, takže měl z dárku obrovskou radost. Rolf jim oběma kladl na srdce, aby šperky nikdy neodkládali, že mají moc zachovávat majiteli zdraví a klid v duši, ale pouze tehdy, když se dotýkají holé kůže. Neměla důvod mu nevyhovět, prsten opravdu nikdy nesundávala.

Jen… bylo to podivné, ale zdálo se, že jí vadí při práci, i když nebyla schopná říct, čím přesně. Snad že nějak narušoval spojení mezi hlavou, srdcem a rukou. Proto jej při malování odkládala. Sama pro sebe si říkala, že jen proto, aby ten vzácný klenot neumazala od barev.

Rolf o tom nevěděl. Nikdy za ní nechodil, když malovala. A ona dávala dobrý pozor, aby si prstýnek nikdy nezapomněla navléknout, když verandu opouštěla.

Rolfi měl pravdu, pomyslela si najednou překvapivě ospale. Ten kámen vážně uklidňuje. Zatímco si s ním pohrávala a sledovala tajemnou, téměř hypnotickou hru fialových plamínků v jeho nitru, zneklidňující myšlenky ji pomalu ale jistě opustily. Až se divila, odkud se vůbec mohly vzít. Všechno přece bylo tak, jak být mělo.